Dobré zprávě vždy předcházela špatná — a tu dnes nesou klimatičtí aktivisté

Eva Hájková

Eva Hájková se zamýšlí nad dialogem zastánců a odpůrců apokalyptického jazyka. Kdyby klima-aktivisté lidmi psychicky otřásli, splnili by tak vlastně úlohu šiřitelů špatné zprávy — a ta musela vždy v historii předcházet zprávě dobré zprávě.

Jistě to každý z nás někdy zažil. Potkali jsme známého člověka, který nám sdělil: Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu špatnou a jednu dobrou. Kterou z nich chceš slyšet jako první? Nevím jak ostatní lidé, ale já si pokaždé vyberu, že chci vyslechnout nejprve špatnou a potom dobrou zprávu. Aby ta dobrá tu špatnou alespoň trochu zmírnila. Připadá mi to logické.

Evangelium v překladu znamená dobrou zprávu, radostnou zvěst. Jde vlastně o zprávu, že Bůh miluje všechny lidi a nabízí jim odpuštění hříchů, uzdravení, vysvobození a spásu skrze smrt a zmrtvýchvstání svého Syna. Problém je, že člověk, který se domnívá, že je zdravý, svobodný a že žádné hříchy nemá, nechápe, o jakou spásu vlastně běží. Jednou jsem viděla na Facebooku takový kreslený vtip. Ježíš na obrázku tluče na dveře: „Pusť mě dovnitř!“ Člověk za dveřmi se ptá: „Proč?“ Ježíš praví: „Abych tě mohl zachránit.“ „Před čím?“ ptá se ho člověk. „Před tím, co ti udělám, když mě dovnitř nepustíš!“ Tady se zjevně naráží na to, že Bůh je jak naším Spasitelem, tak naším Soudcem. Někomu se to snad jeví jako podivné — zdá se však, že dobré zprávě musí předcházet špatná zpráva.

Ještě dnes existují křesťanští kazatelé, kteří umějí sugestivně kázat zástupům o apokalyptickém konci světa, Božím soudu a věčném zatracení, jež postihne ty, kdo se neobrátí k Bohu. Posluchači se při tom hroutí a hromadně vyznávají hříchy, kterých se v životě dopustili. Některým to možná pomůže, aby začali nový život. Jiné to však odradí. Daleko raději by slyšeli například ujištění, že Bůh je Láska. Ale i zde platí, že tito lidé ze všeho nejdříve musejí pocítit, jak jim Bůh chybí. Boží lásku poznají snáz jedinci, kteří předtím prožili velké zklamání, životní neúspěch, ztroskotání svých plánů, kteří upadli do neštěstí nebo do různých závislostí.

Ano, člověk, který přijímá evangelium, většinou předtím prožil nějakou vnitřní katastrofu (z řeckého kata-strofé, zvrat, převrat, zničení). Zkrátka nějaký otřes. Jistě, že ne každý, kdo něco takového prožije, se stane křesťanem. Ne každý konvertuje k některé z křesťanských církví. Ale skoro každého to uvnitř trochu změní. Třeba začne víc přemýšlet o smyslu života, o tom, jak dál, zdali a proč vlastně vůbec.

Stále však tu jsou lidé, kteří buď neprožijí nic, nebo si problémy vůbec nepřipouštějí. Nezabývají se minulostí ani budoucností, nekladou si existenciální otázky. Strašení ohnivým jezerem na ně nezabírá, protože v nic takového nevěří. Nevěří, že vůbec může existovat něco jiného než tento svět. Jak jimi otřást?

V minulosti to asi bylo snazší. Čas od času se spontánně objevovala apokalyptická hnutí, která šířila znepokojivé zprávy o konci světa a pohnula masami. Vzpomeňme, jak ve středověku proudily davy křesťanů na horu Tábor, aby tam očekávaly konec světa, a jak se tito noví osadníci stali základem husitského revolučního hnutí. Apokalyptika nikdy nebyla bez rizika, neboť hýbat masami je vždy nebezpečné.

I dnes se hodně mluví o tom, že se lidé musejí změnit, má-li se změnit tento svět. Ba co víc, musejí se změnit, má-li se svět i jenom zachránit. Lidé víc a víc poznávají, že jejich způsob života neudržitelně poškozuje ekosystém planety. Těch, co takhle věci vnímají, prý ale ještě není dost, aby něco dokázali změnit.

Někteří odborníci dokonce tvrdí, že zachránit klima a planetu už téměř nelze. V poslední době se proto začíná prosazovat apokalyptičtější tón. Lidi je prý zapotřebí hodně postrašit, aby se u nich dosáhlo změny smýšlení a aby se pustili do boje za odvrácení konce světa. Část aktivistů klimatického hnutí požaduje nejen změnu životního stylu, ale i změnu ekonomicko-politického systému, který vzhledem k nekontrolované masové produkci zboží spojené s drancováním přírodních zdrojů k planetárnímu zhroucení nutně směřuje: je bezpodmínečně nutné takové procesy rázně ukončit, protože prý už není čas.

