Padesát let akčního programu československých komunistů: jaký byl?

Před padesáti lety vešel v platnost Akční program Komunistické strany Československa. V době narůstajícího extremismu a populismu je třeba číst ho přísněji, než v době porevolučního optimismu.

Akční program KSČ jsem četl poprvé pár let před listopadem 1989. Byly v něm nevídané a neslýchané věci, vlastně úžasné. Pak ještě asi dvakrát, když bylo třeba citovat z historie.

To se v mé perspektivě měnil v trochu amatérský a trochu poslepovaný pokus o politiku, ale pořád to byla originální a zajímavá četba. Zvláště, když text bylo možné vnímat jako dráždidlo na Rusy a pozvánku pro tanky.

Dnešní čtení je jiné. V situaci, kdy člověk musí koukat na extrémisty v televizi a poslouchat, jaké shody našli v programu s populistickou stranou, je vůči minulým politickým výkonům namístě daleko větší přísnost.

Čtení Akčního programu z dnešního pohledu připomíná volební program politické strany. Sepsala jej ale strana, která se ke svobodným volbám nechystala. Část textu zabírá ostrá kritika předešlého vývoje, přestože vládla tatáž KSČ. Akční program je slovem státostrany, ne nějakým volebním programem, který se realizuje až v politické soutěži a může se korigovat mocenskou změnou.

Temná minulost je v textu akčního programu východiskem k příznivé budoucnosti. „Od konce padesátých let nastoupila naše společnost do nové etapy vývoje. Na této skutečnosti se postupně utvářela politická linie, kterou chceme tvůrčím způsobem uplatňovat a rozvíjet. Charakteristické pro současnou etapu je:

  • neexistují již antagonistické třídy a hlavním rysem vnitřního vývoje se stává proces sbližování všech sociálních skupin naší společnosti;
  • dosavadní metody řízení a organizace národního hospodářství se přežily a naléhavě vyžadují změny, tj. ekonomickou soustavu řízení, která by dovedla prosadit obrat k intenzivnímu růstu;
  • bude nutno připravit zapojení země do procesu vědeckotechnické revoluce ve světě, což si vyžádá zvlášť intenzivní spolupráci dělníků a rolníků s technickou a odbornou inteligencí a což bude klást vysoké nároky na znalost a kvalifikaci lidí, na uplatnění vědy;
  • široký prostor pro společenskou iniciativu, otevřenou výměnu názorů a demokratizaci celého společenského a politického systému se stává doslova podmínkou dynamiky socialistické společnosti - podmínkou, abychom obstáli v soutěži před světem a čestně splnili své povinnosti vůči mezinárodnímu dělnickému hnutí.“
Státostrana v roce 1968 uvěřila, že má společnost pevně v rukou. Ulbricht ve východním Německu, ani Gomulka v Polsku si to nemysleli a netajili se tím před Brežněvem. Československý pokus o reformu je zajímavý jako předkolo sovětské perestrojky. Michail Gorbačov se v roce 1997 v Praze zúčastnil pohřbu Zdeňka Mlynáře, a pochvalně se vyjádřil i o osobnosti Alexandra Dubčeka.

Matěj Stropnický nazval svou knihu o Pražském jaru „Myslet socialismus bez tanků.“ Akční program KSČ je velmi soustavným dokumentem k myšlení socialismu bez tanků. V bezprostředním výsledku tanky přivolal, v dlouhodobém účinku patrně přispěl k pokojné demontáži socialismu sovětského typu.

Krásný a na papíře a obrazech zářivě fungující svět stalinismu Akční program nahrazuje utopií Vědecko-technické revoluce. Nebo novou fikcí?

Politická reforma: výpůjčka z demokracie
V Akčním programu můžeme číst: „Uplatňování různorodých zájmů sociálních skupin a jednotlivců i jejich sjednocování vyžaduje, aby byla vypracována a uplatněna nová politická soustava našeho života, nový model socialistické demokracie. Strana bude usilovat o takový rozvoj státního a společenského uspořádání, který bude odpovídat skutečnému rozložení zájmů jednotlivých vrstev a skupin naší společnosti, který jim umožní vyjádřit zájmy ve svých organizacích a uplatnit svůj hlas ve veřejném životě. Očekáváme, že v ovzduší vzájemné důvěry mezi občany a jejich institucemi vzroste současně občanská odpovědnost a budou respektovány normy vztahů mezi lidmi.“

A dále k politické reformě: „Je třeba, abychom všude - na všech stupních řízení, ve straně, ve státních a hospodářských orgánech i ve společenských organizacích - ukázali, který orgán a který funkcionář či odpovědný pracovník za co opravdu odpovídá, kde je záruka nápravy a kde je nutno změnit instituce, kde metody práce a kde vyměnit konkrétní lidi. Postoj jednotlivých funkcionářů k novým úkolům a metodám, jejich schopnost uskutečňovat novou politiku musí být základním politickým měřítkem.“

Akční program používá politickou figuru „deformace“, když se potřebuje odstřihnout od minulých kroků státostrany nebo když nepolitickým způsobem, ve jménu „zdravého rozumu“ a „obecné správnosti“ kritizuje politiku. V akčním programu se tak strana dostává do role vládnoucí i kritizující, do role kritizovatelné, ale jen tak akorát.

