Pro svobodu je třeba si někdy fyzicky dojít

Projev Petra Pitharta na slavnostním shromáždění v Rudolfinu 16. listopadu 2019 zveřejňujeme jako dokument.

Pithart_mediafax_jakub_polacek

Petr Pithart

24.11.2019 10:26

1-ester-havlova

Stavěli jsme jej na počest následníka trůnu Rudolfa, Habsburka, který si pak ale s mladou milenkou vzal život. Palác zůstal pro nás. Repro DR

Vítám Vás, vážený pane prezidente Joachime Gaucku, v sále toho koncertního domu z konce předminulého století. Stavěli jsme jej na počest následníka trůnu Rudolfa, Habsburka, který si pak ale s mladou milenkou vzal život. Palác zůstal pro nás.

Toto je velký den, velké setkání. Vy víte že jste v naší zemi obzvláště vítán a obzvláště ctěn jako nám ten nejbližší, nejvěrohodnější z německých státníků. Máte skvělou pověst a víme, že máte pozitivní vztah k nám.

To to je velké setkání. Totiž v budově, v níž jsme před válkou volili prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka, ve které bojovně zasedal parlament, palác, před kterým se naši rozčilení lidé shromáždili, aby protestovali proti Mnichovské dohodě a volali „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně“… Odkud, ze střechy tohoto paláce, sundali němečtí okupanti sochy německých, ale židovských, hudebních geniů.

To je velký den, velké setkání. S námi je tu totiž také Česká filharmonie, která je něčím daleko víc než jen předním hudebním tělesem. Je kusem našich dějin, té jejich nejlepší části. Osvědčila to zejména právě před oněmi třiceti lety. Národ ji byl mohutně povzbuzován. Statečnou, riskantní přítomností filharmoniků v těch úplně prvních kritických hodinách a dnech.

Toto je silný den, silná oslava, protože toto všechno se tu setkává v jeden den, v jednu hodinu. Byly jste to vy, tak zvaní východní Němci, a my, nejzápadnější Slované, poslední v čekání na změnu.

Mělo to své příčiny. Vy jste nevěděli, jaký osud vás v rozdělené Evropě a v rozdělené zemi čeká, my jsme byli jako neporažená země obsazeni po zuby ozbrojenými ruskými vojsky. Tanky, které občas nahodily motory.

Co bude s námi, posledními? Znali jsme se, ale jen povrchně, z nákupních nájezdů na města na obou stranách hranic se Saskem. My jsme plenili vaše obchody, vy naše, hleděli jsme na sebe hodně nevraživě. Kdo nesehnal vyhlédnuté dámské kozačky, nenáviděl Sasy.

Věděli jsme o svých disidentech, ale to povědomí bylo slabé. U vás evangelické komunity kolem kostelů s pravidelnými veřejnými modlitbami po celé zemi, u nás, disidence soustředěná do několika málo měst, zejména do Prahy, nepříliš silná. Polské hrdinské a maďarské pragmatické postoje nás ani vás příliš neoslovovaly.

Ale pak jsme přišli my, lidé z Charty 77, v roce 1985 s tak zvanou Pražskou výzvou, která si troufla uvažovat o sjednocené Evropě, předpokládající však sjednocené Německo. Bylo to opovážlivé, zdánlivě nevčasné, předbíhající dobu. Přišlo to k vám zvenčí: Češi se utrhli? Neutrhli, jen jsme měli odvahu nejen snít, ale i geopoliticky rozvažovat. Připomenu jména protagonistů: Jaroslav Šabata, Jiří Dienstbier, Rudolf Batěk.

Pak náhle byly zavaleny ulice Malé strany vašimi lidmi utíkající všemi možnými způsoby na Západ Vaší země. Také se utrhli, také udělali něco nečekaného.

Bydlel jsem na Malé Straně, a tak jsme se po několik dní, s mnoha dalšími, bezejmennými, fascinováni monotónním, ale uhrančivým divadlem, chodili dívat. Dívat se na to, jak si lidé berou svobodu. My stáli, mlčky, protože jsme byli opatrní před fízly, nacpáni na chodnících, kterými se nedalo projít, a pozorovali to prosté divadlo s jedním, stále se opakujícím gestem: přicházející, často mladší páry, se šťastným úlevným úsměvem a dítětem v náručí či v batohu, s malou taškou běží, a pak zpomalují, zastavují se, rozhlížejí se, kam to doběhli.

Majetek v tašce akorát tak na jednu noc: ale hlavně s výrazem uspokojení: tak jsme to dokázali! Jsme tady! Zapojovali se do houstnoucího proudu směřujícího ulicí Na tržišti kolem americké ambasády k ambasádě Spolkové republiky s velkou zahradou, zvedající se do strání hory Petřína. Naši lidé jim pomáhali přelézt plot, nosili jim občerstvení, policajti posléze jen rozpačitě přihlíželi.

Byla to pro nás názorná lekce: pro svoji svobodu musíte něco udělat, třebas i málo: krok, dva z chodníku do vozovky. Doprostřed náměstí. Ta lekce se nám bude zakrátko hodit. My disidenti jsme vás a evropský svět vyzývali ke spojení, vy jste se spojovali před našima očima. Složili jsme tak dohromady obraz západní části sovětského bloku.

Davy lidí v Lipsku, kde poprvé konstatovali důstojníci policie, že s tak velkým davem si oni už neporadí. 17. listopad v Praze, ve které se spojila vzpomínka na vznik republiky, na protestní manifestaci při výročí vzniku samostatného státu v roce 1939 v již okupované zemi, na smrtelně zraněného studenta Jana Opletala. A na uzavření českých vysokých škol jako znamení, že tento národ bude už jen intelektuálně chátrat, protože je určen k variantě konečného řešení, toho slovanského.

To vše, tolik vzpomínek a symbolů se sešlo onoho 17. listopadu 1989: poučení, že pro svobodu je třeba si někdy fyzicky dojít, to jest sejít z chodníku do vozovky, jak nám to před pár týdny předvedli Němci Z NDR. A že se to možná neobejde bez obětí.

Tyto události navazovaly. A byly tu omyly, nedorozumění, váš pan Sabowski rozuměl špatně usnesení stranického orgánu a zeď začala padat jaksi předčasně. Náš údajně mrtvý student na Národní třídě byl jen v bezvědomí, ale vytáhl statisíce lidí na ulici.

Tak už to bývá, dějiny posouvají také omyly a nedorozumění – ale jen tehdy, když už jsou velké masy lidí připraveny odhodlat se. Rozbili jsme poslední betonový blok komunismu společně, mírumilovně, což se nepodařilo Rumunům.

Měli jste pak jednoho dne úplně nový právní řád, my ten náš dodneška opravujeme a pořád to není ono. Neměli jste komunistickou stranu, máte ale místo ní řadu stran extrémních sil na pravici i na levicí. Měli jste také dokumenty Stasi pod kontrolou, což byla zásluha pana Gaucka. Nám mnohé unikly. Měli jste v nových spolkových zemích tisíce nových, kvalifikovaných kádrů ze starých spolkových zemí na pomoc, my jen znovu a znovu prověřovali…

Tolik rozdílů, a přitom ve výsledcích tolik podobností, které lze shrnout do několika slov: jde to, ale jde to pomalu. Ty hlavní překážky jsou v hlavách lidí. V našich hlavách. Ralf Dahrendorf říká už v roce 1990, že politický systém se dá instalovat za šest měsíců, ekonomická transformace, ta že si vyžádá aspoň šesti let, ale občanská společnost, to nejdůležitější, vyžaduje šedesát let, úsilí tří generací.

Vaše paní kancléřka Merkelová nedávno řekla, že rozdíly mezi starými a novými spolkovými zeměmi zmizí možná až za padesát let. Je to k zamyšlení: podmínky různé, potíže skoro stejné. Státní teroristický socialismus, tolik zprvu slibující, zanechal nejspíše hlubší stopy, než jsme si mysleli a žádné vnější opatření s tím mnoho nepohnou. Ani úplně nové právo, ani zákaz komunistické strany.

Tyto hlubší stopy tu přitom jsou, které vyvolávají nespokojenost a krajní politické postoje. Musíme je umět chápat a umenšovat je, aby se po nich nevyvezli autoritáři. Lidé možná nakonec víc, než na materiálních statcích trvají na lidské důstojnosti, na férovém zacházení.

Nejde vše řešit jen dotacemi, penězi. Lidé nesnášejí, když se jejich bída pojednává jako jejich pochopitelný, zasloužený trest za to, že jsou starší, že žijí zrovna v nevhodném regionu, přitom jsou pracovití, vystudovali školy. Ale pracují v oboru, který náhle není ekonomicky v módě.

Jde o jejich důstojnost. Oni jsou často obětí globalizace, která se jako neosobní síla žene za jedním jediným cílem, za ziskem, zanechává za sebou skvělé objevy a technologie, ale také sociální spoušť. Zítra můžeme být její součástí my, kteří se teď jakoby vezeme na špičce pokroku.

Už se dnes ani neví, komu co osobně patří. Ale nadnárodní podniky se ženou za svým. Ať už máme zbrusu nové právo, nebo předěláváme to staré. Jsme, vaše nové spolkové země, jako výběžky východu a my výběžky východu západním směrem. Skrze nás běží nebezpečné štěpné linie.

Vy přijímáte uprchlíky, my ani jednoho, vykřikují lídři dokonce i našich socialistů. Evropa se nesmí znovu dělit, musí se obezřetně spojovat, tak, aby se nikdo necítil ztracen v neosobním světě technologického pokroku. Evropa, její Unie, musí být spravedlivá uvnitř, zbavit se daňových rájů a najít techniku solidarity, která se zřejmě nedá vypočítat pouhým dělením a násobením.

