Nesnesitelná lehkost emigrace

Několik uprchlíků se rozhodlo z České republiky pokračovat do Německa. Pobouřili tak část veřejnosti, protože si prý neváží naší pohostinnosti. Každý má ovšem právo hledat ty nejlepší životní podmínky.

Je to jako dar z nebes pro všechny fundamentalistické odpůrce uprchlíků, ty peripetie s oněmi dvěma skupinami iráckých křesťanských přesídlenců, z nichž jedna se rozhodla vrátit zpátky, a druhá putovala dále do Německa. Kolik nové munice zde opět získali všichni ti, kteří s neotřesitelným přesvědčením hlásají, že kolem celé republiky je zapotřebí vybudovat neprostupné hradby, a nepustit dovnitř ani jediného cizince, který by nám jenom ujídal náš vlastní chlebíček.

Pozastavme se úvodem opět jednou nad pozoruhodnou skutečností. V sousedním Německu přijímají statisíce a milióny syrských uprchlíků, z nichž se bezpochyby mnozí dříve či později chtějí vrátit do své domoviny, jiní se zase rozhodnou pokračovat dále do jiné země, třeba za svými příbuznými, aniž by se tím veřejnost výrazně vzrušovala.

V českém prostředí je to mediální událostí první velikosti, když několik málo rodin připutuje na české teritorium a někteří se pak rozhodnou pokračovat dál. Téměř se zdá, že kdyby někde v české kotlině náhle přistáli mimozemšťané, sotva by dokázali vzbudit větší rozruch a větší zájem médií, nežli pár tuctů „exotických“ Syřanů.

Emigrace jako pád do otevřeného hrobu
Budiž, nutno přiznat, že na první pohled to může působit poněkud podivně, a dokonce jako nevděk, když ti, kterým zde bylo – po nemalé námaze i vynaložených prostředcích z české strany – poskytnuto pohostinství, se náhle rozhodnou ho odmítnout, a odejít někam jinam. Takto ale celou záležitost může pociťovat jenom někdo, kdo nikdy sám neměl vlastní zážitek emigrace.

Neboť emigrace, to je, především v prvním čase, asi něčím takovým, jako je pád do otevřeného hrobu. Z vnějšího pohledu je možno soudit: „Vždyť oni jsou teď přece pryč ze všech těch problémů před kterými utíkali, teď jsou volní a v bezpečí – tak je přece všechno v pořádku!“ Ale jenom ten kdo tento krok sám učinil a prožil, ten ví, co skutečně znamená, jaký otřásající vliv na duši má onen pojem „vykořenění“. Je to doslova a do písmene tak, jako vytrhnout strom, se všemi jeho kořeny, a vsadit ho do zcela nového prostředí, do zcela cizí půdy, se zcela jinými vlastnostmi.

To nejhorší na emigraci je ten pocit, že „už nikdy zpátky“. Jakkoli byl třeba život ve staré domovině z těch či oněch důvodů nesnesitelný – pořád ještě to byl domov, člověk tam někým byl, něco znamenal. Měl tam někoho s kým mohl promluvit, s kým mohl sdílet společné myšlenky, své nitro. V emigraci jsi náhle nic – nula. Jsi svobodný; ale nemáš tu nikoho a nic, pro koho bys něco znamenal. Až v emigraci se ukazuje, jak komunikativní tvor je člověk – jak nemůže žít bez toho, aby mohl svůj myšlenkový a názorový svět vyměňovat, konfrontovat v hovoru s jinými lidmi.

Nikdy nemáme právo těmi, kterým jsme naši pomoc nabídli, postrkovat jako figurkami na šachovnici našich vlastních představ a přání. Foto gen21.cz

V cizině náhle není s kým a o čem hovořit – neboť tvůj vnitřní svět, tvé zážitky, tvé zkušenosti jsou nesdělitelné. Zvlášť když jsou to zážitky drastické a traumatické; ve světě blahobytného Západu ti nikdo nerozumí. A když se k tomu všemu přidá ještě jazyková bariéra – pak je člověk opravdu téměř jako ve vězení. Náhle se ukáže, jak naprosto je člověk vyloučený z jakékoli společenské komunikace, když nedokáže třeba ani učinit nějakou vtipnou poznámku, protože mu na to nestačí jeho slovní zásoba cizí řeči.

Ten první čas pobytu v emigraci, to je i pro mladšího člověka naprosto chaotický stav mysli; neustálý vnitřní boj o správnost vlastního rozhodnutí: Udělal jsem opravdu dobře, že jsem odešel? Neměl jsem přece raději zůstat – v tom jediném světě kde jsem opravdu doma? Nemám se vrátit? A tím spíše je tento vnitřní boj mučivý pro člověka staršího, který ve své vlasti zapustil už mnohem hlubší kořeny, pro kterého je v novém prostředí všechno naprosto cizí a chladné. Nepodivujme se tedy nijak příliš nad rozhodnutím oné irácké rodiny, která se rozhodla vrátit zpět, a to právě s ohledem na své starší příslušníky: ta bolest v duši emigranta může být skutečně nesnesitelná.

A ti druzí – ti, kteří se rozhodli putovat dále do Německa? Však i v naší vlastní emigraci, která prvotní azyl dostala třeba v Německu, nebylo vůbec málo takových, kteří se rozhodli jít dále, především do zaslíbené Ameriky. Anebo třeba i jinam; potkal jsem kdysi jednoho mladého emigranta, který vlastnil snad šest různých pasů, od německého přes kanadský až snad po australský. Prostě, český emigrantský světoběžník.

Tak nějak to už patří k základním motivacím každé bytosti, že pro sebe vždycky hledá ta nejlepší možná řešení pro svůj vlastní život; a jestliže ho ta jedna skupina iráckých migrantů spatřila v Německu, sotva je možno jim to příliš zazlívat. A to tím spíše, jestli tam jsou už nějací jejich příbuzní.

