Na okraj sporu Šafr versus Tabery

Spor dvou šéfredaktorů českých pravicových médií bezděčně odhalil o podstatě českých médií mnohem víc, než nám možná oba zamýšleli sdělit. Jejich vášnivý spor je pozoruhodný i tím, že pravdu mají oba.

Čeští pravicoví novináři spolu u nás vedli vážnou polemiku naposledy tak dávno, že jsme už málem všichni zapomněli, jak takový jev vlastně vypadá. A soudě podle kvality výměny názorů šéfredaktora Respektu Erika Taberyho s šéfredaktorem internetového Svobodného fóra Pavlem Šafrem o volbu vhodného vztahu vůči Andreji Babišovi pro ně bylo opravdu výhodnější, když spolu všichni byli zadobře.

Pokud jde o Babiše, Tabery i Šafr mají svůj díl pravdy. Když Šafr říká, že v osobě Andreje Babiše se česká demokracie utkává s hrozbou, jaká ji dosud nepotkala, nikdo soudný by s ním neměl polemizovat. Už sám výčet funkcí slovenskočeského oligarchy působí jako skeč ze satirického pořadu. A pokud se začnete namáhat se získáváním empirických poznatků, podezření, že se jedná o hrozbu samé podstatě fungování demokracie, a to hrozbu kvalitativně nového typu, se nutně potvrdí, ba prohloubí.

Naproti tomu Erik Tabery se svou prostou myšlenkou, že Babiš není tak dočista epochálním zvratem ve vývoji českých poměrů, má také svůj díl pravdy. Ano, přechod od Bakaly k Babišovi skutečně není zase takovým přelomem, aby se z toho v Respektu někomu měla zamotat hlava. A nakonec ani ti němečtí vydavatelé nebyli taková sláva, za jakou se dnes vydávají. Leč k tomu až později.

Oproti „rýnským“ a „pasovským“ je Bakala už přece jen jiná třída. Ze soudního sporu s místopředsedou ČSSD si odnesl glejt, že je gaunerem. Jak praví klasik: „Kdo z nás to má?“ Respekt a další své štědré sponzorské aktivity Bakala provozuje z prostředků, o něž nečestným způsobem připravil český stát a které nadále před poctivým zdaňováním skrývá v daňových rájích.

I Bakala nadto uplatňoval politický vliv silou svých peněz. Byl přece z důvodu svých osobních zájmů deklarovaným nepřítelem levice a sponzorem všech tří stran Nečasovy koalice v roce 2010; koalice popisované někdy právě z toho důvodu jako „Bakalova“. Takový přechod Jana Macháčka z Respektu do vedení propagandistického ústavu Andreje Babiše není žádným šokujícím přerodem: jedná se pouze o vystupňovanou míru osobního selhávání, nikoli o zlomové selhání.

Nedivme se tomu, že v Bakalových médiích se dnes nikdo hrozbou Babiš důkladně investigativně nezabývá: co kdyby naopak v Babišových médiích začali důkladně analyzovat vznik výrobních prostředků Zdeňka Bakaly? To si ani jeden z oligarchů nemůže přát, byť by to pro českou demokracii bylo očistné a byť bychom se o povaze režimu, v němž žijeme, nejspíše dověděli spoustu mimořádně užitečných věcí.

Svou pravdu tak mají oba, jak Šafr, tak Tabery. Radikální rozdíl v jejich rétorice spočívá patrně v tom, že zatímco Šafr je žábou, která již hrnec, pod nějž sama dlouho vydatně přikládala, s nepřeslechnutelným žblunknutím opustila, Tabery si pořád ještě pochvaluje, jak mu teplo oligarchů prohřívá stehýnka. A pokud mu přece jen tu a tam připadne přespříliš horko, řekne si: tak už to tady zkrátka občas chodí.

Polemika mezi Šafrem a Taberym je sporem dvou mužů, kteří si zakázali vidět celek. V Šafrově případě proto, že by musel uznat, jak mohutnou odpovědnost nese on sám osobně jako exšéfredaktor snad půltuctu předních českých titulů hlavního proudu za vytvoření podmínek, z nichž se Babiš (ale i Zeman, sesuv české stranické pravice či otřesný stav českých médií) zrodil. A Tabery mu to, například poukazy na Šafrovu úlohu v eskalaci nenávisti vůči zranitelným menšinám, oprávněně připomíná.

Otázka, proč si zakazuje vidět celek Tabery, je delikátnější. Každopádně jeho popis vývoje českých médií po roce 1989 je tak mimořádně slabý, že by možná neobstál ani jako seminární práce na bakalářském stupni sociologie médií. Podle Taberyho tu novináři v roce 1989 „neměli na co navazovat“, a krizi tištěných médií spojuje až s ekonomickou krizí roku 2008, jako by tradiční deníky nemusely propouštět stovky novinářů s nástupem internetu už dávno předtím.

