Za Luďkem Rychetníkem
Filip OutrataEkonom, zastánce demokratické kultury a křesťanského sociálního učení, ale také vášnivý diskutér oceňující názorovou pestrost a gentleman anglického střihu: tím vším byl Luděk Rychetník (1933-2017).
Ve čtvrtek 22. června zemřel v anglickém Oxfordu po krátké nemoci ekonom Luděk Rychetník, jeden z nejaktivnějších propagátorů křesťanského sociálního učení. Čtenářům Deníku Referendum byl znám jako autor, ale především jako diskutér. V diskusích pod články vždy osvědčoval schopnost naslouchat, trpělivost a nadhled, a dokázal přinášet obohacující pohledy.
Ing. Luděk Rychetník, CSc. (narozen 1933 v Praze) vyrostl v Českých Budějovicích. Maturoval na reálném gymnasiu, vystudoval Vysokou školu ekonomickou, obor ekonomické statistiky, a pak na VŠE učil na katedře statistiky a matematického programování. V šedesátých letech strávil akademický rok na Univerzitě v Oslu. Po návratu se zúčastnil diskusí o ekonomické reformě v Československu. V září 1968 emigroval s rodinou do Švýcarska a od ledna 1969 se usadili v Oxfordu ve Velké Británii.
Pracoval na ekonometrickém výzkumu na St. Antony´s College, pak učil na oxfordské Brookesově univerzitě a od roku 1973 na univerzitě v Readingu na katedře sociologie a Centru evropsko-asijských studií, kde i po penzionování zůstal přidruženým členem. Po dobu emigrace sledoval vývoj hospodářství v ČSSR a publikoval studie o něm. Od roku 1990 pravidelně navštěvoval Československo a střídal pobyt v Oxfordu a v Praze.
Publikoval v anglických a českých periodikách a přednášel na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK a ve společenských organizacích, například v hnutí Křesťan a práce. Byl aktivním členem Demokratického klubu (založen 28. září 1948, legalizován 1990), nestranické organizace usilující o to cestou diskuse a osvěty prohlubovat demokratické povědomí. Luděk Rychetník byl člověkem dialogu a diskuse, pevně věřil v možnost dobrat se otevřenou a nepředpojatou diskusí hlubšího pochopení závažných otázek člověka a společnosti.
Důležitý hlas
Celoživotní zájem ho vázal ke křesťanskému sociálnímu učení. Ovlivnil ho druhý vatikánský koncil, zejména konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, obsahující i významné sociální podněty. Byl aktivním spolupracovníkem Pracovní skupiny pro sociální otázky České biskupské konference, podílel se na přípravě dokumentu Pokoj a dobro (2000), který z hlediska křesťanské sociální nauky kriticky reflektoval polistopadový ekonomický a politický vývoj, i navazujícího shrnujícího dokumentu Žeň veřejné diskuse (2002).
Podle svědectví spolupracovníků z pracovní skupiny do její práce přinášel neobyčejnou agilnost a energii, orientaci v globální perspektivě, schopnost zpracovávat velké množství aktuálních podnětů a odborných textů, schopnost naslouchat, a v neposlední řadě také zásoboval pracovní tým velkorysými knižními dary.
Řada jeho úvah vyšla na stránkách www.socialninauka.cz, jde o texty věnované mimo jiné světové ekonomické krizi a jejím dopadům, významu pojmu sociální spravedlnosti, Británii po brexitu (zde a zde). Věnoval se konkrétním tématům jako je neoliberální politika, nezaměstnanost a prekarizace práce. Své zakotvení v sociální nauce církve se vždy snažil aplikovat na konkrétní situace.
V roce 2012 vydal Luděk Rychetník knihu Svobodný řád. Úvod do umění si vládnout, v níž se zabýval otázkou řádu a organizace společnosti, coby dvojčetem sociální otázky a jejím nezbytným doplňkem. Hledal cesty, jak kultivovat politiku a řád ve společnosti, jak být aktivními občany, jak promyšleně reformovat ekonomický systém, aby lépe sloužil společnosti.
Věřil zejména v britské tradice parlamentní demokracie, odpovědného občanství a propracovaných pravidel debaty. O to hlubší bylo v poslední době jeho zklamání z vývoje jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech. Podle jeho dlouholetého spolupracovníka a přítele Lubomíra Mlčocha Luděk Rychetník v posledních parlamentních volbách volil liberály, ačkoli mu bylo jasné, že jeho hlas nebude mít vliv na obrat v selhání britských politických elit, za něž považoval brexit.
Jak již bylo řečeno, Luděk Rychetník byl aktivním diskutérem. Dovedl spojovat názorově natolik odlišná prostředí jako konzervativně katolickou revui Distance — byl účastníkem seminářů šéfredaktora Distance, filosofa Jiřího Fuchse — a levicový Deník Referendum. Počet jeho vstupů v diskusích pod články na DR přesáhl tři stovky.