Pane prezidente, už nejste prezidentem, ale máte nejen ve vaší, ale i v naši zemi velkou autoritu. Myslete na tyto štěpné line, staré i nové, mají velkou setrvačnost, a jsou nebezpečné. Česko-německé a německo–české pohraničí, nechť je plynulým pásem každodenní spolupráce sousedů, ne těch, kteří se jeden druhého bojí: kdysi dávno, že jim vykoupí nedostatkové dámské kozačky, pak že jim seberou práci, dnes že přitáhnou uprchlíky či teroristy. A drogy. Česko-německé pohraničí bude buď spojnicí Evropy, anebo zítra nebezpečnou politickou ranou uprostřed Evropy.

V listopadu 1989 jsme úspěšně zacelovali jednu evropskou propast. V tom díle je třeba pokračovat i dnes, kdy nákazy populismem jsou přenosné.

Lidé před třiceti lety volali v ulicích Lipska: My jsme lid. My, ne vy, tehdy privilegování funkcionáři. Zase dnes klidně stůjme a ozývejme se jako občanská společnost, nikoli jako dav, který křičí dílem ze strachu, dílem z nenávisti. Ale s tím jejich strachem musíme něco dělat, ten nelze jen tak odbýt.

Čeká nás tedy ještě hodně práce. Myslím na moudrého Ralfa Dahrendorfa, který k nám hodně jezdil, měl nás rád, chodil s námi do hospody a přátelsky nás varoval před iluzemi. Nejspíše možná, že nás čeká celých těch jeho předvídaných třicet let. Ta druhá, možná hodně dlouhá půle cesty.

A ať nás přitom neopouští krásná hudba, Česká filharmonie.


A co si myslíte vy? Diskuse (79 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 24.Listopadu 2019, 12:39:48

Velmi málo obsažný projev. Postačí právě tak na setkání oficiálních představitelů, jinak je v něm sotva co inspirativního. Nakonec se zase jenom čeká na to, až za nás naše problémy vyřeší čas. Masaryk chtěl čekat padesát let, a Dahrendorf (a Pithart) nám teď dávají let šedesát.

To má ovšem jednu nemalou výhodu: že už prakticky nikdo z pamětníků nebude naživu, a tak nebude moci podat svědectví o selhání.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Poláčku, co si myslíte o tom nepřehlédnutelném kontrastu dobové atmosféry? Neděle, 24.Listopadu 2019, 15:11:33

Tenkrát na rozdělené Malé Straně zápach dvoutaktů, ale přívětivé lidsko, dnes ve sjednocené Evropě mezilidská atmosféra emisních norem...

Co je podle Vás příčinou, že lidé se dnes cítí jinak, že tehdy vládl optimismus a dnes lidé propadají pesimismu?

Ten zápach trabantů mi dnes trochu chybí.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Neděle, 24.Listopadu 2019, 17:03:46

Dahrendorf to říkal trochu jinak:
nepočítejte s tím, že i když budete to, s čím se po pádu komunismu potýkáte, řešit odpovědně a moudře, stihnete to dříve než za šedesát let. V jeho slovech přitom zaznívalo znechucení z německé představy o úplném vyrovnání se s marasmem nacismu; z myšlenky, kterou pro Dahrendorfa ztělesňovalo "otlemené ono" jménem Helmuth Kohl. Ostatně jeho Dopisy o revoluci ... stojí dodnes za nostalgické prolistování.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Levnější videorekordér Pondělí, 25.Listopadu 2019, 08:17:5

musel být neobyčejně silné lákadlo, když lidé opouštěli zařízené byty a v pražských ulicích bez lítosti odstavovali auta, na která předtím šetřili celá léta.
Materiální motivace přece hýbala celým děním toho roku, že?
Proč by jinak studenti šli do ulic, kdyby jim nešlo o banány?

Jindřich Kalous - důchodce

Heleně Zemanové Pondělí, 25.Listopadu 2019, 13:06:48

"Materiální motivace přece hýbala celým děním toho roku, že?"
Ano.
Četla jste esej sociologa Ivo Možného Proč tak snadno? Poprvé vyšla hned v r. 1990, takže tento názor není vůbec ojedinělý a jak vidět, zdaleka ho nesdílejí jenom zapšklí ostalgici, vulgární ekonomisté ani amorální levicoví cynici.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Psychiatr Radkin Honzák asi před dvěma lety výstižně glosoval Pondělí, 25.Listopadu 2019, 18:54:30

Proč vlastně Mojžíš tahal svůj lid čtyřicet let po poušti? Aby zemřel ten poslední, který si pamatoval, že faraon byl sice zvíře, ale každý den měli teplou večeři.

Vzpomněl jsem si na to nejen po přečtení článku, ale rovněž po komentáři pana Poláčka. Vše důležité a jednoduché je vlastně již ve Starém Zákoně. A sám Mojžíš do země zaslíbené nevstoupil, jen tam svůj lid dovedl. Jak moudré a prozíravé! Nikdo se pak nemohl vymlouvat na to, že jejich vládce v zemi zklamal, nesplnil, co slíbil, prostě byli zodpovědní sami již bez něj.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Krupičkovi Úterý, 26.Listopadu 2019, 01:28:40

Nevím, zda nebyly k dostání banány. Určitě jsem na ně nikdy nestál frontu. Tu jsem stál na knihy, desky a klubové filmy. A to ne na ty, které jsem opravdu chtěl, ty se nesměly vydávat a promítat. A shodou okolností jsem ty fronty stával častěji s kamarády z dělnických profesí než se spolužáky z gymplu a vejšky.
Nevím, kdy se ta vyprávěnka o banánech dostala do oběhu, ale s jistotou Vám řeknu, že kdyby šlo o ně, máme tu bolševismus dodnes.

P.s. David Unger má sice hezkou historku, ale v jedné věci neštymuje. Ono je dnes víc teplých večeří než bylo před rokem 1989, jen začal fungovat vzpomínkový optimismus. I to pivo za 1, 70 KČS bylo kupodivu ve vztahu jak k průměrnému příjmu, tak k mediánu dražší, než zač si dnes dávám plzeň.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Banány a revoluce Úterý, 26.Listopadu 2019, 11:33:57

"Kdyby šlo o banány, máme tu bolševismus dodnes" to je právě ta otázka, jestli šlo lidem tehdy v prvé řadě o tužby materiální, anebo ideové. Kdyby šlo ale opravdu v prvé řadě jenom o ty "banány", pak se se ta revoluce vlastně musela přejmenovat - ze "sametové" na "banánovou revoluci".

Ale já bych to takto neodtrhával: ve hře bylo obojí. Jak pocit zhnusení ze všeobecného marasmu, tak i ty "banány". I když v každém případě je možno považovat za jisté, že ten revoluční potenciál by byl mnohem nižší (a velmi pravděpodobně ke svržení režimu nepostačující), kdyby tehdejší režim dokázal v produkci konzumních statků držet krok se Západem. Právě proto se tak dlouho dokáží držet čínští komunisté: ten bolševismus je u nich pořád, ale dokud stoupá životní úroveň, lid se nebouří. Alespoň ne tak, aby to režim dokázalo závažně ohrozit.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Úterý, 26.Listopadu 2019, 12:13:24

K tomu se právě vyjadřuje Ivo Možný. Velice stručně a zjednodušeně řečeno, bývalý režim se tak snadno a rychle položil především z toho důvodu, že jeho dosavadní opory přestalo bavit skrývat nelegálně nahromaděné majetky. Nejenže chtěly dosáhnout jejich legalizace a dále je rozmnožovat, ale hlavně je chtěly začít veřejně dávat na odiv. S tím koresponduje vyjádření někoho z Klausova okruhu, že hlavním politickým cílem jejich skupiny bylo co nejrychleji a za jakoukoli cenu vytvořit třídu vlastníků. Podle všeho se na to v prognosťáku chystali už dost dlouho před převratem.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Úterý, 26.Listopadu 2019, 15:52:44

To je příliš hrubá dichotomie "materiální kontra ideální". Jde o zájmy a zájem na tom, aby mé dítě mělo šanci na slušné vzdělání je -- nic naplat -- materiální zájem a určitě zájem egoistický. A na druhou stranu Ozzákův sen o tom, jak „až to praskne“, bude s kamarádem Prasetem cestovat po celém světě, aby ochutnali všechna piva, je sen zcela nezištný a idealistický. Lidí, které k účasti na Palachově týdnu a na demonstraci 17. listopadu, motivovaly takové ozzákovské sny jsem potkal docela dost, zatímco neznám nikoho, kdo by se tehdy nechal zmlátit Ondráčkem a jeho kumpány proto, aby byly k dostání banány.

S tou čínskou analogii bych byl opatrnější. Oni Ujgurové, Tibeťané a studenti v Hongkongu jsou také lidé. A skutečnost, že v mnohonárodnostním impériu bez jedné občanské veřejnost odpor vůči mocným disponujícím kasárenskými prostředky nemá příliš šanci, čínskou despocii příliš nelegitimuje.

Pavel Kolařík - informatik

K tomu jenom dodám Úterý, 26.Listopadu 2019, 17:32:44

že pro to, aby byly banány, by se opravdu asi těžko někdo nechal zmlátit. Ale pro to, aby byl toaletní papír a dámské vložky, už asi ano.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Úterý, 26.Listopadu 2019, 19:17:3

Když v tomhle ohledu to zase měli komunisti těžký a protože my, Češi, jsme soucitný lid měli jsme pro ně pochopení:
Zajistit dost menstruačních vložek, když strana krvácí a dost toaletního papíru, aby to stačilo na udržení čistoy tak pos.anýho hospodářství, to byl zkrátka úkol pro lidi zvláštního ražení.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

normalizace s banány Středa, 27.Listopadu 2019, 08:30:38

Studenti a disidenti chtěli svobodu stejně jako ti východní Němci, co nechávali své trabanty na Malé Straně a šplhali přes plot. Většina asi chtěla banány a cesty k moři. Nyní mají banány a cesty k moři a když k tomu navíc dostanou i normalizační seriály s normalizačními politiky, tak jsou asi velmi spokojení, jinak si vysokou podporu Zemana a Babiše nedovedu vysvětlit. A pokud to navíc vysvětlíme marxisticky, tak tu máme tu rozhodujíící materiální základnu a když půjdeme před marxismus k ekonomickému liberalismu nebo do současnosti k neoliberalismu, tak jsme doma.
Menšina, které to nestačí, a která soudí, že svoboda, lidská práva a demokracie vypadá trochu jinak než to, co tu máme, má co dělat. Vzhůru do práce!

