Ve dvaceti letech jsem se vdávala, ačkoliv jsem už od dětství byla rozběhnuta k uměleckému povolání. Bylo to za války, po maturitě, po totálním nasazení. Budoucnost strašidelná, maminku jsem měla těžce nemocnou na souchotiny, tatínek zemřel při automobilovém neštěstí, mladší bratr dostal obrnu.. Okolnosti však nejsou hlavní, rozhodující je, jak se kdo zachová. Troufala jsem si moc, na nesnadná řešení…

Závěr mých zkušeností (vztahuji jak všeobecně, tak na sebe a svých pět dětí): Hoši a děvčata, kterým rodiče předají prožívanou víru, nepotřebují rady. Dospějí a osamostatní se včas. Začnou chodit teprve, když stojí jistě na vlastních nohách. Děti, které si z domu zmatků sebejistotu neodnesou, přišly o věno a o dědictví, potácejí se, vidí nejasně, proto radám nedůvěřují. Musí si vybojovat svou cestu k smrti, životní pouť k Bohu.

Gertruda Gruberová-Goepfertová, Rosenheim