Kdyby účastníci klimatických protestů přece jenom některými lidmi psychicky otřásli, splnili by tak vlastně úlohu šiřitelů špatné zprávy — a ta musela vždy v historii předcházet oné „dobré zprávě“. Foto Facebook Extinction Rebellion

O tom, jak takový apokalyptický boj za klima může být pojímán, se lze dočíst už v řadě textů. Řekněme, že jde spíš o působivou uměleckou podívanou, která doopravdy nikoho nevyleká. Ale existují i jiné, také velmi emotivní projevy klimatického hnutí.

Záměrně hysterický tón, který má přivodit změnu v hlavách lidí a vyvést je z rovnováhy, odmítají některé známé osobnosti — například filosof Václav Bělohradský. Podobně jako mnozí jiní lidé si i Bělohradský spojuje apokalyptičnost klimatického hnutí s novým náboženstvím, které může být velmi nebezpečné. Bělohradský v hysterickém tónu vidí fanatismus, který je mu proti mysli, protože se podle jeho mínění neslučuje s demokracií. Zdá se mu nebezpečné vzbuzovat v lidech strach, který může rozvrátit jejich známý svět. To totiž podle něj nikdy nevede k ničemu dobrému, naopak, může to přivodit násilí. Lidé pak často skočí na lep nějakému „zachránci“. Demokracie prý naopak vyžaduje ducha uměřenosti a klidnější tón. Zároveň u obyvatelstva předpokládá dostatek svobody a inteligence, aby občan sám objevil téma, za které bude ochoten se brát. Nikoliv, aby byl k něčemu strháván.

Podle některých zástupců klimatického hnutí je to obráceně. Klid a střízlivost prý naopak demokracii pohřbívají. Lidi je potřeba k demokracii pořádně „probudit“. Trošku je vyvést z míry, vzbudit z nich strach ze smrti a zkázy. Proto ta symbolika krve, jedů, smrti.

Názory Václava Bělohradského sleduji více než deset let a po tu dobu s ním střídavě souhlasím i nesouhlasím. V tomto případě se kloním spíš k souhlasu. Ani mně se apokalyptičnost nezdá. Ačkoli bych si přála, aby se lidé změnili, aby jimi něco silně pohnulo, aby viděli, že zkáza je reálná, aby přestali být sobečtí. Také si přeji „konec kapitalismu“. Jenže už nevěřím, že nový svět se dá nějak vybojovat. Leda snad duchovním bojem — o němž mám ale docela jinou představu.

Zatím se mi vlastně jeví, že se lidé konce světa příliš nebojí (i když skutečnost může být jiná). Nebezpečí nelze tak úplně nevnímat. Strach v nich tedy přece jenom někde je. Jen je skrytý hluboko v jejich nitru, takže si ho mnohdy ani neuvědomují. Proto se patrně do žádného boje za klima nepouští.

Byla bych raději, kdyby žádoucí změny probíhaly v klidu. Ale není jisté, zda nějaký klid bude. Spíš nebude. Nesouhlasím s apokalyptickým tónem klimatického hnutí, nebojím se však hnutí samého a tak ho nepovažuji za nepřátelské. Kdyby účastníci přece jenom některými lidmi psychicky otřásli, splnili by tak vlastně úlohu šiřitelů špatné zprávy — a ta musela vždy v historii předcházet oné „dobré zprávě“.

Křesťanští misionáři už nebudou muset sdělovat nejprve špatnou zprávu, tedy strašit lidi posledním soudem a zatracením, aby tito následně přijali radostnou zvěst o odpuštění hříchů a spáse. Místo toho tu budeme mít strašení klimatickou apokalypsou, které bude zajišťovat někdo úplně jiný než křesťané, jimž zůstane (a to je dobře!) jenom role šiřitelů dobré zprávy o Božím království, které není z tohoto světa, ale má moc tento svět měnit. A o tom, že smrtí vše nekončí — neboť když se hroutí základy našeho světa, Bůh bývá nablízku.