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Šimsovi Středa, 27.Listopadu 2019, 09:09:20

Sestupte prosím ze své slonovinové věže...

Svobody, lidských práv a demokracie jak pro koho se ještě nikdy nikdo nenajedl. Pravicové vlády před r. 2013 se svobodou, lidskými právy a demokracií zaklínaly dnes a denně a přitom svou praktickou politikou škrtforem nejlepšího ministra financí na světě parádně Babišovi umetly cestu k vládě. Pravice se v praktické politice projevovala nejen vrcholně dogmaticky, ale pokud jde o technologii moci, tak taky jako sešlost úplných idiotů, tak čemu se kdo diví? A stejně idiotsky se projevují chvilkaři, jestliže tohle nechápou a chtějí se vrátit k tomu, co "obyčejní" lidi už jednou pochopili a odmítli. Chtějí chvilkaři dělat novou politiku? V čem novou? Nevím, z jejich proklamací to není zřejmé. S jakými lidmi ji chtějí dělat? S těmi, kdo už jednou v politice na celé čáře pohořeli? Teď by se ty tragikomické figurky měly vrátit na scénu? A proč jako? Komu to poslouží?

Jeden z mých bývalých šéfíků pronesl už v divokých 90. letech tuto památnou větu: "Nevím, proč bych měl podporovat socialismus, který teď zavládl v některých pečlivě vybraných kancelářích."

"Vzhůru do práce!"
Do jaké práce? Chcete natvrdlým koblihářům ještě intenzivněji vysvětlovat, že svobody, lidských práv, demokracie a kalouskovsky pojaté individuální snahy a odpovědnosti se najedí a uživí jimi děti? Tak hodně štěstí...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Svoboda - faktory materiální a faktory ideální Středa, 27.Listopadu 2019, 11:01:48

Ale pane Profante, vždyť jsem sám psal, že ten faktor ideální (svoboda) a ten faktor materiální (banány) není možno od sebe nějak absolutně odtrhovat.

Ovšem, má základní téze zněla: nebýt toho faktoru materiálního (touha po materiálních požitcích), pak je velice pochybné, zda by ten samotný faktor ideální (touha po svobodě) měl dostatečný potenciál ke smetení východoevropských diktatur. A jako příklad jsem použil současnou Čínu.

Přičemž: já sám jsem přesvědčen, že dříve či později padne i ten režim v Číně. A to i kdyby tamější režim dokázal svému obyvatelstvu poskytnout srovnatelnou životní úroveň jako v západních demokraciích.

Časem se tedy prosadí i ten moment ideální (touha po svobodě); ovšem na straně druhé tento ideální faktor není zase možno zcela odtrhovat od procesů materiálních.

Jak už zmínil pan Šimsa, tady je nutno sáhnout po výkladovém vzorci marxismu. Je to nakonec zcela jasně možno vidět právě dnes: potenciálně největším nebezpečím pro čínský režim je v současné době vývoj v Hongkongu. Mladá, vzdělaná, samostatnému profesnímu i osobnímu životu uvyklá generace není ochotna smířit se s jakýmkoli poručníkováním seshora, od nějakých partajních kádrů. A ten samý proces probíhá dozajista i v samotné Číně, jenom skrytěji. Zkrátka, řečeno s Marxem: tím že čínský režim připustil konstituování moderní produkce a moderního kapitalismu, sám sobě vykopal hrob. "Výrobní síly" v Číně rostou přímo explozivním tempem; společenské (a mentální) proměny následují vždy s určitým opožděním, ale z dlouhodobého hlediska naprosto nevyhnutelně.

Takže tedy: ano, volání po svobodě (ideální moment) tu byl a je přítomný; ale je nutno vidět, že ho do značné míry vyvolaly objektivní, materiální faktory.

Což pak ovšem také vede k tomu redukcionistickému pojetí svobody, které se po všech převratech daného druhu nakonec prosadilo: jestliže pravým zdrojem této touhy po svobodě byl liberalismus rodící se buržoazní společnosti, pak je jen samozřejmé, že se jedná o svobodu ve svém jádru pouze (neo)liberalistickou.

Jinak řečeno: ten materialistický faktor v těchto - antitotalitních - převratech hraje dvojí roli:

- za prvé jako bezprostřední lákadlo ("banány")

- za druhé jako zdroj obecné touhy po svobodě; ovšem po svobodě (neo)liberalisticky chápané, tedy svobody principiálně soukromého individua hledícího především na své vlastní privátní zájmy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 27.Listopadu 2019, 11:17:28

Pane Kalousi, ta představa že východoevropské režimy padly proto že jeho představitele "přestalo bavit skrývat nelegálně nabyté majetky" - to je zase jenom konspirativní teorie, naprosto nesmyslná. - Proč se tedy proti těm převratům tak dlouho a tak zarputile bránili? Proč se nechal zastřelit Ceausescu - který si předtím mohl dosytosti užívat svých paláců a všech dalších privilegií, jako nějaký feudální pán?... To všechno je přece naprostý nesmysl.

Co se chystalo či nechystalo v Prognostickém ústavu: to se nedá říci nijak paušálně, byli tam samozřejmě "ostří hoši" kolem Klause, ale takový Valtr Komárek byl ideově někde naprosto jinde.

Ivo Horák - Praha 3

Středa, 27.Listopadu 2019, 11:33:54

Také jsem patřil mezi ty, kteří na banány frontu nikdy nestáli, a přece jsem je někdy koupit dostal. (Je to hezká archaická formulace to "dostat koupit".) Třeba na zájezd do Řecka nebo na Muže bez vlastností jsem ovšem frontu stál (a mohu říct, že taková na banány nebyla nikdy).

Nedostatek spotřebního zboží režim nemálo ztrapňoval. Na druhé straně, když se potom v Praze začínalo demonstrovat, účast "frontových bojovníků" usilujících o Musila byla nepoměrně vyšší než těch čekajících na banány. (Nepošklebuji se, co si mají děti počít s Musilem?) Mezi těmito, říkejme jim tak, rodiči panovaly častěji obavy, aby nebylo ještě hůře a k nadávce na demonstrace, pro něž nešlo navíc dobře nakoupit, nebylo daleko. (Po Listopadu přišly zase obavy z vykupování obchodů v pohraničí cizinci a tak dále až k dnešku... Obavy, obavy.)

Koncem roku 1989 však klíči komunistům cinkat přišli už i mnozí starostliví rodiče (aby se leckdy pak dožadovali jejich potrestání, vždyť kolik nesvobody kvůli nim zažili). To vše samozřejmě kvůli dětem.

Mimochodem, jedna z těch pražských demonstrací kdysi povstala tak, že lidé se řadili nejprve do fronty na zmrzlinu, aby jich při shlukování nebylo na přítomné policisty nebezpečně málo. Na Václaváku se zmrzlina prodávala (nejčastěji za 1,40 Kčs) na každém rohu a přece se na ni čekalo, až si to cizinci fotili. Ano, dá se říci, že peníze tehdy neměly valnou cenu. V tom Řecku, co jsem si ho vystál a zaplatil (víc jak půlročním platem), to bylo jiné. Po parku tam chodil od lavičky k lavičce prodavač s vozíkem se zmrzlinami mezi suchým ledem, 38 stupňů bylo, a nabízel je hlavně rodinám s dětmi. Nekupte to, řeklo by se, za 16 Kčs v přepočtu, patriarchální hlavy rodin však častěji po řecku přikyvovaly nesouhlasně hlavou. Peníze tu cenu měly, obchody a stánky přetékaly zbožím. (Posléze ti Řekové slýchali stejně jako Češi, že si žili nad poměry.)

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Středa, 27.Listopadu 2019, 11:52:54

"Proč se nechal zastřelit Ceausescu..."

Ivo Možný popisoval situaci v Československu. Myslím, že jako uznávaný sociolog do myšlení a postojů svých tuzemských současníků viděl dost dobře. A k vytváření konspiračních teorií určitě sklon neměl.

Ta knížka Iva Možného - Proč tak snadno - je útlá a po převratě vyšla už třikrát. Sice riskuji, že mi jako obvykle odpálíte, že nemáte čas číst hovadiny, ale přesto bych ji velice rád doporučil Vaší ctěné pozornosti. Třeba pak změníte i názor na jejího autora, přestože sociology evidentně nemáte rád...

Martin Profant - Praha 7

Martinu Šimsovi Středa, 27.Listopadu 2019, 14:45:29

Řekl bych, že máte typický disidentský pohled, ... kdybych se toho slova nebál jak vyléčený alkolik skleničky rumu.

Někdy ve středu nebo ve čtvrtek před třiceti lety (to jest 22. nebo 23 11. 89) byla totiž v rozhlase diskuse a jeden tehdy včerejší disident a zítřejší politik ODA o přestávkách mezi vysíláním zdůrazňoval, jak se nesmí říkat nic, co by naštvalo ty "zemědělce, co mají v mrazáku půlku vepře a daří se jim jako nikdy".
Naštval tehdy mě, přijel jsem právě z vesnického pohřbu a arogantní idiocie lépe vědoucího revolucionáře, který musí lidi oklamat pro jejich dobro k přijetí pravdy a věří, že jen on chápe ideové důvody, příliš kontrastovala s otevřeností vesnických účastníků toho pohřbu. Dost dlouho mi trvalo, než jsem se zbavil falešné generalizace o typickém disidentském pohledu toho ...člověka a uvědomil si, že disidenti, kteří do mého předsudku nezapadali, včetně Vašeho otce, nejsou výjimka, ale nejspíše většina.

