Jaro je tady

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Kolikáté už jaro snažím se vyvěstit ze sebe (venku nic nevidím) nové jaro! Ale ani ten fejetonový optimismus mi nejde, a tak už sedmnáct jar se nic nehnulo, protože s poctivostí nejdál dojdeš. Počkej si, čtenáři, na Milana Šimečku, jemuž jaro nadělilo, zdá se, slibný motiv.

Co jsem pro toto jaro mohl udělat, udělal jsem: dal se ostříhat a šel si sednout do Slavie. Ale z barevných kloboučků, co se pohupovaly venku, nepodpořil mě žádný. Pravda: neseděl jsem na nejlepším místě - u okna k nábřeží. Tam seděl mladý strážník. Měl na rozdíl ode mě svěží černý knír, u pasu mladičkou pistolku v pouzdře sněženkové barvy, a zatímco sypal cukr na svého hustě vršeného turka, jeho čepice barvy sasanek pozorovala z okení desky mostní křižovatku, na níž přeskakovala tři státem uznaná světla. Posadil jsem se opodál a uvažoval: mám to označit za příznak rozpadu policejní moci (strážník opouští stanoviště a docela zamyšleně míchá si kávu), či naopak za důkaz jejího úplného vžití (poslušnost na ulici stačí udržet jeho čepice za sklem kavárny)? Obě teze možno rozvést, ale vliv na chod křižovatky měly jak sezónní úvahy o vzhledu jakéhosi Gorbačova na chod Kremlu.

Ty kloboučky kulatě zelené a červené či ploše bílé a žluté jsou půvabné, i některé obličejíky pod nimi, taky letošní, nové a nevýznamné. Bohužel nic z toho by svým nynějším zrakem už neviděl profesor Černý, i kdyby seděl u Kolářova stolu kdyby nezlikvidovaného při nedávné opravě kavárny. Ba ani Kolář to neuvidí, protože pochybuju, žeby se pražská jarní móda dostala tak rychle do Paříže!

Á propos, co říká Paříž o novém muži v Kremlu? A protože Paříž je to samé co l´Humanité, požádejme číšníka o ten světový list! „Ne, cizí noviny my nedostáváme," kroutí hlavou. „Ale mívali jste je," divím se, „vždyť profesor Černý v nich někdy hygienicky listoval!" – „Lituju," říká číšník, „já jsem tu od adaptace, neznám žádné zdejší osobnosti. Snad pan vrchní ví více," třepl ubrouskem po stole a šel mi pro dvě deci rulandského. A já si zatím prohlížím Přelud na stěně proti mně.

Strážník platí černou kávu, bere bílou čepici, a za dvě minuty stojí u přepínače světel na mostě. Vidím stromoví bez listí na ostrově, horu Petřín bez raket možná, a v dalším rámu obrázek Hradčan. Za svého venkovanského dětství bral jsem je jako symbol svobodné naší republiky. Tu jsou v pravé podobě: nejen bez zoubkování, ale i bez ceny v haléřích, bez sluneční aury - a bez přetisku, jaký by jim už čtyřicet let patřil.

U kulatého stolu sedí v šeru muž: má motýlka a škorené manžety, klobouk odhodil před sebe na stůl, hledí jako nevidomě, zdá se smutně podnapilý a jeho bradka je rozcuchána. Ze světlého pozadí roku 1900 hledí sem číšník v rozpačitém postoji: na stůl před mužem usedl zelenavý přelud ženy, nahý jako ona, hmotná v rukou, tu však průzračná, takže je skrz ni vidět věšák s pláštěm, a celou všednost toho, co muže přivedlo sem. - Obraz (Viktor Oliva, 1861-1928) mě vzrušuje, a tiší mé vzrušení.

„Pardon," ozve se nade mnou, „kolega říkal, že vás zajímá zdejší kulturní společnost. Bohužel tedy, to je snad minulost. Sem přijde sotvakdo třeba odnaproti, mají teď v divadle svůj klub. Ano, já vám rozumím," pokrčil rameny, a zaznamenav odkudsi signál k placení, odcházeje dodal: „To víte,, něco se ztrácí a něco zas vzniká, v životě..."

Historická kavárna. Ten číšník z Přeludu obsluhoval možná Rilka. Wolker tu musel potkat Tiega, Vančura Olbrachta, Seifert tu kdy chtěl našel Nezvala. Smetana, ten Bedřich!, měl tu dokonce partu do karet! Já tu ze své generace narazím na někoho jen náhodou a z mladší nikoho už neznám. Například kdo jsi ty, mladičká tlustice v háčkovaném bílém plédu, jenž má zakrýt, jak ti brada splývá s břichem v černé sukni šité zlatým dvojstehem? Kým chce se zdát, a čím proboha bude, tvůj přítel asi dvacetiletý, jenž si dekoračně čte v knize a rukou, v níž drží tlustý doutník, mne si hned čelo, hned týl, vědomě rád rozsýpá kolem sebe popel, velikolepě přesouvá živé rysy svého obličeje, minutu hledí v knihu, vteřinu na panoráma venku a své společnici na všecko, co drobně chvilkama propoví, roztržitě říká: „No, no, to já vím... to znám..."

Zaujat tímto nevnímal jsem rovnoměrný drkot hovoru za mnou, až teď mě upoutá věta: „A ona ta Herta König, to byla velmi zajímavá literární dáma (muž mluví čeky výborně!), taková Braunerová, německá. Byla to moc milá frajle, ona ho měla ráda a on byl ženatý..." vykládá holohlavý mužík červených líček, kdežto kostnatý mlčoch mu jen přikyvuje a v rukou občas obrátí nějako knihu, asi by si už rád četl. Zahlédnu její název: Die bömischen Länder.

Vidím, že bych tu musel vysedávat časté půldny, aby má pozorování měla pevnou váhu. Už za ty dvě hodiny se společnost kolem proměnila: číšník právě odklízí pouzdro od doutníků, štědře pohozené na stole, k němuž teď sedl mladý muž a dívka: mlčí oba, dívají se na řeku, na Petřín a na obdivuhodné, trpělivé Hradčany.

„Ten takzvaně Kolářův stůl," praví Zdeněk Urbánek na zavolanou, „to původně byl stůl Černého. Ten kdyby obráceně položil gramofon, ten by povídal! Jak třeba Lhoták drží roztažené noviny, to právě umřel Stalin, a tamhle," ukáže na stěnu s Přeludem, „visel portrét Gottwalda, a tam přes šířku stránky byla fotka ústředního výboru. Tenkrát nosili všichni ještě ty strohé uniformy, a Lhoták povídá: Tady píšou ústřední výbor, ale já bych to nazval spíš výstřední úbor. Za pár doslova dní tam už," pokyne k Přeludu, „visel Zápotocký."

Na obraze, osvětleném teď měkkým jasem odraženým z Vltavy, zajímá mě záhada. "Co myslíš," pravím, „snaží se ten muž svůj přelud přivolat a zadržet, či spíš před ním utíká a on ho pronásleduje?" Zdeněk praví: „No, ono nejspíš to bude, tak jak to bývá: že to nerozeznáš."

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 5, číslo 3, březen 1985.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.