Nad vzpomínkami Jiřího Vančury

Zveřejňujeme úvahy historika Vojtecha Čelka nad knihou vzpomínek novináře a redaktora Jiřího Vančury, který zemřel 29. července.

Predovšetkým charakterný, diskrétny, ale svojho názoru sa držiaci človek, je ďalšou stratou, ktorú v tomto horúcom lete v oblasti kultúry zaznamenávame. Poznal som ho viac z napísaného, ale sedeli sme spoločne v dozornej rade Československého dokumentačného strediska a to bola príležitosť k pár rozhovorom.

Myslím si, že vďaka akejsi plachosti, či skromnosti nepatril medzi mediálne známe osobnosti, mnohé jeho postoje mi boli blízke a najmä viem ich dokladovať z jeho knižky spomienok, ktorú pre svojich najbližších z rodiny a zopár priateľov pod lakonickým číslom LXXX vydal vlastným nákladom, k svojim osemdesiatinám.

Narodil sa 24. januára 1929 v Košťanoch u Teplic. Jeho krstným otcom bol brat jeho otca Pavla, Antonín Vančura, známy pod svojim literárnym menom Jiří Mahen, autor drámy s hlavnou postavou Jura Jánošíka. Preto dostal aj meno Jiří a hovorili mu „Jůra“. Otec nepatril k úspešným obchodníkom a tak v roku 1936 za pomoci príbuzných našiel miesto v Prahe a rodina sa presťahovala zo Sudet do Radotína.

Jiří podobne ako starší brat navštevoval gymnáziu v Resslovej ulici v Prahe. Otec bol za pomoc pri atentáte na Heydricha zatknutý, v roku 1943 odsúdený a popravený. Aj starší brat Pavel, ktorému hovorili Milan, bol koncom vojny zatknutý a vyšetrovaný gestapom v súvislosti s napojením na mládežnícku ilegálnu organizáciu Předvoj. Viackrát sa Jiŕí Vančura vo svojej spomienkovej knihe zmieňuje o tom, ako si dlhé roky s bratom rozumeli, až neskoršie obdobie ich odcudzilo.

K prepusteniu brata z väzenia píše: „Zažil jsem za svá léta na světě kromě krušných dob několik velkých radostí, dodnes jsem však přesvědčen, že tato byla pro mne nejcennější a nejhlubší.

Po vojne sa dostal do Šluknovského výbežku, kde matka bola zvolená vo voľbách 1946 starostkou Mikulášovic a otcov starší brat Josef tam bol národným správcom a synovca zamestnal. V roku 1947 sa Jiří presťahoval za matkou, ktorá sa znovu vydala do Prahy.


Jiří Vančura na křtu knihy Petra Pitharta Devětaosmdesátý. Foto Academia.cz

V roku 1950 začal študovať na Vysokej škole politických a hospodárskych vied v Prahe, ale predtým si musel urobiť maturitu. Po zrušení VŠPHV jej študenti boli dislokovaní na iné vysoké školy a Jiří sa rozhodol pre štúdium čistej histórie na Filozofickej fakulte.

Prvé zamestnanie po skončení vysokej školy bolo v Státním nakladatelství politické literatury. Spomína aj zaujímavé postavy, s ktorými sa tam stretol - so štátnou vodovou Gustou Fučíkovou, Pavlom Auerspergom, alebo novinárskym funkcionárom Vojtechom Dolejším.

Nevyhýba sa ani svojmu vstupu do komunistickej strany a neskorším diskusiám, ktoré na túto tému viedol s Milanom Šimečkom, alebo Jiřinou Šiklovou. Svoje členstvo v strane neobhajuje, ako „gavaliersky delikt“, ale po krátkom čase v novom prostredí – teraz v novinách Mladá Fronta a potom Práce „prezrel“. Spomína svoje prvé i druhé manželstvo, narodenie dvoch dcér. V druhom manželstve bol vyše päťdesiat rokov a v posledné roky svojho života sa ozaj dojemne staral o svoju nevyliečiteľne chorú pani.

