Když na konci minulého roku vláda Srí Lanky předala čínskému protějšku svůj přístav Hambantota, vzbudilo toto oznámení rozruch nejen přímo na ostrově, ale i v dalších částech světa. Často byl v této souvislosti zmiňován i africký kontinent, kde řadu států se Srí Lankou spojují obrovské dluhy vůči Číně.

Je to právě nekontrolovaně rostoucí dluh Srí Lanky vůči Pekingu, který vedl místní vládu k rozhodnutí jej splácet pronajmutím nově postaveného a strategicky položeného přístavu na následujících 99 let.

Čínská půjčka není zadarmo

Případ poukazuje na osud, který může čekat země, jež si půjčují od Číny. Na rozdíl od věřitelů, jakými jsou Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, si Čína poskytnuté půjčky často nechává splácet či ručit přístupem ke strategicky důležitým nerostným surovinám a infrastruktuře. V roce 2011 například Čína souhlasila s odepsáním dluhu Tádžikistánu výměnou za jedno procento rozlohy území dlužníka ve svůj prospěch.

Zadlužení Číně má přirozeně svoje důvody. Čínské půjčky bývají výhodné a dostávají je i již zadlužené státy, jimž by bylo financování od jiných věřitelů rovnou odepřeno, nebo by se úroková sazba pro riskantní finanční prostředí dlužníka pohybovala daleko výše. S pomocí Číny ale mohou realizovat důležité a potřebné projekty.

Problém ovšem nastává, pokud projekty negenerují očekávané zisky, případně dojde-li k poklesu ceny komodity, kterou recipient splácí jeho realizaci. V takových případech si Čína nechává splácet dluhy výměnou za navýšení vývozu surovin, strategické území či infrastrukturu, navýšením vývozu surovin. Někdy dlouhodobě dojednané miliardové projekty rovnou ruší, jako to v minulosti udělala třeba v Ghaně.

Zadlužený kontinent

Obavy, že scénář na Srí Lance bude následovat i Afrika, plynou z již existující vysoké zadluženosti Číně, která svoje pole působnosti na kontinentě navíc dále rozšiřuje. V této souvislosti organizace AidData odhaduje, že od roku 2000 do roku 2014 Čína poskytla africkým státům finance v hodnotě převyšující 300 miliard dolarů.

Součástí této částky jsou i finanční toky, které mohou být označeny za rozvojovou pomoc, recipient je tedy nemusí splácet. Ovšem až dvě třetiny tvoří právě půjčky, které Peking poskytuje na velké infrastrukturní projekty, jakými jsou výstavba dálnic, železnic, elektráren nebo přístavů.

Byť Čína ve stejném období odpustila africkým státům dluhy ve výši takřka šesti miliard dolarů, jedná se převážně o desetiletí staré pohledávky, jejichž odpuštění zpravidla následovalo uzavření nových finančních dohod ve výrazně větším objemu.

Džibutsko na hedvábné stezce

Největší obavy v současnosti budí megalomanská iniciativa čínské vlády známá jako „nová hedvábná stezka“ (One Belt, One Road Initiative či také Belt and Road Initiative). Tato iniciativa zahrnující 68 států si klade za cíl propojit tři kontinenty vybudováním dopravní, energetické a telekomunikační infrastruktury v hodnotě osmi bilionů dolarů. Do plánu přirozeně spadá i přístav na Srí Lance, který již Čína získala.

Tým expertů z výzkumné organizace Center for Global Development v nedávno publikované zprávě poukazuje na možná rizika celé iniciativy v souvislosti se zadlužeností participujících států. Za vůbec nejohroženější přitom považují africké Džibutsko. Právě tento malý a strategicky položený stát na pomezí Rudého moře a Adenského zálivu se nedávno dostal do hledáčku světových médií, když si jej Čína zvolila jako místo pro svoji první a zatím i jedinou zámořskou vojenskou základnu.