Komunisté sice od roku 1960 měli svou vedoucí úlohu ve státě zakotvenou v ústavě, ale jako inovaci si tuto vedoucí úlohu nově hodlali i zasloužit. A žádali za to všeobecnou pochvalu a vděčnost. Píše se: „Komunistická strana se opírá o dobrovolnou podporu lidu; neuskutečňuje svou vedoucí úlohu tím, že vládne nad společností, ale tím, že nejoddaněji slouží jejímu svobodnému, pokrokovému socialistickému rozvoji. Svou autoritu si nemůže vynutit, ale musí ji neustále získávat svými činy. Svou linii nemůže prosazovat nařizováním, ale prací svých členů, pravdivostí svých ideálů.“

Spojení „byrokratický centralismus“ je jedním z identifikovaných vnitřních nešvarů. Sběrný nešvar, na který lze svádět cokoli. Výpůjčka ze stalinismu. „Základem akceschopnosti strany v nových podmínkách je ideová a organizační jednota, která se tvoří na základě široké vnitrostranické demokracie. Nejúčinnější zbraní proti zanášení metod byrokratického centralismu do strany je posílení vlivu členů strany na tvorbu politické linie, posílení úlohy skutečně demokraticky volených orgánů. Volené orgány strany musí především ručit za to, že se uplatní všechna práva členů, že rozhodování bude kolektivní a moc se nesoustředí v jedněch rukou.“

Text Akčního programu je z dnešního pohledu lekcí, jak politická strana prodává budoucnost, poté, co není možné pozitivně vyložit minulost. Foto vlada.cz

Českoslovenští komunisté vědeckými prostředky došli k názoru, že současnému stupni civilizace (vědeckotechnické revoluci) jsou na překážku komunikační zábrany ve společnosti. Svobodnou výměnu názorů identifikovali jako podmínku vývoje společnosti jako celku.

Uplatnění svobod, které státostrana předtím sama zrušila, ale v textu působí jako výpůjčka z arzenálu jiné než socialistické společnosti. Státostrana popustila svobody, ať shromažďovací nebo v oblasti náboženství. Tedy svobody, které oficiálně už existovaly. Opět se očekával vděk.

Pravda byla na straně socialismu. O tom, kdo je odpůrcem socialismu nadále rozhodovala státostrana. „Strana si uvědomuje, že demokratizační proces se mohou pokusit zneužít ideologičtí odpůrci socialismu. V současné etapě vývoje v podmínkách naší země však platí zásada, že buržoazní ideologii lze čelit jen otevřeným ideovým bojem před tváří všeho lidu. Získávat lidi pro ideje a politiku strany lze jen bojem opřeným o praktickou činnost komunistů ve prospěch lidu, o pravdivou a úplnou informaci, o vědecký rozbor. Věříme, že v takovém boji všechny složky naší společnosti přispějí aktivně k vítězství pravdy, která je na straně socialismu.“

Rozsah svobod měl být ordinován tak, aby se společnost oživila, ale stát nadále zůstal garantem a kontrolorem kázně. Myšlenková policie byla v novém kontextu rozeznána jako neefektivní: „ÚV KSČ považuje za potřebné změnit organizaci Bezpečnosti a jednotný SNB rozdělit na dvě rozdílné, na sobě nezávislé složky - Státní bezpečnost a Veřejnou bezpečnost. Státní bezpečnost musí mít takové postavení, organizační strukturu, početní stav, vybavení, metody činnosti i kvalifikaci, které odpovídají jejímu zaměření na ochranu státu proti činnosti nepřátelských center ze zahraničí.“

A dále: „Každý občan, který se neprovinil v tomto směru, musí s jistotou vědět, že jeho politické přesvědčení a názory, jeho osobní vyznání a činnost nemohou být předmětem pozornosti orgánů Státní bezpečnosti. Strana jasně prohlašuje, že tento aparát nesmí být zaměřován a používán k řešení vnitropolitických otázek a rozporů socialistické společnosti. Veřejná bezpečnost plní úkoly boje proti trestné činnosti a úkoly ochrany veřejného pořádku; tomu se přizpůsobuje její organizace, počty i metody práce.“

Ekonomická reforma – výpůjčka trhu?
Ota Šik radil na počátku ekonomických reforem v Číně. Traduje se, že když se ho Teng Siao-Ping ptal, jaké kapitalisty má vpustit do země, Šik mu odpověděl, že všechny. Na počátku si nemůže vybírat, později ale ano. Tržní socialismus byl výsledkem československé průmyslové zkušenosti a snahy o efektivitu.

