Nobelova cena za ekonomii – nastupující ekonomky proměňují celý obor

Nová generace žen-ekonomek dává přednost tvrdým datům před starými mýty a nebojí se ekonomických inovací. Nobelova cena pro Esther Duflovou může vlít novou energii do ekonomické vědy jako takové. Snad žádná jiná věda to nepotřebuje víc.

Švédská národní banka udělila v říjnu Nobelovu cenu za přínos ekonomické vědě trojici Banerjee, Duflová a Kremer. Banka, která cenu udílí již půl století, po právu ocenila jejich inovativní přístup k rozvojové ekonomii. Nejvíc gratulací dostávala od vyhlášení výsledků především Esther Duflová, profesorka z amerického MIT. Ne že by snad její přínos k vědeckým poznatkům byl o tolik větší, než v případě jejích kolegů. Je ale teprve druhou ženou v historii, jejíž jméno se objevuje na prestižním seznamu držitelů Nobelovy ceny za ekonomii.

Esther Duflová se zároveň stala nejmladší nositelkou ocenění v historii jeho udělování. A dalo by se říct, že tím předznamenává určitou generační obměnu ve světové ekonomii. Stejně jako třeba její kolegyně z MIT Melissa Dellová, Emi Nakamurová z kalifornské Berkeley, Heidi Williamsová nebo cenami ověnčená Stefanie Stantchevová z Harvardské univerzity, které se všechny dostaly do seznamu osmi nejlepších mladých ekonomů a ekonomek dekády podle časopisu The Economist.

Esther Duflová se stala teprve druhou ženou a zároveň nejmladší nositelkou Nobelovy ceny za ekonomii v historii jejího udělování. Foto Youtube.com

Otevírání dlouhá léta zkamenělé akademické ekonomie ženám a novým trendům bezpochyby zvyšuje důvěryhodnost celého oboru. Původní význam slova „ekonomie“ z řeckých pojmů oikos a nomos označoval studium „správy domácnosti“. Nedostatek žen v oboru, ponechaných právě v těch skutečných „domácnostech“ světa, odklonil zájem mužských ekonomů na „mužštější“ témata, jako je produkce nebo byznys. Mementem této stárnoucí ekonomie je takzvaný „hrubý domácí produkt“, který dodnes stojí v centru pozornosti hospodářských politik.

Máme dnes dobrý důvod se domnívat, že kdyby mezi sebe elitní ekonomie vpustila ženské ekonomky dříve, mohly již před časem upozornit třeba na to, že tenhle posvátný totem mužské ekonomie jakoukoli činnost vykonanou ve skutečné domácnosti docela ignoruje.

Právě bez domácích prací a péče by přitom nepřežila žádná společnost, natož pak její ekonomika. Ekonomie hlavního proudu tuto „neplacenou práci“ přesto dál nechává bez uznání. Tento pro ekonomii neviditelný příspěvek by přitom podle odhadů navýšil světové HDP až o třetinu. Třeba by pak „nejdůležitější ekonomické číslo“ neukazovalo takovou nerovnováhu, že ženy tvoří jen jeho třetinu, přestože jich je stejně jako mužů a jejich přínos reálnému hospodářství není o nic menší.

Nová generace ekonomek upřednostňuje empirická data před starými mýty a nebojí se ekonomických inovací. Nobelova cena pro Esther Duflovou může nejen motivovat začínající ekonomky, ale také vlít novou energii do ekonomické vědy jako takové. Nemá cenu chodit kolem horké kaše – snad žádná jiná věda, která tak moc ovlivňuje naše životy, to nepotřebuje víc.

Povede historický úspěch Esther Duflové k této životně nutné revizi vědy o lidském bohatství? Pokud se tak má stát, bude potřeba začít u toho, jak se obor vyučuje na vysokých školách. Nedávno zvolená rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová budiž snad první vlaštovkou v našem klausistánu.