    Diskuse
    JP
    November 12, 2019 v 12.04
    Ano. Takže planeta zahyne, ale to nic nevadí - hlavně když Bůh nám přitom bude nablízku.
    November 12, 2019 v 15.57
    Pane Poláčku,
    Vždyť jste sám (ve vedlejší diskusi) napsal, že:
    "Znovu a znovu se ukazuje: na tomto světě není snad opravdu už vůbec nic, do čeho (a do koho) by bylo možno vkládat skutečně oprávněné naděje".
    A já s tím úplně souhlasím. Z toho zcela jasně vyplývá, že jinde, než u Boha, naději hledat nemůžeme.
    JN
    November 12, 2019 v 19.17
    Planeta zahyne, pane Poláčku?
    Chcete říct, že ze Země se stane něco jako třeba Mars?
    JP
    November 13, 2019 v 11.48
    No ano, paní Hájková: když už není možno najít naději v reálném světě, tak proč ji nehledat alespoň ve světě fiktivním, u fiktivního Boha...
    JN
    November 13, 2019 v 23.11
    Strach není dobrý rádce.
    Ujišťuji Vás, pane Poláčku, že planeta nezahyne.
    November 14, 2019 v 4.54
    Planeta jistě nezahyne. Ani příroda. Ale člověk by mohl.
    Nedávno se vyjádřil Jan Keller se svou obvyklou dávkou pesimismu, že Greta Thunberg a mladí lidé lidé okolo ní by se zhroutili, kdyby skutečně nahlédli svou budoucnost. Zatímco takhle si udržují iluzi o tom, že mohou svět změnit.
    PK
    November 14, 2019 v 6.53
    Vidím, paní Hájková, že kromě duchovní literatury bohužel stále čtete (a citujete jako "salonfähig") různé velmi pochybné existence.
    November 14, 2019 v 7.25
    Nečtu. Deník Referendum a Křesťan dnes mi zaberou dost času. Kdepak bych toho tolik stihla číst! Na to o Kellerovi jsem narazila na Facebooku. Navíc jsem ohledně budoucnosti nikdy nebyla taková pesimistka jako Keller. Kdysi jsem od něj četla Až na dno blahobytu, což mnou otřáslo.
    JK
    November 14, 2019 v 9.56
    Evě Hájkové
    To toho moc nečtete. Opravdu si myslíte, že Křesťan je dostatečným pramenem informací k pochopení skutečného světa?

    Pod jménem Jan Keller se skrývají nejmíň tři osobnosti s určitým myšlenkovým vývojem:
    - sociolog - to především
    - kdysi guru Hnutí Duha a dalších radikálních environmentalistů - on sám tuto svou životní etapu považuje za víceméně ztracenou dekádu
    - a taky europoslanec - chce se mi řict bohužel
    PK
    November 14, 2019 v 10.14
    A protože jsme na Deníku Referendum,
    JN
    November 14, 2019 v 10.14
    Prostě "pochybná existence"
    je příkladem mechanického dichotomického myšlení: "je to tak, anebo přesně naopak". Pokud však chceme hledat pravdu celou a pochopit svět v jeho hluboké vnitřní jednotě, musíme provést dialektickou syntézu.

    Hluboká tajemství dialektického myšlení jsou ovšem přístupná jen vyvoleným, není to nic pro diletanty. Dialektika jsou stradivárky a hrát na ně může jen skutečný mistr. (Alespoň tolik jsem zatím pochopil od pana Poláčka.)

    JP
    November 14, 2019 v 10.43
    Pokud jste opravdu pochopil alespoň toto, pak jste už udělal velký krok ke skutečnému poznání, pane Nusharte... ;-)
    November 14, 2019 v 11.02
    Ano. Keller zatím vykazuje velmi zvláštní až rozporuplnou životní dráhu od anarchistického guru ke konzervativnímu europoslanci. Ale nemám potřebu ho soudit. Ostatně, moje cesta od více méně nereformního komunismu zděděného po rodičích až ke křesťanství také nesvědčí právě o konzistentní osobnosti. Nedávno jsem se zpětně dověděla, že jsem si za to vysloužila obdiv zesnulého pana Kubičky. Čímž se nechci chlubit, samozřejmě.
    PK
    November 14, 2019 v 11.02
    Jinak, paní Hájková
    Pokud byste chtěla nechat očím odpočinout od čtení a poslechnout si raději nějaké audionahrávky, tohle by vás mohlo zaujmout:

    http://www.farnostsalvator.cz/kazani
    November 14, 2019 v 11.04
    Panu Kalousovi
    Co se dá dělat. Stihnu, co stihnu. Někdy zapojuji rychločtení, ale tam je nebezpečí, že dojde ke zkreslení.
    Ovšem oč méně stihnu přečíst, o to více přemýšlím.
    November 14, 2019 v 11.06
    Díky, pane Kolaříku. Určitě si něco z toho poslechnu.
    JN
    V mládí jsem toho buřiče z "Betlémské kaple" měl také rád.
    JD
    November 15, 2019 v 0.04
    K naději
    Paní Hájková, pan Poláček nevnímá křesťanství jako něco, co se tomuto světu vymyká, a možná se tomu ani nejde divit.