Žijeme dnes v situaci kritického ohrožení svobody, na okraji maďarské či polské situace. Mimo jiné proto, že jsme se příliš spoléhali na nemožnost podobného vývoje. A také, protože mnozí z nás na levici byli příliš dlouho tolerantní k postupnému hnědnutí sociální demokracie a stále se ještě najdou tací, co budou svinstva jako její včerejší hlasování o syrských sirotcích omlouvat taktickými důvody. Příliš dlouho jsme tolerovali, že takzvaně levicová partaj žvaní o sociálních jistotách a zcela iracionálně jsme žebračenky, které pořizuje paní ministryně Maláčová, byli ochotni považovat za boj o lepší sociální politiku.
Ano, čeká nás spousta práce, potřebuje znovu vytvořit levicovou politickou reprezentaci.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Žijeme dnes v situaci kritického ohrožení svobody..." Středa, 27.Listopadu 2019, 18:57:51

S tím souhlasím, ohrožení svobody ale vidím mimo jiné také v tom, v čem Vy vidíte její záchranu (náš spor je o levicový liberalismus jakožto "náboženství").

"Příliš dlouho jsme tolerovali..."
"Ano, čeká nás spousta práce..."

Proto mě tato Vaše slova trochu děsí. Není z nich totiž jasné, kdo byl tak dlouho tak tolerantní a co to vlastně bude za práci.

"Mluvte, prosím, za sebe..."

To cituji opět Vás, ale z jiné diskuse.

Jindřich Kalous - důchodce

Kolo dějin Středa, 27.Listopadu 2019, 21:56:26

Za Masaryka byla v naší obci jenom nezaměstnanost, hospoda a kostel.
Za Gottwalda přibyla práce pro všechny, škola a veřejná doprava, za Zápotockého JZD, knihovna a kulturák.
Za Husáka přibyla pošta, zdravotní středisko a školka.
Dnes už je tu zase jenom nezaměstnanost, hospoda a kostel.
(Vyloveno z hlubin internetu.)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

vážně myšlené vtipy Středa, 27.Listopadu 2019, 22:06:37

"Normalizace s banány" i "Vzhůru do práce" byly vtipy, na které se chytil pan Kalous. Ale myslím, že něco vystihují, což dokazuje výše vedená diskuse.
Jaké pravicové vlády tu hlásaly lidská práva? Klausova, Topolánkova nebo Nečasova? To jsem asi žil v jiné zemi než pan Kalous. A i ta demokracie byla v jejich pojetí pouze volební elitářskou demokracií. Sociální demokracie na tom byla pod Špidlou a Sobotkou o trochu lépe, ale opravdu jen o trochu.
Martin Profant má s tím disidentským pohledem trochu pravdu i s tím, že žíjeme na pokraji kritického ohrožení svobody, ale významný protiflak vykonávají Chvilky, které nepřekvapivě pan Kalous nemůže ani cítit. Ale zeptal bych se pana Profanta: Myslí, že v Listopadu šlo o svobodu a demokracii mnohem širším skupinám obyvatelstva než jen studentům a disidentům? Kdyby ano, potom bych byl mnohem optimističtěji naladěn a nemusel bych se uchylovat k černému humoru.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Šimsovi Středa, 27.Listopadu 2019, 22:52:46

Bohatí chtějí svobodu, chudí spravedlnost.

Oni i ti disidenti byli a jsou různého druhu. Myslím, že například mezi dnešními anarchisty byste s Vašimi vtipy taky moc neuspěl.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Za Masaryka, za Gottwalda, za Zápotockého, za Husáka a dnes" Čtvrtek, 28.Listopadu 2019, 06:33:4

On takový združstevněný zemědělec s deseti hektary, který prožil šílená padesátá léta s jejich terorem a měnovou reformou v r. 1953, by Vám to řekl jinak, pane Kalousi.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pro optimismus je fajn připomenout si některé geniální hlášky Čtvrtek, 28.Listopadu 2019, 08:27:40

sametové doby, pane Šimso.
Třeba spontánní odpověď dělníků "Nejsme děti!" na zpupnou řeč komunistického papaláše. V tu chvíli na banány opravdu nemysleli.
Nebýt nesvéprávnými dětmi - to je zásada, která by se lidem měla připomínat pořád. Snad se to částečně daří i Milionu chvilek.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pan Krupička píše: Čtvrtek, 28.Listopadu 2019, 08:35:33

"Ideálním výsledkem revoluce by myslím mělo být rozšíření práv občanů (včetně ekonomických). To se ale v případě té sametové nestalo."
To jsem z toho fakt jelen.

Martin Profant - Praha 7

Martinovi Šimsovi Čtvrtek, 28.Listopadu 2019, 10:19:56

Už za mě vlastně odpověděla Helena Zemanová. Jenom dodám, ono je docela obvyklé, že se lidé o svobodu nestarají, když ji získali.
V roce 1938 napsal Ernst Cassirer ve švédském exilu: "Nutnou podmínkou svobody musí vždy být, že se ji člověk může vzdát." Když jsem tu větu četl poprvé v osmdesátých letech, přešel jsem ji jako frázi, dneska mi hučí v hlavě.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Příkladem klasického rozšíření práv (včetně těch ekonomických) Čtvrtek, 28.Listopadu 2019, 12:41:51

je konzumace jablka ze stromu poznání dobrého a zlého. Následkem rozšíření je klimatická krize (jak alespoň velmi silně věří někteří, kteří často nevěří, že to jabko rozšířilo práva, ale zato věří na Poznání, nikoliv ovšem dobrého a zlého, ale jen dobrého bez zlého, protože zlí jsou přece fašisté, které nikdo poznávat nemusí, protože jsou rozeznatelní na první pohled: nevěří na to, na co věří ten, kdo je vidí).

Jindřich Kalous - důchodce

Jiřímu Nushartovi Čtvrtek, 28.Listopadu 2019, 15:37:16

Jednoho takového združstevněného zemědělce jsme měli v rodině. Nevím sice, co by mi řekl v roce 1953, ale zato přesně vím, co mi řekl v roce 1968 a co mi řekla vdova po něm v roce 1989. Asi byste se divil. A ještě víc byste se divil, kdybyste v roce 1968 slyšel vyjádření jejich německých příbuzných odsunutých v roce 1945 do Bavorska.

Jindřich Kalous - důchodce

K těm ekonomickým právům Čtvrtek, 28.Listopadu 2019, 15:42:16

Domnívám se, že nehledě na formy vlastnictví a vládnoucí společenskoekonomickou formaci by mělo platit toto:
1. Každý by měl mít právo rozhodovat nebo spolurozhodovat o užití výsledků své práce.
2. Nikdo by neměl mít právo používat jiných lidí jako zdroje svých zisků.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Kalousovi Čtvrtek, 28.Listopadu 2019, 16:09:0

Můj děda byl také "združstevněný" (přesněji zestátněný) zemědělec a také byste se divil...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 28.Listopadu 2019, 16:12:15

"1. Každý by měl mít právo rozhodovat nebo spolurozhodovat o užití výsledků své práce.
2. Nikdo by neměl mít právo používat jiných lidí jako zdroje svých zisků."

To jsou nesmyslné požadavky, nejdou realizovat.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 28.Listopadu 2019, 16:22:45

K prvnímu bodu: Co je výsledkem práce dělníka v automobilce?

K druhému bodu: Nikdo tedy nesmí s nikým udělat (vzájemně) výhodný obchod?

Jindřich Kalous - důchodce

Jiřímu Nushartovi Čtvrtek, 28.Listopadu 2019, 16:41:51

"To jsou nesmyslné požadavky, nejdou realizovat."
Jistě, máte pravdu. V kapitalismu je opravdu realizovat nelze.
"Co je výsledkem práce dělníka v automobilce?"
Tržby a zisk za prodaný automobil. Račte se poučit, jak se o využití zisku rozhoduje ve výrobních družstvech a jiných samosprávných pracovních kolektivech.
"Nikdo tedy nesmí s nikým udělat (vzájemně) výhodný obchod?"
Prodej vlastní pracovní síly nikdy není není vzájemně výhodný obchod. Obecně všechny ekonomické transakce v kapitalismu jsou vposledku vždy hry s nulovým součtem, v nichž někdo zákonitě ztrácí.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

paní Zemanové a panu Profantovi Pátek, 29.Listopadu 2019, 12:12:8

V zásadě souhlasím. Kdyby dělníci a mnoho dalších občanů neřekli: "Nejsme děti" a "Nenecháme bít naše děti" revoluce by neuspěla. Ale dnes mnoho dělníků a lidí v venkova volí a podporuje Zemana a Babiše, i když jsou mezi nimi takoví, kteří dojdou či dojedou na traktorech na Letnou, v tom je samozřejmě nová naděje. Jde ale o to, aby se tato nová demokratická naděje také přetavila do voleb a stala se běžnou součástí naší politiky.
Ten Cassirer: Svobodně se mohu svobody vzdát, ale potom ji nemám, už nejsem svobodný. To je trochu jako onen demokratický paradox: Tedy když si občané v demokratických volbách zvolí nedemokratickou stranu, která je posléze o demokracii připraví.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 29.Listopadu 2019, 12:25:21

Znovu a znovu se směšují pojmy "svoboda" a "autonomie".

Ta Cassirerova "svoboda vzdát se svobody" je projevem pouhé autonomie; nikoli skutečné svobody. Pan Šimsa má naprostou pravdu, že takový člověk ztrácí svou skutečnou svobodu.

Naprosto přesně tento vztah analyzoval Hegel: autonomie je pouze j e d n í m momentem skutečné svobody; ale nikoli svobodou samotnou.

Totiž: pokud to Cassirer myslel opravdu přesně tak jak je to napsáno, tedy že možnost vzdát se svobody je p o d m í n k o u svobody (tedy právě a pouze podmínkou, nikoli svobodou skutečnou), pak by to bylo v naprostém pořádku, a plně to odpovídá onomu modelu Hegela. Jde jenom o to, aby to co je - pouze - podmínkou, aby to nebylo vydáváno za svobodu samotnou.

