Co jste dělal a v co jste věřil, když vám bylo dvacet?

Lenka Procházková

V polovině 80. let minulého století uspořádala Lenka Procházková anketu, ve které se ptala několika desítek lidí, jakou radu by dali dvacetiletým, kteří touží po zlepšení poměrů. Redakce DR dnes publikuje tehdejší odpověď Oty Filipa.

Milá Lenko!

Četl jsem v Obrysu Tvůj příspěvek do ankety i výzvu, abychom doma i v zahraničí odpověděli na Tvé otázky. Co jsem dělal, když mi bylo dvacet, v co jsem věřil? Když mi bylo dvacet, milá Lenko, psal se rok 1950. Byl to velmi zlý rok. Otec byl v Jáchymově a zbýval mu rok života, maminka žila s malým bratrem ve vile, kterou nám zabavili a já se tehdy přiživoval ve sportovní redakci Mladé fronty, kam mě vzali na přímluvu otce Jandery, protože jsem byl nadějným běžcem na středních tratích a členem Sparty. Miloval jsem Marii Holečkovou, bydlela v Košířích na konečné devítky. Marie byla tehdy snad jedinou mladou dámou v Praze, která se opovážila nosit kloboučky se závojem, což mi, buržoaznímu elementu s podezřelým národnostním a rasovým původem, vyneslo první konflikt s mocí. Moc tehdy pro mě reprezentoval Miroslav Hladký, tehdejší šéf sportovní redakce v Mladé frontě. Když mě jednou navštívila Marie se závojem v redakci, vzal si mě Hladký stranou a řekl mi, abych nechodil s buržoazní slečinkou, když po Mladé frontě běhá tolik šikovných svazaček v modrých košilích. Odpověděl jsem, že Marii miluji. Tehdy mě vlastně zachránila lehká atletika. Porazil jsem totiž Emila Zátopka v běhu na 800 metrů, což samozřejmě nebyla jeho, ale moje „štreka“. Hladkému jsem se pomstil tím, že jsem mu místo kapek proti rýmě podstrčil lék proti slintavce a kulhavce. Dnes to mohu říci: všichni sporťáci mi pomstu přáli, ba dokonce mi pomohli opatřit kravský lék. Miroslav Hladký počal po požití léku skutečně slintat, měl velmi špatnou náladu, takže když se v redakci rozhodovalo, kdo z nás převezme sektor „rozšiřování gorodek, lidové hry sovětských pracujících“, spadlo neštěstí na mě. Tím pádem jsem musel chodit do ústředního výboru SČM na Havlíčkově náměstí, kde jsem se skrze gorodky dostal do sporu i se Zdenkem Hejzlarem, který mi vytýkal, že nepropaguji gorodky v dělnických přípravkách na vysoké školy. Musel jsem tehdy navštívit několik dělnických přípravek, kde jsem se v rámci výuky hry zvané gorodky několikráte s budoucími vedoucími kádry dokonce opil. A to prosím právě v letní sezóně, což mělo za následek, že jsem v Brně, kde Sparta nastupovala k utkání atletické ligy proti Zbrojovce, žalostně prohrál běh na půl míle. Pomstil jsem se Hejzlarovi za gorodky tím, že jsem někdy zpodzimu, kdy se organizovaly jakési masové běhy, otiskl v Mladé frontě rozhovor s tehdejším předsedou Sokola Truhlářem, starým dědečkem, který už asi nevnímal, co se kolem děje. Rozhovor s Truhlářem jsem si samozřejmě vymyslel. Miroslav Hladký mi za rozhovor s Truhlářem vyslovil pochvalu, což mě, přiznám se, potěšilo, ale nedokázalo utišit mou bolest a zklamání, které mi způsobila Marie Holečková; jednoho dne mi sdělila, že se se mnou rozchází, páč se zasnoubila s jakýmsi soudruhem z ministerstva zahraničního obchodu. Dnes jsem Marii už dávno odpustil. A před vánocemi, milá Lenko, se doma naráz objevil otec. Pustili ho z jáchymovských dolů, kde si jako třídní nepřítel měl odsedět pět let, o tři roky dříve. Vánoce 1950 jsme ještě prožili v rodinném kruhu, po vánocích se otec skácel. Odvezli jsme ho do nemocnice, kde brzy zemřel. Úředně na mozkovou mrtvici. Primář mi však soukromě sdělil, že táta byl skrznaskrz ozářen uranem.

