↗

Tentokrát už to nebylo „pane redaktore, každý si vybereme svoje čísla“. Naším neštěstím ale je, že dokonce i když říká pravdu tak jako v pondělí večer, není to pravda čistá, je to pravda použitá takticky jako vhodný prostředek v komunikační strategii jinak od základu založené na lži. Spousty lidí mu už z dobrých důvodů věřit nebudou, a to právě ani tehdy, když by toho bylo opravdu zapotřebí. Foto ČT24

Začněme tím, za co Andrej Babiš nemůže. Andrej Babiš nemůže za to, že v české společnosti existuje odnepaměti hluboce zakořeněný kulturní vzorec jednání, který lze popsat jako „odezdikezdismus“. Například: oč ochotněji se velká většina společnosti přizpůsobovala a podřizovala normalizaci a okupaci, o to víc a halasnějších tady dnes máme antikomunistů a rusofobů.

Podobně jsme si poradili s pandemií covidu, jen namísto půl století nám na to stačil půlrok. Když se z roušek na začátku pandemie stal symbol národní hrdosti, v antropologickém smyslu v podstatě posvátný předmět každodenně rituálně stvrzované úcty k čemusi, co nedokážeme pochopit a co nás přesahuje, bdělí občané s nimi cestovali i sólo v autě, politici se s nimi nechali fotit v liduprázdných kancelářích a množily se historky o tom, jak ledaskdo dostal vynadáno, protože šel bez roušky sám či se svou rodinou po lese.

Byla to doba, kdy se ukázalo, že vesměs nejsme zase tak neochotní odložit vlastní rozum a jako ovce si zahalovat tvář i v situacích, kdy to žádné praktické důvody nevyžadují — jak se nám samozvaní obránci blíže nedefinovaných „našich hodnot“ před údajně upjatou zahalovací kulturou islámu tak rádi pokoušejí namluvit. Kdo neměl zakrytý nos a ústa, byť k tomu objektivně v danou chvíli nebyl žádný důvod, riskoval i potíže s — prozatím ještě ne nábožensko-mravnostní — policií.

Bylo to sice přemrštěné, budilo to právem rozpaky, ale bylo to účinné. Společnost schopná zpracovávat dění ve světě lépe nežli ta česká by si jistě byla schopna svou rozhodující částí vyhodnotit, že právě důsledné a všeobecné užívání roušek bylo spolu s poměrně přísným lockdownem rozhodujícím faktorem, který stál za jarním úspěchem ve zvládání první vlny pandemie.

Ovšem vyspělejší společnost by také svou rozhodující vahou byla schopna udržet povědomí o tom, že nebezpečí je vážné, reálné a trvající a že rozvolňování ochranných opatření, jakkoli nutné, musí jednak počítat s dobrovolnou občanskou ukázněností a jednak s filigránským umem vybírat co uvolnit, a co nikoli — tak aby sociální, vzdělávací, kulturní a hospodářský život trpěl co nejméně, ale epidemie nepropukla nanovo s hrubou silou, jak se teď děje. Leč takovou společností nejsme.

Není vinou Andreje Babiše, že média včetně těch seriózních dávala v honbě za čísly vlastní návštěvnosti prostor šarlatánům a ignorantům, kteří vážnost hrozby zlehčovali v situaci, kdy v mnoha evropských i jiných světových zemích umíraly statisíce lidí a řádově větší množství o život zápasilo. O tom, že příznaky i důsledky nemoci jsou nesouměřitelně vážnější než u běžných viróz typu chřipky, nikdo soudný nemohl vést nejpozději od února spor.

Přesto se takto nestoudně vyslovovaly ve své bezbřehé samolibosti i některé lékařské autority, jak tu vypočítal Petr Pospíchal. Ani to samozřejmě nebyla a není vina Andreje Babiše.