Neboť, jak už bylo řečeno, ten pocit naprosté ztracenosti v novém prostředí může být strašlivý; a není vůbec žádného divu, že migranti a emigranti všech dob a všech regionů se sdružují do komunit a někdy i vlastních ghet, neboť zde mohou – s lidmi společné řeči, ale i společných zkušeností, a třeba i společně prožitých traumat – zase alespoň zčásti zakusit pocit vlastního domova.

Ano, ten počin části iráckých migrantů, kterým bylo nabídnuto pohostinství v České republice, se může jevit poněkud nevděčným. Ale neočekávejme od lidí ze země rozvrácené válkou, násilím a vražděním, od lidí s nesčetnými prožitými traumaty za zády, že celý svůj další život budou podřizovat tomu, jak kdo jejich jednání bude hodnotit z hledisek transcendentálních etických hodnot a norem.

Oni chtějí docela prostě ten nejlepší dosažitelný život jak pro sebe, tak pro své děti. Leckdy se přitom dozajista dopustí i chybných rozhodnutí, kterých budou třeba sami hluboce a hořce litovat. Ale nedá se nic dělat – nakonec je to jejich vlastní život a my jim musíme ponechat jejich právo, aby o něm rozhodovali oni sami. Nabídnout pomoc lidem v nouzi je stejně tak mravní povinností jako ušlechtilým počinem; ale nikdy proto nemáme právo těmi, kterým jsme naši pomoc nabídli, postrkovat jako figurkami na šachovnici našich vlastních představ a přání.

A co si myslíte vy? Diskuse (55 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Poláčku, Čtvrtek, 7.Dubna 2016, 12:25:19

tento článek se Vám opravdu povedl.

Neznám motivaci těch syrských rodin. Úspěch protiemigračního hnutí to ale v každém případě je, protože to se snaží vytvořit z našeho státu území kam nikdo nejen emigrovat nemůže, ale ani nechce protože se tady bude setkávat s nepřátelským jednáním.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 7.Dubna 2016, 12:47:51

Děkuji za uznání, pane Kubičko.

Ano, ten aspekt s tím nepřátelským prostředím v ČR jsem měl původně v úmyslu také zmínit; ale jak už to tak při psaní bývá, každý text má svou vlastní logiku, své vlastní směřování, a tak se mi tam tuto okolnost pak už nějak nepodařilo organicky implementovat. Ale je to bezpochyby také významný faktor; sám z vlastní zkušenosti vím, jak velice důležité pro každého emigranta je pocit, zda je v novém prostředí přijímán či nikoli; a jak velice zraňující může být každý projev nadřazenosti, či dokonce otevřeného nepřátelství ze strany domácí populace.

Mimochodem, finálním popudem k napsání tohoto mého textu bylo přečtení článku (pravicového) politologa B. Doležala na "Svobodném fóru", v kterém právě oněch okolností kolem těch syrských uprchlíků využil k frontálnímu ataku vůči vstřícnému přístupu k migraci a migrantům vůbec.

Petrasek Milan - penzista

Nesnesitelná lehkost bytí a otevřený hrob Čtvrtek, 7.Dubna 2016, 16:02:47

Použil a otevřel bych pane Poláčku váš příměr uzavřeného hrobu.
Masové protiimigrační hnutí by bylo možné hledat také v důsledcích pocitu nesnesitelné lehkosti života v prostoru náhle otevřeném.
Z vnějšího pohledu je možno soudit: „Vždyť oni byli teď přece zbaveni všech původních problémů - mohou vylézt, jsou volní a v bezpečí – tak je přece všechno v pořádku".
A přesto mnohé neni v pořádku. A navíc se do otevřeného hrobního prostoru hrnou lidé cizích hodnot a způsobu komunikace, která znemožňuje již beztak chatrnou možnost svůj myšlenkový a názorový svět uspokojivě vyměňovat a konfrontovat v hovoru s jinými lidmi.
Pocity nedostatku občanské suverenity, sebejistoty, svrchovanosti, a....., obohaceny o jednu patálii navíc pak mnohdy končí v projevech nadřazenosti, či dokonce i otevřeného nepřátelství vůči migrantům.
Jde o příznak oslnění patrný v různých náhle otevřených prostorách.........bych tipoval.
................bych dodal.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku, Čtvrtek, 7.Dubna 2016, 23:30:18

Vaše vylíčení duševního stavu emigranta je skutečně působivé a rozumním, že Vaše zkušenost nebyla lehká. Já jsem emigroval v září 1968 a byl jsem daleko šťastnější. Má emigrace nebyla "pádem do otevřeného hrobu", snad proto, že jsme odešli jako rodina (se dvěma malýma dětma), do vlídného prostředí a s celkem zajištěnou budoucností. Ani jsme neměli pocit že „už nikdy zpátky“. Naopak, byli jsme přesvědčeni, že se - někdy - vrátíme. Trvalo to ovšem déle, než jsme si představovali. Myslím však, že na základě Vaší zkušenosti mohu pochopit těžké rozhodování i té syrské skupiny, která odjela do Německa.

Ale nelze vyloučit podezření, že ochota a peníze nadačního fondu Generace 21 byla zneužita, že skupina prostě švindlovala. To, s ohledem na tlak imigraci nepříznivého veřejného mínění, zřejmě vedlo naši vládu k tomu, aby projekt zastavila.

Netroufám si hádat míru pravděpodobnosti těchto dvou interpretací motivace syrské skupiny.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Příliš náhle otevřené hroby... Pátek, 8.Dubna 2016, 14:11:16

...z kterých pak na světlo boží (či naopak do zatemněnosti myslí?) vyskakují celé kohorty kostlivců, pane Petrasku.

Ano, můžete mít naprosto pravdu v tom, že určité prostory (v postkomunistickém, do té doby hermeticky uzavřeném) regionu byly otevřeny až příliš rychle. A že mnozí nestačili tu náhlost této proměny dostatečně niterně zpracovat. Tím spíše, že - jak opět právem uvádíte - ty "nové prostory" přinášejí namnoze i nemálo pochybné existenční fenomény, jimiž je právem možno se cítit ohrožen.

Je pravdou, že západní společnost - která je v postoji k migraci podstatně liberálnější a vstřícnější - měla mnohem delší příležitost si na "cizáky" přivyknout postupně.