Internet označuje za „zabijáka médií“, jako by nic netušil o McLuhanových teoriích, anebo se nikdy nesetkal s pojmem „nová média“, takže se navléká do oblečku arcikonzervativce, který by v éře Jana Blahoslava nejspíše knihtisk popsal jako „zabijáka knih“; jako by vůbec nechápal, co pro rozšíření svobody médií dynamický prostor internetu vlastně znamená. Jen si srovnejme vliv Guardianu před pětadvaceti lety s jeho monumentálním vlivem dnešním, v rozhodující míře daným brilantní prací s internetem.

Internet napomohl i rozmachu whistleblowerů jako Julian Assange či Edward Snowden. Napomohl zvýšení vlivu i malých skutečně svobodných mediálních projektů, jako jsou z tradičních třeba Mother Jones, který přišel s hlavním skandálem posledních prezidentských voleb v USA, či ze zbrusu nových The Intercept. V něm hlavní novinářská postava případu Snowden Glenn Greenwald pokračuje v práci, kterou s tímto statečným americkým ochráncem svobody započal na stránkách Guardianu.

Pokud Tabery tvrdí, že v roce 1989 zde nemělo svobodné novinářství na co navazovat, je otázkou, co o světě roku 1989 vůbec ví. V českých zemích trvala skvělá, tehdy ještě živá, tradice novinářů roku 1968, mnoha z nich ostatně uchovávaná v samizdatu či v exilu; z ní se obnovovaly Lidové noviny a samozřejmě také Respekt, který sám přece je nástupcem předlistopadového Sportu.


Tabery označuje internet za „zabijáka médií“, jako by nic netušil o McLuhanových teoriích, anebo se nikdy nesetkal s pojmem „nová média“, takže se navléká do oblečku arcikonzervativce, který by v éře Jana Blahoslava nejspíše knihtisk popsal jako „zabijáka knih“. Foto Wikimedia Commons

Ještě dnes, když Robert Čásenský se sympatickou absencí jakékoli hořkosti či potřeby programové konfrontace zakládal svůj nový novinářský projekt, navázal jej explicitně na slavnou tradici Reportéra z 60. let. A o možnosti navazovat na vzory zahraniční by si mohl Tabery někdy nechat povyprávět od polských kolegů: rozdíl mezi kvalitou médii tam a u nás je podle řady svědectví znalců (Burian, Eichler, Pospíchal) propastný.

A konečně, což je snad vůbec nejzávažnější, Erik Tabery jako by vůbec netušil nic o tom, jak zásadně souvisí obsah média s jeho vlastnickou strukturou. Jeho představa, že kdyby u nás po roce 1989 média dostala několik desetiletí ke svobodnému vývoji, sama by se svou sebekultivací dopracovala ke kvalitě Guardianu, NewYorkeru či Zeitu je prostě tak senzační ukázkou komolivého myšlení, že je s ní takřka nemožno polemizovat.

Kdyby česká aviatika po roce 1989 dostala několik desetiletí ke svobodnému vývoji, možná by dokázala vyslat člověka na Mars. A někteří věru jako by sem odtud právě přistáli. Tabery podle všeho prostě vůbec nic netuší o politické ekonomii odvětví, v němž působí.

Perspektiva vařené žáby
Právě vinou politické ekonomie kvalita českých médií hlavního proudu u nás bohužel klesala s drobnými výkyvy po roce 1989 prakticky nepřetržitě, zmenšovala se pestrost nabídky, rozmanitost perspektiv, schopnost pronikat k podstatě témat a dotahovat je k nějakým závěrům. Celým podstatným oborům, jako je třeba ekologie či zemědělství, v dnešních českých médiích prakticky nikdo kloudně nerozumí.

Má to dvě navzájem související příčiny: permanentní ekonomický tlak a ideologickou předpojatost.

Žádné z prvotřídních světových médií není především ekonomickým podnikem; žádné. Kdyby za sebou Guardian neměl obrovskou nadaci, nikdy by nevypadal, jak vypadá. Kdyby Die Zeit nevydávala Marion Dönhoffová a Helmut Schmidt, nikdy by nevypadal, jak vypadá. A mezi Respektem vydávaným Karlem Schwrzenbergem a Respektem vydávaným Zdeňkem Bakalou je mnohem propastnější rozdíl, než jaký lze z perspektivy zvolna vařené žáby postihnout.

