1) Když mně bylo v roce 1952 dvacet let, byl jsem krátkou dobu ve vyšetřovací vazbě, nesčíslněkrát — a nesmyslně k tomu — vyšetřován pro bezvýznamné výstřelky (přestřelky), vylomeniny „ztřeštěného" mládí; pochopitelně, měly svůj pozdější negativní dopad. Pracoval jsem jako elektromechanik v jedné přední výzkumné laboratoři a vydělával měsíčně víc než můj studovaný bratr nebo otec po třicetileté praxi. Na podzim téhož roku jsem začal navštěvovat večerní reálné gymnázium a četl přehojně české, anglosaské a francouzské symbolistické, poetické a surrealistické básníky.

Nebyl jsem tehdy členem žádné církve, ale četba bible a náboženských spisů patřila do rámce mého zájmu. Znal jsem spisy snad všech klasiků marxismu-leninismu, ale chyběla mi uhlířská víra fanatiků z našeho kladenského městečka — a bylo jich na stovky — kteří na běžícím pásu obsazovali špičková místa na ministerstvech, u policie a vojska. Reálný socialismus těch let byl spojen v mých očích s proradným kariérismem. Věřil jsem vzdělání, sebevzdělání a pozvolnému vývoji ve všech směrech.

2) Mladým lidem bych dal stejnou radu, jakou dávám už řádku let mladším lidem, totiž aby si osvojili důkladné klasické vzdělání včetně latiny a dokonalé znalosti jednoho západního jazyka, a nedávali přednost ve svém volném čase televizi a hlavně rockové hudbě. Naproti tomu, aby se vzdělávali v hudbě české a světové klasice, moderně a snad také jazzu — oblasti, které jsem zasvětil přes dvacet let svého života a díky tomu u nás dnes — a není to tak samozřejmé — jazz ještě existuje. Myslím tím přesně pojmově ohraničenou hudbu podle západoevropského měřítka a ne podle zkomolených formulek časopisu Melodie!

Václav Hokův, Curych