Marshallův plán pro Afriku nechce být další bílý slon

Představuje nový dokument německé vlády nazvaný Marshallův plán pro Afriku skutečný přelom v rozvoji Afriky, či se jedná o další pokus, jak přetvořit Afriku k našemu (západnímu) obrazu?

Na začátku roku 2017 přijala německá spolková vláda dokument nazvaný Marshallův plán pro Afriku, jehož cílem má být zlepšení situace na kontinentě, a to prostřednictvím zvýšením rozvojové pomoci (ODA) a přílivu zahraničního kapitálu. Tento německý plán je třeba vnímat v širším kontextu, a to jak obecných, již asi šedesátiletých snah Západu „pomoci“ Africe dosáhnout vyšší míry rozvoje, tak migrační krize, která nutí Německo hledat nástroje, jak přimět Afričany zůstat doma.

Nabízí se otázka, zda může být nový německý projekt úspěšnější než všechny předchozí. Zda skutečně povede k vytvoření nových pracovních pozic, po kterých je v Africe enormní poptávka, a jaká pozitiva může všem účastníkům přinést.

Pokusy Západu změnit situaci v Africe k obrazu svému můžeme hledat již na sklonku 19. století. Tehdy Británie přijala zákon o povinnosti rozvíjet mimoevropské oblasti impéria. Po konci druhé světové války začaly v návaznosti na proces dekolonizace prakticky všechny evropské země poskytovat nějakou formu pomoci především svým bývalým územím, přičemž motivy byly v zásadě dvojí.

Evropské mocnosti trpěly za prvé pocitem viny a chtěly prostřednictvím ODA odčinit své historické hříchy spáchané v době kolonialismu na domorodých společnostech, za druhé si chtěly udržet vliv v nově nezávislých zemích, které představovaly v době studené války významné spojence například při hlasování v OSN. Je předmětem mnoha dohadů, která z motivací byla (je) významnější a zda se za každým projevem altruismu neskrývá ryze mocenské uvažování.

V době studené války byla rozvojová pomoc všech aktérů (tedy jak Západu v čele s USA, tak Východu v čele se SSSR) výrazně ideologicky podmíněna a největších prostředků se dostávalo těm zemím, které byly geopoliticky nějak významné. Ani v době, kdy bipolární rozdělení světa pominulo, však pragmatický rozměr poskytování pomoci nevymizel, přičemž novými hráči zapojenými do „rozvoje“ Afriky se staly země jako Čína či Indie.

Ačkoliv sami Afričané často čínské investice upřednostňují před těmi západními, rozhodně nelze tvrdit, že by byla čínská přítomnost v Africe prosta reálpolitického uvažování. Konečně základní podmínku pro to, aby Čína nějaké zemi „pomohla“, představuje respektování politiky jedné Číny. Jen zkrátka Afričané, zvyklí žít více než sto let pod přímým či nepřímým vlivem Evropanů, preferují čínské prostředky před těmi západními, aniž by si však uvědomovali, že spolu s nimi se plíživě stávají obětí „nové rvačky o Afriku“, ne nepodobné té z konce 19. století.

Afričanům se však nelze divit, že na západní přítomnost nahlížejí s despektem. Byli to právě Evropané, kteří u moci podporovali nejrůznější bizarní politické představitele až do chvíle, kdy již začali překážet, či budovali v Africe projekty, které byly předražené, dlouhodobě ekonomicky nerentabilní a vůbec nerespektovaly lokální podmínky. Tito „bílí sloni“ zaplevelili Afriku a v místních nutně vyvolali dojem, že pomoc Západu spíše škodí.

Pomoc poněměcku
Německo se coby členský stát OECD zavázalo poskytovat rozvojovou pomoc, přičemž její výše v posledních dvou letech výrazně vzrostla, což z Německa učinilo po USA a Británii třetího největšího poskytovatele rozvojových prostředků (do statistiky není započítána například Čína, která není členem OECD, a nemusí tudíž dokládat výši prostředků určených na ODA). Výrazným stimulem pro růst objemu finančních prostředků směřovaných do Afriky je migrační krize, která nutí německé představitele přemýšlet o nástrojích, jak Afričany motivovat neopouštět kontinent.