To všechno je pravda. Ale bez ohledu na to všechno: z těch hrobů opravdu vylezli kostlivci. A straší tu a chřestí svými kostmi a hrozí: "My do toho našeho krásného českého hřbitova přece nepustíme žádné cizí přivandrovalce! Buďto se přizpůsobí nám a budou úplně stejní jako my - anebo ať táhnou!"

Takže se zdá, že té mentalitě kostlivců je prostě zapotřebí se postavit, ať už jsou její kořeny jakékoliv. Jinak by se mohlo stát, že celou tu líbeznou českou krajinu nakonec budou bezezbytku okupovat strašidla.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 8.Dubna 2016, 14:31:33

Však jsem zrovna na Vás při psaní mého textu pomyslel, pane Rychetníku.

Samozřejmě, každý jednotlivý lidský život, a každý lidský osud je jiný; a jestliže jsem tu líčil psychická traumata a duševní trýzeň emigrace, pak na straně druhé musím přiznat, že jsem poznal i jednoho emigranta, který byl osobně natolik šťastnou náturou, že ho ten skok do cizího prostředí zcela zjevně nijakým způsobem nezatěžoval. Naopak těšil se z toho, jak ve své profesi (fotograf) tady na Západě bude mít daleko větší možnosti svého uplatnění.

Ta emigrace z roku osmašedesátého měla ovšem svá určitá specifika; na straně jedné zde byl onen šok z okupace vlastní země cizí mocí; na straně druhé ale právě tento fakt mnohým tu emigraci usnadnil. Spolu s tím, že se tehdy jednalo o opravdu velkou emigrační vlnu, takže ti tehdejší emigranti mohli prožívat alespoň tu určitou pospolitost, o které jsem tu hovořil minule.

Co se konkrétně těch syrských uprchlíků týče: ani já se neodvažuji soudit, takto z dálky.

Pro tu první skupinu, která se vrátila zpět - tak pro tu mám z uvedených důvodů (staří rodiče respektive prarodiče) v podstatě plné pochopení. Ten stesk těchto postarších lidí po jejich domově byl skutečně asi nesnesitelný; a oni zřejmě měli relativně bezpečné místo kam se vrátit.

Ta druhá skupina: ano, tady je skutečně možno pociťovat určitý nevděk. Ale já jsem svými vzpomínkami chtěl poukázat na to, že nemáme příliš striktně soudit - a odsuzovat - tam, kde si naprosto nemůžeme být jisti tím, že my sami bychom jednali zásadně jinak. Totiž zrovna ti z toho antimigrantského prostředí, kdyby se ocitli v té samé situaci - jak ti sami by pak jednali? Dejme tomu, že vypukne válečný konflikt s Ruskem, Rusko pohltí "svou" Ukrajinu, fronta se přelije až do střední Evropy, nastane masový exodus tamějšího obyvatelstva. A teď dejme tomu, že nějaká řídce obydlená země - například Alžírsko, s jeho rozsáhlými pouštěmi - nabídne českým uprchlíkům azyl v jejich zemi. - A teď, kolik z těch Čechů, kteří dnes zatracují ty syrské uprchlíky za jejich snahu dobrat se lepšího, by se skutečně spokojilo s pohostinností bezpečného, ale chudého Alžírska - a kolik z nich by se vší mocí snažilo dostat se do blahobytné Ameriky?...

Takže, neměli by příliš přísnými mravokárci být ti, o nichž není vůbec jisté, zda by se za obdobných okolností zachovali jinak. Aneb, nehledej třísky v oku bratra svého...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 3.Května 2019, 08:07:3

J. A. Komenský o Amsterodamu - "tržišti světa", svém novém domově v emigraci:
„Je-li jaké místo pod nebem, kde závist a nenávist vládne, a lidé vniternou záští a nesvorností se porážejí, zde to jest. Jako by každý jen k svému soukromému prospěchu, nikoli pro dobro obecné zrozen byl, tak si obyčejně vedou… Sotva v kterém národě menší je péče o dobro obecné, než u nás.“

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Rychetníkovi Pátek, 3.Května 2019, 11:38:38

Přeju všechno dobré v té Vaší emigraci.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 3.Května 2019, 11:48:10

Pan Rychetník mezitím emigroval tam, odkud není návratu.
A také mu přeji všechno dobré.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pátek, 3.Května 2019, 11:53:8

Já vím. V nebi to připojení trvá věčnost, tak už asi neodepíše...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 3.Května 2019, 13:28:4

Když byl Jaroslav Hutka v emigraci (v Rotterdamu), tak psal na adresu Holanďanů víceméně přesně to samé, co Komenský o tři století před ním. Hutkova základní charakteristika Holanďanů byla, že mají "hokynářskou" povahu; tedy že nemají žádný smysl pro nějaké hlubší, duševní či duchovní záležitosti, nýbrž že všechny věci lidské poměřují jenom z hlediska ryze komerčního. A i když se třeba věnují něčemu takovému jako je kultura, tak za pravé platí bod číslo 1 (tedy komerční hledisko stojí na prvním místě), a za druhé jejich vztah ke kultuře je plochý až kýčovitý.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pátek, 3.Května 2019, 13:53:36

Není náhoda, že Komenský skončil v Nizozemí. Holanská republika byla ve své době v Evropě ostrovem svobody a tolerance, působiště Descartesa, domov Spinozy, místo, kde vycházely knihy jinde zakázaně. Možná to s tou kupeckou mentalitou souvisí.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pátek, 3.Května 2019, 14:00:24

Měla jsem možnost díky přátelům žijícím v Holandsku nakouknout do tamního způsobu života. Nechci příliš zobecňovat, ale získala jsem dojem, že Nizozemci žijí daleko víc spolu než vedle sebe, jak to známe doma. Na holandském venkově bych se nebála zestárnout, protože bych věděla, že se nikdy neocitnu bez přátelského kontaktu a bez pomoci. Asi bych svým milým sousedům ráda odpustila, že jejich vztah ke kultuře je plochý a kýčovitý.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Agentura pro uvádění pomluv na pravou míru Pátek, 3.Května 2019, 14:13:10

jenom pro pořádek sděluje, že vztah Holanďanů ke kultuře samozřejmě nikterak "plochý a kýčovitý" není.