A je v zájmu celého oboru, aby takových případů přibývalo. Protože teprve pak můžeme doufat, že se ekonomie skutečně polidští a přenese svou pozornost na společensky klíčová témata, která dosud často nacházíme pod nálepkou „ženská“. A z těchto domnělých „ženských“ témat se tak konečně stanou témata prostě lidská.

A co si myslíte vy? Diskuse (32 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Barevnaodjedlickove2012_1_

Naďa Johanisová - Brno

Souhlasím: HDP i jeho růst jsou silně problematické Sobota, 9.Listopadu 2019, 19:51:48

Děkuji za zajímavý a dobře napsaný článek. Zcela souhlasím s autorem, že HDP jako indikátor tzv. bohatství nechává stranou nepeněžní sféru, jako jsou práce v domácnosti, které tím pádem jakoby nemají ekonomickou hodnotu. Navíc HDP neregistruje samozásobitelství a ani ochuzení v podobě čerpání přírodních zdrojů. Takže i když roste, může indikovat ne vyšší bohatství, ale ochuzení o sociální či přírodní kapitály, které potřebujeme ke šťastnému životu. S ekonomickým růstem roste i spotřeba energie a s ní oteplování planety. A zároveň je na růstu ekonomika závislá. Toto dilema a jak ho vyřešit by mělo být obsahem veřejné diskuse. Bohužel tomu tak prozatím není.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Neděle, 10.Listopadu 2019, 00:25:28

Zcela laicky se domnívám, že "nutnost" ekonomického růstu je zakódovaná v procesu tvorby peněz.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 10.Listopadu 2019, 13:47:45

A z čeho vyplývá ten "proces tvorby peněz"?...

Pane Nusharte, pochopte už, že fenomén zvaný "peníze" nemá naprosto žádnou vlastní substanci. Je to jenom derivát objektivních ekonomických procesů - tedy společenských procesů ve sféře produkce, rozdělování a spotřeby.

Ty peníze dostávají zdánlivě samostatnou existenci jenom v teoriích novodobých ekonomů, kteří nikdy nedokáží pochopit ten celkový komplex uvedených společensko-produkčních vztahů, a z celého tohoto komplexu vidí jenom jeho čistě jevovou stránku. Toto zaměnění podstaty a jevu pojmenoval svého času už Karel Marx jako "zbožní fetišismus" - kdy tedy to, co je jenom nesamostatným obrazem, dostává zdánlivě svůj vlastní život, jako fetiš, který si příslušník nějakého přírodně-barbarského národa vyřeže ze dřeva, a pak sám uvěří tomu že tento fetiš vede svůj vlastní reálný život.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Narazil jsem, pane Poláčku, na tento článek: Pondělí, 11.Listopadu 2019, 00:02:1

http://casopisargument.cz/2019/11/02/milus-kotisova-jazyk-nepoznany-penize/

Podle mě velmi zajímavý článek. Zkuste si ho přečíst.

---------------------------

Na toky peněz se můžete ale dívat také jako na proudící informace. Pokud dostáváte špatné informace, ale přitom nemáte nic jiného, podle čeho byste se mohl řídit...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 11.Listopadu 2019, 12:02:40

Pane Nusharte, ten uvedený článek na mě působí v prvé řadě značně konfúzním dojmem. Není nijak jasné, o čem jeho autorka vlastně chce podávat zprávu: zda o psaném písmu, zda o symbolické řeči vůbec, anebo zda o funkci peněz v procesu (tržní) směny.

V prvé řadě se jeví být víceméně jistým, že autorka buďto vůbec nezná (pracovní) teorii hodnoty, anebo ji nedokázala pochopit.

Jinak by nemohla své úvahy počínat s funkcí peněz jakožto prostředku směny - což je sice funkce klíčová, ale nikoli primární.

Primární moment je ten, že peníze reprezentují určitou h o d n o t u. - A to v míře neztenčené platí třeba i pro ty kultovní býky. I v tom případě totiž muselo být dáno jakési povědomí o tom, jestli se bohům obětuje něco cenného, anebo naopak něco bezcenného.