    Jenže pak už není žádná naděje, respektive platí to, co jsem napsal před časem - pokud Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, pak se veškerá naděje stěhuje někam do záhrobí.

    Takový přístup je přitom paradoxně předhazován křesťanství (co si ale budeme povídat, v budoucí vzkříšení těla nevěří ani mnozí návštěvníci kostelů, místo toho věří v život na "onom světě"). Původní biblické křesťanství ale nehlásá zánik světa a tečka, ale jeho obnovu, na které se má pracovat už nyní.

    Jistý teolog řekl, že křesťanská víra je nadějí bez optimismu. To je celkem přesné, protože si o světě nedělá iluze. Z toho však mohou plynout dva protichůdné postoje - zaprvé pasivní čekání na Spasitele a zadruhé aktivizující víra v možnost obnovy světa. Jeho všenáprava je nad lidské síly, ale je snad příliš troufalé tvrdit, že lidé proměnou svých postojů a svým přičiněním nemohou odvrátit katastrofu? Vzpomeňme na Jonáše a Ninive. Proroci apokalypsy nejsou falešní, pokud se jejich proroctví nevyplní právě proto, že lidmi pohne, protože tehdy naplní svůj smysl.
    JD
    November 15, 2019 v 0.15
    Samozřejmě myšleno "mohou odvrátit". Ta mnohoznačná čeština se svými zápory...
    November 15, 2019 v 7.41
    Před osmi lety tu vyšel text, který se otázkou budoucnosti zabýval. I když v něm nešlo právě o klimatickou problematiku, protože DR tehdy ještě řešil převážně jiné věci. Ten článek má příznačný název "Je zítřek v našich rukou?"
    http://denikreferendum.cz/clanek/11046-je-zitrek-v-nasich-rukou
    Článek končí větou: "Zítřek je v našich rukou do té míry, do jaké jsme schopni svou energii neklidu, nespokojenosti a kritiky přetavit v občanskou aktivitu, která ovlivňuje dnešek."
    Je v něm i citát z Karla Kosíka: „Cílem života je život sám, nikoli představa budoucího, nikdy neprožitého života, byť byla sebekrásnější.“
    I já musím podotknout, že velká část křesťanů stále nechápe, že život věčný začíná už tady a teď.
    JN
    Pro toho, kdo to ani teď nechápe, bych (s Vaším dovolením, paní Hájková) poopravil: Život začíná teď a tady.
    JN
    November 15, 2019 v 11.20
    Neustále v každém okamžiku začínáme žít právě tam, kde zrovna jsme.
    Nemysleme na nebe (nebo na dokonalý "systém"), rozhlížejme se okolo sebe, svět je krásný a my k tomu můžeme přispět, když budeme lidem rozdávat klid a pokoj (nesouzení ale přijetí) a ne energii neklidu, nespokojenosti a kritiky.

    Cílem života je prožít ho právě teď a dělat ho pěkný i těm, kteří jsou právě teď okolo nás. Cílem života není představa budoucího krásného dokonalého systému (nebe), kde by se všichni obyvatelé Země "potom" (tzn. nikdy) měli krásně.

    V tom se křesťané a levičáci mýlí.
    November 15, 2019 v 12.36
    Až na to, že té energie neklidu (či dokonce tekutého hněvu) je zapotřebí se nějakým způsobem zbavit. Ona jen tak sama nezmizí. Je třeba ji sprovodit ze světa.
    A pak, v některých situacích se druhému opravdu těžko vysvětluje, že život je vlastně krásný.
    Takže nějaký ten kříž nás patrně stejně nemine.
    JP
    November 15, 2019 v 13.06
    Paní Hájková, Kosík ovšem tehdy ještě vycházel z představy, že Marx objevil definitivní, objektivní zákony fungování lidské společnosti a jejího vývoje. A že tedy jeho představa komunismu není žádnou (utopickou) představou, nýbrž prakticky už realitou uloženou v současné přítomnosti.