Jenže právě k tomuto převrácení v praxi naprosto pravidelně dochází.

Martin Profant - Praha 7

Martinu Šimsovi Pátek, 29.Listopadu 2019, 12:50:49

Trochu složitěji:
Lidé si mohou poctivě svobodu vybojovat nebo mohou být osvobození. Ale svoboda je tvrdá řehole, musí se o ní pečovat, neodpouští nám naše selhání a vždycky tady bude spousta Poláčků, kterým nebude stačit formální svoboda a budou jí chtít mít zaručenou nějakou formou spiklenectví se světovým duchem. Hegelovský krásných duší. Je tvrdé přijmout, že svobodu mám jenom soustavném osvobozování se. Už Tocqueville si všiml, že lidé jsou pro demokracii ochotni umírat, nikoli však žít (např. platit daně, nevyužívat nedemokratická privilegia, účastnit se porotních soudů atd.).
Vzdát se svobody neznamená jen prodat se do otroctví, ale v moderní době nejčastěji přestat používat svůj rozum a zařadit se do nějakého pochodujícího davu vedeného tím, kdo za nás ví, co je pro nás nejlepší. Kant kdysi psal o neosvícených lidech -- tj. bez odvahy k užívání své svobody --, kteří si od odborníků na výživu a správný způsob života nechávají předepisovat, co jíst a jak žít z hodiny na hodinu (neznal tehdy ještě modní policii).
Možnost vzdát se svobody tedy znamená: nikdo nemůže provozovat naší svobodu, být svobodný za nás.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

vzdát se svobody Pátek, 29.Listopadu 2019, 14:15:48

Neznám Cassirera natolik, abych ho mohl interpretovat, ale asi bych ho přejněji v návaznosti na pana Profanta s jeho tvrdou řeholí jako novokantovce interpretoval tak, že vzdát se svobody neznamená vzdát se veřejného uživání rozumu (Kant), ale vzdát se osobní svobody v případě, že jde o svobodu jako takovou, o svobodu obce, tedy demokratickou svobodu, tedy jinak obětovat své osobní pohodlí spočívající se v přizpůsobování většinovému davu (Mill a Tocqueville) a zasazovat se o svobodu demokratickou, ke které platí i takové nepříjemné věci jako je např. placení daní.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Pátek, 29.Listopadu 2019, 14:54:22

"Už Tocqueville si všiml, že lidé jsou pro demokracii ochotni umírat, nikoli však žít (např. platit daně, nevyužívat nedemokratická privilegia, účastnit se porotních soudů atd.)."

Zřejmě už i v Tocquevillově době existovalo dost lidí, kteří si představovali demokracii jinak než v rámci její obvyklé definice; nebo kteří za demokracii považovali něco, co jí ve skutečnosti nebylo a jen se za ni vydávalo, resp. bylo někým vyhlašováno.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Pátek, 29.Listopadu 2019, 15:31:24

"Je tvrdé přijmout, že svobodu mám jenom soustavném osvobozování se."
Trochu Vám ujela gramatika, chtěl jste napsat "svobodu mám jenom při soustavném osvobozování se"? Jestli Vám rozumím dobře, tak Vám s gustem odpovím bonmotem velkého polského satirika Slawomira Mrožka:
„Jako člověk jsem naprosto svobodný díky velkému objevu, že svoboda je poznaná nutnost.“
(Vůbec nepochybuji, že si Mroźek nechtěl dělat srandu ani ze Spinozy ani z dalších, kdo tuto myšlenku rozvíjeli po něm.)
Jiný buřič s dobře nabroušeným perem, Gabriel Laub, napsal:„Boj o svobodu je boj o právo svobodně volit svůj druh nesvobody.“
A jistý Uljanov, známější pod pseudonymem, který se ve "slušné" společnosti nedoporučuje raději ani vyslovit, si dokonce dovolil napsat tuto nebetyčnou drzost:
„Svoboda v kapitalistické společnosti zůstává vždy stejná jako v starořeckých republikách: svobodou pro majitele otroků.“

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 29.Listopadu 2019, 15:35:9

No, a není právě zapotřebí o tom co nejvíce diskutovat, aby bylo jasné, co si kdo představuje a jak má co vypadat, a na základě toho se pak přesně dohodnout?

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Pátek, 29.Listopadu 2019, 15:44:37

No, a nejsem to při vší skromnosti zrovna já, kdo tu volá po jednoznačných definicích pojmů, aby bylo jasné, na čem se vlastně chceme dohodnout?
(Tedy jestli se vůbec dohodnout chceme... O některých zdejších účastnících v tomto ohledu silně pochybuji. Ti zde vystupují podobně jako svého času Henry Ford, když propagoval svou Plechovou Lízu: Můžete mít auto jakékoli barvy, ale musí být černé. Podobně někteří zdejší diskutující: Můžete si myslet a říkat cokoli, ale musí to být totéž, co si myslím a říkám já.)

Petrasek Milan - penzista

Svobodým se stává ten který nelpí Pátek, 29.Listopadu 2019, 16:02:25

na své pozici v mocenské struktuře, který nepovažuje tvorbu společenské moci za jemu nepřátelský, ale přirozený proces.
A tak se můžeme i v porevolučních periodách setkat s lidmi, kteří ztrátu svého dosavadního statusu nepřijímali s nevraživostí....jsem se párkrát povšiml

Jindřich Kalous - důchodce

Milanu Petrasekovi Pátek, 29.Listopadu 2019, 16:30:13

Jistě. V tomto ohledu jsou nepochybně nejsvobodnější žebráci v indických ulicích, kteří se nacházejí až úplně na dně toho mocenského statusu a kteří jsou s tím bez jakékoli nevraživosti smířeni, protože vědí, že si to zasloužili v předcházejících životech a že si na té ulici vytvářejí dobrou karmu pro životy následující...

Petrasek Milan - penzista

Osvobozen od čeho Pátek, 29.Listopadu 2019, 21:13:7

Pane Kalousi měl jsem na mysli veškeré varianty společenského postavení, které vyplývají z naší účasti na procesu tvorby pyramidy společenské moci.
Čím spontánněji chápeme naši roli, tím více se uchylujeme k soupeření se zvířecí vážností.
Potkáváme a známe jak smířlivé tak nevraživé, jak žebráky tak prezidenty.......v tomto ohledu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Soustavné osvobozování se... Sobota, 30.Listopadu 2019, 10:29:54

Takto řečeno naprosto v pořádku, pane Profante; v daném smyslu není sebemenších námitek.

Jde jenom o to, jaký má být zcela konkrétní obsah této každodenní "péče o svobodu". Tento o sobě zcela úctyhodný princip se totiž velice snadno může stát pouze prázdnou floskulí; jenom verbální deklarací. Sám o sobě se vší samozřejmostí každý prohlásí: "JÁ jsem přece vnitřně svobodný!"

Takže jestli se nemá jednat o pouhý alibismus, pak máme zapotřebí nějaké objektivnější měřítko pro posouzení, kdy se opravdu jedná o substanciální lidskou svobodu, a kdy pouze o formální postoj.

Už ta samotná dikce "péče o svobodu" sama o sobě evokuje Sokratovu "péči o duši". (A analogicky i křesťanské pojetí mravnosti lidské duše.)

Jenže: abychom tady měli tu "péči o duši" právě v substanciálním, nikoli pouze vnějškově-formálním smyslu, pak zde musíme mít dán nějaký reálný základ pro toto snažení. Něco takového, jako byl sokratovsko-platónský pojem Dobra, Krásy a Pravdy. Anebo hegelovskou ontologickou logiku. Anebo Marxovo spolehnutí se na přirozenou evoluční tendenci k zdokonalení přírodních (a tedy i společenských) procesů.

Zde všude je dána nějaká reálná substance, o kterou je možno opřít měření, posuzování toho, zda ta každodenní "péče o svobodu" skutečně někam vede, anebo se jenom neustále točí v kruhu.

Zatímco to Vaše (respektive Kantovo) "užívání rozumu" - ne snad že by to samo o sobě nebylo správné, samozřejmě že důsledné užívání rozumu je jedním ze základních předpokladů pravé svobody; ale je to za prvé příliš neurčité, a za druhé (jak správně poukázal třeba pan Kalous) lidská svoboda je přece jenom mnohem komplexnější záležitost, nežli jenom "užívání rozumu".

Martin Profant - Praha 7

Jindřichu Kalousovi Sobota, 30.Listopadu 2019, 12:06:36

Děkuji za opravu.
Ta věta měla znít: "Je tvrdé přijmout, že svobodu mám jenom soustavným osvobozováním se."
Z Vámi citovaných tomu odpovídá Laub: „Boj o svobodu je boj o právo svobodně volit svůj druh nesvobody.“
Jen je možnost volby dnešního dělníka v Mladé Boleslavi nebo hradního lokaje (typické povolání zbavující svobody) Jiřího Ovčáčka podstatně rozsáhlejší a členitější než otroka v okovech.
Ale i ten otrok v okovech měl nějakou svobodu volby, přinejmenším -- jak napsal chlapík, který to zažil: "Cesta k odchodu je vždy otevřená." Dějinný optimismus té cassirerovské věty spočívá v přesvědčení, že spolu s novou, alespoň námi vybranou nesvobodou můžeme vždy získat i kus nové svobody.

Přešel jsem teď z první osoby jednotného čísla k množné, to protože člověk nemůže nikdy být svobodný sám, jeho svoboda se neobejde bez svobody druhých lidí.