Takže ještě jednou: na počátku všeho stojí vlastní h o d n o t a toho či onoho předmětu respektive produktu; a peníze jsou až odvozenou funkcí, která umožňuje kromě jiného směnu prostřednictvím toho abstraktního symbolu peněz, namísto aby se musel znovu a znovu směňovat dejme tomu plemenný býk za pět koní.

Veškeré analýzy peněz které počínají - až! - momentem samotné směny, jsou od samotného počátku omezené jenom na jevovou stránku věci, a míjejí se s její samotnou podstatou.

Mimochodem, to co žádá autorka článku v jeho konci, totiž "dematerializování peněz" - kdyby měla trochu větší ponětí o klasických teoriích hodnoty, mohla by vědět, že toto "dematerializování" už dávno provedl Marx. Pro kterého peníze v žádném případě nebyly něčím "hmotným", nýbrž naopak naprosto důsledně společenským vztahem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Plemenný býk za pět koní Pondělí, 11.Listopadu 2019, 16:56:55

Když si chci v býkách našetřit na koně a vezmu si půjčku sto býků (na pět set koní), vracet pak musím býků sto pět (doufám, že pět set koní mi na sto plus pět býků vydělá a ještě mi zbyde na živobytí).

Když to takhle budou dělat všichni, výkon ekonomiky (jednotka výkonu "koňská síla") musí stále růst, aby si všichni vydělali i na splacení úroku - tedy i na těch pět býků navíc. Býci ale jednoho dne dojdou, banka musí místo býků půjčovat ničím nekryté voly, vy pak máte místo pěti koní jednoho vola a všichni plemenní býci jsou shromážděni u ekonomicky nejsilnějšího majitele...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 12.Listopadu 2019, 11:38:24

To sice může být, pane Nusharte; ale tento stav není důsledkem existence peněz jako takových, nýbrž (přirozené) snahy všech ekonomicky činných subjektů dosáhnout NADhodnoty (nyní míněno ve všeobecném smyslu). Peníze jsou v tomto procesu tedy jenom a pouze prostředkem pro dosažení onoho cíle; ale nejsou v žádném případě primárním faktorem, který by celý tento proces uváděl v pohyb.

To že všechno začíná penězi (jakožto úvěrem) - tak se to může jevit právě jenom tehdy, když zůstaneme stát u čistě jevové stránky věcí. Tedy přesně tak, jak to činí naprostá většina současných ekonomů.

Aby nedošlo k omylu: tento pohled není sám o sobě principiálně chybný. Samozřejmě že v té zcela bezprostřední sféře tomu tak skutečně je. Limit takovéhoto výkladu je ale v tom, že zůstává právě jenom na povrchu, že není schopen postihnout hlubší, skrytou podstatu celého - reálného - ekonomického procesu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Tento stav není důsledkem existence peněz jako takových, nýbrž (přirozené) snahy všech ekonomicky činných subjektů dosáhnout NADhodnoty." Úterý, 12.Listopadu 2019, 14:01:13

Tento stav (zvyšování výkonu ekonomiky, zvyšování výkonu firmy, ekonomický růst) není důsledkem přirozené snahy ("snahy bohatnout", snahy o nadhodnotu), nýbrž je důsledkem nutnosti splatit těch pět ničím nekrytých volů.