„V hospodářské politice nadále panuje systém ochranářství ekonomické zaostalosti, spojený s cenovou, subvenční, dotační politikou a hlavně se systémem přirážek v zahraničním obchodě. Nepřehledná spleť ochranářství vytváří podmínky, v nichž mohou existovat a v řadě případů jsou preferovány podniky neefektivní, nekvalifikovaně řízené, zaostalé. Natrvalo není možné otupovat hospodářskou politiku tím, že se bere těm, kdo dobře pracují, a dává těm, kdo hospodaří špatně,“ konstatuje akční program.

A dále: „Náročný trh spolu s hospodářskou politikou vyvinou tak tlak na zhospodárnění výroby a zdravé strukturální změny. Základním podnětem ke zdokonalování výroby a snižování nákladů musí být ekonomická soutěž, zejména s vyspělými zahraničními konkurenty. Tuto soutěž nelze nahradit subjektivními úpravami ekonomických podmínek a direktivními příkazy nadřízených orgánů.“

A také: „Program demokratizace hospodářství zahrnuje zejména uskutečnění samostatnosti podniků a podnikových seskupení a jejich relativní nezávislost na orgánech státu, plné a reálné uplatnění práva spotřebitele určovat svou spotřebu a svůj životní styl, právo svobodné volby pracovní činnosti, právo a reálnou možnost různých skupin pracujících a různých sociálních skupin formulovat a obhajovat své ekonomické zájmy při vytváření hospodářské politiky.“

Čínský příklad ukázal, že fungování trhu může vypadat různě a autoritativní či totalitní režim nemusí být trhu na překážku. Propojení politické a ekonomické tváře státu se ale ukázalo jako naivní: „Prostředky, se kterými stát hospodaří, jsou výsledkem práce všeho lidu a musí sloužit takovému uspokojení celospolečenských potřeb, které je společností respektováno jako rozumné a účelné.“

Vyjednávání rozumnosti a účelnosti socialistický systém sovětského typu průběžně nezvládal. Akční program konstatuje: „Není síly, která by mohla vzdorovat lidu, který ví, co chce, a dovede jít za svým cílem.“ Komunistická strana v akčním programu s okouzlující samozřejmostí ví přesně, co lid chce a za jakým má jít cílem.

Trochu amatérská, trochu infantilní taškařice?
Historik Jiří Hoppe v roce 2009 v nakladatelství Prostor uveřejnil knihu o opozici v roce 1968. Všímá si organizací KAN, K 231 a snahy obnovit sociální demokracii. Autor ohledává meze reformy a v závěru popisuje názor zvenčí: „Izraelská badatelka Galia Golanová v souvislosti s plánovanými změnami politického systému poznamenala, že jeho hlavní reformátor Zdeněk Mlynář chápal pluralismus netradičně, mimo politické strany. Mlynářův pluralismus byl založen na dělbě práce ve společnosti, což se, jak dokládá Golanová, podobalo jednak jugoslávskému systému, jednak korporativnímu systému italského fašismu.“

Číst Akční program KSČ po padesáti letech znamená ponořit se do netradičního světa protimluvů v rámci neotřesené stranické bohorovnosti. Pražské jaro se v zrcadle Akčního programu jeví jako trochu amatérská a trochu infantilní taškařice. Schopnost strany předstírat, že její politický a hospodářský bankrot je ve skutečnosti napravitelnou výchylkou, je téměř odzbrojující.

Text Akčního programu je z dnešního pohledu lekcí, jak politická strana prodává budoucnost, poté, co není možné pozitivně vyložit minulost. Mobilizační potenciál Pražského jara se ukázal jako ohromný. Dnešní extrémistické strany také prodávají vizi budoucnosti. Vytvářejí alternativní vyprávění příběhu společnosti.

Akční program KSČ z roku 1968 je možné číst jako volební program extrémistické strany. Poté, co strana etablovala neudržitelné poměry včetně hluboké ekonomické krize, začala se ucházet o přízeň společnosti kritikou těchto poměrů. Akční program je velkolepou ukázkou regenerace politického systému. Generuje popularitu, když milostivě relativizuje vlastní tabu.

Je-li 21. století dobou postdemokratické konstelace, může se Akční program KSČ ještě stát politicky inspirativním čtením. Mohou po něm sáhnout všichni, kdo se zmocnili vlády a zůstali u ní tak dlouho, že to i jim samým přestalo být snesitelné. Musím přiznat, že při letošním čtení jsem v Akčním programu objevil švindlířskou rovinu, kterou jsem tam v posledních třiceti letech prostě vidět nedokázal.

