Jak vštípit žákům hodnoty

Jiří Karen

Dokud bude české vzdělávání stát na principu autoritativního výkladu, jenž žáci pasivně přijímají, nelze očekávat, že se u nich vyvine schopnost kriticky myslet, diskutovat a respektovat odlišnosti, jakkoli to vzdělávací systém deklaruje jako svůj cíl.

V souvislosti s debatou o směřování českého vzdělávání a probíhající revizí stávajícího kurikula se vyjevuje palčivá otázka vztahu demokratických hodnot a vzdělávání. Jak přesně by mělo vzdělávání formovat mladé lidi? Lze spojit vzdělávání vedoucí ke kritické nezávislé osobnosti s hodnotovou výchovou tak, aby se nejednalo o indoktrinaci?

Vztah mladých lidí k demokracii dokumentuje starší průzkum politologa Aleše Kudrnáče, který poukázal na fakt, že pouze 58 procent středoškoláků soudí, že demokracie je lepší forma vlády než ostatní. V reakci na průzkum vystoupil ve veřejném prostoru odborník na vzdělávání Bohumil Kartous, který se ve svých mediálních vstupech pokusil na podle jeho soudu alarmující a nebezpečnou situaci upozornit s důrazem na důležitost občanského vzdělávání.

Kauza měla pokračování v zajímavém rozhovoru, který Kartous vedl s anarchokapitalistou Urzou v Paralelní polis, dostupném na Youtube. V dialogu se Urza snažil Kartouse usvědčit z pokrytectví. Kartous prý na jedné straně prosazuje pluralitní nedogmatické vzdělávání, ale na straně druhé považuje nejistotu žáků ohledně dogmatu liberální demokracie za problém, který by mělo školství řešit.

Bohumil Kartous následně reagoval, že je pro to, aby školský systém vysvětloval, že demokracie je lepším systémem než ostatní. Svá tvrzení se snažil dokládat „empirickými fakty z historie“. Je prý přirozené, že se země snaží reprodukovat svůj ústavní systém v rámci veřejného vzdělávání.

Zatímco zákon mluví o rovném přístupu a vzájemném respektu, žáci jsou často vnímáni jako podřízení, kteří musí plnit rozkazy. Repro DR

Při bližším pohledu na tuto argumentaci vyvstává několik otazníků. Opravdu je nutné, aby určitý režim skrze vzdělávání „reprodukoval sám sebe“? Jediná formulace školského zákona předznamenávající tento výklad je zásada „uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost“.

Avšak jsou opravdu zásady demokracie, lidských práv a sociální soudržnosti nutně identické s konkrétním politickým režimem kapitalistické liberální demokracie? Není náhodou právě masové, arogantní, zpupné a bezprecedentní pošlapávání oněch hodnotových principů základní důvod, proč lidé přestávají v demokracii věřit? Nejsou náhodou tyto vznešené liberální fráze v absolutním kontrastu s každodenní realitou nízkých mezd, drsných pracovních podmínek, ekologické devastace, oligarchizace moci a exekučního bezpráví? A nakolik přispívá ono moralistní pokrytectví k pokračujícímu autoritářskému přechodu v Evropě?

Dále zarazí, nakolik si je Kartous jistý onou „historickou argumentací“, kterou interpretuje coby objektivní fakt. Kartous přesvědčeně tvrdí, že druhá světová válka empiricky dokázala, že demokracie je nejlepší systém. Když se však podíváme na některá podrobná historická zkoumání meziválečného období (u nás naposledy třeba Ian Kershaw), ukazuje se, že vzestup autoritářských modelů byl důsledkem hluboké krize právě oné bájně nejlepší kapitalistické liberální demokracie. Není v době hrozby zániku civilizace načase začít pomalu zpochybňovat onen model, který nás na práh civilizačního kolapsu podruhé dovedl? Budeme mít třetí šanci?

I když bychom zpochybnili představu, že se určitý politický režim má reprodukovat skrze manipulaci svého školského systému, stále je nutno promyslet odkaz oněch humanistických principů obsažených v Ústavě (a školském zákoně) odrážejících cenné kulturní civilizační dědictví. To, že reálná praxe režimu ony hodnoty pošlapává, rozhodně neznamená, že by ony hodnoty měly být zavrženy. Pokud například komunistický režim pohrdal solidaritou, kterou se zaklínal, taktéž to neznamená, že princip solidarity je od ďábla a že automaticky vede ke zločinu.

Měl by tedy školský systém „předat či vysvětlovat“ mladým lidem hodnoty? A jak?

Robert Irvine Smith, anglosaský didaktik dějepisu jakožto předmětu často spojovaného s hodnotovou výchovou, rozlišuje tři typy hodnot v historickém vzdělávání. Behaviorální (například schopnost reálně dodržovat pravidla respektující komunikace v diskusi), procedurální (přesvědčení o potřebě a aplikování nezávislého kritického myšlení při analýze pramenů a vytváření interpretací) a nakonec substantivní, které zahrnují hotové hodnotové soudy, často autoritativně morálního odsudku.

Hotové hodnotové soudy jsou vnímány jako pedagogicky nevhodné, protože narušují klíčovou morální autonomii žáka. Důraz je naopak kladen na dynamický proces realizace oné hodnoty v rámci aktivizující badatelské výuky, která umožňuje ony hodnoty reálně aplikovat v hodině. Žák namísto prázdné deklarace, že vyznává hodnotu „respektu“, protože mu byla „předána a vysvětlena“, onen respekt zrealizuje v konkrétní diskusi, kdy se například vyvaruje argumentačních faulů a trpělivě vyslechne ostatní.

Analogicky by určitým východiskem mohlo být srovnání zásad vzdělávání deklarovaných školským zákonem a každodenní školní praxí, kterou studenti ve velké většině případů zažívají. Zatímco zákon mluví o rovném přístupu a vzájemném respektu, žáci jsou často učiteli ponižováni a vnímáni jako podřízení, kteří musí plnit rozkazy.

Zatímco se zákon zaklíná zohledňováním vzdělávacích potřeb jednotlivce, všichni žáci jsou nuceni „umět všechno“ ve stejný čas bez ohledu na věk a individuální předpoklady. Zatímco zákon bájí o zásadách nejnovějších vědeckých poznatků, žáci se mají učit pasivně převážně pomocí zastaralé, katastrofálně neefektivní metody frontálního výkladu.

Opravdu si někdo myslí, že skrze výklad předá hodnotu „respektu“? Opravdu si někdo myslí, že si žáci osvojí zásady demokracie tak, že sedí v lavicích a poslouchají učitele? Opravdu si někdo myslí, že humanistické hodnoty jdou „předat a vysvětlit“, zatímco reálná praxe připomíná spíše něco mezi panoptikálním skanzenem a káznicí trestající za neschopnost okamžitě zpaměti vychrlit přezdívku třetího psa osmého herce zleva?

Takto bychom mohli procházet školský zákon řádek po řádku, u každého se při pohledu na praxi uchechtnout a přemýšlet o tom, že se jedná o nádherný utopický dokument. Je opravdu taková záhada, proč si studenti nejsou demokracií jistí, když ji v životě nezažili?

Mocenská nadvláda ve škole vede k formování autoritářských osobností, které se na jedné straně podřizují vůdci a na straně druhé ubližují slabším. Současný neblahý stav české společnosti může být do velké míry odrazem stavu českého školství. Neskutečně dlouhé a intenzivní modelování autoritářských společenských vzorů skrze školní docházku rozhodně hraje důležitou roli.

Není totiž důležité, co říkáte, ale jak jednáte a co zažíváte. Léta a léta disciplinovaného plnění rozkazů učitelů a učení se absurditám nese své ovoce. Tož co, vždyť poslouchat se musí, když vzdoruješ, zlomí tě silnější a o všem vždycky rozhodují ONI. Tak proč se starat o nějakou demokracii?

Pokud bychom opravdu chtěli, aby žáci vyznávali a realizovali ony cenné humanistické hodnoty, museli bychom pro to primárně vytvořit podmínky. Bylo by nutné zásadně transformovat české školství a zcela odhodit desítky škodlivých vzdělávacích mýtů a stereotypů.

Ve školách by se používaly moderní pedagogické metody, žáci by se podíleli na průběhu vzdělávání a volili by si předměty, učitelé by byli respektující partneři, učitelé i žáci by rovnocenně participovali na řízení školy. Že se nejedná o žádnou nerealizovatelnou utopii, dokazuje dlouholetá praxe takzvaných svobodných škol v Anglii.

Dokud bude naše školství převážně připomínat středověké vězení, nelze se domnívat, že se vězni náhle změní v respektující humanisty, protože jim to někdo nadiktuje do sešitu.

    Diskuse
    JP
    February 27, 2019 v 11.29
    Autoreprodukce panujícího systému
    Na celé té věci je svým způsobem komické to, že k a ž d ý právě panující systém nejenomže - ovšem! - vykazuje velice silnou snahu vlastní sebereprodukce (to jest: udržení vlastní moci, a vlastního ideového monopolu); ale zároveň si vždy dokáže nalézt naprosto "nezpochybnitelné" argumenty pro to, že právě a jedině on je tou "nejlepší a jedinou možnou" ze všech forem vládnutí.

    Svého času to například ve starém Římě byla státní forma císařství. A - nelze závažně pochybovat že to byla za daných podmínek forma skutečně účelná, poté co republikánský systém zdegeneroval ve víceméně permanentní občanskou válku. Tady bylo opravdu efektivní, účelné a tedy "jedině oprávněné" zavést tuhou centralizovanou moc, byť i za tu cenu že ta občas byla vykonávána psychopatickými tyrany.

    Stejně tak systém středověké feudální stavovské hierarchie byl za daných okolností ten "jedině správný" (a dokonce "Bohem daný"!) - z těch samých důvodů jako v Římě, zavedení demokracie by za daných poměrů nevyhnutelně vedlo k permanentní občanské válce.

    A teď to tedy má být systém liberální demokracie, který má být jednou provždy nejlepší a nezpochybnitelný ("na věčné časy a nikdy jinak"?...). A nejsou připuštěny žádné zásadní námitky proti němu; tento systém má platit jako natolik absolutní a nezpochybnitelný, že - prý - je možno plným právem ho indoktrinovat už dětem ve škole.

    Svým způsobem je to ovšem pravda; stejně tak jako to byla pravda v tom římském císařství a ve středověkém feudalismu. Tento způsob vlády liberální demokracie totiž také naprosto přesně odpovídá právě panujícím r e á l n ý m poměrům - totiž vrcholnému stadiu rozvinutého kapitalismu. Jak věděl už Marx, kapitalismus vyžaduje osobně volného pracovníka - kterého je pak ovšem o to lépe možno zapřáhnout do postrojů bezduché námezdní práce ve prospěch kapitálu.

    A princip současné liberální demokracie je ten samý: poskytnout jednotlivému člověku čistě osobní volnost, aby tím získal iluzi skutečné svobody, aby za tuto mísu čočovice formálních občanských práv prodal své právo na prvorozenectví, totiž právo na život ve světě, který je osvobozen od nadvlády toho bezduchého kapitálu, který je naopak naplněn autenticky humánním smyslem a cílem.

    Takže tedy, vůbec nic nového pod sluncem: každý právě panující režim má v prvé řadě snahu udržet, reprodukovat sám sebe - jak prostředky ryze mocenskými, tak ale i cestou ideologické indoktrinace. A nejlépe je, jak známo, začít s tou indoktrinací už u dětí.
    MP
    March 2, 2019 v 15.02
    P. Karene,
    je určitě správné, když se žáci budou učit toleranci, diskusi, respektu - a máte pravdu v tom, že se tyto hodnoty nejlépe předávají "praxí".

    Na straně druhé pro hodnotové formování mladých lidí bude vždycky důležitý i obsah výuky. Platilo to v době nacionalismu, "komunismu" i liberální demokracie. Nevidím nic špatného na tom, když liberální demokracie takto propaguje samu sebe, protože žádný lepší politický systém neexistuje, nikdo ho zatím nevynalezl.

    Děláte totiž podle mě tu chybu, že spojujete, ba ztotožňujete liberální demokracii a kapitalismus.
    JP
    March 3, 2019 v 11.46
    Liberální demokracie - ideál a realita
    Pořád znovu se opakuje to samé: dokonce i přesvědčení odpůrci a kritici kapitalismu se snaží zachránit jeho politickou a ideologickou formu, tedy liberální demokracii, jakožto prý samu o sobě zcela správnou, nadčasovou, absolutní.

    Je nutno si uvědomit: vposledku je to naprosto ten samý případ, jako když poctiví, reformní komunisté zavrhli systém totalitního vládnutí v zemích tzv. "reálného socialismu" - a proti tomuto totalitnímu paskvilu stavěli ideál "čistého", původního, ideálního komunismu. S tím, že tato původní idea komunismu prý byla sama o sobě naprosto správná a univerzální, a prý jenom ve svém praktikování byla deformována.

    Samozřejmě, z čistě obecného hlediska je to pravda: samozřejmě že ta původní (Marxova) idea svobodné komunistické společnosti neměla naprosto nic společného s tou totalitní vládou partajního (pseudo)komunistického aparátu nad celou společností.

    Jenže - a to si ti reformní komunisté nikdy nedokázali uvědomit - byla to právě už tato původní idea sama, která byla deformovaná: ta totiž ve své konkrétní konstrukci neměla reálný potenciál vyřešit pozitivně celý komplex daných společenských a ekonomických problémů a konfliktů, a proto n u t n ě při jejím použití v reálné praxi vyústila ve své vlastní vyprázdnění, ve své zvrácení ve svůj naprostý opak.

    Jestliže měl tedy Ludvík Vaculík naprostou pravdu se svým proslulým bonmotem, že "spolu s tím že byl zrušen komunismus (a restaurován kapitalismus) byly zároveň obnoveny všechny podmínky vedoucí k jeho vzniku" - pak stejně tak platí, že obnovením toho "čistého" komunismu by byly zároveň vytvořeny všechny podmínky pro jeho následující totalitní deformaci. Ti reformní komunisté za totality tedy svým odvoláváním se na ideální komunismus na jedné straně skutečně podkopávali vládnoucí totalitní režim - ale zároveň ho posilovali, neboť hlásali ideje z kterých on sám vznikl.

    A přesně to samé platí i o principu liberální demokracie. Mnozí se snaží kritizovat kapitalismus právě z pozic liberální demokracie, s tím že tento kapitalismus prý je s těmito principy v rozporu. Že svým manipulováním člověkem, svou reálnou totalitou v oblasti produkčně-sociální popírá tu pravou svobodu, tu pravou demokracii. A přitom si neuvědomují, že tato deformace principu liberální demokracie je ve skutečnosti obsažena už v tomto principu samém. Protože v tom sousloví "liberální demokracie" je pravou substancí, tedy skutečnou podstatou nikoli formální subjekt (demokracie), nýbrž to co se jeví napohled být pouhým predikátem: totiž "liberální".

    To "liberální" totiž znamená, že si každý může dělat co se jenom jemu samotnému zlíbí; bez ohledu na všechno (a všechny) ostatní. (Pokud mu to přímo nezakazuje zákon.)

    Takže to "liberální" znamená právě to, že já si zcela svobodně a volně můžu vytvořit ekonomické impérium, s víceméně faktickým monopolem, že budu svým zaměstnancům platit mzdy podle mého vlastního uvážení, že budu přesouvat výrobu kamkoli kde bude levnější (a tedy zbavím práce své kmenové zaměstnance, zatímco těm druhým budu platit hladové mzdy); a tak dále a tak dále. A třeba si k tomu svému ryze produkčnímu impériu přidám a vytvořím ještě i impérium mediální, takže budu moci lidmi manipulovat nejen pouze ekonomicky a sociálně, ale navíc ještě i myšlenkově, názorově.

    To všechno tedy mohu naprosto legálně a svobodně činit v rámci principu liberalismu; neboť jak řečeno liberalismus je právě toto, aby si každý dělal a podnikal všechno ve vlastním zájmu, zcela bez ohledu na zájmy obecné, na obecné hodnoty humánní a kulturní.

    Tohle všechno je liberalismus - a všechno tohle je také kapitalismus.

    Takže tedy, kritizovat kapitalismus ve jménu liberalismu, to je přesně to samé jako kritizovat totalitní komunismus ve jménu "čistého" ideálu komunismu: na jedné straně jako čirá kritika to má svou pravdivost, ale na straně druhé se tím žádným způsobem nevychází z logiky právě panujícího systému, a ten se tedy nakonec jenom posiluje ve své existenci, ve svém panství nad člověkem.
    HZ
    March 3, 2019 v 18.54
    Pane Poláčku,
    nevybavuje se mi žádný "reformní komunista", který by se skutečně upřímně odvolával na čistý, původní, ideální komunismus. Už jenom proto, že ten ideál IMHO nebyl nikdy popsán. Pokud tím pojmem operovali, pak to spíš než cokoli jiného byla povinná ideologická úlitba, aby praktické návrhy na zlepšení poměrů nebyly zaříznuty v zárodku.
    Samozřejmě vám ráda přiznám, že existovaly i čisté duše, hlásající návrat k víře pravé, nezkažené. Ale na ty bych slovo "reformní" asi nenapasovala.
    Do dalšího kola zápasu o tom, co představuje liberální demokracie, se radši pouštět nebudu.
    MP
    March 4, 2019 v 10.12
    Heleně Zemanové
    Ale ano, takové reformní komunisty by člověk asi našel. Kosík v Naší nynější krizi, Sochor v moc pěkné stati o Rose Luxemburgové, Kalivoda.

    Ten ideál samozřejmě popsán byl. Mockrát. Ovšem jako každý ideál, který se vytváří jako retroutopie, získával různé podoby a také byl různě lokalizován (Marxův ideál neodcizené společnosti s kritikou hrubého komunismu z roku 1844, Marxovo hodnocení pařížské komuny, Leninův stát a revoluce -- jako místa, na kterých se nasazovala rekonstrukce "původního ideálu). V 68 byl nicméně častěji vymezován negativně jako společnost bez diktátu „establishmentu konzumní společnosti a establishmentu
    státní byrokracie“, jak reformně komunistické úsilí shrnul a za své přijal Václav Havel v Trialogu Hosta do domu.