Pavel Krupička - Praha 5

Pátek, 3.Května 2019, 17:03:29

No ona možná ta holandská tolerance přišla až později, ze své četby dějin Nizozemska před lety se mi vybavuje např. novověké upalování čarodejnic (pravděpodobně žen se schizofrenií) nebo brutální nepotrestané lynčování bratří de Wittů. (ono by možná také jinak v 60. letech minulého století nebylo potřebné hnutí Provo)

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 4.Května 2019, 00:37:45

Po příjezdu "bratrské pomoci" jsem odjel studovat do Říma. Po dvou létech jsem se včas vrátil zpět, přes to, že jsem mohl zůstat a měl zajištěnou budoucnost. Viděl jsem smutek v očích těch, co tam odešli před 48. rokem a nemohli se vrátit domů.

Petrasek Milan - penzista

Vyhaslé pohledy a smutek v očích Sobota, 4.Května 2019, 12:07:51

se mohou dostavit na základě poznání. A to spíše, než pohledy vřelé a nadšení v očích.
Příkladně v zemích tradičně znalých režimu permanentní osobní zodpovědnosti za svou existenci a v prostředí značně ovlivňovaném tržní hodnotou, má lidská spontánnost jinou tvář, než v režimu autoritativním.
Rozdíl mezi srdečným pohledem britského a ukrajinského zemědělce je doličným jevem....atdatd......a Rus Čechov trochu uštěpačně poznamenal - Ukrajinec se buď směje nebo pláče, tu střední rozumem ovládanou polohu nezná.
Smutek v očích a na rtech úsměv pokladní ve velkoprodejně se mi tak trochu jeví jako výraz pocitu člověka, který se musel smířit s emigrací .... .....bych dodal na okraj k úvahám o moci a vlivu citových pohnutek na náš úděl.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Tolerance a kupecká mentalita Sobota, 4.Května 2019, 12:10:41

Ale ovšem, že spolu obojí souvisí. Kupčíkovi totiž záleží pouze na tom jeho zboží, nikoli na myšlenkách. On si proto může dovolit ty myšlenky zcela svobodně tolerovat; v tom jeho kupeckém světě totiž nemají žádnou skutečnou hodnotu, žádnou skutečnou sílu.

Přesně tohle byl ostatně snad ten vůbec nejdrastičtější zážitek všech emigrantů z východní Evropy do Evropy Západní: jak v této západní "svobodě" neuvěřitelně rychle mizí hodnota a smysl všech vyšších idejí. Včetně samotného ideálu svobody.

Svým způsobem naprosto dokonale to bylo vystiženo v jedné filmové scéně v "emigrantském" filmu režiséra Šafaříka "Psí dostihy". Skupina mladých českých emigrantů ve Švýcarsku se ocitne na jakési rozjařené domácí party. Kde tedy většinu tvoří "svobodní" Švýcaři. Vlasta Třešňák - jakožto představitel politicky angažovaného emigranta - začne hrát jednu ze svých písniček, v jeho vlasti zakázaných. Jenže - po chvíli zjistí, že zpívá fakticky do prázdna. Jenom k malému kroužku svých spoluemigrantů, kteří ještě jeví určitý zájem. Po tomto zjištění Třesňák přeruší své zpívání, a vysloví rozhodující větu: "Tak vidíš: tady si můžeme zpívat co chceme; jenomže nás n i k d o n e p o s l o u c h á!!" A namísto zpívání o svobodě spustí jakousi sprostou odrhovačku.

Takže tolik asi ke vztahu kupecké tolerance a pravé svobody.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 4.Května 2019, 12:13:12

Ostatně, pokud by někoho blíže zajímal rozdíl mezi vztahem Holanďanů k povrchnímu umění, a mezi vztahem k umění skutečnému, ať si přečte Hutkovy "Dopisy Ivanovi" (Klímovi). Je to v tomto směru analýza skutečně geniální; a neplatí samozřejmě jenom pro ty nešťastné Holanďany, ale pro typického obyvatele západního "svobodného" světa vůbec.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 4.Května 2019, 12:15:23

Tedy například i pro ten krajně symptomatický fenomén, kdy česká "kulturní" veřejnost se může přetrhnout až hysterickým obdivem k Muchově nekonečně kýčovité "Slovanské epopeji".

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 4.Května 2019, 12:20:42

Ostatně, ta Muchova "Epopej": v jedné - až přímo servilně oslavné - dokumentaci České televize o ní byla ukázána její výstava v Japonsku; a jedním z jejích nejhoroucnějších obdivovatelů byl jeden j a p o n s k ý hokynář, velkoobchodník s uměním. Jeho schopnost rozpoznat pravé umění byla evidentně víceméně nulová; ale zato měl naprosto precizní přehled o tom, jaká je t r ž n í "hodnota" toho či onoho uměleckého díla...

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Jenom krátce poznamenám, Sobota, 4.Května 2019, 21:34:24

že to je všechno naprostý nesmysl.

