Levice a antisemitismus: odpověď na tradiční pomluvu

Martin Churaň reaguje na polemiku s textem Socialistické Solidarity, kterou na stránkách DR publikoval Jonáš Kreisinger.

Už je to tak: celý svět se z nás může zbláznit. Všimli jsme si v poslední době v Socialistické solidaritě, že vyvoláváme u určitých lidí negativní emoce, jak je vidět z jejich hysterických reakcí a pomluv na naši adresu. Většinou vycházejí od obránců současného systému, latentních rasistů a stoupenců nové studené války – a většina členů asi nepopře, že je tato hysterie těší.

Už dávno jsme si zvykli, že mezi těmito výmysly se objevuje i obviňování z antisemitismu. Na článku uveřejněném 21. 3. 2017 v Deníku Referendum je tak nové leda to, že tentokrát přišla tradiční pomluva od příznivce „komunismu bez hranic a národů“ Jonáše Kreisingera. Jako záminka mu posloužila glosa, která vyšla na našich stránkách pod názvem Pokřik nad „zeleným antisemitou“ a ve které se náš člen pozastavuje nad štvavými reakcemi na setkání Matěje Stropnického s palestinským velvyslancem.

Je zbytečné ztrácet čas vyvracením obecných tvrzení, která se Jonáš Kreisinger ani neobtěžuje něčím podložit. Na glosu vlastně reaguje jen na jednom nebo dvou místech: když její autor píše, že mezi jinými i ze strany „lidí k židovství se přímo hlásících (…) se ozvalo mnoho hlasů hájících izraelský apartheid a upírajících Palestincům práva přiřčená mimo jiné Organizací spojených národů“, tvrdí Jonáš Kreisinger, že „každý, kdo se „hlásí k židovství“, by měl podle autora mít automaticky názor na partikulární nacionalistický konflikt, byť se odehrává třeba na druhém konci světa“, a že „za skutečné i domnělé činy státu Izrael jsou tak činěni odpovědnými na základě své etnicity lidé, kteří nejsou jeho občany a nemusí k němu mít žádný reálný vztah“.

Je tak těžké si všimnout, že nic takového v glose není? Věta „směšování židovské identity s radikálním sionismem na jedné straně a antisionismu s antisemitismem na straně druhé je velice nešťastný přežitek“ říká přesný opak. Samozřejmě že nás ani nenapadne „na základě jejich etnicity“ činit lidi „odpovědnými“ za politiku státu, k němuž „nemají reálný vztah“ – dokonce ani v případě, že k němu „reálný vztah“ mají. Ale když někdo popře vysoký počet mrtvých při izraelské operaci v Gaze (Palestinci „umějí narafičit dobré záběry. Naaranžují kečup, přivedou reportéry (…). Pak se ti figuranti provětrají a už zase přichází nová skupina reportérů...“) a naznačí, že beztak o nic nejde, poněvadž Palestinci si na rozdíl od Izraelců „necení lidského života“, jak to v roce 2014 udělal vrchní pražský rabín, je volání k odpovědnosti na místě – bez ohledu na jeho „etnicitu“. Co z toho plyne, je jasné: Jonáš Kreisinger ve svém textu lže.

Debata o příčinách krizí
A u toho to nekončí. Jonáš Kreisinger si nám dovoluje předhazovat, že „smrt tisíců lidí na evropských hranicích“ necháváme „bez povšimnutí“ a že „Evropská unie, jíž jsme všichni občané, nese skrze politiku uzavřených hranic odpovědnost za tisíce mrtvých. V textech českých dogmatických levičáků ale místo reálné kritiky Pevnosti Evropa najdeme jen ploché výzvy k solidaritě. Kritizovat národ z druhé strany moře je o mnoho komfortnější než řešit vlastní špínu za nehty“.

Uveďme tedy fakta (pokud to Jonáš Kreisinger nebude považovat za faul, což je vzhledem k jeho zřejmě trochu specifickému uvažování docela pravděpodobné): v létě 2015, kdy se u nás začaly rozmáhat xenofobní demonstrace, se v časopisu Solidarita mezi jinými objevilo, že „v debatě o uprchlících jen málo slýcháme příčiny, proč tato situace nastala. Ty najdeme v zahraniční politice USA a Evropy, zejména v jejich intervencích v zemích Blízkého východu a na Balkáně. Bez systémové změny však nelze problém uprchlíků vyřešit.“ A jako řešení se uváděl „konec imperialistické politiky Západu, která přímo vytváří podmínky pro vznik uprchlických krizí (…). Nejde však pouze o to zastavit přímé vojenské intervence. Jak praví klasik, imperialismus je jen poslední stadium vývoje kapitalismu. Dnes bychom mohli přesněji hovořit o korporátní globalizaci jakožto dosud posledním stádiu vývoje kapitalismu. Jeho „neválečnými“ důsledky jsou pak otřesné pracovní a ekologické podmínky, za kterých mezinárodní korporace podnikají v zemích tzv. Třetího světa“.