A co si myslíte vy? Diskuse (17 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jenom státostrana? Středa, 4.Dubna 2018, 11:24:12

Jan Šícha i tady neochvějně pokračuje ve své linii, z historických událostí vybírat jenom to, co zapadá do jeho - ve své podstatě pravicového - vidění světa. Šícha - nutno uznat - nefalšuje fakta; vše co o těchto událostech tvrdí je možno dostatečně obhájit, s ohledem na nesporná fakta. Jenom jeho výběr těch fakt (respektive jejich uvedení do souvislostí) je - jak řečeno - velice selektivní.

Ano, samozřejmě: pokud ten "Akční program" KSČ z roku 1968 chceme hodnotit výhradně optikou liberální demokracie západního typu, tedy kdy nejvyšším smyslem a cílem lidské existence není nic jiného, nežli aby si každý mohl prostě dělat co je mu zlíbí, a nic více - pak z tohoto hlediska je onen "demokratizační" Akční program samozřejmě paskvil.

Neboť ten samozřejmě nezavádí ten liberalistický princip, aby si každý dělal co se jemu samotnému zlíbí, zcela bez ohledu na všechno a všechny ostatní.

Klíčovou větu cituje Šícha sám - aby ji pak vzápětí ale zcela zapomněl, či spíše vytěsnil.

Hned první věta říká: "neexistují již antagonistické třídy a hlavním rysem vnitřního vývoje se stává proces sbližování všech sociálních skupin naší společnosti".

To znamená: komunismus se ze svého nejvlastnějšího principu snažil - na rozdíl od společnosti liberálně-buržoazní - o vytvoření h o m o g e n n í společnosti.

Tedy takové společnosti, kde jsou odstraněny zásadní zájmové a sociální protiklady mezi různými sociálními skupinami; nýbrž kde naopak všichni jsou spojeni jedním společným zájmem, totiž společným úsilím o vybudování humánní, prosperující, kulturní a solidární společnosti.

Ano, samozřejmě: s odstupem času na takovýto projekt můžeme hledět s určitým despektem, jako na pokus naivní, utopický. Můžeme samozřejmě zastávat stanovisko, že takovýto pokus o vytvoření sociálně skutečně homogenní, vnitřně nerozporné a nerozpolcené společnosti se nikdy nemůže povést. A že tedy jedinou reálnou možností je zachování současné liberální demokracie, která ty rozpory sice neřeší (a ani se o to vůbec nepokouší), ale alespoň vytváří určitý institucionální rámec pro jejich relativně nenásilné vyrovnávání.

Ano, takové názory je skutečně možno zastávat; ale to nic nemění na tom, že ti komunisté tehdy se skutečně domnívali, že oni takovouto homogenní, harmonickou a solidární společnost budují.

Oni (tedy alespoň ti lepší z nich, čili reformisté) byli skutečně zcela upřímně přesvědčeni o tom, že socialismus naprosto přirozeně k takovéto všestranně humánní a solidární společnosti směřuje - a že tedy naprosto postačí jenom odstranit ty deformace let předchozích, odstranit neschopné (respektive dogmatické) funkcionáře minulé éry, a že se sám od sebe obnoví ten přirozený proces, kdy celá společnost vedená společnou myšlenkou a společným cílem obnoví své úsilí při výstavbě této společnosti.

Z tohoto hlediska by opravdu nemělo žádný logický smysl, aby komunistická strana nějak propagovala všechny ty instituty liberální demokracie, které ve svých důsledcích vedou jenom k rozštěpení společnosti: politické partaje, různé pseudonepolitické spolky jako KAN, apod.

Ještě jednou: tu představu názorově (a zájmově) naprosto homogenní společnosti můžeme dnes považovat za naivní; ale přiznejme těm reformním komunistům alespoň to, že oni na tuto ideu skutečně věřili.

A nejenom oni. Ve filmových reportážích z té doby je možno znovu a znovu vidět, jaká vlna nadšení šla celou tehdejší společností; ten pocit společného díla pro společné blaho byl tehdy skutečně zcela reálně vytvořen. A jen tak mimochodem: podle tehdy provedených výzkumů politiku komunistické strany tehdy podporovalo přes 90 (!) procent obyvatelstva. Za těchto okolností je sotva možno se divit, že ta dokonale homogenní společnost byla tehdy pokládána za zcela realistický cíl.

Takže: ano, ten reformní proces Pražského jara roku osmašedesátého měl své limity, které principiálně nebyl schopen překonat.

