Jmenuji se Greta Thunbergová. Je mi 16 let a pocházím ze Švédska. Přišla jsem tu promluvit jménem budoucích generací.

Vím, že mnozí z vás nám nechtějí naslouchat — říkáte, že jsme jen děti. My však pouze opakujeme poznatky klimatické vědy.

Mnohé z vás znepokojuje, že plýtváme cenným časem, který bychom měli strávit ve škole. Ujišťuji vás však, že se do školy vrátíme hned, jakmile začnete naslouchat vědcům a dáte nám šanci mít nějakou budoucnost. Chceme toho snad příliš?

V roce 2030 mi bude 26 let, mojí mladší sestře Beatě 23. Stejně jako vašim dětem nebo vnoučatům. Říkají nám, jaký je to krásný věk. Člověk má celý život před sebou. Já si ale vůbec nejsem jistá, jestli to pro nás bude tak skvělé.

Měla jsem to štěstí, že jsem se narodila v době a místě, kde nám každý říkal, že můžeme mít velké sny. Že můžu být čímkoli, čím budu chtít. Lidé jako já měli vše, co potřebovali, a ještě víc. O něčem takovém se našim prarodičům ani nesnilo. Měli jsme vše, co jsme si jen mohli přát, avšak nyní možná nebudeme mít nic. Možná už nás nečeká ani žádná budoucnost.

Je to proto, že naše budoucnost byla rozprodána, aby si hrstka lidí mohla vydělat nepředstavitelné množství peněz. Byla nám ukradena s tím, jak lidé tvrdili, že nás nemůže nic zastavit a že žijeme jenom jednou.

Lhali jste nám. Dali jste nám falešnou naději. Tvrdili jste nám, že naše budoucnost je něco, na co se můžeme těšit. A nejsmutnější na tom je, že většina dětí ani vůbec neví, jaký osud nás čeká. Neporozumíme tomu, dokud už nebude pozdě. A to pořád ještě patříme mezi ty šťastnější. Ti, kdo to odnesou nejvíce, už následky pociťují. Jejich hlas ale nikdo neposlouchá.

↗

Nechcete poslouchat vědce, protože vás zajímají pouze řešení, která vám umožní pokračovat jako dřív. Foto GreenMatters

Někdy kolem roku 2030, deset let, 252 dní a 10 hodin od této chvíle, se ocitneme v situaci, kdy spustíme nevratný řetězec reakcí, které už nebude možné lidskými silami kontrolovat a který velmi pravděpodobně povede ke konci naší civilizace, jak ji známe. Stane se to, pokud nyní ve zbývajícím čase neučiníme bezprecedentní a trvalé změny ve všech strukturách naší společnosti včetně redukce emisí CO2 nejméně o 50 procent.

A mějme prosím na paměti, že tyto výpočty závisejí na inovacích, které dosud nebyly v takovém měřítku vyvinuty, inovacích, které mají vyčistit atmosféru od astronomického množství oxidu uhličitého. Nezahrnují nepředvídané body zvratu a zpětné vazby, jako například silné emise metanu unikajícího z rychle tajícího arktického permafrostu.

Nezahrnují ani oteplení, ke kterému už nevyhnutelně dojde kvůli dosavadnímu znečištění atmosféry, ani požadavek rovnosti — nebo klimatické spravedlnosti — který jasně formulovala Pařížská dohoda a bez nějž nebudou opatření v globálním měřítku fungovat.

Musíme si také uvědomit, že toto vše jsou jen propočty, odhady. To znamená, že „bod, ze kterého není návratu“, může přijít o něco dřív, nebo naopak později než v roce 2030. Nikdo to s jistotou neví. Můžeme si ale být jistí, že se někdy okolo tohoto data objeví, protože propočty zase nejsou jen názory jednotlivců nebo nějaká hausnumera.

Tyto scénáře jsou založeny na vědeckých faktech a shodly se na nich všechny země prostřednictvím klimatického panelu OSN. Téměř každá hlavní národní vědecká instituce států po celém světě práci a závěry klimatického panelu bezvýhradně podporuje.

Nic se nezměnilo

Během uplynulých šesti měsíců jsem sjezdila Evropu a strávila stovky hodin ve vlaku, v elektromobilech a autobusech a opakovala tato slova o potřebě změny pořád dokola. Zdá se ale, že to pro nikoho není téma a že se nic nezměnilo. Emise ve skutečnosti stále rostou.

Kdykoli přijedu do nějaké země přednést projev, všude mi nabízejí pomoc se sepsáním specifické klimatické politiky pro danou zemi. To ale není potřeba. Protože ten základní problém je všude stejný. A tím základním problémem je, že se prostě nedělá nic pro to, abychom okamžitě — dokonce ani pomalu — změnili klimatickou a ekologickou politiku, přes všechna krásná slova a sliby.

Velká Británie je každopádně výjimečná. Nejen svým ohromujícím historickým uhlíkovým dluhem, ale také kvůli své neobyčejně kreativní práci s uhlíkovým rozpočtem.

Od roku 1990 dosáhla Velká Británie podle Global Carbon Project snížení svých emisí CO2 o 37 procent. To zní opravdu úctyhodně. Toto číslo však nezahrnuje emise z letecké a lodní dopravy a emise spojené s exportem a importem. Pokud bychom je do toho započítali, dosahovala by podle Tyndall Manchester míra redukce od roku 1990 zhruba 10 procent — průměrně 0,4 procenta ročně.