Vidíš, Lenko, to nás taky dělí: vzpomínky na naše táty. Když dnes myslím na tátu, tak si představuji ve valašské zemi na hřbitově v Hošťálkově u Vsetína, jak tam pod zemí jeho kosti prožrané uranovým zářením fosforeskují.

A měl jsem, Lenko, velkou touhu a sen, což mi tehdy nahrazovalo jakoukoliv víru v cokoliv, navíc mě imunizovalo proti tehdejším násilnickým mesiášům a proti jejich víře, které se až moc pozdě skoro masově zříkali. Toužil jsem, Lenko, po alpských vrcholcích, po ledovcích, které jsem si uchoval v paměti ještě z mládí, kdy jsem je mohl z údolí Engadinu, z hotelu v Davosu a v Zermattu obdivovat. Tehdy, bylo mi šest let, jsem chtěl být jen a jen horolezcem. Kdyby se v roce 1948 nestal ten únorový malér, který Tvůj otec Jan — budiž mu země lehká — vítal jako rozbřesk šťastných dnů, tak jsem dnes byl horolezcem, majitelem chaty nebo hotýlku kdesi v Alpách a do smrti spokojen.

Ale cosi mi z dávno zastřeného snu přece jen zůstalo: Lezu na hory, plazím se po ledovcích, vždycky sám. Sjíždím na lyžích svahy, což mě stojí někdy dost peněz na pokutách, protože mě lákají právě ty nebezpečné, označené nápisy: Achtung, Lawinengefahr! Před rokem, když jsem stál na Hochfirstu, mě napadlo, že bych na jeden výstup mohl pozvat všechny české spisovatele a básníky v exilu. A když jsem tam nahoře probíral české mistry slova a veršů, kteří by připadali v úvahu, scvrkl se mi seznam na tři jména: Pavel Kohout, Jiří Morava a já.

Dejme tomu Ivan Diviš a Josef Jedlička, přátelé z Mnichova, ty bych vylákal asi jen k první hospodě v podhůří Alp. Dále by nešli. Karel Kryl? Toho bychom nahoru museli vytáhnout helikoptérou. Jirka Gruša je sice schopen snášet všelijaké útrapy, ale nedokážu si představit, že by do výšky 3 700 metrů vytáhl ruksak a lyže. Gríšu Lauba by na vrchol vylákala jen restaurace s jídelním lístkem na deset stran. Z pařížské emigrace nepřipadá v úvahu nikdo. Ze zámoří jsem uvažoval o Josefu Škvoreckém, ale nedá se nic dělat, Pepík nám moc ztloustl, nemá fyzickou kondici.

Jak jsem řekl, seznam se mi scvrkl na tři jména. Až při sjezdu jsem si však uvědomil, že Pavel Kohout a Jiří Morava by se asi celou cestu nahoru hádali o komunistech, což by jim jednak krátilo dech a za druhé by mě to nudilo. Četl jsem sice v Obrysu, že oba se už jaksi shodli, Pavel Kohout o tom psal, ale zároveň mě přesvědčil (Pavel Kohout), že vzít ho nahoru na Hochfirst prostě nelze. Pavel nemá v pořádku koleno a s lyžováním je také na štíru; jen si připnul běžky, už si polámal kosti. Takže mi zbývá Jiří Morava, ale ten zase nebude mít čas, protože právě zažívá opojení z úspěchu nad svou knihou o Karlu Havlíčkovi, možná trpí i závratěmi, takže bych si ho neodvážil připoutat na lano, zvláště kdybychom šli jen dva.