Pokud by bylo potřeba splatit jen původních sto plemenných býků a nic navíc, ekonomika by k růstu nucena nebyla.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Docela zajímavé Úterý, 12.Listopadu 2019, 22:31:6

by mohlo být ten pohled na vznik peněz z hlediska náboženství (viz článek M. Kotišové) zkusit nějak skloubit s pohledem Maxe Webera na vznik kapitalismu.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 13.Listopadu 2019, 06:32:43

Marx se o náboženství zmiňuje také:
„Je to jen určitý společenský vztah lidí samých, který tu pro ně nabývá fantastické formy vztahu mezi věcmi. Abychom našli analogii, museli bychom se uchýlit do mlhavých sfér náboženského světa. Tu se jeví produkty lidského mozku jako samostatné bytosti nadané vlastním životem a stojící v určitých vztazích k lidem a k sobě navzájem. Tak je tomu i ve světě zboží s produkty lidských rukou. Toto nazývám fetišismem, který je nerozlučně spojen s produkty práce, jakmile se vyrábějí jako zboží, a který je tedy neoddělitelný od zbožní výroby.“
Nebo
„Na první pohled vypadá zboží jako velmi prostá a triviální věc. Jeho rozbor ukazuje, že je to velmi zpropadená věc, plná metafysické rafinovanosti a theologické záludnosti.“
Tomu, o čem Marx mluví - produkty lidského mozku - se ve starozákonní mluvě říkalo modly. Šlo o produkty jak lidského mozku, tak lidských rukou. Marx ovšem jaksi nepočítal s tím, že existuje skutečný Bůh, který není lidským produktem. Věřil, že jsou jen zákonitosti vývoje.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 13.Listopadu 2019, 06:50:3

A proč existuje růst, je myslím v marxismu zdůvodněno zcela jednoduše: Neustále rostoucí lidské potřeby.
Přičemž je úplně jedno, zda jde o potřeby předehnat ostatní nebo je jen dohánět, protože nelze příliš zaostávat za světem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 13.Listopadu 2019, 11:45:34

A proč si ti lidé ty voly/býky tedy vlastně půjčují, pane Nusharte, když ne za účelem rozmnožit vlastní bohatství? Jenom proto aby se na ně mohli dívat ve svých stájích?...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Středa, 13.Listopadu 2019, 20:19:39

To by ale přece znamenalo, že ta růstová ekonomika provází lidstvo po celé jeho dějiny. Já měl vždycky spíš za to, že to je charakteristický znak pouze kapitalismu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Proč si lidé půjčují voly Středa, 13.Listopadu 2019, 21:02:59

("Býci" už se dnes nepůjčují, půjčují se jenom nekrytí voli.)

Půjčovat voly si samozřejmě nikdo nemusí (například zaměstnanec může hospodařit pouze s těmi voly, které mu vyplatí jeho zaměstnavatel za odvedenou práci). Jenže prakticky všichni ti existující voli už byli bankou předtím někomu půjčení, jinak by totiž ani neexistovali. V našem podivném světě téměř všichni nekrytí voli vznikají teprve až je banka někomu půjčí (předtím vůbec neexistují). Když jsou pak ti nekrytí voli na konci svého života do banky vráceni, tak tam zase chcípnou.

Kdyby si tedy vůbec nikdo voly v bankách nepůjčoval, žádní voli by prostě vůbec neexistovali, a to je i ten důvod, proč se voli půjčují (aby existovali).

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Panu Nushartovi Středa, 13.Listopadu 2019, 21:05:4

Asi to byl růst velmi slabý. A asi se mu tak v ekonomii ani neříkalo. Ale myslím si, že celkové bohatství společnosti v průběhu staletí postupně narůstalo.
Lidské potřeby jistě taky. Někde jsem ovšem četla názor, že jejich zvyšování není příčinou nýbrž důsledkem ekonomického růstu.
Pokud je jejich zvyšování až druhotné (důsledek růstu), mělo by tedy naopak platit, že s omezením růstu se lidské potřeby sníží.
Myslím, že trvalá udržitelnost tak nějak počítá s omezením hospodářského růstu a zároveň s tím, že lidské (materiální) potřeby dál neporostou.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Středa, 13.Listopadu 2019, 21:45:57

Myslím, že občas bývá poměrně běžným jevem, že ekonomika sice roste, ale spotřeba domácností (potřeby lidí) neroste, nebo se dokonce někdy lidé i v období ekonomického růstu musejí uskromnit ("utáhnout opasky":-).

