Chci přispět X

Odkud přijde spasitel?

Když se poměry v novém subjektu ukáží být neudržitelnými, vznikne nová formace. Od Okamury se trhla Černochova parta. Od Konvičky Volfová. Od Kalouska Lukša. Od Věcí veřejných LIDEM. Renesance tradičních stran znamená potkávat se s lidmi.

Co vlastně dělají „tradiční politické strany“? Vysedávají po kavárnách, nechávají se lobbovat, vymýšlejí podrazy, okopávají kotníky, a když zbyde čas, tak lžou. Tak aspoň pravil předseda lidovců Bělobrádek v krátkém videu nazvaném Pavlova cukrárna. Na české, moravské a slezské poměry velmi povedená lakonická odpověď na nářky šéfa ANO Babiše v novinách, televizích a čerstvě i ve vlastním internetovém vysílání.

Co z úst jednoho působí jako klenot z humoristické klenotnice, myslí druhý smrtelně vážně. Tedy – ne že by tomu věřil. Ale je přesvědčený, že tak nažene voliče, kteří chtějí dát „tradičním stranám“ za vyučenou. Jim už je často jedno, jestli zvolí levici, pravici, demokraty, nebo totalitáře. Stačí, že to bude někdo, kdo jeví podobné znechucení dřívějšími vládci.

Proto v Rakousku stoupají Svobodní, v Německu AfD, ve Francii Národní fronta, ve Španělsku Podemos, u nás hnutí typu ANO. Zkoušejí to i pravicoví extremisté, ale zatím jen přicmrndávají antisystémovým profesionálům z KSČM a ANO.

Podivíni se množí dělením
Ona antisystémovost je pochopitelně hraná. Komunistům vynesla posty v parlamentu, na krajích, v obcích, nemluvě o čilém polistopadovém podnikání jejich špiček. ANO je zase ztělesněním transformace partnerství velkého byznysu s politikou v přímé politické angažmá. Proč čekat, kdy vám kdo hodí ohlodané kosti, když můžete díky hlasům voličů vystrojit zabíjačku sami?

V okamžiku, kdy Andreji Babišovi nestačila ekonomická moc, řekl si o politickou – a dostal ji, poněvadž občané mají pocit, že za známým podnikatelem je aspoň nějaká práce, na rozdíl od politiků. Mluví-li navíc jazykem cestujících nočními tramvajemi, je hned národu tak nějak bližší.

Rozděleni jsou ale i intelektuálové. Jedni praví, že důležitější, než jaké zájmy má, je, co Babiš změní v zemi k lepšímu. Druzí namítají, že ani to největší dobro nelze přijímat od muže, který je v permanentním střetu zájmů, středobodem podezření z podvodů a jehož média se vesměs snaží přihazovat na již beztak vysokou hromadu oligarchových trofejí.

Čapí hnízdo je jen špičkou pomyslného komína. Deník Referendum již měsíce mapuje praktiky Babišových firem. Od odborářů slyšíme, že právník Agrofertu připravoval odvolání ředitele pražského Dopravního podniku. Biopaliva se již stala významnou politickou kauzou. Od Babiše se odvrátili už i ti, co mu pomáhali nahoru. Nejen podnikatelé Bernard a Jančura, ale i exnáměstek Wagenknecht nebo exšéfredaktorka Slonková. Proč asi? S uvedenými jmény si můžeme spojovat ledacos, jen ne neukojené ambice.

Slyšet o sobě dali i bývalí členové ANO 2011, kteří složili hnutí PRO 2016. Některá média zavětřila skandál, leč z tohoto mráčku nenaprší. Spíš než za neúnavné bojovníky za poctivost a spravedlnost je bude mít veřejnost v lepším případě za další v řadě pošuků, v případě horším za zrádce a odpadlíky.

Antisystémovost je pochopitelně hraná. Komunistům vynesla posty v parlamentu a ANO je zase ztělesněním transformace partnerství velkého byznysu s politikou v přímé politické angažmá. Foto kalogerakis.org

Všimněme si: když se poměry, zejména personální, v relativně novém subjektu ukáží být neudržitelnými, vznikne další, nová formace. Od Okamury se takto trhla Černochova parta. Od Konvičky Volfová. Od Kalouska Lukša. Od Věcí veřejných LIDEM.

Ti ještě novější a ještě menší budou ještě rychleji voličskou nohou zašlápnuti. Až do posledního dechu si však budou namlouvat, že bojují za správnou věc. Podivíni se množí dělením a rozmnožují stranické spektrum. Položme si ale otázku, proč při problémech protestních hnutí se jejich členové a sympatizanti nevracejí zpět do lůna klasických partají. Proč si to neštrádují „zpátky z vandru domů“?