    Pokusil jsem se bezvýchodnost reformně komunistické pozice popsat s určitým odstupem a úctou, kterou si tragické pokusy zaslouží, nicméně to nejlíp shrnuje věta: „Vím, že je to falešná hra a že mě oškubou. Ale je to jediná hra ve městě.“
    Ten pokus viz:
    https://drive.google.com/file/d/1_xbivJrMnOPxYDv9SdGtKhEd54MmbNhQ/view?usp=sharing

    JK
    March 4, 2019 v 10.25
    Martinu Plevovi
    Já souhlasím s tím, že je záhodno vést žáky k tzv. "liberálním" hodnotám (respekt, schopnost diskuze, svoboda, autonomie atd.), které považuji za důležitý odkaz humanistického dědictví a taktéž si myslím, že je třeba klást důraz na občanské vzdělávání a motivovat k aktivnímu zapojení do společnosti.

    Na druhé straně ideologicky indoktrinovat žáky tím, že ten současný politický režim je ten jediný správný a možný mi připadá silně ideologické a ve své podstatě svou dogmatičností sabotující smysluplné občanské vzdělávání. Protože konkrétní žitá zkušenost žáků a tvrzení učitelů ve škole se často dostanou do klasického paradoxu.

    Bohužel ta indoktrinace v českém systému je, když se podíváte na učebnice dějepisu, tzv. Čornejovu řadu, uvidíte zde až trochu pohádkové černobílé vyprávění o hodném "středu demokracie", který je napadán "zlými totalitními extrémy zleva i zprava".

    Další rovinou pak samozřejmě je konkrétní podoba současné školy, kdy je podle mého názoru nemožné modelovat ony kýžené hodnoty v monologickém autoritářském prostředí.

    Je rozdíl mezi "vést k hodnotám" a "vést k politickému režimu." Vést k jednomu politickému režimu mi přijde trochu ne-liberální...
    JP
    March 4, 2019 v 10.45
    Reformní komunisté a jejich ideál
    Paní Zemanová, jestli máte opravdu přání se něco dozvědět o tom, kdo a co byli doopravdy reformní komunisté, jaké byly jejich ideály, a proč se stali nejen "reformními" komunisty, ale komunisty vůbec, tedy proč odmítli společenský systém kapitalismu a proč viděli v socialismu systém principiálně humánnější - pak se podívejte na toto video: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1064013792-oc-vlastne-bezi

    Ano, tato diskuse není podle dnešních měřítek - kdy každé politické měření musí být v první řadě "show", jinak znuděný divák okamžitě přepne na jiný, "zábavnější" program) - tak tedy tato diskuse není napohled nijak zajímavá. Už tím že její účastníci jsou všichni reformní komunisté, tedy není zde v zásadě žádný názorový střet a boj.

    Je to diskuse z března roku šedesátého osmého - tedy dva měsíce po přelomovém "Lednu", tedy po vítězství reformních sil v ústředí komunistické strany. Ale - je to ještě v době kdy toto vítězství nebylo upevněné, kde ještě nebylo nijak jisté, zda se to celé přece jenom zase nějak "neotočí". Ti účastníci té diskuse tedy šli přece jenom se svou vlastní kůží na trh.

    V této diskusi se mimochodem také ukazuje, že tehdejší režim, to zdaleka nebyla pouze nadvláda komunistů nad zbytkem národa; nýbrž že to byla zároveň nadvláda mocenského centra nad samotnými komunisty! Ukáže se tady (nebo přinejmenším tu zazní) to, jak se ti poctiví komunisté snažili o nápravy; ale jak vždy znovu a znovu naráželi na "strop". Kterýžto "strop" byl v těch šedesátých létech tvořen prezidentem Novotným a úzkou klikou jeho věrných.

    V každém případě Vám mohu zaručit, že zde v této diskusi vystupují opravdu upřímní, poctiví komunisté; nakonec jedním z nich je František Kriegel - ten samý Kriegel, který o půl roku později jako jediný odmítl podepsat moskevský kapitulační protokol. O jeho mravní integritě tedy opravdu nemohou být žádné pochybnosti.
    MP
    March 4, 2019 v 12.15
    Josefu Poláčkovi
    Takže myslíte, že by se na českých školách měli učitelky a učitelé vyvarovat každého výkladu, který by v žácích stvrzoval následující:

    a) Všichni lidé jsou rovni v určitých právech, z nichž nejdůležitější je právo na život, bezpečí, hledání svého vlastního štěstí, právo nebýt mučen, zotročen a ponižován.
    b) Tato práva si mají lidí vzájemně zaručovat a zatím se to nejúspěšněji dařilo a daří tehdy, pokud si je zaručují jako rovní občané jednoho státu.
    c) Občanská rovnost vyžaduje podíl všech občanů na utváření společné vůle a rozsah suverenity politického tělese alespoň v míře, která umožňuje takovou vůli utvářet a realizovat.
    d) Státy, ve kterých se vládne reprezentativně -- to jest s oddělením moci výkonné a moci zákonodárné -- obvykle umožňují realizovat občanská práva a svobody lépe než ty, ve kterých obě moci vykonává jeden suverénní panovník (absolutistický monarcha, fašistická nebo komunistická strana, náboženský vůdce).
    e) Body b) až c) se zdá vhodné spojit s nějakou formou obecné účasti občanů na ustanování vlády a s veřejností, která umožňuje diskutovat o odpovědnosti vlády; zatím v tomto ohledu v dějinách i současnosti nejlépe fungovaly a fungují státy se všeobecným volebním právem -- parlamentní demokracie, konstituční monarchie a prezidentská či poloprezidentská demokracie.
    f) Obtíž každé demokracie spočívá v tom, že se velm snadno stává z vlády všech občanů vladou většiny. Proto liberální demokracie vyžaduje, aby se práva uvedená v bodě a) nadřadila běžnému politickému rozhodování v demokratických státech. Jak toto nadřazení zavést a zajistit, to je předmět zásadní diskuse, ve které zaznívají navzájem neslučitelné představy, která však vychází ze společné shody o tom, že práva menšiny musí být chráněna před tyranií většiny.
    g) Každé lidské zařízení je nedokonalé, proto ani ty „nejlepší“ existující státy nenaplňují body a) - c) dostatečně a vyžadují neustálé zlepšování. Přitom jsme odkázáni na postup metodou pokus-omyl, žádné společenské zřízení nelze odvodit pouze z principů -- ty vůči němu vystupují vždy prvořadě v kritické funkci.

    Uznávám, druhé věty v bodě g) by se měl učitel na základní škole vyvarovat a měl by s ní zacházet opatrně i na gymnasiu. Její potřebné vysvětlení je mimořádně náročné a při výuce by pro něj nejspíš nenašel čas a dost často ani ochotu porozumět.

    Tyto body dávají v souhrnu založení liberální demokracie. Potěší mě, pokud mi uvedete, se kterými z nich nelze souhlasit, proč a co je na nich škodlivé?
    Vzhledem k bodu g), který je nejpozději od J. S. Milla naprosto nepominutelnou součástí liberálismu, nevěřím, že by bylo možné o řečených principech mluvit jako o něčem zcela správném, nadčasovém, absolutním”.

    A abych předešel nedorozumění: Nevidím věcný důvod, proč spolu s těmito body nehovořit o kritice liberální demokracie jakožto ryze formálního systému a proč neuvádět neschopnost demokracie spoutat klasický kapitalismus a nedostatky sociálního kompromisu, ve kterém se toto spoutání poměrně úspěšně zdařilo v několika západoevropských zemích po 2. světové válce. Naopak, demokracie je kritika a u budoucích demokratických občanů je třeba rozvíjet schopnost kriticky reflektovat vlastní přesvědčení (nebo vlastní indoktrinaci :-).
    Hodně bych si vážil středoškolského kantora, který by dokázal před žáky dobře provést kritiku ideologie lidských práv a obecně ideologický rozměr současné kultury a politické teorie (“Bych si” v tomto případě neznamená, že tací nejsou, ale že jsem se s podobným výkladem nepotkal a sám bych to na středoškolské úrovni s stávajícími časovými dotacemi neměl odvahu zkoušet.)

    p.s. Pokud se Vám dostane do ruky (nebo do čtečky): Axel Honneth, Die Idee des Sozialismus - Versuch einer Aktualisierung, Frankfurt a/M, Suhrkamp 2017, přečtěte si to. Je tam vynikající kus, který vysvětluje nutnost přijmout ten problematický bod g).
    JP
    March 4, 2019 v 12.24
    Svět přirozené a svět transcendentální občanskosti
    K rozboru dění roku osmašedesátého od pana Profanta: https://drive.google.com/file/d/1_xbivJrMnOPxYDv9SdGtKhEd54MmbNhQ/view?usp=sharing

    V každém případě uznání panu Profantovi za zajímavou analýzu (s odstupem a nadhledem času) tehdejších událostí a jejich hlubších souvislostí. Tento text pana Profanta má vlastně jednu jedinou vadu: není v něm prakticky nic, s čím by bylo možno/zapotřebí polemizovat. ;-) Takže vlastně žádný prostor pro polemiku, respektive vůbec diskusi na dané téma.

    Já bych se proto pokusil jenom zvýraznit ten centrální protiklad perspektiv, který určoval veškeré tehdejší dění, a který se nakonec nejzřetelněji ukázal v polemice mezi Kunderou a Havlem.

    Potkávají a střetávají se tu totiž dva základní principy vztahu občana nejen ke státu v užším slova smyslu, ale ke světu vůbec. Tyto principy jsou natolik protikladné, že se jeví být absolutně nekompatibilními. Krátce řečeno: buďto má pravdu Kundera, anebo Havel.

    Buďto má pravdu Kundera, že to dění roku osmašedesátého mělo svou vlastní, autonomní kvalitu; to znamená, že ten pokus o reformovaný socialismus překračoval dosah možností, dosah působnosti jednoho jediného člověka, jakožto jednotlivce, a že byl tedy záležitostí, dynamikou se svou vlastní substancí. Kterážto substance byla nesena kolektivem, tedy národem.

    Oproti tomu stojí pojetí Havlovo, které vychází důsledně z odpovědnosti člověka jako občana, tedy jakožto jednotlivce. Havel zásadně neuznává platnost ničeho - naprosto a absolutně ničeho - co by nebylo schopno obstát před nezadatelným mravním nárokem toho jednotlivce. Pro Havla platí: jakmile revoluce (ať nesená jakkoli vzletnými, jakkoli humanistickými hesly) narušila (vědomě!) práva třeba i toho nejnepatrnějšího jednotlivce, v tom okamžiku tato revoluce ztratila svůj pel nevinnosti, a stává se organizovaným bezprávím.

    Zdá se tedy, že tyto dvě pozice jsou navzájem zcela neslučitelné. Že tedy může platit jenom buďto jedna, a n e b o ta druhá.

    A přece: není možno se vyhnout závěru, že ve skutečnosti jsou platné a správné o b ě; a že tedy jediné pravé řešení může spočívat v tom, přece jenom obě dvě dokázat nějakým způsobem propojit dohromady, v jeden jediný funkční a (alespoň relativně) vnitřně harmonující celek.

    Musíme si napřed upřesnit, o co se nakonec jedná; tedy jaký vlastní základ těchto dvou protikladných pozic. Podle mého názoru nejvhodnější charakteristika tohoto rozdílu je ta, že Havel vychází z pozic p ř i r o z e n é h o občanství, zatímco Kundera z pozic občanství t r a n s c e n d e n t á l n í h o.

    O tom pojmu "transcendentální" jsme v poslední době dosti obšírně diskutovali v jiných souvislostech; díky tomu máme teď už ujasněno, že to "transcendentální" bezprostředně vzato neznamená nic tajuplnějšího (a mystičtějšího), nežli prostě "překračování".

    Ten, kdo transcenduje, ten překračuje, přesahuje omezenost své pouze individuální přítomnosti na tomto světě, uvědomuje si vyšší, univerzální vazby a souvislosti, vstupuje do těchto, a stává se jejich součástí.

    Ten Havlův koncept "přirozené občanskosti" - ano, ten bezpochyby osvědčil své naprosté oprávnění v střetu s totalitou a její tupou mocí; ale tady je zapotřebí si uvědomit jeden zcela zásadní moment.

    Totiž že p r á v ě a pouze v tomto přímém střetu s totalitou a násilím tato přirozená občanskost může vzbuzovat dojem, že i ona má schopnost transcendence. Že tedy překračuje, přesahuje ten omezený horizont pouhé jednotlivosti, individuality, a že člověka - neústupným setrváváním na mravních hodnotách - pozdvihuje do vyšších, transcendentálních sfér bytí.

    Jinak řečeno: ta "přirozená občanskost" nakonec p o t ř e b u j e tu totalitu, potřebuje svého opovědného nepřítele k tomu, aby se sama mohla jevit svébytnou, samonosnou hodnotou, která má potenciál zprostředkovat člověku-občanu vyšší smysl jeho existence.

    Jak omylný tento předpoklad je, musel sám Havel zažít a zakusit, když poté co byla poražena a odstraněna komunistická totalita, on musel bezmocně přihlížet tomu, jak se jeho sen o autentické občanské společnosti rozbíjí pod údery profánnosti (prodejnosti! - Patočka) kapitalismu a jeho politických forem.

    Jinak řečeno: tato "přirozená občanskost" se bez přítomnosti svého antipoda, totiž té autenticky transcendentální občanskosti, stává velice rychle pouhou banalitou.

    ----------------------------------------

    Kundera tedy stojí v zásadě na pozicích té "transcendentální občanskosti" - tedy na pozicích, že jestli má mít směřování toho či onoho národa opravdu nějaký vyšší smysl, pak zde musí být dán nějaký "transcendentální cíl"; tedy něco, co překračuje to pouhé individuum, něco co toto individuum včleňuje do dění, do usilování vyššího řádu.

    Ovšem: tady se samozřejmě okamžitě vynořuje ta potíž, že jakmile zde takovýto transcendentální cíl vytyčíme jako univerzální, tedy jako závazný pro všechny - tak že v tom samém okamžiku narazíme právě na to individuum, a na jeho nepodmíněnou autonomii. A ani Kunderovi, ani Kosíkovi se - přes všechnu snahu - nepodařilo tento protiklad vyřešit, překlenout. A nepodařilo se to těm "osmašedesátníkům" jako celku; neboť ti reformisté jako celek si tohoto protikladu v jeho hloubce a ostrosti fakticky vůbec nebyli ani vědomi; natož pak aby ho mohli dokázat pozitivně vyřešit.

    A přece: přece i nadále platí, že pravdu měli oba. Jak Havel, tak i Kundera. A že jestliže tento úkol - totiž pozitivní syntézu obou protichůdných principů - nedokázali vyřešit osmašedesátníci, pak ten samý problém, a ten samý úkol stojí před námi. A na tomto faktu nic nezmění, jestli my si naléhavost tohoto úkolu dokážeme uvědomit a přiznat, anebo ne.
    JP
    March 4, 2019 v 12.38
    Principy liberalismu a liberalistický politický režim
    Pane Profante, za mě už předtím v zásadě odpověděl pan Karen. Jde prostě o to, zcela samozřejmé a přirozené principy spravedlivosti a občanské rovnosti (tradičně pojímané jako principy liberalismu) nesměšovat s ideologickou apologetikou zcela konkrétního, právě panujícího ekonomicko-společenského a hospodářského režimu.

    Ta zcela zásadní slabina těch liberálních (liberalistických) principů vězí v jednom jediném: že totiž - i kdy jenom implicitně - v nich je fakticky vždy ukryto, zakódováno sdělení: že to tak totiž p o s t a č í.

    Že prý v z á s a d ě naprosto postačí, když p o v o l í m e nějakou tu svobodnou diskusi, to svobodné hlasování, nějaký ten kriticismus - a že tím už nastolíme v zásadě dobrý, humánní lidský řád.

    Svobodná diskuse - vezměme jenom jeden z těch momentů - tato svobodná (tj. bez vnějších mocenských zásahů a zákazů probíhající) diskuse je sice bezpochyby velká vymoženost; ale ona sama neskýtá naprosto žádnou záruku toho, že bude mít také nějaký s k u t e č n ý s m y s l. Že se neutopí jenom sama v sobě, že nezdegeneruje jenom v prázdné mlácení slámy. A že tedy nakonec pravidelně neskončí jenom u toho, co je naprosto očividně všem jasné a zřejmé: tedy u holého pragmatismu, který se v naprosté většině případů vyčerpá bezduchým materialismem.

    Tato "svobodná", liberální diskuse znovu a znovu sugeruje, že prý je "otevřená", že prý je s ní možno principiálně dospět kamkoli, tedy i k těm nejvyšším výšinám.

    Pokud v ní ale není přítomen ten prvek "transcendence" (viz můj předchozí vstup) - a to sice jako z á v a z n ý moment - pak tato "svobodná diskuse" nikdy nedokáže pokročit někam výš, nežli - v optimálním případě - k intelektualistickému kriticismu poměrů, ale nikdy nepřejde ve skutečný čin. V každém případě tato "svobodná diskuse" předstírá něco, čím není, a ve skutečnosti ani být nechce - a už v tom spočívá její principiální klamavost a nepravdivost.
    JP
    March 4, 2019 v 13.18
    Regulativní idea
    Ještě k té "regulativní ideji": jestli totiž to, co jsem nazval "transcendentální občanskostí", degradujeme jenom na úroveň jakési "regulativní ideje", pak jejím základním znakem bude, že nakonec nezreguluje naprosto nic.

    Že se stane pouhou nezávaznou hříčkou intelektuálů, ale v reálném světě, v reálných společenských a mezilidských vztazích nebude mít naprosto žádnou účinnost. Nepohne ani stéblem trávy; natož pak aby mohla mít reálný potenciál změnit, přetvořit, zhumanizovat jsoucí svět a jeho zkostnatělé struktury.
    March 4, 2019 v 15.00
    Závazná transcendence?
    "Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
    March 4, 2019 v 19.49
    Jinak, o rozdílu mezi přirozenou a transcendentní občanskostí jsem před časem psala: http://denikreferendum.cz/clanek/27276-cesi-a-transcendence
    Čechům se skutečně té přirozené občanskosti nedostává (a Havel to na rozdíl od Masaryka nevěděl).
    March 5, 2019 v 3.15
    Ještě můžeme dělat něco pozitivního bez převzetí moci. Teď hned začít - starat se o bezmocné, pomáhat chudým, sledovat, co je kde špatně a napravovat to (třeba sbírat odhozené plasty v lese)... Každý co umí.
    Víte, pane Krupičko, když ve světě něco chybí, je třeba to tam dodat.
    JP
    March 5, 2019 v 9.48
    V prvé řadě bych tu záležitost poměru přirozeného žití a schopnosti (či potřeby) transcendence nechtěl pojímat primárně jako záležitost specificky českou. Tento vztah, tento protiklad je univerzální, platí pro člověka obecně; ta národní specifika mohou ovlivňovat jenom aktuální poměr obou těchto složek, a jejich konkrétní podobu.