Women_in_salima_district__malawiNedostatek pracovních míst je jedním z výrazných faktorů nutících mladou generaci buď hledat nelegální způsoby obživy, či přímo odejít ze země
pryč. Foto WMC


Prvním krokem na této cestě je rozvinutí spolupráce s africkými čelními politiky, čehož si je dobře vědoma německá kancléřka Angela Merkelová, která na konci roku 2016 navštívila Niger, jehož prezident kancléřku vyzval k poskytnutí pomoci ve výši jedné miliardy amerických dolarů na vytvoření nových pracovních míst a zlepšení bezpečnosti.

Ačkoliv Merkelová v první chvíli prostředky nepřislíbila, na začátku roku v rámci vyhlášení Marshallova plánu pro Afriku fakticky přistoupila na myšlenku razantního zvýšení finančních prostředků pro Afriku. Dokument zdůrazňuje tři hlavní oblasti spolupráce, a sice ekonomickou oblast, bezpečnostní oblast a oblast lidských práv a vlády zákona. Chápe je jako spojité nádoby, z nichž jedna nemůže být úspěšně naplňována bez druhé.

Dokument výrazně apeluje na princip rovnocennosti mezi Evropou a Afrikou a nutnost zapojení soukromých investorů, jejichž kapitál má představovat výrazný finanční zdroj pro nastartování tvorby nových pracovních míst. Nedostatek pracovních míst je jedním z výrazných faktorů nutících mladou generaci buď hledat nelegální způsoby obživy, či přímo odejít ze země pryč. Vytvořit pracovní místa v Africe je nejen levnější než starat se o uprchlíky v Německu, je také nutno posílit vazby mezi Afričany a jejich domovským kontinentem, o který by měli pečovat primárně sami.

Jak tomu však u podobných dokumentů bývá, text trochu postrádá na konkrétnosti a je plný slov o „spolupráci“, „rozšíření“ či „vytváření“, avšak přesné závazky a kroky v něm chybí. Jedná se tak spíše o jakousi cestovní mapu, co všechno by mělo a mohlo být jinak, než o přesný harmonogram na sebe navazujících opatření vedoucích k jasnému cíli.

Německé plány nejsou sice v řadě ohledů přelomové, přesto mají potenciál mít hlubší dopad než řada předchozích pokusů. To je dáno jednak německými globálními ambicemi na mezinárodní scéně a snahou učinit z Afriky zásadní téma například v rámci skupiny G20, které Německo předsedá, jednak relativně dobrým image, kterému se Německo těší. Úspěch plánu však nespočívá jen v objemu prostředků či nadšení Západu, ale také v ochotě Afričanů spolupracovat a využívat potenciál, který kontinent má.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Afrika, Čína a Západ Středa, 26.Července 2017, 10:33:22

Je nutno připojit ještě určité vysvětlení k tomu, proč mnohé africké státy preferují angažovanost Číny v Africe, nežli západních států.

Ten hlavní důvod spočívá v tom, že státy Západu - i když skutečně v minulosti ztratily mnoho ze své důvěryhodnosti podporou leckterých "bizarních" afrických vládců či spíše samovládců - tak v současné době přece jenom dosti důsledně trvají na tom, aby v zemích kterým poskytují svou podporu byly dodržovány alespoň základní demokratické standardy. A také, aby poskytované prostředky nemizely v bezedných kapsách zkorumpované místní mocenské elity.