Je to jen měsíc, co se média takřka unisono radovala z toho, že epidemiolog Rastislav Maďar neprosadil přísnější opatření, co papouškovala Babišovu marketingovou kličku, že za „zmatky může Maďar“, kterého prý premiér „nikdy neviděl“ a který „popletl Vojtěcha“. Čest výjimkám, kterých bylo tak málo, že je lze jmenovat — byli to Petr Honzejk a Julie Hrstková v Hospodářských novinách, Martin Fendrych v Aktuálně a Lukáš Jelínek zde v Deníku Referendum. Žádné jiné názory stavící se jasně za Rastislava Maďara, jinak řečeno za řízení českého boje s epidemií obětavým a obecně respektovaným odborníkem, se ve zdejších médiích neobjevily.

„Maďare, běž a už se nevracej! Přispěl Reflex svou deskovkou k pádu epidemiologa na ministerstvu?“ pochlubil se svou domnělou zásluhou na odchodu odborníka tradičně dezorientovaný a žlučí překypující Křetínského týdeník, který pro své čtenáře skutečně vydal i deskovou hru „Maďare, nezlob se“. Jednou jistě půjde o ceněný exponát v Muzeu českého blbství.

„Maďara setnuly roušky. Nepochopil, že už nezažíváme rouškománii,“ napsal se sebevražednou bezelstností o den později v Křetínského Blesku Petr Holec. A přímo sborník ze svých štvavých článků proti — volně parafrázováno — „restrikcím německého typu“ by mohl uspořádat Daniel Kaiser v Echu, což je další takový kompas, jehož střelka vždy spolehlivě ukazuje na jih.

Není tedy jen vinou Andreje Babiše, že si část jeho odpůrců učinila z omezujících opatření kulturní boj, že o povinnosti nosit roušku začali různí nahněvaní Neználci mluvit jako o „nové totalitě“. Tak jak to umíme snad nejlíp na světě, ode zdi jsme se odrazili rovnou ke zdi. Takže v situaci, kdy česká dynamika vývoje epidemie je jednou z nejhorších na světě a kdy už před dvěma týdny expertům bylo jasné, že tu „začíná tragédie“, není nijak vzácné vidět venku lidi, jak se druží bez dodržování rozestupů, či jak zaměstnanci různých veřejných provozoven nosí roušky „na půl žerdi“… Mnozí to mají za hrdinství.

A konečně není jen vinou Andreje Babiše, že česká opozice, jejíž podstatná část — vlastně kompletně až na Piráty — ho svou ideologickou, nevěcnou politikou škrtů absurdně vydávaných za reformy stvořila, není ani dnes schopna v principiálních věcech mluvit spíše věcně nežli ideologicky. Kritiky pondělního Babišova projevu z úst Markéty Adamové, Petra Fialy, Miroslava Kalouska, Mariána Jurečky i Víta Rakušana by zněly řádově přesvědčivěji, kdyby už v srpnu, když Andrej Babiš říkal „Žádný chaos není. Lidé jsou už z roušek otrávení,“ jasně namítli: „Možná je to nepopulární, ale musíme stát za odborníky.“ Nic takového se ale nestalo. V rámci politikaření jen všichni pohodlně kritizovali „chaos“.

V mediálním archivu z oné doby najdeme jediný výrok jediného z předsedů opoziční pětky. Je to Petr Fiala, předseda ODS, který v rozhovoru pro Českou televizi také uvedl: „Řada epidemiologů říká, že v tuto chvíli je to [zavádění roušek] zbytečné snad s výjimkou veřejné dopravy, kde to nějaký smysl má. Takže tohle rozhodnutí bylo neodůvodněné, několikrát se změnilo, lidé si už z toho dělají legraci a člověk se může ptát, jestli si vláda dělá legraci z lidí, nebo jestli zkouší co veřejnost vlastně vydrží.“ Bohužel, což je typické, se snažil svézt na protirouškových náladách místo toho, aby trval na vedení politiky založené na faktech.

