Svět bez Navalného
Pavel HavlíčekMinulý týden ruský režim zavraždil nejvýraznějšího představitele ruské opozice Alexeje Navalného. Co tato smrt znamená pro ruskou demokratickou opozici v exilu a ve vlasti? A jak bychom měli reagovat my?
V minulých dnech se v českých i světových médií objevila celá řada článků bilancujících život zavražděného lídra ruské opozice Alexeje Navalného. Připomínaly se přitom jeho zásluhy v boji proti režimu Vladimira Putina, ale také byl ostře kritizován jeho postoj k Ukrajině a starší, mnohdy rasistické a xenofobní výroky na adresu Ukrajinců, Gruzínů nebo obyvatel Střední Asie.
Někteří autoři šli tak daleko, že líčili Alexeje Navalného jako člověka nebezpečnějšího než samotný diktátor Vladimir Putin, neboť dokázal propojit velkoruské postoje s přívětivou vstřícností vůči Západu, kvůli níž byl mnohdy až idealisticky prezentován jako spasitel ruské demokracie a ruského národa.
Jak je tomu tedy ve skutečnosti? Bude Rusko a celý svět bez Alexeje Navalného lepší, bezpečnější a příjemnější k životu? Odpověď je nasnadě: nebude a bylo by zcestné to tak vnímat.
Mnozí komentátoři připomínali, že Alexej Navalnyj by svými morálními postoji a výroky na adresu některých národů na Západě prostě neobstál a nesnesl by srovnání s tím, jaké nároky na kvalitu demokracii klademe v Evropě.
Tato kritika pokulhává ze dvou základních důvodů: je odtržená od ruské politické reality a velmi krátké demokratické tradice, kterou si země od roku 1991 prošla. Zadruhé špatně čte vývoj populistického stylu vyjadřování Navalného.
Ve svých postojích k neruským národům totiž Navalnyj nikdy nepřekročil práh rétoriky a populistických frází pro široké ruské masy. Reálná štvavost, velkoruskost a nenávist ke všemu ostatnímu byla a stále více je pěstována ve veřejném životě, včetně školního systému, nikoli Navalným a jeho stoupenci, ale režimem Vladimira Putina.
Navalnyj působil v ruské politice dvě desetiletí a pohybovat se tak dlouho v natolik bouřlivém prostředí vyžadovalo taktizování, hledání nových způsobů, jak zaangažovat značně pasivní občany, ale také otevírání nových témat, která byla aktuální a dostatečně atraktivní pro depolitizovanou a fragmentarizovanou ruskou společnost.
Pro populistu Alexeje Navalného to v průběhu let znamenalo celou řadu poloh, ve kterých před lidmi vystupoval. Jeho nacionalistická éra sahá do prvního desetiletí 21. století. V té době byl spojován s průvody takzvaného Ruského marše, kde představitelé krajní pravice hrozili likvidací etnicky odlišným skupinám obyvatelstva, zejména ze severního Kavkazu. Když ale krajně pravicová činnost nabrala na přílišných obrátkách, Navalnyj se stáhl.
Boj proti korupci a za demokracii
Navalného hvězda začala strmě stoupat v době, kdy krajní pravici opustil, zejména v souvislosti s masovými protesty na Bolotném náměstí v letech 2011 a 2012, tedy o falzifikaci volebních výsledků v prosinci 2011 a následném prohlášení Vladimira Putina a tehdy již odcházejícího prezidenta Dmitrije Medvěděva, že se na výměně rolí prezidenta a premiéra vlastně předem domluvili.
Alexej Navalnyj tehdy pochopil, že širší platforma a záběr pro své angažmá ve veřejném životě se mu otevírá v tématu kritiky masivní korupce, která stále více kontrastovala s padající životní úrovní obyvatelstva.
Právě tuto tvář Alexeje Navalného známe z poslední dekády. Díky jím zřízenému Fondu boje proti korupci víme o celé řadě finančních machinací, okrádání ruských občanů i praní špinavých peněz vrcholných politiků a úředníků v zahraničí, včetně České republiky. Mezi nejznámější přitom bylo odhalení obrovských majetků a palácových komplexů obou předchozích prezidentů Ruské federace.
Vladimir Putin se prudce klesající vlastní popularitu a rostoucí nevoli ruské společnosti rozhodl v roce 2014 řešit vyvoláním vnějšího konfliktu, a to agresí proti Ukrajině. Ke Krymu navíc Rusové dlouhodobě cítili specifické pouto, které se Kreml začal snažit ještě více utužit.
Pro kremelské vedení to byla krátkodobá výhra, kdežto pro opozici past, ze které se nedalo dobře vyjít. Bohužel se o tom přesvědčil Boris Němcov, tehdy největší osobnost ruské opozice. Za své blízké vztahy s Ukrajinci a rázné vystupování proti ruské agresi byl nejprve označen za zrádce národa, izolován, a později dokonce zastřelen u kremelské zdi. Pro zbytek opozice to byl šok podobný, jako když před několika dny zemřel Alexej Navalnyj.
Právě do této doby spadají Navalného výroky o Krymu jako sendviči, který nelze jen tak předat z ruky do ruky, nebo o tom, že by na krymském poloostrově mělo nejprve proběhnout referendum, na jehož základě by se rozhodlo, komu území připadne. V záchvatu vybičovaného ruského nacionalismu, o němž se někdy mluví jako o „krymském efektu“, radikálně vzrostla popularita Kremlu. Naopak pro opozici a Navalného to rozhodně nebyl snadný čas.
