Zemřel Jiří Vančura, jeden z nejlepších novinářů po listopadu

Jiří Vančura byl prvotřídní novinář a redaktor, jehož jméno není dostatečně známo, protože svým psaním odporoval mnohým z polistopadových ortodoxií, jež nás zavedly na současné scestí.

Jakub_cb

Jakub Patočka

09.08.2015 10:24

Mluv_charty_77

Snímek ze setkání aktivistů Charty 77, na němž ukončila svou činnost. Jiří Vančura stojí zcela vpravo. Repro DR

Minulý týden zemřel v Praze Jiří Vančura. Tento čtvrtek se s ním lidé rozloučili. Na to, jak mimořádný muž i autor to byl, jeho jméno není dosti známé.

V revolučním roce 1968 byl redaktorem dávno již zaniklého odborářského deníku Práce. Samozřejmě se i díky jeho působení stala čipernou součástí Pražského jara. I tam patrně rozvíjel svůj smysl pro problémy nezámožných lidí, kteří se živí prací; komunistickému komolení odborářské myšlenky navzdory.

Po vpádu sovětských vojsk se v dilematu, jež většina našich předchůdců rozřešila pohodlnější cestou, rozhodl pro obtížnější možnost. Myslím, že nikdy okupaci nenazval jinak než okupací.

Pracoval pak v podřadných profesích. Mezi prvními podepsal Chartu 77. V nejobdivuhodnější československé občanské iniciativě druhé půle dvacátého století patřil k tvůrčímu, aktivistickému okruhu. Musel mít pro strach uděláno. Napsal skvělou knihu o roce 1968.

Po roce 1989 se tak, jako většina skvělých osobností roku 1968 odstrčených pošetilým vývojem společnosti na okraj, uklidil k tomu, co skvěle uměl a co mu nikdo nemohl upřít: k novinářství. Stal se šéfredaktorem jediného českého časopisu, který, ač vznikl v exilu, i díky jeho – stylotvornému – přičinění vychází podnes: Listů.

Když byl jejich šéfredaktorem, seznámili jsme se. Napsal jsem tam článek o Klausově zacházení s přírodou, který se mi zdál fenomenální, ale měl spoustu elévských nedostatků, jež mě teprve později Vančura a další naučili rozpoznávat. Ale tehdy jsem se strašně vztekal, že mi do textu zasáhli.

Při otevírání stálé výstavy Ferdinanda Peroutky v Čapkově památníku ve Strži, kam mě s sebou vzal Vančurův blízký přítel Erazim Kohák, jsme se seznámili. Těmito slovy: „Jen si k nám pojďte přisednout, pane Patočko. Pokud s námi ovšem budete chtít mluvit, my jsme totiž Vančurovi.“ Jeho žena Libuše, jako on výborná, pracovala v Listech s ním.

Pak mi velice pomohl, když jsem přicházel do Literárních novin. Od první chvíle do nich skvěle psal, a na krátký čas vypomohl jako redaktor. Žertem mi lál, že jsem první a poslední člověk po roce 1989, který z něj udělal zaměstnance.

Vzpomínám na jaro roku 2001, kdy po určitý čas tvořili mou redakci Literárních novin samí bývalí šéfredaktoři: Petr Borkovec (Souvislosti), Pavlína Brzáková (Regenerace, Mateřídouška), Jiří Cieslar (Iluminace) a Jiří Vančura (Listy).

A samozřejmě legendární editorka Věra Becková. Vzpomínám, jak jsem se tehdy živelně do novin těšíval. Když se tehdejšími čísly nad úmrtím Jiřího Vančury pročítám, myslím, že se stavěly za alternativní vývoj společnosti, který se nepodařilo prosadit, ale ne proto, že by byl horší možností.

Po určitou dobu našeho života jsme s Vančurou pro sebe měli velkou slabost. Já byl nadšen ze všeho, co napsal, on z každého mého, byť třeba sebeztřeštěnějšího nápadu. Tak se například – jako penzista – nechal mnou zlákat do Strany zelených a v jejím revolučním období byl jejím členem. V ní jsme se ale pak rozešli.

V posledních deseti letech jeho života jsme se už nevídali. Psal pro Listy, pro A2. Dál samozřejmě vždy všechno výtečně. Když jsme s DR dělali v Brně pořad k 45. výročí roku 1968, který se i jeho přičiněním stal krásnou akci, vystupoval tam s Evou Kantůrkovou a Alexandrem Klimentem. Myslím, že jsme to všichni brali jako svého druhu usmíření.

To hlavní, co je nad životem Jiřího Vančury potřeba poznamenat: ztratili jsme smysl pro měřítka, pro proporce. Projdete-li si Vančurovo polistopadové novinářské dílo, spatříte sami snadno, že byl mnohem lepším novinářem než veliká většina politických novinářů či komentátorů v českém mainstreamu. Na okraj ho odsunula skutečnost, že principiálně odmítal mnohé z polistopadových ortodoxií, jež nás dovedly na dnešní scestí.