Smutnou pravdou je, že, jakkoli je jinak tragikomickou figurou, jediným z českých politiků, který se odcházejícího a nízce očerňovaného epidemiologa Maďara zastal, byl předseda ČSSD Jan Hamáček. A jako úkaz v daném světle dnes vyčnívá text předsedy Strany zelených Michala Berga, zveřejněný ještě před srpnovým antikoperníkovským vládním obratem „od vědy k selskému rozumu“. 

Berg zde už 19. srpna 2020 napsal: „Z dlouhodobého hlediska pak zbytnělá ega Babišů, Vojtěchů, Schillerových, Havlíčků nebo Prymulů devastují důvěru, na které je naše společnost založena. Důvěru v stát jako nástroj pomoci v krizích. Důvěru ve vědu, kterou máme respektovat při politickém rozhodování. A v neposlední řadě důvěru v mezilidské vztahy — názory na epidemiologická opatření vytvářejí mezi lidmi jen další nové příkopy.

Na anticovidové hoaxy a konspirace naskakují i relativně příčetní lidé. A neschopnost vlády komunikovat, vysvětlovat a obhajovat opatření pak žene do náruče odmítačů další a další, kteří by některá opatření za jiných okolností respektovali, ale za současné situace jsou natolik vytočení, že proti nim brojí čistě z principu. A není se jim moc co divit.“

Je příznačným obrazem české společnosti, že jediný český politik, který před měsícem, ne až dnes, mluvil jako státník, vede politickou stranu bez reálné šance usednout ve sněmovně. Ba co víc bez toho, aby jeho přesná a předjímavá slova vzbudila větší pozornost.

Za co naopak Andrej Babiš může

Nikoli Miroslav Kalousek, nýbrž Andrej Babiš může nyní už prakticky za všechno ostatní. On, jak sám dříve opakovaně hrdě hlásal, teď skutečně nese veškerou politickou odpovědnost — odpovědnost za „tragédii“, do níž jsme jeho vinou a v důsledku jeho osobního rozhodnutí před měsícem zamířili.

Přitom realisticky vzato, co Andrej Babiš v pondělí večer řekl, bylo skoro to nejlepší, co mohl říct. Na rozdíl od jiných politiků své šarže, jako je Trump či Bolsonaro, najednou už netrval nadutě na svém omylu, uznal, že se mýlil. I v tom, co ve společnosti kritizoval, měl pravdu, stejně tak i ve všem, k čemu nabádal. Proč se tedy při pohledu na něj člověku přesto dělalo nevolno?

Není to pouze proto, co všechno o něm víme, a jak jsme už v roce 2017 sdělovali v dokumentu pro Českou televizi s předjímavým názvem Selský rozum, že „Andrej Babiš lže s takovou samozřejmostí, s jakou běžní lidé dýchají vzduch“. Ne, fyzická nevolnost se člověka zmocňuje při vědomí, že v Andreji Babišovi k nám mluví muž, který kvůli kalkulu se svou popularitou rezignoval na odborný základ nejchoulostivější politiky vprostřed pandemie. A že jeho osobní vinou tak tady teď zcela zbytečně budou umírat lidé.

Přitom je to zcela zákonitý, a takto i předvídatelný, důsledek jeho přístupu k politice. Jak jsme tu podotkli už v březnu při jeho minulém, svým obsahem rovněž přijatelném, ale vinou kontextu zcela nevěrohodném, projevu: „Andrej Babiš to má z jistého hlediska opravdu mnohem těžší než kdokoli jiný, musí toho opravdu zvládat víc. Na prvním místě totiž vždy přemýšlí o tom, kde by co přihrál svému holdingu. Na druhém místě pak jak by zorganizoval svou vlastní beztrestnost. Teprve ve třetím plánu přemýšlí o veřejné politice, a to ještě čistě z hlediska vlastní popularity.“

Právě takováto konstelace je důvodem, proč opět selhal tak, jako selhával na počátku krize a během ní. Běžný politik, který není úplný hlupák anebo úplný gauner, od Jana Hamáčka po Petra Fialu, by ve své roli prostě akceptoval, že za takto extrémních okolností situaci musí řídit odborníci. Teprve pak by se pokoušel najít způsob, jak na tom politicky netratit. A kdyby ho to už i mělo stát volební prohru, pak by si — tváří v tvář alternativě nechat zbytečně umírat lidi — řekl: „Budiž, patří to k demokracii a může se to zhodnotit v budoucnu.“ Ale Babiš takovou možnost nemá.