Efekt Krymu ale postupně pominul, Kremlem naslibované zázraky v podobě zisku rozsáhlého území na Ukrajině — takzvaného Novoruska — se nedostavily a ruská společnost začala stále více chudnout a pociťovat důsledky utužujícího se autoritářství. Pro Navalného to bylo období vzestupu a dramatického nárůstu popularity jeho protikorupční a prodemoraktické agendy.
Síť jeho spolupracovníků začala sahat do většiny ruských regionů. Prostřednictvím úspěšných přenosů na YouTube a další kanály v online prostředí získal jeho štáb přístup k desítkám milionů ruských občanů, kteří jeho obsah odebírali. Pak ale přišel další zlom, související s vyprahlostí diktátorského režimu Vladimira Putina a nejistým následnictvím po něm.
Navalného epilog a odkaz
Doba pandemie COVID-19 dolehla na celý svět i na samotný Kreml. Země se potýkala s ekonomickými problémy a navíc už v té době vyvstala otázka, jak udržet Vladimira Putina v čele státu i po roce 2024.
V takzvané Operaci Následník si ruské vedení vyzkoušelo více možností, až se nakonec rozhodlo pro radikální a ostrou kampani za přepsání ruské ústavy, což Putin v průběhu let opakovaně odmítal. Přepsání ruské ústavy, prosazené rádoby všelidovým hlasování, tedy zhola nelegitimním sběrem podpory v továrnách, na zastávkách veřejné dopravy, na ulicích nebo v městských dvorech, se stalo manifestací manipulace a narušení základních právní a politických pořádků v Rusku, které logicky kritizoval celý svět a nejvíce právě ruská domácí opozice.
Plán na radikální utužení poměrů byl realizován ve druhé polovině roku 2020 a byl spojen s pokusem o zavraždění Alexeje Navalného jakožto nejvlivnějšího a nejpopulárnějšího z opozičních politiků. Věci nabraly rychlý spád a v průběhu jednoho roku byla zlikvidována většina opozičních struktur i občanského sektoru a médií, které začaly být prohlašovány za extrémistické a teroristické, neboť dřívější označení za zahraniční agenty a nežádoucí organizace přestalo Kremlu stačit.
Alexej Navalnyj se po léčbě z otravy novičokem v lednu 2021 statečně vrátil zpět do Ruska, ale vzápětí skončil ve vězení. Následně byl izolován ve věznici s přísným dohledem, kde se mu jen postupně za další a další vykonstruované trestné činy začaly sčítat tresty. Jeho vzdor a schopnost mobilizovat občany a občanky proti režimu však nadále zůstaly Putinovi trnem v oku. Proto musel zmizet jednou provždy.
Načasování vraždy prakticky přesně tři roky přesně po Navalného návratu do vlasti z německého exilu, kde se léčil po otravě, a měsíc před takzvanými prezidentskými volbami, které jsou ve skutečnosti pouhou fraškou, bylo symbolické a režim nad ním jistě dlouze přemýšlel.
Pátečním oznámením o zavraždění nejvýraznější tváře ruské opozice však nic neskončilo. Sám Navalnyj se s tímto osudem smířil a ve videomateriálech, které připravil před svým návratem do vlasti, zanechal celou řadu odkazů, jak mají občané k jeho případné vraždě přistupovat. Prohlásil tehdy, že pokud se ho režim Vladimira Putina pokusí zabít, bude to pouhou známkou jeho slabosti. Nad ruskou společností Navalnyj nikdy nezlomil hůl, přestože výraznou podporu pro Putinovu válku proti Ukrajině musel sledovat s nelibostí.
Sám Navalnyj se proti této válce od února 2022 jednoznačně vymezoval a prosazoval cestu jejího co nejrychlejšího ukončení tak, aby se Rusko co nejdříve vymanilo z mezinárodní izolace a mohlo opět prosperovat jako plnohodnotný člen mezinárodního společenství. Se svým týmem se v této souvislosti — podobně jako nezaregistrovaný prezidentský kandidát Boris Naděždin — nejvíce obával role čínského komunistického režimu a jeho sílící dominance.
Jak s odkazem „nebojte se a dále vzdorujte“, který Navalnyj adresoval svým spoluobčanům, přistoupí ruská společnost a politická opozice, není v tuto chvíli jasné. Již nyní je ale jednoznačné, že značně fragmentovaná ruská společnost a opoziční kruhy ztratily jednu ze svých kotev na moři, které bude v následujících letech ještě velmi rozbouřené.
Část opozičníků, včetně Vladimira Kara-Murzy, Ilji Jašina a mnoha dalších, zůstává ve vězeních a trestaneckých koloniích a není vyloučeno, že je může čekat stejný osud jako Navalného.
Uvnitř opozice v exilu zase přetrvává značná rivalita a egoistická snaha o sebeprosazení jednotlivých lídrů, a navíc hrají roli i objektivní potíže spjaté s působením ze zahraničí a s omezenými zdroji. Ještě složitější je pozice občanské společnosti a protiválečných kruhů v Rusku, které Kreml všemi prostředky likviduje a nevynechá jedinou příležitost, jak je oslabit.
Bez silnější západní podpory to tedy budou mít odpůrci Putinova diktátorského režimu v exilu i v Rusku velmi složité. Právě proto bychom o oslabení Vladimira Putina měli usilovat a pracovat všemi způsoby na jeho vyřazení z trvající války proti Ukrajině a Západu. Snad alespoň odkaz Alexeje Navalného nám v tomto boji pomůže, když už tu není on sám se svou nezlomnou silou vůle a odhodlaností.
Redakční poznámka: Text zde původně vydaný adresoval autor redakci omylem. Čtenářům se za toto nedopatření omlouváme.