Jindřich Kalous - důchodce

Čtvrtek, 14.Listopadu 2019, 00:14:33

Z Murphyho zákonů:
Když jde ekonomika nahoru, všechno ostatní jde do p..ele.

Pavel Kolařík - informatik

Čtvrtek, 14.Listopadu 2019, 07:10:0

Vidím, že diskuse tady opět skutečně má úroveň.

Jindřich Kalous - důchodce

Čtvrtek, 14.Listopadu 2019, 08:40:12

Jiří Nushart má tentokrát pravdu ve stejném smyslu jako ten bonmot vytažený z Murphyho zákonů. Opory režimu, které říkají "ekonomika" (nebo taky "trhy" a jiné osvědčené pojmy), mají na mysli HDP, burzy a podobně. Především v USA (ale přiměřeně to asi platí i pro další státy) je už desítky let známo, že hodnoty akcií na burze nemají vůbec žádnou souvislost se skutečným stavem jejich hospodářství. K čemu je a čemu slouží ukazatel HDP, to bylo myslím už mnohokrát diskutováno a dávno celkem jednoznačně dokázáno. A že se (především zase v USA) reálné příjmy pracujících vrstev (vyjádřené kupní silou) už přes 40 let (od první ropné krize a od nástupu reagonomiky) drží na stejné hodnotě, zatímco majetky nejbohatšího 1% vzrostly za tu dobu o 1 - 2 řády stejně jako to, čemu Jan Keller říká majetková nesouměřitelnost, o tom snad taky není pochyb.

Pokud jde o některé měny nebo komodity, tak ty tzv. trhy jsou představovány často jednotlivci na burzách, v bankách nebo v investičních fondech, zvlášť když jde o nějaké exotické nebo nebezpečné kouty světa. (Správněji bych měl napsat nikoli jednotlivci, ale jejich specializovaným softwarem.) Manipulace těchto jednotlivců s cenami komodit nebo měnami mohou snadno přivést do průšvihu hospodářství celých států, nicméně zainteresovaní na tom vždy vydělají, což se jistě projeví na úrovni jejich majetků a růstu HDP v jejich domovských zemích, takže nakonec režimní hlásné trouby budou vykřikovat do světa, že ekonomika jde nahoru a že se všichni máme líp než kdykoli v minulosti.

Jiným bonmotem to už dost dávno - v první polovině 90. let, kdy se zakládalo na dnešní majetky zdejších všeobecně známých oligarchů - vyjádřil jeden z mých bývalých šéfů v jedné fabrice: "Proč bychom vlastně měli přispívat ke komunismu, který nastal v kancelářích akcionářů?" Předběhl tak dobu nejmíň o 15 let, protože tenkrát se ještě nikdo neodvážil ani přemýšlet - natož nahlas mluvit - o privatizaci zisků a socializaci ztrát.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Růstová a nerůstová ekonomika v dějinách Čtvrtek, 14.Listopadu 2019, 10:39:0

Asi má pravdu paní Hájková, pane Nusharte: ta růstová (respektive prorůstová) ekonomika tu byla vždycky; jenomže v dřívějších dobách pro nějaký viditelný růst nebyly dány objektivní podmínky. Když někdo měl jenom kus pole (ať vlastní nebo v pachtu), k tomu jednoho volka jako tažné zvíře k rádlu, tak s tím nějaký expanzivní nárůst produkce opravdu možný nebyl. Ten rolník byl rád, když se mu podařilo uživit sebe a jeho rodinu, než aby myslel ještě na nějakou "nadhodnotu".

Tato objektivní nemožnost vytváření nadhodnoty (respektive "přidané hodnoty") ovšem nijak neznamenala, že by tehdejší lidé jako svůj prvotní zájem nepociťovali trvalou snahu o maximalizaci vlastního prospěchu. Stačí si jenom vzpomenout, kolik mezi našimi vlastními předky bylo hádek, sporů (a třeba i rozbitých nosů) o nepatrné kousky půdy, třeba jenom o posunutí meze o šířku dlaně...

