Listopadový mandát

Andrej Babiš využil ve svých politických začátcích slovník a styl občanského aktivismu a přetavil ho v politický úspěch. Kdo mu bude chtít reálně konkurovat, musí být stejně obratný.

Na letenské demonstraci Milionu chvilek pro demokracii 16. listopadu zaznělo hned v úvodu z úst organizátorů, že jim dnešní velké shromáždění dává silný mandát. V nadšené atmosféře mohutného davu to neznělo nijak nepřípadně a asi se nad tím nikdo nepozastavil. Přesto ale stojí za to se nad tím na chvíli zamyslet. O jaký mandát by vlastně mohlo jít?

Pokud jde o politický mandát ve vlastním smyslu, pak letenská demonstrace neměla mandát žádný, ani ten nejslabší. Jakýkoli mandát vzniká z demokratických voleb. To samozřejmě uznává i Milion chvilek, stejně jako skoro všichni ostatní, protože to je skutečný odkaz 17. listopadu v politické rovině: svobodné, demokratické volby jako jediný zdroj legitimní politické moci.

Je tu ale i další, obecnější význam slova mandát: může to znamenat také právo vyjádřit vlastní názor, projevit se veřejně, bez strachu z postihu. I to je důležitý rozměr demokracie. Jenže i v tomto smyslu je tu drobný háček. Veřejně projevený názor nezískává větší pravdivost tím, že ho podpoří deset, padesát, sto či dvě stě padesát tisíc lidí. Každý názor má právo na to zaznít, a spíše než na hlasitosti by mělo záležet na smyslu a obsahu.

Za zamyšlení stojí i další vyjádření organizátorů Milionu chvilek. Podle Mikuláše Mináře se ti, kdo podepisují výzvu, stávají „hlídacím psem“ demokracie. Čím více jich bude, tím silnější tento pes bude. Za hlídacího psa demokracie přitom bývají tradičně označována média. Tuto roli ale plní pouze tehdy, pokud kriticky reflektují dění ve společnosti. Ani v tomto případě nezáleží na množství, na počtu, ale na skutečné kritičnosti.

Záměr Milionu chvilek je ten, že každý občan se může stát aktivním obhájcem demokracie, pokud se bude zajímat, angažovat, přemýšlet a na základě toho konat, počínaje zdánlivě drobnými aktivitami na místní úrovni. To je rozumný přístup, je to ovšem běh na dlouhou trať. Nová výzva, kterou spolek na Letné představil, a lidé začali podepisovat rychlostí jeden podpis za sekundu, je natolik obecná, že by ji mohl podepsat opravdu každý.

To hned předvedl Andrej Babiš, který by podle vlastních slov výzvu také rád podepsal, protože tyto obecné principy by mohli podpořit všichni, koneckonců body výzvy jsou totožné s volební smlouvou s voliči, kterou hnutí ANO vydalo před volbami v roce 2017. A skutečně, mezi oběma proklamativními texty je dost podobností. Nejde jen o to, že cílem obou textů je získat si co nejširší podporu. Andrej Babiš si slovníkem a stylem občanského aktivismu vypomáhal od samého začátku své politické kariéry.

Dnes už se možná trochu zapomíná, že Akce nespokojených občanů, dnešní premiérovo vládní ANO, navazovalo ve svých počátcích také na levicové protestní hnutí proti tehdejší Nečasově vládě. Tehdy, v letech 2011 a 2012, toto občanské aktivistické prostředí představoval třeba dnes už neexistující (a v podstatě zapomenutý) ProAlt. Pamatuji se na jedno setkání příznivců ProAltu, kde se probíralo mimo jiné to, že jednoho z předních členů ProAltu lákal do svých řad – Andrej Babiš.

Zní to trochu šíleně, že se miliardář při vstupu do politiky inspiruje u radikálně levicových protestních iniciativ, ale taková je dnešní doba, kdy se jakékoli ideje a podněty dají šikovným politickým marketingem recyklovat a výhodně přeprodat, využít nakonec třeba i ke zcela odlišným cílům, než jejich skuteční autoři zamýšleli. A to vše se děje zcela v souladu, nebo přinejmenším to není v rozporu se základními demokratickými principy: každý občan má právo volit, a každý občan má právo mít a projevit vlastní názor.

Akce nespokojených občanů, dnešní vládní ANO, navazovalo ve svých počátcích na levicové protestní hnutí proti tehdejší Nečasově vládě ProAlt. Foto Archiv redakce

Premiér Babiš ostatně do jisté míry vypálil svým konkurentům rybník i dnes tím, že se v projevu k 17. listopadu nebývale jednoznačně postavil za demokratický odkaz „sametu“, velebil Václava Havla, nasypal si dokonce popel na hlavu za vlastní zbabělost, přitom však jasně vzkázal, že právě on a nikdo jiný je dnes demokraticky zvoleným premiérem. A tedy, v politické rovině, je právě on následníkem Listopadu.

S tím se dá poměrně těžko polemizovat. Navíc tím Babiš zaujal přesně tu polohu, kterou od něj většina jeho příznivců zřejmě očekává – celkově prodemokratický, ale tak nějak pragmaticky, realisticky. Se svou schopností obratně zužitkovat cokoli, co se hodí, tu dnešní premiér může vládnout ještě dost dlouho. A kdokoli mu bude chtít reálně konkurovat, bude muset být stejně obratný, přizpůsobivý. Jinak reálný politický mandát prostě nezíská.

To neznamená, že občanský aktivismus nemá smysl nebo je to jen snadná kořist pro protřelé cynické reálpolitiky. Každá veřejná aktivita, každý projev zájmu o širší souvislosti, o svět okolo, o problémy druhých má smysl. Jen je potřeba realisticky počítat s tím, že každá aktivita může mít zcela nezamýšlené důsledky, může být překroucena, může vyznít do ztracena. Biblicky řečeno, idealističtí aktivisté musejí být bezelstní jako holubice a obezřetní jako hadi.

Co je na letošních oslavách třicátin polistopadové demokracie pro mě asi nejpozitivnější, je to, že se do centra namísto nostalgického vzpomínání pomalu začínají dostávat aktuální otázky dnešní společnosti, jako je počet lidí v dluhové pasti a exekucích, o nichž se mluvilo jak na Letné 16., tak na Václavském náměstí 17. listopadu, nebo ekologická témata. To má smysl v každém případě, a je to ten nejzákladnější, nejobecnější lidský mandát nás všech: starost o svět a o druhé.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.