Tak vidíš, milá Lenko, jak člověk musí slevovat, jak se musí uzemňovat. Takže na ten Hochfirst polezu v září zase sám. Ale je pravděpodobné, že můj vrchol ostatní ani neláká, že každý z nich má ten svůj. Všem od srdce přeji, aby se tam vydrápali. A to je právě zrno poučení, které mi z dob, kdy mi bylo dvacet, zůstalo: Každý se někam nahoru musíme šplhat, někdo oklikami, bludnými cestami, mnozí se musí vrátit k výchozímu bodu, oddechnout a nabrat sil. Vím, Lenko, o čem mluvím, totiž o Monte Bernině, ledové hoře nad Svatou Mořicí, která mi od šesti let, kdy jsem ji s maminkou poprvé viděl, zůstala v srdci jako ostrá a mrazivá připomínka na mládí před rokem 1939. Myslel jsem na Monte Berninu, když mě Miroslav Hladký buzeroval skrz gorodky, když jsem si vymýšlel rozhovor se stařičkým předsedou Sokola Truhlářem, nezapomněl jsem na krásnou horu, když jsme uranem rozloženého tátu ukládali do hrobu. Vždycky jsem chtěl nahoru. A teď, Lenko, mám Monte Berninu na dosah ruky, tedy čtyři hodiny autem. Už šestkrát jsem se pokusil vylézt nahoru, ale sám, bez cizí pomoci. Samozřejmě, kdybych to na Berninu, přes 4 000 metrů nad mořem, vzal přes Corvatsch, kam by mě lanovka vytáhla až do výšky 3 800 metrů, a potom po celkem jednoduché trase přes ledovce, byl bych nahoře asi za deset hodin. Ale já chci na Monte Beninu z Pontresiny, dobýt tu horu mládí od paty až k překrásné stříbrné hlavě. Přiznám se Ti, Lenko, už to asi nikdy nedokážu, už mi chybí den i síla. Pokusím se o Berninu ještě letos v srpnu. Nevylezu-li nahoru, ponechám si horu jako symbol touhy, kterou nosím už padesát let.

K druhé otázce nemám vlastně co říci. Jakou radu mohu dát dnes dvacetiletým lidem v Československu? Za každou radou, kterou bych jim teď snad mohl napsat, mě straší mé omyly, jimiž jsem zdánlivě vykoupil právo stylizovat se do role dotěrného vychovatele generace po nás, lépe řečeno, po mně. Jen si, Lenko, vzpomeň na tátu! S jakým zanícením chtěl, když mu bylo dvacet, měnit ten zkurvený svět a připravit i Tobě šťastnou budoucnost! A co z toho dnes zbylo, milá Lenko? Když zemřel Tvůj táta, to jsem byl ještě v Československu, říkali mi, že prohrál předem ztracený boj s rakovinou. Možná, že skutečně podlehl zákeřné nemoci, ale pro mě jakýmsi zázračným způsobem cosi vyhrál. Jenže nevím, Lenko, co. Budu si asi muset znovu a pozorně přečíst vše, co napsal, a sledovat stopy jeho omylů, návratů, až k vykročení na cestu k vrcholu, kterou bohužel nemohl dokončit.

A k dnešní mládeži? Proč se čertíš, že pije, že propadá někdy i drogám? Nejsi přece kazatelem Armády spásy. Když vyjdu na mnichovskou ulici, potkám pestře obarvené punkery, říkám jim „papoušci“; když jsem nedávno vešel do mnichovské univerzity, vtisk mi jakýsi agitátor do ruky leták a vyzval mě, abych podepsal dík sovětské armády za osvobození v roce 1945 a za její dnešní obětavý boj za mír; za rohem na náměstí Münchener Freiheit potkávám denně partu somráků, dám jim vždy marku, aby si mohli koupit za dvě marky dva litry nejlevnějšího vína. V kavárně, kam po pochůzce na poštu chodím na zmrzlinu nebo na irskou kávu, mě už půl roku přesvědčuje mladík z rodiny, která vlastní továrnu na převodové skříně o tom, že mládež nemá budoucnost (no future!) a že jedině totální anarchie přinese spásu, osvobození a štěstí. Naše sousedka z domu, mladá dáma, která žije z akcií bohatého dědečka, si pořídila dva pejsky, koupila jim dvě dětské postýlky, psí prádlo i šatičky do každého počasí. Lenko, to je náš svět, tam i tady. Jedinou radu však mám: Nedůvěřujte mesiášům, jsou to povětšinou šizuňkové. Mylte se pokud možno často, ale vždy raději sami než v houfu.

Všechny vás, dvacetiletí, zvu na výstup na horu jménem Monte Bernina… Já už tam asi nevylezu. Ale vy, dvacetiletí, se o výstup musíte neustále pokoušet. Čestní to vzdají, mnozí zahynou, jiní horu proklejí. Hora však zůstane.

Ota Filip, Mnichov