Trochu tomu rozumím: Když se někdo nedokáže nikam integrovat, tak mu asi v jeho zapšklosti nezbývá než všechny pomlouvat.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Integrovat se do nějaké kolektivní identity? Neděle, 5.Května 2019, 01:18:40

Ale vždyť přeci ti identitáři...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 5.Května 2019, 06:41:36

Já poznamenám ještě něco k tomu Holandsku. Byla jsem tam jen pár dní na zájezdu, asi před patnácti lety, takže nemohu soudit z osobní zkušenosti. Ale už průvodkyně v autobuse nám tehdy řekla, že Holanďané jsou chladní a málo srdeční, zvlášť v rodinných vztazích; že její přítelkyně si vzala Holanďana a pak toho litovala. A není to ojedinělá zpráva. A nejen o Holanďanech. Něco podobného jsem slyšela o Švýcarech. Ve Švýcarsku jsem byla několikrát a hlavně jsem o něm hodně slyšela od blízkých příbuzných, kteří tam pár let žili. V Bavorsku, kde jsou teď, prý je to lepší.
Jinak to v tom Švýcarsku vypadalo úžasně. Všude absolutní pořádek a čistota. Všechno stoprocentně fungovalo. Všechno upravené. Vlaky jezdily na minutu přesně.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 5.Května 2019, 07:47:49

Napadlo mě, že vlastnosti Švýcarů a Holanďanů nějak souvisí s historickým kalvinismem. A pokud ano, pak by bylo zajímavé vědět, co je prvotní. Zda náboženství ovlivňuje vlastnosti lidí, nebo platí, že se nějaké konkrétní náboženství ujme tam, kde je pro ně vhodná půda (myslím psychické vlastnosti).
Možná platí obojí.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Integrace člověka a identitáři Neděle, 5.Května 2019, 09:17:26

Pozitivní integrace do kulturního a sociálního prostředí nemusí nutně znamenat negativní vymezování se vůči jiným - národům, kulturám, náboženstvím atd. To je problém identitářů, pane Nusharte.

Ve skutečnosti je tomu naopak. Jenom ten, kdo je sám někam integrován, kdo sám někam patří, kdo je sám někde skutečně doma, jenom ten může mít taky otevřený a přátelský pohled na celý svět, na jiné národy, kultury, a náboženství.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Někam patřit, tedy být někde doma Neděle, 5.Května 2019, 10:09:58

Nedávno jsem se tady v kterési diskusi zmínila o hebrejském pojetí dvojí lidské duše. Jedna z duší patří tomuto světu (a možná i konkrétnímu místu, popřípadě konkrétní kultuře) a druhá patří Bohu. Je to docela zajímavé. Často o tom přemýšlím.

Petrasek Milan - penzista

Souhlasil bych s poznatkem pana Kolaříka, že Neděle, 5.Května 2019, 11:08:51

ten, kdo je sám někam integrován, kdo sám někam patří, kdo je sám někde skutečně doma jenom?(i) ten může mít taky otevřený a přátelský pohled na celý svět, na jiné národy, kultury, a náboženství.........., kdyby pan Kolařík vzal v potaz slůvko jenom a nahradil jej třeba minislůvkem i.
Jeho postoj by tak tím dosáhl ještě bližšího souladu svého postoje se zadáním křesťanského světonázoru.......bych mínil coby konzument biblických sdělení a moderní literatury .

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Precizní, chladný ráj Neděle, 5.Května 2019, 11:54:10

Ano, paní Hájková, právě tohle byla moje naprosto první imprese, když jsem svého času přejel hranice z českého nepořádku do uspořádaného světa tehdejšího západního Německa: až fascinující pořádek, čistota, vše dokonale upravené a fungující.

Ale hned krátce potom se dostavila imprese druhá: že celý tento dokonale upravený, fungující svět je vlastně jakoby úplně liduprázdný. Jistě, po ulicích měst chodili lidé; ale každý jakoby zanořený jenom sám do sebe, bez opravdového lidsky otevřeného výrazu.

A až po létech (už po převratu) jsem se dozvěděl, že přesně ty samé pocity měla zpěvačka Ida Kellarová, když se svého času provdala někam na Západ (tuším že do Irska). Stejně tak měla pocit, že ulice tamějších měst jsou sice plné lidí, ale vlastně jakoby zcela liduprázdné.

Zmínil jsem minule film režiséra Šafaříka "Psí dostihy". On natočil v emigraci ještě další film; ten nesl jméno "Studený ráj". Bylo to opět o Švýcarsku, a opět o emigrantech. Bylo by vlastně zbytečné vyprávět něco o obsahu toho filmu; už jeho název říká vlastně všechno.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Slovo "jenom" je naprosto klíčové Neděle, 5.Května 2019, 11:54:46

Kvůli němu jsem ten příspěvek psal, v logické návaznosti na ten předchozí, jak každý snadno nahlédne.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Identitáři Neděle, 5.Května 2019, 12:48:1

tedy nejsou pozitivně integrováni ve vlastním kulturním a sociálním prostředí?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 5.Května 2019, 12:49:51

A kde (kam?) člověk může být pozitivně integrován? Tam, kde to má rád nebo tam, kde ho mají rádi?
Napadají mě dvě varianty téhož známého přísloví:
Ubi bene, ibi patria.
Ibi bene, ubi patria.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Neděle, 5.Května 2019, 13:12:44

Vy snad nemáte zkušenost, že to jde jedno s druhým, paní Hájková?

Identitáři jsou integrováni negativně, proti jiným, a navíc ani ne pořádně, jak se ukazuje u náhle objevené starosti o "křesťanské hodnoty" u mnohých z nich, pane Nusharte.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 5.Května 2019, 13:16:36

Určitě to jde jedno s druhým.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 5.Května 2019, 16:12:11

Ale co když právě ti lidé, kteří myslí negativně nebo negativisticky (prostě ti protivní), potřebují, aby je měl někdo rád? Jak jinak se toho negativismu mají zbavit?

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Neděle, 5.Května 2019, 16:36:11

Co ode mě čekáte, paní Hájková? Já tady nejsem v roli terapeuta.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 5.Května 2019, 17:12:22

Vůbec nic. Jen tak o tom přemýšlím.

Ivo Horák - Praha 3

Holandsko z rychlíku Neděle, 5.Května 2019, 19:11:28

Rozdíly v chování lidí k sobě navzájem mohou být značné. Zatímco leckteré jiné diference jsou dnes na vzdálenost nesporně menší než na tom samém místě v (ne až tak dlouhém) časovém rozpětí, některé lokální charakteristiky soužití se zdají přežívat dlouhodobě. Je to v podstatné míře dílem převládající mentality lidí. Někdy však poměry nemálo změní i tu.

