Chci přispět X

Politická ekonomie strachu

Zpráva Národní rozpočtové rady o udržitelnosti veřejných financí odkrývá značné nedostatky zdejší veřejné debaty o ekonomice: chybí nám schopnost uvažovat o dlouhodobých trendech a pracovat s evropskou i globální perspektivou.

Národní rozpočtová rada je nezávislý orgán, jehož hlavním úkolem je vyhodnocovat, zda stát a jeho instituce dodržují zákon o rozpočtové odpovědnosti. Se svou nedávnou Zprávou o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí sice Rada k úkolu přistoupila odpovědně, nicméně se pouze zařadila do zástupu vyvolávačů strachu z řad politiků, ekonomů a komentátorů.

Očekávání expertů, že by mohla doplnit či rozšířit pravidelné analytické dokumenty o státních financích, mezi které lze zařadit třeba Konvergenční program či Makroekonomickou predikci, se však nenaplnila. Pouze jim dala apokalyptický ráz.

Zpráva o myšlenkovém experimentu
Zpráva je problematická hned na několika frontách. Uvádí nejpravděpodobnější scénáře vývoje veřejných financí do roku 2068, a to při splnění spousty nesplnitelných předpokladů. Tím nejchatrnějším z nich je, že v příštích pěti dekádách se vůbec nic nestane. Nepřijde žádná ekonomická krize, žádná měnová reforma ani žádná zásadní ekonomická transformace. Prostě nic.

Podobné myšlenkové experimenty pozbývají smysl jednoduše proto, že fungují na příliš podobném principu jako ekonomie: vystavíme si virtuální svět, ve kterém zkoumáme, jak moc neudržitelná je skutečnost. Takový přístup totiž může snadno označit státní dluh za hlavní problém naší smutné existence, ke kterému je potřeba stavět se racionálně – jako k početní úloze.

Matematická cvičení trénují lidský mozek, ale když jde o reálné hospodářství, nemělo by se zapomínat například na očekávané dopady digitalizace, eskalaci mezinárodních ekonomických konfliktů, proměny vlivu politiky na ekonomiku a naopak. Prostě všechno to, co neodmyslitelně patří k diskusi o budoucnosti české ekonomiky 21. století v kontextu té světové.

P05cfkstApokalyptické obrazy jsou v módě. Tak proč je nepoužít i ve scénáři vývoje veřejných financí? Repro BBC

Čeká nás řecká tragédie?
Závěry zprávy, které proletěly českými médii za doprovodu šokujících titulků, lze shrnout do sdělení, že se státní dluh může „vymknout kontrole“, že bychom se mohli vydat řeckou cestou (a skončit ještě hůř) a že nám hrozí „dluhová past“.

K vyvolání umělé paniky z veřejného zadlužení stačí exponovat tři klíčová slova dluh, past a Řecko, hrozící krizi podbarvit nějakým děsivým číslem (třeba dluhem ve výši 230 procent HDP) a katastrofa je na světě.

Výhled přitom vůbec nemusí být tak černý. Co se týká veřejného dluhu, řadíme se s 34,7 procenta v poměru k HDP mezi nejúžasnější země v Evropě (společně s Bulharskem, Estonskem a Lucemburskem). Tuto skutečnost reflektují i ratingové agentury a řadí naši státní kasu k těm spolehlivým.

Trestuhodným argumentačním faulem v kontextu debaty o veřejných financích je odvolávání se na Řecko, jež se nepoužívá z analytických ani z odborných důvodů, ale spíše proto, že jde o slovo spojené s emocemi. Každý si vzpomene na nekonečné obviňování Řeků z nezodpovědnosti, balancování na hraně státního bankrotu nebo spekulace o vystupování z eurozóny.

Dodnes není jasné, jestli řecký stát trpěl (či stále trpí) vinou vysokého zadlužení před krizí, kvůli dopadům světové krize, vlivem sanací bank, kvůli nedostatečnému dobudování eurozóny nebo zda za všechno mohli jižanští důchodci. „Řecká cesta“ státního zadlužení není odborný termín a jako takový do odborné a nezávislé zprávy nepatří.

Zrušme důchody
Zpráva se nicméně primárně věnuje výdajům na penze. Uvádí, že do roku 2059 narostou až na 12,9 procenta HDP. I zde je vyvolávána zbytečná panika.