V projevu na demonstraci 17. listopadu 2015 zase řečník za SocSol mimo jiné řekl: „V honbě za bohatstvím způsobily naše vládnoucí třídy bezpočet utrpení. Vysávaly celé země, nechávaly vládnout nejhorší krutovládce, pokud jim to přinášelo zisk. Není divu, že se lidé v takových zemích proti těmto svým vládcům vzbouřili. A není také divu, že se po vypuknutí krutých občanských válek, kde žádná ze stran nepředstavuje ani to pověstné menší zlo, vydávají na úprk. Kdo se může divit, že se vydávají k nám do Evropy, kde je bezpečno a kde navíc vládne relativní blahobyt?“ Příkladů by se dalo najít i více, ty, které jsme uvedli, však stačí, abychom mohli ještě jednou zopakovat: Jonáš Kreisinger lže.

Možná ani nemá cenu jeho článek dál rozpitvávat: je to v podstatě jen volná fabulace. Lze ale při té příležitosti reagovat na stereotypní výtky, kterými jsou obhájci Palestinců běžně bombardováni. Jonáš Kreisinger tak nemohl vynechat obvinění z „uplatňování dvojího standardu“. Není nic jednoduššího než vmést někomu, kdo proti něčemu protestuje: „A proč neprotestujete taky proti tamtomu?“ Byla by zajímavá otázka, jestli Jonáš Kreisinger uplatňuje takový přístup vždy, tedy jestli považuje za protičínského rasistu každého, kdo kritizuje útlak v Tibetu, nikoliv však porušování lidských práv v Africe, za protitureckého xenofoba toho, kdo odsuzuje válku proti Rojavě, aniž by zároveň křičel například proti utlačování menšin v Barmě, za pokrytce lidi, kteří se pohoršují nad protiromským rasismem na Balkáně, ale už ne nad diskriminací nedotknutelných v Indii.

Israel_palestinePalestinci jako skupina vznikli v důsledku útlaku. Foto thecommentator.com


Ano, levice mluví o Izraeli a Palestincích častěji než o řadě jiných konfliktů. Tento konflikt ale také hraje ve světové politice ojedinělou roli. Nejde jen o to, že Izrael je jako žádný jiný stát podpírán Západem, bez jehož pomoci by do několika let skončil. Izraelské vládnoucí kruhy usilovně přesvědčují veřejné mínění na Západě, že jejich země je vzorem progresivní, „multikulturní“ (jak se dnes říká) společnosti, jakou by USA a Evropa chtěly mít, a zvlášť u liberální části veřejnosti se jim to relativně daří – viz záštita izraelského velvyslance nad pochodem Prague Pride před pár lety.

Která jiná země s tak kontroverzní politikou to o sobě může říci? Nebo si Jonáš Kreisinger myslí, že je stejně tak pravděpodobné, že příští Prague Pride zaštítí velvyslanec Ruska, Číny nebo Turecka? Nebo že Dny Jeruzaléma nemají o nic větší propagandistický dopad na veřejné mínění, než když česko–čínská obchodní komora uspořádá vystoupení čínských uměleckých sborů na Staroměstském náměstí? Izraelské vládnoucí kruhy se na rozdíl od těch ruských, čínských nebo saúdskoarabských běžně ohánějí hodnotami, které bývají považovány za levicové, ačkoliv izraelská realita je jiná. Nedivte se, že se pak levice ozve.

Argument holokaustem
A pomalu se dostáváme k připomínce holokaustu. Jonáši Kreisingerovi připadají nesnesitelné výhrady vůči přítomnosti izraelské vlajky v Osvětimi v době operace v Gaze, neboť „šoa a vznik Izraele nejsou na sobě nezávislé události“ a „izraelskou vlajku nesoucí symbol Davidovy hvězdy, kterou byli Židé nuceni nosit za války, je nutné chápat i jako pietní symbol“. Taková malá drobnost: státní znak s Davidovou hvězdou rozhodně není totéž, co pouhá Davidova hvězda, a tvrzení, že „Izrael se považuje za pojistku proti všem dalším šoa“, zní dnes, ve světle opakovaných krvavých operací Izraele na palestinském území a narůstajícího rasismu a radikalizace části izraelské společnosti, docela úsměvně.

A nejde jenom o Izrael, dokonce ani ne v první řadě: všude na Západě dnes operují některé strany a hnutí s holokaustem jako s argumentem, pomocí kterého šíří strach a nenávist proti jiným dnes diskriminovaným skupinám. Připomínka holokaustu měla po válce sloužit jako varování, aby se nic takového již neopakovalo. Nikdo by neměl dostat šanci ji překroutit a použít pro opačný cíl.

A na závěr: Jonáš Kreisinger píše, že zastáváme „pro–národní“ postoje, zatímco „důsledná a levicová kritika je podle [jeho] názoru vždy antinacionální a protistátní“. Tady by se dalo jen tak mimochodem odkázat na hesla Socialistické solidarity z roku 2006. Důkladné vysvětlování, co přesně znamená právo národů na sebeurčení, je vzhledem k omezenému prostoru lepší nechat na jindy, tím spíš pak i scholastické debaty o tom, jestli stačí být „antiimperialistický“, nebo zda je nutné být i „antinacionální“.