Vzpomínám si na svou první cestu vlakem přes noc na Slovensko. Začala v Praze, v ještě stojícím vlaku, striktním požadavkem jednoho pána zavřít okno, přestože bylo večer ještě skoro 30 stupňů. Jak vlak ujížděl na východ, přistupovali veselejší a veselejší party, takže časem (sedělo se pak na báglech v chodbičce) kolovala slivovice nebo borovička a klábosilo se o všem možném. Docela jsem koukal.

V dnešních, zvláště luxusních vlacích, působí tlak, aby tomu takhle nebylo. Nevíte, kdo s vámi jede. Totéž v restauracích apod. Málokdo (z mladých) řekne dnes na maloměstě v autobuse spolucestující docela samozřejmě jako dříve "A ty seš která, tebe neznám."

Minulost si neidealizuji. Kdysi panovaly samozřejmě stavovské rozdíly a nemálo bylo měšťáckého pokrytectví. Za komunistického systému se lidé zase leckdy a lecčeho báli. Přece však vládne jiná atmosféra v ulici s malými obchůdky pro místní než v obchodním centru. Dobře to zachytila režisérka Agnes Vardaová ve starším dokumentu o životě tradiční pařížské ulice, tuším Rue Daguerre. Líbil se mi, ale před tím, když to tu řídili ti komunisti, tak jsem si takhle Paříž nepředstavoval. Chtěl jsem, aby byli na Západě dál právě tím směrem, kterým se ubírali k dnešku (a kterým se, žel, nyní rychle kráčíme i my).

Samozřejmě že v Nizozemí bylo leccos jinak, když Karel Čapek psal Obrázky z Holandska a jinak je tam dnes. Emigranti zkrátka uviděli něco z budoucnosti své původní vlasti (nejen Ahold, který fungoval v Nizozemí dříve než jako Albert v Česku).

Liberálové většinou zřejmě nepotřebují tradiční sociální život příliš naléhavě. Aspoň v porovnání s kolektivněji zaměřenými lidmi. Vídáme to na vlastní oči i v reportážích jako např. nedávno paní Biháriové na DR. Možná, že právě to je odcizuje národovcům a socialistům nejvíce (a dává vítané příležitosti politickým oportunistům a demagogům s marketingovými strategiemi).

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Neděle, 5.Května 2019, 20:01:3

Pozoruju, že mé zážitky s Holanďany jako s lidmi vstřícnými a milými se tu jeví jako ojedinělé. Že jako jediná jsem ocenila jejich spolkový život a zájem o sousedy i o návštěvníky z Česka. Taky spousty hodin, které tráví dobrovolnickou prací.
Navázané přátelství tehdy vedlo k udržování mnohaletých vztahů nejen mezi jednotlivými lidmi, ale i k neoficiálním návštěvám celých skupin a ke spolupráci mezi nejrůznějších spolky. Sportovními, kulturními...
Co musím přiznat: nemají pochopení pro českou houbařskou vášeň. A když přijedou, mají velký respekt k českým pahorkům a pramalý respekt k olomouckým syrečkům.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 5.Května 2019, 21:15:1

"Liberálové většinou zřejmě nepotřebují tradiční sociální život příliš naléhavě. Aspoň v porovnání s kolektivněji zaměřenými lidmi. Možná, že právě to je odcizuje národovcům a socialistům nejvíce".
To je zajímavý postřeh, pane Horáku.
Když Martin Vrba psal do A2larmu svůj text o debatě Žižek - Peterson, tak mimo jiné poznamenal, že v ní došlo k setkání socialisty a konzervativce, kteří si společně zanadávali na vyloučeného třetího, tedy liberála.
Jenomže většina socialistů se, na rozdíl od Žižeka, pokládá za liberály.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Uguři a Buguři (podle Daniely Fischerové) Neděle, 5.Května 2019, 21:32:42

Jeden Bugur se chtěl usadit v Ugursku a ptá se tedy ugurského celníka, jací jsou Uguři. Celník však chtěl nejprve vědět, jací jsou Buguři. "No strašní, nesnesitelní, však proto taky chci k vám do Ugurska."
"Tak to si asi nepomůžeš, my Uguři jsme úplně stejní."

Za chvíli jde zas jiný Bugur, i on se zeptal celníka na Ugury a ugurský celník chtěl opět nejprve vědět, jací jsou Buguři.
"Jsou to skvělí a velmi srdeční lidé."
"Tak to se tady v Ugursku budeš cítit jako doma, my Uguři jsme úplně stejní jako vy Buguři."
Celníkova žena to slyší a klepe si na čelo, ale po čase se zase oba Buguři vracejí do Bugurska a ugurský celník se jich ptá, jak se jim líbilo v Ugursku a jací jsou Uguři.
"No strašní, hrůza, všude samej darebák! Měl jsi pravdu celníku, vůbec jsem si tím přestěhováním nepomohl," povídá ten první Bugur.
"Jsou to výborní lidé, milí a přátelští, velmi jsem si Ugury oblíbil," povídá ten druhý Bugur.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Paní Zemanové Pondělí, 6.Května 2019, 07:32:22

V práci jsem jako kolegy poznal mnoho Nizozemců, a taky belgických Vlámů, což je v podstatě totéž.

Samozřejmě, že jsou to lidi otevření, vstřícní a velmi kolegiální. A taky veselí, kteří nezkazí žádnou legraci.

Takže zdaleka nejste sama se svou pozitivní zkušeností s tímto národem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

A jací jsou Češi? Pondělí, 6.Května 2019, 08:12:25

(Zeptal se nejprve celník Bugura.)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 6.Května 2019, 10:50:31

Nedávno jsem četla, jak jeden křesťan (žijící v ČR) napsal, že tady u nás ještě nikdy nebylo tak dobře jako dnes, lidé, že jsou tu dobří, že se cítí velmi dobře a jen si musí dávat pozor na to, aby se tu příliš nezabydlel.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Jací jsou lidé na Západě? Pondělí, 6.Května 2019, 10:53:25

Ke zkušenosti paní Zemanová s Holanďany jako velmi přátelskými lidmi: ono všechno vždycky záleží na úhlu pohledu. Jedinečným způsobem to svého času vystihla jedna Američanka (tedy příslušnice země kde přece jenom panují bezprostřednější vztahy mezi lidmi) poté co se přestěhovala do Německa: "Všichni Němci jsou hrozní. S výjimkou těch, které člověk zná osobně!"

