Ohlédnutí za transformačními nadějemi arabského jara
Zora HesováJedním z nástrojů lidskoprávní dimenze české zahraniční politiky je podpora tzv. transformačních projektů. Poslední z transformací se přitom až ukázkově nepovedla. Analytička AMO a koordinátorka projektů v Egyptě Zora Hesová se zamýšlí nad tím proč.
Před čtyřmi lety se Česká Republika, stejně jako Slovensko a Polsko a řada evropských zemí, rozhodla podpořit změny v arabských zemích, zvláště pak v severní Africe. Strategická důležitost těchto států, jež se dnes negativně potvrzuje, nebyla jediným důvodem. Program podpory vedla i po dlouhé době vzbuzená naděje na transformaci nefunkčních autoritářských systémů v odpovědnější a inkluzivnější státy.
Mezitím se v regionu rozhořela válka, která byla ještě v roce 2010 určitou mlhavou hrozbou, ale málokdo si uměl reálně představit toho, kdo by na sebe vzal apokalyptickou zodpovědnost. Nakonec se rozbuškou staly masy protestujících, které narazily na oligarchické militarizované státy. Proces demokratických změn byl utopen v represích a násilí všude, kromě Tuniska.
Pojem transformační pomoc a také samotný pojem transformace přitom už dlouho neodpovídají procesům, které na Blízkém východě probíhají a určitě si zaslouží kritický pohled. Na druhou stranu jsou modernizace regionu a jeho demokratická transformace stále v zájmu celé Evropy, přičemž obojí zůstane bez aktivní podpory lidských práv a svobod pouze iluzí.
Transformace — oč vlastně jde
Pojem transformace v politické agendě označuje proces, kterým se aktivně a cíleně zavádějí systémové změny a ruší autoritářský systém (nesvobody, vládní strany, politická policie, cenzura) a jímž se zakládá rámec liberální demokracie (občanské svobody, volené instituce, vyváženost legislativy, exekutivy a justice, samospráva, veřejnoprávní média, kontrolní úřady, občanská společnost). Součástí transformace jsou legislativní a organizační reformy stávajících státních orgánů (represivních složek, justice, kontrolních úřadů, státních médií), jakož i přiznání aktivní role občanské společnosti (například ve vztahu s lokální samosprávou, médii, zájmovými skupinami atd.).
S těmito procesy má Česká republika své zkušenosti. Transformace samotná — tak, jak jsme si jí prošli ve střední Evropě mezi léty 1989 a 1993, či například na Balkáně v letech 2000-2007 — předpokládá zejména veřejně potvrzený zájem a aktivní přístup vládních orgánů, alespoň minimální společenský konsenzus o potřebnosti transformace systému a o podobě cílového systému a politickou vůli k reformám státní správy. Pokud jsou tyto předpoklady zajištěny, transformační zkušenost lze „předávat“ těm, kde mohou rozhodovat o směru a způsobu prvotních změn.
Vývoj let 2011-2013 ukázal, že v žádné ze tří zemí severní Afriky, ve kterých došlo ke změně režimu a ve kterých byly provedeny volby v novém liberálnějším prostředí, základní transformační kroky nebyly završeny nebo ani započaty. Důvodem byla především absence politické vůle ze strany nově zvolených vlád, absence polického konsenzu na straně veřejné debaty a absence základních reforem státní správy, ve kterých by se mohla změna politického systému projevit.
V Egyptě transformace v striktním slova smyslu ani nezačala. Tranziční období (2011-2012) pod vládou armády sice přineslo referenda, volby a několik transformačních kroků (zrušení NDP a státní policie, zavedení plurality politických stran a o něco větší svobody projevu a shromažďování), ale základní svobody nebyly a nejsou respektovány, a to přes pozdější zakotvení v ústavě. V létě 2013 armáda restaurovala autoritářský systém za cenu občanské války.
Naprosto souhlasím s následujícím odstavcem:
Dlouhodobé procesy změn ve složitějších zemích nelze plánovat ani ji navádět. Lze nanejvýš podporovat ty aktéry, kteří sdílejí evropské postoje a budují vlastní schopnost autonomní reformní akce, upozorňují na problémy, formulují zájmy, nutí autoritářské státy k odpovědnosti. Jejich svoboda od represe, jejich kontakty navenek a jejich přežití je do určité míry ovlivnitelné ze zahraničí – nejvíce tam, kde státy prohlašují určité principy, které samy porušují.
Otázkou zůstává, proč jsme od tohoto přístupu ustoupili. Husajn, Kaddáfí, Mubarak i Asad byli svého času naši spojenci, byť se jednalo o spolupráci z rozumu a proti společnému nepříteli. Po nějaké době od pádu věží jako by nám otrnulo a začali jsme si s nepřítelem našeho nepřítele vyřizovat staré účty. Politika EU, a USA taktéž, je opravdu někdy obtížně čitelná, pokud v ní hledáme nějakou logiku. Pokud pomáháme nepříteli našeho nepřítele, neplníme mu roli užitečných idiotů?