Džibutsko má být jakousi „vstupní bránou“ hedvábné stezky na kontinent. Země je již v současnosti silně zadlužená a MMF upozorňuje, že jen během minulých dvou let díky čínským půjčkám veřejný dluh státu narostl z 50 na 85 procent HDP, což africkou zemi dostalo do čela žebříčku nejzadluženějších nízkopříjmových států vůbec.

V souvislosti s budováním hedvábné stezky Čína poskytla 1,4 miliardy dolarů na vybudování hlavních projektů, mezi které patří nová letiště, přístav, ropný terminál a silnice. U těchto projektů přitom chybí jakákoli záruka, že budou generovat dostatečné zisky, aby bylo možné dluh splácet.

A co zbytek Afriky?

Další státy Afriky, jakými jsou Keňa, Etiopie nebo Egypt, budou do iniciativy rovněž zahrnuty, přičemž první dva z nich patří již dnes mezi největší dlužníky Pekingu na kontinentě a své pohledávky budou splácet jen s obtížemi.

Hedvábná stezka budovaná Pekingem vzbudila velkou pozornost i ve Spojených státech. Počátkem roku čínské angažmá při návštěvě východoafrických států ostře zkritizoval dnes již bývalý americký ministr zahraničí Rex Tillerson. Reakci vyvolaly zejména zvěsti o tom, že se Džibutsko chystá předat svůj strategicky položený přístav čínské státní firmě.

Přístav je totiž přístupovým bodem do vojenských základen jak pro USA, tak pro Francii, Itálii nebo Japonsko. Spojené státy ovšem zároveň nepřicházejí s alternativou, kterou by iniciativy Pekingu dokázaly zvrátit, a africkým státům nic konkrétního nenabízejí.

Čínská neprůhlednost

Problematické se v této situaci jeví mimo jiné to, že Čína nemá jednotnou strategii, jak se s dlužníky vypořádat. Čína není členem Pařížského klubu, který koordinuje činnost věřitelů v případě potíží při splácení dluhů, a vzhledem k tomu, že Čína až letos oznámila vznik nové agentury spravující rozvojové finanční toky, není jasné ani to, zdali má vůbec Peking přehled o objemu a alokaci svých pohledávek v zahraničí.

Doposud o financování projektů zároveň rozhodovala Státní rada, několik ministerstev a finančních institucí, a k tomu ještě provinční autority, což monitoring vysoce komplikuje. I to je uváděno jako jeden z možných důvodů, proč Čína dlouhodobě odmítá zveřejnit detailní informace o svém rozvojovém financování v zahraničí. Ucelené detailní informace na projektové úrovni prostě nemusí vůbec existovat.

Nelze tedy předvídat, jestli se africké státy dočkají spíše scénáře ze Srí Lanky, nebo jestli bude čínský postup mírnější jako například v Zimbabwe, kterému nedávno Čína dluhy úplně odepsala.

Dluhem k čínskému růstu

Ať už budou africké státy následovat jakýkoli scénář, Pekingu je jedno, jestli jsou jím financované a realizované projekty ziskové, a tedy i to, jestli je dlužník dokáže splatit. Čínský prezident Si Ťin-pching sice může hovořit o „harmonické koexistenci“ a „nezájmu podrývat stabilitu“, případ Srí Lanky však demonstruje, jak destabilizující mohou být čínské peníze v kombinaci s nezodpovědnou domácí vládou.

V Africe i jinde ve světě Čína totiž hraje o víc než o „pár“ miliard dolarů dluhu. Vybudované projekty mají sloužit zejména k ekonomickému růstu Číny, která díky nim rychleji vyveze potřebné suroviny a doveze hotové produkty. Dluh, který budou africké státy splácet dlouhá desetiletí, může Číně sloužit jako nástroj manipulace, který Pekingu z dlouhodobé perspektivy zajistí politické zisky.