Česká republika vydává na penze 7,4 procenta HDP, zatímco průměr v EU přesahuje 10 procent. Celkem pět členských zemí EU překonalo pekelnou hodnotu 12,9 už dnes. Přesto například ve Skandinávii nevládne anarchie a lidé nepobíhají zmateně po ulicích a nevolají po rozpočtové odpovědnosti.

Podle propočtů národních rozpočtových radních může navíc státní dluh v roce 2068 (za výše uvedených předpokladů) dosáhnout 230 procent HDP. Odhad výše dluhu k HDP za padesát let a odvozování závěrů z takového čísla je prostě pitomost. Argumentů proti takovému strašení je nekonečné množství.

Pokud Rada straší Řeckem, lze kontrovat Japonskem, jehož dluh je asi 250 procent HDP a nezdá se, že by šlo o zemi zápasící s refinancováním svých závazků. Potenciální vznik dluhové spirály v případě národního státu stojí i na jiných důvodech než jen na hloupém čísle. Třeba na diverzifikaci vlastnictví státního dluhu, na výši dluhu ostatních zemí nebo na důvěře „trhů“ (rozuměj burzovních makléřů).

Antiutopie ve službách politiky strachu
Veřejné osoby, které využívají strach jakožto politický nástroj, často staví argumentační oslí můstky. Veřejná debata snese všechno: odložíme-li dvouleté děti do školek, budou se zanedlouho odebírat rodičům hned po porodu; pokud proplácíme školní obědy, zaděláváme si na znovuzavedení cenzury a zákazu cestování. A že Ruská federace ovlivňuje demokratické volby v jiné zemi? Irelevantní, protože Američané jistě dělají i horší věci.

Jak pak vypadá podobný oslí můstek v podobě zprávy o šikmé ploše veřejných financí? Jestliže již dnes neminimalizujeme deficity rozpočtu, postupně přesáhnou bilion, pak tisíc bilionů a nakonec překročíme nekonečno a spadneme do černé díry.

Omezenost národně-rozpočtových prognóz financí v širších souvislostech odkrývá nepříjemnou charakteristiku české veřejné debaty. Bolestně nám chybí schopnost uvažovat o dlouhodobých trendech, o vizích směřování naší země, pracovat s dlouhodobou evropskou i globální perspektivou.

Úzkoprsé přemýšlení chybně přikládá důležitost všemožným apokalyptickým antiutopiím. Takový pohled do budoucna totiž zahrnuje pouze klamavý odraz současnosti. Antiutopie o dluhové pasti českých veřejných financí v roce 2068 nepracuje s úvahami o reálné podobě budoucnosti, je spíše ukázkou neschopnosti překonat naši vlastní kognitivní strnulost.

Příští zpráva Národní rozpočtové rady a každé jí podobné zamyšlení o budoucnosti potřebuje jeden skutečně důležitý prvek: představivost.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 8.Listopadu 2018, 13:48:56

Protentokrát musím autorovi poněkud oponovat.

Za prvé: ty důchody jsou problémem prakticky ve v š e c h vyspělých zemích. I v těch nejbohatších. A to že v tuto chvíli se pod tím národní rozpočty j e š t ě nehroutí, to zdaleka nedává záruku že se tak nestane v budoucnosti. Faktem je: vzhledem k demografickému vývoji bude v budoucnosti neustále narůstat jak absolutní počet obyvatel v důchodovém věku, tak i jejich nadproporční podíl vzhledem k obyvatelstvu ve věku produkčním. Krátce řečeno: čím dál tím méně "produktivních" bude muset alimentovat čím dál tím více důchodců.

Jediný reálný důsledek je: buďto do budoucna snížit důchody (a tím se smířit s chudobou v důchodovém věku), anebo zatížit státní rozpočet nad únosnou míru. S tím, že jednou nevyhnutelně dojde ke kolapsu.

To že český státní rozpočet je v současné době méně zadlužený nežli v jiných zemích - to není naprosto žádným důvodem pro uspokojení. To se může velice rychle změnit. Obzvlášť kdy zohledníme, že v současné době je ten český státní rozpočet stále ještě masivně dotován evropskými rozvojovými subvencemi. Jejichž vyplácení se ale už v dohledné době bude chýlit ke konci.

