Neexistující Nambia a další Trumpovy zapadákovy světa

Linda Piknerová

Výrok Donalda Trumpa o, slušně řečeno, „zapadákovech“, z nichž pochází mnoho přistěhovalců do USA, opět vyvolal diskuzi o tom, jaký přehled mají vlastně klíčové politické osobnosti velmocí o tom, jak současný svět vypadá.

Výrok prezidenta Trumpa přirovnávající Haiti a Afriku k „shitholes“ vyvolal bouřlivou reakci na obou stranách pomyslného tábora. Příznivci Trumpa výrok zpochybňují a poukazují na to, že se může jednat o příklad fake news, které mají hlavu státu zdiskreditovat. Odpůrci tvrdí, že jde jen o další fatální Trumpův přešlap, jenž dokazuje, že chování tohoto „slona v porcelánu“ přesáhlo tolerovatelnou míru.

Bez ohledu na to, zda se v tomto případě skutečně jednalo o příliš nafouknutou mediální bublinu, či o spontánní projev Trumpova pohledu na zhruba jednu polovinu světa, odráží výrok kontext, v němž se pohybuje nejen americká hlava státu. Trumpův výrok sice mnohé pobouřil, přesto však existuje velmi početná skupina těch, kteří s ním buď otevřeně souhlasí, nebo vyjadřují nesouhlas pouze s formou, nikoliv s obsahem jeho sdělení. Nejde přitom pouze o obyvatele USA, ale obecně celý euroatlantický prostor, v němž v posledních letech výrazně rezonuje téma migrace a otázka, odkud tito lidé vlastně přicházejí. Konečně české prezidentské volby toto téma rovněž reflektují a slovo „vítač“ se stalo pro jednoho z kandidátů synonymem pro ty, kdo bezhlavě „sluníčkářsky“ otevírají své srdce a mysl všem těm, co vypadají a chovají se jinak než průměrný Čech.

Trumpův poslední výrok vyvolal ostrou reakci u zástupců Haiti a řady afrických států. Představitelé Botswany, Jihoafrické republiky či Senegalu požadují schůzky s americkými diplomaty a dožadují se vysvětlení skutečného stavu věcí. I pokud se jim dostane ujištění (a oni mu uvěří), že výrok nezazněl v tak expresivní podobě, jakou ji zachytila média, a prezident Trump má skutečný zájem o řešení globálních problémů v těchto zemích, pachuť z toho, že nejmocnější muž světa neví o světě mimo hranice USA zhola nic, zůstane.

Slon v porcelánu. Kolik diplomatických faux pas se od něj ještě dočkáme? Repro DR

Příkladem Trumpovy ignorance, o jejíž autenticitě nemůže být pochyb, může být série výroků z loňského roku, v nichž opakovaně prokázal fatální neznalost soudobého světa. Za všechny uveďme například opakovaně špatné pojmenování Namibie, o níž hovořil jako o Nambii. Název patrně vznikl tím, že si tuto středněpříjmovou zemi spletl s o několik tisíc kilometrů vzdálenou Zambií. V dalším proslovu hovořil nutnosti boje s ebolou, která podle něj zvlášť fatálně zasáhla Nigérii (zde však nebyla a Trump si ji spletl s opět o něco vzdálenější Libérií).

Jedním z vrcholů diplomatických faux pas pak bylo jeho chování během zasedání G7, kdy si během projevu prezidenta Nigeru, který probíhal ve francouzštině, sundal sluchátka, ačkoliv je známo, že francouzsky nerozumí. V případě Haiti pak stojí za upozornění fakt, že se jedná o druhou nejstarší nezávislou zemi na západní polokouli právě po USA, o čemž Trump zřejmě nemá tušení.

Jak zabít ekonomické příležitosti

Při hodnocení Trumpových výroků bychom neměli sklouznout k tomu, že se budeme bavit nad jeho neznalostí reálií. Koneckonců, kolik Čechů dokáže vyjmenovat všechny státy USA, členské státy EU či v nejhorším případě sousední země? Zarazit by nás však měla Trumpova nepřipravenost na podobná vystoupení, která svědčí buď o jeho neprofesionalitě, či (a?) jeho nezájmu o danou věc. Podobná vystoupení jsou připravována poradci, kteří by měli být experty na daný region a kteří tak buď neplní svou práci, nebo jejich rady Trump ignoruje. Nemá-li o problematiku zájem, s čímž se občas setkáváme i u jiných významných politických činitelů, pak je třeba řešit, jakými představami se vlastně politika nejsilnější světové ekonomiky řídí a jak silně je zakořeněno stereotypní uvažování o Africe, potažmo celém mimozápadním světě.

Jeden z nejvlivnějších britských týdeníků The Economist označil v minulých letech Afriku za „nadějeplný kontinent“, čímž chtěl dát najevo nesmírný ekonomický potenciál, který region má. Analytici Světového ekonomického fóra pak opakovaně upozorňují na rychlost, s jakou africké ekonomiky rostou. O tom svědčí rok 2017, v němž nejrychleji rostoucí ekonomiku představovala Etiopie, na pátém a šestém místě se nacházely Tanzanie a Džibutsko. Uvedené statistiky nemají zastřít řadu problémů, s nimiž se Afrika potýká a mezi které patří rychle rostoucí populace, environmentální problémy či nedostatek pracovních příležitostí. Dokumentují však, že mediální obraz, jemuž podléháme, nereflektuje řadu skutečností, které mění tento kontinent k nepoznání.

Hospodářské statistiky by měli brát na zřetel všichni, kteří hovoří o nutnosti podporovat růst domácích ekonomik. Právě africké trhy představují ideální investiční příležitost, kterou doposud využívá naneštěstí hlavně Čína. Máme-li vzdorovat jejímu rostoucímu vlivu, nezbývá nám než začít jí konkurovat právě v těch regionech, které ji chápou ve srovnání se Západem jako „lepšího partnera“. Chce-li Trump naplnit své předvolební sliby o nastartování americké ekonomiky, představují africké trhy optimální možnost, jak toho dosáhnout. To však vyžaduje dávku empatie, porozumění a ochoty, kterou nejen Trump opakovaně neprokazuje.