Nesnesitelná lehkost emigrace

Několik uprchlíků se rozhodlo z České republiky pokračovat do Německa. Pobouřili tak část veřejnosti, protože si prý neváží naší pohostinnosti. Každý má ovšem právo hledat ty nejlepší životní podmínky.

Je to jako dar z nebes pro všechny fundamentalistické odpůrce uprchlíků, ty peripetie s oněmi dvěma skupinami iráckých křesťanských přesídlenců, z nichž jedna se rozhodla vrátit zpátky, a druhá putovala dále do Německa. Kolik nové munice zde opět získali všichni ti, kteří s neotřesitelným přesvědčením hlásají, že kolem celé republiky je zapotřebí vybudovat neprostupné hradby, a nepustit dovnitř ani jediného cizince, který by nám jenom ujídal náš vlastní chlebíček.

Pozastavme se úvodem opět jednou nad pozoruhodnou skutečností. V sousedním Německu přijímají statisíce a milióny syrských uprchlíků, z nichž se bezpochyby mnozí dříve či později chtějí vrátit do své domoviny, jiní se zase rozhodnou pokračovat dále do jiné země, třeba za svými příbuznými, aniž by se tím veřejnost výrazně vzrušovala.

V českém prostředí je to mediální událostí první velikosti, když několik málo rodin připutuje na české teritorium a někteří se pak rozhodnou pokračovat dál. Téměř se zdá, že kdyby někde v české kotlině náhle přistáli mimozemšťané, sotva by dokázali vzbudit větší rozruch a větší zájem médií, nežli pár tuctů „exotických“ Syřanů.

Emigrace jako pád do otevřeného hrobu
Budiž, nutno přiznat, že na první pohled to může působit poněkud podivně, a dokonce jako nevděk, když ti, kterým zde bylo – po nemalé námaze i vynaložených prostředcích z české strany – poskytnuto pohostinství, se náhle rozhodnou ho odmítnout, a odejít někam jinam. Takto ale celou záležitost může pociťovat jenom někdo, kdo nikdy sám neměl vlastní zážitek emigrace.

Neboť emigrace, to je, především v prvním čase, asi něčím takovým, jako je pád do otevřeného hrobu. Z vnějšího pohledu je možno soudit: „Vždyť oni jsou teď přece pryč ze všech těch problémů před kterými utíkali, teď jsou volní a v bezpečí – tak je přece všechno v pořádku!“ Ale jenom ten kdo tento krok sám učinil a prožil, ten ví, co skutečně znamená, jaký otřásající vliv na duši má onen pojem „vykořenění“. Je to doslova a do písmene tak, jako vytrhnout strom, se všemi jeho kořeny, a vsadit ho do zcela nového prostředí, do zcela cizí půdy, se zcela jinými vlastnostmi.

To nejhorší na emigraci je ten pocit, že „už nikdy zpátky“. Jakkoli byl třeba život ve staré domovině z těch či oněch důvodů nesnesitelný – pořád ještě to byl domov, člověk tam někým byl, něco znamenal. Měl tam někoho s kým mohl promluvit, s kým mohl sdílet společné myšlenky, své nitro. V emigraci jsi náhle nic – nula. Jsi svobodný; ale nemáš tu nikoho a nic, pro koho bys něco znamenal. Až v emigraci se ukazuje, jak komunikativní tvor je člověk – jak nemůže žít bez toho, aby mohl svůj myšlenkový a názorový svět vyměňovat, konfrontovat v hovoru s jinými lidmi.

Nikdy nemáme právo těmi, kterým jsme naši pomoc nabídli, postrkovat jako figurkami na šachovnici našich vlastních představ a přání. Foto gen21.cz

V cizině náhle není s kým a o čem hovořit – neboť tvůj vnitřní svět, tvé zážitky, tvé zkušenosti jsou nesdělitelné. Zvlášť když jsou to zážitky drastické a traumatické; ve světě blahobytného Západu ti nikdo nerozumí. A když se k tomu všemu přidá ještě jazyková bariéra – pak je člověk opravdu téměř jako ve vězení. Náhle se ukáže, jak naprosto je člověk vyloučený z jakékoli společenské komunikace, když nedokáže třeba ani učinit nějakou vtipnou poznámku, protože mu na to nestačí jeho slovní zásoba cizí řeči.