Veľa vecí, o ktorých v spomienkovej knihe písal, mi imponovalo. Jeho postoj k názvu Pražské jaro, ktoré bol názov zahraničných novinárov, lebo išlo o „československú jar“, aj to, že polemizuje s názorom, že „osmašedesátý rok bylo vlastně zápasem mezi dvěma křídly komunistů. To byla do jisté míry pravda v prosinci 1967 a v následujícím lednu, jenže pak už neurčovali chod události straničtí představitelé, ale široké spektrum obyvatelstva.“

Píše aj o Husákovi, ktorý v úlohe obhajcu slovenských národných záujmov útočil proti Smrkovskému, aby miesto predsedu Federálneho zhromaždenia bolo obsadené slovenským politikom. Vančura pripomína, že zo slovenských národných pozícií Husák torpédoval aj mimoriadny XIV. zjazd KSČ.

Pretože nebol ochotný robiť kompromisy, odišiel z odborárskeho nakladateľstva, ktoré na svoju dobu vydávalo najkvalitnejší denník, po prepustení Jana Drdu z funkcie šéfredaktora Světu práce“ pre „nedostatečnou kvalifikaci“ a stal sa na celých dvadsať rokov v podniku Vodní zdroje čerpadlárom, pomocným robotníkom v geologickom prieskume.

Vydával samizdatovou edici na pásku
Spomína svoje stretnutia s historikmi Bohumírom Klípom, Milanom Otáhalom, Vilémom Prečanom. Patril do prvej skupiny signatárov Charty 77. K týmto rokom normalizácie píše, že „to byla dobrá a zajímavá zkušenost, jen nemusela trvat tak dlouho“. Nesťažuje si, ale na margo svojich kolegov, ktorí ostali na svojich redaktorských miestach a ponosovali sa, aké majú problémy, len poznamenáva, že každý mal možnosť voľby.

Pričom nedá sa povedať, že by hlivel. Napísal pod pseudonymom Miroslav Synek knihu „Naděje a zklamání. Pražské jaro 1968“ – svedectvo o československej jari 1968, v ktorej na rozdiel od iných jemu blízkych ľudí bol kritický napríklad k úlohe Alexandra Dubčeka po auguste 1968.

Vančura bol presvedčený, že až režim opretý o sovietsku podporou raz skončí, nebude možné jednoducho na niekdajšiu jar roku 1968 nadviazať. Čo je dôležité začal vydávať samizdatovú edíciu, ktorú nazval podľa starogréckej múzy, bohyne pamäti, „Mnémosyné“. Špecifičnosťou Vančurovho samizdatu bolo, že texty neboli písané na stroji, ale nahovorené na magnetofónovú pásku.

Tiež je mi sympatické, že oceňuje Michaila Gorbačova za to, že „nevzplála poslední bitva“ a sovieti sa nemiešali do pádu režimu svojich satelitov. Vtipná je aj jeho myšlienka, že viac prispela k pádu sovietskeho režimu jeho snaha špatný režim polepšiť, než predstava, že Spojeným štátom sa podarilo Sovietsky zväz „uzbrojiť“.

Mlýnek na politickou elitu
Pozoruhodný je jeho pohšad na novembrové dni 1989. Nedá mi necitovať ho: „nestál jsem stranou této obecné a den ze dne narůstající euforii, ale svým založením a přibývajícími léty nejsem nejvhodnějším typem pro účast v jásajících davech“.

Vančura prijal pozvanie Petra Pitharta, aby pomohol v centre Občianskeho fóra, ale „Špalíček“ mu pripadal ako petrohradský Smolný palác, kam v roku 1917 vchádzali revolucionári a odchádzali komisári, v stručnosti taký „mlyn na novú politickú elitu“. Adepti moci chodili nejen do centra OF, ale prý také na Hrad do předpokoje Václava Havla, kde údajne seděli celý den i déle, aby nakoniec odešli s nějakou funkcí.