Mimochodem Lenin není zrovna, co se týče svobody, vhodná autorita. Narodil se do hnusného samoděržaví a rozum bral právě v době, kdy selhal pokus o jeho reformu, ztvrdl na kámen v době stolypinovského teroru a svobodu si uměl představit jen ve formě utopie (Stát a revoluce) nebo diktatury nikoli proletariátu, ale stranické byrokracie. Ve své tragičnosti úctyhodná postava, ale nechat si od něj radit o svobodě, to asi ne.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Sobota, 30.Listopadu 2019, 12:18:47

Abych to zjednodušil: Bez samostatného užívání rozumu nikdo svobodný není. A člověk, který má místo rozumu manuál a místo politického přesvědčení novinový úvodník rozhodně ne.
Bez ohledu na kvalitu ústavy, rozsah a dostupnost práv, rozvinutou ekonomickou demokracii nebo představu, že jedná v souladu s rozpoznanou vůli světového ducha, tedy zákonitostmi dějin.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Sobota, 30.Listopadu 2019, 18:23:51

On ten Laub jinde napsal něco v tom smyslu, že otrok chce dosáhnout vlastní svobody proto, aby mohl zotročovat jiné, protože si její využití jinak neumí představit. (Nemůžu to teď honem najít, tak necituju přesně.) A Lenin-neLenin, kapitalismus určitě není systém, jehož hlavním cílem je dosáhnout svobody pro všechny, přes všechny krásné a ušlechtilé proklamace všelijakých listin a deklarací... Koneckonců i někteří autoři těch deklarací žili z práce otroků a dokonce s nimi i obchodovali.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Nebýt všeobecného souhlasného přijetí obsahu jistých proklamací a deklarací Sobota, 30.Listopadu 2019, 19:21:52

by možná bylo otroctví tolerováno dodnes.

Jindřich Kalous - důchodce

Heleně Zemanové Sobota, 30.Listopadu 2019, 22:02:58

A ono není tolerováno? Nakolik se liší reálná situace některých gastarbeiterů, a to i v Čechistánu, od otroctví? Už si někdo došlápl na firmy, které je za otrockých podmínek zaměstnávají, a na agentury, které jim je prodávají? Ale ono to asi dost dobře nejde, když jedním z jejich největších zaměstnavatelů je Božím dopuštěním zdejší momentální předseda vlády... Navíc mohou dobře sloužit jako nástroj k pacifikaci "dolního lidu", pro který mají být strašákem, jak až hluboko může padnout, když bude zlobit. A pokud jde o ten "dolní lid", tak ten je rád, že v sociální struktuře je ještě někdo pod ním, do koho si lze čas od času beztrestně kopnout...

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Ukazuje Lenin cestu ke svobodě? Sobota, 30.Listopadu 2019, 22:40:1

Zajímalo by mě, zda se pan Kalous domnívá, že Lenin nám může pomoci z otroctví ke svobodě? Jistě, že tu existuje otrocká práce gastarbeiterů a na jejich práci vydělává v první řadě Babiš a není sám. Lenin sice přišel s patetickými hesly "Proletáři všech zemí světa spojte se." a "Nemůžete ztrati nic než své okovy", ale žádnou svobodu ruským mužikům nepřinesl, naopak ještě větší zotročení a to vystupňoval do největší možné míry Stalin (podobně jako Hitler), jen byl oproti Hitlerovi chytřejší a vyhrál válku. Ale výše zmínění pánové nás zotročovali ve 20. století. Nachází pan Kalous v Leninovi nějaký návod na cestu ke svobodě? Jestli ano, tak děkuji nechci.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Šimsovi Sobota, 30.Listopadu 2019, 23:09:6

Nepodsouvejte mi něco, co jsem nenapsal a co si ani nemyslím. Řekl bych, že zrovna Vy se k argumentačním faulům tohoto druhu uchylovat nepotřebujete.

I ten největší lump a lhář občas může mít pravdu. Nebo máte za to, že v kapitalismu skutečně existuje stejná svoboda pro všechny, resp. skutečná možnost pro všechny té formální svobody využívat?

Koneckonců Lenin byl geniální technolog převzetí moci, nic víc, nic míň. Za podobu a zvěrstva sovětského režimu nejpozději od konce roku 1922 zodpovídali v plné míře Stalin a jeho pohůnci.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pro pana Kalouse: Sobota, 30.Listopadu 2019, 23:37:56

Nikde na světě neexistuje stejná svoboda pro všechny. Neexistovala v minulosti a nebude existovat ani v budoucnosti, pokud se lidi nepřerodí ve zcela jiné bytosti.
Co je však možné, to je neustálé usilování o to, aby se co nejvíc lidí ke svobodě přiblížilo, aby o sobě, o svých cílech, o svém životě mohli /a chtěli!/ rozhodovat svobodněji než dnes.
Svoboda formálně zaručená ústavou to sama o sobě nezajistí. Je to však conditio sine qua non.

Jindřich Kalous - důchodce

Heleně Zemanové Sobota, 30.Listopadu 2019, 23:45:21

"Co je však možné, to je neustálé usilování o to, aby se co nejvíc lidí ke svobodě přiblížilo, aby o sobě, o svých cílech, o svém životě mohli /a chtěli!/ rozhodovat svobodněji než dnes."

Výborně. Podepisuju oběma rukama.

Nicméně když jsem jinde napsal, že každý by měl mít právo v plné míře rozhodovat o způsobu své obživy i o použití výsledků své práce a že by nikdo neměl být nástrojem pro vyváření zisku přivlastňovaného někým jiným, tak se do mě někteří pustili, že to je nesmysl.

Jinak řečeno: Dokud nebude dosaženo ekonomické svobody pro všechny, a to v kapitalismu nebude nikdy, všechny proklamace o svobodě zůstanou jen krásnými řečmi.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Jestli je k dosažení svobody nutné, Neděle, 1.Prosince 2019, 07:41:16

aby nikdo nebyl něčím smluvním zaměstnancem, pak se svoboda stává chimérou.
Jak si vlastně ekonomickou svobodu pro všechny /včetně rozhodování o použití výsledků své práce/ představujete v praxi, pane Kalousi?

Jindřich Kalous - důchodce

Heleně Zemanové Neděle, 1.Prosince 2019, 09:41:30

Já si nemusím nic představovat, družstevní vlastnictví je léty prověřená záležitost. Přečtěte si něco třeba od Nadi Johanisové z Masarykovy university v Brně.

"Jestli je k dosažení svobody nutné, aby nikdo nebyl něčím smluvním zaměstnancem, pak se svoboda stává chimérou."

To jsem ale nenapsal. Jestli jste ovšem chtěla napsat, že zavést v zájmu dosažení větší míry svobody demokracii do ekonomiky je v kapitalismu chimérou, pak máte plnou pravdu a souhlasím s Vámi...

Kromě toho i smluvní zaměstnanec může být spolumajitelem podniku svého zaměstnavatele. V Německu se na vlastnictví a rozhodování i ve velkých podnicích podílejí spolkové země, města, odbory...

I ty největší světové firmy z Fortune Global Top 500 většinově vlastní penzijní fondy, takže by neměl být až tak velký problém zajistit podílníkům fondů reálnou účast na rozhodování v nich - že se tak většinou neděje, to je ovšem jiná věc. Kdyby byl někdo chytrej, měl by konečně začít razit heslo: Důchodci všech zemí, spojte se v zájmu realizace svých vlastnických práv! V reálu to ovšem vypadá tak, že rozhodující vliv v těch korporacích mají manažeři těch fondů, což zvenku často vypadá tak, jako by je nevlastnil nikdo...

A například ekonom Milan Zelený v r. 1989 navrhoval odstátnit českou ekonomiku ve prospěch všech občanů formou veřejnoprávních podílových fondů, jejichž podíly by se lidem rozdaly.

To, že si někdo něco neumí představit, znamená jen jediné - nedostatek jeho představivosti.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pro pana Kalouse: Neděle, 1.Prosince 2019, 10:09:24

Detail č.1
Podílník fondů je úplně stejný kapitalista jako kterýkoli držitel akcií.
Detail č. 2
Ani družstevní vlastnictví /ve všech doposud vyzkoušených formách / nezajistí IMHO možnost všech družstevníků rozhodovat o užití výsledků jejich práce, ani o dalších záležitostech s jejich prací spojených, takovým způsobem, aby si připadali svobodnější než zaměstnanci, pracující na smlouvu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Samostatné užívání rozumu Neděle, 1.Prosince 2019, 11:14:6

Pane Profante, opět to samé: v bezprostřední rovině žádné námitky. Máte plnou pravdu v tom, že jakmile se lidský život namísto na základě vlastního ducha začne utvářet podle předžvýkaného manuálu (ať už jakékoli provenience), tam se lidská svoboda v pravém a původním smyslu začne okamžitě vytrácet. I když ji třeba nikdo oficiálně nezakázal.

Problém je tu ale v té "samostatnosti". Přesněji řečeno - problém je v tom, z čeho uděláme vlastní subjekt, a z čeho pouhý predikát (respektive akcidens).

Je to právě (post)moderní doba, která do popředí všeho (a jmenovitě svobody) staví nade vše jiné tu samostatnost. Každý se cítí být "svobodným", nezávislým, ničím a nikým nepodmíněným autorem a zdrojem svých vlastních životních názorů a postojů.

Je to tedy právě tato samostatnost, která byla učiněna úhelným kamenem všeho dalšího, podle míry samostatnosti je hodnocena míra svobody. Nějaký "rozum" tady hraje roli přinejlepším pouze sekundární.

Shodou okolností v minulých dnech Česká televize vysílala dokument o české reklamě. S podtitulem nějak "Budování kapitalismu v Čechách".

To co na tom bylo opravdu hodné pozornosti: byla to v podstatě oslava "kreativity" českých tvůrců reklam. Nad morální přípustností reklamy (a to sice právě v jejím ryze kapitalistickém provedení) si tu prakticky nikdo nelámal hlavu.

Přitom - sám jeden z oněch reklamních tvůrců v jednom okamžiku přiznal své vědění, že "lidi jsou stádo". Tedy - že lid obecný se nechá zcela masově manipulovat; a že jsou to právě oni, tvůrci reklam, jejichž úlohou a profesní náplní je manipulovat lidskou myslí. To jest - oblbnout člověka tak, aby dělal něco zcela jiného, nežli jak by konal sám ze sebe.