Ale přes to všechno: ten pocit národní pospolitosti tehdy byl jedinečný; a jmenovitě při pohledu na současný svět izolovaných individuí sledujících v anonymním heterogenním davu jenom své vlastní privátní zájmy není možno se ubránit určité nostalgii, že tehdy v tom osmašedesátém "ti staří" se o něco alespoň pokusili.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Čtvrtek, 5.Dubna 2018, 06:19:1

Píšete, že socialismus v jistém smyslu produkoval rovnost, homogennost. To ano. Ale možná se dá říct, že v západní Evropě se v té době taky zmenšily třídní rozdíly, tím, že se utvořila velmi početná střední třída. Otázkou zůstává, zda socialismus na východě nebyl toho jevu příčinou.
Na tom socialismu bylo pozitivní, že potřeboval lidi. I když třeba jen jako pracovní sílu. Dokonce i mladé lidi, kteří ještě nic neuměli.
Dnes jsou lidé potřební daleko méně, a proto se ponechávají sami sobě, aby si rozhodli, k čemu jsou vlastně na světě. Ta pomalá smrt, o níž jsme se tuhle bavili v souvislosti s jedním článkem, bude pro některé skupiny obyvatelstva docela reálná.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sociální a emoční homogenita Čtvrtek, 5.Dubna 2018, 10:50:0

Teď jste mě vlastně přivedla na novou myšlenku, paní Hájková.

Totiž, že homogennost společnosti nemusí nutně znamenat totéž co sociální rovnost.

Ta homogenita v socialismu (alespoň v jeho lepších časech) - ta měla principiálně jiné kořeny, to byl právě ten duch pospolitosti, vzniklý na základě společného díla na společné věci.

Ano, samozřejmě, socialismus/komunismus jako takový si nárokoval také (a to vlastně v prvé řadě) odstranění třídních rozdílů, a tedy vytvoření společnosti sociálně homogenní.

Ale když se na to podíváme blíže - obojí není zcela nevyhnutelně naprosto totéž.

Například když Platón konstruoval svou vizi dokonalého státu (obce), pak tento byl v prvé řadě založen na pospolitém duchu (tedy na - dejme tomu - emocionální homogenitě); a Platón sice právě za tímto účelem požadoval i relativní homogenitu sociální - ale právě jenom relativní.

Podle jeho modelu by v oné dobré obci ten nejbohatší nesměl vlastnit více než pětkrát větší majetek, nežli ten nejchudší.

Dost podobně je tomu i u Aristotela - ten žádá (opět pro "dobrý stát") jak tu emoční homogenitu, založenou na vzájemném přátelství, a zároveň žádá v sociální a majetkové oblasti to, co bychom dneska nazvali "střední třídou". Kde nejsou ani příliš bohatí, ani příliš chudí. Ale - ani Aristoteles nepožaduje nějakou naprostou majetkovou rovnost.

To znamená: dá se soudit, že určitou míru příjmové a majetkové nerovnosti je člověk schopen přijmout a strávit - pokud je tato sociální nerovnost kompenzována, nebo dokonce převýšena a do pozadí pozornosti zatlačena něčím jiným. Něčím, co svým pozitivním působením celé společenské klima převede do té v zásadě pospolité, homogenní roviny.

Čili: pokud je společnost niterně a emocionálně propojena právě tím společným dílem a společným cílem, pak je schopna a ochotna tolerovat i určitou míru sociální nerovnosti, jakož i jiných hierarchií, aniž by to bylo na újmu tomu pocitu vzájemné pospolitosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 5.Dubna 2018, 11:13:20

Co se pak týče toho zmenšení třídních rozdílů na Západě jmenovitě v šedesátých létech - tak to bylo dáno především dvěma faktory.

Za prvé, prostě poválečným hospodářským boomem. Zvyšovala se dramatickým tempem produktivita práce, což pak umožňovalo i zvyšování platů.

Druhým faktorem - a tady dozajista působil i ten vliv respektive příklad tábora socialismu - bylo to, že ti dělníci a zaměstnanci si ty své vyšší platy dokázali vyvzdorovat. Případně vybojovat. Je nutno připomenout, že v té době byly velmi silné komunistické a socialistické strany především v Itálii a ve Francii; ale třeba i v Německu se sociální demokracie dostala do vládních křesel.

A vlastně působil ještě i třetí faktor - velice zásadní, a přitom jeho působnost se obvykle naprosto zapomíná: totiž nástup antikoncepce.