Ten první čas pobytu v emigraci, to je i pro mladšího člověka naprosto chaotický stav mysli; neustálý vnitřní boj o správnost vlastního rozhodnutí: Udělal jsem opravdu dobře, že jsem odešel? Neměl jsem přece raději zůstat – v tom jediném světě kde jsem opravdu doma? Nemám se vrátit? A tím spíše je tento vnitřní boj mučivý pro člověka staršího, který ve své vlasti zapustil už mnohem hlubší kořeny, pro kterého je v novém prostředí všechno naprosto cizí a chladné. Nepodivujme se tedy nijak příliš nad rozhodnutím oné irácké rodiny, která se rozhodla vrátit zpět, a to právě s ohledem na své starší příslušníky: ta bolest v duši emigranta může být skutečně nesnesitelná.

A ti druzí – ti, kteří se rozhodli putovat dále do Německa? Však i v naší vlastní emigraci, která prvotní azyl dostala třeba v Německu, nebylo vůbec málo takových, kteří se rozhodli jít dále, především do zaslíbené Ameriky. Anebo třeba i jinam; potkal jsem kdysi jednoho mladého emigranta, který vlastnil snad šest různých pasů, od německého přes kanadský až snad po australský. Prostě, český emigrantský světoběžník.

Tak nějak to už patří k základním motivacím každé bytosti, že pro sebe vždycky hledá ta nejlepší možná řešení pro svůj vlastní život; a jestliže ho ta jedna skupina iráckých migrantů spatřila v Německu, sotva je možno jim to příliš zazlívat. A to tím spíše, jestli tam jsou už nějací jejich příbuzní.

Neboť, jak už bylo řečeno, ten pocit naprosté ztracenosti v novém prostředí může být strašlivý; a není vůbec žádného divu, že migranti a emigranti všech dob a všech regionů se sdružují do komunit a někdy i vlastních ghet, neboť zde mohou – s lidmi společné řeči, ale i společných zkušeností, a třeba i společně prožitých traumat – zase alespoň zčásti zakusit pocit vlastního domova.

Ano, ten počin části iráckých migrantů, kterým bylo nabídnuto pohostinství v České republice, se může jevit poněkud nevděčným. Ale neočekávejme od lidí ze země rozvrácené válkou, násilím a vražděním, od lidí s nesčetnými prožitými traumaty za zády, že celý svůj další život budou podřizovat tomu, jak kdo jejich jednání bude hodnotit z hledisek transcendentálních etických hodnot a norem.

Oni chtějí docela prostě ten nejlepší dosažitelný život jak pro sebe, tak pro své děti. Leckdy se přitom dozajista dopustí i chybných rozhodnutí, kterých budou třeba sami hluboce a hořce litovat. Ale nedá se nic dělat – nakonec je to jejich vlastní život a my jim musíme ponechat jejich právo, aby o něm rozhodovali oni sami. Nabídnout pomoc lidem v nouzi je stejně tak mravní povinností jako ušlechtilým počinem; ale nikdy proto nemáme právo těmi, kterým jsme naši pomoc nabídli, postrkovat jako figurkami na šachovnici našich vlastních představ a přání.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Poláčku, Čtvrtek, 7.Dubna 2016, 12:25:19

tento článek se Vám opravdu povedl.

Neznám motivaci těch syrských rodin. Úspěch protiemigračního hnutí to ale v každém případě je, protože to se snaží vytvořit z našeho státu území kam nikdo nejen emigrovat nemůže, ale ani nechce protože se tady bude setkávat s nepřátelským jednáním.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 7.Dubna 2016, 12:47:51

Děkuji za uznání, pane Kubičko.