A nejen to. Vedle tohoto základního účelu a cíle (komerčně-kapitalistické) reklamy se jedná především o konkrétní způsob jejího působení. Člověk tu v žádném případě není oslovován jako tvor rozumný, tvor přemýšlivý; nýbrž přesně naopak, jedná se tu zcela zásadně o to, kognitivní schopnosti veřejného publika eliminovat tak dalece jak je to jenom vůbec možné, a namísto toho působit na jeho (ne)vědomí o sobě zcela primitivní, ale o to účinnější emocionální manipulací.

A teď není možno se vyhnout otázce: jak vysokou mírou svobody (totiž té pravé svobody, založené na zralosti ducha, na inteligenci, na jasném rozumu) se může vyznačovat společnost, ve které je naprosto legální provozovat činnost, která směřuje naopak k vytěsnění rozumného myšlení, k víceméně animálním reakcím u dané populace?

A k tomu je nutno ještě připojit: tento způsob manipulace ovšem není zdaleka omezen jenom na čistě komerční sféru. Nýbrž zahrnuje nakonec víceméně celý život dané společnosti, v prvé řadě život občansko-společenský. Protože i v politice se jako mnohem účinnější ukázaly být metody podprahového, manipulativního působení, apely na nevědomé instinkty člověka, nežli snahy oslovit skutečný lidský rozum.

Pokud bychom tedy nějakým způsobem ve zcela konkrétní společnosti opravdu chtěli dosáhnout svobody ve smyslu pravé svobody (inteligentní) lidské bytosti, lidského ducha, pak by se těžiště celé věci muselo přesunout od oné "samostatnosti", která je fakticky otevřenou bránou k manipulaci, k samotnému rozumu.

V takovém případě by ale napřed bylo nutno určit, v čem tento rozum vlastně spočívá; kdo a co je jeho základem, jeho nositelem. A pak by se muselo zjistit, co rozvoji tohoto rozumu v dané společnosti prospívá, a co tento rozum naopak ubíjí.

A pak by se na základě tohoto zjištění musela také podniknout zcela reálná opatření pro to, aby byly zavedeny podmínky pro reálnou dominanci rozumu nad vším, co tento rozum zatemňuje a manipuluje.

Jindřich Kalous - důchodce

Heleně Zemanové Neděle, 1.Prosince 2019, 11:22:22

Děkuji za názorný příklad většinového myšlení, které nás odsuzuje k tomu, abychom si ten kapitalismus s prominutím vyžrali až do dna.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Cesta ke svobodě a člověk jako nástroj Neděle, 1.Prosince 2019, 11:52:51

Už jsem to sám v minulých dnech zmínil, v souvislosti s hodnocením polistopadového vývoje: napřed se slibovala velká lidská svoboda, ale vzápětí se - za podmínek reálného kapitalismu - ukázalo, že primárním cílem nové společnosti není samotný člověk (a jeho pravá svoboda), nýbrž že člověk je zde fakticky pouze prostředkem pro realizaci jiných zájmů, totiž zájmů zisku. Zisk, profit, kapitál - to jsou pravá božstva, to jsou praví vládci této "svobodné" společnosti; ať už je ve všech těch ústavách a deklaracích napsáno cokoli.

Pan Kalous a paní Zemanová se v diskusi na dané téma ovšem dostali nakonec na falešnou kolej. (Což se ovšem stává v daném případě naprosto pravidelně.) Totiž všechno se zúžilo jenom na otázku vlastnictví.

Takže panu Kalousovi budiž řečeno (a v tomto ohledu má paní Zemanová pravdu): samotná forma družstevního vlastnictví ještě nijak nezaručuje, že v daném produkčním místě (a tím méně pak v celé společnosti) dojde k naprostému obratu, že by konečným cílem všeho snažení už nebyl zisk, nýbrž sám člověk. Ta družstevní forma vlastnictví sama o sobě nic nezmění (nebo jenom velmi málo), dokud celkové, rámcové podmínky celé ekonomiky zůstanou i nadále fixované na slepou maximalizaci zisku. Z dosahu tohoto molochu se nemohou vymanit žádné produkční subjekty jenom tím, že si svou vlastnickou formu přemění na družstevní.

Tohle naprosto přesně viděl už Marx; právě z toho důvodu požadoval nikoli pouze změnu vlastnické formy ze soukromé na společenskou - nýbrž zároveň stejně tak jako naprosto nezbytnou podmínku žádal i zrušení tržní produkce jako takové. Tedy takové produkce, která není zaměřena na samotného člověka, nýbrž výlučně pro směnu a na produkci zisku.

Pan Kalous má tedy naprosto pravdu v tom, že ve společnosti nikdy nenastane pravá svoboda, pokud v reálných, materiálních vztazích zde budou i nadále cizí účely (zisk, kapitál) vládnout nad člověkem; ale i on propadá té obecné iluzi, že k tomu aby se tento stav zlomil a zvrátil, postačí prostě změnit vlastnické formy.

Problém je ovšem v tom, že my dnes už víme, že reálná ekonomika je přinejmenším bez určité míry tržních elementů nemožná; a že tedy ten Marxův návod k řešení je naprosto nepoužitelný.

Jindřich Kalous - důchodce

Neděle, 1.Prosince 2019, 12:18:6

"...k tomu aby se tento stav zlomil a zvrátil, postačí prostě změnit vlastnické formy."

Samozřejmě že to nestačí, taky to přece nikde nepíšu. Ono by pro začátek stačilo, aby a) všechny formy vlastnictví byly fakticky rovnoprávné, což nejsou, b) stát nechal na pokoji a aktivně nebuzeroval ty samosprávné a svépomocné kolektivy, které chtějí zkoušet něco jiného. Sociologové uvádějí, že pro spontánní rozšíření alternativních způsobů organizace společnosti - v tomto případě ekonomiky, ale platí to nejen pro ekonomiku - stačí, aby je úspěšně provozovalo aspoň 5% populace. (To jsou ty "ostrůvky pozitivní deviace.") Pak už se budou šířit víceméně samy, samozřejmě když je někdo nebude likvidovat násilím.

V aktivistických kruzích se široce diskutují a občas i zkoušejí například lokální měny nebo LETS (místní systémy výměnného obchodu). Zatím všechny pokusy o jejich používání skončily zásahem států: Místní měny s odvoláním na výhradní právo států emitovat měny, LETS jako údajné formy daňových úniků. Přitom první známá lokální měna byla zavedena v Rakousku za velké krize už v roce 1931. V okamžiku, kdy začala fungovat a výrazně zlepšila podmínky místních lidí, ji stát násilím zlikvidoval a lidi tak vrátil zpátky do předchozí bídy. A podobně prozatím skončily i všechny další experimenty tohoto druhu po celém světě. Má to logiku. Systém nepřipustí rozvoj prvků, které představují riziko jeho podvracení.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Je zajímavé, že lidé, kteří by moc a moc chtěli změnit ekonomický systém, Neděle, 1.Prosince 2019, 14:25:52

pravidelně končí prohlášením, že změnit ho alespoň v lokálním měřítku jim někdo /nedefinovaný/ nedovolí. Přitom neexistuje legislativa, která by jim v tom doopravdy bránila. Dobrovolné pobývání v komunitě, která si mezi sebou dělí výsledky práce jednotlivých členů, žádný zákon nezakazuje, stejně jako nepeněžní výměnu výrobků a služeb, známou jako LETS, která funguje na mnoha místech a nikdo ji neruší. V podstatě platí, že kdo chce žít v alternativních vztazích a vyvázat se z běžného způsobu života, může. Je s tím samozřejmě spojeno jisté omezení navyklého komfortu, což je asi ten pravý kámen úrazu a důvod, proč do toho antisystémoví horlitelé nejdou. Zlý a zotročující systém podle nich musí být zrušen nejlépe na povel shora /po vyhraných volbách/. Pěkně pro všechny.

Jindřich Kalous - důchodce

Heleně Zemanové Neděle, 1.Prosince 2019, 15:01:27

"Zlý a zotročující systém podle nich musí být zrušen nejlépe na povel shora /po vyhraných volbách/. Pěkně pro všechny."

Ani tohle jsem nikde nenapsal.

"...stejně jako nepeněžní výměnu výrobků a služeb, známou jako LETS, která funguje na mnoha místech a nikdo ji neruší."

Máte nějaké příklady z ČR?

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Samozřejmě. Neděle, 1.Prosince 2019, 15:12:53

Strejda Google lehce dodá. Třeba LETS Vysočina v Třešti a okolí, PRALETS v Praze a další. Některé mají weby na heslo, do jiných se můžete podívat.

Jindřich Kalous - důchodce

Heleně Zemanové Neděle, 1.Prosince 2019, 15:53:31

Děkuji za odkazy. Jestli to opravdu funguje tak pěkně, jak pěkně to vypadá na těch webech (některé z nich se nezdají moc aktuální), je to krok žádoucím směrem. Až se do toho zapojí řekněme půl miliónu obyvatel, především i z jiných sociálních vrstev než jsou mladí městští liberálové, a jestli to někdo nezačne perzekvovat, možná přece jen budeme mít nějakou šanci...

Nicméně pořád se obávám, že systém si pohlídá, aby aktivity vedoucí k jeho podvracení neměly šanci na větší rozšíření.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Systém není démon, který má svou vůli a koná, pane Kalousi. Neděle, 1.Prosince 2019, 16:06:14

Není takováto personalizace zavádějící?
Za vším jsou lidé, jejichž zájmy se kříží. Aktuální směr pohybu v lidské společnosti je dán okamžitým součtem všech vektorů lidského působení.
Čím více lidí bude mít vůli vést svůj život ve směru, který má vaše sympatie, tím víc se rozhodný vektor vychýlí taky.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Paní Zemanové Neděle, 1.Prosince 2019, 16:14:1

Alkohol také člověka může zotročit a přitom nemá vůli.
Ale uznávám, že "zlý a zotročující systém" není pro kapitalismus nejlepší označení. Ani feudalismus totiž nebyl dobrý a plný svobody. Ač si to dnes někteří lidé myslí.