Vančura samozřejmě věděl o svých přednostech, před nikým neměl ostych a nikoho nešetřil. O otřesné, ve své době nesmyslně oceňované, knize Sabiny Slonkové napsal, že je příručkou propagandisty.

Jako redaktor byl vzor. Svou rubriku plnil brilantně a promyšleně. Zajímal se o práci kolegů a vždy pro ně měl zajímavé podněty. Jednou během onoho jara, které strávil jako redaktor Literárních novin, přišel do redakce a viděl, že mě cosi velice trápí. Svěřil jsem se mu, že opravdu nevím, jak zaplním rubriku dopisů redakci. Snad bylo podobné horko jako teď. Nic nepřišlo.

Dopadlo to takto:
„Začalo to v rychlíku, co už mě vezl dobrých sto kilometrů. V Praze k nám přistoupil pán s plnou náručí tiskovin, a když se dočetl až k Literárním novinám, upoutal mou pozornost. Musel zahlédnout i ty mé, takže mezi námi vzniklo jakési spříseženství, tiché až do chvíle, kdy v polích za Světlou vlak zastavil a stál a stál.

Tehdy v konverzačním tónu zmínil čerstvé Literárky, jestli jsem prý v nich četla o lidech, kteří se bojí ozvat, a proto v práci snášejí, co by snášet neměli. On, že si to představit nedokáže.

Bylo mezi námi sto kilometrů, které oddělují jeho Prahu od mých severních Čech, a tak jsem mu řekla své. Že znám případy otloukánků, sloužících jako hromosvod obecného napětí, cílenou šikanu stejně jako prostá existenční vydírání. I s adresou bych je mohla uvádět.

Třeba moji nejbližší sousedé: vstávají v půl páté a vracejí se v šest, ne že by daleko dojížděli. Rádi neradi, dělají taky o sobotách, neprotestují. O jejich přesčasech se vede jakési dvojí účetnictví, pro případnou spokojenost úřadů, což je opatrnost celkem zbytečná. Kdo si bude stěžovat a riskovat že přijde o práci?

Panskou větu, že tam venku čekají stovky nezaměstnaných, nám kdysi uváděli ve škole jako příklad starých časů. Teď ji ti mladší prožívají.

Nehovoří o odborech ani mezi sebou; jeden odvážlivec kdysi začal a na hodinu letěl. Přitom zaměstnavatel není žádný upír, ale veřejně vyznamenaný úspěšný podnikatel...

Můj spolucestující byl překvapen nebo to alespoň galantně předstíral. Nejinak by musel žasnout aljašský čtenář nějakého globálního listu nad reportáží o strastech, které dokáže způsobit pár centimetrů sněhu ve střední Itálii.

Nás dva v rychlíku dělilo dobrých dvanáct procent, o něž je nezaměstnanost vyšší v Mostě než v Praze. Může v téhle věci Praha mému kraji rozumět? Nejsem z těch, kdo v hlavním městě vidí příčinu naší mizerie, jen se ptám: může vůbec rozumět?

Nejde však o Prahu. Doufám, že se nedočkám chvíle, kdy ponížení statisíců vynese na povrch falešné spasitele. Ani Nelson, kde jsem jako dítě viděla černou vlajku po důlním neštěstí, ani památný duchcovský viadukt nebyly dílem komunistů, staly se z nich však stupně, po nichž došli komunisté k moci.

Co když dnešní zotročení – a jak jinak mohou sami sebe chápat? – jednou vytvoří nové stupně? Kdo po nich vykročí? Komunisté sotva. Ale sotva něco lepšího.

Já v Brně vystoupila, pán v cestě pokračoval. Stačilo by mu pokračovat od Břeclavi na sever, pak by snad kilometry, které nás dělí, dohnal. Někde pobývat není ovšem totéž, co žít.

Došla jsem ke strýci, a místo novinek o rodině jsem mu líčila svůj čerstvý zážitek. Zamyslel se a řekl: Měla bys to napsat.“

Takto to vyšlo 4. dubna 2001 jako dopis čtenáře v Literárních novinách s podpisem „Eva Kostelecká, Most“. Text napsal Jiří Vančura o příhodě, která se mu skutečně stala.

Napsal by o ní podobně půvabný komentář nebo fejeton, anebo reportáž. Žánry uměl všechny. Ale protože mu záleželo na novinách, vyplnil takhle prostě prázdné místo v nich. Byl to mimořádně skromný muž.

A také exkluzivní novinář. Kohokoli z českého polistopadového novinářského mainstreamu by strčil do kapsy; a ještě by ho v ní dokázal ukonejšit. Nikdy na něj nezapomenu.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.