Oproti tomu Čína žádné takové morální skrupule nemá. Číně (komunistické!) se jedná skutečně pouze a jenom o čirý kšeft. A v Africe je ještě velice mnoho takových států a jejich vládců, kterým se jedná přesně o to samé: vyzískat pro sebe pokud možno co nejvíce, bez ohledu na jakoukoli morálku a i bez ohledu na vlastní lid. A právě proto jsou kontakty s Čínou mnohdy preferovány mnohem více, nežli s tím "morálně obtížným" Západem.

Co se pak týče možností a perspektiv rozvojové pomoci Západu: často se tvrdí, že Západ by měl rozvojové pomoci poskytovat více. Přitom ale zcela zásadní problém je strašlivá korupce naprosté většiny afrických státních aparátů. Jaký efekt budou mít milióny a miliardy západní rozvojové pomoci, když devadesát procent z nich skončí v kapsách zkorumpovaných politiků a úředníků?

A tak se západní státy v poslední době zaměřují spíše na podporu zcela konkrétních projektů (například zrovna v minulých dnech bylo možno se dočíst o tom, jak tuším že zrovna němečtí experti přesvědčili místní rolníky žijící na pokraji pouště, aby začali pěstovat jiné plodiny, méně náročné na vláhu, které ještě navíc svými zbytky zvýší podíl humusu v půdě.) Zdá se, že právě tohle je ta nejlepší cesta; ale jak řečeno, hlavní překážkou je ta všudypřítomná korupce...

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Základní demokratické standardy Západu Středa, 26.Července 2017, 14:10:22

As–Sísího vojenskou juntu v Egyptě financuje a vyzbrojuje Čína? O tom Olga Lomová nepsala.

Ivo Horák - Praha 3

Číně je hodně věcí lhostejných, včetně osudu naší země, o islamismu by to úplně platit nemuselo Středa, 26.Července 2017, 19:04:34

Západu nějakou chvíli trvalo, než se fakticky postavil na stranu Sísího proti Mursímu. Rozhodlo se ovšem nesporně v Egyptě, kde odmítli, jako svého času třeba v Alžírsku, uznat voličský glejt k rozbití aspoň poněkud otevřené společnosti.

Myslím, že Západ udělal dobře, neboť je dobré mít zásady, ale ještě lepší je nepřestat myslet. Proti Hitlerovi se bylo, jak známo, třeba spojit se Stalinem...

Výsledkem vojenské junty v Egyptě je, že bitva o Mosul se nemusí opakovat o Alexandrii... Výsledkem také je, že památky Egypta, dědictví celého lidstva, sice čelí některým nebezpečím (ostatně, kde ne?), ale není s nimi nakládáno jako nedávno v Palmyře...

Filip Outrata - Praha

Výsledkem vojenské junty v Egyptě Středa, 26.Července 2017, 19:48:39

by ale po čase mohlo být právě to, že s těmi památkami to dopadne jako v Palmýře... pokud bude junta brutální, bude to posilovat islamisty, a zároveň bránit tomu, aby se demokratizovali, tj, šli dejme tomu tuniskou cestou (Nahda). Zajímavě je to v nedávno vydané knize Muslimské bratrstvo (Bureš, Čejka, Daniel).

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

A nikdy jinak? Středa, 26.Července 2017, 20:49:37

Tedy pane Horáku, vaše západní uvědomělost mi vyrazila dech. Olgu Lomovou jsem z toho, že by to měla v hlavě srovnané tak důsledně washingtonsky jako vy, nepodezíral.

Člověk neuvědomělý by sotva mohl vyčítat prohřešky proti lidským právům Si Ťin Pchingovi, a zároveň omlouvat Abdalfatáha As–Sísího. Například umučit k smrti italského studenta, to by si kromě egyptské policie dovolila snad jedině severokorejská:
http://a2larm.cz/2017/01/smrt-italskeho-studenta-v-egypte-stale-zahaluje-tajemstvi/

As–Sísí vyjádřil jasně své hodnoty tím, že nechal zároveň zprostit všech obvinění a propustit na svobodu svrženého diktátora Mubáraka a uvěznit a odsoudit k smrti demokraticky zvoleného prezidenta Mursího — pro větší efekt za to, že utekl z Mubárakova vězení.