Neboť byla to právě tato antikoncepce, která nechala původní dejme tomu osmičlenné rodiny se zmenšit na rodiny čtyřčlenné. Čili namísto původně 5-6 dětí bylo nyní nutno materiálně zabezpečit jenom dvě. Což mělo samozřejmě dramatický důsledek pro to, kolik disponibilních finančních prostředků oné rodině zůstalo pro uspokojování jejich potřeb jdoucích nad čistě existenční nutnost.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 5.Dubna 2018, 11:16:39

Ještě jedna poznámka k té "státostraně": jestliže se éra socialismu podává výhradně tím způsobem, že zde komunistická partaj vládla diktátorsky nad celou společností - pak nebude od škody si připomenout, že v roce 1968 měla KSČ - celý milión členů! A když k tomu přiřadíme i členy jejich rodin, pak nám z toho vyjde, že tak či onak byla v tehdejším systému moci integrována opravdu nemalá část populace.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Pátek, 6.Dubna 2018, 09:30:21

Píšete, že "naprosto homogenní společnosti můžeme dnes považovat za naivní; ale přiznejme těm reformním komunistům alespoň to, že oni na tuto ideu skutečně věřili".
Já myslím, že na to věřili původně všichni komunisté, nejen ti reformní. Ti reformní si navíc mysleli, že k uskutečnění ideje nějakým způsobem dopomůže, když se částečně umožní fungování tržního principu. Tuším, že i vy sám jste jednou napsal, že by to nakonec stejně vedlo k návratu kapitalismu. Ona totiž idea svobody jakýmsi záhadným způsobem působí proti ideji rovnosti.
Za feudalismu byla společnost rozdělena na stavy, kdy každému stavu bylo vyhrazeno, co smí a co nesmí. To bylo potom zrušeno, ve jménu svobody, rovnosti a bratrství. Rovnost ani bratrství se však nedostavily. Kdesi jsem četla výstižné konstatování, že teprve potom se každý mohl "roztáhnout podle své deky", poněvadž nebyl v ničem omezován.
Já už nevěřím v politické změny. Společnost se nezmění, dokud se nezmění sami lidé. Někdo je k tomu ale musí přimět. Zákony to nebudou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zákony lidské a zákony kosmického řádu Pátek, 6.Dubna 2018, 10:44:10

Já začnu těmi zákony. Platón své druhé stěžejní politické dílo nazval rovnou "Zákony". A ten svůj zde koncipovaný "ideální stát" skutečně reglementoval zákony a nařízeními až do těch nejmenších podrobností.

A přece: za všemi těmito o sobě pouze lidskými zákony stojí u Platóna ještě něco jiného: kosmický pořádek všech věcí, a s p l y n u t í lidí s tímto pořádkem.

On je to u Platóna vlastně nemalý - ale velice symptomatický - rozpor: na jednu stranu pevně věří v ten kosmický pořádek a řád a na to, že lidé jsou součástí tohoto pořádku - ale na straně druhé pociťuje velikou nedůvěru v to, do jaké míry budou lidé skutečně ochotni chovat se v souladu s tímto Řádem. A proto předepisuje přísný dohled nad lidmi a jejich chováním ve všech oblastech jejich života. Jejich života veřejného - ale do velké míry i soukromého.

Z tohoto hlediska je Platón ovšem - z hlediska liberální demokracie - "totalitář"; ale je nutno si uvědomit, že ten jeho přísný dozor nad lidskými slabostmi naprosto nebyl samoúčelný, on za tím vším viděl právě ten kosmický řád a tu kosmickou (boží) dokonalost, jakožto to co je pro člověka to nejvyšší a to nejlepší.

Krátce řečeno, Platón jednal důsledně podle hesla: "Některé lidi je zapotřebí k jejich štěstí donutit."

Josef Poláček - Manuální pracovník

V co věřili komunisté? Pátek, 6.Dubna 2018, 10:58:48

Ano, paní Hájková, v určitém smyslu máte pravdu - že na tu "velkou pospolitost", tedy na principiální homogenitu socialistické/komunistické společnosti věřili vlastně všichni komunisté, ne jenom ti reformní. Sám jsem před nedávnem zmínil Novotného - dogmatika a reakcionáře par excellence - který se víceméně upřímně těšil na to, jak bude možno postupem času zavádět čím dál tím více komunistických opatření ve prospěch lidu, jako například dopravu pro všechny zadarmo.

Na straně druhé: ti komunističtí dogmatici stále ještě úporně bojovali ten svůj "třídní boj". A tak z té lidové pospolitosti apriori vylučovali jak všechny, kteří neměli ten správný "třídní původ", tak i všechny kdo se odvážili jakékoli kritiky na nich a na způsobu jejich vládnutí.

Zatímco ti komunisté reformní - ti ke svému dílo obrody socialismu a obrody společnosti pozvali principiálně všechny, kdo k tomu budou mít dobrou vůli. A vyloučili z toho prakticky jenom takové, kteří - jak je to krásně vyřčeno v "Modlitbě pro Martu" - jsou "zlobou posedlí".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Svoboda kontra rovnost Pátek, 6.Dubna 2018, 11:09:7

Ano, to se dost často uvádí, že prý svoboda a rovnost se navzájem vylučují.