Píše aj o svojom vzťahu ku Františkovi Krieglovi, prečo pokiaľ žila pani Riva nemohol napísať monografiu – (podobne ako Pavel Kosatík monografiu o Pavlovi Tigridovi, pokiaľ žila pani Ivanka), „Já měl ke Krieglovi ten nejlepší vztah, ale zároveň jsem nebyl s to pohlížet na něj jako na sochu bez vývoje“.

Zaujímavé sú jeho názory na Chartu 77, alternatívne možnosti ukončenia činnosti tohto občianskeho hnutia, ktorej hovorcom sa v lete 1990 stal. Stal sa členom Komisie vlády ČSFR pre analýzu udalostí rokov 1967-1970 a vydal niektoré svoje knihy.

Nedá mi nespomenúť, ako sa postavil proti znevažovaniu Ladislava Lisa a iných chartistov, ľuďmi, ktorí ím nesiahali ani po členky. Priam z duše mi hovorí, o Jiřím Pelikánovi, ktorý „na rozdíl od některých postav exilu zůstával věrný někdejším přátelum, i když už je nepotřeboval a jako člověk byl skutečně laskavý. ... lituji za sebe i republiku, že jeho zkušenosti a konexe, které neměly u nás obdoby zůstaly nevyužity a nedoceněny.“

Kritický postoj k Václavu Havlovi
Tiež aj kritický postoj k Václavovi Havlovi a jeho okoliu na Hrade. Priam prorocky mi znejú Vančurove slová, na adresu Havla a jeho úlohe pred Novembrom a po ňom, keď píše o „pozdní výstraze před bezvýhradou, téměř bianco udělovanou loajalitou k člověku, který se ještě stále může vyvíjet a to jak k lepšímu, tak i opačně.

Veľa myšlienok Jiřího Vančuru ma oslovila nielen v tejto spomienkovej knihe, ale aj v článkoch, ktoré písal do viacerých časopisov. Niektoré je možné nájsť na internete a boli publikované v Listoch, ktorých bol šéfredaktorom päť rokov.

Jiří Vančura zomrel po ťažkej chorobe 29. júla 2015.

Keď som ho požiadal, aby mi venoval svoju knižku spomienok, dostal som ju spolu s milým listom, ktorý by bolo škoda pri tejto spomienke na výborného a milého človeka neuverejniť.

Milý pane doktore Čelko,

To máte z toho, že čtete Listy příliš pečlivě, takže Vám neunikla indiskrece Václava Buriana týkající se mého tzv. jubilea. Lhal bych ovšem, kdybych neřekl, že mne Váš dopis překvapil a hlavně potěšil.

Pětaosmdesátiny osobně nepovažuji za nic trestuhodného, ale ani za důvod k oslavám, Už to není, co to bylo před deseti či aspoň pěti lety, zejména když musím věnovat devadesát procent zbývající energie člověku, který je mi nejbližší. Ale stěžovat si nechci, tak už to někdy bývá a je nutno nést, co nám bylo přisouzeno.

Zmiňujete se, pane doktore, o vzpomínkách, které jsem napsal před pěti lety a vydal, jak zněl dřívější termín, nákladem vlastním. Pouhých čtyřicet kusů pro rodinu a nejbližší přátele s tím, že zbytek si mohou odnést jako výslužku návštěvníci krematoria. Nemějte velká očekávání, tomu chci ostatně zabránit i tím, že Vám jeden výtisk posílám. Ostatně se domnívám, že svůj životní příběh by pro ty následující měl napsat každý, příběh tím cennější a zajímavější, čím bude pravdivější.

Zdravím Vás, ještě jednou Vám děkuji a přeji vše dobré
Vančura
24. 3. 14

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.