    Tak například ten "národ Husův": ano, to mělo v určitých obdobích svou reálnou působnost, například československé legie v Rusku bojovaly v duchu husitství, jejich pluky se jmenovaly "Pluk Jana z Husi", "Pluk Jana Žižky z Trocnova", "Pluk Prokopa Velikého", atd.atd. A dozajista jim jejich identifikace s touto slavnou národní minulostí dodávala bojového ducha. Ale - proto bych opravdu ještě netvrdil, že Češi - tradičně plebejští Češi! - mají nějaký vyšší sklon k transcendenci. Daleko spíše přesně naopak. To jenom v okamžicích národních krizí, tam se Češi rozpomenou na tyto své velké národní tradice; ale to platí nakonec víceméně o každém národu.

    -------------------------------------

    Ale uvědomil jsem si v této souvislosti, že ohledně té "přirozené občanskosti" je vlastně nutno rozlišovat mezi dvěma jejími podobami: na straně jedné ta ušlechtilá, anticko-havlovská občanskost; a na straně ta banální, profánní, zaměřená víceméně jenom ryze utilitaristickým směrem - to je právě ta, která tu reálně vznikla po Listopadu. A která konec konců převládá všude v současném světě liberální demokracie.
    March 5, 2019 v 10.18
    Mně přijde, že ten Masarykův a Kunderův koncept mají k sobě blízko. Ale obnovitelné už určitě nejsou. Národ (a jeho duch) se už neobnoví, transcendence bude záležitostí jednotlivců.
    Nevím, do jaké míry Havel počítal s transcendencí, zda byla součástí té jeho představy o přirozené občanskosti. Ale myslím, že nebyl křesťan a nepočítal s dědičným hříchem ani s Duchem svatým.
    Nejde o to, že by Češi měli nějaký vyšší sklon k transcendenci, ale o to, že víc potřebují tu duchovní obnovu. Ale vlastně, možná ji potřebují nejen Češi.
    JP
    March 5, 2019 v 10.19
    Socialismus a divocí koně
    Pane Krupičko, z těch Vašich tří důvodů proti komunismu nejzávažnější bude zřejmě ten první. Tedy ta mentalita. Protože ten druhý důvod - globalizace (respektive homogenizace světové ekonomiky) - to je záležitost jenom ryze časová, jednou k tomu ekonomickému vyrovnání určitě dojde. A ten třetí problém - socialismus evoluční cestou - to je problém jenom vedlejší, pokud by se socialismus ukázal být opravdu progresivním společenským uspořádáním, pak ho lidé rádi přijmou; a pokud by byl uspořádáním nefunkčním, pak ho nikdy nebude možno zavést jinak nežli násilně.

    Takže ta mentalita: máte plnou pravdu v tom, že určitá část populace socialismus nikdy nepřijme.

    Tady jsou podstatné dvě otázky: za prvé, jak velká část populace to bude; a za druhé, jaké jsou skutečně jejich motivy, jinak řečeno co za tím doopravdy stojí.

    Píšete, že je to "malá, ale důležitá" část společnosti. Tou jejich nepočetností bych si nebyl nijak jistý; v každém případě je to skupina velice významná, kterou není možno v žádném případě ignorovat. To souvisí právě s tou jejich motivací; tady leží jádro celé věci.

    Píšete, že jsou to lidé, kteří "moc mají anebo se k ní za každou cenu derou".

    To je sice samo o sobě správná charakteristika; ale ve skutečnosti je za tím ještě něco víc. Tito lidé - ano, ti jsou mnohdy bezohlední a arogantní v prosazování svých vlastních zájmů, ale zároveň jsou to ti lidé aktivní, agilní, podnikaví, kteří "táhnou" společnost někam dále, stále vpřed. Především v oblasti ekonomické. Jsou to přirození vůdci, schopní organizátoři.

    Samozřejmě, bylo by možno říci, že my máme toho konzumu až nad hlavu už teď; proč ho tedy ještě stále více zvyšovat? - Jenže, vzpomeňme si na léta socialismu, na ty doby strašlivé stagnace, kdy nejenomže nebylo v obchodech možno najít zboží svou kvalitou a technickou pokročilostí srovnatelné s výrobky západní provenience; ale navíc i jejich kvalita byla často příšerná. Tak tedy na toto všechno si vzpomeňme, nežli bychom šmahem zavrhli tu agilní část populace jenom pro to, že tuto svou aktivitu chtějí proměnit (také či především) ve svůj vlastní osobní prospěch.

    Takže tito lidé - nejenomže tady jsou a budou (protože je to u nich dané zcela evidentně už geneticky), ale navíc, oni jsou svým způsobem opravdu potřební a užiteční.

    To o co se jedná je to, tuto jejich aktivitu a agilitu o v l á d n o u t, začlenit do společensky užitečné, prospěšné činnosti. Asi tak, jako když lidé svého času domestikovali původně divoké koně, ovládli a spoutali tu jejich divokost, aniž by přitom podvázali jejich energii a sílu.

    U lidí ovšem něco takového není tak snadné jako u zvířat; tito aktivní jedinci si právě naopak musejí zachovat pocit své vlastní svobody, své vlastní individuality. Proto je to tak obrovsky obtížné ten jejich nespoutaný individualismus propojit s těmi zájmy celospolečenskými, s hodnotami univerzálními. Ale - pokud vůbec chceme uvažovat o nějakém druhu socialismu, který by zároveň byl demokratický, pak je právě tato integrace těchto "divokých koní" tou jedinou možnou cestou.
    JP
    March 5, 2019 v 10.35
    Ten Masarykův a ten Kunderův koncept jsou opravdu pasé - právě z toho důvodu že bazírovaly na českosti. Tedy na národním specifiku. U Masaryka to ještě mohlo být v jeho době do určité míry pochopitelné; svým způsobem vlastně i u Kundery, protože i tehdy bylo ještě aktuálním tématem postavení malého českého národa drceného mezi mlýnskými kameny velmocí z východu i západu (uvědomme si, že v té době uběhla od hrůz druhé světové války teprve dvě desetiletí).

    Kundera měl pravdu v tom, že v tom krátkém dějinném okamžiku reformního Pražského jara skutečně Češi a Slováci stáli v centru světové pozornosti; a měl plnou pravdu v tom, že kdyby se jim ten experiment s demokratickým socialismem povedl, tak že by to bývalo skutečně mělo světodějný význam. V tomto ohledu tedy skutečně falešná skromnost není na místě.

    Kunderův omyl spočíval v tom, že věřil, že ten československý reformní pokus je výsledkem právě toho ryze národního specifika toho malého národa uprostřed Evropy, který nemá možnosti prosazovat se silou, a tak musí o to více pěstovat svého ducha. Ta národnost při vypuknutí tehdejšího reformního procesu sice skutečně hrála svou velmi významnou roli; ale v dosti jiném, a to sice značně profánním smyslu. Ten slavný "Leden" - tedy bezmála palácový puč proti autoritativně vládnoucímu Novotnému - byl možný prakticky jenom proto, že Novotný (kromě mnoha jiných svých nectností) se choval krajně neomaleně vůči Slovákům. Natolik urážlivě, že se nakonec vlastně celý slovenský blok v ústředí komunistické strany postavil proti němu; a jedině díky tomu bylo možno vytvořit širokou koalici s reformisty a Novotného svrhnout. Nebýt této ryze národnostní otázky, ti sami reformisté by na to nikdy nestačili, na to jich bylo příliš málo.

    JP
    March 5, 2019 v 11.40
    Liberalismus a otevřená společnost
    Já se ještě jednou vrátím k té záležitosti politického systému liberalismu, liberální demokracie - a jeho principiální omezenosti. Je to opravdu záležitost naprosto klíčová.

    Pan Profant je (jako mnozí jiní) toho názoru, že liberální demokracii je sice možno kritizovat pro její formálnost, neboť nedokázala člověka uchránit před tlaky a sociálními nerovnostmi kapitalismu; ale že nicméně tato liberální demokracie je ve své podstatě svobodný, otevřený systém, který skýtá veškeré možnosti pro další rozvoj.

    ---------------------------------------------

    Udělám teď malou odbočku: pane Profante, podíval jsem se v krátkosti na toho Honnetha. A naprosto spontánně mi to připomnělo jednu takovou velmi podobnou, dnes už ale v propadlišti dějin zcela zmizelou ideu: totiž svého času proslulý "eurokomunismus". To po čem Honneth volá - totiž aby nastalo nějaké hnutí "zdola", aby lidé navzájem vytvářeli nějaké síťoví vzájemných, autenticky lidských vztahů, osvobozených od logiky a tlaku kapitálu - to mi opravdu frapantně připomíná jmenovitě španělského eurokomunistu Santiago Carilla, když uveřejnil svůj manifest eurokomunismu, v kterém líčil svou představu taktiky komunistů: že nebudou usilovat o (násilnou) revoluci, ale že budou po tehdejším frankistickém režimu žádat radikální modernizaci a humanizaci ve všech oblastech společenského života. S tím očekáváním, že tato radikální humanizace postupem času prorazí ten omezený horizont kapitalisticko-fašistoidního systému, a že se tedy jaksi zcela přirozenou cestou dospěje k radikální socializaci celé společnosti.

    No - jak dopadla tato představa radikální reformy (či revoluce) zdola, je dnes už dobře známo. A v daném případě neměl dokonce nijak nepravdu ani Tigrid, který se v dané souvislosti pohrdlivě vyjádřil o "těch, kteří se snaží ještě pořád bičovat mrtvého koně eurokomunismu".

    Zkrátka: všechny tyto dobře míněné iniciativy zdola, které nemají reálnější základ nežli jenom vlastní upřímnou víru v humanitu - tak všechny tyto iniciativy se nakonec rozbijí na realitách panujícího systému, na jeho základních strukturálních určeních.

    -----------------------------------------

    Zpátky k tématu. Naprosto klíčovým momentem je tu ta otázka "otevřenosti". Je politický systém liberální demokracie skutečně tak "otevřený", jak napohled vypadá a jak sám o sobě tvrdí - anebo je tomu ve skutečnosti zcela jinak?

    Pan Profant tvrdí toto: "Přitom jsme odkázáni na postup metodou pokus-omyl, žádné společenské zřízení nelze odvodit pouze z principů -- ty vůči němu vystupují vždy prvořadě v kritické funkci."

    Ty "principy" - to je v zásadě ta transcendence, o které je zde řeč. Tedy něco, co se vymyká každodenní bezprostřední činnosti a zkušenosti, co tedy překračuje sféru toho pouze experimentálního "pokus - omyl", a působí silou své ryze myšlenkové přesvědčivosti.

    Tak především: prakticky celé dosavadní dějiny lidstva, tedy to neustálé zkoumání a zkoušení "pokus - omyl" měly jakou svou vlastní integrální součást p r á v ě ty transcendentální principy. Už od toho zcela prvního okamžiku, kdy se objevili první bohové a nakázali lidem určitý druh jednání (a podle Freuda dokonce ještě dříve, se vznikem prvního mystického "tabu") - tak už od těch prvních chvil po celý dosavadní vývoj lidstva zde byl přítomen prvek právě těch "principů", toho "transcendentálna". A to sice jako princip a prvek závazný, určující, nepodmíněný. Je to záležitostí teprve posledního, z evolučního hlediska naprosto nepatrného úseku lidských dějin, kdy toto transcendentálno sice ještě zcela nemizí, ale je relativizováno a devalvováno, ve prospěch principu "svobody názoru". Tato svoboda tu bezpochyby je a má své nepopiratelné přednosti; ale její odvrácenou stranou je naprostá hodnotová dezorientace současného člověka, kašírovaná a substituovaná vlastně už jenom čirým konzumismem.

    ----------------------------------------

    Ale teď zpátky k té samotné otázce otevřenosti. Jedná se o to, zda liberálně demokratický režim opravdu r e á l n ě umožňuje člověku překročit (tedy: "transcendovat") omezený okruh čistě materiální, utilitaristické sféry, a stát se skutečně kulturní a humánní bytostí. Já jsem tu nedávno psal o Marxovi; o jeho materialismu, ale i o tom že nakonec i u něj je možno objevit prvek transcendence. V tom smyslu, že i u Marxe člověk není vposledku bytostí determinovanou, nýbrž svobodnou, v důsledku svých kognitivně-kreativních schopností.

    Takovouto schopnost (myšlenkové, kreativní) transcendence je tedy možno odvodit i čistě materialisticky - jako s a m o v o l n ý pohyb "zdola". Ale - zároveň jsem napsal, že takto pojatá schopnost transcendece u Marxe působí vposledku dost "slabě". Je tu sice vysvětlena možnost jejího vzniku; ale ona sama nemá žádného vlastní nositele. A to proto, že Marx zcela opustil a zavrhl veškerou metafyziku. A právě proto je u Marxe celý ten komplex kulturní a duchovní činnosti člověka ("společenská nadstavba") pouze sekundární, závislou odvozeninou jeho "materiální základny".

    Tím vším chci poukázat na toto: nespoléhejme se na pouhý spontánní pohyb "zdola". To že liberální demokracie sama nic nezakazuje, to ještě zdaleka neznamená, že by poskytovala r e á l n é podmínky pro vznik toho, co vytváří autentický horizont humánního bytí, a tedy i lidské svobody. Tato sféra reálného humanismu a reálné svobody, pokud má vzniknout, musí mít svůj vlastní, samonosný základ. A ten bude dán jenom a pouze tehdy, když zde bude nějaký takový "transcendentální princip" přítomen - a to sice jako univerzálně platný, a v daném smyslu obecně závazný. Pokud se spolehneme jenom na ten spontánní samopohyb zdola - pak nám tato sféra skutečné humanity nikdy nevystoupí ze statutu pouhé potenciality.

    Nejsem si jistý, do jaké míry byl tento můj výklad srozumitelný a přesvědčivý. Ta zdánlivá "totální otevřenost" liberálně demokratického uspořádání napohled vypadá skutečně krajně přesvědčivě. Ale je nutno si skutečně uvědomit jednu jedinou základní věc: něco nezakázat, to ještě zdaleka neznamená, něco umožnit.

    A my musíme žádat reálné uplatnění našich humánních a kulturních potenciálů, nikoli pouhou absenci přímých zákazů.
    March 5, 2019 v 12.20
    Každý panující systém se udržuje svou vlastní logikou, kterou je třeba překročit, aby se něco změnilo. To je ten přesah. Překročení něčeho, co nás determinuje.
    A tady musím poznamenat, že křesťanská teologie rozlišuje mezi imanencí světa a transcendentním Bohem. Na rozdíl od pantheismu, pro nějž je Bůh součástí světa, čili svět se vyvíjí sám od sebe.
    Vnitřní logika systému bude přerušena, když do něj vstoupí Bůh. Ale žádný „deus ex machina“, protože „machina“ je taky lidský produkt. Žádná lidmi vyrobená umělá "transcendence".
    Skutečný živý Bůh.
    To se vlastně stalo v Ježíši. Jenže lidé pořád ještě většinou sledují tu logiku světa.
    MP
    March 5, 2019 v 14.18
    Josefu Poláčkovi
    To jste na toho Honnetha podíval opravdu zběžně, s eurokomunismem má hodně málo společného.

    Ale k meritu věci:
    Neřekl bych, že ty principy jsou samozřejmé, souhlasím však s Vámi, neměly by se směšovat s ideologickou apologetikou. Jen nevím, proč bych měl podsouvat českým učitelkám a učitelům, že to dělají -- Jiří Karen někde uvedl Čornejovy učebnice, ovšem jaksi si kromě samotného tvrzení ušetřil kritickou práci a neukázal, v čem konkrétně by jejich ideologičnost měla být.

    A právě tak si Vy jaksi šetříte práci, když tvrdíte, že liberálních principech je fakticky vždy ukryto, zakódováno sdělení: že to tak totiž p o s t a č í.
    Není a sotva si umím představiřt, že by přemýšlivý a prozíravý zastance liberalismu, např. Milan Znoj, něco podobného tvrdil. Samozřejmě, že zákony, pravidla a občanská práva a svobody samy o sobě nepostačují a postačovat nemohou. Jen je to vše, co můžeme zavést prostřednictvím státní moci. Je takovému přístupu potřebná obrovská důvěra v lidi, v jejich schopnost se spolu domlouvat a uplatńovat svoji svobodu k dobrému.

    Taková důvěra může působit až naivně, ale pořád je to lepší, než důvěřovat náboženským vůdcům, lépevědoucím mudrcům, a/nebo straně, která jak ví každý dobrý bolševik, nemá jen dvě, ale tisíc očí a je lépe mýlit se s ní, než mít pravdu proti ní.

    Samozřejmě, k životu lidskému náleží přinejmenším vnitrosvětská transcedence, jinak takový život stojí za ... Ale to s transcendentálním občanstvím je na mě příliš složité, jsem prostý politický filosof a takovým hlubinám lidského ducha nerozumím.
    March 5, 2019 v 19.20
    No dobře, ale co s tím udělá ta dobře organizovaná politická síla? Jak zabrání tomu, aby jim lidé sloužili?
    March 5, 2019 v 20.04
    Totéž si já myslím o vaší dobře organizované politické síle. Dokonce se domnívám, že se žádná taková, co by "napsala dobré dějiny", ani nezformuje.
    March 5, 2019 v 21.27
    Věčný zápas opravdu není mým ideálem. Čekám, že dějiny budou mít jednou nějaké vyústění, přestože nepočítám s tím, že se ho dožiji.
    Raději budu pracovat na Božím království. I když, to je vlastně také zápas - jenže duchovní.
    MP
    March 5, 2019 v 23.40
    Paní Hájkové a P. Krupičkovi
    Společenské problémy je třeba řešit primárně politicky, nikoli pouze "změnou lidského nitra" - to bez systémových změn zdaleka nestačí.

    Proto se nemůžu zbavit velkého smutku, když sleduju vaše názorové posuny, paní Hájková, od doby vaší konverze. Ukazuje se, že křesťanství v sobě prostě má silnou konzervativní, až reakční tendenci, nebo - řečeno křesťanským jazykem - minimálně představuje velké pokušení v tomto směru. Dětská práce skutečně nebyla v Evropě odstraněna tak, že by se zaměstnavatelé začali k dětským dělníkům chovat s křesťanskou láskou, nýbrž tak, že byla zákony, tedy plošně a systémově, zakázána.

    Na druhé straně, Pavle, ty Internacionály a výkřiky Viva la Revolución - jsou nejen pasé, ale měly v sobě zakódováno velmi mnoho problematického, a to už ve svém jádru. Komunistické režimy "se nezkazily", celá ta myšlenka byla od začátku špatně postavená. Kuba měla od pádu sovětského režimu třicet let na to, aby něco kloudného vybudovala, ve Venezuele měli chávisté k dispozici dvacet posledních let. Výsledky tristní. A to vše za pokřiků Viva la Revolución a jistě i za zpěvů Internacionály.

