Co jste dělal a v co jste věřil, když vám bylo dvacet?

V polovině 80. let minulého století uspořádala Lenka Procházková anketu, ve které se ptala několika desítek lidí, jakou radu by dali dvacetiletým, kteří touží po zlepšení poměrů. Redakce DR postupně zveřejní všechny tehdejší odpovědi jako inspiraci.

„Naše situace se mi zdá úplně bezvýchodnou. Budeme si zvykat, a kdo si nezvykne, bude na tom špatně. Vidím budoucnost černě. Co vůbec můžeme dělat…?“

Tuto otázku položila (v jednom z posledních čísel časopisu MY 69) mladá čtenářka mému otci, spisovateli Janu Procházkovi. Jeho odpověď mi připadala moudrá a rozhodně ne přehnaně optimistická, bylo mi tehdy osmnáct let. Mimo jiné napsal:

„…je-li nám (dnes) hůř, měli bychom spíš pracovat lépe a usilovněji. Vůbec nemám na mysli to staré známé: dělat a držet jazyk za zuby. Nikoliv! Dokonce naopak: dělat a nedržet nikdy jazyk za zuby. Ale až budeme tuto zemi předávat potomkům, měla by být stejně kvetoucí a bohatá jaká byla, když nám ji předávali naši zaostalí a socialismus neznající otcové… A ještě také můžeme nelhat. I v dnešní situaci. Měli bychom zůstat u své pravdy za každých okolností. Protože právě pravda je silou slabých…“

V dalším čísle MY 69 na podobné otázky mimo jiné řekl toto: „Myslím si, že člověk, který nepřemýšlí, má zpravidla mnohem větší klid než hloubavá povaha. Nedělají se mu vředy na dvanácterníku. Ale idiotismus jako životní ideál není metou českého národa. V tomto okrsku Evropy jsme pod pojmem svobody vždycky viděli něco víc než jenom prostou skutečnost, že člověk náhodou není za mřížemi… Myslím si, že zatím nejdeme jinam, než jsme původně chtěli jít. Vzhledem k okolnostem, které jsme nezavinili, musíme ovšem jít složitou oklikou. Pokud si v mysli dokážeme uchovat i v bludišti reality prvotní předsevzetí, budeme nakonec postiženi jenom ztrátou času. Není to žádná nezaplatitelná cena. Odkladu bychom měli využít k trpělivé práci na sobě. Abychom byli zralejší, připravenější…“

Když tatínek o dva roky později zemřel, bylo mi téměř dvacet let. Dnes je mi třicet čtyři. Zůstala jsem v této zemi a žiju způsobem, který pro sebe pokládám za jediný možný: pracuju jako uklizečka a v ušetřených hodinách píšu prózu. Moje knížky sice vycházejí jenom v exilu a samizdatu, nicméně mě občas potěší milý dopis nebo návštěva čtenáře. Vím tedy, že dělám práci, která má i v současnu pro menší okruh lidí určitý význam. Navíc nejsem omezována žádným cenzorem, píšu to, co chci a tak, jak nejlíp to umím. Honoráře jsou pochopitelně nesrovnatelně nižší než ty, které dostávají zdejší oficiálně připuštění spisovatelé, ale na kávu a cigarety mi to stačí. Na druhé straně musím počítat s občasným šikanováním, zadržováním korespondence a nemožností cestovat. Moje dvě dcery jsou zatím ještě dost malé na to, aby se jich moje situace přímo dotýkala, do obecné školy a školky byly přijaty bez průtahů.

Ještě po maturitě jsem si svůj dospělý život představovala v jásavějších barvách, ale to asi každý z mé generace, z těch, kteří rok 1968 prožili jako studenti. Když se dnes někdy setkám se svými bývalými spolužáky – bouřliváky z novinářské fakulty, když vidím jejich tváře na obrazovce, když slyším jejich hlasy v rádiu nebo když čtu jejich jména pod články v novinách, nemate mě to. Vím, že jsou to pořád stejní lidé, jen trochu krotší, méně barevní, mnohem reálnější. Je jistě spravedlivé, že se mohou živit perem, když na to tolik let studovali. Mozek třicetiletého člověka zpravidla ještě není obalen milosrdnou sklerózou. Ale o své generaci teď mluvit nechci.