Zdá se, že je opravdu možno (a nutno) rozlišovat dvě zcela různé roviny vystupování, chování: jako konkrétní jednotlivec na straně jedné, a jako příslušník národního celku na straně druhé.

Tím "všichni Němci jsou hrozní" ona Američanka dozajista měla na mysli ten známý německý chlad, odstup, dekórum; zatímco tím vymezením "s výjimkou těch které člověk zná osobně" reflektovala čistě osobní zkušenost, že jakmile se pronikne pod tu vrstvu té v e ř e j n é národní mentality či atmosféry, a jakmile se lidé poznají v jejich bezprostřední osobní kvalitě, pak i ti navenek tak chladní a nezúčastnění Němci mohou být najednou docela "normálními", přirozenými lidmi.

To že Hutka měl pro Holanďany natolik přísný odsudek bylo samozřejmě podmíněno tím, že on - jako čerstvý emigrant - od západního "svobodného světa" čekal něco mnohem více, nežli jenom schopnost vzájemného zdvořilého či přirozeného jednání ve vzájemném styku. Ano, bylo by možno říci, že my - kdo jsme měli zážitek s totalitním útlakem - jsme si o svobodě dělali určité iluze. My jsme opravdu uvěřili tomu, že člověk - s v o b o d n ý člověk - bude zcela přirozeně směřovat k nějakým vyšším hodnotám, vyšším a ušlechtilejším životním cílům. A namísto toho jsme na Západě našli - no holt jenom ty Hutkovy hokynáře. Sice hokynáře slušně vychované, zdvořilé, v bezprostředním osobním styku třeba i přátelské (a v určitém smyslu dokonce mnohem přátelštější nežli obyvatelé východní Evropy, drcení tlakem totality, naočkovaní nedůvěrou a nevraživostí ke všemu cizímu); ale konec konců jenom zatažené do přízemního okruhu své bezprostřední, ponejvíc ryze materiální existence.

Jaký byl náraz těchto iluzí s realitou západního světa ostatně Hutka symptomaticky líčí hned na prvním zážitku po přejetí hranic do (západního) Německa, u první benzínové pumpy. Kde skupina jakýchsi rozjařených místních mladíků začala nenuceně dělat poznámky na adresu jeho (atraktivní) ženy. Hutka tedy jako své první setkání s člověkem Západu konstatoval: "Tak burany tady mají taky!"

V následující větě svého vyprávění pak už jenom dodal, že Dana - jeho žena - se nijak nedivila. Ona totiž dříve jeden čas studovala v Paříži, takže už věděla své.

-------------------------

Takže toto byl jeden důvod našeho možná trochu příliš přísného pohledu na člověka Západu: jak řečeno my jsme tehdy ještě žili v iluzích, že politická svoboda s sebou automaticky přináší také skutečně vnitřně svobodného, zralého a kultivovaného člověka.

Druhý pramen Hutkovy frustrace z Holanďanů byla pak jeho životní náplň aktivního umělce. Jeho tehdejší písničkářství, to bylo neustálým hledáním té pravé lidské svobody, hledáním vyšších met a širších horizontů lidské duše. A to s čím byl v Holandsku konfrontován, to ovšem nebylo nic jiného než ta obvyklá západní povrchní, plytká, povětšině ryze komerční kultura (či spíše pakultura).

Pokud tedy někdo nevznáší na své spoluobčany žádné vyšší nároky a nemá vůči nim žádná vyšší očekávání v oblasti životních hodnot a v oblasti kultury, když je hodnotí jenom podle jejich bezprostředně osobního jednání, pak samozřejmě může snadno dospět k tomu, že je všechno v naprostém pořádku.

Jak řečeno, všechno závisí na úhlu pohledu. A na tom, co se od světa, od života (a tedy od ostatních lidí) vlastně očekává.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 6.Května 2019, 10:59:47

Ten rozdíl v hodnocení národů podle toho, zda je někdo poznal a zakusil osobně, může mít ovšem také zcela opačný efekt než ten s tou Američankou.

Když se totiž v oněch časech spolu setkali čeští emigranti usídlení v různých zemích, pak všichni nadávali nejvíce - právě na své současné spoluobčany! Tedy právě na ty, které poznali osobně; zatímco ti ostatní jim nijak nevadili.

Takže ten kdo žil třeba ve Švédsku si stěžoval jak jsou ti Švédi nechápaví a otupělí; ale nic neměl proti Angličanům. Zatímco ten kdo žil v Anglii, tak ten to viděl přesně naopak: Angličané byli v jeho očích buranští a omezení, zatímco Švédy považoval za slušný národ. A tak dále a tak dále.

Opakuji znovu: to všechno bylo zřejmě zapříčiněno především tím, že my jsme si přece jenom o tom "zlatém Západu" dělali nějaké iluze. A tyto naše iluze se při setkání s realitou tohoto Západu (a západního člověka) ovšem velice rychle rozbily.

Petrasek Milan - penzista

Jací jsme Pondělí, 6.Května 2019, 12:19:17

Svého času jsem se stal coby juvenilní evropan v Nigerii skupinovým vedoucím pěti místních zaměstnanců sestávající se z občanů kmene yoruba, hausa a fulani.
Již po prvním týdnu jsem se dostal - ve snaze pochopit jejich mentální založení - k překvapivému zjištění, že mám v podstatě co do činění s Karlem, Jozefem, Tondou a.....tedy s povahami známých evropských dvojníků ve folklórním vydání místní provenience..........dělal jsem si o realitě jižní civilizace zkreslené představy...bych dodal.