Ano, ten aspekt s tím nepřátelským prostředím v ČR jsem měl původně v úmyslu také zmínit; ale jak už to tak při psaní bývá, každý text má svou vlastní logiku, své vlastní směřování, a tak se mi tam tuto okolnost pak už nějak nepodařilo organicky implementovat. Ale je to bezpochyby také významný faktor; sám z vlastní zkušenosti vím, jak velice důležité pro každého emigranta je pocit, zda je v novém prostředí přijímán či nikoli; a jak velice zraňující může být každý projev nadřazenosti, či dokonce otevřeného nepřátelství ze strany domácí populace.

Mimochodem, finálním popudem k napsání tohoto mého textu bylo přečtení článku (pravicového) politologa B. Doležala na "Svobodném fóru", v kterém právě oněch okolností kolem těch syrských uprchlíků využil k frontálnímu ataku vůči vstřícnému přístupu k migraci a migrantům vůbec.

Petrasek Milan - penzista

Nesnesitelná lehkost bytí a otevřený hrob Čtvrtek, 7.Dubna 2016, 16:02:47

Použil a otevřel bych pane Poláčku váš příměr uzavřeného hrobu.
Masové protiimigrační hnutí by bylo možné hledat také v důsledcích pocitu nesnesitelné lehkosti života v prostoru náhle otevřeném.
Z vnějšího pohledu je možno soudit: „Vždyť oni byli teď přece zbaveni všech původních problémů - mohou vylézt, jsou volní a v bezpečí – tak je přece všechno v pořádku".
A přesto mnohé neni v pořádku. A navíc se do otevřeného hrobního prostoru hrnou lidé cizích hodnot a způsobu komunikace, která znemožňuje již beztak chatrnou možnost svůj myšlenkový a názorový svět uspokojivě vyměňovat a konfrontovat v hovoru s jinými lidmi.
Pocity nedostatku občanské suverenity, sebejistoty, svrchovanosti, a....., obohaceny o jednu patálii navíc pak mnohdy končí v projevech nadřazenosti, či dokonce i otevřeného nepřátelství vůči migrantům.
Jde o příznak oslnění patrný v různých náhle otevřených prostorách.........bych tipoval.
................bych dodal.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku, Čtvrtek, 7.Dubna 2016, 23:30:18

Vaše vylíčení duševního stavu emigranta je skutečně působivé a rozumním, že Vaše zkušenost nebyla lehká. Já jsem emigroval v září 1968 a byl jsem daleko šťastnější. Má emigrace nebyla "pádem do otevřeného hrobu", snad proto, že jsme odešli jako rodina (se dvěma malýma dětma), do vlídného prostředí a s celkem zajištěnou budoucností. Ani jsme neměli pocit že „už nikdy zpátky“. Naopak, byli jsme přesvědčeni, že se - někdy - vrátíme. Trvalo to ovšem déle, než jsme si představovali. Myslím však, že na základě Vaší zkušenosti mohu pochopit těžké rozhodování i té syrské skupiny, která odjela do Německa.

Ale nelze vyloučit podezření, že ochota a peníze nadačního fondu Generace 21 byla zneužita, že skupina prostě švindlovala. To, s ohledem na tlak imigraci nepříznivého veřejného mínění, zřejmě vedlo naši vládu k tomu, aby projekt zastavila.

Netroufám si hádat míru pravděpodobnosti těchto dvou interpretací motivace syrské skupiny.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Příliš náhle otevřené hroby... Pátek, 8.Dubna 2016, 14:11:16

...z kterých pak na světlo boží (či naopak do zatemněnosti myslí?) vyskakují celé kohorty kostlivců, pane Petrasku.

Ano, můžete mít naprosto pravdu v tom, že určité prostory (v postkomunistickém, do té doby hermeticky uzavřeném) regionu byly otevřeny až příliš rychle. A že mnozí nestačili tu náhlost této proměny dostatečně niterně zpracovat. Tím spíše, že - jak opět právem uvádíte - ty "nové prostory" přinášejí namnoze i nemálo pochybné existenční fenomény, jimiž je právem možno se cítit ohrožen.