Jde mi o ty mladší, dnes dvacetileté. Protože kdo jim vysvětlí, co se tenkrát v dávných letech jejich dětství stalo a proč se to stalo. Zažloutlý doličný tisk se většinou v rodinách neschraňuje a v knihovnách nepůjčuje a doba ústně předávaných legend taky minula. Dnes dychtivý čtenář skutečně musí podniknout pouť (někdy i trochu riskantní) za Slovem. Dejme tomu, že podnikne, přečte, dejme tomu, že i v nástinu pochopí. Ale co dál? Co vlastně může dnešní přemýšlivý dvacetiletý člověk žijící v této zemi, která je okupovaná takřka od jeho narození, dělat?

Je-li ten člověk dívkou, má pochopitelně jednu pradávnou možnost: založit rodinu, porodit děti a vychovat je k zaujatosti k pravdě, chápe-li to tak, že každé novorozeně je naděje. Jenže ve dvaceti člověku chybí pokora, aby přemýšlel výhradně o potomcích, chce nejdřív žít svůj vlastní život, ale jak?

V citovaných větách tatínek říká: „Pracovat a nedržet už nikdy jazyk za zuby.“ Ale který člověk pracující dnes ve státním nájmu si tohle může dovolit? Asi žádný. Existuje jediné uznávané, dokonce doporučované téma kritiky: nekonečné seriálové pranýřování pracovních nedostatků, úpadků atd. Ale myslím, že i dnes je dvacetiletý člověk maximalista, a že mnohem víc než drobné lži a podvůdky na jeho pracovišti ho musí deptat ta základní Lež a ten veliký výchozí Podvod, do kterého se už narodil, který mu cpali dennodenně ve školách a který hlásají transparenty v každé vísce.

Znovu se vracím k větám svého otce, když napsal: „…Pokud si v mysli dokážeme uchovat i v bludišti reality prvotní předsevzetí, budeme nakonec postiženi jen ztrátou času…“ Před šestnácti lety jsem tomu věřila, ještě před deseti lety, naposledy pak po Chartě 77. Dnes už nemůžu. Dnes už cítím, že je pravděpodobné, že celý svůj život prožiju v nesvobodné zemi a že žádný čin osamělého hrdiny nebo odhodlané hrstky na tom nic nezmění. Kdy končí mládí? Možná ve chvíli, kdy si člověk s hrůzou uvědomí, že i kdyby udělal cokoliv, konkrétně tím nepomůže ničemu.

Pochopitelně i dnes věřím, že tvorba má smysl, i kdyby jen ten, že je to slušný způsob vlastní terapie, ale každý přece nemůže být spisovatel nebo malíř… Kromě toho, ani ta nejlepší beletrie nikomu nemůže suplovat skutečný život. Stejně jako alkohol nemůže nahradit opravdovou radost. Jsou i jiné úniky: studium (třebas soukromé), hezké vztahy, dobré kamarádství, ale jsou to jen úniky a ve dvaceti letech to člověk cítí obzvlášť ostře. Tak dlouho žil s rodiči, s kterými v mnohém nesouhlasil, teď má konečně možnost žít samostatně, ukázat, jak on si představuje život, prorazit tu nesmyslnou bariéru příkazů, zákazů, doporučení, prostě vykročit. Ale kudy? A kam? Jak má pracovat na sobě, aby byl zralejší a připravenější? K té veliké Změně, která jednou přece musí přijít? Musí?

V pražském psychiatrickém ústavu v Bohnicích je pověstný pavilon č. 31. Tady jsou separovány i nejtěžší případy narkomanie, lidé, kteří se stali nebezpečnými svému okolí. Žijí tu v železných klecích. Z velké klece je přesadili do malých klícek. Konec jednoho způsobu úniku.

Nechci omlouvat narkomanii nebo alkoholismus, ale tvrdím, že je veliký rozdíl mezi pijákem, který spaluje vlastní svědomí a mladým člověkem, který zvedá sklenici s pivem proto, aby si na pár hodin přivolal iluzi spokojenosti, volnosti a radosti. Život nazíraný okem hospody přestává být šedý a sešněrovaný, což je známo už z antiky. Jenže dnešním mladým v Československu chybějí i ty hry. A tak si zahrávají se životem, protože se jim zdá, že lidský život nemá smysl, že je to jen trvání v čase. Jsou jistě i výjimky, ale historie ukazuje, že pro osud národa je vždycky podstatná většina.