Zkrátka: člověk je (ostatně jako prakticky každý jiný přírodní tvor) naprogramován na neustálou maximalizaci svých vlastních životních zdrojů; což pak v peněžní ekonomice má formu maximalizace vlastního finančního bohatství, a v tržní ekonomice formu maximalizace vlastního zisku.

Kterýžto stav má pak zcela zásadní důsledky pro celou společnost, to jest pro charakter sociálního/asociálního jednání člověka.

S tímto problémem se potýkal už Aristoteles - který žil ještě víceméně přesně v těch přelomových časech, kdy ještě převládal substituční způsob hospodaření (tedy bez nadprodukce), ale na straně druhé už také byly přítomny formy tvoření zisku "z ničeho", tedy právě čistě poskytováním úvěru. Respektive lichvou.

Aristoteles v zájmu udržení zdravé a mravně spořádané společnosti striktně požadoval zachování toho ryze substitučního způsobu produkce: kdy tedy dané hospodářství produkuje jenom a pouze tolik, kolik je zapotřebí k dostatečnému zásobení farmářské rodiny a její čeledi; ale naprosto zásadně zavrhoval veškeré snahy o nadprodukci, tedy o hromadění (prázdného) bohatství. Jako zcela nejzavrženíhodnější pak odsuzuje právě tu lichvu - tedy půjčování peněz na úrok - kde podle jeho pojetí za tím dosaženým ziskem nestojí žádná reálně vykonaná práce, nýbrž právě jenom čirá lichva, bezpracný a bezobsažný zisk.

Tolik tedy Aristoteles; jenže jak řečeno on žil v dobách, kdy se ještě mohlo uvěřit tomu, že je možno natrvalo vyžít s tím ryze substitučním způsobem hospodaření. Tato doba je už ale dávno pryč; moderní ekonomika je dynamická, diverzifikovaná, založená na extrémně vysoké míře dělby práce. Nějaké hospodářství které by dokázalo vyrobit všechno co potřebuje - to je na teritoriu "prvního světa" prakticky naprosto vyloučené.

A tato vysoce komplexní ekonomika nutně potřebuje nějaké médium vzájemného zprostředkování - a tedy peníze a trh. A motorem této dynamické, tržně-monetární ekonomiky - to se nedá nic dělat - je snaha po dosahování vlastního zisku. Ovšem - se všemi z toho plynoucími negativními důsledky, které jasnozřivě viděl už Aristoteles. (A vlastně už před ním i Platón.)

Marx se pokusil tyto negativní důsledky odstranit radikálním řezem - zrušením tržní ekonomiky, zrušením peněz. Dnes už je naprosto jasné: to byl fakticky zcela šílený pokus, který vedl k naprosté devastaci národní ekonomiky, a zcela důsledně byl realizován vlastně jenom v prvních měsících ruské revoluce (než ho Lenin spěšně nahradil NEPem, čili restaurací kapitalismu), a pak ještě v Kambodže, v časech zběsilého teroru "Rudých Khmerů".

Takže dnes máme vlastně jenom trojí možnost:

- buďto se znovu pokusit nějakým způsobem zrušit prorůstovou ekonomiku; ovšem s nevyhnutelným důsledkem přinejmenším naprosté produkční stagnace, ne-li přímo chaosu

- nebo se natrvalo smířit s tržní, expanzivní ekonomikou; ovšem se všemi jejími negativními důsledky

- anebo se pokusit přece jenom o nějakou "třetí cestu", tedy zachovat tržní ekonomiku (i s jejím vůdčím impulsem snahy po maximalizaci vlastního prospěchu) - ovšem s tím, že ten "vlastní prospěch" by byl definován nějakým novým způsobem, ne výlučně jako prospěch ze řetězu utrženého egoistického individua.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Poláčku, myslím, že je nemožné "ze řetězu utržené egoistické individuum" (nikoli ale nekryté voly) přivazovat zpátky k řetězu. Čtvrtek, 14.Listopadu 2019, 13:02:4

(Jde o to, že odchycení a připoutání zdivočelého egoistického individua - nikoliv tedy těch našich volů - by musel provést nějaký egoistický kovboj a tím zase dojde k nežádoucímu útlaku odchyceného individua.)

