Co jste dělal a v co jste věřil, když vám bylo dvacet?

V polovině 80. let minulého století uspořádala Lenka Procházková anketu, ve které se ptala několika desítek lidí, jakou radu by dali dvacetiletým, kteří touží po zlepšení poměrů. Redakce DR dnes publikuje tehdejší odpověď Richarda Drtiny.

Lenka_prochazkova

Lenka Procházková

15.05.2010 08:00

Lenka Procházková

Anketa na pokračování

„Naše situace se mi zdá úplně bezvýchodnou. Budeme si zvykat, a kdo si nezvykne, bude na tom špatně. Vidím budoucnost černě. Co vůbec můžeme dělat…?“

(...)

Tyto neveselé úvahy mě nakonec přivedly k myšlence uspořádat tuto anketu. (Název jsem si vypůjčila od svého otce, jeho články v časopise MY byly tištěny pod stejným titulkem.) Mám jen dvě otázky:

1. Co jste dělal(a) a v co jste věřil(a), když Vám bylo dvacet?

2. Jakou radu byste dal(a) dnešním dvacetiletým lidem žijícím v Československu?

Lenka Procházková
Praha, 1985

1) Myslím, že ve dvaceti má člověk ještě jiné pojetí času, než v pozdějších letech. Minulost i přítomnost jsou velmi blízké, odstup je malý, a to ovlivňuje i naši zkušenost a pohled na svět. Pokud se týká budoucnosti, obzory se zdají nedozírné a čas nekonečný. Vnímavost i citlivost jsou sice neobnošené, ale také ještě nevypěstované. Dvacítkou se končí první etapa dospívání, jejíž vklady si neseme po celý život. Musím nyní zmínit konkrétněji to, co předcházelo a ovlivnilo mé pohledy na svět ve dvaceti letech. Měl jsem trochu štěstí, že jsem prožil pěkná klukovská léta v období 1945 až 48. Prošel jsem skautem i Sokolem; v obou organizacích jsem měl výborné vedoucí, kteří mě dost ovlivnili. V rodné čtvrti jsme si založili Foglarův čtenářský klub, ve škole jsme hráli divadlo a aktivně sportovali. Bylo to tehdy mládí velice aktivní a doslova pluralistické, společnost kolem však naneštěstí brzy upadla do systému totalitního, který začal mnohé z toho vehementně rozbíjet. Pocit odporu byl zcela přirozený. Zážitkem pak pro mne bylo, když jsem byl pár měsíců po únoru 48, ve necelých třinácti letech, vyslýchán policií pro podezření z podvratné činnost. Spiknutí nebylo prokázáno (to až po dvaceti letech), takže jsem z toho vyšel bez úrazu. Navzdory kádrovým problémům jsem se nakonec dostal i na univerzitu (1954). Tam jsem měl hrstku velmi dobrých profesorů, jejichž pohledy se vymykaly oficiální linii.

Ve dvaceti, v r. 1955, jsem byl tedy spíše optimista a trochu i romantik. Věřil jsem, že většina lidí je dobrá, že zlo i stupidita se nechají postupně odradit, ovšem, že to dá práci a že člověk má tomu pomáhat. Imponovali mi lidé, kteří něco znali, měl jsem touhu po vědění, byl jsem náruživý čtenář, ale také jsem dost sportoval. Dobrá tělesná kondice se mi později vyplatila.

2) Domnívám se, že lidská zkušenost je do jisté míry sdělitelná a alespoň pro otevřené hlavy i cenná. V tom je přece i smysl vzdělání, literatury i celé lidské kultury. Co udělat, to je samozřejmě každého vlastní vůle a rozhodnutí. Ve dvaceti si už člověk plně uvědomuje svou vlastní odpovědnost, třebaže je ještě poněkud egocentričtější než v pozdějších letech.

Myslím, že je dobré usilovat o vědění, hledat pravdu, to by mělo být trvalou součástí našeho hodnotového systému. Prameny vědění i otevřeného myšlení lze nalézt i v temnotách špatných poměrů. Pomohou zkušení lidé a dobré knihy. Naše vědomost a pochopení situace by však neměly zůstat pasivní. Otevřená mysl musí odstraňovat sebeklamy a lži, konfrontovat masky a iluze. Jde o to, zvažovat znovu a znovu, do jakých hodnot chceme investovat svůj život. Náš čas není dlouhý. Nemarněme ho. Úsilím o vědění nechápu jen technickou specializaci. Ta může být velmi jednostranná. Jde tu o kulturní vzdělanost. Znalost myšlení, historie, politiky, kultury a společnosti To, co dělá z člověka myslícího občana nebezpečného diktátorům.

Staří Řekové vyznávali čtyři základní hodnoty: odvahu, spravedlnost, vědění či moudrost a harmonii ducha i těla. (Naději pokládali za klamnou iluzi.) Křesťanství přišlo s duchovním přístupem k životu a přineslo víru, naději a lásku. Existenciální filozofie moderní doby zdůraznila svobodu v individuální volbě a z ní plynoucí odpovědnost. Zvláště aktuální je její důraz na vždy a v každé situaci existující svobodu „říci ne“. Albert Camus ukázal smysl života v zápase, třeba sisyfovském, tj. v zápase, který musí být veden i kdyby nebylo naděje. Navzdory tomu Sisyfos nalézá štěstí. To vše stojí za promýšlení. Zápas o hodnoty trvá a má i sisyfovský charakter. Podobně nekonečným zápasem je i lidské poznání. Stojí za to účastnit se a o něco usilovat. Tím člověk prokazuje i vytváří svou lidskou dimenzi, která je vždy víc než jakékoliv poměry. Tím je také člověk schopen poměry přemáhat v sobě i mimo sebe. Jde tedy o to, chceme-li žít jako chrobáci nebo jako lidé, tj. chceme-li aby se svět změnil k lepšímu a chceme-li pro to něco udělat. Té volbě se nelze vyhnout. Zahrnuje naši svobodu (i tu svobodu „říci ne“), odpovědnost i odvahu. Podle toho bude také svět vypadat, ať jsme kdekoli.

Richard Drtina, Montreal




A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.