Ivo Horák - Praha 3

Poznámka Pondělí, 6.Května 2019, 13:07:34

Naše dávné iluze jsou vskutku nemálo klíčovým pojmem k pochopení našich zklamání. Když třeba nějaký inženýr s třemi tisíci Kčs hrubého a nějaký student spolu povídali ve čtvrteční frontě na nové knihy, měli za to, jak by to bylo úžasné, jakou by měli svobodu a náladu, kdyby byl všeho dostatek a oni by si mohli vybírat to nejlepší. Neuvědomovali si, neuvědomovali jsme si, že to dvouhodinové čekání na Muže bez vlastností Roberta Musila či Odysea Jamese Joyce (!) je velmi podmíněným fenomenem, nikoli důkazem vlastní hodnotové orientace, natož ušlechtilosti. Ve svobodnějších poměrech nepřejde skoro jistě v profesionalizaci zaujetí pro literární avantgardu, ale zájem nejspíš podlehne v konkurenci jiných praktičtějších usilování, nejinak než spousta mladických odhodlání.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Dvouhodinové čekání na Muže bez vlastností Roberta Musila či Odysea Jamese Joyce (!) je velmi podmíněným fenomenem, nikoli důkazem vlastní hodnotové orientace, natož ušlechtilosti." Úterý, 7.Května 2019, 09:37:27

Zajímavé, jak paradoxní důsledky má svobodný trh idejí.

Nebylo vlastně osvícenství tím okamžikem, kdy se konečně člověk "po dvouhodinovém čekání ve frontě dostal na řadu"?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 7.Května 2019, 10:29:55

Ano, je to fenomén kterého si povšimli už někteří disidenti (a někteří disidentští umělci) už za minulého režimu: vlastně jenom za podmínek totality vzniká hluboký, intenzivní vztah ke svobodě, jakož i k umění.

Za podmínek (vnějškové, politické) svobody se oba tyto vztahy (k umění i ke svobodě) velice rychle rozmělňují, uvadají a ztrácejí se v konkurenci s přístupnějšími, méně náročnými lákadly konzumu a trhu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 7.Května 2019, 10:36:59

Ještě k těm přátelským Holanďanům paní Zemanové: tady zase asi působí jiný fenomén, falšující objektivní stav věcí opačným směrem: totiž že my si své přátele a známé vybíráme podle sebe. Jinak řečeno: paní Zemanová je dozajista velmi kultivovaná a přátelská osoba (s výjimkou těch případů kdy opět jednou něčím popichuje Poláčka ;-) ); takže je možno právem očekávat že ti Holanďané které si vybere za své známé a přátele se budou vyznačovat podobnými pozitivními vlastnostmi. Ale z této osobní známosti je opravdu problematické vytvářet nějaký paušální soud o celém národě. (Mimochodem, měl jsem jeden čas za kolegu v práci jednoho Holanďana, uměleckého malíře: velmi přátelský, velmi slušný a velmi inteligentní člověk!)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Jedinec a národ Úterý, 7.Května 2019, 10:42:50

Mimochodem, když už jsme u těch kolegů v práci: v mé dřívější firmě pracovali (a pracují) lidé opravdu z celého světa. A kromě jiného také několik Rusů.

Tito Rusové: jeden je takový, druhý takový; prostě jak jsou různí lidé. A někteří z nich jsou vysloveně nadprůměrně přátelští a milí.

Ale: kdykoli dojde k nějaké mezinárodní krizi, které je nějak účastno Rusko (tj. jako agresor či jinak s nápadné zavrženíhodným jednáním) - pak najednou s těmito Rusy není řeč. A i z těch nejslušnějších jsou okamžitě neotřesitelní nacionalisté, kteří nejsou ani v nejmenším ochotni doznat i sebemenší vinu Ruska; všechno obviňování ruské politiky je podle jejich nejhlubšího přesvědčení jenom zlovolná nepřátelská propaganda.

Tak tolik tedy pro ilustraci toho, jak veliký a zásadní rozdíl může být mezi tím, jak ta samá osoba vystupuje jako konkrétní jedinec, a jak jako příslušník svého národa.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 7.Května 2019, 10:49:2

A není to náhodou tím, pane Poláčku, že proti Holandsku většinou nikdo nic nemá, což se o Rusku říct nedá?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Senatores boni viri... Úterý, 7.Května 2019, 10:57:46

A ještě do třetice: Miroslav Veverka ve své knize "Evoluce svým vlastním tvůrcem" cituje starý výrok z časů Římské říše: "Senatores sunt boni viri, senatus est mala bestia" - senátoři jsou dobří muži, ale senát sám je divoká bestie.

Veverka toto římské konstatování uvádí právě jako ilustraci zásadního rozdílu mezi chováním části a mezi chováním (dynamikou) celku obecně. Jak známo už od Aristotela, "celek je víc než souhrn jeho částí"; a ten celek se tedy může vyznačovat zcela jinými vlastnostmi, nežli ty jednotlivé části. A to samé platí samozřejmě i pro samotného člověka: zcela jinak může vystupovat jako jedinec, a zase jinak jako součást určitého celku. V tom druhém případě totiž začne působit (kromě jiného) to, čemu se v psychologii říká "skupinová dynamika".

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 7.Května 2019, 11:04:18

To byl jen jeden konkrétní příklad, paní Hájková. Samozřejmě že Holanďané (v současné době) nemají obvykle zapotřebí uzavírat se do ulity vlastní národní ublíženosti; ale jak řečeno to byl prostě příklad toho jak velký může být rozdíl mezi chováním člověka jako jednotlivce a jakožto příslušníka konkrétního národa (a tedy nositele charakteristických národních vlastností).

Abych se ještě vrátil k Hutkovi: on na Holanďanech (kromě vlastností typických pro člena západní, zpohodlnělé a duchovně zploštělé západní společnosti) nesnášel především jejich malost, a z ní vyplývající maloměšťáckost. Proto se také ke sklonku své emigrace přestěhoval do Německa, kde zřejmě doufal že tam budou (kulturní) horizonty přece jenom o něco širší. Jestli se pak v tom Německu cítil přece jenom o něco spokojeněji, mi není známo; o tom už ve svých pamětech nepíše. A ostatně myslím, že v Německu nepobýval nijak dlouho, pak už přišel Listopad, a Hutka se vrátil do Československa.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.