    Takže - zbývá ta skandály ušmudlaná liberální demokracie, nedá se svítit...nic lepšího fakt není. Můžeme se bavit o tom, jak ji efektivně rozšiřovat (zejm. do ekonomické oblasti), ale víc si nedokážu představit.
    MP
    March 6, 2019 v 0.06
    P. Karene,
    rád bych se vyjádřil k tomu, co považuji za podstatné v souvislosti s tématem vašeho příspěvku.

    Škola je hierarchickou institucí, podobně jako třeba armáda (pozor, netvrdím, že má být V TÉ MÍŘE hierarchická jako armáda, to samozřejmě nikoli!).

    Mohou existovat alternativní školy, kde je tomu jinak, ale ty budou vždy tvořit určitý okraj. Je totiž v zájmu dětí a mladých lidí, ale i společnosti jako celku, aby škola přece jen hierarchickou institucí byla.

    Důvody jsou tyto:
    1. Ve školství nepracujeme s dospělými, ale s dětmi a dospívajícími, tedy nehotovými lidmi, které je přece jen potřeba i vychovávat. Výchova člověka jistě je proces celoživotní, nicméně jistě má svůj smysl, že desetileté dítě nemůže třeba řídit auto.

    2. Mezi učitelem a žákem bude vždy propast vědomostní (týká se i pedagogiky, nejen aprobace). Zde je analogie ke vztahu mezi pacientem a lékařem. Tomu také buď věříme, nebo si můžeme najít jiného, což dnes platí i v případě učitele, resp. školy - a je to jistě dobře. Ale jinak se musíme nechat vést a spolehnout se na to, že učitel nebo lékař ví, co dělá, a myslí "to dobře".

    3. Hierarchie také, nic naplat, vede k efektivitě. To je jeden ze zásadních důvodů, proč se zatím v ekonomice více neprosadily samosprávné podniky. Manažersko-kapitalistický způsob řízení, jakkoli nedemokratický a v mnoha ohledech jistě problematický, je zkrátka efektivní. I ve vzdělávání potřebujeme efektivitu, tudíž i kázeň a vztah, kdy jedna strana zkrátka plní pokyny strany druhé.
    A ať se nám to líbí nebo ne, jsme-li zodpovědní učitelé, kteří mají rádi své žáky a studenty, musíme je připravit na to, že přijdou do světa hierarchicky uspořádaných vztahů v ekonomice.

    Já jsem samozřejmě pro PARTNERSKÝ vztah mezi učitelem a žákem (stejně jako mezi tím lékařem a pacientem). Ten ale v mém pojetí nevylučuje hierarchii: jsem tedy pro jakousi pokud možno co nejliberálnější hierarchii, ale přece jen hierarchii.
    March 6, 2019 v 6.54
    Já přece taky akceptuji liberální demokracii, takže oč vlastně běží?
    Mé akceptování liberální demokracie je pro mě samotnou velký posun od předchozího totalitního myšlení směrem ke svobodě.
    Ano, akceptuji liberální demokracii jako svobodnou společnost bez diktatury.
    Nemám pochopení pro revoluci v podání pana Krupičky, která v posledku k ničemu nevede, jen k tomu, aby si revolucionáři užili revoluční atmosféry. Chudákům nic nepřinese.
    Internacionálu jsem si donedávna zpívala také, protože jsem konzervativní už od mládí a proti minulému režimu jsem neměla námitek.
    Vysvětlení pana Plevy, že jsem konzervativní, protože jsem konvertovala ke křesťanství, je tedy úplně mimo mísu. Jenom jsem přesunula své hledání opory - místo v totalitním socialismu ji teď hledám v Bohu.
    Boží království není z tohoto světa, jak si může každý přečíst v Bibli. Proti liberální demokracii tedy nic nenamítám. Ale zázraky od ní nečekám. V tom jsem skeptik.
    MP
    March 6, 2019 v 7.16
    Pavlovi Krupičkovi
    Ono je možná dobré si k tomu videu přečíst Orwelův Hold Katalánsku.

    A vím, že je to stále opakovaný argument, nicméně:
    Mocní a bohatí jsou zvýhodněni, protože jsou mocní a bohatí.
    Zlí jsou zvýhodněni, protože jsou ochotni pro svoji výhodu udělat věci, které by dobří neudělali.
    Liberální demokracie jim sice poskytuje pro toto zvýhodnění velmi široký prostor, ale neznám jiný režim, který by jim poskytoval menší. A hlavně, v rámci liberální demokracie mám alespoň nějakou možnost usilovat o to, aby se ten prostor zmenšoval.
    JP
    March 6, 2019 v 9.50
    Imanentní a transcendentní
    Ano, paní Hájková, ten vezdejší svět má samozřejmě svou vlastní (dejme tomu: imanentní) logiku. Jenže: ten "živý Bůh který do tohoto světa vstupuje" - tak ten má také svou vlastní "logiku", tedy zcela určitý soubor mravních norem, kterým se snaží tu stávající logiku světa "přebít". Není tomu tedy tak, že by s tím "živým Bohem" sem najednou vstupovalo něco úplně jiného. Jedna logika prostě soupeří s logikou jinou.

    -------------------------

    A k té imanenci a transcendenci: ono to sice vypadá napohled přesvědčivě, že Bůh je ta "transcendence", a vezdejší svět "imanence". Že tedy ten vezdejší svět je sám o sobě samostatný, a že Bůh se ho snaží jenom jaksi změnit.

    Jenže: pokud je tento vezdejší svět skutečně imanentní - pak ho nestvořil Bůh. A pokud ho stvořil Bůh - pak není imanentní. Pokud ho totiž stvořil Bůh - pak tento svět má právě a přesně tu logiku, ty zákonitosti, s kterými ho ten Bůh v tom aktu stvoření vybavil. Nejsou to tedy imanentní zákonitosti tohoto světa - nýbrž takové které do něj implantoval ten Bůh.

    A naopak: pokud bychom tedy opravdu vycházeli z toho, že tento svět je svébytný, imanentní, že má své v l a s t n í zákonitosti, svou vlastní logiku - pak z toho vyplývá že tu jeho logiku, jeho zákonitosti nestvořil Bůh. A to pak znamená, že ho nestvořil vůbec.

    Takže se nedá nic dělat, ale z této logické pasti opravdu není úniku: buďto svět a člověka stvořil Bůh - a pak je tento Bůh také bezezbytku odpovědný za to, jak tento svět vypadá, jaký je. Anebo náš svět žádný Bůh nestvořil - a pak jsme za stav tohoto světa odpovědni výhradně my sami, a žádný Bůh nám do toho nemá co mluvit.
    JP
    March 6, 2019 v 10.21
    Smysl pro transcendenci
    "Ale to s transcendentálním občanstvím je na mě příliš složité, jsem prostý politický filosof a takovým hlubinám lidského ducha nerozumím."

    Ano, pane Profante, právě a přesně tady bude vlastní jádro pudla. A to naprosto vážně a věcně, bez jakéhokoli sarkasmu.

    Dám příklad: já sám nemám schopnost vnímat (natož pak doceňovat a prožívat) klasickou hudbu. Já slyším jenom jednotlivé tóny - ale můj mozek nemá schopnost tyto tóny spojit v jeden komplexní celek, který teprve produkuje obsahy a významy celé hudební kompozice. A musím přiznat - trvalo mi dlouhá léta, a vlastně jenom díky tomu že v několika šťastných okamžicích se mi přece jenom podařilo prorazit tu hradbu pouze jednotlivých tónů a osobně zakusit hluboký prožitek z té vlastní hudební kompozice, než jsem sám sobě dokázal přiznat, že chyba bude asi opravdu na mé straně. Že tedy celá ta sféra klasické hudby není jenom nějaký umělý výmysl jakési podivné sorty lidí která jenom předstírá jakýsi umělecký prožitek - ale že za tím opravdu stojí něco skutečného. Něco, co má svou vlastní autentickou substanci a hodnotu.

    A s tou schopností vnímat transcendenci - s to je to nakonec přesně to samé. S tím se prostě člověk už rodí. Lidské mozky mají prostě různé uspořádání: některé jsou nastaveny více na vnímání bezprostředních, "hmatatelných" jevů - a některé jsou více nastaveny na vnímání toho, co tyto jednotliviny překračuje, co je tedy tou celkovou "kompozicí". To transcendentální chápání je možno také asi přirovnat k "holistickému" vnímání skutečnosti. Proto je - a asi vždy bude - lidstvo rozděleno na ty, kteří tu transcendentální sféru vnímají, a na ty kteří pro ni nemají žádné "receptory".

    Ten "transcendentální" pohled má ovšem tu zcela zásadní nevýhodu, že ta transcendentální rovina není vidět. Na rozdíl od těch bezprostředně materiálních fenoménů. A navíc: ten pohled na ten bezprostředně jsoucí svět může velice snadno budit dojem, že on sám je naprosto postačující. On se tím vztahem toho bezprostředního a toho transcendentálního vnímání zabýval už Aristoteles, ve své Metafyzice. A už Aristoteles naprosto jasně napsal: ano, nelze vyloučit že ten přirozený pohled, tedy fyzikální vědy naprosto postačí k tomu, popsat, pojmout a vysvětlit náš jsoucí svět. A že tedy celá ta sféra metafyziky je jenom umělá konstrukce našeho ducha. Jinak řečeno: chiméra.

    Takže Aristoteles tohle všechno vidí; a přesto se s plným úsilím pouští do výzkumů, do mapování právě těchto chimérických sfér metafyzických struktur. Proč? - Aristoteles dává odpověď: protože ty obyčejné, fyzikální vědy nakonec mohou pouze p o p i s o v a t, jak věci tohoto světa jsou; ale nikdy nedokáží skutečně vysvětlit, p r o č jsou zrovna takové, jaké jsou; ani to, proč jsou vůbec.

    ---------------------------------------------

    Takže tolik všeobecně; ale ta (ne)schopnost metafyzického (transcendentálního) vnímání má pak ale zcela konkrétní důsledky i pro naši schopnost hodnotit zcela konkrétní fenomény našeho vezdejšího světa.

    Například takový pan Dolejš: je to bezpochyby erudovaný znalec Marxova díla, jeho ekonomických teorií. Jenže: pan Dolejš je zcela evidentně vybaven právě takovým ryze technickým mozkem, který není nastaven na vnímání těch metasystémových, transcendentních souvislostí. A právě pouze tento fakt je pak příčinou toho, že pan Dolejš stále věří tomu, že je možno - a to v souladu s Marxem! - sjednotit socialismus a trh.

    To že se jedná o naprostý rozpor se základními intencemi Marxovy teorie, to je možno si uvědomit, pochopit právě jenom z hlediska, z optiky té "metafyziky". Protože Marx v kapitalismu nevidí jenom tu bezprostřední třídní nerovnost a nespravedlnost; ale on v něm zároveň vidí a spatřuje "odcizení", což je ovšem kategorie ryze metafyzicko-transcendentální, toto odcizení znamená, že "člověk nemůže v rámci své vlastní produkční činnosti realizovat své vlastní, autenticky lidské zájmy a možnosti", nýbrž že jsou mu tím mechanismem kapitalistického trhu vnucovány zájmy a účely ryze zbožně-finanční.

    Proto opravdu naprosto není možno - v rámci marxistického konceptu - jakýmkoli způsobem vytvářet lepší, tedy opravdu humánní společnost za současné přítomnosti (živelného, komerčního, soukromovlastnického) trhu. Tuto nemožnost je ale opravdu možno rozpoznat jenom a pouze tehdy, když se na celou věc podíváme těmi "metafyzickými" brýlemi.

    Ta "transcendentální", respektive "metafyzická" sféra - ta tedy opravdu není (pouze) jenom nějakou chimérou, nýbrž ona nám pomáhá odhalovat zcela reálné souvislosti zcela reálných fenoménů, které jsou ale tím přímým, materiálně-vědeckým pohledem "neviditelné".
    DC
    March 6, 2019 v 11.17
    Logické pasti jsou jen omezené lidské konstrukty, pane Poláčku
    Bůh je prostě obejde nějakým koanem. Třeba "felix culpa"
    JP
    March 6, 2019 v 11.26
    Co není možné v liberální demokracii?
    Vrátím se ještě jednou k té liberální demokracii, a k jejímu tvrzení, že prý je "otevřenou společností". Ve které tedy prý člověk má plnou možnost uplatnit všechny své lidské možnosti a potenciály.

    Já teď nechám stranou všechnu abstraktní teorii, a vylíčím své ryze osobní setkání se světem liberální demokracie. Já mám v tomto ohledu jednu přednost: na rozdíl od přinejmenším naprosté většiny z vás, kteří jste ten přechod od totality k liberální demokracii prožívali postupně, povlovně, já jsem ten kontakt s ní svého času při svém odchodu do emigrace prožil víceméně "čelním nárazem".

    Říká se - a to asi dosti právem - že když člověk přijde do nějaké nové země či vůbec nového prostředí, že první pocit je ten nejsprávnější.

    A můj zcela první pocit na Západě byl - pocit prázdnoty. Chodil jsem po ulicích měst, a měl jsem pocit že tam nikdo není. Tedy - žádní skuteční, živí lidé. Že tam chodí jenom jakési oživlé figuríny, každá z nich ponořená jenom do sebe, do svých vlastních ryze osobních zájmů.

    K vysvětlení tohoto pocitu naprostého kontrastu si musíme připomenout, čím vlastně byl ten tehdejší svět "komunistické totality", z kterého jsem přišel. Ano, byl to svět útlaku, byl to svět nesvobody - ale zároveň tento tlak budil protitlak, o to více jak byly potlačovány myšlenky mocí shora, o to více se jich rodilo "dole", mezi lidem. Bylo možno potkat se třeba se zcela cizími lidmi; a po chvíli vzájemného oťukávání, zda se jedná o spřízněnou duši, bylo možno si navzájem sdělovat své touhy po svobodě, po pravém lidství. A nejenom že tu byla tato touha po svobodě jako taková; ale byla tu i kreativita myšlenek, ty myšlenky se vznášely k nebesům, každá opoziční myšlenka měla potenciál "pohnout světem".

    Takto to platí obecně o každé diktatuře; ale ta komunistická totalita měla ještě to jedno další specifikum, totiž právě že byla komunistická, a tedy - i přes všechnu nesnesitelnou frázovitost a umělost její ideologie - stále zde nějak v pozadí přežíval prapůvodní ideál komunismu, totiž společné dílo za lepší, humánnější svět.

    Ale na Západě?. Na tom "svobodném", otevřeném Západě?... Už vlastně v záchytném táboře, kde se prováděla první registrace emigrantů z východní Evropy - už tam bylo jasně cítit, s jakou až přímo děsivou rychlostí se tam ztrácejí, rozpouštějí všechny ty vyšší ideály z toho druhého, komunistického světa. Jak ti samí lidé, kteří ještě včera byli hnáni touhou pro pravé lidské svobodě, najednou nemají v hlavách nic jiného, nežli jak v y ž í t v novém světě. Jak si opatřit byt, nějaké to zaměstnání, respektive dávky v nezaměstnanosti; zkrátka, jak si opatřit dobré bydlo. A ty ideály pravé lidské svobody - to se velice rychle stávalo jenom chimérou, něčím co v tom ryze materialistickém "svobodném" Západě nemá naprosto žádnou reálnou substanci, žádný faktický význam.

    Tohle byl tedy první - tehdy ještě neurčitý, ale přesto velice zřetelný - pocit prázdnoty, pocit ztráty. Pocit, že celý ten slavný Západ nakonec člověku nenabízí, neposkytuje, neumožňuje nic z toho, proč sem vlastně šel.

    --------------------------------------

    Druhý náraz byla zkušenost s politikou. Tedy v užším, konkrétnějším smyslu s tím, od čeho emigrant z východní Evropy očekával splnění svých nadějí vkládaných do "svobodné společnosti".

    Pocity opět naprosto stejné: prázdnota. Žvanění. Místo toho, aby státníci dokázali přímou, přirozenou řečí oslovit svůj lid, jenom odosobněná politická frazeologie.

    A dejme si zase přímý kontrast. Zrovna v těchto dnech jsem náhodou v archivu ČT narazil na jeden Dubčekův projev z roku osmašedesátého. Nebyl to projev nijak mimořádný; byl to čistě televizní projev, kdy Dubček (někdy tuším v červnu) předčítal z textu, jednalo se v zásadě o to, aktivovat společnost k práci na reformním procesu. Bezprostředně vzato tento projev nijak nepřevyšoval obvyklé projevy politiků v demokratické politice, snad byl dokonce ještě o něco fádnější.

    Jenže: v několika krátkých momentech najednou Dubček opustil psaný text, zapomenul na přece jenom poněkud strnulou pózu profesionálního politika, a s plachým, neuvěřitelně zlidšťujícím úsměvem se obrátil přímo na své posluchače, když pronesl třeba větu: "My tady nahoře, my to bez vás samotných opravdu nikdy nedokážeme!"

    V tuto chvíli, při pohledu na tento Dubčekův plachý úsměv, při poslechnutí těchto jeho nehledaných, přirozených slov jsem rázem pochopil, co opravdu znamenalo to tehdejší heslo: socialismus s l i d s k o u tváří". A pochopil jsem zároveň (o čemž pak ještě dlouho historikové bádali), v čem bylo vlastně tajemství tehdejší nezměrné Dubčekovy popularity. Ten jeho plachý úsměv - to bylo právě tím čím dokázal probít korzet obvyklé politické funkcionářštiny, a z politiky udělat věc lidskou a osobní. Takovýto plachý úsměv měl pak později i Havel; ale u Havla to bylo především projevem jeho celkové osobní nejistoty z veřejného vystupování, zatímco u Dubčeka tomu bylo jinak, to byl ostřílený veřejný činitel, a tento jeho úsměv měl proto tak strhující účinek, svou nečekaností a spontánností. (P.S. Kdyby byl zájem, možná že by se mi ještě podařilo tento Dubčekův projev v archivu ČT znovu objevit.)

    Tolik tedy čistě bezprostřední pocit; ale ono tu bylo ještě něco mnohem víc. A to sice právě v té Dubčekově výzvě vůči národu, abychom společně, m y v š i c h n i pracovali, zúčastnili se díla na zvelebení společné věci.

    Protože je to právě toto nádherné MY, které na Západě, v té "svobodné" demokratické společnosti okamžitě mizí. Toto MY v demokracii samozřejmě není zakázáno; ale není tu přítomno.