Hlavním důvodem pro toto snížení navíc nebyla klimatická politika, ale spíš evropská direktiva z roku 2001, týkající se kvality ovzduší, která donutila Británii zavřít velmi staré a extrémně znečišťující uhelné elektrárny a nahradit je méně špinavými plynovými. A přechod od jednoho katastrofálního zdroje k méně katastrofálnímu přece jen ke snížení emisí vede.

Úkolem není snižovat emise

Pravděpodobně nejnebezpečnější mylná představa o klimatické krizi je, že musíme „snížit“ své emise. To ani zdaleka nestačí. Musíme přestat produkovat emise úplně, pokud má oteplování zůstat pod 1,5—2 stupni Celsia. „Snížení emisí“ je samozřejmě nutné, ale je to jen začátek rychlého procesu, který musí vést ke konci emisí v několika dekádách, nebo ještě kratší době. A „koncem“ emisí myslím čistou nulu a následný pokles do negativních čísel. Jenže současnou politiku ovládá představa „snižování“.

Skutečnost, že hovoříme o „snižování“ namísto „zastavení“ emisí, je pravděpodobně hlavní příčinou toho, že naše ekonomika funguje i nadále, jako by se nic nedělo. Současná britská politika, která podporuje další využívání fosilních paliv — například frakování břidličného plynu, rozšíření těžby ropy a plynu v Severním moři nebo plánované povolení zcela nového uhelného dolu — je pak už za hranicí absurdna. Toto nezodpovědné chování bude jednou v historii známé jako jedno z největších selhání lidstva.

Lidé často říkají mně a dalším milionům stávkujících studentů, že můžeme být pyšní na to, čeho jsme dosáhli. Jenomže to jediné důležité je křivka emisí. A ta bohužel stále míří nahoru. Tato křivka je to jediné, na čem záleží.

Pokaždé, když o něčem rozhodujeme, bychom se měli ptát sami sebe: Jak toto rozhodnutí ovlivní křivku emisí? Svůj blahobyt a úspěch bychom neměli měřit grafy, které ukazují ekonomický růst, ale křivkou produkce emisí skleníkových plynů. Už bychom se neměli ptát jen: „máme na to dost peněz?“, ale také „máme na to dostatečný uhlíkový rozpočet?“ To by se mělo stát, a musí se stát, středobodem naší ekonomiky.

Nemáme řešení

Mnozí lidé říkají, že nenabízíme žádná řešení klimatické krize. A mají pravdu. Jak bychom mohli? Jak „řešit“ největší krizi, které lidstvo kdy čelilo? Jak „řešit“ válku? Jak „řešit“ první cestu na Měsíc v historii? Jak „řešit“ vynalezení nových vynálezů?

Klimatická krize je nejjednodušší a zároveň nejtěžší úkol, kterému jsme kdy čelili. Nejjednodušší proto, že víme, že to musíme udělat. Musíme zastavit emise skleníkových plynů. Nejtěžší proto, že naše současná ekonomika je stále naprosto závislá na spalování fosilních paliv, a tedy ničení ekosystémů, abychom dosáhli věčného ekonomického růstu.

„Takže jak to máme vyřešit?“ ptáte se nás — školáků stávkujících za klima.

Říkáme: „To nikdo přesně neví. Musíme však přestat spalovat fosilní paliva, obnovit přírodu a udělat spoustu dalších věcí, o kterých zatím ještě nevíme.“

Vy na to: „To ale není odpověď!“

Odpovídáme: „Musíme začít přistupovat ke krizi skutečně jako ke krizi — a začít jednat, přestože ještě nemáme všechny odpovědi.“

„To ale pořád není odpověď,“ říkáte.

Pak začneme mluvit o cirkulární ekonomice a obnovení divočiny a potřebě spravedlivého přechodu. Vy nerozumíte. Říkáme, že všechna potřebná řešení nikdo zatím nezná, a proto se musíme sjednotit, stát za vědou a najít je za pochodu. Vy to ale nechcete poslouchat. Protože takové odpovědi slouží k řešení krize, které většina z vás ani úplně nerozumí. Nebo rozumět nechce.

Nechcete poslouchat vědce, protože vás zajímají pouze řešení, která vám umožní pokračovat dál jako dřív. Jako teď. Ale takové odpovědi už neexistují. Protože jste nejednali včas.

K tomu, abychom se vyhnuli klimatickému kolapsu, je třeba myslet jako stavitelé katedrály. Musíme nejdřív položit základy, ačkoli třeba zatím přesně nevíme, jak vystavět strop.

Někdy prostě jen musíme hledat řešení. Ve chvíli, kdy se rozhodneme něčeho dosáhnout, dokážeme to. Jsem si jistá, že ve chvíli, kdy se rozhodneme jednat jako ve stavu nouze, můžeme odvrátit klimatickou a ekologickou katastrofu. Lidé jsou přizpůsobiví: stále to ještě můžeme vyřešit. Tuto šanci však už nebudeme mít dlouho. Musíme začít hned. Nemáme už žádné výmluvy.

My děti nechceme obětovat své vzdělání a dětství kvůli tomu, abyste nám mohli říkat, co je podle vás politicky možné ve společnosti, kterou jste vy vytvořili. Nevyšli jsme do ulic kvůli tomu, abyste si s námi dělali selfíčka a říkali nám, jak nás hrozně obdivujete.

My děti to děláme proto, aby se dospělí probudili. My děti to děláme proto, abyste odsunuli stranou to, co vás rozděluje, a začali jednat tak, jako se jedná v krizi. My děti to děláme, protože chceme zpátky svou naději a své sny.

Z angličtiny přeložila Míla Zemanová Palánová.