A co se toho Japonska týče: stav jeho financí je dlouhodobě cílem masivní kritiky ze strany všech ostatních průmyslových zemí. Současné japonské vedení však praktikuje svou "aboekonomiku", která by se snad nejlépe dala charakterizovat německým rčením "Augen zu und durch". Zkrátka, zavřít oči a utíkat pořád dopředu; však ono to už nějak dopadne. Japonská vláda do své ekonomiky pumpuje stále další a další peníze, na dluh. (Namísto aby zvýšila či vůbec zavedla standardní daň z přidané hodnoty, k čemuž ji tlačí ostatní průmyslové státy.) Dokud je japonská ekonomika (na rozdíl od té řecké) stále ještě silná a výkonná, může to tak po určitý čas fungovat. Ale jestli se celá tato hra s - vposledku nekrytými - financemi jednou zhroutí, pak s největší pravděpodobností strašlivě zkolabuje nejen japonská ekonomika, nýbrž ta s sebou celou světovou ekonomiku strhne do krize, proti níž by ta řecká byla jenom nevinnou hříčkou.

Vojtěch Klusáček - Brno

Čtvrtek, 8.Listopadu 2018, 18:43:32

Pro hodnocení není důležité co kdo kritizuje, nýbrž jaké jsou výsledky. Japonsko má rekordní suverénní dluh, ještě tento dluh vesele monetizuje, tj. kryje centrální bankou tištěnými penězi a děje se...právě že se neděje vůbec nic. Sotva se dostává z deflace, o už pár desetiletí prorokované pádivé inflaci úplně pomlčet, ona by vůbec nějaká nenulová byla toužebně očekávaná.

Ukazuje se holt, experimentálně a tudíž málo zpochybnitelně, že jsou-li volné a nevyužité výrobní kapacity - což je případ veškerých vyspělých ekonomik v poslední době, koneckonců až na pár výjimek probíhaly od počátku do dnešních dní veškeré kapitalistické krize pod obrazem nadvýroby, nikoli absolutního nedostatku - dluh není problém a pumpování peněz do ekonomiky je jedině ku prospěchu. Což samozřejmě staví posledních 70 let převažující neoklasickou (jinými slovy, ačkoli ne úplně přesně neoliberální) ekonomii na hlavu, s jejím přístupem dluh = zločin proti budoucím generacím, tisk peněz = smrtelný hřích a jistá zkáza.

Samozřejmě když někdo jako Josef Poláček nebo (to je horší) takřka veškeré relevantní politické síly vyspělých zemí, závěry neoklasiky vzal za své a zcela si je zvnitřnil, má s Japonskem nemalý problém. A koneckonců s celým krizovým vývojem posledních let.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 9.Listopadu 2018, 09:56:38

Ekonomické názory pana Klusáčka jsou tedy mnohem jasnozřivější, nežli nejen názory jakéhosi Josefa Poláčka, nýbrž i všech relevantních ekonomů vyspělých zemí... Hm, opravdu zajímavé.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Všichni relevantní ekonomové Pátek, 9.Listopadu 2018, 13:42:28

Relevantní ekonomové, nakolik se mi zatím podařilo zjistit, růst nákladů penzijního systému spojený se stárnutím populace nepovažují za zásadní problém. Paul Krugman, Joseph Stiglitz nebo Thomas Piketty se zabývají úplně jinými věcmi.

Stiglitz psal o penzijním systému do Guardianu v roce 2005, varoval před Bushovým plánem tento systém privatizovat. O hrozícím deficitu penzijního účtu tam říká, že je to oblíbený strašák privatizátorů, že problém je to sice reálný, ale zdaleka ne tak závažný, jak ho privatizátoři zveličují, že privatizace ho rozhodně nevyřeší, naopak drasticky zhorší, a že jsou jiné, závažnější problémy, které by ekonomové měli urychleně řešit.

Aktuální články Guardianu na téma penzijního systému se věnují především nerovnostem mezi ženami a muži. Stejným tématem se zabývá i český think tank IDEA a doporučuje společné penzijní pojištění manželů. Zároveň doporučuje zvýšit dostupnost předškolní péče o děti a nejvíce pozornosti věnuje vzdělávacímu systému. Daniel Múnich z tohoto think tanku navíc vede odděleně samostatný blok zaměčený na hodnocení vědeckého výzkumu v Česku.