Velké míry uvědomělosti je potřeba už k víře, že coby vítěz demokratických voleb by se Muslimské bratrstvo chovalo stejně jako gangsterský Islámský stát, kdyby nepřišla včas vojenská junta, aby dala islamistům jasně najevo, že demokratickou politikou nikdy ničeho nedosáhnou. I kdybych se neobával, že právě brutální teror As–Sísího proti Muslimskému bratrstvu láká do Egypta Islámský stát a verbuje pro něj bojovníky, musel bych pochybovat, jak účinnou hrází proti militantním islamistům asi může být věrný spojenec Saudské Arábie.

To Čína chrání demokracii před Ujgury účinněji než Rusko před Čečenci a islamismus drží na uzdě stejně spolehlivě jako tibetský separatismus.

Hlavně ovšem Čína snižuje chudobu svých obyvatel. Poslední dobou už se čínským „komunistům‟ nedaří, aby kromě nejbohatších Číňanů bohatli i ti nejchudší takovou měrou jako na počátku tisíciletí — proto má Si Ťin Pching takovou starost jak „harmonizovat společnost‟ a udržet se u moci — nicméně ve srovnání se zbytkem světa Čína stále patří ve snižování chudoby k přeborníkům. V Egyptě oproti tomu povstání proti Mubárakovi vzešlo ze zhoršujících se životních podmínek Egypťanů — a za vlády As–Sísího se tamní sociální situace nadále zhoršuje, bez štědrých příspěvků USA k financování egyptské armády (a skromného českého k jejímu vyzbrojování) by ho svrhli taky.

Nu což. Musím přiznat, že stavět proti sobě Abdalfatáha As–Sísího a Si Ťin Pchinga je ode mě poněkud umělé, Miloš Zeman je má rád oba.

A konec konců i v tom Egyptě Čína investuje, nakolik As–Sísímu jeho západní spojenci přijímat čínské peníze dovolí:
http://oborwatch.org/category/egypt/

Ivo Horák - Praha 3

S hlavou zklidněnou před spaním Středa, 26.Července 2017, 23:51:48

Můj komentář výše měl být úsečnou reakcí na sarkasmus pana Macháčka.

K současnému režimu v Egyptě mám mnohé výhrady (asi včetně evropsky laciných). Doufám, že v přední zemi arabského světa nezůstane současná situace zcela zakonzervována. Také si nemyslím, že Muslimské bratrstvo je IS v místním hávu. Nicméně Egypt stál nedlouho po volbách, o nichž byla řeč, na pokraji chaosu a bezuzdné radikalizace. Schylovalo se k násilí velkých rozměrů.

Nyní, kdy jsou naše média (příliš) plná osudového zranění naší krajanky, si dovolím poznámku, že Egypt bojuje o stabilizaci, jež je potřebná mj. i pro jeho ekonomiku, těžící z cizineckého ruchu. Každopádně, stěží kdo v ČR může nyní šířit ohledně egyptských poměrů poplach. Rozhodně tam nikdo vraha žen beztrestně neoslavuje v ulicích.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 27.Července 2017, 13:56:51

Pane Macháčku, to dilema západních států v zacházení s režimy třetího světa je v tom, že opravdu jenom krajně výjimečně je zde dána volba mezi dobrým a špatným: v naprosté většině se západní státy musí rozhodovat mezi špatným, a mezi ještě horším. A přesně tak tomu bylo i v případě Egypta. Každý na Západě ví, že Sisi není demokrat. Ale při té vyhlídce, že Mursí v Egyptě instaluje nějakou formu islámského státu, se Západ raději smířil s přítomností Sisiho. Nikdo z toho není nadšený, ale lepší alternativy nevidět. Pokud byste snad nějakou měl, jsme na ni opravdu zvědavi.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.