↗

Marseillské setkání bylo příkladem společné práce církevních a občanských představitelů a ztělesňovalo naději ve zcela konkrétní podobě. Čeští politici by se měli z papežovy vstřícnosti a otevřenosti vzít příklad. Foto Nicolas Tutat, AFP

Středozemní moře omývá břehy států tří světadílů — Evropy, Asie a Afriky. Na počtu států, které patří ke Středomoří, není shoda. Záleží na tom, zařadíme-li mezi ně Stát Palestinu a dvě britská zámořská teritoria, jednak Gibraltar, druhak vojenské základny Akrotiri a Dekelia na Kypru. S nimi jich je třiadvacet.

Středozemí je kulturně pestré a nábožensky rozvětvené mezi křesťanství v jeho katolické a pravoslavné podobě, judaismus a islám. Je pokládáno za kolébku moderní civilizace. Evropa jako celek převzala řeckou a římskou kulturu a v podobě novověké vědy a na ni navazující techniky ji postupně předala celému světu.

Bylo by nanejvýš žádoucí, aby lidé v této oblasti žili v souladu. Jednou ze snah, které o takový soulad usilují, jsou takzvaná Středomořská setkání. Letošního třetího ročníku se letos v září zúčastnili jak biskupové římskokatoličtí a z východních katolických církví, tak rovněž biskupové pravoslavných a starobylých východních církví.

Mezi účastníky byli také mladí lidé z občanského sektoru a starostové. Celkem se zúčastnili lidé z třiceti zemí. Spíše náboženské setkání není akcí politických špiček, a proto od něj můžeme očekávat spíše neformální podněty. Sami organizátoři uvádějí, že chtějí budovat a sdílet naději.

Potřebujeme solidaritu. Čeští politici nevědí, co to je

Loňské a předloňské setkání se uskutečnilo v Bari a ve Florencii. Letošní setkání v Marseille bylo uspořádáno kolem čtyř hlavních výzev pro středomořskou oblast: životního prostředí, migrace, hospodářských rozdílů a geopolitického a náboženského napětí.

Závěru letošního setkání se zúčastnil také papež František. Informace o jeho účasti podal v rozhovoru s vatikánskými médii Pietro Parolin, od roku 2013, nástupu současného papeže, kardinál státní sekretář, lze tedy říci, po papeži osoba s nejvyšší pozicí v Církvi římskokatolické. Prohlásil, že potřebujeme najít shodu ohledně nové úmluvy o migraci a udílení azylového pobytu.

To je v ostrém kontrastu s přístupem české politické reprezentace. Na přistěhovalcích z východní a jižní části Středomoří českým politikům zřejmě vadí jejich kulturní zázemí, konkrétně jejich náboženská příslušnost převážně k islámu. Papeži jako představiteli daleko největší křesťanské církve s asi miliardou členů to přitom, jak vidno, nevadí. Jako důvod přijetí migrantů uvádí kardinál Parolin lidskou důstojnost, jež má mít přednost před jakýmikoli jinými, třebaže legitimními hledisky.

Lidé, kteří zvolí emigraci, odcházejí před drastickými výkyvy počasí, válečným násilím, hladem a nedostatkem komodit potřebných pro život či před diktátorskými režimy. Papež ústy kardinála připomíná, že tyto důvody odchodu lidí z jejich domovů jsou způsobeny často těmi, kdo se dopouštějí násilí, kdo vyvolávají konflikty, kdo přijímají politická rozhodnutí, která nesměřují ke společnému dobru: tedy i politiky z těch zemí, do nichž migranti směřují.

Solidaritu na národní i mezinárodní úrovni potřebují i ti, na něž na jihu Evropy nápor migrujících dopadá nejvíce. Podle papeže se tak problém netýká například jen Itálie, ale celé Evropy.

Stojí za úvahu, nakolik vrcholné představitele katolické církve respektují čeští politici, kteří se hlásí ke katolické příslušnosti — což nejsou jen křesťanští demokraté a od nich odloučená TOP09. Třeba současný předseda vlády je ze strany, která se k náboženským tématům sice přímo nehlásí, ale sám se příležitostně dovolává katolických zásad a povinností.

Vzít si příklad z papežovy vstřícnosti a otevřenosti

Papež a kardinál realisticky uznávají, že migrace přináší problémy: může dojít k přetížení sociálního systému, nemusí být snadné adaptace migrantů, může být nedostatek ubytovacích kapacit, nemusí se vyskytovat jazykově i jinak kvalifikovaní pracovníci, kteří by se mohli příchozím věnovat. Nezačínáme však, jak se vyslovil Parolin, od nuly. Existují osvědčené postupy a akční plány — reálné zkušenosti za léta a desetiletí, kdy dochází k živé výměně obyvatelstva ve středozemním regionu.

Do šedesátých let minulého století, než skončila koloniální nadvláda, byl pohyb mezi zeměmi v mnohém snazší. Například regiony ovládané Francií se považovaly za její součást a francouzští občané měli samozřejmě právo se po území této rozšířené Francie stěhovat podle libosti. Významný byl i pohyb z prostoru Britského impéria, nad kterým, jak se říkalo, nikdy nezapadá slunce, do mateřské země nebo obyvatel Indonésie do Nizozemska.

Začátek migrace — především — Turků do Německa byl vyvolán poválečnou situací, kdy byla infrastruktura značně poškozena válečnými událostmi a některá města — například Berlín, Hamburk nebo Drážďany — byla téměř celá zničena. Velké množství německých mužů navíc padlo do zajetí. Například v Sovětském svazu někteří z nich zůstali v zajetí až do poloviny padesátých let. Úřady kontrolované spojeneckou správou země proto zvaly lidi z jiných zemí na manuální práci s předpokladem, že poté, co si vydělají, se vrátí domů. To se však leckdy nestávalo.

V závěru rozhovoru připomínajícím papežův apel na sdílení naděje a solidarity zmiňuje Parolin také další témata, jimž se věnovala Středomořská setkání: otázky míru, klimatických změn nebo boj proti hladu. Marseillské setkání bylo příkladem společné práce církevních a občanských představitelů a ztělesňovalo naději ve zcela konkrétní podobě. Čeští politici by se měli z papežovy vstřícnosti a otevřenosti vzít příklad.