Jan Patočka, muž, který se dochoval

Před čtyřiceti lety zemřel po policejním výslechu filosof Jan Patočka. Dnes je po něm nejen v Praze pojmenována ulice. Česká společnost si dnes, když odhlédne od ulic i pomníků, může Patočkovou zásluhou položit řadu nepohodlných otázek.

České země daly světu za svou historii jen tři myslitele světového formátu. Jana Amose Komenského, Bernarda Bolzana a Jana Patočku. Je možné o tom pochybovat, je možné i vášnivě nesouhlasit, mít silný názor, ale to je tak vše, co se s tím dá dělat.

Komenský byl vypuzen do exilu, Bolzano suspendován z místa profesora Karlovy univerzity, vybaven bídným platem. Pro vědu ho zachránili šlechtičtí sponzoři. Byl churavý, takže kromě sponzorů je k záchraně pro vědu třeba přičíst letitou obětavou péči jedné ženy Anny Hoffmannové.

Jan Patočka směl na Karlově univerzitě učit v letech 1937–1939, 1945–1949, 1968–1972. Patřil k předním myslitelům fenomenologie, která je plně zakotvena v německé tradici myšlení. Uveřejnil zásadní práce z antické filosofie, přeložil mimo jiné Estetiku od Hegela. Část jeho sebraných spisů se jmenuje Češi.

Patočka posunul dopředu bádání o Janu Amosi Komenském, zvláště myšlenkami o kořenech Komenského přístupu k poznání v opozici k přístupům Reného Descarta. Opakovaně se vracel k Masarykovi, kterého uznával i velmi tvrdě kritizoval. Psal také o Bernardu Bolzanovi.

Smrt Jana Patočky po policejním výslechu před čtyřiceti lety měla zásadní význam pro Chartu 77. Zrodila legendu, či modernějším jazykem místo paměti. K české dějinné výbavě natrvalo patří věty: „…Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“

Napsal ji Jan Patočka v eseji Co můžeme očekávat od Charty 77 8. března 1977, pět dní před svou smrtí. Zde také píše: „Charta neustane připomínat, co náš život dluží oněm právům, která zákonitě našim občanům patří, neustane to připomínat naší i cizí veřejnosti, ať je riziko této činnosti jakékoli.“

Romantický vztah k politice, mistrná civilizační kritika
Chartě 77 dal Jan Patočka mravní étos a myšlenkový impuls jejím pozdějším protagonistům. Když čteme Patočkovu kritiku Masaryka, třeba text „Pokus o českou národní filosofii a jeho nezdar“ nebo „Kolem Masarykovy filosofie náboženství“, docházíme k přesvědčení, že se Patočkovi podařilo přistihnout Masaryka u myšlenkových nedůsledností i vyložených chyb. Zároveň se ale vkrádá podezření, že Patočka nemá výbavu na to, aby ocenil Masaryka jako veličinu v politickém činu.

Pro Patočku nehrají roli zákony, zajímá se o péči o duši jako podmínku kvality obce. Nač politický provoz, když cílem jsou lidé ušlechtilí? Patočka je v pojetí obce zakotven v Platónovi. Chartě 77 dal mravní páteř, ale páteř politickou jí vtiskli lidé jako Jaroslav Šabata nebo Jiří Dienstbier.

Jan Patočka napsal texty o stavu současné civilizace. Je v tom souputníkem Martina Heideggera. Patočka uvažoval o dvacátém století jako o století válek a hledal k tomu civilizační kořeny. Reálný socialismus, ne socialismus jako myšlenka, pro něj byl jen prohloubením technicistního přístupu k lidským věcem.

Patočku je možné pokládat za spojence ekologického hnutí. Civilizační kritika propojuje český disent s disidentským hnutím v dalších zemích někdejšího sovětského bloku, zejména ve východním Německu, ale také v Polsku.

Jeho myšlenky k civilizační kritice jsou podnětné i v současné éře umělé inteligence a počítačového věku vůbec. Patočkovo pojetí člověka ve třech životních pohybech je dobrou pomůckou, pokud například chceme odhodit berle, které nabízí představa Boha odděleného od nás, jenž si je sám o sobě a z nějakého důvodu nám pomáhá.

Pohyb zakotvení, kam patří to, odkud pocházíme a co důvěrně známe bez vlastního přičinění, pohyb naší aktivity, hlavně práce, a nakonec pohyb, kdy nahlížíme pravdu a celek světa, jsou pohyby ve světě, v čase, v dějinách. Patočka mluví o člověku, který jedná a má osud. Možná proto byl tak nebezpečný normalizačnímu bezčasí, ale je a zůstává nebezpečný i všem dalším formám apatie či rezignace.

Muž, který se dochoval
Spolu s Václavem Černým či Jaroslavem Seifertem i Jan Patočka patřil k lidem Charty 77, kteří se dochovali z jiných časů. Uprostřed vzpomínkových aktů, které právě probíhají, bychom neměli ztrácet ze zřetele, že otázky, které před nás Jan Patočka klade po čtyřiceti letech od své smrti, jsou otázkami nepohodlnými.