Poslední diskusní příspěvek se týká brexitu a britských voleb a nese datum 9. června. V diskusi pod článkem Josefa Poláčka Tekutý hněv liberálního kapitalismu Rychetník trpělivě osvětloval některé detaily britské politiky, konkrétně psal o křesťansko-sociálním křídle Konzervativní strany, o think-tanku Centre for Social Justice, který vede bývalý předseda toryů Iain Duncan Smith, a jím navrženém konzervativním programu boje proti chudobě.
V roce 2015 v rozhovoru při udělení pamětní medaile ČBK mluvil Luděk Rychetník mimo jiné o inspiraci postavou papeže Františka: „V dnešní době vidím Laudato si' jako obdobnou nadějnou vizi a orientační rámec. Křesťané by měli ukazovat na naléhavost problémů a rozpracovávat Laudato si' na naši situaci. Pojem 'integrální ekologie' (sociální, kulturní, přírodní) odkazuje k nadějnému a patrně jedině schůdnému přístupu, encyklika zdůrazňuje nezbytnou spirituální stránku obratu a nápravy.
Sociální doktrína církve učí „integrální osvobození“ a „integrální rozvoj“ (ve smyslu hmotném i duchovním) člověka. Papežské dokumenty obvykle vyzývají k duchovnímu obratu. Vzhledem k vážnosti hrozeb, jimž nyní čelíme, a vzhledem konkrétnímu rázu výzev současného papeže — doufejme v úspěch.“
Luděk Rychetník do poslední chvíle spolupracoval na tématech týkajících se sociálního učení, recenzoval sborník věnovaný 50. výročí vydání encykliky Populorum Progressio. Jeho odchodem přichází veřejná debata v České republice i Spojeném království o důležitý hlas.
Já jsem pana Rychetníka trochu znal ze Dnů Anastáze Opaska.
Byl to člověk skutečně pozoruhodný. Rád jsem s ním mluvil, rád jsem si od něj cokoliv přečetl, protože vše, co z Luďka Rychetníka vycházelo, bylo prosto zaujatosti a sebemenšího zjednodušování.
Luďek Rychetník nebyl ani pravičák, ani levičák, nebyl ani konzervativec, ani liberál. Nechtěl svět dělat lepším revolucí, ale cestou pokoje.
Luďek Rychetník byl křesťanem. Vzor bychom si z něj mohli brát všichni. Také ti, kteří zastávají křesťanské úřady.
Ať Luděk Rychetník odpočívá v pokoji a světlo věčné nechť mu
svítí.
S úctou, Jiří Vyleťal
Referendum má jakousi zvláštní schopnost přibližovat k sobě lidi, kteří by se jinak nejenom nesetkali, ale dokonce dřív měli vcelku málo společného.
Je mi jeho odchodu moc líto. Také mu přeji věčný pokoj.
Ale, u pana Rychetníka jsem měl nějak od toho prvního okamžiku, kdy jsme se v diskusích na DR setkali, a zároveň názorově střetli - od prvního okamžiku jsem měl takový podivný, znepokojující pocit, že nebude trvat dlouho, a u něj se tento čas naplní. Stalo se tedy; a nedá se v tuto chvíli dělat nic jiného, než před touto neúprosnou skutečností sklonit hlavu.
-------------------------------------------------------
Jak už řečeno - my jsme se nezřídka názorově střetli. A spíše zcela pravidelně, nežli jenom nahodile. Muselo tak být; naše způsoby pohledu na společnost, na její podstatu, a tedy i na možné cesty řešení jejích problémů byly příliš diametrálně odlišné, nežli aby nemohlo docházet k zásadním názorovým diferencím.
Dodnes mám trochu špatné svědomí z toho, že svou recenzí jeho knihy "Svobodný řád" jsem ho asi dost zklamal. Tím spíše, že v první části recenze jsem její kvalitu vysoce ocenil; ale ve druhé části jsem pak nemohl jinak, nežli konstatovat její principiální metodologické limity, kdy společnost je chápána vposledku čistě institucionalisticky, a nikoli komplexně-systémově.
Ano, pan Rychetník byl svým nejhlubším založením institucionalista. Po svých zkušenostech s - bezpochyby solidně a kompetentně pracujícími - institucemi státu anglického respektive britského nabyl názoru, že vše na čem nakonec záleží je uvést do pořádku tyto státní instituce - a že život společnosti sám už pak bude fungovat stejně tak solidně, spravedlivě a férově jako tyto instituce.