Ale: to ještě zdaleka neznamená, že by se navzájem musely vylučovat i d e a rovnosti a svobody.

Já se tady do toho nebudu pouštět hlouběji; snad už v dohledné době se konečně dostanu k tomu abych podrobněji rozebral celou otázku svobody: co svoboda vlastně je, a co je jenom její (liberalistický) paskvil.

Takže tady jenom tolik: svoboda a rovnost se vylučují jenom v jejich bezprostřední, povrchní rovině. Když se svoboda nechápe nijak jinak nežli jenom jako blanko šek pro každého dělat si co se jenom jemu zlíbí - pak z toho samozřejmě nutně rezultuje nerovnost, protože dřív nebo později se ti draví "svobodní" jedinci prosadí na úkor těch méně predátorsky založených.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 6.Dubna 2018, 11:40:43

To je zajímavé, pane Poláčku co pořád máte s tím kosmickým řádem. Mám takový dojem, že v té Solovějčikově knížce o Adamovi I a II, (kterou teď nemám u sebe), je nějaká zmínka, že k Adamovi I, pokud je věřící, Bůh také promlouvá prostřednictvím kosmického dění, zatímco k Adamovi II mluví přímo. Ještě se na to ale musím doma podívat.
Jinak nevím, že by se v Modlitbě pro Martu zpívalo o lidech zlobou posedlých. Stojí tam, že modlitba "promlouvá k srdcím, které zloby čas nespálil, jak květy mráz".
A k té svobodě: Já taky věřím, že za jistých okolností svoboda neodporuje rovnosti a bratrství, nýbrž je podporuje. Totiž pokud je to svoboda v Duchu svatém.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 7.Dubna 2018, 08:07:45

Tak abych si nevymýšlela, nahlédla jsem do knížky, jak to tam vlastně je:
"Vznešený člověk, i když patří do skupiny homines religiosi, a pociťuje zřetelnou potřebu po transcendentní zkušenosti, je rozradostněn svým setkáním s Bohem v rámci tohoto kosmického dramatu. Protože vznešený člověk je neschopen vytrhnout sebe sama z kosmického cyklu, nemůže interpretovat své transcendentní dobrodružství jinak než v kosmických kategoriích."
A ještě toto: "Abraham, tento rytíř víry, podle naší tradice hledal a objevil Boha na mezopotámském, hvězdami ozářeném nebi. Avšak pociťoval intenzivní osamělost a nemohl nalézt útěchu v tichém obecenství s Bohem, jehož obraz se odrážel na nekonečné ploše kosmu. Až když potkal Boha na zemi - jako otce, bratra a přítele - a ne jen mezi nezmapovanými astrálními cestami, začal se cítit jako vykoupený."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Modlitba pro Martu, Blaničtí rytíři a kdo v dobrém přichází Sobota, 7.Dubna 2018, 10:01:56

Tak s těmi "lidmi zlobou posedlými" mě opravdu zradila paměť, skutečně to nebyla Marta Kubišová, nýbrž Hana a Petr Ulrychovi, v písničce "Ať dál klidně spí", bylo to o Blanických rytířích kteří jak známo mají zemi bránit v čase největších nebezpečí, ta písnička je až z pozdější doby, z doby normalizace, ale je to prakticky ta samá tématika jako v "Modlitbě", ale cenzura naštěstí tehdy zaspala, takže ta jejich deska "Meč a přeslice" mohla vyjít.

A to celé dvojverší pak zní:

"Ať nehrozí hřích
lidí zlobou posedlých"

Ale mezitím jsem si vzpomněl ještě na jednu písničku z těch časů (i když vzniklá snad až v roce 1969), která snad ještě výstižněji nežli "Modlitba" charakterizovala ducha oné doby. Byl to "Mosaznej džbán", který zpívala Naďa Urbánková, a kromě jiného tam zaznělo "Pojď jen dál, kdo v dobrém přicházíš..."

Totiž: to období Pražského jara bylo prakticky tím posledním šťastným časem, kdy bylo ještě možno uvěřit na dobro v člověku. Kde se ještě dalo uvěřit tomu, že všichni lidé jsou v podstatě dobří, že postačí jenom nějak odstavit právě ty "zlobou posedlé", a že jinak všichni ti "kdo v dobrém přicházejí", se mohou setkat u společného stolu a u společného díla.

Právě tohle bylo asi to největší kouzlo té doby, to bylo to co Marta Kubišová (zůstaňme u ní) ještě i ke konci onoho roku, tedy už po sovětské okupaci, nazvala "příslibem ráje". Tehdy ovšem ještě chovala naději, že si tento příslib ráje "nenecháme vzít".

