↗

Naše životy zde nelze žádným rozumným způsobem pochopit ani vysvětlit. Severní Gaza, 24. února 2024. Foto AFP

Můj život v severní Gaze se po 7. říjnu proměnil v neustávající noční můru. Strach, nervozita, hlad, žízeň a zima se staly mými každodenními společníky. Mysl se vzpírá přijmout tíhu naší situace, tím méně smířit se se všemi ztrátami. Naše životy zde nelze žádným rozumným způsobem pochopit ani vysvětlit.

Na 150 dní brutální války mne připravilo o vše, co jsem měl. Přišel jsem doslova o všechno — nejen o svůj domov a osobní věci, ale také o svou totožnost, ducha, mysl, sny a touhy. A navždy mě to změnilo. Stal se ze mě sobecký člověk, který myslí jen na přežití své rodiny. Zahořkl jsem vůči arabskému a muslimskému světu, jehož mlčení značí netečnost k našemu trápení.

Mé myšlenky se točí kolem jediné otázky: kdy skončí válka? Kdy přestane Izrael páchat válečné zločiny a začne respektovat a dodržovat alespoň základní lidská práva? Kdy Izrael s Hamásem dospějí k dohodě, která ukončí naše utrpení — jež nezakoušejí vůdci Hamásu v zahraničí, ale my tu v Gaze. Nevycházím z úžasu, proč musím snášet všechnu tu bolest.

Před pár týdny se mi podařilo spojit se s mým přítelem Ahmedem, který žije v Irsku. Po měsíce tu byl internet příliš slabý, než abych mu mohl zavolat, ale tentokrát při mně stálo štěstí. „Bráško, odejdi z Gazy,“ byla první slova, která na mě Ahmed vyhrkl. „Zkus se dostat pryč za každou cenu. Nestrachuj se o to, co můžeš ztratit. Jakmile se dostaneš ven, budeš v bezpečí a na správné cestě,“ naléhal.

„A vůbec nic mi nevyprávěj o své novinářské dráze, najdeš si způsob, jak pokračovat, až budeš z Gazy pryč,“ nedal se zastavit. „Jsi mimořádně schopný profesionál, bystrý, tvrdě pracující mladý muž. Obstáls ve všech drsných zkouškách v Gaze. Ale vše, co ses tam snažil budovat, je zničené. Naléhavě ti radím, jdi za příležitostmi mimo Gazu v zájmu bezpečí své rodiny.“

Náš hovor, který končil v slzách, na mě měl zásadní dopad. Vyčerpán těžkostmi, s nimiž se tu potýkám na každém kroku, už to tu prostě nezvládám: rozhodl jsem se, že se odsud pokusím uniknout. Pochopil jsem, že jediným řešením je pokusit se uchovat svou duši a z této temné nespravedlnosti odejít. Nezáleží na tom, jak mnoho můžeš ztratit, anebo co riskuješ odchodem; jediná věc, na které opravdu sejde, je uchování tvého vnitřního já. Jinak už tu nezbylo nic, čeho bych se ještě mohl vzdát.

Boj o přežití

Od okamžiku, kdy jsem po zahájení izraelské pozemní ofenzívy uprchl ze svého domova v Tal el-Hawa, jsem uvězněn v Shejaiye, čtvrti na východ od centra Gaza City. Podstatu Gazy nyní vnímám optikou dění v této čtvrti. Nejhůře na mě dopadá nezájem či neochota ostatních obětovat se pro nás na severu. Občas mě přepadá pochybnost, zda jsem tu vůbec měl zůstávat.

Každý den si přeju, abych se mohl vrátit domů, ale to je příliš nebezpečné: oblast střeží izraelské tanky a budova, v níž jsem bydlel, je těžce poškozena bombardováním. Chtěl bych si tam vzít jen pár věcí na památku. Chtěl bych si také vzít své zimní oblečení, zejména kabát, který jsem si koupil se svým kamarádem Yousefem Dawasem, jenž tragicky zahynul při izraelském náletu 14. října, jen pár dní po začátku války.