Jindřich Kalous - důchodce

Heleně Zemanové Neděle, 1.Prosince 2019, 18:26:49

"Systém" se chová podle nějakých zákonitostí a dokud nevyčerpal svoje vývojově dané možnosti, lidé ho svou vůlí nezmění, ani kdyby se pokrájeli, dokud a pokud jejich vůle směřuje proti těm zákonitostem. Na druhé straně, když "systém" své možnosti vyčerpá a chystá se změna a nastolení nového "systému" (normálně bych napsal "revoluce", ale to by si tu zase někteří představovali nanejvýš nějaké krvavé násilí...) řízeného novými zákonitostmi, k prosazení vůle lidí ke změně "systému" je potřeba mnohem menšího úsilí. Jinak řečeno, některá historická vývojová období jsou pro takovéto úsilí vhodná, jiná zcela nevhodná. Teď ještě jak poznat, která jsou která... Ten profesionální technolog revoluční změny "systému", jehož jméno se tu nesmí ani naznačit, aby z toho někteří nedostali psotník, k tomu, jak to poznat, napsal leccos užitečného.

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Neděle, 1.Prosince 2019, 18:30:37

..."zlý a zotročující systém" není pro kapitalismus nejlepší označení.

Máte nějaké vhodnější?

Ani feudalismus totiž nebyl dobrý a plný svobody.

A ono má lidstvo pro případ příští změny "systému" na výběr jenom tyto dvě možnosti? Jinak řečeno, kdo odmítá kapitalismus, volá tím automaticky po feudalismu?

Jindřich Kalous - důchodce

Pavlu Krupičkovi Neděle, 1.Prosince 2019, 18:58:42

:-D
Než se do toho dáte, vřele doporučuji přečíst si toto:
https://is.muni.cz/th/eyh84/Bakalarska_prace_Ondrej_Konvicny_414902.pdf

(Poznámka pro Helenu Zemanovou na margo jejího přesvědčení o nechuti antisystémových horlitelů v zájmu věci se uskrovnit: Na tento konkrétní družstevní podnik odkazuji mj. i proto, že jedním z družstevníků je jeden z mých anarchisticky založených potomků...)

Pavel Krupička - Já jsem lid., A chci svá ekonomická práva.

Neděle, 1.Prosince 2019, 20:08:34

Já se omlouvám, že v tom dělám chaos, ale svůj jízlivý příspěvek, který jsem napsal v reakci na příspěvky paní Zemanové jsem smazal a poté jsem po přečtení několika aktuálních komentářů a diskuzních příspěvků údajně levicového DR (ha ha ha) začal v menším amoku mazat hromadně všechny své příspěvky zde :-)

Místo toho všeho nabízím video, kde se jódluje 10 hodin v kuse, myslím že to vyjde na stejno :-): https://www.youtube.com/watch?v=WaZUAANUPrk

Stejně bych byl zase označen za debila/neználka/Rudé Právo atd. Vanitas vanitatum.

Za odkaz na bakalářku o Třech ocáscích díky.

Čest kapitalistické práci.

Jindřich Kalous - důchodce

Pavlu Krupičkovi Neděle, 1.Prosince 2019, 20:14:12

"...svůj jízlivý příspěvek...jsem smazal..."

Ale to je veliká škoda... Já jsem si ho moc pěkně užil. ;-)

Nezbývá mi než Vám znovu připomenout jednu z rabínských moudrostí:
"Není ti dáno tuto práci za tvého života dokončit, ale není ti ani dovoleno od ní odejít."

Tož tak.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 2.Prosince 2019, 11:21:55

Pane Kalousi, "lokální měny" jsou ekonomický nesmysl, to by znamenalo fakticky návrat do dob, kdy jako "měna" platily mořské mušličky. A je jen samozřejmé, že žádný stát nemůže připustit, aby se národní ekonomika rozpadla na množství navzájem nekompatibilních lokálních produkčních center.

Pokud je tohle ale ta jediná překážka, které prý stát zlovolně klade do cesty úspěšnému tažení těch alternativních družstevních výroben - pak je to překážka natolik minimální, že těm "alternativním" jsou fakticky všechny cesty k úspěchu otevřené. Pokud ovšem o ně bude na trhu reálný zájem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Systém a změna Pondělí, 2.Prosince 2019, 11:37:44

S tou "systémovou změnou" ovšem máte pravdu: každý systém (tedy v daném případě otevřený dynamický systém) vykazuje přirozenou snahu všechno, co je v rozporu s jeho vlastním uspořádáním, buďto potlačit (eliminovat), anebo přinejmenším vytlačit na periférii. Stejně tak i systém volnotržní (tedy kapitalistické) ekonomiky přirozeně potlačuje a na periférii vytlačuje všechno co je s ním nekompatibilní.

Na straně druhé je ovšem nutno zdůraznit, že se tak opravdu děje "přirozenou" cestou. Není tu - na rozdíl od totality, což byl také systém, ale nikoli otevřený - tady tedy není žádné centrum, které to vytěsňování nějak přímo nařizovalo. Ale ty alternativní modely prostě nejsou kompatibilní s dominantními, systémově imanentními nastaveními a procesy, a tak se víceméně přirozeným procesem dostávají na okraj.

--------------------

Přičemž, z hlediska obecné teorie (dynamických) systémů je právě tento stav sám o sobě vlastně optimální. Tedy že zde existuje silný a funkční základní stav - ale že na své periférii udržuje (nebo přinejmenším trpí) i ty alternativy. Tedy vlastně své vlastní konkurenty.

Protože tyto alternativy sice na jedné straně jsou proti tomuto systémovému centru v opozici - ale na straně druhé zároveň za prvé jsou jeho smysluplným doplněním; to jest mohou zastávat takové funkce a činnosti, které on sám nedokáže pokrýt. V daném smyslu tedy tyto "alternativy" paradoxně posilují funkčnost a stabilitu daného systému jako celku.

A za druhé: v případě když dojde ke krizové situaci, kterou stávající systém není schopen vyřešit se svými dosavadními metodami fungování - právě v takových zlomových momentech se to, co doposud bylo pouze trpěnou alternativou, může stát záchranným programem pro přežití celého systému.

Takže to celé je opravdu dost komplikované; a ze zcela obecného hlediska se předem nikdy nedá s absolutní jistotou říci, jaký bude další vývoj, a který z konkurenčních programů se nakonec ukáže být tím nejvíce perspektivním.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Kalousi, Pondělí, 2.Prosince 2019, 12:46:20

až budu příště v Brně, určitě ke Třem ocáskům zajdu. Jeho "soucitné" menu se mi docela líbí, stejně jako celý koncept.
Kromě toho si taky nenechám ujít návštěvu podniku L'eau Vive v uličce Václava Havla pod Petrovem. Doporučuju. Zvlášť v létě na tamní zahradě je to fajn.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Pondělí, 2.Prosince 2019, 13:25:54

"Stejně tak i systém volnotržní (tedy kapitalistické) ekonomiky přirozeně potlačuje a na periférii vytlačuje všechno co je s ním nekompatibilní. Na straně druhé je ovšem nutno zdůraznit, že se tak opravdu děje "přirozenou" cestou."

Jistě, takové nástroje jako obchodní sankce vyhlašované vládami států kvůli každé prkotině proti každému cizímu státu, který údajně přeloží stéblo přes cestu zájmů obchodních korporací s domicilem v těch státech, nebo manipulace s měnovými a úvěrovými nástroji vedoucí ke krachům celých států, to jsou zcela nepochybně přirozené nástroje vlastní volnotržní ekonomice...

Pokud jde o ekonomii, šustíte papírem z makroekonomických biblí à la Samuelson & Nordhaus. Na národohospodářské fakultě VŠE by z Vás některé překabátěné opory obou režimů nepochybně měly radost. Ať se Vám to líbí nebo ne, pravdu má Švihlíková: Makroekonomie (jako teorie i jako praxe) je vždy POLITICKÁ. Jestliže v jakýchkoli úvahách o makroekonomii vynecháváme zájmy nejsilnějších aktérů politiky a nahrazujeme to jakýmisi odkazy na "přirozené" mechanismy "volného" trhu, nejde o nic jiného než o dogmata. Kapitalismus se volnému trhu nikdy ani nepřiblížil a minimálně posledních 150 let, od opiových válek a vynálezu politiky dělových člunů, se od něj už jenom vzdaluje.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 3.Prosince 2019, 10:04:51

A politika snad není přirozenou aktivitou daného systému, pane Kalousi?...

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Úterý, 3.Prosince 2019, 11:20:35

Systémově imanentní aktivitou [daného systému] -- nikoli neměnný přírodní zákon, jehož porušení je vždy potrestáno a přirozený řád napraven.Ať již jde o přirozenost danou prozřetelností (Adam Smith) nebo ji rozpoznáváme v evoluční konkurenceschopnosti (Friedrich Hayek).

Pan Kalous má, oproti jím citované Švihlíkové, samozřejmě pravdu: volný trh je ideologický konstrukt, nanejvýš ideální regulativní idea, který se mohl jevit jako přirozený leda tam, kde vzhledem ke konkrétní pozici země ve světovém hospodářství přinášel výhody všem vrstvám společnosti (Británie 19. stol. apod.). Samozřejmě i tehdy byl omezen třídní strukturou: ti samí američtí podnikatelé, kteří legitimovali brutální vykořisťování dělníků a násilně potlačovali odbory nezbytností neomezeného volného trhu, si s oblibou monopolizovali prodej potravin a nabídku ubikací na svých stavbách, fabrikách atd. Včetně toho, že rovnou vypláceli část mzdy v poukázkách směnitelných za jejich zboží.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.