Evropský plán vnějších investic jako náplast na problémy Afriky

Iva Sojková

Evropský plán investic má stimulovat inkluzivní a udržitelný rozvoj, vytvořit pracovní místa a investovat do rozvoje soukromého sektoru. Jak reálné tyto ambice jsou?

Když Angela Merkelová v létě tohoto roku ohlásila vznik ambiciózního německého Marshallova plánu pro Afriku, rozpoutala tím diskusi o přehnanosti cílů takové iniciativy a pochyby ohledně její realizovatelnosti. V těchto diskusích ovšem často zůstal opomenut fakt, že Evropská komise tou dobou již finišovala s přípravou spuštění vlastního obdobného, a rozhodně ne méně ambiciózního plánu — Evropského plánu vnějších investic (External Investment Plan). Ten byl po roce příprav spuštěn v září 2017 a spolu s jeho zřízením vznikl i Evropský fond pro udržitelný rozvoj, z něhož mají být rozvojové iniciativy plánu financovány. Na konci listopadu se pak tento plán stal jedním z klíčových bodů projednávaných na summitu mezi Africkou a Evropskou unií v Abidjanu na Pobřeží slonoviny.

Summit, který se konal mezi zástupci obou mezinárodních organizací již popáté, se věnoval nejpalčivějším problémům, které spolupráci mezi kontinenty tíží — otázkám migrace, s ní spjaté problematiky otroctví v Libyi, investicím a vytváření pracovních míst, a to s ohledem na rostoucí mladou populaci na kontinentě. Evropský plán vnějších investic je v tomto ohledu představován jako potenciálně dlouhodobé řešení těchto problémů. Měl by přilákat soukromé investory do projektů, které povedou k ekonomickému růstu a vytvoří prostředí, ze kterého nebude třeba emigrovat za lepšími podmínkami pro obživu jinam.

Evropský plán investic je předně vnímán jako odpověď na migrační krizi, jako snaha řešit příčiny přímo v regionech jejího zdroje, tedy i v Africe. Plán je chce řešit ze středně- až dlouhodobé perspektivy. Nejedná se tedy o rychlou odpověď, která by hasila současné problémy spjaté s migrací, ale o iniciativu, která by podobné krizi pomohla v budoucnu předejít nebo ji zmírnit.

Evropský plán investic se tak bude soustředit na realizaci iniciativ a projektů, které povedou k inkluzivnímu a udržitelnému rozvoji a vytvoří pracovní místa skrze investice do rozvoje soukromého sektoru. Reaguje tedy na demografické trendy, zejména vysokou nezaměstnanost mezi mladou populací: 60 procent populace Afriky tvoří lidé ve věku do 25 let. Dále pak také na situaci, kdy od finanční krize roku poklesl celkový objem přímých zahraničních investic na kontinent, přičemž zbylé investice se koncentrovaly do zemí s nerostnými surovinami. Konkrétně: v roce 2012 směřovalo 72 procent investic do pouhých deseti zemí.

Vybudovat prostředí, ze kterého nebude třeba emigrovat za lepší obživou jinam. Foto Impakter

Evropský plán investic je pro EU a zejména pro daňové poplatníky členských států výhodný nejen kvůli svému zaměření na migraci. Výhodu představuje i způsob financování projektů, který lze zařadit k stále rostoucímu trendu využívání mechanismů „blendingu“. Jedná se o takovou modalitu rozvojové asistence, v jejímž rámci se kombinují finanční příspěvky z EU ve formě jak investičního grantu, ručení za půjčky, technické pomoci, tak i půjčky ze strany dalších rozvojových partnerů, investičních bank a vlády.

Za tímto způsobem financování stojí myšlenka, že malá částka peněz poskytnutá EU povede k „nabalení“ dalších financí z jiných zdrojů a v důsledku k realizaci projektů, které by se bez tohoto počátečního příspěvku EU neuskutečnily, například proto, že vypadají neatraktivně pro svou finanční náročnost v kombinaci s nestabilním prostředím, které návratnosti investic příliš nenahrává. Blending tak kombinuje finanční toky. Ty jdou pak třeba na podporu rozvoje finančně náročné ekonomické infrastruktury, jejíž podfinancovanost bývá překážkou pro potenciální investory. Může podporovat i mikropůjčky a rozvoj malých a středních podniků, které pak vytvářejí pracovní příležitosti v zemích recipienta.

Jen pro představu — od roku 2007 do roku 2017 EU poskytla v rámci blendingu 3,4 miliardy eur na více než 380 projektů. Tato částka pomohla uvolnit investice ze soukromých a veřejných zdrojů v hodnotě přesahující 57 miliard eur. U Evropského plánu investic se pak předpokládá podobný výsledek. Příspěvek EU ve výši 4,1 miliardy eur vygeneruje celkem 44 miliard eur z jiných zdrojů do roku 2020.

Není všechno zlato

Tato čísla i idea Evropského plánu investic mohou znít atraktivně a ušlechtile a řada členských států EU jej skutečně vnímá pozitivně. To dokazuje například i rychlost, se kterou Evropský plán schválil Evropský parlament. Existuje však i řada pochybností, jestli a jak bude Evropský plán investic fungovat a zda vůbec ve výsledku dosáhne pozitivních výsledků.