    Ve skutečnosti celý projekt komunismu ovšem byl právě takovouto představou "budoucího, nikdy neprožitého světa".
    JN
    November 15, 2019 v 13.28
    Paní Hájkové
    Ano, v některých situacích se život krásný nezdá a nemá žádný smysl, aby nám v takové situaci druzí něco "vysvětlovali". Přinést svůj klid, pokoj, přijetí a lásku nám ale mohou i tak.
    November 15, 2019 v 17.52
    Křesťanství a populismus
    Paní Hájková tu pěkně vystihla ten typ křesťanství, který kritizoval jeden z nejvýraznějších protestantských teologů 20. století, tedy Ditrich Bonhoeffer. Říkal přibližně to, že křesťané druhé lidi straší peklem, hříchem, smrtí a věčným zatracením, aby jim následně nabídli spásu, záchranu a nový život v Kristu. To označil za křesťanství pro nedospělého člověka. Oproti tomu Bonhoeffer staví evangelium pro dospělého člověka, kterého nestrašíme, ale který se stává Bohu přítelem, kolegou, bratrem, tím, kdo je s Bohem solidárním v jeho utrpení a Bůh trpí v kůži těch nejchudších, odstrčených, atd. O to se Bonhoeffer pokoušel prostřednictvím své nenáboženské interpretace evangelia, v níž mimo jiné tvrdil, že Bůh je překonaná metafyzická konstrukce, která pro dospělého, sekulárního člověka už není srozumitelná.
    Ovšem dnes s novým nárůstem a novou popularitou populismu se ukazuje, že velké části lidí vyhovuje, když je někdo vystraší a postraší a poté jim nabídne ochranu či dokonce záchranu. V tom se možná populisté učili od křesťanů.
    My bychom se dnes mohli ptát: Kde jsou ti dospělí a odpovědní křesťané a také dospělí a odpovědní demokraté a také dospělí a odpovědní obyvatelé planety Země?
    Teď si asi trochu budu odporovat, ale Greta a mladí demonstranti jsou mi sympatičtí, že se o Zemi bojí a starají, i když jejich model apokalyptického strašení je trochu problematický z výše uvedených důvodů.
    JN
    November 15, 2019 v 20.55
    Říkáte, pane Šimso, nejprve vystrašit a pak nabídnout záchranu.
    Přesně tak to dělají ti klimatičtí aktivisté.

    Je jejich způsob tedy vhodný spíše pro nedospělého člověka?
    November 15, 2019 v 22.01
    K tomu strašení pekelným ohněm: Možná má každý člověk takového Boha, jakého potřebuje. Takže nechci nikoho soudit. Třeba ti lidé, co mají velmi přísného Boha, potřebují, aby to bylo právě tak.
    Jinak moje zkušenost je, že člověk bez transcendence, tedy bez Boha, je příliš slabý. Bůh je jako kotva, která zajistí, aby ho neodnášel proud. Aby se nenechal snadno ovlivnit.
    Já jsem dřív měla problém s různými protichůdnými názory. Jeden vám řekne to, druhý ono... Ať už o politice, nebo o víře. Člověk tomu nesmí podléhat, jinak bude mít v duši hrozný zmatek. Takže je třeba všechny v klidu vyslechnout a jít si za svým. Vztah s Bohem vidím proto jako velmi přínosný.
    Myslím, že dnešní lidé by sice měli být dospělí a odpovědní, jenže, bohužel, většinou takoví nejsou. Mávnutím kouzelným proutkem se to nezmění, takže na populisty lze sice nadávat, ovšem je tady pro ně živná půda. Zjišťuji také, že spousta lidí, kteří se sami pokládají za ateisty, věří různým pověrám. Na posmrtný život věří kdekdo. Náboženství podle mého názoru vůbec není překonané.
    VP
    November 16, 2019 v 3.18
    Pane Dospivo, potěšil jste mne svými slovy o vzkříšení, které očekáváme, které je víc než život na onom světě, a o obnově světa, kterou máme začít už teď. Děkuji Vám.
    JN
    November 16, 2019 v 11.54
    Taktika populismu
    je tedy nejprve vystrašit a pak nabídnout záchranu.

    A jak se tedy klimatický aktivismus liší od populismu?
    JP
    November 16, 2019 v 12.39
    Pane Nusharte, kdybyste si pořádně přečetl text pana Šimsy, mohl byste zjistit, že na Vaše námitky Vám odpověděl už v něm.

    Takže ještě jednou, naprosto polopatě: ano, pan Šimsa si je plně vědom toho, že jeho uznání vůči ekologickým aktivistům se může jevit v rozporu s tím co napsal výše (tedy s tím "strašením a nabídnutím spásy"); ale že p ř e s t o jsou mu pořád ještě sympatičtější.

    On je tu také ale jeden zcela zásadní rozdíl: ti ekologičtí aktivisté opravdu žádnou "spásu" neslibují. Oni pouze nabízejí šanci k přežití.

    A za druhé: oni ve skutečnosti ničím "nestraší": oni jenom prostě konstatují naprosto objektivní, reálný stav věcí. Kterýžto objektivní stav mohou popírat jenom fundamentalisté kapitalismu jako V. Klaus (starší i mladší, mimochodem).