Jak řečeno - v tomto ohledu jsem jeho názor nemohl nikdy přijmout; takovýto výklad společnosti je příliš omezený jenom na tu čistě institucionální stránku, a nikdy nemůže plně obsáhnout skutečný život společnosti. Zatímco on nikdy nemohl vyvinout pochopení pro můj náhled komplexně-systémový.
Naše názory a postoje se tedy znovu a znovu střetávaly, a to velmi zásadně. Nicméně - vždy jsme jeden druhého plně respektovali jako protivníka čistě názorového, kde ale nade vším stojí základní pravidla kultivovaného sporu ryze teoretického.
A já osobně jsem si ještě nadto pana Rychetníka vždy vážil právě pro tu jeho naprosto bezpodmínečnou zavázanost pravidlům, normám, jakési "institucionalizované slušnosti". A ještě zcela nedávno jsem v jedné diskusi ohledně nadcházejících prezidentských voleb napsal, že přes všechny rozdíly názorové a ideové, kdyby se prezidentem státu stal někdo takový jako pan Rychetník, že bych s úlevou tento stát viděl v dobrých a pevných rukou.
Už se tak tedy nikdy nestane; a nezbývá než přijmout a smířit se s tím, že z tohoto světa opět odešel jeden spravedlivý.
Svět, který by byl dobrý pro všechny, pokládal za možný jedině tehdy, uvede-li člověk do souladu řád, který jej přesahuje se svobodou, kterou mu tento řád poskytuje.
Napadá mne, pane Poláčku, zda tím, jak si všímáte institucionální stránky myšlení pana Luďka Rychetníka, nemáte na mysli právě tu plnost, s jakou pan Rychetník pochopil onen řád, který člověka přesahuje. Jistěže měl na mysli řád Boží.
Váš Jiří Vyleťal
Jestliže jsem minule napsal, že pan Rychetník byl přesvědčeným institucionalistou, pak se to vztahuje v prvé řadě na sféru státu, státního uspořádání a politických procesů.
V rovině obecnější byl ale pan Rychetník důsledným vyznavačem - a hlasatelem - řádu; vyššího řádu všech věcí, který stojí v pozadí celého světa, a zároveň má být základem i oněch struktur státních a politických (pokud jsou tyto dobré).
Tato inklinace k nadřazenému Řádu u něj dozajista měla souvislost s jeho křesťanským vyznáním; nicméně bych soudil, že tuto touhu po pevném, solidním, nezpochybnitelném řádu a pořádku všech věcí pociťoval ještě dávno předtím, nežli našel svou cestu ke křesťanství.
Tato touha po pevném řádu má dozajista svá pozitiva: vyznává a udržuje to pevné, stabilní, solidní, co udržuje náš svět v pořádku a v chodu bez nebezpečných otřesů.
Na straně druhé ale tento příklon k řádu, pokud je jednostranný, velice snadno vede k apriorní nedůvěře vůči všemu nečekanému, překvapivému, ke všemu co nějak vybočuje z řady - a tedy nakonec i ke všemu, co je skutečně životné.
Ale jeho příklon ke křesťanství měl nejspíš ještě jednu další stránku. A to opět vzhledem k tomu institucionalismu. Já jsem měl vždycky podezření - ale nikdy jsem neměl to srdce mu to takto prezentovat - že jeho pozdní přimknutí se ke křesťanské víře je právě důsledkem, či spíše kompenzací jeho víry v (politický) institucionalismus.
Zkrátka: on sice věřil v platnost a pozitivnost těch státních institucí; ale na straně druhé - aniž by si to sám kdy přiznal - tak nějak vnitřně tušil, že všechny tyto státně-politické instituce jsou nakonec naprosto prázdné. Zkrátka, že tyto - pouhé - instituce, ať už fungují sebeřádněji, samy o sobě nikdy nemohou mít potenciál k tomu, aby stát učinili člověku opravdu jeho domovem. Aby ten člověk-občan mohl mít oprávněný pocit: tohle je můj stát, tento stát má nějaký smysl, někam směřuje, a já se mohu s tímto jeho smyslem a cílem plně identifikovat, a mohu v něm nalézt i smysl existence vlastní.
Pan Rychetník - domnívám se - nakonec vytušil, že tyto instituce kromě té samotné "řádnosti" nemají už vůbec žádný další smysl a obsah. (Na rozdíl od antické polis, ale třeba i státu Hegelova, kdy onen stát je právě něčím daleko vyšším, nežli jenom sumou nějakých institucí.)
Takže, jednou větou: můj pocit je, že pan Rychetník svým příklonem k víře nakonec fakticky popíral platnost své víry v instituce; anebo jak řečeno, svým příklonem k víře křesťanské si určitým způsobem kompenzoval podvědomé tušení z principiální prázdnoty své víry v instituce.