Tyto neveselé úvahy mě nakonec přivedly k myšlence uspořádat tuto anketu. (Název jsem si vypůjčila od svého otce, jeho články v časopise MY byly tištěny pod stejným titulkem.) Mám jen dvě otázky:

1. Co jste dělal(a) a v co jste věřil(a), když Vám bylo dvacet?

2. Jakou radu byste dal(a) dnešním dvacetiletým lidem žijícím v Československu?

Lenka Procházková
Praha, 1985

Předmluva k vydání v Deníku Referendum

Tato anketa vycházela na pokračování v časopise Obrys v Německu a pak byla vydána jako útlá knížka. Mým honorářem bylo několik výslechů v „Kachlíkárně“. Vyšetřovatele zajímalo, co je za tím, a moje stručná odpověď, že chandra, jim nepřipadala věrohodná. Opakovaně vyzvídali, kdo mě navedl. Nakonec jsem v pokusu o žert „přiznala“, že to celé vymyslela CIA. Jenže s čerty nejsou žerty…

Celou situaci i situace návazné jsem pak popsala v románu „Smolná kniha“. Ale to jen na okraj. Dnes, když si pročítám svou tehdejší předmluvu k anketě, vybavuje se mi znovu rozpoložení, v jakém jsem text psala. Slovo chandra je nepřesné, protože chandra vzniká i ze subjektivních příčin, zatímco u mě šlo o stav vyvolaný objektivní realitou. V těch dobách minulých jsme všichni žili pod jedním deklem a jen naše depky měly různou podobu a intenzitu. I naše léky na ty deprese byly různé. Víceméně to byly léky na bolest, ne na nemoc zvanou bezmoc. Pouze malou část občanů (z tehdejších patnácti milionů) ta bezmoc nepřeválcovala.

Zatímco nahlas se tvrdilo, že žijeme v nejlepší možné době, tito „provokatéři“ nazývali skutečnost pravými jmény. A nesli za svou odvahu důsledky. Když se chorá doba uzdravila (sama od sebe?), bylo přiznáno, že příčinou choroby byla nesvoboda.

Dnes, dvacet let po velké Změně, se chandra vrací a znovu na nás doléhá jako dekl. Tentokrát ale není pod deklem mrtvé ticho. Svoboda slova, ta nejdůležitější ze všech svobod, nám zůstává, a i když mnohá média zpívají písně těch, kdo je vlastní, pro internet ta oktrojírka neplatí. Internet sbližuje svět, funguje jako svědek i prostředník, je to rychlý způsob zpravodajství a komunikace. Poprvé v historii máme, my občané, k dispozici techniku, jak se na něčem společně domluvit. Jenže okouzlení touto technikou z nás dělá hravé a žvatlavé děti. Kdo si hraje, nezlobí.

Přitom právě internet by mohl občanskou neposlušnost (čti nespokojenost) vyvést z bludiště vzteklých názorů na cestu nápadů. Ty by pak mohly vyvolat další velkou Změnu. Například ke skutečné demokracii. Protože to, co máme, je jen její skelet, forma bez obsahu. Demokracie sice byla před dvaceti lety nastolena, ale mluví se o ní jakoby to byl trvalý stav. A zatím to je vždy soustavný proces kultivace společenského prostředí. Bible tvrdí, že na počátku bylo Slovo. Dá se to přeložit i jako nápad, úmysl, …idea.

Jakou společnou ideu dnes máme, kromě peněz? Ekonomická nouze je velký diktátor. Ale vyhrožovat chudobou lidem, kteří už v ní žijí, na billboardech, z nichž mnohé stojí víc než je roční průměrná penze, to je naprostá devalvace politické mravnosti. Jít k volbám kvůli strachu je tristní. Já půjdu k urnám vesele a budu kroužkovat čtyři poslední na kandidátce.

(První odpověď tu zveřejníme příští týden.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.