    Přitom, demokracie by měla v prvé řadě znamenat právě toto "my", tuto věc veřejnou, toto společné dílo; ale ve skutečnosti se tady toto MY okamžitě rozpadá na vzájemně spolu soupeřící a válčící frakce, partaje, zájmové skupiny.

    Jednou větou je možno říci: v demokracii mizí lid.

    Mizí lid, jakožto společenství, jako reálná entita spojená společným duchem, společným dílem, společně sdílenou ideou.

    A s tímto "my" ovšem pak zároveň mizí i všechno - totiž všechno myšlenkové, ideové, kulturní a intelektuální - co by nějakým způsobem překračovalo jenom ten horizont ryze individuálních, respektive skupinových zájmů.

    Abych pokračoval ještě ve vlastních zážitcích a dojmech ze "svobodného" Západu: tato myšlenková a ideová chudoba a prázdnota se pak plně projevila i z mého pobytu na univerzitě. Ano, v tomto svobodném akademickém prostředí bylo skutečně možno diskutovat o všem, bylo možno dokonce i diskutovat o marxismu a komunismu - jenže všechny tyto diskuse a úvahy neměly naprosto žádný hlubší význam a smysl, nežli právě jenom zcela nezávazných akademických disputací.

    Bylo možno hovořit a diskutovat o všem; ale nic z toho nemělo smysl. Za zdmi univerzity si ten "svobodný svět", železnými řetězy přikován k neustálé honbě za materiálními statky a osobním konzumem, běžel stále ve stejných kolejích, a v nejmenším se nestaral o nějaké humánní ideje.

    Takže tolik asi k tomu, co ta "svobodná otevřená" liberální demokracie reálně umožňuje a přináší, a co ne.
    JP
    March 6, 2019 v 11.31
    Bůh jako koan
    To bych dokonce i skoro mohl takto akceptovat, paní Chrobočíková. ;-)

    Ovšem u vědomí toho, že tyto koany jsou principiálně l i d s k ý m dílem; jsou výtvorem lidské mysli, která pro tuto chvíli opouští sféru lineární logiky, a snaží se totalitu svého vlastního bytí pojmout jedním jediným klíčovým niterným prožitkem či počinem.
    March 6, 2019 v 11.32
    Paní Chrobočková,
    před několika lety jsem četla knížku Bláznovství kříže, jejíž autor právě tvrdil, že křesťanství je založeno na paradoxii. Ta knížka se mi moc líbila.
    Lidé, kteří nerespektují logiku světa jsou tak trochu "blázni".
    Jinak moc nechápu pana Poláčka, proč by se svět (myšleno lidský svět, tedy vlastně lidská společnost) nemohl/a po svém stvoření vydat jiným směrem a jinou logikou než jakou mu/jí udělil Bůh.
    DC
    March 6, 2019 v 12.00
    Já si myslím,
    paní Hájková, že imanentní i transcendentní svět má jediný zákon: jednotu. Ve smyslu, že různost (mnohost) pochází z jednoho. Proto platí ve všech kulturách bez rozdílu zlaté pravidlo: co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Není to konsensus ani "zákon" daný zvnějšku nějakým propastně odděleným Bohem, ale právě ten vnitřní společný jmenovatel: na povrchu různost (ratolesti), pod povrchem kořen (vinný kmen), který je jen jeden.
    March 6, 2019 v 12.09
    Ano, paní Chrobočková, ale Ježíš šel ještě dál : "Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?"
    DC
    March 6, 2019 v 12.10
    Viz neuromarketig
    Hitlera volila i intelektuální elita společnosti, není nad paternalistickou školní výchovu. Vychovává se loajální zaměstnanec a spotřebitel, kdepak kritické myšlení. Jak by to asi s "ekonomikou" dopadlo, kdyby si každý uvědomil, co jsou potřeby a co uměle vyvolaný pocit nedostatku.
    DC
    March 6, 2019 v 12.56
    Ano, paní Hájková,
    tyto myšlenky dotažené do důsledků vedou k argumentům pro apokatastasi
    DC
    March 6, 2019 v 12.58
    To zlaté pravidlo platí taky i pro nepřítele, je univerzální
    March 6, 2019 v 16.27
    Jenže, paní Chrobočková, Ježíš nepočítal s tím, že to pravidlo přijmou všichni hned. Naopak: "Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno."
    MP
    March 6, 2019 v 22.27
    P. Hájková,
    co já vás tady odtud znám, tak jste nikdy žádným totalitním myšlením netrpěla. Byla jste komunistka, ale zároveň vždy humanistka a demokratka. Ale věřila jste (mnohem víc) v důležitost politiky, aspoň mi to tak připadá. Resp. teď se mi mnohdy zdá - možná se mýlím - že už věříte JENOM v tu "proměnu lidského nitra". A to je postoj podle mě naivní. Jistě, spoléhat se pouze na politiku je taky naivní, namítnete mi - a s tím bych souhlasil.

    Jinak pro upřesnění dodávám, že změny světa k lepšímu neočekávám od liberální demokracie, nýbrž od důsledné levicové politiky, uplatňované ovšem v rámci liberální demokracie. Možná se žádná taková politika nezdaří - pak "pomáhej nám bůh". Pak už si můžeme leda tak říct s Heideggerem: Jenom nějaký bůh by nás mohl zachránit. (Jenomže ten Heidegger se nechal uhranout nacismem...)
    MP
    March 6, 2019 v 22.32
    Pavle,
    já tě určitě z ničeho nepodezírám ani neobviňuji, naopak, myslím, že spolu spíše souzníme.

    Jenom jsem považoval za potřebné tohle dodat. I na mě působí to revoluční nadšení podmanivě, takže to říkám i sám sobě...:) Řekl bych to i tak, že vyzrálý levičák se vzdává revoluční romantiky ve prospěch rozumu, ale zachovává si přitom určitě ideály.
    MP
    March 6, 2019 v 22.44
    Pavlu Krupičkovi
    Revoluce jsou občas potřeba, nic proti nim. Jen není dobré, když se věří že stačí udělat revoluci a bude napořád všechno lepší, víno zralejší a holky povolnější...

    Co se toho Hitlera týče, já Vám nevím. Ve dvacátých letech nevolil téměř nikdo, v roce 1930 hlavně dělníci, nezaměstnaní a zbídačelí maloměštáci. Ale když si myslíte, že této směsce lze říkat elitní střední třída, budiž.
    IH
    March 7, 2019 v 0.26
    Článek, pod nímž tu diskutujeme, má v titulku "vštěpování hodnot". Spíše bych řekl, že smysl má očkovat. Mám totiž zato, že nejlepším způsobem, jak vybudovat imunitu proti virům nebezpečných ideologií, je vystavit potenciálně ohroženého jedince jejich působení, samozřejmě ve zneškodněné podobě. Nejsme však pokusná zahrada a nemáme na to vyčleněné okresy. Musíme mít proto trpělivost a dopřát žákům především zkušenosti.

    V dřívější diskusi jsem se vyslovoval hlavně pro znalostní výuku. Žák, který se ve škole dozví, že ČR je 4x menší než Polsko, to stěží zpochybní a celkem jistě nezareaguje špatně, třeba pokusem o výpravu na Hnězdno po 1000 letech. Naproti tomu žák, který bude muset ve škole stále slýchat o tom, jak je politický systém v naší zemi neskonale lepší než kdy byl (také jsem to slýchal), může dostat mentální vyrážku, cítit se podceňován, postrádat ideál a reagovat nedůvěrou či odmítnutím.
    March 7, 2019 v 7.20
    Pane Plevo,
    to, že Heidegger, který řekl tu větu, se nechal uhranout nacismem, snad znamená, že člověk, který spoléhá na Boha víc než na politiku, s tím má něco společného?
    HZ
    March 7, 2019 v 8.38
    Cítím, že se musím zastat paní Hájkové.
    "Ještě můžeme dělat něco pozitivního bez převzetí moci. Teď hned začít - starat se o bezmocné, pomáhat chudým, sledovat, co je kde špatně a napravovat to (třeba sbírat odhozené plasty v lese)... Každý co umí."
    Žádná organizovaná politická síla, která chce skutečně něco změnit v pozitivním smyslu, se neobejde bez základu, jakým je vize paní Hájkové. Bez ní se zvrhne v další bezskrupulózní mocenskou entitu, kterých je dvanáct do tuctu.
    MP
    March 7, 2019 v 10.31
    Pavlu Krupičkovi
    Neberte to zase jako ironii, vážím si Vaší ochoty přemýšlet nad přečteným textem a hledat odpovědi, ale pracujete s nepříliš dobrým překladem biografie napsané v padesátých letech. A vydalo by na dlouhou rozpravu jen dešifrování těch dvou termínů, které Bullock používá. To německé slovo se správně česky překládá "střední stav", volněji maloměšťák. Přidejte veterán a penzista -- a mluvíme o těch sociálních skupinách, které deklasovala německá hyperinflace a dorazila krize.
    Elitní střední třída mi obecně připadá jako rozporná záležitost. Jak mohou být ti ve středu pole elita? ale řekněme, že je řeč o učitelích, technické inteligenci ve fabrikách, lékařích, lekárnících, advokátech, státních úřednících pod penzí atd. Nemáme sice žádné dobové průzkumy, které by jako ty dnešní umožňovaly určovat “typické voliče” nějaké partaje, ale podle zkoumání dobových textů, sociologických biografických výzkumů a další obrovské historické práce, kterou v Německu desítky let provozují (napsal jsem knihy o dvou německých intelektuálech z Výmarské republiky a proto jsem do té masy trochu nahlédl, ale znám ji takříkajíc z rychlíku) právě tihle lidé netvořili voličské jádro NSDAP, spíše volili SPD a Z.
    MP
    March 7, 2019 v 10.46
    D. Chrobočkové
    Věta: "Hitlera volilla i intelektuální elita." je přinejmenším zavádějící.

    Před rokem 1933 bylo lidí, o kterých by bylo možné použít toto označení a kteří by zároveň podporovali Hitlera, jak šafránu. Ty prvního rangu byste spočítala na prstech jedné ruky a ani těch druhořadých -- jako Othmar Spann, Hajlmar Kutzleb, Ernst Krieck a podobná svoloč, kterou se mi ani nechce vzpomínat jménem -- nebylo možství větší než malé. V porovnání například s těmi, kteří se hlásili k KPD, hodně malé.

    Selhání německé intelektuální elity nespočívalo ve volbě Hitlera, ale stejně jako selhání politické elity, v neochotě odporovat jeho vzestupu. A u nemalé části v ochotě hledat po roce 1933 v novém režimu kariérní vzestup.

    JK
    March 7, 2019 v 11.31
    Martinu Profantovi - ideologie Čornejovy řady
    Pan Profant si posteskl, že neuvádím příklady ideologie v nejrozšířenějších učebnicích dějepisu v ČR, tzv. Čornejovy řady. Mám dojem, že už jsem tu nějaké příklady zmiňoval, ale dobrá.

    Dobrý text na to téma napsal např. Daniel Veselý.

    https://blisty.cz/art/94169-ucebni-osnovy-pod-taktovkou-bis-aneb-prepiseme-znovu-dejiny.html

    Ta ideologická indoktrinace spočívá podle mě hlavně v těchto bodech:

    1) vulgarizovaná teorie totalitarismu pojatá jako obhajoba jediné možné dobré demokracie

    2) vykreslení Západu jako hodného, dobrého a demokratického a SSSR jako zlého, zavrženíhodného a ďábelského. Prostě studenoválečnická rétorika vítěze.

    (Pominu teď nebezpečnou ideologii - záměrnou sabotáž historického vědomí - samostatného pojetí učebnice jako "kvazisyntézy" bez zdrojů autoritativně tvrdící, že vlastní Pravdu historie)

    Pokusím se ten problém nastínit na konkrétní citaci a ukázat na ní, jak se s indoktrinací vyrovnává tradiční a moderní dějepis.

    CITACE: "Ronald Reagan, který nabídl zemi nový start, a to na základě obnovení všech předností tržního hospodářství. Snížil federální výdaje a daně, aby nebránil rozvoji podnikání."

    1) Tradiční dějepis:

    Ptá se na historický detail určité interpretace, o které předstírá, že se jedná o historickou pravdu, kterou si žáci musí zapamatovat a následně z paměti reprodukovat na známku.

    Jakým způsobem obnovil Reagan přednosti tržního hospodářství?

    Reagan nabídl zemi nový start. Jak?

    Jaký je vztah mezi novým startem země a omezováním soukromého podnikání daněmi?

    2) Moderní dějepis

    Všimněte si v textu učebnice zdůrazněné pasáže (v textu učebnice jsou "přednosti" tučně). Jak autoři učebnice hodnotí Ronalda Reagana?

    a) neutrálně, jedná se o objektivní popis historické skutečnosti
    b) vyváženě, zmiňují, že sice obnovil přednosti tržního hospodářství, ale následně snížil daně.
    c) negativně, autoři učebnice se domnívají, že Reagan svými činy bránil rozvoji podnikání
    d) pozitivně, protože spojují kladný hodnotící výraz "nový start země" se snížením daní, které umožnilo dle autorů obnovení "předností" tržního hospodářství.

    Anebo by k té větě ještě šlo dát. "Jaký ekonomický názor zde autoři zastávají a s kladnými hodnotícími výrazy překládají jako objektivní historický fakt?"

    a) ekonomický (neo)liberalismus
    b) keynesiánství
    c) marxismus
    d) merkantilismus

    Mohli bychom takhle jít řádek po řádku. Například bestiální genocida v Indonésii podporovaná USA je popsaná tak, že si "Západ v Indonésii zkomplikoval situaci". Chudák Západ.

    V té učebnici je toho hodně, zasloužilo by to pořádný kritický rozbor.
    JK
    March 7, 2019 v 12.59
    Martinu Plevovi - hierarchická škola = špatná škola
    Ano, máte pravdu, že škola je hierarchickou institucí. Já bych ještě dodal, že je institucí autoritářskou, protože různí aktéři mají různý podíl moci nad ostatními. Jedná se o dědictví pruské kadetky, podle níž byla česká škola formována, pokud vím.

    Problém je v tom, že je to podle mého názoru ŠPATNĚ.

    Ono totiž vůbec není v zájmu dětí, ani společnosti, aby byla autoritářskou/hierarchickou institucí.

    1) to, že se nepracuje s dospělými, ale s dětmi, neznamená, že děti "nejsou lidé" či že jsou "automaticky podřízené" a je třeba jim mocensky vládnout a přikazovat. Na základě všech vědeckých poznatků z psychologie a pedagogiky, které máme, je zcela jednoznačné, že autoritářství ve výchově je naprosto devastující fenomén, který nenávratně likviduje lidskou osobnost. Naopak - aby výchova měla smysl musí být založena na vzájemném respektu obou aktérů. V této souvislosti doporučuji knihy psycholožky Jany Nováčkové, anebo psychologa Petera Graye.

    2) analogie lékař - pacient také nefunguje (nehledě na to, že dichotomie autoritářský vševědoucí lékař a bezbranný hloupý pacient je kritizován i v medicíně a jedná se o zastaralý koncept)

    Nefunguje z řady důvodů. Hlavní je ten, že se ukázalo, že představa učitele jako "garanta znalostí", které jsou "nality do prázdné hlavy žáků" je absolutně psychologicky a pedagogicky nefunkční.

    Další je hektický vývoj a transformace společnosti. Doba se radikálně změnila, musí se radikálně změnit i vzdělání, jinak bude oním panoptikálním muzeem. Dneska vyhraje "vědomostní zápas" ten, který má v ruce chytrý mobil. Můžeme ty mobily dětem zakázat, abychom jim dokázali, že víme více.

    Bohužel se ukazuje, že současní učitelé absolutně nevědí, co dělají. Jak dokládá ČSI, úroveň vzdělávání v ČR je katastrofální, využívá se převážně frontální výklad, školy jsou plné autoritářství.

    Já bych dokonce tvrdil, že současná podoba vzdělávání jde napřímo hlavou proti všem vědeckým zjištěním o fungování lidského učení, mechanismu motivace, mozku atd.

    Víme, že je nemožné požadovat po všech dětech "stejné znalosti ve stejném věku", ale stejně to požadujeme. Víme, že základ motivace je spolupráce, smysluplnost a svoboda, ale stejně učíme frontálním výkladem, učíme, to co si myslí osnovy a nutíme všechny dělat to stejné. Víme, že stres mechanicky likviduje šedou kůru mozkovou, ale stejně žáky vystavujeme neustálému zbytečnému a absurdnímu stresu. Víme, na základě neurovědeckých výzkumů, že sociální potřeby jako například potřeba autonomie je na stejné úrovni jako například fyziologická potřeba pít (vytváří stejně silnou stresovou reakci), ale stejně žáka stavíme do role "loutky, která má pasivně nasát moudra".

    3) Hierarchie k efektivitě automaticky nevede. Když se podíváte na totalitní systémy 20. století, myslím, že je to zcela zřejmé. A těch příkladů funkčních družstev a samosprávných komunit máme nespočet.

    Je taktéž dokázáno, že má-li student uspět v hierarchickém systému, tak rozhodně potřebuje jiné dovednosti než poslušnost, úcta k autoritě, patolízalství, nesamostatnost, konformismus a autoritářskou osobnost (nahoře se klaním a dole kopu), jakožto fenomény jež současné hierarchické školství formuje (viz. např. Erich Fromm). Například je zcela zřejmý vztah šikany a autoritářského prostředí mocenské nadvlády v českých školách. Šikana je hierarchie v praxi. Chceme šikanózní školství? Proč?

    Jestli je současné české školství lékař, tak leda arogantní středověký šarlatán pouštící žilou a přikládající pijavice...
    .
    IH
    March 7, 2019 v 15.54
    Také mě aspoň trochu zajímá historická sociologie, nicméně mám za problematické, nakolik máme (navíc spíše jen předpokládané) rozdíly v politické volbě různých společenských skupin vnímat jako podstatné, ne-li frapantní. Stejným tématem se nakonec často zabýváme i zcela aktuálně a výsledky takových úvah nejsou zcela přesvědčivé. Nakolik vážnou sociologickou skutečnost představuje, byl-li poměr hlasů pro M. Zemana a J. Drahoše v prezidentské volbě někde 55:45 a jinde 45:55? Můžeme říci, že ANO dnes volí především střední třída? A volila před 25 lety ODS také převážně ona? A koho volí tehdy mladší voliči ODS dnes? Podle toho, jak uspěli.

