Čeští pravicoví novináři spolu u nás vedli vážnou polemiku naposledy tak dávno, že jsme už málem všichni zapomněli, jak takový jev vlastně vypadá. A soudě podle kvality výměny názorů šéfredaktora Respektu Erika Taberyho s šéfredaktorem internetového Svobodného fóra Pavlem Šafrem o volbu vhodného vztahu vůči Andreji Babišovi pro ně bylo opravdu výhodnější, když spolu všichni byli zadobře.

Pokud jde o Babiše, Tabery i Šafr mají svůj díl pravdy. Když Šafr říká, že v osobě Andreje Babiše se česká demokracie utkává s hrozbou, jaká ji dosud nepotkala, nikdo soudný by s ním neměl polemizovat. Už sám výčet funkcí slovenskočeského oligarchy působí jako skeč ze satirického pořadu. A pokud se začnete namáhat se získáváním empirických poznatků, podezření, že se jedná o hrozbu samé podstatě fungování demokracie, a to hrozbu kvalitativně nového typu, se nutně potvrdí, ba prohloubí.

Naproti tomu Erik Tabery se svou prostou myšlenkou, že Babiš není tak dočista epochálním zvratem ve vývoji českých poměrů, má také svůj díl pravdy. Ano, přechod od Bakaly k Babišovi skutečně není zase takovým přelomem, aby se z toho v Respektu někomu měla zamotat hlava. A nakonec ani ti němečtí vydavatelé nebyli taková sláva, za jakou se dnes vydávají. Leč k tomu až později.

Oproti „rýnským“ a „pasovským“ je Bakala už přece jen jiná třída. Ze soudního sporu s místopředsedou ČSSD si odnesl glejt, že je gaunerem. Jak praví klasik: „Kdo z nás to má?“ Respekt a další své štědré sponzorské aktivity Bakala provozuje z prostředků, o něž nečestným způsobem připravil český stát a které nadále před poctivým zdaňováním skrývá v daňových rájích.

I Bakala nadto uplatňoval politický vliv silou svých peněz. Byl přece z důvodu svých osobních zájmů deklarovaným nepřítelem levice a sponzorem všech tří stran Nečasovy koalice v roce 2010; koalice popisované někdy právě z toho důvodu jako „Bakalova“. Takový přechod Jana Macháčka z Respektu do vedení propagandistického ústavu Andreje Babiše není žádným šokujícím přerodem: jedná se pouze o vystupňovanou míru osobního selhávání, nikoli o zlomové selhání.

Nedivme se tomu, že v Bakalových médiích se dnes nikdo hrozbou Babiš důkladně investigativně nezabývá: co kdyby naopak v Babišových médiích začali důkladně analyzovat vznik výrobních prostředků Zdeňka Bakaly? To si ani jeden z oligarchů nemůže přát, byť by to pro českou demokracii bylo očistné a byť bychom se o povaze režimu, v němž žijeme, nejspíše dověděli spoustu mimořádně užitečných věcí.

Svou pravdu tak mají oba, jak Šafr, tak Tabery. Radikální rozdíl v jejich rétorice spočívá patrně v tom, že zatímco Šafr je žábou, která již hrnec, pod nějž sama dlouho vydatně přikládala, s nepřeslechnutelným žblunknutím opustila, Tabery si pořád ještě pochvaluje, jak mu teplo oligarchů prohřívá stehýnka. A pokud mu přece jen tu a tam připadne přespříliš horko, řekne si: tak už to tady zkrátka občas chodí.

Polemika mezi Šafrem a Taberym je sporem dvou mužů, kteří si zakázali vidět celek. V Šafrově případě proto, že by musel uznat, jak mohutnou odpovědnost nese on sám osobně jako exšéfredaktor snad půltuctu předních českých titulů hlavního proudu za vytvoření podmínek, z nichž se Babiš (ale i Zeman, sesuv české stranické pravice či otřesný stav českých médií) zrodil. A Tabery mu to, například poukazy na Šafrovu úlohu v eskalaci nenávisti vůči zranitelným menšinám, oprávněně připomíná.

Otázka, proč si zakazuje vidět celek Tabery, je delikátnější. Každopádně jeho popis vývoje českých médií po roce 1989 je tak mimořádně slabý, že by možná neobstál ani jako seminární práce na bakalářském stupni sociologie médií. Podle Taberyho tu novináři v roce 1989 „neměli na co navazovat“, a krizi tištěných médií spojuje až s ekonomickou krizí roku 2008, jako by tradiční deníky nemusely propouštět stovky novinářů s nástupem internetu už dávno předtím.