Za primasem českým Miloslavem Vlkem

Miloslav Vlk byl bezmála dvacet let primasem českým. Filip Outrata popisuje, jaké bylo jeho působení v pozici hlavy české církve, čím může inspirovat a v čem naopak neuspěl.

Primas český, jak zní oficiální titul pražského arcibiskupa, jako by samotným názvem přesahoval rámec církevního úřadu a dával jeho nositeli širší autoritu v rámci celé české společnosti. Každý z posledních tří nositelů tohoto titulu se pokoušel po svém s tímto nepsaným nárokem vyrovnávat.

František Tomášek se od počátečního opatrného postoje vypracoval na jednoho z předních odpůrců komunistického režimu a jeden ze symbolů přechodu k demokracii. Zemřel ale příliš brzy na to, aby mohl najít novou roli, kterou od hlavy české církve vyžadovala nová politická a společenská situace. Tento úkol připadl na jeho nástupce, kterým se v roce 1991 stal Miloslav Vlk.

Vystudovaný archivář, vysvěcený na kněze v roce 1968, měl v té době za sebou deset let veřejné a deset let tajné kněžské služby a krátké, roční polistopadové působení v čele českobudějovické diecéze. V době, kdy mu byl odebrán státní souhlas (1978 až 1988) umýval v Praze okna a poté pracoval jako archivář, kněžské povolání vykonával tajně.

Vlk byl pražským arcibiskupem a českým primasem bezmála dvě desetiletí (1991-2010), kardinálem od roku 1994. V tomto dlouhém období se nejvíce připomínají dvě oblasti, kterým se věnoval: snaha o znovunabytí církevního majetku, jejímž symbolem se stal „spor o katedrálu“, který se táhl od roku 1992 a dotáhl jej až Vlkův nástupce Dominik Duka dohodou s tehdejší hlavou státu Václavem Klausem.

Druhou nejčastěji vzpomínanou aktivitou Miloslava Vlka coby pražského arcibiskupa bylo řešení krize na Katolické teologické fakultě UK, která se táhla po více než deset let a ukončilo ji až odebrání kanonické mise (povolení k výuce teologie) děkanu Václavu Wolfovi, které provedl kardinál Vlk coby „velký kancléř“ fakulty. Fakultu, které hrozilo odebrání akreditace a vyřazení ze svazku Univerzity Karlovy, to tehdy zachránilo.

Kredit, který se nepodařilo zužitkovat
Je příznačné, že obě aktivity, které se s Miloslavem Vlkem nejvíce spojují, jsou zaměřeny dovnitř církve, k upevnění, případně záchraně jejích vlastních institucí. Bylo to svým způsobem nevyhnutelné v době, kdy se církev jako celá společnost musela přizpůsobovat nové situaci, přesto to ale něco vypovídá o postavení církve v české společnosti.

Řečí statistik, v daném období poklesl počet těch, kdo se hlásí k římskokatolické církvi, z devětatřiceti procent v roce 1991 přes sedmadvacet v roce 2001 na 10,4 v roce 2011 – jakkoli je třeba vzít v úvahu, že v tomto roce přes čtyřicet procent občanů kolonku náboženství nevyplnilo.

Řečí lidskou, římskokatolická církev nedokázala zužitkovat kredit, který získala v době předlistopadové, oslovit společnost i mimo své hranice tak výrazně, jak to dokázalo třeba svatořečení Anežky Přemyslovny v roce 1989. Možná to není jen vina církve samé, zcela jistě to není pouze vina českého primase Miloslava Vlka. Dá se ale říci, že Vlk se nestal tou osobností, která by dokázala obraz katolíků v očích okolní společnosti oživit, dát mu novou dynamiku a přitažlivost.

Jednou z cest by bývalo bylo důslednější oponování negativním stránkám klausovské ekonomické transformace z pozice sociální nauky římskokatolické církve. Nejvýraznější počin v tomto směru, rozsáhlý dokument České biskupské konference Pokoj a dobro, jehož iniciátorem byl kritik české verze ekonomické transformace profesor Lubomír Mlčoch, byl po sedmi letech přípravy zveřejněn v roce 2000.

Vzbudil sice reakci Václava Klause, podle nějž dokument „přinášel na řadě míst evidentně nebiskupské, levicové návrhy“ jako „prohloubení státního přerozdělování“, nestačil však do veřejné diskuse zasáhnout v době, kdy by to bylo bývalo nejpotřebnější, a vyvolal spíš debatu uvnitř církve

Kardinál Vlk dovedl vyjádřit své názory, se kterými bylo možné nesouhlasit, vždy ale přitom zůstával lidský. Foto ceskatelevize.cz

Kdyby podobné stanovisko zaznělo o něco dříve a o něco výrazněji, mohlo by snad vyvážit převažující dojem o české římskokatolické církvi polistopadové doby, totiž ten, že se zajímá především o navrácení majetku, jinými slovy o zjednání spravedlnosti pro sebe samu, a o spravedlnost pro lidi postižené novým ekonomickým, sociálním a politickým pořádkem jí až tolik nejde.

Za úvahu také stojí, zda by vývoj býval byl jiný, kdyby byla restituce církevního majetku vyřešena již do poloviny 90. let, a církev se poté mohla již více věnovat i jiným věcem, mimo jiné i rozvíjení podnětů sociální nauky v konkrétní české situaci. Jako všechny podobné otázky s „kdyby“, musí tato úvaha zůstat bez odpovědi.

Emeritní arcibiskup, který se nebál ozvat
Po svém odchodu do důchodu se nyní již emeritní arcibiskup Vlk vyjadřoval k některým kauzám a celospolečenským tématům. Ještě před svým emeritováním v roce 2009 kritizoval návrh reformy vysokých škol a pokus o omezování univerzitní autonomie.  

Současného prezidenta Miloše Zemana emeritní arcibiskup Vlk kritizoval vícekrát, třeba za nejmenování Martina C. Putny profesorem, snahu protlačit hradního protokoláře Jindřicha Forejta na místo velvyslance ve Vatikánu nebo když proti názoru České biskupské konference podpořil Tomáše Halíka v jeho kritice negativního vlivu prezidenta Zemana na českou společnost


Vzhledem k tomu všemu není příliš divu, že Miloš Zeman odmítl jít na Vlkův pohřeb. Zajímavé je také srovnání se současným pražským primasem kardinálem Dukou, který se kritice prezidenta Zemana důsledně vyhýbá a v loňském roce, zřejmě právě z tohoto důvodu, od něj přijal státní vyznamenání ve zcela neadekvátní kategorii, totiž Řád Bílého lva občanské skupiny první třídy, který běžně dostávají pouze zahraniční hlavy státu a další státníci.

Miloslav Vlk v roce 2007 dostal od Zemanova předchůdce Václava Klause podstatně skromnější ocenění, Čestnou plaketu prezidenta republiky. V jejím odůvodnění Klaus vyzdvihl Vlkovu otevřenost a schopnost jasně a někdy i ostře prezentovat svá stanoviska, což vystihuje i osobní vztah mezi prezidentem a arcibiskupem, který poznamenávaly spory, především v otázce přístupu k restitucím. Takový vztah mezi představitelem státní moci a církve je rozhodně zdravější.

Pokud bychom hledali to, co nejlépe vystihuje přístup Miloslava Vlka k zastávání arcibiskupského úřadu, bylo by to zřejmě jeho civilní pojetí. Kardinál Vlk dovedl vyjádřit své názory, se kterými bylo možné nesouhlasit, vždy ale přitom zůstával lidský, nebyl pohlcen svým úřadem. V tom může, myslím, nejvíce inspirovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.