Největší újmou na osobní důstojnosti je každodenní zápas o to, abychom se nasytili. Nelze vylíčit, co nás v severní Gaze stojí, abychom na své stoly dopravili aspoň nějaké jídlo. Od začátku války jsem shodil sedmnáct kilo, poněvadž prostě nemáme dostatek jídla.

Zakouším útisk a ponížení pokaždé, když někde čekám ve frontě na předražený litr vody, prodávaný někým, kdo má přístup ke studni. Pohrdám sám sebou pokaždé, když pátrám po někom, kdo prodává mouku za rozumnou cenu anebo se snažím vyjednávat s prohnanými překupníky, kteří zmonopolizovali zásoby.

Naším hlavním zdrojem živin je suchý ječný chleba, který nenasytí tělo, natožpak aby uspokojil chuť. Jsme nuceni jíst potravu určenou pro zvířata. Ale, jak říká můj dědeček: „Cokoli vstoupí do těla ústy, je zdrojem přežití…“ — musíme jíst cokoli je k mání bez ohledu na preference. Ústředním cílem tu je přežít.

Psaní skrz slzy a třas

Jako novinář neustále vyvažuju protichůdné potřeby. Na jedné straně stojí mé osobní odpovědnosti: potřeba opatřit potraviny a vodu, podporovat svou rodinu, poskytovat útěchu a bezpečí mým rodičům, mé čtyřleté neteři Sile a dvouletému synovci Wadiemu. Na straně druhé stojí má profesní odpovědnost psát.

Jelikož do Pásma nemohu žádní zahraniční reportéři, naše role v osvětlování utrpení v severní Gaze je nezastupitelná. Máme povinnost sdílet příběhy strádajících lidí — vyprávět o srdceryvném nářku dětí a žen. Pracujeme vlastnímu hladu a žízni navzdory, abychom pořídili rozhovor s dítětem, jemuž se nedaří nikde sehnat jídlo, abychom světu umožnili pochopit, v čem tu žijeme.

Nad mou buducností novináře se ale vznášejí pochyby. Pokračovat v psaní znamená vystavovat sebe i svou rodinu hrozbám: musím překonávat velké vzdálenosti, abych se dostal na místa, jež byla terčem náletů. Musím vyhledávat vyvýšená místa, v oblastech, které jsou zcela vystaveny izraelským útokům, abych svou sim kartou chytil přístup k internetu. Novinářské práci se tu nedostává prakticky vůbec žádné podpory. Ani Syndikát novinářů Gazy nenabízí žádnou pomoc v naší práci, ani cokoli, co by mohlo zvýšit naše bezpečí.

Od oné osudné říjnové soboty se zhroutil můj život i má životní přání. Pocit bezmoci a útisku nelze vypovědět, nedostává se slov, která by adekvátně postihla emoce, s nimiž zápasím při psaní — směs slz, třasu a snahy srovnat se s okolnostmi, v nichž tu působím. Jsou to slova psaná o hladu a sil pokračovat mi ubývá.

Přestože jsem od přírody nezlomný a ctižádostivý, octl jsem se tu v temném koutě planety, kde tužby po bezpečné budoucnosti ustupují drsné realitě každodenního života v obleženém Pásmu Gazy. Všechna snaha absolvovat univerzitu, což se mi před dvěma lety podařilo, a vstoupit do života odpovídajícího mým představám, se mi dnes jeví jako promarněný čas. Političtí předáci hovoří o trpělivosti a vytrvalosti, ale tahle válka zničila všechny naše sny.

Z anglického orignálnu These words are penned in hunger from northern Gaza. I have little energy to go on publikovaného izraelským internetovým médiem +972 Magazine přeložil JAKUB PATOČKA. Od publikace textu vydal autor v +972 Magazine další článek věnovaný útoku izraelské armády na konvoj s humanitární pomocí.