Případná volební prohra ANO pro něj osobně totiž může znamenat úplný konec všeho — je reálné, že v takovém případě skončí ve vězení a že jeho korporátní impérium existující jen díky systematickému vysávání veřejných rozpočtu se zhroutí. Podřizovat všechno tomu, aby ve volbách uspěl, je tedy pro něj existenční otázkou. Proto dal v kritický moment před odborným základem politiky přednost své popularitě, jak dnes ostatně s přitroublou naivitou přiznává: „Roušek měli všichni dost, vy všichni jste na nás tlačili.“ 

Babiš se bojí právem. Proto je jeho prvním instinktem snaha se marketingem a propagandou z každé situace vylhat. Proto ještě 9. září v České televizi Michalu Kubalovi řekl: „Pane redaktore, každý si vybereme svoje čísla.“ A začal veřejnost scestně chlácholit a situaci zlehčovat.

Před volbami v roce 2017 jsme se ze všech svých omezených sil snažili knihou Žlutý baron a filmem Selský rozum českou veřejnost varovat, že základní modus operandi Andreje Babiše v podnikání i v politice je ohýbat, obcházet, zneužívat a využívat pravidla tak, aby si přisvojoval majetek jiných lidí i majetek veřejný.

Během čtyř let na ministerstvu financí jeho osobní jmění podle časopisu Forbes vzrůstalo o miliardu měsíčně; tedy zhruba o jednu ukradenou dotaci na Čapí hnízdo v každý jeden pracovní den. Tak vypadá praxe politika, o němž mnohý jeho příznivec podnes absurdně papouškuje, že „toho má tolik, takže nepotřebuje krást“. Je to přesně naopak: Andrej Babiš toho má tolik, protože kudy chodil, tudy „čerpal“. A aby to bylo možné, Andrej Babiš musí umět o všem, co dělá, a o všem, co zamýšlí, lhát.

Ba dokonce ani když říká pravdu tak jako v pondělí večer, není to pravda čistá, je to pravda použitá takticky jako vhodný prostředek v komunikační strategii jinak od základu založené na lži. Naším neštěstím je, že spousty lidí mu už z dobrých důvodů věřit nebudou, a to právě ani tehdy, když by toho bylo opravdu zapotřebí.

V normální demokracii by se v takto kritické situaci takovýto zjevný, hluboký a zdůvodněný kolaps důvěry dal a měl vyřešit rezignací. Babiš ale, jak víme „nikdy neodstoupí“ — což je pochopitelné, neboť, jak jsme si řekli, mu jde o všechno.

I vinou všeobecné nedůvěry k Babišovi osobně a k jeho vládě se tedy nyní nebude dařit všechna potřebná opatření prosazovat tak, jak by bylo zapotřebí, a to zřejmě až do té doby, dokud společností neprostoupí vědomí toho, jak těžké zdravotní důsledky nákaza covidem může mít. Netřeba říkat, že to bude pohříchu pozdě a s hroznými zdravotními i sociálními důsledky, jimž jsme se mohli při kompetentním řízení státu — jako demokratického státu, a nikoli jako Babišovy osobní firmy — vyhnout.

Je to tragédie, za níž neseme jako společnost svůj díl viny tím, že jsme dopustili jeho zvolení; což se ovšem týká i vytvoření předpokladů k němu. Primární odpovědnost ale teď mají všichni ti, kteří mu dali a nadále hodlají dát svůj hlas. Milí voliči Andreje Babiše, nikdo nemůže říct, že jste nebyli varováni. Protože kdo lže, ten krade. A kdo krade… Pamatujete?