----------------------------------

"Hádka o posunutí meze" je spíše projev teritoriality, nežli projev snahy mít se lépe.

A projev teritoriality (kteréhokoliv teritoriálního živočicha) není přírodě ke škodě, ale k užitku.

--------------------------------------

V té moderní globálně diverzifikované (vysoce komplexní, tržně-monetární...) ekonomice právě ale nefunguje dobře zpětná vazba na lokální (přírodní) prostředí. (Samo)regulace této globální ekonomiky tedy nereaguje na nerovnováhu místního ekosystému, nýbrž na zpětnovazební informaci zprostředkovanou pohybem nekrytých volů po zeměkouli.

Můžeme tedy možná argumentovat v tom smyslu, že pohyb nekrytých volů po bezcelním světě nás chrání před vojenskými konflikty, jenže ti globální voli zase devastují místní přírodu, nemají na ní už žádnou vazbu, přičemž všechny ty "místní přírody" dohromady tvoří přírodu celé planety Země.

Jindřich Kalous - důchodce

Čtvrtek, 14.Listopadu 2019, 16:22:8

Problémem není ani tak sama existence oligarchů, někdo by možná kontroverzně řekl, že dokonce ani způsoby, jakými nabývají majetků, ale především to, že si s pomocí svých majetků mohou kupovat neomezenou moc. Takže je nutno řešit problém, jak znemožnit držitelům největším majetků získávání neomezené moci. Řekl bych, že v historii byl tento problém již mnohokrát řešen, a to způsoby tak různými, že by se mezi nimi jistě dala najít nějaká inspirace vhodná i pro naše století.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 15.Listopadu 2019, 13:56:31

Princip oligarchie a "kupování si moci" jsou spojené nádoby, pane Kalousi.

Aristoteles viděl (relativně nejméně špatné) řešení ve velice precizně vyváženém, institucionalizovaném poměru mezi oligarchií a demokracií. Tedy mezi zájmy bohatých a zájmy chudých.

Ovšem on ještě nežil v době, kdy ty majetky bohatých rostou téměř až donekonečna. - Na straně druhé ale je fakt, že i ten tábor demokracie má dnes mnohem větší prostředky, nežli tehdy. Například ne všechny sdělovací prostředky jsou v rukou oligarchů. A za druhé, i když jsou v soukromých rukou, tak právě to je nutí k demokratizaci - musejí se totiž prodat, to jest někdo je (například noviny) musí kupovat; a pokud hlavním odběratelem je ta demokratická složka (obecný lid), pak tato média musí alespoň do značné části odrážet názory a přání tohoto lidu.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Pátek, 15.Listopadu 2019, 15:21:5

"...pak tato média musí alespoň do značné části odrážet názory a přání tohoto lidu..."

...uměle vytvořené právě těmi médii a jinými opinionmakery.

Dnes už nikdo nemá šanci udělat si názor na svět v celé jeho složitosti vlastní zkušeností. To mediální manipulátoři i ti, kdo jim zadávají úkoly, velice dobře vědí.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Problém mediální manipulace Pátek, 15.Listopadu 2019, 21:46:53

spočívá v tom, že i když ji díky své zkušenosti rozeznáte, pořád nevíte nic o motivaci. Mediální manipulátor může být sám obětí manipulace ("vlastního přesvědčení"), problém může být v intelektu - ale spíše v kognitivní disonanci, až jako poslední možnost bych pak viděl to vědomé plnění něčího zadání.