Patočka je Evropan, a to i v negativním významu tohoto slova. Plně stojí na půdě evropské myšlenkové tradice a jiného vidění není schopen. Patočkův osobní osud je zrcadlem sedmdesáti let naší země v minulém století. Není nejmenší důvod předpokládat, že pokud by u nás někdo vyrostl do podobného formátu jako on, česká společnost by s ním naložila jinak než s ním a dvěma jeho příbuznými ve formátu ducha, Komenským a Bolzanem.

Slavit Jana Patočku v době, kdy se naše země uzavírá do sebe a
nezadržitelně řadí do nižších rychlostí vícerychlostní Evropy, znamená lhát si do vlastní kapsy. Repro DR


Patočka je součástí německé fenomenologie. I dnes bychom si měli být vědomi, že velký formát u nás bude vznikat jen v případě komunikace s tím nejlepším, co nabízí okolní svět. Ten mluví anglicky, francouzsky či německy. Myšlenky Jana Patočky kromě České republiky žijí v kontextu německém a francouzském, v anglosaském méně, chybí překlady, a je to až moc kontinentální Evropan.

Slavit Jana Patočku v době, kdy se naše země uzavírá do sebe a nezadržitelně řadí do nižších rychlostí vícerychlostní Evropy, je lhaní si do vlastní kapsy. Jan Patočka byl proti jakémukoli zužování českého obzoru, včetně zrušení civilizačního mostu, který představovali naši Němci, jak mimo jiné dokazuje jeho text ke knize Boží duch Jaroslava Durycha. Ikonou pro nejrozšířenější typ našich antikomunistů může být Patočka jen v případě, že ho nečtou, protože působí rušivě na všechny druhy slepoty.

Nesmrtelnost
13. března uplyne čtyřicet let od smrti profesora Jana Patočky. Na závěr se hodí připomenout si něco o nesmrtelnosti jeho vlastními slovy: „V čem spočívá péče o duši? V čem spočívá duše? Řečtí filosofové koncipovali pojem nesmrtelná duše, ale ne všichni. Ale všichni, veskrze ti, kteří tvrdili nesmrtelnou duši, i ti, kteří tvrdili smrtelnou, rozkládající se duši, všichni mají za to, že o duši je potřeba se starat. A že starost o duši je s to člověka – nehledě na jeho krátký život, na jeho konečnost – dostat do situace podobné bohu. A proč? Protože člověk, totiž lidská duše – to znamená to, co ví o celku světa a života, co si tento celek je s to postavit před oči, co žije z tohoto postavení, co ví o celku a v tom smyslu je celistvě a v celku v tomhle výslovném vztažení k něčemu, co je určitě nesmrtelné, co určitě je věčné, co nepomíjí, mimo co není nic, má v tomhle svoji věčnost.“ Péče o duši II., str. 128

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

domácí kontext Sobota, 11.Března 2017, 08:53:57

Patočka by nebyl Patočkou, kdyby nebylo domácího kontextu a bez domácího kontextu není ani srozumitelný. Z Husserlovy a Heideggerovy fenomenologie a z interpretace Komenského a Bolzana není pochopitelné jeho vystoupení v rámci Charty. Do domácího kontextu patří vedle Masaryka Rádl, Hromádka, Souček, Komárková, Hejdánek i Havel. Rádl je možná ve světě známější jako biolog než jako filosof, ale Rádl, který mladého Patočku "dráždil" ho učil, že je možné uznávat Masarykův politický i filosofický význam, ale zároveň ho ostře kritizovat a také že filosof může polemicky vstupovat do veřejné společenské a politické diskuse a nepřestat být filosofem. To se týká i dalších jmenovaných myslitelů. Vyjmenovávat jejich vliv na Patočku by vydalo na nemalou studii. Odkážu na 7. dopis Hejdánkových Dopisů příteli a Kohákovu monografii Jan Patočka, která je asi pořád nejucelenějším pokusem jak uchopit Patočkovo filosofické i politické dílo vcelku s jistým kritickým odstupem.
Co se týče "mravní" páteře Charty, tak tam by se nemělo zapomenout na zásadní teoretické dílo Původ a význam lidských práv Boženy Komárkové napsané v roce 1948, existující v samizdatu, které samozřejmě Patočka i Hejdánek dobře znali, a které Havel a Vaculík objevili právě v roce 1977 a které tehdy také velmi ocenili. V lednu 1977 se u nás v Brně objevil švédský novinář, kterého k nám poslal Patočka s úkolem, aby se seznámil s otcem a ten aby ho vzal za paní profesorkou Komárkovou. A co se týče důrazu na základní morální význam Charty, tak nelze zapomínat na dílo Ladislava Hejdánka, zejména jeho Dopisy příteli. Mimochodem Hejdánek v roce 1978 napsal velmi pozoruhodný analytický text psaný pro československo-polský samizdatový sborník "Perspektivy demokracie a socialismu ve východní Evropě" - ten už bohužel po revoluci nevyšel, nezapadal do antikomunistické hysterie devadesátých let.
Je dobře, když kolega Šícha vzpomíná na Patočku, ale když z něj dělá světového myslitele bez pochopení domácí situace a kontextu, tak mu více škodí než prospívá.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.