Představovaný plán nevyhnutelně čelí vlně pochybností a kritiky. Ta se týká už samotného propojení investic a migrace, které naznačuje, že do Evropy proudí z Afriky jen ekonomičtí migranti. V tomto ohledu se z Evropského plánu investic může stát namísto deklarovaného inovativního finančního nástroje mechanismus, jak financovat ideu „pevnosti Evropa“. Navýšení investic do oblastí, kde se odehrává konflikt nebo kde lidé čelí praktikám represivní vlády, přitom jen těžko zvrátí rozhodnutí obyvatele státu odejít, protože primární důvod v takovém případě nemusí být ekonomický.

Pokud budeme migraci z Afriky do Evropy přece jen redukovat na tu ekonomickou, narazíme na problém, že prakticky neexistují studie, které by potvrzovaly pozitivní vliv rozvojové pomoci na redukci počtu migrantů. Je tomu spíše naopak. S rostoucím příjmem z rozvojové pomoci jsou lidé spíše schopni pokrýt výdaje, které s sebou absolvování takové cesty nese.

Na migraci navíc plán pohlíží pouze negativně a omezenou perspektivou donora. V rozvojových státech ovšem migrace může představovat příležitost, která vede k většímu lidskému rozvoji, inovaci a ekonomickému růstu. Pro řadu rozvojových ekonomik jsou remitence ze zahraničí významnou součástí jejich HDP. Omezení migrace tedy může zhoršit ekonomickou kondici těchto států. Významné role těchto finančních toků si ostatně všímá i Světová banka. V roce 2014 podle jejích údajů remitence překročily celosvětově poskytnutou rozvojovou pomoc takřka čtyřikrát.

Zaměření na migraci tedy sice může být prioritou donora, tedy EU, ale už ne recipientských zemí, které uvítají spíše rozvoj v jiných oblastech. V tomto ohledu je ovšem nutné brát v úvahu to, že EIP je jen jedním z mechanismů EU, přes který rozvojovou pomoc do Afriky poskytuje. Je nutné jej tedy vnímat jen jako doplněk k dalším modalitám, mezi které patří například projektová nebo rozpočtová pomoc. Ty budou řešit problémy a poptávku, která pod Evropský plán investic nespadá. Evropský plán tedy nelze vyjmout z celkového kontextu dalších mechanismů a rozebírat jej striktně odděleně.

Několikanásobná úskalí

Další pochybnosti se vznášejí nad tím, jak udržitelná a kvalitní budou pracovní místa vytvořená projekty Evropského plánu. Podpora tvorby pracovních míst například v prostředí státu, který nezaručuje sociální ochranu, může vést k mizerným pracovním podmínkám a vykořisťování pracovní síly. V tomto ohledu bude muset EU věnovat hodně pozornosti tomu, aby takovým negativním jevům zamezila.

Tím se dostáváme k dalšímu potenciálnímu problému — ke kontrole a kvalitě projektů, které financují další partneři. V souvislosti s blendingem a Evropským plánem bude do projektů zahrnuto několik mezinárodních finančních institucí, které v něm sehrají klíčovou roli jakožto hlavní investoři. Nicméně jak delší dobu upozorňuje organizace Counter Balance, tyto instituce se ne vždy mohou pyšnit výsledky hodnými podpory a nad projekty bude třeba udržovat kontrolu s ohledem na jejich finanční transparentnost a pozitivní sociální a environmentální dopady. V minulosti se tato kritika týkala zejména Evropské investiční banky a jejích přešlapů u některých projektů .

V této souvislosti se pak u blendingu ukázalo, že EU je za projekty málo „vidět“. Obyvatelstvo recipientského státu si projekty spojuje s iniciativou EU jen omezeně, takže EU neposiluje svůj mezinárodní potenciál, o který jako významný mezinárodní donor a politický aktér přirozeně usiluje. Úsilí bude muset vyvinout i v případě Evropského plánu investic, aby i přes poskytnuté finance neztratila svůj politický kredit.

I přes zmíněnou kritiku lze v Evropském plánu investic vidět významný potenciál. Mechanismy v něm používané se již převážně úspěšně osvědčily při realizaci projektů blendingem, který je hodnocen vcelku pozitivně. V tomto bodě je nutné pamatovat i na to, že blendingu není „už“ 10 let, ale „pouze“ 10 let. Je tedy pořád relativně novým nástrojem EU, bude jej nutné stále vylepšovat a jeho výsledky monitorovat. V souvislosti s kritikou, že se Evropský plán investic zaměřuje na soukromý sektor a migraci, je zase nutné vzít na vědomí, že se jedná jen o jednu z modalit rozvojové pomoci EU, která tedy pouze doplňuje prostor, jenž by samotný grant v projektové nebo rozpočtové pomoci pokrýt nemohl.

Výzev, kterým bude ambiciózní Evropský plán investic čelit, je tedy celá řada, přičemž za tu největší lze označit řešení příčin migrace, které má zároveň obhájit samu jeho existenci. Problematické vytváření vztahu mezi pomocí a migrací ovšem naznačuje, že plán nemusí být úspěšný a možná by mu bylo lépe bez tohoto pochybného spojení. Ostatně dávat si za cíl udržitelný rozvoj a podporu rozvoje soukromého sektoru je samo o sobě dost ambiciózní i bez oné migrační dimenze.

    Diskuse
    JP
    December 5, 2017 v 11.47
    Zajímavý přehled; ale co zde nebylo zmíněno, jsou dva největší problémy jakékoli rozvojové pomoci Africe: za prvé, přetrvávající masivní korupce ve většině afrických států. A za druhé, přetrvávající populační exploze v Africe. Která fakticky eliminuje jakýkoli nárůst produkce nastalý v důsledku rozvojové pomoci. Pokud se nepodaří tyto dva faktory nějak účinně omezit, zůstane situace v Africe i nadále krajně problematická.