Jedno ale víme jistě: Palestinci jako skupina vznikli v důsledku útlaku. Ten je spojuje, a oni musí přijít na to, jak mu čelit. Není na nás, abychom se z pohodlné dálky namísto nich věnovali „nacházení progresivních aktérů (…) a konceptů“ (jak by se asi Jonáš Kreisinger stavěl k mužům, kteří by vysvětlovali feministkám, dokdy je boj za ženská práva progresivní, a odkud už je to přes čáru, kontraproduktivní nebo v rozporu se „skutečnou emancipací“? Soudě podle jeho článku, dost možná kladně). Palestinci žijí v neskutečně obtížných podmínkách, do kterých se ve svém evropském pohodlí nikdy nedokážeme plně vcítit. Určovat, kdy je jejich úsilí hodné naší podpory, a kdy už si ji nezaslouží, protože již neodpovídá našim „ideologickým pozicím“, to je opravdu noblesní.

Není moc pravděpodobné, že by naše rady měly na Jonáše Kreisingera nějaký vliv. Přesto mu však vzkazujeme: drahý pane komunisto bez hranic a národů, musíme si promluvit o paternalismu zajištěného bílého muže. Zvlášť pokud se zajištěný bílý muž ještě ke všemu neštítí lhát.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 29.Března 2017, 10:02:8

Souhlasím, že Kreisingerův článek si ten Křiklánův bere jen jako záminku, jako odrazový můstek ke svým vlastním ideologickým dedukcím. A ze začátku jsem souhlasil i s touto kritickou glosou.

Ovšem jen do věty "Nejde jen o to, že Izrael je jako žádný jiný stát podpírán Západem, bez jehož pomoci by do několika let skončil."

Tehdy jsem pochopil, že i Kreisinger má zčásti pravdu.
-------------------------------------------------------------

Pokud jde o "konec" Izraele bez pomoci Západu --- to je zcela naivní představa a jen z ní jako sláma z bot nezamýšleně ční porozumění pro to, že v okamžiku, kdy by arabští sousedé Izraele ucítili jeho slabost, kdyby Západ odmítl dál svou podporu, bez váhání by ho zlikvidovali.
V reálu by ovšem bez pomoci Západu nastala ještě mnohem mnohem masivnější militarizace izraelské společnosti, provázená úhynem demokracie a příklonem k toxickému nacionalizmu.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 29.Března 2017, 10:07:58

Taky by mě docela zajímalo, jak někoho podporovat, ale přitom nechávat plně na něm, jak útlaku čelí.
Takže podporujeme i palestinské teroristy?

Kdepak - i v běžném životě přece podporujeme to, co má nějaký tvar, jasně formulovaný závěr, myšlenku.

Ve skutečnosti tedy asi "SocSol" podporuje dvojstátní řešení konfliktu, etnické vyčištění Záp. břehu atd.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 4.Dubna 2017, 09:41:47

Jen tak pro zajímavost:
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/cesi-dobrovolnici-v-izraelske-armade-jednim-z-nejaktivnejsic/r~297b7bd213c511e7afda0025900fea04/?redirected=1491291624

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 5.Dubna 2017, 12:21:7

Inu, to jsou paradoxy.

Zajímavý rozhovor o dalším, tentokrát mnohem palčivějším, místním paradoxu.
Během sta let radikální islám zlikvidoval křesťanství na Blízkém východě. Poslední krutá kapitola započala v roce 2014. Něco křesťanů zbývá v asadovské části Sýrie, v Libanonu a Palestině, jinak jsou pryč.
A tito blízkovýchodní křesťané, stejně jako muslimové, nenávidí židy.
Přitom to nedává žádný smysl -- v Izraeli je svoboda vyznání, útisk místních křesťanů vychází spíš z toho, že jsou arabové, než křesťané. Křesťané mimo Izrael se zase s židy příliš nesetkávají...

https://www.respekt.cz/denni-menu/blizkovychodni-krestane-podporuji-diktatory-nevidi-jinou-obranu

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 5.Dubna 2017, 14:38:46

Když o tom tak uvažuji paní Hájková, já bych asi taky jako Vasil nějaké židovské kořeny našel. Můj pra-pra-děda byl velký obrozenec a nechal v našem příjmení předělat "tz" na "c". Morbitzer. To už se docela podobá tradičním židovským jménům jako Spitzer a pod.
:-))

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 5.Dubna 2017, 19:14:54

Já se nedivím, že za tím tak šel. V článku "Proč svíčka na ořechu hoří pomaleji" jsem psala o setkání s lidmi, kteří objevili, že mají nějakého židovského předka, a snaží se v rámci návratu ke kořenům v sobě vzbudit židovskou spiritualitu. Je mi to sympatické. I když Mohorita mi dřív vůbec sympatický nebyl.
Ale já mu nějak věřím, že to bere vážně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.