    Co se týče té neoriginality, jak ji zmiňuje pan Krupička, lze se obávat, že nás překvapí rozsah problému, z něhož bylo dosud vidět jen špičku. Na druhu stranu lze mít za přirozené, že k domácím dějinám bývají často nejkompetentnější lokální znalci. Totéž platí ovšem i v případě naši historie. Byl jsem svého času překvapen, jak knihy zahraničních autorů o "našich" husitech většinou zaostávají za díly českých odborníků, včetně Jiřím Karenem tak nemilovaného Petra Čorneje. Samozřejmě, že znalec není imunní vůči politické ignoranci. To se týká nejen botaniků, entomologů, ale zajisté i historiků. Třeba Dušan Třeštík měl zajisté větší schopnost interpretovat texty ve středověké latině než právě probíhající společenské dění. Ke stáru však mnohý odhazuje těžký již plášť specializace a spokojí se s praktickým konfekčním oděním.
    MP
    March 7, 2019 v 19.59
    Pavlu Krupičkovi
    Ano, to je opravdu jiná kniha a z jiné doby, méně zajímavá a citovaná.
    Ale podstatný je pořád závěr, který jste z ní vyvodil a ke kterému Vás motivoval ten chybný překlad. Tam vedle sebe stojí dvě slova: a) Mittelstand a za b) Middle class.
    Potíž je, že to prvé rozhodně neznamená totéž co "střední třída" a to druhé to neznamená v oxfordské angličtině (v otrockém překladu ano).
    Jinými slovy, Bullock není zdroj, ze kterého byste mohl vyvodit, že Hitlera volila "elitní střední třída".

    JP
    March 8, 2019 v 11.18
    Dvojí logika a Bůh
    Což o to, paní Hájková, ten samotný model s "dvojí logikou" (tedy s tím že Bůh má jeden koncept světa a mravnosti, tedy jednu "logiku", a člověk má koncept a logiku vlastní) - tak tento model by sám o sobě nebyl nijak marný. A dokonce jsou dobré důvody pro názor, že je to právě tento model, který je opravdu ten jediný správný. Problém je ovšem ten, že takovýto model není možný tam, kde předpokládáme, že nějaký Bůh stvořil svět se vším všudy, včetně člověka. Protože za těchto okolností tu prostě není pro tu autonomní "logiku člověka" dán vůbec žádný reálný základ.

    Takovýto model (logika Boha versus logika přirozeného světa) by byl víceméně bezrozporně možný jenom v té podobě, v jaké ho pojal Aristoteles. Totiž že Bůh, Prvotní hybatel, dodal sice materiálnímu světu ten zcela prvotní impuls pro jeho pohyb; ale od toho naprosto prvního momentu se tento Bůh do toho přirozeného světa, jeho pohybu a vývoje nijak nevměšuje. Tento vezdejší svět se tedy pohybuje a existuje v zásadě autonomně, podle vlastních zákonitostí jejímž jádrem je absolutní kategoriální logika. (Ostatně, ten Aristotelův "První hybatel" svět - jakožto hmotu - fakticky "nestvořil"; nýbrž ji pouze uvedl do pohybu.)

    Takovýto model by se Vám - vzhledem k té reálné absenci Boha v životě lidí - asi příliš nezamlouval. Trochu jiný model má Hegel - kde Bůh sám je naprosto i d e n t i c k ý s logikou. Nevzniká tu tedy principiálně ta podvojnost nějakých dvou zcela různých "logik"; ovšem cenou za tuto principiální homogenitu všeho jsoucího je právě to co jsem v souvislosti s Hegelem už zmiňoval: totiž že člověk s veškerým svým snažením je tu konec konců pouhou "loutkou dějin". To jest, člověk - jakožto jednotlivec - se sice může chovat v rozporu s tou apriorní metafyzickou boží logikou - ale taková jeho činnost je zcela nepodstatná, nedůležitá, to jediné co má opravdový smysl a význam je dějinné konání člověka, které je realizací, naplňováním té apriorní Logiky, jejímž religiózním ztělesněním je Bůh. Nicméně se dá předpokládat, že i takovýto model - kdy Bůh je konec konců pouze jakýmsi "vrchním logikem" - by se Vám asi také příliš nezamlouval. A za druhé je tu právě ten zcela zásadní problém s tím postavením člověka jakožto "loutky dějin".

    Ještě jednou ten základní problém té Vaší téze s "dvojí logikou": Vy na jedné straně věříte tomu, že Bůh stvořil celý svět sakumprásk, tedy i s člověkem. Ale - na straně druhé tady ten člověk má mít najednou nějakou vlastní autonomii, vlastní logiku svého jednání, a tedy vlastní svobodu. Pokud by totiž Bůh opravdu stvořil člověka - pak ho nevyhnutelně stvořil právě i s tou jeho logikou, s jeho způsobem myšlení a jednání. A pak člověk za tuto svou logiku nenese žádnou odpovědnost, a ona mu nezakládá taky žádnou svobodu.

    ----------------------------------

    Ale jak řečeno, tento model "dvojí logiky" sám o sobě vůbec není marný. Tedy takový model, který v sobě spojuje jak logiku absolutní, metafyzickou, tak ale i logiku spontánního bytí, přirozeného světa a přirozeného vývoje.

    Ta "metafyzická" logika - ta opravdu může vytvářet všeobecný rámec určitých apriorních určení a forem, v kterémžto rámci existuje reálný, přirozený svět a sám člověk. Tyto apriorní metafyzické, ontologické formy dost dobře mohou produkovat i tu Leibnizovu "prestabilizovanou harmonii" (respektive "předzjednanou", jak se to do češtiny převádí). Tedy jakožto imanentní sklon pohybující s hmoty vytvářet stabilní, tedy vnitřně konzistentní a harmonické formy.

    Ale to jsou opravdu jenom ty n e j z á k l a d n ě j š í formy, nejzákladnější onto-logická určení, které vytvářejí obecný rámec pro existenci jsoucího světa, a tedy i člověka. Ve své vlastní jsoucnosti se ale tento svět vyvíjí svým vlastním samopohybem, svým vlastním hledáním toho, co je nejoptimálnější, nejlepší, nejhodnotnější. A právě - a pouze - v tomto vlastním, autonomním hledání pak může ležet skutečná svoboda lidské bytosti.

    Ale - opakuji ještě jednou - v tom modelu kde všechno jsoucí včetně člověka stvořil nějaký Bůh, v takovém modelu není žádného místa ani pro nějakou "dvojí logiku", ani pro autonomní, a tedy svobodné jednání člověka.
    March 8, 2019 v 13.05
    Co budu pořád dokola vykládat, že svoboda musí obsahovat i možnost volit zlo. Už mě to nebaví. Raději sem opíšu jednu kapitolu ze Sidonovy knížky Návrat Abrahamův:
    "Bůh stvořil Adama jako svou podobu. Kde je podoba, je ovšem i tvář, kterou podoba odráží. Touto Tváří Adama je Bůh.
    Když však Adam pojedl z plodů stromu Poznání dobra a zla, o němž mu Bůh přikázal: Nejez z něho, abys nezemřel smrtí, a když potom uslyšel hlas Věčného Boha, který ho volal, tu se Adam bál a "skryl se z tváře Věčného Boha".
    Také Kain, prvorozený Adamův, když zavraždil svého bratra, "vyšel z tváře Věčného". Přestoupení a podlehnutí hříchu odvádí Podobu z její spravedlivé míry, z přirozeného a pravdivého vztahu k jejímu Já, do světa porušení a zla.
    Takový je smysl lidských dějin i po Abrahamovi, ale s jeho obracením vzešla lidem i Bohu naděje. A proto řekl Všemohoucí Abramovi: "Choď před mou tváří - a budeš dokonalý." Nikoliv, aby se snažil být dokonalý, a potom, že bude chodit před jeho tváří, ale tak, jak bylo řečeno.
    Dokud se Adam neskryl a chodil před tváří svého Stvořitele, byl bytostí dokonalou a čistou, svatou. To ale neznamená, jak víme, že nebyl sto zhřešit, skrýt se a propadnout smrti. Kdyby dokonalost neodvisela od svobodné vůle, nemusil Věčný Bůh Adama varovat, aby nejedl z plodů stromu Poznání dobra a zla, a nezaložil by pro něj zahradu Eden, aby ji obdělával a střežil. A nebyl by ovšem v zahradě Eden Náchaš, Had svodu a zkoušky. Dokonalost a svatost je otázkou volby.
    Jestliže však Adam měl znovu a znovu volit důvěru a poslušnost své Tváři a tím i vůli k nepřestoupení jediného příkazu, který mu byl Bohem dán, Abram, který již stál v mohutném proudu lidského pádu, musil se usebrat k opravdu heroickému jití proti pádu, sobě, pro všechny, proti všem zvyklostem a znovu a znovu, od zkoušky ke zkoušce, po celý svůj život, volit jediné, návrat.
    Adam odvedl podobu Boží z její Tváře a na Abrahamovi je, aby ji před tvář Boží vrátil tím, že důsledně bude chodit před ní. Neboť vyslyšel volání Věčného, buď požehnán: "Vraťte se, synové Adamovi!"
    MP
    March 9, 2019 v 9.59
    Nevykořisťuje nás pan Kolařík, ale německý kapitál
    Nevím o tom, že by pan Kolařík byl německý kapitalista podnikající v ČR.
    MP
    March 9, 2019 v 11.39
    P. Karene,
    dopustil jste se toho, že jste zaměnil pojmy "hierarchický" a "autoritářský", dokonce jste mluvil o pruském drilu.

    Polemizujete tak s názory, které nezastávám. Nevím, jestli mi je podsouváte záměrně, abyste si to s konzervativci v našem školství vyřídil na mně jakožto na exemplárním příkladu, nebo zda mě jen nechápete. (Přičemž za konzervativce se nepovažuji.)

    S řadou věcí samozřejmě souhlasím. Píšu jasně o partnerském vztahu mezi učitelem a žákem (stejně jako mezi pacientem a lékařem) a ani slovem nenaznačuji cokoli o nerespektování žákovy osobnosti, ponižování, nebo dokonce šikaně. Žáci a studenti samozřejmě jsou lidské bytosti a mají svá práva i důstojnost, o tom nemůže být vůbec pochybnost.

    Pojmem hierarchický chci vystihnout skutečnost, že učitel a žák zkrátka nejsou a nemohou být kamarádi, nejsou na stejné úrovni co do SVÝCH SOCIÁLNÍCH ROLÍ, jako je tomu třeba u kolegů v práci, nýbrž jejich vztah odpovídá vztahu nadřízeného a podřízeného v zaměstnání. Takováto "subordinace" je úplně běžná v soukromém i veřejném sektoru všude, i v těch nejdemokratičtějších zemích. Ostatně i onen učitel má nad sebou ředitele atd.

    I v politickém životě demokratického státu platí poslušnost, nebo mírněji řečeno povinnost občanů respektovat rozhodnutí zvolených politiků a řídit se jimi. Rozdíl oproti škole a (běžné kapitalistické) firmě je v tom, že občané si své nadřízené, tedy politiky, volí a oni se jim ze své činnosti zodpovídají. Ve školství je sice možné s žáky, resp. spíše až spíše studenty, diskutovat, a to i o výuce (začíná se to dít), avšak asymetrický vztah nadřízenosti a podřízenosti zrušit nelze. Důvody jsou uvedeny v předchozím vstupu a platí stále.

    Zdá se mi, že žijete v představě, že na školách působí jacísi sadističtí upíři a trýznitelé, kteří si říkají krycím jménem učitelé. Je s podivem, že nevidíte, jak naopak autorita učitelů klesá, jak se žáci doslova a do písmene neumějí chovat (a tolerovat takové manýry je neodpustitelný hřích právě proti nim samým a jejich budoucnosti, protože jim je v dalším životě nikdo a nikde tolerovat nebude a ani nemůže). Nevidíte, jak si rodiče a už i žáci na učitele stěžují takřka dnes a denně.

    Možná jsou vaše postoje dány tím, že jste měl smůlu na učitele jako žák a student i na kolegy, když jste už sám vyučoval. Já jsem naopak měl to štěstí, že i v podmínkách velmi tradiční výuky na přelomu komunistického režimu a nové doby jsem se setkal se spoustou tolerantních, velkorysých, laskavých i vtipných kantorů - a to zase ovlivnilo mě. (Asi i ve výběru povolání...)

    Nezlobte se, nechci být osobní, ale z vašich článků samotných se mi nezdá, že jste jako pedagog nějak moc uspěl. Položte si otázku, zda to nebylo tím, že jste to "moc přeháněl, moc tlačil na pilu" - jak jsem vám už napsal několikrát. Já se snažím jít zlatou střední cestou a - ačkoli mám samozřejmě k dokonalosti na míle daleko - zpětná vazba na mou práci je spíše pozitivní. Myslím si tedy, že v našich českých podmínkách je ta má cesta asi správná...
    JP
    March 9, 2019 v 11.40
    Křesťanský bůh a svoboda člověka
    Paní Hájková, a mě opravdu už stejně tak nebaví stále znovu pořád dokola muset opakovat, že ten křesťanský model o údajné "svobodě kterou dal Bůh člověku" je

    1. pouze f i k t i v n í - neboť tam kde Bůh stvořil člověka i s jeho "logikou", tam ho stvořil právě i s tím, že člověk bude páchat zlo. Tohle Vám potvrdí ale opravdu každý počítačový programátor, že když například v počítačové hře naprogramuje herní figurky tak, že do jejich jednání vloží určitý prvek n e u r č i t o s t i (nahodilosti), tak že v konečném výsledku se budou stejně chovat podle předem matematicky zcela vypočitatelného vzorce. Že se sice nedá předem určit k t e r á individuální figurka se bude chovat tím či oním způsobem; ale v tom c e l k u začne působit ryze matematický zákon velkých čísel, takže ten p r o c e n t n í podíl figurek které se budou chovat tak či onak (dejme tomu mravně či nemravně) - tak tento podíl je jednoznačně dán už předem. Pokud tedy Bůh stvořil člověka i s jeho (lidskou) logikou, a přitom se přesto domníval že tomuto člověku tímto dal "svobodu", pak tento Bůh neznal základní principy matematiky a statistiky.

    2. tato (křesťanská) svoboda je pouze naprosto c h u d i č k á, jenom zcela lineární, není v ní konec konců naprosto a vůbec nic více, nežli jenom čistě binární rozhodování pro nebo proti. Buďto se plně podřídím Boží vůli, anebo budu jednat v rozporu s ní. Z celého nekonečného prostoru lidské svobody a lidské kreativity tu nakonec nezbývá nic více, nežli toto naprosto chudičké "pro - proti".
    JP
    March 9, 2019 v 11.54
    Adam jako "svatá bytost" a jako člověk
    A teď konkrétně k tomu Adamovi. "Dokud se Adam neskryl a chodil před tváří svého Stvořitele, byl bytostí dokonalou a čistou, svatou" - no ano, on byl možná jakousi "čistou a svatou" bytostí; ale jedním v tu dobu v žádném případě nebyl: totiž skutečným člověkem!!

    On byl totiž v té době jenom "čistou a svatou" l o u t k o u Boha, naprosto poslušnou, bez jakékoli vlastní vůle.

    A teprve až právě tím jedním momentem, kdy se v z e p ř e l té absolutní Boží vůli, teprve až v tom okamžiku kdy vyhlásil: "A od teďka já budu jednat podle své vlastní, lidské vůle" - teprve od toho okamžiku se stal skutečným člověkem.

    -----------------------------

    Paní Hájková, u Vás to opravdu někdy budí dojem, že byste ze všeho nejraději žila ve světě obývaném jenom těmi samými "čistými a svatými" bytostmi.

    Já bych pro tuto touhu samu měl dokonce čistě osobně jisté pochopení; na tomhle vezdejším světě je opravdu až příliš lidské obhroublosti a ničemnosti, než aby si člověk nepřál žít ve světě těchto lidských špatností zbaveném.

    Ale nedá se nic dělat: život mezi samými takovými "čistými a svatými" bytostmi by se velice rychle ukázal být životem ve vatě. V umělé líhni. Kde všechno je sladké, líbezné, lidé se na sebe navzájem neustále usmívají - ale kde není nakonec nic, co by lidskému životu dávalo nějaké koření.

    Naprosto přesně to viděl už Hérakleitos: "Až teprve když jsme nemocní, dokážeme si uvědomit hodnotu zdraví." To znamená: život v tom dokonalém ráji by se velice rychle ukázal být naprosto nicotným. Naprostá dokonalost bez kontrastu dramaticky rychle ztrácí svou hodnotu. Co se stane když budeme stále dokola jíst jenom sladké, bylo ostatně krásně předvedeno ve filmu "Byl jednou jeden král".

    I proto si ostatně křesťanství muselo stvořit svého Ďábla; bez svého absolutního odpůrce totiž i samotný Bůh ztrácí svůj smysl.
    JP
    March 9, 2019 v 12.13
    Pane Krupičko, ty zdejší - nekonečné - diskuse o bohu/Bohu se skutečně mohou zdát být (jmenovitě ve vyhraněně levicově-politickém médiu) opravdu hodně mimo mísu. (A musím přiznat, že původně jsem měl také takový dojem, a do těch diskusí jsem vstupoval jenom z principu, ze zájmu o pravdu.)

    Ale - při bližším přihlédnutí se ukáže, že všechny ty náboženské obrazy a výjevy o kterých se tu diskutuje, že je to opravdu jenom zcela specifický výrazový horizont, na jehož pozadí se prodiskutovávají otázky se zcela univerzální platností. A to nakonec s platností i pro ta témata levicově-politická.

    Například právě v tuto chvíli: jedná se tu o otázku lidské svobody. A pro tuto otázku právě ta židovsko-křesťanská scéna s Adamem poskytuje zcela plastické jeviště, které by bylo sotva nahraditelné nějakými ryze abstraktními teoriemi. A svoboda člověka - co jiného by mělo být více tématem levicové politiky, nežli právě tohle?!...
    March 9, 2019 v 12.15
    Kdybyste tu knížku četl, pane Poláčku, nebo kdybyste si o Abrahamovi četl v Bibli, dověděl byste se, že jeho vztah s Bohem byl do značné míry partnerský. Abraham s Bohem dokonce smlouval o tom, za jakých podmínek může být zničena Sodoma, město hříšných. Abraham Bohu připomíná, že i on, Stvořitel, by měl dodržovat zákon a neměl by zahubit spravedlivého spolu s hříšníkem. Bůh na to bral zřetel.
    Člověk a Bůh uzavřeli smlouvu, aby se napříště stali spoluzodpovědnými za svět.
    A ta smlouva se obnovovala, až Ježíš přinesl novou smlouvu, o níž řekl, že je věčná.
    Oč vám vlastně jde? Vy v Boha nevěříte, takže si snad můžete připadat úplně svobodný, ne? Pokud vám my věřící připadáme nesvobodní, nebo dokonce hloupí, tak s tím se bohužel nedá nic dělat.
    JP
    March 9, 2019 v 15.17
    Paní Hájková, aby mohl Abrahám s Bohem o čemkoli "smlouvat", musel by napřed vůči tomu Bohu mít autonomní postavení.

