↗

Chceme-li pomoci Ukrajině, musíme zároveň podpořit a maximálně využít potenciál běloruské a ruské demokratické opozice. Foto Wojtek Radwanski, AFP

S vládou Petra Fialy se od počátku pojily velké naděje na obnovení principiální zahraniční a bezpečnostní politiky. Česká republika po létech vystoupila ze stínu na evropské i světové úrovni.

Po 24. únoru 2022 česká vláda zásadně změnila náhled na ruskou a běloruskou společnost, včetně jejich prozápadně smýšlejících částí, které roky předtím všestranně podporovala. Zcela správně si stanovila za absolutní prioritu podporu Ukrajiny, jejích uprchlíků, státu, ozbrojených sil a společnosti. Odepřít však současně podporu ruské a běloruské opozici, které okamžitě vyhlásily za svůj hlavní politický cíl vítězství Ukrajiny, obnovení hranic z roku 1991 a definitivní porážku putinské i lukašenkovské diktatury, postrádá logiku.

Obě široké občanské opozice představují nezanedbatelnou početní i intelektuální sílu, zdroj informací a neocenitelné expertízy pro českou i mezinárodní veřejnost. Příkladem budiž zlomové investigativní materiály významné pro evropskou a americkou sankční politiku a její průběžné hodnocení.

Byli to ruští investigativní novináři, kteří odhalili pachatele vrbětických výbuchů, a je to řada jejich dalších kolegů, kteří společně s českými novináři systematicky rozkrývají majetky ruských oligarchů a mafií a jejich vazby v České republice.

Právě nyní můžeme plně využít dlouholetých vztahů s ruskou a běloruskou občanskou i politickou opozicí, nezávislými novináři a bojovníky za svobodu. Budovaly se po třicet let silami českých nevládních organizací i demokratických politiků, ať už byli u vlády či v opozici. Kdy jindy než teď, kdy se neototalitní režimy v obou zemích přiblížily svému konci a místní demokraté bez pochybností spojují svůj osud s vítězstvím Ukrajiny.

Paradoxy české zahraniční politiky

Po zmařených protestech proti zfalšované prezidentské volbě v Bělorusku v létě roku 2020 Česká republika napříč politickým spektrem podpořila tamní občanské aktivisty, nezávislá média, demokratické politiky, studenty i akademiky. Když přijela do Prahy poprvé představitelka demokratického Běloruska Svjatlana Cichanouská, vyfotit se s ní chtěl snad úplně každý.

Zdálo se, že jsme dobře pochopili zásadní posun uvnitř běloruské společnosti. Většina Bělorusů ve volbách prokazatelně odmítla pokračování Lukašenkovy vlády, k níž do té doby neexistovala masově přijatelná alternativa. Režim dlouhé měsíce nebyl schopen potlačit protesty ani s použitím do té doby v Bělorusku nevídaného násilí.

Mnoho evropských politiků včetně tehdejšího českého premiéra prohlásilo, že Lukašenka jako prezidenta Běloruska neuznává. Naproti tomu vůdkyni demokratické opozice, která byla nucena odejít do exilu v Litvě, se dostalo takřka oficiálních poct, které obvykle přísluší jen státníkům ve funkci.

Mnoho běloruských demokratů tehdy našlo v České republice bezpečné útočiště, včetně lidí těžce zraněných při demonstracích a lidí mučených v policejních celách. České univerzity se mezi sebou předháněly v distribuci stipendií proplácených Evropskou komisí. Bělorusko bylo „in“.

Pro Bělorusy nemohla být proměna po 24. únoru minulého roku dramatičtější. Jakkoli je plošný zákaz vydávání víz pro běloruské občany do velké míry opodstatněný, praktická nemožnost jakýchkoli výjimek nedává smysl.

Běloruská opozice se přitom nepřidala na Lukašenkovu stranu — právě naopak ještě zvýšila své úsilí v boji proti jeho režimu. Běloruská legie bojuje proti Rusku na Ukrajině. Běloruští studenti u nás nezačali spolupracovat s režimem, proti kterému předtím protestovali. Příbuzní těch, kteří byli do České republiky evakuováni s těžkými zraněními z protestů, však nemohou přijet ani na krátkou návštěvu.