Nabízí se jednoduché vysvětlení: ačkoli je život stranické drobotiny náročný a komplikovaný, mají tito aktivisté pocit, že v „kamenných stranách“ typu ČSSD, KDU-ČSL nebo ODS jim bude ještě hůř.

To je vlastně ze všeho nejhorší zpráva. Političtí aktivisté, pohánění ať už morálkou, vlastenectvím, nebo xenofobií, jsou přesvědčeni, že je lepší spáchat stranickou sebevraždu než se se vrátit pod křídla etablovaných stájích. Těm pak zbývají funkcionáři bez potřeby měnit poměry, na ně navázaní nájemní členové a idealisté doufající, že se vše jednou zpátky v dobré obrátí.

Je to však reálné? Co pro to klasické strany dělají? Dobrá, neutápějí se v lobbingu, lžích a intrikách – to je jen ošklivý stereotyp, který si osedlal Babiš. Zatraktivňují ale svoje programové poselství? Mluví srozumitelným jazykem? Jezdí za voliči ptát se na jejich starosti? Hledají charismatické lídry schopné zaujmout svým příběhem i rétorikou?

Vzdělání straníkům, informace voličům
Stačí snad na populistické žvásty reagovat grafy a tabulkami? Na lži nezáživným vysvětlováním? Na okázalá gesta mravenčí prací? Anebo je cesta přejímat metody soupeřů? V nedělní Partii na Primě se i jindy věcný, přesný a – jak dosvědčuje jeho „cukrárna“ – vtipný Bělobrádek po boku předsedy komunistů Filipa změnil v nadaného demagoga.

K Filipovým „trumfům“ patřilo, že Sudetoněmecké krajanské sdružení se nevzdalo majetkových nároků vůči České republice, protože změnu stanov mu zatrhl soud. Nedodal, že s procedurálních důvodů, jež byly odstraněny, a na podruhé změna prošla a platí. Stejně tak odmítl mluvit o „církevních restitucích“ a tvářil se, že vracený majetek a peníze jsou darem, který lze zdanit. Že by mohlo jít o nezdanitelné odškodnění – podobně jako po trestném činu nebo živelné katastrofě – ani na chvílí nezauvažoval.

Jistě, vyrovnání státu s církvemi byl a je nemravný tunel. Dá se ale s nemravností bojovat jinými nemravnostmi? Čili – jsme jako oni (v tomto případě Nečas a spol.)?

Ale i Bělobrádkovy karty byly cinknuté. Hájil ocenění vydávané půdy a tvrdil, že cena mohla být i vyšší, kdyby zahrnula ušlé výnosy. To by byl pádný argument, kdyby se týkal i restituentů z řad soukromníků nebo jiných organizací. Takový Orel či Sokol také mohl dostat zaplacené i ušlé pronájmy, kdyby mu budovy patřily.

Když lídr lidovců zase chtěl ukázat, jak slábne voličská podpora levice, tvrdil, kolik že KSČM od sněmovních voleb k volbám ztratila hlasů. Filip jej musel opravit, že v posledních sněmovních volbách šla KSČM jako jediná s hlasy nahoru.

Tímto příkladem chci ukázat, kudy cesta nevede. Když se tradiční strany budou snažit uspět za pomoci podpásovek typických pro populisty, kteří pro úspěch prodají vlastní babičku, budou ještě navíc ke všemu trapné.

Zatím jediné řešení, které by mohlo být průchodné, zní: pracovat se svými straníky a paralelně i s voliči. Vzdělání straníkům, informace voličům. A k tomu osobní kontakt bez všemožných zprostředkovatelů.

Všimněme si, že bodující politici napříč demokratickými zeměmi se mohou spolehnout na svůj kontakt s veřejností. Prvním předpokladem pro renesanci tradičních stran je víc se potkávat s lidmi a vyprávět jim příběh toho svého politického hnutí. Příběh napínavý, atraktivní a – když se zadaří – zdaleka nefinišující, naopak s otevřeným koncem.

Občané, kteří hledají spasitele tam a onde, si už musí pro jednou uvědomit, že je mezi námi, že je v nás, našich schopnostech a našem politickém angažmá. A nejlepšími pomocníky pak jsou ti, kteří mají ostruhy a nemohou si dovolit zapřít své politické kořeny a zradit tradice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.