Mezi Egyptem a Tuniskem se rozprostírá zhroucený stát zvaný snad ještě ze zvyku Libye. Vybombardovali jsme z něho Kaddáfího, ale komu jsme tím vlastně pomohli?
Demokracie nemůže fungovat bez demokratů. Luboš Zaorálek včera v rozhovoru v Právu: „představa je zřejmě vedena dobrými úmysly, ale vytváří neexistující svět.“. Výrok se konkrétně týkal tzv. demokratické opozice vůči Asadovi, ale podle mne má obecnější platnost. Možná že právě v tom je podstata problému. Snažíme si prosadit svou představu i tam, kde je pouhou iluzí, a důsledky našich činů se obrací proti našim záměrům. Islámský chalífát, proti kterému nyní bojujeme, jsme do značné míry vyzbrojili sami.
Pojem „anti-islamistická hysterie v Egyptě“ znamená, že autorka se domnívá, že Mursí se chystal vést Egypt tuniskou cestou? A pokud ano, měl vůbec šanci na úspěch? Chybí mi popis rozdílu mezi chováním egyptských a tuniských islamistů. Průběh událostí vždy závisí na chování obou stran. Obyvatelům Tuniska jejich cestu k demokracii přeji, ale pokud se islámskému chalífátu podaří rozšířit do severní Afriky, bude pro ně lepší, když V Egyptě bude u kormidla Mursí nebo generál Sísí?
1) ukázalo se, že transformační zkušenost není už ze své podstaty přenositelná to té míry, v jaké jsme si mysleli, že je
2) v příslušných zemích chyběly některé základní předpoklady. Jak píše autorka pod druhým mezititulkem, úspěšná transformace předpokládá veřejně potvrzený zájem a aktivní přístup vládních orgánů, alespoň minimální společenský konsenzus o potřebnosti transformace systému a o podobě cílového systému a politickou vůli k reformám státní správy
3) ani jedna z vlád neměla reformní program a vůli
4) v upřímnou snahu transformátorů se v daném prostředí nevěřilo -- viz evropské a americké mlčení k násilnostem a represím v letech 2011 a 2012
Možná, že dnes jsou pro nás výhodnější generálové, ale islamisté je dříve či později (alespoň někde) stejně vystřídají, a takto v nás budou vidět už od počátku nepřátele a ani my nebudeme vědět, kam můžeme zajít, co si můžeme dovolit, proště jak s nimi jinak než konfliktně jednat.
Takto argumentuje Drobný a mi přijde, že na tom něco je...
Přečetl jsem si i několik článků Jaroslava Drobného. Co se týká prezidenta Sísího, asi to opravdu je kombinace Muammara Kaddáfího s Gustávem Husákem, ale podrobná a zajímavá analýza jednotlivých detailů problému neřeší podstatu. Autora si zařazuji do seznamu lidí, jejichž články má smysl číst (vedle Zory Hesové, pochopitelně), ale na mou otázku, co je menší zlo v případě vzestupu islámského státu, jsem názor nenašel.
Zajímá mne hlavně otázka, proč jsme opustili strategii spolupráce s nacionalistickými režimy proti džihádistům, dříve reprezentovaným převážně odnožemi Al-Káidy a nyní novým fenoménem zvaným Islámský chalífát, který jsem pro sebe přezdil na Kaddáfího pomstu. Ano, byla to spolupráce z rozumu, ale není její ukončení jednou z příčin současného stavu? Autorka si již podobnou otázku kladla ve článku „Stabilita, nebo demokracie v arabských zemích?“, ale možná by to stálo za pohled z časového odstupu.
Vznik Islámského chalífátu jakoby svým vznikem propojil několik zdánlivě více či méně samostatných problémů. Koalici převážně amerických bombardérů a kurdských pešmergů se, zdá se, podařilo nástup přibrzdit. Pomocí bomb ale nelze odstraňovat příčiny. Nejspíše bude potřeba spojit zdánlivě nespojitelné a najít východisko, akceptovatelné pro všechny, koho tento nový fenomén ohrožuje. Včetně Kurdů, pochopitelně. Podstatou demokracie je koneckonců diskuze. A tak, jako my často nechtěně pomáháme svým jednáním džihádistům, události posledních měsíců mohou paradoxně napomoci vyřešit některé přezrálé problémy. Nebylo by to v dějinách poprvé, co se vnější tlak stal příčinou racionálnějšího jednání. Nicméně ale až podle ovoce poznáme je a osud Kurdů bude v takovém řešení lakmusovým papírkem.
PS: Problém islamismu nelze řešit bez islamistů, to samozřejmě.