I když mohutná vlna uprchlíků z Blízkého východu a severní Afriky je za námi, občas se připomene. V těchto dnech je zneužívá běloruský diktátorský režim na hranicích s Polskem. A v posledních českých volbách do sněmovny se migraci vyhnuly i strany, které se označují jako demokratické.

Běženci z oblastí válek a krutých režimů ale nezmizeli. V polovině států Evropské unie byly vybudovány na hranicích bariéry a do střežení hranic byly nasazeny místní nebo unijní policejní útvary.

Nejtěžší je situace ve státech první linie. Patří k nim Kypr, Malta, Řecko, Španělsko a Itálie. Papež František se při návštěvě na Kypru a v Řecku na začátku prosince vrátil ke svému tématu, jimž je vstřícnost bohatých evropských zemí k těmto lidem v nouzi. Zanedbávání, kterému migranti čelí, označil za „ztroskotání civilizace“.

Papež v proslovu v Řecku řekl, že historie nás učí, že úzký sobecký zájem a nacionalismus vedou ke katastrofálním následkům. Názor, podle nějž k udržení bezpečí stačí, abychom se ubránili před těmi, kdo to potřebují, a klepou na naše dveře, označil za iluzi. V budoucnu budeme stále více v kontaktu s ostatními.

František se vrátil na Lesbos po šesti letech. Poprvé tam byl společně s cařihradským patriarchou Bartolomějem v době, kdy migrační krize vrcholila. Tentokrát trávil čas s uprchlíky v dočasném zařízení Mavrovouni, které bylo připraveno, aby rychle nahradilo tábor Moria, jenž vloni vyhořel. V současnosti tam žije téměř 2200 žadatelů o azyl.

Ostrov Lesbos v Egejském moři blízko tureckého pobřeží byl přestupním místem více než milionu lidí prchajících v létech 2015 a 2016 před válkami v Iráku a Sýrii. Přeplavovali se ze sousedního Turecka. František strávil s migranty hodinu za přítomnosti řecké prezidentky Kateriny Sakellaropoulouové, místopředsedy Evropské komise Margaritise Schinase a řeckého ministra pro migraci Panagiotise Mitarachiho.

Některé evropské země pamětlivé evropských humanitních hodnot otevřely na počátku svůj vnitřní prostor. Přitom je těžké přijmout velké množství nových lidí často nejasné identity, bez dokladů a zařadit je do sociálního a zdravotního systému založeného na občanské solidaritě. Nově příchozí potřebovali také vstoupit na pracovní trh se schopností vykázat kvalifikaci. Bylo také nutno umístit jejich děti do škol tak, aby rozuměly vyučovacímu jazyku.

Protože ochotné země nemohly zvládat nápor samy, vstřícnost k přijímání libovolného počtu migrantů ustala i ve státech, které byly zpočátku připraveny se jim otevřít. Začala se řešit rovnováha humánní otevřenosti lidem v zoufalé situaci a schopnosti nové obyvatele integrovat.

Papež v promluvách na prosincové apoštolské cestě obojí připomínal souběžně. Bylo však zřejmé, že nepokládá reálné nesnáze s přijetím uprchlíků za omluvu pohodlné uzavřenosti.

„Jsem zde, abych viděl vaše tváře a podíval se do vašich očí. Jsou to oči plné strachu a očekávání, oči, které viděly násilí a chudobu, oči zalité příliš mnoha slzami,“ řekl František. Připomněl tak základní faktor migračního tématu. Upamatoval Evropany na to, co by zrovna nám v České republice mělo být srozumitelné a přijatelné. Až půl milionu obyvatel bývalého Československa v létech 1948-1989 využilo různých příležitostí k emigraci či exilu a byli odkázáni na otevřenost a ochotu zejména sousedních demokratických států.

Kromě potřeby integrovat běžence připomněl papež František také jejich zneužívání k politickým účelům. Mohl mít na mysli běloruské úřady, které je dopravují na původně nechráněnou polsko-běloruskou hranici. Je smutné, že polská vláda nerozlišila reálný útok na své území jako součást hybridní války od morálně nutné sociální solidarity.

Svou totální uzavřeností pak vlastně jen kopíruje účelový vztah organizátorů vůči migrantům. Podle papeže by se nemělo útočit na nešťastníky, na které dopadají důsledky. Je třeba pracovat se vzdálenými příčinami migrace.

Spíše jako symbolické gesto vyznělo to, že padesát migrantů z Kypru, včetně dvou Kamerunců uvízlých na měsíce v nárazníkové zóně politicky rozděleného ostrova, bylo přemístěno do Itálie, kde se instituce Svatého stolce postarají o jejich ubytování a přípravu pro život v západní společnosti.

Ochota otevřít se by se dala očekávat především od těch, kdo trvale připomínají tradiční evropské hodnoty. Jsou-li to hodnoty křesťanské, jak často čteme, není to bezpečí, pohodlí, není to zachování etnických odlišností v globální kultuře. Není to ani vášnivý odpor proti islámu.

Daleko spíš je to něco jako samaritánská služba podle evangelního příběhu, na kterém Ježíš ilustruje, kdo je bližní. Ukazuje, že není na nás určovat, kdo potřebuje pomoc. Pomoc napadenému v tom příběhu neposkytli zástupci vlastního národa a náboženství, nýbrž Samařan, člověk odlišné etnické a náboženské příslušnosti.