Zcela vyloučit, že člověk je sám obětí vlastního přesvědčení, může však jen oběť vlastního přesvědčení.

Jindřich Kalous - důchodce

Jiřímu Nushartovi Pátek, 15.Listopadu 2019, 22:18:59

Důležitý není úmysl, ale výsledek.

A to zadání je jasné: Zvýšit prodej toho média.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pátek, 15.Listopadu 2019, 22:49:15

No dobře, ale jak poznáte mediální manipulaci u těch médií, co se neprodávají?

Jindřich Kalous - důchodce

Jiřímu Nushartovi Pátek, 15.Listopadu 2019, 23:13:45

Která média se neprodávají?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Sobota, 16.Listopadu 2019, 00:09:56

Například Deník Referendum. Nebo diskusní příspěvky kdekoliv na internetu.

Jindřich Kalous - důchodce

Jiřímu Nushartovi Sobota, 16.Listopadu 2019, 00:52:9

Myslím, že vůbec nechápete, jak internet jako médium funguje.

Ivo Horák - Praha 3

Sobota, 16.Listopadu 2019, 12:03:22

Podceňování významu a role médií, vč. působení reklamy, se zdá být v dnešní době nepravděpodobné. Přece však je zcela běžné. Také ve zdejších diskusích téma téměř absentuje, nebo je málo smyslu, ochoty a chuti je hlouběji traktovat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Síla mediálního působení Sobota, 16.Listopadu 2019, 12:31:30

Kdysi dávno nám na semináři politologie vedoucí semináře ocitoval výrok jakéhosi amerického mediálního činitele: "Dejte mi do ruky všechny noviny a všechny televizní stanice - a do dvou měsíců já budu rozhodovat o tom, kdo se stane americkým prezidentem, a kdo vyhraje volby do senátu!"

A pak nás vedoucí semináře vybídl k diskusi o tom, zda je toto přesvědčení o absolutní moci médií nad veřejným míněním oprávněné, anebo ne.

Reálný stav věcí bude asi o dost komplikovanější, nežli prostá odpověď "ano" anebo "ne".

Na jedné straně ta manipulativní síla a moc médií je dozajista obrovská. O tom není (respektive by nemělo být) pochyb. A stejně tak je dozajista fakt, že velmi mnoho lidí si vůbec nedokáže uvědomit, jak jejich mysl, jejich názory, jejich přesvědčení manipulují média, a zájmové skupiny za těmito médii stojící.

Ale na straně druhé - připomeňme si časy totality, státní moc měla totální kontrolu nad veškerými médii; a přesto těmto médiím nakonec nevěřil už (téměř) nikdo, a naprostá většina společnosti měla názory zcela opačné.

Druhý poznatek je tedy ten: ano, média mají velkou manipulativní sílu; ale konec konců rozhoduje životní realita. Člověka nelze natrvalo zmanipulovat tam, kde se ideologie dostává do příkrého rozporu s jeho vlastními vitálními, existenčními zájmy.

Takže v tomto ohledu se fakticky opět jednou potvrdila jedna stará pravda Karla Marxe: konec konců rozhoduje nikoli ideologie, nikoli společenské vědomí - nýbrž holá realita, to jest primární sféra materiální existence člověka a společnosti.

Ovšem - ani u tohoto zjištění není možno skončit. Vraťme se opět k minulému režimu: sice na jedné straně mu ke konci už nevěřila naprostá většina národa; ale na straně druhé svým mediálním monopolem přece jenom dokázal určité své principy natolik hluboko vštípit do myslí (a názorů) lidí, že ještě v prosinci roku 1989 bylo nějakých devadesát procent té samé populace pro zachování socialismu.

To celé tedy ještě jednou: mediální působení má obrovskou manipulativní moc; ale na straně druhé, vitální zájmy konkrétních lidí (a konkrétní doby) není možno natrvalo účinně potlačit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.