1) V září 1954 jsem seděl na Pankráci. Vlastně jsem měl štěstí, zavřeli mne už minulý listopad, tedy nedlouho po Stalinově smrti, kdy komunistická bezpečnost a justice přechodně znejistěla, takže jsem dopadl tuze dobře ve srovnání s těmi, kdo se ocitli za mřížemi o rok dříve.

Tenkrát ovšem minula naděje, že komunistický režim nepotrvá déle, než nacistický. A tak jsem tedy věděl, že mě čeká život občana už ne druhé, ale třetí kategorie. Vzít na vědomí jsem to musel, smířit s tím jsem se nehodlal. A v co jsem věřil? Že ještě není všem dnům konec.

2) Povědět, že o naše rady vlastně nikdo z dvacetiletých nestojí, mi připadá trochu jako zbabělá výmluva a trochu jako vypočítavé captatio benevolentiae. Dvacetiletí samozřejmě nestojí o mentorování, ale to není nic zvláštního, tím se jen podobají třicetiletým, čtyřicetiletým, padesátiletým. Navíc proti téhle neřesti dvacetiletí nejsou imunní; pamatujeme přece, co dokázali svazáci začátkem padesátých let. Kdyby skutečně dvacetileté nezajímalo, co si myslí a co vědí starší, nikdo z nich by nevzal do ruky knihu a univerzity by zely prázdnotou, přesně podle už pozapomenutého levičáckého hesla „nevěřte nikomu přes třicet!“

O co tedy jde? Ne o „rady“, ale o styk a konfrontaci generací zrovna tak, jako když bylo dvacet nám. O konfrontaci, které neunikneme, protože každého z nás se  občas někdo mladší přinejmenším zeptá na něco nebo někoho, co neprožil anebo koho nemohl osobně poznat. Potom konfrontuje své znalosti a představy s tím, co jsme mu řekli my — a to už je vlastně „rada“ ať chceme nebo nechceme. Samozřejmě nás přitom obyčejně také doudí, ovšem člověku je nejvíc úzko při pomyšlení, že neví dost nebo že neřekl všechno anebo že se nevyjádřil dost přesně, takže mohl bezděky dát podnět, který bude pochopen falešně.

Jindy snad na tom tolik nezáleželo, myslím však, že dnešní dvacetiletí doma to mají horší, než my, třebaže jsme vyrůstaly v nejbrutálnějších a nejvulgárnějších časech stalinismu. Na tom nic nemění skutečnost, že dnešní komunistický režim je neporovnatelně mírnější, než byl za Gottwalda, Urválka a Nejedlého. My jsme přece jenom žili časově blíž normálním poměrům, třeba já jsem maturoval všehovšudy pět roků po únoru, pouze patnáct let po zániku první republiky. Nyní (psáno 27. října 1985) je to už sedmnáct let od sovětské okupace a sedmačtyřicet od osmatřicátého roku. Dospívali jsme mezi knihami a časopisy ze svobodných nebo relativně svobodných (tj. prvních tří poválečných) roků, a tyhle roky poznamenaly naše rodiče, leckteré z našich učitelů (říkám leckteré, protože už na gymnáziu jsem si při pohledu na mnohé profesory uvědomil, jak reálný pojem je zrada vzdělanců!) a naše starší přátele. Ozvěna normálních poměrů byla pořád dost silná, abychom nezapomínali, v jak nenormálních poměrech žijeme (pro ilustraci:v oktávě smíchovského gymnázia, kde jsem maturoval, jsme měli jen dvě vskutku zanícené soudružky, i celkem indiferentní vstevníci si modus vivendi s režimem vytvořili až mnohem později). Zcela neradostně jsme loni slavil padesátku, ale těm dnešním dvacetiletým vskutku nezávidím; komunistický režim je je dnes stabilizovanější, jeho manipulační a indoktrinační systém dokonalejší a internzívněji pracující, pokleslo vědomí historické kontinuity a kulturních vazeb, nenormálnost se jaksi vžila.

V podstatě ale ti dnešní dvacetiletí jsou ve stejné situaci, jako jsme byli my. Co je nejdůležitější? Dlouho jsem o tom přemýšlel, a tvrdím, že především - nezproletarizovat se, anebo nedat se zproletarizovat, což je v konečném důsledku totéž. Proletář není kategorie sociální či majetková, ale intelektuální a mravní. O příslušnosti do této kategorie rozhoduje jediné: volba stupnice hodnot. Začíná to jazykem, chováním, celým životním slohem, smyslem pro formu, který bohužel v našem národě nebyl nikdy tuze vyvinut. Příliš mnoha našincům i po létech a desetiletích ve světě čouhá sláma z bot, příliš mnoho z nich charakterizuje věta, která kdysi nadělala tolik zlé krve: Čech je buď hulvát, nebo líbá ruku. Jiří Gruša nedávno řekl, že se poměry u nás skutečně změní, až "otcové začnou dětem předcvičovat umírání vestoje", dodal abych k tomu, že začátek j ve vědomí vlastní ceny, v sebeúctě, která něco stejně kategoricky vyžaduje, jako cosi jiného zase prostě vylučuje. Prakticky to kromě jiného znamená zařadit do životního minima jeden nepostradatelný luxus: vybírat si sám přátele a zároveň stejně důsledně se hned tak s každým nezahazovat, vědět, koho a proč si vážím a koho a proč se štítím.

Opakuji, že těm dvacetiletým doma ani dost málo jejich mládí nezávidím. Žijí v atmosféře, kde jedny hodnoty byly popřeny a nebo zamlčeny a jiné deformovány do pitvorné karikatury, a zároveň z nich režim odchovává nevolníky, jimž má historie začínat rokem 1917, 1945 nebo 1968, a kteří jsou pak často náchylní nad dějinami, nad tím, čemu říkal Jan Čep "společenství živých s mrtvými" povýšenecky krčit rameny. Mnohokrát jsem viděl, jak z tohoto historického nihilismu roste na jedné straně arogantní ignorace polo - a čtvrtvzdělanecká, a jak s tím současně připravuje půda pro uplatnění nejrůznějších šarlatánů politických a kulturních, a konečně to nejčastěji - jak se ujme a rozbují rezignace.

Nechci radit, chci jen varovat - a důrazně: sebemizernější mládí platí jako polehčující okolnost jen částečně a nedlouho, nikdo se na ně nemůže celý život vymlouvat.

Vilém Hejl, Mnichov