Bohužel jak známo, ten ráj nám nebyl dopřán; ale bylo by lhaním do vlastní kapsy si předstírat, že to bylo jenom v důsledku zásahu cizí moci.

Těch "lidí zlobou posedlých" je příliš mnoho i mezi námi samými; zatímco těch "kdo v dobrém přichází" je příliš málo na to, aby to stačilo na vybudování ráje na zemi.


Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 7.Dubna 2018, 10:05:7

Paní Hájková, ten "kosmický řád" není nakonec nic jiného, nežli jinými slovy totéž do "boží řád". Obzvlášť u starých Řeků obojí splývalo zcela nerozlučně dohromady; a takový Platón dokonce v nebeských tělesech (Slunce, Měsíc) spatřoval bezprostřední fyzickou přítomnost jednotlivých bohů, kteří podle jeho představy řídili celý ten dokonalým se jevící mechanismus a pohyb nebeské klenby.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 7.Dubna 2018, 10:44:55

Ano, to se mýlili, když se domnívali, že postačí jenom nějak odstavit právě ty "zlobou posedlé". Totiž - KAM je odstavit, když všichni žijeme v jednom světě, tedy kosmu, který, jak říkají křesťané "ve zlém stojí". Lidé vlastně zlí nejsou. Jsou jenom zlem posedlí. Jak se tedy zbavit onoho démonického zla? I na to mají křesťané odpověď ve své eschatologii. Zbavit se ho úplně nepůjde pochopitelně hned, ale až na konci věků. Zatím máme aspoň účinný nástroj, jak mu čelit, a tím je Ježíš Kristus.


Josef Poláček - Manuální pracovník

Kam s nimi? Neděle, 8.Dubna 2018, 08:37:11

To se zdá být otázkou přímo nerudovskou.

Já se už vlastně dlouho výhledově chystám jednou právě toto téma zpracovat; protože je to otázka opravdu zásadní.

Jisté v každém případě je: jak už řečeno s tou dobrodušnou vírou toho roku osmašedesátého, že totiž ti "zlobou posedlí" jsou nakonec jenom hrstkou jednotlivců které postačí nějak izolovat, vytlačit na okraj společnosti - tak s tím nemůžeme počítat. Je jich mnoho; a rodí se znovu a znovu.

Ježíš Kristus? - Ten problém je v tom, že právě na takovéto Ježíš naprosto neplatí. Bez ohledu jestli na něj věří nebo ne - neplatí na ně. Takže ani s tím si asi příliš nepomůžeme.

Takže asi bude zapotřebí přece jenom hledat jiné cesty.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 8.Dubna 2018, 09:35:59

Rodí se znovu a znovu... Vidíte, tak zrovna tohle vidím jinak. Lidé se možná rodí s většími či menšími vrozenými přirozenými sklony dělat zlo, ale ty sklony se nemusejí rozvinout. Podobně jako se nemusejí rozvinout sklony k různým dědičně podmíněným chorobám. Genetika nakonec není tak fatální, jak si ji možná představujeme.
Jestliže mluvíme o lidech zlem posedlých, znamená to doslovně, že zlo k nim odněkud přišlo, a „posedlo“ je. Že se jím jakoby infikovali, přestože určité dispozice k němu mohli mít. A jelikož neznáme žádného hmotného nositele zla, na rozdíl od tělesných infekcí, kde jsou hmotnými nositeli nemocí bakterie či viry, znamená to, že zlo je duchovního původu. Což podle mého názoru jenom potvrzuje, že duchovní svět existuje a duchovní boj dobra se zlem se v něm odehrává. A že se to týká nás všech. Já osobně nevidím jinou cestu než je Ježíš. Ten na zlo čili na démony zcela určitě platí, ať v něj někdo věří nebo ne.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rodí se zlo? Pondělí, 9.Dubna 2018, 12:13:31

To je zase velice zásadní otázka. Které bych se taky chtěl cíleně věnovat až někdy jindy. Já jsem to tady prohlásil jenom ve zcela všeobecném smyslu - tedy že musíme počítat s tím, že zlo ze světa nezmizí jenom se zánikem diktatury anebo kapitalismu nebo čehokoli jiného, ale že - ať z těch či oněch důvodů - to zlo se tady bude nějakým způsobem reprodukovat stále.

Což ovšem naprosto nemá znamenat, že bychom se s tím měli smířit jako s nějakým fatálním, absolutně nezměnitelným faktem. Samozřejmě je možno - a nutno - pokusit se nějakým způsobem zasáhnout do těch procesů reprodukce zla; ale jakými způsoby konkrétně, to je opravdu krajně složitá záležitost, jak řečeno tomu bych se chtěl hlouběji věnovat až někdy jindy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.