    Pokud byl ale zcela a naprosto tím, kdo byl tím Bohem stvořen - pak vůči němu naprosto žádné autonomní postavení neměl.

    A pokud vůči němu skutečně - alespoň zčásti - autonomní postavení měl, pak jenom a pouze v důsledku své vlastní v z p o u r y proti právě tomu Bohu, tedy v důsledku vlastního vydělení se z božské "totality".
    March 9, 2019 v 16.01
    Proč si myslíte, že je zapotřebí vzpoury? Abraham byl pokorný, "vydaný" a spravedlivý člověk a Bůh ho proto nazval svým miláčkem a byl ochoten respektovat jeho názor.
    Zatímco Adam, který se podle vás osamostatnil tím, že se vzepřel a porušil zákaz, se pak před Bohem skrýval, protože se ho bál. Vymlouval se a snažil svádět vinu na Evu.
    V knížce se píše: "Teprve když (Adam) volil, co mu "svědomí" zakazovalo, přepadl ho strach ze smrti, před kterou ho Bůh varoval.
    A taky je tam zmínka, že lidské ego propadá strachu, když ztratí přirozený kontakt se svým Já. Čili vlastně člověk se skryje před "tváří Boží".
    JP
    March 9, 2019 v 16.34
    Kundera a projekt humánní společnosti
    Já se ještě jednou vrátím k tomu eseji pana Profanta na téma Pražského jara. Zde je citát z Kundery, který se jeví být klíčovým:

    "Abychom uskutečnili socialismus svobodný a demokratický, nezbývalo by nám, než „vytvořit svobodu a demokracii, jakou svět neviděl“. Svobodu slova, která si nevystačí s alternativou mezi stalinistickou byrokratickou kontrolou a „vládou komerčních zájmů a komerčního vkusu“, ani s provincionalismem třetí cesty, který by hledal kompromis mezi oběma. Nezbývá nám než světovost, která obojí překonává."

    Ponechme teď velkoryse stranou ten dobový patos - z časů kdy skutečně ještě bylo možno věřit na možnost spontánního uskutečnění velkého díla socialismu, velkého díla lidské emancipace a realizace "všech lidských možností".

    To co si z této Kunderovy myšlenky zachovává svou nadčasovou platnost, je v prvé řadě ta skutečnost, že zde stejným dílem odmítá a zavrhuje nejenom systém "stalinské byrokratické kontroly" (čili dnešní terminologií, systém totalitarismu) - ale stejně tak i "vládu komerčních zájmů a komerčního vkusu", čili jinými slovy, svět reálné (západní) demokracie!

    Aby snad - zase jednou - nedošlo k omylu, je nutno podtrhnout: Kundera samozřejmě nezavrhuje demokracii jako takovou, jako princip bytostné občanské a politické svobody člověka; nýbrž on zavrhuje r e á l n o u podobu této demokracie, tak jak se konstituovala ve společnosti Západu, kdy celá tato demokracie je nakonec jenom fíkovým listem pro ovládání a manipulování lidské bytosti "komerčními zájmy a komerčním vkusem".

    Tak tolik za prvé. A za druhé, Kundera jde ještě dál, a stejně tak zásadně odmítá i nějakou lacinou "zlatou střední cestu", toto nicotné, "provinciální" pseudořešení, které namísto aby slučovalo ušlechtilé vlastnosti obou protipólů, ve skutečnosti daleko spíše spojuje nectnosti obou.

    "Nezbývá nám než světovost, která obojí překonává."

    Tato Kunderova slova ovšem mohou velice snadno budit dojem velikášství. Naprosto nepřiměřeného reálným možnostem - a schopnostem - tehdejších protagonistů obrodného procesu.

    To je sice na jedné straně pravda - z tohoto hlediska ryze národního a subjektivního. Ten reálný potenciál tento úkol (už) tehdy vyřešit tady skutečně ještě zdaleka nebyl.

    Ale - Kundera nicméně naprosto přesně vystihl, v čem je vlastní jádro celé věci. Ten protiklad mezi totalitou na straně jedné, a bezduchým, zkomercializovaným a pouze formálně demokratickým Západem - ten je možno překonat jenom opravdu světovým počinem. Jenom velkým dějinným počinem, který bude přesným opakem nějakého plochého, laciného kompromisu, nýbrž který bude aktem "jaderné fúze", cíleného a řízeného spojení jejich pozitivních elementů.

    V tom roce osmašedesátém - tam opravdu ještě nebyly síly, nebyl potenciál takovýto historický akt uskutečnit. Jako při každém velkém díle - teprve z trosek prvních projektů a prvních projektů je možno pochopit a naučit se, co zde vlastně bylo špatně; teprve na troskách těchto prvních pokusů je možno postavit opravdu velkolepé dílo.

    A právě tohle zůstává trvale platným dědictvím - a výzvou - toho reformního roku osmašedesátého.
    JP
    March 10, 2019 v 9.53
    Pokorný Abrahám
    To je právě to, paní Hájková: Abrahám byl "pokorný". Byl pokorný, poslušný, submisivní. Neměl naprosto žádnou vlastní vůli. Boží vůle mu byla rozkazem; a on se ani na chvilku neodvážil pomyslet na to, že by mohl mít také případně svou vůli vlastní.

    - Například, že by s rozhořčením odmítl šílený boží příkaz, podřezat(!!) hrdlo svému vlastnímu synu.
    JP
    March 10, 2019 v 10.42
    Havlova normalizace
    Pokračujme ještě v našich úvahách nad textem pana Profanta o Pražském jaru. Podívejme se teď na celou záležitost z opačné strany, než jak ji nahlížel Kundera - a to sice z pozice Václava Havla.

    Jestliže jsme v minulém obraze uviděli, jak Kundera staví před národ velký světodějný projekt a úkol, pak Havel pro takový počin nemá sebemenší pochopení, a nazývá ho pohrdlivě "provinciálním mesianismem". A Havlův vlastní kontraprojekt je možno fakticky pojmout do pojmu "normalizace".

    M. Profant charakterizuje Havlovo stanovisko takto: svoboda slova a zákonnost jsou jen normální funkce zdravého společenského organismu a úsilí o jejich obnovu není nic světodějného, ale jen snaha „odstranit své vlastní nenormálnosti, prostě se znormalizovat; což platí bez ohledu na to, zda si tento stát říká socialistický nebo nikoliv“.

    Havel tedy chce pouze "znormalizovat". Na této větě klíčovým pojmem není ani tak ta zlopověstná floskule o "normalizování" (pamětníci husákovské "normalizace" a "konsolidace" totalitního režimu vědí, o čem je řeč) - ale klíčovým je tu především to slůvko "pouze".

    Ta Havlova normalizace (tedy obnovení standardních občansko-politických poměrů) - byl to "jenom" (v pozitivním smyslu) realistický a střízlivý projekt oproti Kunderovu politickému romantismu; anebo ale naopak znamená to Havlovo "jenom" negativum, rezignaci na vše, co překračuje omezený horizont zcela profánních občanských a politických práv?

    Havel - to je možno považovat za jisté - si přál dozajista něco více, nežli tuto pouhou profánnost. Přinejmenším z jeho pozdějších esejů je možno usuzovat na to, že zřejmě už v té době choval ideál svobodné občanské společnosti ve smyslu antickém; tedy takový svět, kde svobodný občan spontánně - tedy bez jakékoli nadřazené ideologie - sám ze sebe produkuje jakousi "občanskou nadhodnotu". Že tedy tento občan neustále překračuje omezený horizont své vlastní individuálnosti, omezený horizont profánnosti pouhé věcné správy obecných záležitostí, a že se upíná k vyšším mravním, občanským a kulturním hodnotám.

    Havel si zřejmě nikdy nedokázal uvědomit, že jestliže on Kunderovi předhazuje světodějný romantismus, že ve skutečnosti i o n s á m propadá fakticky tomu samému romantismu - jenom pro změnu ve vztahu nikoli k národu jako celku, nýbrž právě k tomu jednotlivému občanu!

    Havel nikdy a nijakým způsobem nedokládá, jakým způsobem by tohoto ušlechtilého, angažovaného, omezený horizont své soukromé existence vždy překračujícího občana mohl vydupat ze země.

    Už dříve jsem napsal, že princip liberální demokracie se jenom a pouze tehdy jeví něčím velkolepým, když se nachází v bezprostřední konfrontaci s diktaturou, a ještě lépe s diktaturou totalitní. V tomto přímém střetu s přímým (a tupým) násilím se samozřejmě ta základní svobodnost liberální demokracie jeví být něčím, co má potenciál přinést svobodu ve skutečném, intenzivním a substanciálním smyslu.

    V tom okamžiku ale, kdy tato liberální demokracie vyhrála svůj boj a sama se stala hegemonem, když se tedy občansko-politický svět "znormalizoval" - tak v tom samém okamžiku začíná tento lesk liberální demokracie dramaticky mizet. Ukazuje se, že liberální demokracie nikdy nedokáže člověku přinést nic více, nežli tuto pouhou "normalitu" - ale naprosto nic z oné ušlechtilé, odpovědné, rozumem a pocitem mravnosti vedené občanskosti antické.

    Už jsem napsal, že Havel poté co se stal čelným politickým subjektem, sám musel jenom bezmocně přihlížet tomu, jak se jeho sen o autentické občanské společnosti hroutí. A zrovna až nedávno přiznal jeden z jeho blízkých spolupracovníků, že nedlouho před svou smrtí se mu Havel svěřil se svou pochybností "jestli to všechno vůbec stálo za to".

    "Jestli to všechno vůbec stálo za to!" - tato napohled tak nevinná větička neznamená o nic méně, nežli že Havel na samý konec přece jenom sám nahlédl, že ta jeho alternativa svobodné občanské společnosti je nakonec sotva lepší, nežli byl svět byrokratického socialismu. Ten jeho projekt, ideál pravé občanské společnosti ztroskotal nakonec stejně tak, jako ten projekt svobodné komunistické společnosti. A zopakujme si ještě jednou proč: protože byl stejně tak idealisticko-romantický, protože nepočítal se skutečným člověkem, a s reálnými podmínkami života člověka.

    Takže nakonec z tohoto porovnání dvou politických romantiků vychází lépe (to jest: realističtěji!) Kundera. Kunderův romantismus spočíval ve víře, že projekt socialismu je možno uskutečnit jakýmsi mimořádným vzepětím vlastních národních sil; ale přece jenom dokázal jedno, a to sice dané téma pochopit jako principiální protiklad, který je nutno překonat. Zatímco Havel se oddal víře, že ten jeho ideál občanské společnosti antického ražení se uskuteční víceméně samovolně, jenom co se odstraní překážky kladené totalitní diktaturou.
    JK
    March 10, 2019 v 10.51
    Martinu Plevovi
    Pane Plevo, tady nejde o žádné tlačení nebo netlačení na pilu. Tady jde o zcela objektivní psychologické a pedagogické principy. Buď je celohodinový frontál špatně, anebo ne. Atd.

    Já jsem ve svém příspěvku neútočil na Vás osobně, nicméně jsem napadal jistou utkvělou tradicionalistickou představu, jejíž nebezpčené mýty jste z části reprodukoval.

    Vztah mezi "nadřízeným a podřízeným" je podle mého názoru vztah autoritářský, protože jeden má moc "donutit druhého něco dělat proti jeho vůli".

    Partnerský vztah je v přímém protikladu oproti onomu autoritářskému vztahu. Je to prostě i určitá pedagogická dichotomie.

    Samozřejmě, že to neznamená, že učitel je s žákem "kamarád" a nechává se jim cloumat, případně, že netrvá na dodržování kázně, pravidel, úrovně svého předmětu atd.

    Pokud chcete ale přistupovat k žákům partnersky na základě repektujícího přístupu, nelze se považovat za "nadřízeného" a žáka vnímat jako "podřízeného".

    Podřízenost a nadřízenost ve společnosti a potom ve vzdělávání je úplně jiný problém. V rámci vzdělávácího procesu fungují úplně jiné principy a mechanismy, než převažuji v "práci". Škola není práce, žáci nejsou dělníci, známky nejsou mzda.

    Opravdu doporučuji nějakou tu psychologickou literaturu jako Respektovat a být respektován od Jany Nováčkové, anebo Škola bez poražených od Thomase Gordona. Zde není prostor pro rozsáhlejší debatu tohoto typu.
    .
    Co se týká té osobní roviny, já sám jsem učil na sídlištní základce a chování žáků jsem si užil takového ražení, že bych mohl opravdu vyprávět.

    Ano, mohl jsem zahořknout a hořekovat na tu zkaženou mládež, která nedokáže sedět v lavici a poslušně si psát do sešitu. Anebo jsem nad tím mohl popřemýšlet a uvidět jednoznačnou vazbu mezi přístupem učitelů, způsobem výuky a chováním žáků.

    Proč to v těch svobodných školách funguje? Copak tam jsou geneticky vyšlechtění žáci? Proč ve školách založených na odlišných principech se problémy s chováním vyskytují minimálně?

    Co se týká té osobní roviny, to by také mohlo být zajímavá debata, ale mám dojem, že trochu od tématu. Osobně si vždy například nechávám dělat žákovské evaluace a diskutuji s žáky o své výuce, na základě čehož si můžu nejlépe udělat obrázek, zda jsem jako pedagog uspěl či nikoliv. A ano, snažím se jim dávat svobodnou volbu co nejvíce to jde.
    Svoboda a autonomie je totiž naprosto stěžejní kámen jakékoliv motivace a vzdělávání.

    Pravdu máte v tom, že pokud jsem o něčem přesvědčen, že je to správně, tak se toho držím. Jinak bych si připadal poněkud pokrytecky.
    March 10, 2019 v 10.59
    Bůh samozřejmě Izákovu smrt nechtěl, pane Poláčku, jen zkoušel jeho věrnost. Ano, tento i v Bibli ojedinělý příběh se modernímu člověku jeví jako nadmíru krutý a nepochopitelný. Dávní lidé to možná viděli trochu jinak. Řekla bych, že v tehdejší době a kultuře byl syn nejen majetkem svého otce, ale zároveň byl jeho pokračováním v čase a dalo by se říct, že s ním byl do jisté míry totožný. Na tom stála veškerá tehdejší morálka.
    My dnes můžeme jen uvažovat, co měl ten dávný příběh vyjadřovat, jaký měl smysl pro někdejší lidi a co si z toho vzít pro sebe.
    Já si to vykládám takhle: Každý má jen dvě možnosti: poslouchat člověka nebo Boha. Poslouchat člověka znamená poslouchat ego, které je, ať chceme nebo nechceme součástí struktury toho lidského světa a přijímá jeho pravidla. I když si možná myslí, že je kdovíjak originální. Kdežto poslouchat Boha (a jeho pravidla) znamená poslouchat hlas svědomí až do krajnosti, která hraničí se životem. Obětovat Izáka bylo pro Abrahama totéž jako obětovat sama sebe.
    MP
    March 10, 2019 v 13.03
    Evě Hájkové
    Ten příběh o Abrahamovi a Izákovi je příběh děsivé zkoušky, uvalené na člověka, jenž ji nemohl unést -- a byl tak napsán, nestal se jím teprve pro moderního člověka. A není ojedinělý, v bibli je příběh o Jobovi, Jeftovi, co jen tak vzpomínám.
    Hlas svědomí není hlas, který Abrahám poslouchal, svědomí by mu muselo říkat: Nezabiješ, nebudeš lhát Sáře, když ji odvádíš syna na smrt a necháš ji, aby se s ním rozloučila atd. (a totéž, co by říkalo svědomí, říkají i Boží přikázání). A nevím jak Vy, ale osobně považuji oběť dítěte, které mi věří, za něco mnohem hrůznějšího než obětovat sama sebe.

    Znám několik vyprávění, která nacházejí v Abrahamově oběti poselství a některá z těchto vyprávění, např. KIerkegaardovo, beru velmi vážně. Ale dvě věci by se s tím biblickým vyprávěním dělat neměly -- tvrdit, že se v něm ta hrůznost a krutost objevila až nepochopením lidí moderní doby a pokoušet se ho převést na etické podobenství.
    March 10, 2019 v 13.28
    Existují vlastně jen tři možnosti. 1. Výklad doslovný čili fundamentalistický, 2. Výklad Duchem inspirovaný (člověk si sám vyloží, co mu text říká, popřípadě zvolí výklad nějaké duchovní autority, popřípadě mu to nemusí říkat vůbec nic a pak to ani nečte) a 3. Zavržení biblických textů jakožto duchovních zdrojů.
    Jedničku ani trojku neberu. Biblické texty číst chci, i když si z nich většinou vybírám a i když neznám všechny filosofy, co je vykládají. Nemusím se o Abrahamovi vůbec s nikým bavit, nepovažuji to za nutné. To jen diskuse s panem Poláčkem mě k tomu jaksi vedla.
    MP
    March 10, 2019 v 13.33
    P. Karene,
    možná by bylo fajn, kdybysme se mohli někdy setkat osobně a popovídat. Pokud budete v Brně, můžete se ozvat na mpleva@volny.cz.

    Jinak už jen stručně:
    Ty knížky si přečtu (o prázdninách:))

    A ještě se zeptám teď zcela laicky a lidsky: A co je tak strašného na tom, vydržet celou hodinu poslouchat (a psát si případně)? To je takové mučení? Já si teda dokážu představit mnohem horší formy tortury... A proč s tím minulé generace žáků neměly problém? (Vím, že se ptám jako nepedagogický idiot, ale mám tu otázku na jazyku už tak dlouho, že ji zkrátka musím položit).
    IH
    March 10, 2019 v 15.07
    Vy se, pane Plevo, ptáte
    "co je tak strašného na tom, vydržet celou hodinu poslouchat (a psát si případně)? To je takové mučení?"

    Což netušíte, že jde o variantu téže starodávné tortury jako je sedět dvě hodiny u vážného filmu v kině nebo u hry v divadle? Jako prohlížet si hodinu interiér nějaké katedrály nebo pozorovat deset minut jednu jedinou skupinu zvířat v ZOO? Jako jít na osmihodinovou túru? Jako sedět pět hodin ve vlaku? Jako si tam hodinu zcela bez přerušení číst? Jako nemít po ruce mobil!?