    Právě tohle je ten zcela zásadní rozdíl vůči křesťanství, které člověka napřed vystraší f i k t i v n í m peklem - aby mu pak nabídla stejně tak fiktivní spásu ve fiktivním nebi.
    VP
    November 16, 2019 v 12.57
    To jenom Vy nás strašíte, že křesťané nás straší. To už dávno není pravda. I křesťané " jenom prostě konstatují naprosto objektivní, reálný stav věcí. "
    JN
    November 16, 2019 v 22.56
    "Oni ve skutečnosti ničím 'nestraší': oni jenom prostě konstatují naprosto objektivní, reálný stav věcí."
    Ano, pane Poláčku.

    Pro křesťana i pro klimatického aktivistu může hrozba budoucího pekla představovat naprosto objektivní a reálný stav věcí.

    JP
    November 17, 2019 v 13.26
    Aha. Takže peklo (křesťanské) je "objektivní stav věcí. Opravdu zajímavý názor.
    PK
    November 17, 2019 v 13.40
    Opět jenom krátce připomenu, že můj předřečník zde nade mnou nedávno projevil výslovné přání přijít do pekla. Z mé strany pak bylo potvrzeno, že podle katolického učení takovéto výslovné přání bude vyslyšeno a splněno.

    Eh, jak může být někdo strašen něčím, co považuje za přitažlivé, a výslovně si to přeje?
    JN
    November 17, 2019 v 16.24
    "Aha. Takže peklo (to křesťanské, ne to klimatické) je objektivní stav věcí"?
    Problém je, že nerozumíme vlastní jazykové logice (viz Wittgenstein). Slovu "peklo" přisuzujeme pohádkový význam, takže aby se (původní) význam slova "peklo" stal opět důvěryhodným (a nikoliv nedůvěryhodnou "pohádkou"), je potřeba opsat ten starý význam novými (současnými - moderními) výrazy. Pokusem o takovéto nové vyjádření původního významu slova "peklo" je třeba "trvalé odloučení od Boha", jenže tady opět narážíme na ten samý problém, jen už místo slova "peklo" je ten problém v dnešní nesrozumitelnosti slova "Bůh". Někdo to pak zkouší třeba s "Vesmírnou Energií" - no budiž, pro jednu osobu křesťanské Trojice by snad toto označení bylo z hlediska vytvoření určité představy jakžtakž přijatelné, jenže tím se zase už octneme v jakémsi "New Age".

    P.S. Takže to nové moderní "klimatické peklo" nakonec tu původní představu "křesťanského pekla" ztvárňuje podobně realisticky, jako jí kdysi ztvárnilo "peklo pohádkové".
    November 17, 2019 v 19.38
    Klimatické peklo a obnova stvoření
    Já myslím, že lidé, co mají obavy o přírodu, by se možná měli zajímat nejen o New Age, ale také o křesťanství (např. o to, jak skrze člověka vešel hřích do celého tvorstva a celého světa) a o židovsko-křesťanskou eschatologii, která se týká obnovy nejen člověka, ale celého stvoření. Tedy vlastně jeho vzkříšení, o němž se zde zmínil pan Dospiva.
    Zrovna dočítám knihu Mireie Ryškové Pavel z Tarsu a jeho svět. V jedné z kapitol Ryšková píše:
    "Obnova světa se netýká jen člověka, nýbrž celého stvoření - tak jako jeho hřích, který člověk do světa vnesl, se netýká pouze jeho, nýbrž zasáhl celé stvoření. "Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu." Tento text je jedním z mála v bibli, kde se objevuje téma stvoření v souvislosti s lidským hříchem, respektive dějinami. Pavlovo myšlení není zcela ojedinělé, podobné myšlenky lze nalézt v judaismu. V každém případě směřovala židovská naděje k tomu, že ve dnech Mesiášových bude země obnovena ve své plodnosti a ve světě zvířat skončí smrtelný zápas o existenci. Tak to naznačovaly již prorocké texty (Izajáš 11,1-10; 65, 25). Podobnou myšlenku pak vyjadřuje i kniha Zjevení, když hovoří o novém nebi a novém Jeruzalému. Pavlova perspektiva je univerzální, osud lidí a osud světa jsou úzce propojeny a dokonce ze "sténání tvorstva", jež pracuje k porodu, tedy k novému zrození, lze vyčíst jistotu Božího spásného působení v tomto světě, naději do budoucnosti....Obnova celého člověka, tak jako celého stvoření, je dílem Boží lásky".
    JK
    November 17, 2019 v 21.57
    Evě Hájkové
    Tak jo. To si teda můžeme zeměkouli v klidu dál rozebírat pod nohama, protože On nám ji v tu pravou chvíli stvoří znova...
    November 17, 2019 v 22.06
    Ne, nemůžeme. Tohle povoleno není. Ale lidé to pravděpodobně budou dělat dál.
    JN
    November 18, 2019 v 0.32
    Všichni mluví o Marxovi a nikdo nemluví o Weberovi
    Kdybych měl něco proti náboženství a proti kapitalismu a nelíbilo by se mi rozebírání zeměkoule pod nohama, možná bych spíš mluvil o Weberovi, o změně náboženské morálky, která vedla k akumulaci kapitálu, o úspěchu v podnikání, který byl pochopen jako znamení Boží přízně a budoucí spásy, o rozebírání zeměkoule pod nohama jako o oslavě Božího díla...
    November 18, 2019 v 5.32
    Ještě i dnes se v Americe objevují kazatelé "evangelia prosperity". Ale stále častěji se to mezi křesťany pokládá za kacířství. Představa, že já se budu modlit k Bohu a Bůh pak za to něco "musí", je totiž zcestná. Respektive, je to platné asi tak stejnou měrou jako to dříve známé: "koho Pánbůh miluje, křížkem ho navštěvuje".
    Boží milost není ani přímo úměrná ani nepřímo úměrná bohatství a prosperitě. Neměli bychom si to tak jednoduše představovat. Spíš bychom si měli představovat, že všechno, co nám Bůh (život) dává, je milost (jak pravila i Terezie z Lisieux před svou smrtí). A všechno může být nakonec k dobrému. Jak napsal apoštol Pavel v listu Filipským: "Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost".
    A tak, v souladu s "vysokou dialektikou", o níž nás poučuje pan Poláček, platí oboje. "Chceš-li něco, musíš se o to přičinit sám". A zároveň platí: "Přestaneš-li o něco usilovat, přijde to kolikrát samo".
    Kdo můžeš pochopit, pochop, řekl by Ježíš.
    JN
    November 18, 2019 v 9.34
    Kdybych chtěl být ironický,
    řekl bych, že když Bůh miluje tradičního katolíka, navštěvuje ho křížkem, a když zase miluje Weberova protestanta, navštěvuje ho prosperitou a ekonomickým růstem.