Sotva se lze ubránit dojmu, že se jedná o uplatnění principu kolektivní viny vůči držitelům ruských a běloruských pasů bez ohledu na jejich hodnoty, dlouholetou činnost a postoj k válce.

↗

Až příliš rychle jsme zapomněli. Dnes je u nás běloruská demokratická opozice nežádoucí. Foto TUT.BY/AFP

Situaci zachraňuje občanský sektor. Jako už tolikrát

Tento plošný přístup částečně revidovala česká vláda až po intervenci českých občanských organizací. Vláda přijala program Občanská společnost, který umožňuje nabídnout pomoc omezenému počtu osob ve vybraných kategoriích.

Program byl v zásadě nastaven dobře, přesunul ale hlavní administrativní tíhu a veškeré finanční garance na české občanské organizace, které mohou předkládat seznamy kandidátů na dlouhodobá víza. Problémům čelí například ruští novináři, pracující na dálku pro nezávislá média, jejichž redakce jsou rozesety po celé Evropě.

Řada z nich musela emigrovat už dříve, jiní odjeli, až když v Rusku začaly platit zákony znemožňující pravdivé informování o ruské válce na Ukrajině a jim hrozilo vězení. Hrstka statečných stále v Rusku zůstává a působí v podstatě ilegálně. I oni budou pravděpodobně potřebovat útočiště, pokud se situace brzy nezmění.

V Praze se usadit nemohou, pokud zde sami nezaloží organizaci, která by je zaměstnala. Nejde o přitom primárně o peníze — většina těchto médií je finančně soběstačná, mají své dárce a podporovatele a v Rusku desítky milionů sledujících.

Jde spíš o čas a nepřiměřené nároky na lidi, kteří se náhle ocitnou v emigraci a místo toho, aby pokračovali v práci a zásobovali své čtenáře v Rusku tolik potřebnými informacemi, by měli vyplňovat papíry, shánět dokumenty o tom, že proti nim bylo opravdu vedeno trestní stíhání, scházet se s právníky a v nejistotě čekat týdny a měsíce na výrok českých úřadů. Přitom ověřit jejich postoje a dlouholetou práci není v době internetu a s naší znalostí prostředí žádný problém.

Osud mnoha ruských a běloruských akademiků a studentů v nouzi, zejména těch, kteří veřejně vystoupili proti válce, se do striktních mantinelů prozatím nevešel vůbec. Ruští hokejisté ovšem na pražských zápasech NHL hrát mohli.

Situace dosáhla vrcholu zavedením zákazu vstupu na naše území pro všechny občany Ruské federace, tedy i pro těch několik desítek lidí denně, kteří mohli teoreticky přicestovat přes třetí země například na mezinárodní letiště Václava Havla. Vzhledem k tomu, že sousední země Německo, Rakousko a Slovensko se v rámci společného Schengenského prostoru otevřených hranic k opatření nepřipojily, lze o funkčnosti českého opatření pochybovat. Je z něj prázdné gesto, které ale zemi poškozuje.

V Praze jako někdejším centru svobodného ruského a běloruského kritického myšlení, mediální práce a občanského aktivismu se existující či plánované projekty a aktivity buď odkládají na neurčito, nebo se postupně začínají přesouvat do sousedních zemí, hlavně do Německa a Polska.

Obtížná byrokracie a komplikace spojené s legalizací pobytu přiměly mnoho zajímavých osobností, akademiků, novinářů, umělců či aktivistů obrátit se jinam. Řada aktivit, které mohly mít vliv na celoevropskou debatu o budoucnosti po pádu dvou východních diktatur, si našla místo k realizaci mimo nepříliš vstřícnou českou půdu.

↗

Putin tu nebude věčně. Zda bude nové Rusko demokratické, záleží i na nás. Foto Alexander Nemenov, AFP

Máme kde se inspirovat

Česká republika má v historickém kontextu na čem stavět. Ruská pomocná akce přivedla do meziválečného Československa jedny z nejlepších mozků a talentů své doby.

