Pro stav země je klíčová úroveň občanské společnosti

Česká republika není černobíle rozdělené území na Prahu s bohatými kultivovanými lidmi a na zaostalý venkov. Lidé u nás si dokážou porozumět, pokud mezi ně někdo nevráží klíny.

Kopřivnice je dvaadvacetitisícové město umístěné v poklidném podhůří Beskyd. V těsném sousedství ční známá Štramberská Trúba, o kousek dál leží Janáčkovy Hukvaldy s malebnou zříceninou. Ač má Kopřivnice úctyhodnou minulost sahající až do patnáctého století, jde o sídlo moderní a dynamické.

Odvrácenou stranou je, že komunistický režim se na něm ledaskde nepěkně vyřádil, přinejmenším co do architektury. Svoji hrdost si ale Kopřivnice vzít nedala. Odvíjí se mimo jiné od věhlasné značky vozů Tatra nebo od mimořádných osobností, které z ní pocházejí – namátkou Emil Zátopek či Zdeněk Burian.

800px-kop_ivniceKopřivnice byla před sto lety volebním obvodem Tomáše G. Masaryka. Foto Dahoralka, WMC

Na sklonku habsburské monarchie byla Kopřivnice volebním obvodem poslance Tomáše G. Masaryka. Místní jsou na to dodnes právem pyšní. Nejspíš i proto ve městě působí mimořádně čilý klub Masarykova demokratického hnutí, který pravidelně rok co rok na podzim dokáže naplnit sál místního kulturního domu lidmi zajímajícími se o ohlédnutí do historie, ale i o současnou politiku a společnost. Nechybí hudební vystoupení ani lahodné zákusky na stolech.

K čerstvějším tradicím těchto setkání patří „Kopřivnické pressování“ – část večera, kdy Radko Kubičko zpovídá novináře, politiky a intelektuály pozvané i ze vzdálených končin, Prahu nevyjímaje. Letos byli hlavními hvězdami programu signatář Charty 77 a bývalý ministr vnitra Tomáš Hradílek, publicista a hlasatel spjatý ještě z osmašedesátého s Českým rozhlasem, později i se Svobodnou Evropou Karel Sedláček a televizní moderátor Václav Moravec. V panelu jsem se k nim připojil spolu s Evou Doležalovou z Historického ústavu AV.

Organizátoři totiž chytře oslovují s předstihem více hostů, někdo pak napevno účast potvrdí, někdo dorazí třeba až na poslední chvíli, skoro nečekaně. A to nejen kvůli voňavé odměně – sladkému frgálu a lahodné slivovici.

Vzpomínali jsme na náš 17. listopad i měsíce před ním a po něm. Různé pohledy různých generací z různých regionů. Co se v Praze nebo Mnichově jevilo jako nevyhnutelný krach státně byrokratického režimu, viděli jsme ve Slezsku či na severovýchodě Čech jako nejistý příběh s otevřeným koncem.

Občanská statečnost se mísila se zbabělostí a lynčem, po studentech a disidentech převzali nezřídka otěže šíbři a rychlokvašení manažeři. Následovala česká cesta transformace, divoká devadesátá léta, chatrný stranický systém, prostě úkazy, na něž doplácíme ještě dnes.

Každý jsme přidali pár postřehů, někde spolu souhlasili, jinde polemizovali. To ale není tím hlavním, s čím si letošní sedmnáctý říjnový večer v Kopřivnici pojím. Stěžejním zážitkem je existence stabilní občanské společnosti i v malém městě daleko předaleko od metropole.

Často se píše a mluví o zemi rozdělené na Prahu a zbytek. Mnozí Pražáci mají ve zvyku pohlížet na český a moravský venkov jako na místa, kde snad žijí lvi. Z televize známe záběry z prezidentových výjezdů, při nichž se otřásají sály, jak lidé tleskají rétorice Miloše Zemana. Také Andrej Babiš loví ostošest dušičky mimo Prahu. Vžilo se dělení na bohatou moderní Prahu, v níž žijí osvícení lidé, a chudý zaostalý venkov se zaostalou populací, které je nutné všechno – včetně Zemanových a Babišových chyb – vysvětlovat polopatě.

Jenže tak to není. Přes veškeré příjmové, sociální a občas i kulturní rozdíly žijeme v poměrně homogenní zemi, kde si lidé dokážou porozumět, nejsou-li mezi ně usilovně vráženy klíny. V kopřivnickém kulturáku se sešli občané různých politických názorů, od komunistů po ostře řezanou pravici. Ostatně ve městě jsou silní nezávislí, babišovci, umírněná pravice i ODS, která obsadila post starosty, jelikož její lídr Miroslav Kopečný je bezmála městským inventářem a ne náhodou ze všech kandidátů i loni získal nejvíce preferenčních hlasů.

Tato politická různost ale nebránila, abychom se ve vzájemném dialogu dokázali shodnout na chybných polistopadových krocích, na potřebě vzdělání a kultury i nezávislých médií, především těch veřejnoprávních. Když padla otázka, co je klíčové pro vývoj republiky, nenapadla mě lepší odpověď než – stav občanské společnosti od Aše až po Hrčavu.

Asi je už příliš romantizující představa obce, kde se lidé o politice baví s panem řídícím, panem lékárníkem, panem farářem, panem starostou... Přesto význam opinion lídrů neklesá. Dobře se žije tam, kde kvete spolkový život, fungují neziskovky, lidé se potkávají a společně baví. Nebo i na náměstních demonstrují. Nenechme si nakukat, že to rozhodující se odehrává v Praze. Stejně důležitý je život v regionech – ať už se v nich rozvíjí průmysl, zemědělství či cestovní ruch.

Dlouho jsem neabsolvoval tak příjemnou debatu jako v Kopřivnici. A nešlo o výjimku: stejně povznášející pro mne byla i předloňská. Strašně rád bych tento pocit dopřál politikům uzavřeným v pražském akváriu. Ti, když opustí svoje kanceláře a vydají se stovky kilometrů daleko, zpravidla jen mezi lidmi proletí, potřesou si rukou a pronesou pár frází.

Jenže politika by měla být založená na seriózním rozhovoru z očí do očí. Od toho pak lze odvíjet zasypávání příkopů a hledání společenského konsensu. Masaryk to věděl, proto s chutí dal řeč i s těmi, kterým nepřirostla stříbrná lžička k ústům.

Masarykovým příznivcům z Kopřivnice patří poklona za to, že jeho přístup a odkaz rozvíjejí. A vím, že nejsou jediní. Česká republika naštěstí není tak černobílá a plochá, jak se někdy z médií může zdát.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.