    (Takže progresivní levice, která chce zastavit ekonomický růst, by se měla spojit s tradičními katolíky:-)
    November 18, 2019 v 10.53
    Opět se dělím o poznatky z četby (aby bylo vidět, že i křesťané hodně čtou, a nejenom Bibli). Třeba to někomu pomůže:

    "Jednou z nejnezbytnějších podmínek k získání vnitřní svobody je schopnost žít přítomný okamžik. Svou svobodu můžeme uplatňovat jen v přítomném okamžiku. Nad minulostí nemáme žádnou moc, nemůžeme v ní změnit ani čárku, všechno naše znovuprožívání minulých událostí, jichž litujeme a považujeme je za nezdar (měl jsem udělat to, měl jsem říct ono...) je jen honbou za větrnými mlýny - obrátit tok času nelze. Jediným možným úkonem svobody ve vztahu k minulosti je přijmout ji takovou, jaká je, a s důvěrou ji odevzdat Bohu.
    Na budoucnost máme pramalý vliv. Dobře víme, že bez ohledu na naši předvídavost, plány a zajištění stačí málo a nic nebude probíhat tak, jak jsme počítali. Svůj život skutečně nemůžeme naprogramovat, lze ho jen okamžik po okamžiku přijímat.
    Jedinou věcí, která nám vposledku patří, je přítomný okamžik. Je jediným prostorem, kde naše úkony mohou být opravdu svobodné. Pouze v přítomném okamžiku jsme opravdu v kontaktu se skutečností.
    Pomíjivost přítomného okamžiku a fakt, že ani minulost ani budoucnost nám skutečně nepatří, lze prožívat tragicky. Pokud se však postavíme do perspektivy víry a křesťanské naděje, ukáže se nám, že přítomný okamžik je nositelem milosti a nesmírné útěchy. Přítomný okamžik je v první řadě okamžikem, v němž je přítomen Bůh: "Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa" (Mt 28, 20). S Bohem se nespojujeme ani v přítomnosti ani v budoucnosti, ale tak, že každý okamžik přijímáme jako prostor jeho přítomnosti, jako místo, kde se nám Bůh dává...Měli bychom se naučit prožívat každý okamžik jako plnost - jako plnost existence, neboť Bůh je zde, a je-li Bůh zde, nic mi nechybí."
    (z knihy Jacques Philippe: Vnitřní svoboda)
    JP
    November 18, 2019 v 11.42
    Takže na "spasení" čeká nejen samotný člověk, nýbrž "celé tvorstvo".

    To je opravdu zajímavé: jakým způsobem dokázali Adam a Eva svým vlastním "hříchem" natolik dramatickým způsobem převrátit zároveň i existenci "všeho tvorstva", tedy všech živočichů, rostlin i baktérií? Jak to vlastně dokázali, že předtím - podle všeho - všichni tito tvorové i rostliny žili spolu v dokonalém míru, a nikdo se neživil tím že by požíral toho druhého?

