Je to jako dar z nebes pro všechny fundamentalistické odpůrce uprchlíků, ty peripetie s oněmi dvěma skupinami iráckých křesťanských přesídlenců, z nichž jedna se rozhodla vrátit zpátky, a druhá putovala dále do Německa. Kolik nové munice zde opět získali všichni ti, kteří s neotřesitelným přesvědčením hlásají, že kolem celé republiky je zapotřebí vybudovat neprostupné hradby, a nepustit dovnitř ani jediného cizince, který by nám jenom ujídal náš vlastní chlebíček.

Pozastavme se úvodem opět jednou nad pozoruhodnou skutečností. V sousedním Německu přijímají statisíce a milióny syrských uprchlíků, z nichž se bezpochyby mnozí dříve či později chtějí vrátit do své domoviny, jiní se zase rozhodnou pokračovat dále do jiné země, třeba za svými příbuznými, aniž by se tím veřejnost výrazně vzrušovala.

V českém prostředí je to mediální událostí první velikosti, když několik málo rodin připutuje na české teritorium a někteří se pak rozhodnou pokračovat dál. Téměř se zdá, že kdyby někde v české kotlině náhle přistáli mimozemšťané, sotva by dokázali vzbudit větší rozruch a větší zájem médií, nežli pár tuctů „exotických“ Syřanů.

Emigrace jako pád do otevřeného hrobu

Budiž, nutno přiznat, že na první pohled to může působit poněkud podivně, a dokonce jako nevděk, když ti, kterým zde bylo — po nemalé námaze i vynaložených prostředcích z české strany — poskytnuto pohostinství, se náhle rozhodnou ho odmítnout, a odejít někam jinam. Takto ale celou záležitost může pociťovat jenom někdo, kdo nikdy sám neměl vlastní zážitek emigrace.

Neboť emigrace, to je, především v prvním čase, asi něčím takovým, jako je pád do otevřeného hrobu. Z vnějšího pohledu je možno soudit: „Vždyť oni jsou teď přece pryč ze všech těch problémů před kterými utíkali, teď jsou volní a v bezpečí — tak je přece všechno v pořádku!“ Ale jenom ten kdo tento krok sám učinil a prožil, ten ví, co skutečně znamená, jaký otřásající vliv na duši má onen pojem „vykořenění“. Je to doslova a do písmene tak, jako vytrhnout strom, se všemi jeho kořeny, a vsadit ho do zcela nového prostředí, do zcela cizí půdy, se zcela jinými vlastnostmi.

To nejhorší na emigraci je ten pocit, že „už nikdy zpátky“. Jakkoli byl třeba život ve staré domovině z těch či oněch důvodů nesnesitelný — pořád ještě to byl domov, člověk tam někým byl, něco znamenal. Měl tam někoho s kým mohl promluvit, s kým mohl sdílet společné myšlenky, své nitro. V emigraci jsi náhle nic — nula. Jsi svobodný; ale nemáš tu nikoho a nic, pro koho bys něco znamenal. Až v emigraci se ukazuje, jak komunikativní tvor je člověk — jak nemůže žít bez toho, aby mohl svůj myšlenkový a názorový svět vyměňovat, konfrontovat v hovoru s jinými lidmi.

↗

Nikdy nemáme právo těmi, kterým jsme naši pomoc nabídli, postrkovat jako figurkami na šachovnici našich vlastních představ a přání. Foto gen21.cz

V cizině náhle není s kým a o čem hovořit — neboť tvůj vnitřní svět, tvé zážitky, tvé zkušenosti jsou nesdělitelné. Zvlášť když jsou to zážitky drastické a traumatické; ve světě blahobytného Západu ti nikdo nerozumí. A když se k tomu všemu přidá ještě jazyková bariéra — pak je člověk opravdu téměř jako ve vězení. Náhle se ukáže, jak naprosto je člověk vyloučený z jakékoli společenské komunikace, když nedokáže třeba ani učinit nějakou vtipnou poznámku, protože mu na to nestačí jeho slovní zásoba cizí řeči.

Ten první čas pobytu v emigraci, to je i pro mladšího člověka naprosto chaotický stav mysli; neustálý vnitřní boj o správnost vlastního rozhodnutí: Udělal jsem opravdu dobře, že jsem odešel? Neměl jsem přece raději zůstat — v tom jediném světě kde jsem opravdu doma? Nemám se vrátit? A tím spíše je tento vnitřní boj mučivý pro člověka staršího, který ve své vlasti zapustil už mnohem hlubší kořeny, pro kterého je v novém prostředí všechno naprosto cizí a chladné. Nepodivujme se tedy nijak příliš nad rozhodnutím oné irácké rodiny, která se rozhodla vrátit zpět, a to právě s ohledem na své starší příslušníky: ta bolest v duši emigranta může být skutečně nesnesitelná.

A ti druzí — ti, kteří se rozhodli putovat dále do Německa? Však i v naší vlastní emigraci, která prvotní azyl dostala třeba v Německu, nebylo vůbec málo takových, kteří se rozhodli jít dále, především do zaslíbené Ameriky. Anebo třeba i jinam; potkal jsem kdysi jednoho mladého emigranta, který vlastnil snad šest různých pasů, od německého přes kanadský až snad po australský. Prostě, český emigrantský světoběžník.

Tak nějak to už patří k základním motivacím každé bytosti, že pro sebe vždycky hledá ta nejlepší možná řešení pro svůj vlastní život; a jestliže ho ta jedna skupina iráckých migrantů spatřila v Německu, sotva je možno jim to příliš zazlívat. A to tím spíše, jestli tam jsou už nějací jejich příbuzní.

Neboť, jak už bylo řečeno, ten pocit naprosté ztracenosti v novém prostředí může být strašlivý; a není vůbec žádného divu, že migranti a emigranti všech dob a všech regionů se sdružují do komunit a někdy i vlastních ghet, neboť zde mohou — s lidmi společné řeči, ale i společných zkušeností, a třeba i společně prožitých traumat — zase alespoň zčásti zakusit pocit vlastního domova.

Ano, ten počin části iráckých migrantů, kterým bylo nabídnuto pohostinství v České republice, se může jevit poněkud nevděčným. Ale neočekávejme od lidí ze země rozvrácené válkou, násilím a vražděním, od lidí s nesčetnými prožitými traumaty za zády, že celý svůj další život budou podřizovat tomu, jak kdo jejich jednání bude hodnotit z hledisek transcendentálních etických hodnot a norem.

Oni chtějí docela prostě ten nejlepší dosažitelný život jak pro sebe, tak pro své děti. Leckdy se přitom dozajista dopustí i chybných rozhodnutí, kterých budou třeba sami hluboce a hořce litovat. Ale nedá se nic dělat — nakonec je to jejich vlastní život a my jim musíme ponechat jejich právo, aby o něm rozhodovali oni sami. Nabídnout pomoc lidem v nouzi je stejně tak mravní povinností jako ušlechtilým počinem; ale nikdy proto nemáme právo těmi, kterým jsme naši pomoc nabídli, postrkovat jako figurkami na šachovnici našich vlastních představ a přání.