Zahraniční vydavatelé (Ringier, rýnští a pasovští), po nichž se dnes teskní, do českých médií nepřicházeli s tím, že zde budou pěstovat demokratický étos kultivace společnosti. Přišli jako podnikatelé: za ziskem. Jenomže na relativně malém českém trhu se naskýtaly jen velmi omezené možnosti zvyšovat příjmy.

Příjmy z prodeje představovaly zlomek příjmů z inzerce, ty začaly navíc okrajovat komerční audiovizuální podniky, internet a komerčně koncipované oborové tituly. Zisk tedy bylo možno vytvářet jedinou cestou: snižováním nákladů, a to především personálních nákladů. To se do vývoje kvality českých médií hlavního proudu muselo zákonitě promítat a také se to do něj promítalo.

Jakoby toho samo o sobě nebylo dosti, přistupovala k tomu ideologická předpojatost. Pokud je Erik Tabery podnes schopen vážně mluvit o možné vládě Jiřího Paroubka jako o ohrožení demokracie srovnatelném s možnou vládou Andreje Babiše, ukazuje tím, jak málo se zaměstnává kontakty s realitou. Jenomže v tom samozřejmě není sám.

Česká média byla po celou polistopadovou éru prostoupena záští vůči demokratické levici, proti níž systematicky vedla propagandu. Poškodilo to všechny: pravice neměla důvod se kultivovat, protože u novinářů od Šafra po Taberyho vždy uspěla se sloganem: „Možná, že krademe, ale jsme jedinou pojistkou proti komunistům.“ To se tu pětadvacet let omílalo ad nauseam, až se tím politická pravice zkultivovala do svého dnešního stavu.

Ani levice se ovšem neměla pod tlakem médií důvod kultivovat, protože věděla, že se k moci bude muset probít za jakýchkoli okolností proti jejich apriorní nepřízni. A konečně to zásadně poškodilo i sama média, protože podstatná část zejména mimopražské veřejnosti je přestala brát v podstatných věcech vážně, začala v nich spatřovat to, čím se skutečně staly: nástroje propagandy.

Základní omyl Taberyho, Šafra a jejich kolegů spočívá v představě, že „Babiš sebral Mafře duši“. Pánové, kdepak. Babiš, když si Mafru kupoval, rozuměl jí lépe, než čeští pravicoví novináři. Kupoval si ji jako nástroj propagandy a vlastně se mu skoro ani nemůžeme divit, když se cítí dotčeně, pokud mu to teď někdo předhazuje.

Půvabně se to ilustruje na detailu, kterého si lze povšimnout v předehře dnešního sporu obou postav české pravicové žurnalistiky, v loňském rozhovoru, který Tabery s Šafrem vedl pro Respekt. Šafr si zde přičítá jako zásluhu, že v MF Dnes ukončil propagandistické počínání Sabiny Slonkové, klamně vydávané za investigativní práci.

Jiří Vančura, jedna z novinářských legend roku 1968 a skvělý polistopadový šéfredaktor Listů jistě ocení, že se mu tu po čtrnácti letech dává za pravdu. Když v roce 2001 vyšla kniha Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka Tíha olova: a co jsme do novin nepsali, recenzoval ji tehdy pro Literární noviny pod titulkem Z příručky propagandisty.

A tak se jeví, že zatímco se Tabery s Šafrem hádají jako Pat a Mat o to, kdo hůře vytapetoval pokoj, podstata uniká oběma: spočívá v prakticky úplné neschopnosti sebereflexe českých novinářů hlavního proudu, v neschopnosti či neochotě vést poctivý rozhovor, byť by nutně musel pro ně být často nepříjemný a obtížný, se svými kolegy s jinou politickou perspektivou.

Není se ale úplně čemu divit. Když si srovnáte, co – a jak krásným jazykem! – se tu psalo v posledních patnácti letech v Listech Václava Buriana a Tomáše Ticháka či slovesnou eleganci a myšlenkovou pronikavost nastupující generace levicových autorů v prostředí A2larmu s produkcí Respektu či médií, jež v oné době řídil Pavel Šafr, a pak to všechno ještě porovnáte s realitou, jak se tu vyvíjela a vyvíjí, spatříte v zářivých barvách, proč žádný institucionálně privilegovaný příslušník hlavního mediálního proudu k tak nerovné konfrontaci prostě nemůže mít chuť.

Mnohem bezpečnější je tvářit se, že s vzestupem Andreje Babiše se tu změnilo skoro všechno, jako Pavel Šafr, anebo že se tu nezměnilo skoro vůbec nic, jako Erik Tabery. Jak již řečeno, pravdu mají oba.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.