Španělé volí v neděli 26. června nový parlament. Děje se tak pouhých šest měsíců po minulých volbách, protože tyto skončily bez jasného vítěze a nevznikla žádná vláda, která by získala v několikaměsíční lhůtě podporu. Nyní tedy Španěly čeká pomyslný druhý pokus.

Z agenturních zpráv a dosavadních průzkumů se zdá, že vše dopadne podobně jako minule — vyhrají pravicoví lidovci z Partido Popular (PP) přesluhujícícho premiéra Mariana Rajoye, ale ne s dostatečnou většinou na sestavení jednobarevného kabinetu; do parlamentu se dostanou čtyři velká uskupení a houf maličkých. Zase to bude pat... Anebo ne?

I když předvolební šetření naznačují opět nejednoznačný výsledek, z detailnějších analýz je zřejmé, že zdaleka ne všechno je dnes ve španělské politice a společnosti stejné jako na podzim. Průzkumy se mohou mýlit a i vše ostatní může být nakonec jinak — viz překvapení okolo Brexitu. Je zde ale několik zásadních posunů, jež bezesporu ovlivní nové španělské volby i vývoj po nich.

Vláda bude

Pro přehlednost lze jednotlivé změny seskupit do tří kategorií. Za prvé, všechna čtyři velká stranická uskupení, tedy PP, sociálnědemokatická PSOE, levicoví Podemos a pravostředoví protikorupční Ciudadanos, slíbila během kampaně několikrát, že se po volbách maximálně zasadí o vznik stabilní vlády a že třetí volby už nebudou.

Vina za nesestavení vlády po minulých volbách je připisována většinou komentátorů Podemos — PSOE a Ciudadanos totiž koaliční smlouvu sepsali, avšak strana španělských rozhořčených s nimi odmítla příslušně spolupracovat, a tím zajistit kabinetu parlamentní schválení.

Ve skutečnosti ovšem nechtěla v zimě ustoupit žádná ze stran, s výjimkou Ciudadanos, kteří jsou ale z celé čtveřice nejslabší: lidovci z PP nechtěli do žádné vlády, jejímž premiérem by nebyl jejich předseda Rajoy, což nebylo přijatelné pro PSOE. A sociální demokraté z PSOE zase nechtěli koalici navrhovanou Podemos, totiž širokou levicovou frontu, v níž by doplnilo dvě velké strany několik malých regionálních.

Nyní je situace jiná. Podemos nabízejí už před volbami PSOE spoluvládnutí s tím, že je zapotřebí zabránit setrvání pravicových lidovců z PP u moci. PP zase otevřeně koketuje s koalicí s Ciudadanos, kterou by případně PSOE tolerovala — a sociální demokraté se této možnosti předem nebrání. Třetí možností je ještě vznik velké jakoby nouzové koalice PP a PSOE, což je však model, který nemá ve Španělsku tradici.

Unidos Podemos

Za druhé, Podemos jsou aktuálně oblíbenější než PSOE, a to výrazně. Před minulými volbami tomu tak nebylo. Straně španělských rozhořčených se totiž podařilo tentokrát vyjednat volební spojenectví s tradičním důsledně levicovým uskupením Izquierda Unida (Levicový blok či Sjednocená levice) a malou formací Equo. Společně kandidují pod názvem Unidos Podemos a v posledních průzkumech měli podporu okolo pětadvaceti procent; sociální demokraté přitom okolo jednadvaceti.

Nabízející se středolevicový blok Unidos Podemos — PSOE by byl s velkou pravděpodobností nejsilnějším spojenectvím v parlamentu. Je otázkou, zda spolu dokážou obě formace vládnout. Od loňska nicméně tvoří radniční koalice ve skupině největších španělských měst a na této zkušenosti lze leccos postavit.

Programově mají k sobě PSOE a Podemos relativně blízko. Rozděluje je především politický styl, otázka přístupu ke klientelismu a — a to asi nejvíce — názor na řešení katalánského separatismu. Zatímco PSOE slibuje federalizaci země, a v rámci ní eventuální rozšíření katalánské autonomie, Podemos podporují myšlenku závazného katalánského referenda o nezávislosti, třebaže sami jako celá strana myšlenku katalánského odtržení neprosazují.