    A jak tedy bude po tom "spasení pro všechno tvorstvo"? - To se pak tygři začnou živit žraním trávy?...
    JP
    November 18, 2019 v 11.51
    Vnitřní svoboda
    Paní Hájková, vnitřní svoboda je bezpochyby velice důležitá věc - ale když se naprosto a zcela mechanicky odtrhne od svobody vnějšího okruhu lidské existence, pak je to zase špatně. Pak je to zase jenom jedna jediná část pravdy, která přehlíží (ne-li přímo popírá) veškerou pravdu ostatní.

    To intenzivní "prožívání v okamžiku" v daném případě neznamená nic jiného, nežli že se člověk vytrhává z celé linie, z celé kontinuity své existence - jak osobní, tak především rodové.

    Člověk je tu - pod záminkou dokonalého splynutí s Boží milostí - vysloveně okraden jak o své dějiny, tak o svou budoucnost. Lidstvu, lidské společnosti je tu fakticky sděleno: celá tvoje práce, celé tvoje hledání, snažení, nalézání a tvoření v celém průběhu tvých dosavadních dějin bylo ničím, nemá žádný význam a žádnou hodnotu. A stejně tak budoucnost člověka a lidstva nemá žádný význam a žádnou hodnotu; všechno co platí je jenom tento jeden jediný okamžik, a nerušené užívání si neskonalé Boží milosti.

    Autor takovýchto návodů je prezentuje jako nejvyšší prožitek štěstí; ale ve skutečnosti ten, kdo cítí potřebu takto naprosto utíkat jak před svou minulostí tak před svou budoucností, musí být v hloubce svého nitra velice nešťastný, velice ztracený člověk.
    JN
    November 18, 2019 v 12.20
    Minulost je poznaná nutnost,
    je totiž známa a nelze na ní už nic měnit. Budoucnost také nutně přijde a bude dokonce v naprosto přesném souladu se všemi našimi přáními - vše se stane přesně tak, jak si to přejeme ... ale. Má to jeden háček. Když teď v přítomném okamžiku sníme o budoucnosti, musíme být teď v tomto okamžiku svobobodní. Pak se naše představy do puntíku vyplní:-)

    Spinoza (nebo Marx) byli prostě geniální.
    VP
    November 18, 2019 v 12.23
    Být v Bohu můžeme být jen v přítomném okamžiku. Minulý je už pryč a budoucí ještě nenastal.V přítomném okamžiku se vyrovnáváme se svou minulostí (litujeme a děkujeme), i přijímáme svou budoucnost. Proto nic neztrácíme ze své minulosti ani neutíkáme před budoucností. Přítomný okamžik v Bohu spojuje naši minulost i budoucnost.
    November 18, 2019 v 12.40
    A co kdybyste tady nechal, pane Poláčku, nějaký prostor pro tajemství, jak to Bůh udělá, místo toho, abyste se staral, co bude na konci věků žrát tygr? Kdybyste měl smysl pro tajemství, nemusel byste si ho pak sám vyrábět. Nota bene, když vlastnoručně (či vlastnohlavně) vyrobené tajemství není žádné tajemství.
    Mně přijde jako docela zajímavé srovnání toho biblického příběhu, v němž člověk svým hříchem, svou svéhlavostí, neprozřetelně narušil situaci celého tvorstva, se současnými představami o tom, jak člověk svou chamtivostí a konzumem narušuje ekosystém planety. Kdo koho bude žrát v budoucím věku, to opravdu nehodlám řešit. Proto jsem sem zároveň dala ten úryvek o svobodě přítomného okamžiku.
    Ten vůbec nemusí znamenat užívání si, nýbrž také třeba utrpení, před nímž ale člověk nemá utíkat, jak píše autor. Důležité je vědět, že Bůh je stále s námi. A bude s námi i v budoucnosti.
    Lidé prý daleko více trpí strachem z budoucího utrpení a snahou se mu vyhnout, než skutečným utrpením, které se projevuje v přítomnosti. Přijaté utrpení znamená menší utrpení. Zároveň to ale neznamená, že si nemůžeme vzít prášek, když nás něco bolí.
    Ujišťuji vás, že vůbec nejsem ztracený, nešťastný člověk. Naopak, Bůh mi otevřel oči a naučil mě, jak prožívat svůj život.
    November 18, 2019 v 15.00
    Oprava
    V citovaném textu (10:53:16) má v předposlední větě být správně toto: S Bohem se nespojujeme ani v minulosti ani v budoucnosti, ale tak...
    + Další komentáře