Ilona Švihlíková nepovažovala ve svém časopise !Argument za nutné věnovat se zprávě Národní rozpočtové rady, kritický článek vysmívající se věštecké neschopnosti rozpočtových radních napsal nějaký Jan Voženílek.

Ekonomové zpovídaní Deníkem N navrhují zachraňovat penzijní systém různými způsoby včetně progresivních daní a vyššího danění kapitálu, zejména daně z práce robotů. Daniel Münich z CERGE-EI/IDEA mě překvapil podporou zvyšování věku odchodu do důchodu, zároveň ve shodě s blogem IDEA doporučuje jako součást řešení možných problémů s penzijním systémem zajistit místa ve školkách pro dvouleté děti. Zprávu Národní rozpočtové rady otevřeně kritizují Jiří Šteg a Martin Fassmann, přičemž Fassmann vůbec odmítl legitimizovat tuto zprávu tím, že by rozebíral možnosti řešení problémů, jimiž straší.

Že zprávu strhal také Andrej Babiš, je jen perlička pro pobavení, Babiš relevantní ekonom není.

Vojtěch Klusáček - Brno

Pátek, 9.Listopadu 2018, 23:11:55

Není to ve vědě koneckonců nová situace a opakovalo se to poměrně často, kdy mainstream desetiletí (a někdy i celá staletí) tvrdil něco a jen naprostá menšina to rozporovala - pravdu měli ovšem ona, nikoli hlavní proud. Bylo to tak s evoluční teorií, s mikrobiální teorií nákazy, s atomismem...mám pokračovat? V ekonomii je situace posledních několik desítek let velmi podobná. Naprosto, zhruba z 90 %, převažuje směr zvaný neoklasická ekonomie. Přesně to co pane Poláčku považujete za objektivní popis skutečnosti a něco jako prostý popis vztahů "prostě tak jak jsou" - přesně to je pouze jedna z možný ekonomických teorií, pouze dnes převažující, takže jaksi zlidověla do podoby "toho co tak prostě objektivně je". A to navzdory tomu, že má řadu závažných nedostatků, přehlíží klíčové otázky a problémy dneška a přinejmenším od poslední velké ekonomické krize stále zjevněji úplně míjí s tím, co se v ekonomice reálně děje.

Kdybyste chtěl přeci jen něco bližšího, mohu jenom doporučit Ulrike Herrmann, patřící mezi nejrenomovanější ekonomické publicistky a profesí ekonomky současného Německa. Takže se jí nedá vyčíst ani marxistická úchylka, ani účelová protiněmeckost předhazovatelná mně zde v diskuzi nebo prof. Varoufakisovi, ani se nedá smést ze stolu poukazem na chybějící odbornost. Asi nejdoporučeníhodnější poslední titul "Kein Kapitalismus ist auch keine Lösung (2016)"; i dříve vyšlé publikace "Der Sieg des Kapitals (2013)" a "Hurra, wir dürfen zahlen (2010)" stojí za přečtení.

Mimochodem, před necelým měsícem byl s Ulrike Herrmann nádherný rozhovor na Österreich 1 - bohužel už není k dispozici k poslechu; pro Honzu Macháčka, na svém FB profilu jsem se k němu pokusil o hrubý přepis, pakliže by vás téma zajímalo.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Přesně tak Sobota, 10.Listopadu 2018, 12:23:22

P. Poláček je v praktických ekonomických otázkách neoliberál, přestože jinak - teoreticky - se pořád nějak pokouší vyrovnat s marxismem a přitahuje ho vize nekapitalistické společnosti. Tento rozpor je u něho zvlášť výrazný, je podivný - ale zároveň i zajímavý.

Jinak řekl bych to dost radikálně: Vše, co je "antineoliberální", je pozoruhodné, stojí za promýšlení - a pokud takovýto teoretický test dopadne dobře, tak i za ozkoušení.
Včera jsem poslouchal přednášku P. Gočeva, který říkal - a ono to tak opravdu vypadá, že západní akademická ekonomie je levicová a neliší se tak od jiných společenských věd, zatímco různí ti veřejně vystupující analytici jsou pravicoví, v ČR pak zejména.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.