Pro úspěch nové ruské a běloruské pomocné akce by bylo zapotřebí zmobilizovat politickou vůli a praktickou ochotu pomáhat lidem, kteří kvůli odporu proti oběma režimům čelí represím. Možnou příležitost v tomto ohledu představuje již probíhající revize vztahů s Ruskem.

Konkrétním problémem, který musí vláda řešit, jsou neflexibilní pravidla vízové politiky, příliš dlouhý a byrokratický proces spojený s udělováním i krátkodobých pobytů, ale také finanční garance požadované od státu na neziskovém sektoru.

Příležitost nabízí nadcházející debata o budoucnosti a konkrétním nastavení programu Občanská společnost na úrovni vlády. Zároveň by se Česká republika měla vrátit k aktivnější podpoře Fóra občanské společnosti EU — Rusko založeného v roce 2011 právě v Praze. Význam této největší občanské platformy pro výměnu ve vztazích mezi Evropskou unií a Ruskem dokazuje i to, že ji Kreml zařadil na seznam takzvaných nežádoucích organizací.

I v předchozích letech přijala Litva tisíce bojovníků za demokracii z obou zemí. Naproti tomu v rámci programu Občanská společnost Česká republika podpořila asi 170 osob. Obecná vízová politika Litvy přitom zůstává přísná a pro turisty a běžné obyvatele Ruska a Běloruska prakticky uzavřená. Obzvláště tvrdá je pak Litva k osobám, které pro ni představují riziko z hlediska národní bezpečnosti.

Litva ovšem — na rozdíl od nás — dokáže odlišit jedny od druhých. Litevská kombinace vstřícnosti a tvrdosti je možná díky efektivní koordinaci celého státního aparátu a spolupráci s nevládními organizacemi, které dokáží spolehlivě ověřovat jednotlivé žadatele.

Dále by se česká vláda mohla inspirovat v sousedním Německu či Nizozemsku, které podporují akademiky a studenty v nouzi. Vytvářejí jim zázemí, pomáhají s relokací, poskytují víza a zprostředkovávají konkrétní pracovní nabídky. Tento přístup prozatím v Česku, až na jednotlivé případy, nefunguje vůbec. A i těm několika málo vlaštovkám komplikují život sešněrovaná pravidla českých akademických pracovišť a celková byrokracie.

Řada těchto akademiků přitom přichází s vlastními granty z mezinárodních zdrojů a se zázemím ve vědeckých komunitách. Podporu jim poskytují také evropské instituce. Nikoli však česká ministerstva školství a zahraničních věcí.

Je to přitom nezávislý výzkum a věda, stejně jako celé akademické prostředí, které se snaží Vladimir Putin, Alexandr Lukašenko a jejich režimy zničit. O tom vypovídá zařazení, Svobodné univerzity sídlící v Rize, mezi takzvané nežádoucí organizace. Za kontakt s nežádoucí organizací hrozí v Rusku trest odnětí svobody na šest let.

Nic z toho samozřejmě neznamená, že bychom měli cokoliv měnit ohledně podpory Ukrajiny. Ale měli bychom zvládat dělat více věcí najednou — tedy zároveň podpořit a maximálně využít demokratický potenciál takzvaného druhého Běloruska a Ruska.

Svoboda médií patří k letitým prioritám české lidskoprávní politiky, která přetrvala nejednu vládní koalici. V podpoře běloruských, ruských a ruskojazyčných nezávislých médií se angažuje například eurokomisařka Věra Jourová a také celá řada evropských institucí, nadací a členských států. Česká republika má potenciál hrát v tomto směru podstatně větší roli, například i po boku Rádia svobodná Evropa a Rádia Svoboda, která vysílají z Prahy.

Neměli bychom stát stranou, a zapojit se zpět do kruhů, kde se s námi dříve počítalo a snad nadále počítá. A pokud nám nestačí argument, že je třeba pomoci jiným, nezapomínejme, že pomoc poskytnutá ruským a běloruským bojovníkům za svobodu je prospěšná i pro nás. Chceme přece být u toho, až se bude připravovat strategie pro Rusko bez Putina a Běloruska bez Lukašenka. Nebudou u moci věčně.