↗

Papež po své červencové návštěvě v Kanadě nyní učinil další krok k nápravě zločinů, na nichž se církev a její představitelé podíleli. Foto Vincenzo Pinto, AFP

Ve čtvrtek 30. března došlo k naprosto přelomovému kroku v dějinách vztahů mezi katolickou církví a domorodými obyvateli Kanady. Papež zbavil platnosti takzvanou Doktrínu o objevení, která opravňovala evropské země ke kolonizaci „nových světů“ pod záminkou, že tamní obyvatelé nevyznávají víru v jednoho Boha a nejsou dostatečně „civilizovaní“.

Právě zrušení Doktríny bylo jedním z požadavků Prvních národů, Métisů a Inuitů, během setkání jejich zástupců s papežem při jeho kajícné pouti do Kanady loni v červenci. Jako obvykle u takovýchto gest a slibů, i v tomto případě zůstávají původní obyvatelé Kanady ostražití, což jim jistě nelze mít za zlé. Než si ovšem přiblížíme, jak se na novou situaci dívají oni sami, řekněme si stručně, co ona Doktrína vlastně znamená.

Bezbřehá práva osadníků

Příběh Doktríny o objevení se začíná psát krátce před takzvaným „objevením Ameriky“ Kryštofem Kolumbem. V letech 1452 a 1455 vydal papež Mikuláš V. dvě buly nazvané Dum Diversas a Romanus Pontifex, které opravňovaly Portugalsko ke kolonizaci „Saracénů a pohanů“, jejich obracení na křesťanskou víru, trvalému podrobení a zabírání jejich půdy. Obě buly bývají vykládány jako teologické ospravedlnění trhu s otroky.

Bezprostředně po Kolumbově dobrodružství vydal v roce 1493 jiný papež, Alexandr VI. — což byl mimochodem vzhledem k jeho osobnímu životu jeden z nejkontroverznějších papežů v historii —, krátce po sobě tři buly, jimiž rozdělil Ameriky na portugalskou a španělskou část. Země Amerik byly charakterizovány jako res nullius, tedy „věc nikoho“. A právě platnost první z těchto tří bul, nazvanou podle počátečních slov Inter Caetera, měl nyní papež František „zrušit“.

Proti papežově rozdělení nově „objevených“ kontinentů se pochopitelně ozývaly vzdorné hlasy už v době vzniku bul. Některé evropské mocnosti se proti bulám postavily. Zřejmě nepřekvapí, že anglická královna Alžběta I., která se díky odluce od katolické církve necítila papežskými prohlášeními vázaná, se bulami odmítla řídit a nechávala anglické piráty „objevovat“ a zabírat americké pobřeží.

Protest proti bulám ze strany evropských panovníků a panovnic se ovšem netýkal domorodých „divochů“. O to pozoruhodnější byly ojedinělé výtky ze strany vzdělaných jednotlivců, mezi nimiž se našli i ti, kdo hájili rovnost původních obyvatel Amerik s novými osadníky.

Zvláštní místo mezi nimi zaujímají dva původem španělští teologové, Bartolomé de las Casas a Francisco de Vitoria, který už v roce 1539 psal, že „objevení“ Amerik nezakládá Evropanům právo na zabrání půdy, která patří indiánům, o nic víc, než kdyby oni „objevili“ nás.

Stížnosti některých významných misionářů proti tomu, co bychom dnes nazvali „porušování lidských práv“, přiměly v důsledku v roce 1537 papeže Pavla III. k vydání buly Sublimis Deus, zakazující zotročování domorodých obyvatel a zabírání jejich půdy (bez ohledu na to, jestli přijmou křesťanství). Nová bula zásadně protiřečila dokumentům vydaným nedlouho předtím.

Jakkoli byla závaznost bul zpochybňována a ač byly porušované — zejména ze strany těch Evropanů, kterým rozdělení připadalo „nefér“ —, sloužily jako záminka a spolu s dalšími mezinárodními ujednáními a soudními procesy v průběhu několika staletí vedly v devatenáctém století k formulaci zákona, jež je známý právě jako Doktrína o objevení. Podle ní mají sice původní obyvatelé právo na jimi obývané půdě zůstat, ale vlastnické právo připadá „objevitelům.“ Předseda Nejvyššího soudu Spojených států John Marshall se tehdy odvolával právě na papežské buly z konce patnáctého století.

Faktický vliv Doktríny postupně slábl, ale až do konce dvacátého století se jako stín vznášel nad ústavními rozhodnutími, která často omezovala suverenitu amerických indiánů na jejich vlastních rezervacích. Poměrně známým případem, kdy se Doktrína citovala naposledy, byl soudní případ v roce 2005. Týkal se otázky, zda se na původně prodané a následně znovu zakoupené území vztahuje osvobození z daně, na které měli indiáni právo.

Kanada na tom nebyla o mnoho lépe, i když se právníci často dovolávali jiných precedentů. „Už“ v roce 1973 však kanadský Nejvyšší soud prohlásil, že původní obyvatelé Kanady vlastnili půdu před příchodem Evropanů, a v roce 2014 během procesu týkajícího se územního nároku lidu Tsilhqotʼin pak soud rozhodl, že doktrína terra nullius (variace res nullius) se na kanadské území nikdy nevztahovala.

Práva původních národů jsou i dnes v ohrožení

Je velmi důležité, že se po více než půl tisíciletí díky neúnavné práci zástupců původních obyvatel Amerik podařilo prolomit stanoviska renesančních papežů. Jednak tím dochází k delegitimizaci koloniálních dějin, které utvářely podobu dnešního světa, jednak se tím otevírá cesta k přehodnocení současné podoby euro-amerického imperialismu jak „doma“, tak za hranicemi.

Velký osobní význam přitom může papežovo odvolání doktríny přinést lidem, kteří se cítí s katolickou církví spřízněni — a to jak těm, kterých se bezprostředně týká, tak i nekolonizovaným křesťanům, kteří zcela oprávněně historii církve a jejích představitelů kritizují.

Prohlášení z Vatikánu se explicitně distancuje od tří problematických bul, na nichž se „podle některých vědců“ Doktrína zakládá: „Historické bádání jasně ukázalo, že tyto dokumenty, napsané ve specifickém dějinném období a propojené s politickými otázkami, nebyly nikdy považovány za projev katolické víry.“ Prohlášení se naopak odvolává na zmíněnou bulu Sublimis Deus, která zakazovala zotročování domorodých obyvatel.

Představitelé původních obyvatel Kanady jsou ostražití. Kríjská právnička Eleanore Sunchild věří, že papežské prohlášení může mít více než symbolický význam, pokud budou následovat kroky ze strany současných států na území Amerik.

Ernie Daniels, bývalý náčelník manitobského Prvního národa Long Plain, papežovo gesto oceňuje, ale požaduje navrácení obsazené půdy. Také podotýká, že je škoda, že papežský stolec neinvestuje zdaleka tolik do nápravy křivd na kolonizovaných národech jako do ochrany svých kněží, kteří se provinili zneužíváním dětí.

Nedávným příkladem obcházení indiánských práv je odhlasování zákona vládní stranou provincie Saskatchewan, který rozšíří její možnosti těžit nerostné zdroje.

Zástupci Prvních obyvatel se odůvodněně obávají, že tento zákon negativně ovlivní jejich práva. Vlády a korporace nemívají mnoho pochopení pro ujednání, která jim brání efektivně vysát ze země užitečné suroviny, jak to ostatně známe z amerických a méně medializovaných kanadských protestů kolem ropovodů.