Je pravdou, že západní společnost - která je v postoji k migraci podstatně liberálnější a vstřícnější - měla mnohem delší příležitost si na "cizáky" přivyknout postupně.

To všechno je pravda. Ale bez ohledu na to všechno: z těch hrobů opravdu vylezli kostlivci. A straší tu a chřestí svými kostmi a hrozí: "My do toho našeho krásného českého hřbitova přece nepustíme žádné cizí přivandrovalce! Buďto se přizpůsobí nám a budou úplně stejní jako my - anebo ať táhnou!"

Takže se zdá, že té mentalitě kostlivců je prostě zapotřebí se postavit, ať už jsou její kořeny jakékoliv. Jinak by se mohlo stát, že celou tu líbeznou českou krajinu nakonec budou bezezbytku okupovat strašidla.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 8.Dubna 2016, 14:31:33

Však jsem zrovna na Vás při psaní mého textu pomyslel, pane Rychetníku.

Samozřejmě, každý jednotlivý lidský život, a každý lidský osud je jiný; a jestliže jsem tu líčil psychická traumata a duševní trýzeň emigrace, pak na straně druhé musím přiznat, že jsem poznal i jednoho emigranta, který byl osobně natolik šťastnou náturou, že ho ten skok do cizího prostředí zcela zjevně nijakým způsobem nezatěžoval. Naopak těšil se z toho, jak ve své profesi (fotograf) tady na Západě bude mít daleko větší možnosti svého uplatnění.

Ta emigrace z roku osmašedesátého měla ovšem svá určitá specifika; na straně jedné zde byl onen šok z okupace vlastní země cizí mocí; na straně druhé ale právě tento fakt mnohým tu emigraci usnadnil. Spolu s tím, že se tehdy jednalo o opravdu velkou emigrační vlnu, takže ti tehdejší emigranti mohli prožívat alespoň tu určitou pospolitost, o které jsem tu hovořil minule.

Co se konkrétně těch syrských uprchlíků týče: ani já se neodvažuji soudit, takto z dálky.

Pro tu první skupinu, která se vrátila zpět - tak pro tu mám z uvedených důvodů (staří rodiče respektive prarodiče) v podstatě plné pochopení. Ten stesk těchto postarších lidí po jejich domově byl skutečně asi nesnesitelný; a oni zřejmě měli relativně bezpečné místo kam se vrátit.

Ta druhá skupina: ano, tady je skutečně možno pociťovat určitý nevděk. Ale já jsem svými vzpomínkami chtěl poukázat na to, že nemáme příliš striktně soudit - a odsuzovat - tam, kde si naprosto nemůžeme být jisti tím, že my sami bychom jednali zásadně jinak. Totiž zrovna ti z toho antimigrantského prostředí, kdyby se ocitli v té samé situaci - jak ti sami by pak jednali? Dejme tomu, že vypukne válečný konflikt s Ruskem, Rusko pohltí "svou" Ukrajinu, fronta se přelije až do střední Evropy, nastane masový exodus tamějšího obyvatelstva. A teď dejme tomu, že nějaká řídce obydlená země - například Alžírsko, s jeho rozsáhlými pouštěmi - nabídne českým uprchlíkům azyl v jejich zemi. - A teď, kolik z těch Čechů, kteří dnes zatracují ty syrské uprchlíky za jejich snahu dobrat se lepšího, by se skutečně spokojilo s pohostinností bezpečného, ale chudého Alžírska - a kolik z nich by se vší mocí snažilo dostat se do blahobytné Ameriky?...

Takže, neměli by příliš přísnými mravokárci být ti, o nichž není vůbec jisté, zda by se za obdobných okolností zachovali jinak. Aneb, nehledej třísky v oku bratra svého...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.