Byla milosrdná doba počátku šedesátých let a nevypadalo to beznadějně. Studoval jsem na Pedagogickém institutu v Ostravě (jinam mě nevzali) a nevěřil, že budu učitelem. Hráli jsme divadýlko — malé jevištní formy — Pod okapem se to jmenovalo a lidi nám tleskali; psali jsme si texty a cenzura byla unavená, tudíž i shovívavější než dřív. Vyrostli jsme v cenzurovaném světě a věřili, že jednou se dohližitelé nad funkcí našich hlav unaví natolik, že odumřou. Ve svobodnou tvorbu jsem věřil. Neodumřeli. Přesto lze tvořit svobodně.

Nevěřil jsem tenkrát v Boha, teď v něj věřím — po svém: o nic ho neprosím, jenom mu děkuju.

Vodil jsem se tenkrát za ruku s jednou dívenkou a věřil, že to vydrží do smrti jednoho z nás. Vypadá to dost slibně, už se máme 23 let + 2 potomky a ještě nás to baví. V něčem může být člověk strůjcem štěstí svého.

Odvažuji se radit: učte se cizím jazykům.

Ivan Binar, Mnichov