    Pane Plevo, takhle ten novověk neodpískáme, když budeme chodit na přednášky, ne-li sami přednášet!
    MP
    March 10, 2019 v 15.55
    Evě Hájkové
    Abych věc trochu vrátil k tématu článku.
    Možnost 1) je výklad filologický.
    -- Osobně si myslím, že se jedná o věc, kterou vždy dlužíme textu, přesněji řečeno lidem, kteří ten text napsali a tradovali, protože je při interpretaci oživujeme jako partnery dialogu. Proto bychom také měli dodržovat zásadu nedělat z partnerů dialogu blbce, kteří to prostě ještě nemohli vědět tak dobře jako my. To se při interpretaci náboženských textů v diskusích na DR stává občas např. Jiřímu Dolejšovi. Pro filologický výklad Písma Svatého platí táž povinnost úsilí o porozumění, jen je pro věřícího navýšena partnerem a pro bezvěrce úctou k víře jeho spolubližních.
    Fundamentalistický výklad není doslovný, jedná se o výklad, který chce vycházet z textu samotného (Sola scriptura) a je to děsivá zbraň v rukou úzkoprsých a zaťatých lidí.

    Možnost 2): výklad duchem inspirovaný.
    -- Jen drobné doplnění k Vašemu vymezení. K mé odpovědnosti vůči duchu náleží, že ten výklad nepodávám jako mystický, ale otevřený pro druhé lidi (mé porozumění textu, inspirované duchem, není výkladem, pokud se rozhodnu ho nesdílet s druhými).

    Existuje nebezpečný derivát výkladu textu -- zruší se při ní samotný význam textu, protože se zcela podřídí předem dané všezahrnující doktrině. Občas se nám to stává při čtení každému, protože nemůžeme dobře porozumět bez nasazení sebe sama a svého obrazu světa. Je přitom jedno, zda přeložím význam dějepisu do boje proti ideologické indoktrinaci a z pohledu tohoto boje bude přehlížet vše ostatní, nebo zda čtu Bibli jako zdroj dokladů mých předsudků o náboženství. Vždy je to hřích -- a v tomto případě jsem přesvědčen, že to slovo smím plnoprávně použít i já, bezvěrec --, a to hřích proti duchu.
    PK
    March 10, 2019 v 16.44
    Paní Hájková
    Možná by vás zajímal následující text "Výklad Bible v církvi", který vydala Papežská biblická komise v r. 1993, a v češtině byl myslím naposledy vydán v r. 2007.

    https://www.kumran.sk/studium-biblie-slovniky-atlasy/1899-vyklad-bible-v-cirkvi.html
    March 10, 2019 v 16.44
    Nejsem si jistá, pane Profante, jestli dostatečně chápu, co mi chcete sdělit. Rozumím, že by se tu o takových věcech nemělo diskutovat, zvlášť pod články, které se týkají jiné problematiky, jak podotkl pan Krupička. Ale tak nějak věřím, že to tu většina diskutujících toleruje, když k tomu dojde. Možná je to hřích proti diskusnímu řádu, ale hřích proti Duchu svatému to určitě není.
    Předtím jsem citovala z knihy Návrat Abrahamův. Ten Sidonův výklad se mi prostě líbil. On sám uznává nepřijatelnost scény pro většinu lidí, a vysvětluje to těmito slovy: "Takové pojetí vztahu mezi člověkem a Bohem (Boží autoritativnost), je mnoha lidem proti mysli. Judaismus se ho však nemůže vzdát, a to proto, že nejen odpovídá Tóře, ale i proto, že je ZKUŠENOSTNĚ ZAŽITO. Židé vědí, že požehnání a prokletí jsou faktickými a sesterskými variantami jejich údělu.
    My křesťané to máme lepší, protože náš vztah k Bohu zprostředkovává Ježíš.
    March 10, 2019 v 16.45
    Díky, pane Kolaříku, podívám se na to.
    "A co je tak strašného na tom, vydržet celou hodinu poslouchat (a psát si případně)? To je takové mučení? Já si teda dokážu představit mnohem horší formy tortury... A proč s tím minulé generace žáků neměly problém?"
    Úplně laicky soudím, že slovo "strašné" ten váš nástin plně nevystihuje. Ano, zažily to celé generace žáků. Někdo s tím problém neměl, někdo ano. Ale o to snad opravdu nejde. Podle mne jde o představu, že tenhle způsob výuky není příliš efektivní a není tudíž nutný. Jde o představu, jakou úlohu má plnit škola ve světle poněkud novějších pedagogických poznatků než jsou ty, které utvářely tradiční způsob výuky.
    Vydržet celou hodinu sedět, poslouchat výklad a psát si poznámky opravdu není nic tak strašného. Strašný je leda výhled, že by to neměla být výjimka, ale nezrušitelné pravidlo. Že by tak nadále vypadalo cca deset tisíc hodin života žáků v tomto století.
    VP
    March 11, 2019 v 9.29
    Pane Krupičko, ani já nejsem schopen přečíst a promyslet příspěvek pana Profanta. Navíc o sobě píše, že je bezvěrec. Neusilujte proto o pobyt v pekle. Raději si všímejte, co říká Ježíš v Bibli a v osobním styku s ním.
    Odkaz pana Kolaříka není na diskusi, ale pouze na knihu Výklad Bible v církvi.
    JP
    March 11, 2019 v 11.02
    Pane Krupičko, až se vypravíte do toho pekla, dejte mi vědět. Také bych se docela rád někdy podíval, jak to "tam dole" vlastně vypadá. ;-) A ostatně, jakožto neznaboh tam mám své místo tak jako tak předem jisté.

    A navíc: mám pocit že v tom pekle to musí být v prvé řadě mnohem zajímavější, nežli v nebi donekonečna dřepět stále na tom samém obláčku, a zírat bezmyšlenkovitě někam do nekonečna. S čerty si člověk alespoň může o lecčems popovídat.
    JP
    March 11, 2019 v 11.40
    Výklad Bible
    Paní Hájková, shodou okolností jsem zrovna včera narazil na otázku výkladu místa z Nového zákona - Ježíšova příměru s fíkovníkem. Co je na tomto výjevu skutečně hodné pozoru: k a ž d ý ze všech tří (synoptických) evangelistů tuto příhodu vykládá zcela jiným způsobem!! Jestliže Marek (jakožto "nejstarší" evangelista) zůstává stát u paradoxu víry (Ježíš žádá od fíkovníku plody v listopadu, kdy on objektivně žádné mít nemůže), pak Matouš tento výjev podává jako mravokárné varování, a Lukáš - ten (ve shodě se svou celkovou orientací) podává smířlivé vyústění (suchý strom nevyrvat, ale dát mu ještě druhou šanci). A - nejenže každý z těchto evangelistů podává jiný výklad - ale i samotné vylíčení té události se u nich zcela zřetelně odlišuje. Jak je pak vůbec možno se tady nějak vyznat; jak je vůbec možno spolehnout se na to, že Bible nám dává nějakou univerzálně platnou orientaci pro naše jednání, když dokonce ani sami evangelisté se na tom nemohou shodnout? (A ostatně já osobně mám podezření, že ani jeden z těchto výkladů není ten pravý; nejsem žádný znalec Nového zákona, ale nějak mám podezření, že v tom přirovnání fíkovníku který nenese plody, ačkoli to on něj Ježíš očekává a vyžaduje - že by se v tom mohly odrážet interní boje křesťanské komunity, o to která z nich nese "ty pravé plody".)

    Takže: ten výklad těch či oněch pasáží v Bibli je skutečně krajně problematický; a mnohdy se ani naprosto erudovaní znalci biblických textů nemohou shodnout ani na tom, jak dané místo vůbec znělo v originále; natož pak na tom, jakým způsobem ho vykládat.

    To pak ovšem otevírá značný prostor pro to, aby si do těch textů Bible každý vložil výklad, který se právě jemu zamlouvá. A aby zavíral oči před tím, že takový výklad je přinejlepším jenom dílčí, ne-li přímo za vlasy přitažený. Pro srovnání: přesně ze stejných důvodů bylo (a stále ještě je) možno myšlenky Marxe vykládat zcela protichůdným způsobem: jako návod k diktatuře, stejně jako vášnivou výzvu ke zcela svobodné společnosti.

    Jsou tedy možné různé výklady; ale to naprosto neznamená, že všechny výklady by byly ve stejné míře legitimní. A že by si s těmi texty každý směl dělat, co se mu zachce.

    -----------------------------------

    Podívejme se teď tedy znovu konkrétně na toho Abraháma. Ano - je skutečně možno ten způsob chápání starých Židů pojmout tak, jak jste to předestřela Vy (respektive Karel Sidon) - tedy jako svým způsobem oběť svou vlastní. Kdy člověk svou oddanost Bohu dokládá obětí toho, co je pro něj samotného nejcennější.

    Jenže: takovýto výklad je skutečně možno - relativně - akceptovat právě a pouze jenom pro ty s t a r é Ž i d y. Je to tedy možno pochopit z historicko-psychologicko-religiózního hlediska. U těch starých Židů skutečně primární hodnotou nebyl jednotlivec, nýbrž národ jako celek - a jeho vztah k Bohu. Kdy tedy oběť (syna) byla obětí za celý národ.

    A je to možno v určité míře pochopit i z hlediska ryze teologického: jak známo Jahve musel - především v první periodě - neustále bojovat proti silné konkurenci bohů jiných. Pokud se opravdu měl stát Bohem monoteistickým (tedy vývojově progresivnějším) - pak si skutečně musel napřed vybojovat svou absolutní dominanci, a to jakýmkoli způsobem. Bez ohledu na oběť toho či onoho "pěšáka". Aby pak poté - co už se stal hegemonem - se pak mohl poněkud "zjemnit", a tuto svou absolutní dominanci využít k prosazení mravního zákona u svého lidu.

    To všechno je tedy pravda; je skutečně možno se na celou záležitost takovýmto způsobem podívat.

    Jenže: jenže my dnes už opravdu nejsme v pozici těch starých Židů; a nejsme oprávnění hledět na svět jejich stále ještě v mnohém archaickým způsobem vnímání. Pokud totiž skutečně existuje k o n t i n u i t a mezi bohem Židů Jahvem a Bohem křesťanů - pak je nutno činy tohoto Boha hodnotit podle měřítek absolutních, a nikoli podle motivů tak či onak dobově podmíněných, respektive utilitaristických.

    A z hlediska křesťanského (tedy z hlediska nikoli archaické, nýbrž absolutní mravnosti) by Abrahám na výzvu Boha, aby mu obětoval vlastního syna, nemohl (a nesměl!) odpovědět jinak nežli: "Odstup, Satane!! Jak vůbec můžeš mít tu troufalost po mě žádat, abych pro Tvé uspokojení vztáhl ruku na život člověka?! Nedokážeš-li mou věrnost Tobě číst v mém srdci, jestliže pro důkaz žádáš čin tak barbarský - pak nejsi mým bohem, ale jsi ďábelským svůdcem!!"

    Tak tohle by musel Abrahám říci bohu Jahve, pokud by tento skutečně měl být - alespoň v zárodku - bohem křesťanským.
    JP
    March 11, 2019 v 12.25
    Poslouchat člověka nebo Boha
    Ale ponechme teď stranou specifickou problematiku Starého zákona. Daleko důležitější - a univerzálně platná, a to dokonce i pro ateisty - je ta centrální myšlenka kterou vyslovila paní Hájková: totiž že "Každý má jen dvě možnosti: poslouchat člověka nebo Boha. Poslouchat člověka znamená poslouchat ego, které je, ať chceme nebo nechceme součástí struktury toho lidského světa a přijímá jeho pravidla. I když si možná myslí, že je kdovíjak originální. Kdežto poslouchat Boha (a jeho pravidla) znamená poslouchat hlas svědomí až do krajnosti, která hraničí se životem."

    Jako první krok si musíme vyložit a odůvodnit, proč tato myšlenka má svůj zásadní význam i pro ateisty. My ateisté si totiž musíme uvědomit, že ta instance Boha je tu nakonec jenom určitým symbolem; symbolem pro něco, co se jinak dá jenom krajně obtížně uchopit a vyjádřit, co ale nicméně má svou reálnou existenci, svou substanci.

    Je to - civilně formulováno - konflikt mezi lidským ego na straně jedné, a mezi absolutní mravností, absolutní výzvou k mravnosti na straně druhé. Jde o to, jestli svůj život máme žít na základě našich vlastních osobních, individuálních motivací (které jsou vždy přinejmenším latentně egoistické) - anebo zda svůj život máme žít ve světle toho, co nás přesahuje. Co přesahuje tuto naši pouze náhodnou, podmíněnou individualitu, co má samo absolutní, nepodmíněný charakter - a co tedy nás samé (pokud se k tomu upneme) pozdvihne na tuto vyšší, absolutní, transcendentální rovinu bytí.

    Je to tedy - budiž to řečeno ještě jednou - otázka se zcela univerzální platností; nedostižnou výhodou náboženského způsobu formulace této otázky je to, že to (o sobě abstraktní, neuchopitelné) Absolutno zde vystupuje ve zcela konkrétní a osobní postavě hovořícího, vyžadujícího a soudícího Boha.

    -----------------------------------

    Tolik tedy úvodem; teď k samotnému tématu. Takže tedy: žít podle svého ega, a n e b o ale podle vyšších, absolutních, transcendentálních hodnot (Boha)?

    Paní Hájková zde vytváří absolutní dichotomii: buď, anebo. Je to dichotomie naprosto klasicky křesťanská; je srozumitelná, je absolutní - ale právě proto je možno prakticky s jistotou říci, že je to dichotomie falešná.

    Právě toto je tím stále znovu opakovaným fundamentálním omylem respektive deficitem křesťanství: že zcela principiálně nedokáže v jednu jedinou provázanou jednotu spojit člověka a Boha. Individuální a univerzální; přirozené a absolutní.

    Musím donekonečna stále znovu a znovu opakovat a konstatovat: v křesťanství je ten vztah Bůh - člověk ve své podstatě jenom jednosměrná ulice. Všechno přichází seshora. Bůh je vším, člověk je ničím. Člověk nemá žádnou jinou hodnotu, než tu kterou mu propůjčuje Bůh. Sám o sobě člověk není ničím svébytným.

    Zcela zřetelně se to ukazuje právě tady, kdy paní Hájková v samotném člověku, tedy ve všem co vůbec jenom vytváří přirozenou existenci lidské bytosti - tak v tom všem paní Hájková nedokáže spatřovat nic jiného, nic hodnotnějšího, nic pozitivnějšího, než že tento člověk je - zdrojem ryzího egoismu!! A že tedy jestli tento člověk nebude "žít podle Boha", pak mu bude vlastně navěky souzeno zůstat jenom zcela nicotnou, ztracenou existencí.

    Nutno hned připomenout: takovéto pojetí naprosto n e n í zásadně špatné a marné. A například Platón to viděl velmi podobně: že člověk jenom tehdy dodá skutečnou hodnotu svému životu, když se dokáže duchovně pozdvihnout k absolutním (božským) výšinám.

    Toto vědomí p o d v o j n o s t i lidské existence je samo o sobě naprosto v pořádku, a svého času bylo krajně progresivním aktem a počinem.

    Co je tu zásadně chybné, to je právě ta d i c h o t o m i e. Jako by na jedné straně existovalo to zcela čisté, ryzí Absolutno, samo o sobě, nezávisle od toho "nízkého" světa vezdejšího - a na straně druhé právě ten nízký, nepravý, mravně pokleslý svět vezdejší, který nemá žádnou vlastní hodnotu, pokud se nedokáže "sublimovat" do těch absolutních duchovních výšin.

    Tato dichotomie, to je dichotomie mezi světem absolutním, metafyzickým na straně jedné - a mezi světem p ř i r o z e n ý m na straně druhé. To je to, co si všichni vyznavači toho Absolutna (ať jakýmkoli způsobem) nikdy nedokáží uvědomit: když škrtneme ten přirozený život, celý přirozený svět - pak nám zmizí všechno. To co zůstane, bude jenom ryzí chiméra jakéhosi metafyzického Absolutna; ale zcela bez těla, bez jakékoli reality.

    Takže skutečným řešením může být jenom pozitivní překonání této dichotomie; tohoto roztržení celého bytí na část absolutní a na část přirozenou.

    V rámci křesťanství je ovšem jen málo toho, co by mohlo umožnit tuto dichotomii překonat. Tímto řešením by mohla být osoba Ježíše; ale k tomu by bylo nutno vrátit se k pravému, původnímu Ježíšovi, a oprostit se od oné umělé, teologické figury Krista.
    March 11, 2019 v 13.20
    Pane Poláčku,
    nemám teď po ruce žádné knihy, z kterých bych mohla něco vyčíst, ale pokusím se k tomu ještě něco dodat. V době, kdy se ten příběh odehrává, bylo v Kenaánu, kde sídlily různé „národy“ čili kmeny, běžným zvykem obětovat kmenovým božstvům děti. Abraham vyrostl právě v takovémto prostředí a byl tedy zvyklý na to, že bohové mají právo něco takového od lidí požadovat. Možná ta kauza s Izákem měla vyjádřit, že Bůh Židů se rozhodl být jiný než ostatní bohové, a ten příběh měl na tu odlišnost upozornit a zdůraznit ji. Možná měla symbolizovat zaslíbení veškerého potomstva jedinému Bohu. A možná ještě něco jiného. Těžko říct.
    Proč bychom Boha za to měli dnes nějak soudit našimi měřítky? Vždyť naše dnešní humanistické smýšlení vyrůstá z křesťanství, které se v lidech ujalo díky Kristově oběti, čili díky činu lásky k člověku, který projevil tentýž Bůh. Mimochodem, on sám kvůli lidem také obětoval vlastního syna (a vlastně sebe sama). Kdo se domnívá, že lidský rod byl od samého počátku humanistický, ten je na omylu. Předtím vládlo v Evropě římské právo s jeho starými patriarchálními zvyky, které jsem zmínila ve svém minulém článku (pater familias, který mohl členy své rodiny prodat do otroctví či zabít). Humanismus není samozřejmý. Dokonce ani otcovská láska ne. Otcové k ní musejí dospět.
    Jinak vám můžu říct, že vždycky bude existovat více variant výkladů biblických textů. Nikdy nedojde k úplně shodě ani k žádnému nařízení: to a to si můžete představovat pod tím a tím biblickým příběhem.
    Nedávno vyšel hezký článek na webu Křesťan dnes, který se zabývá (ne)možností tzv. bezrozporného výkladu Bible. Cituji: „Jakmile se rozhodneme, že v Písmu nesmí být ono vnitřní napětí, které je třeba mezi knihou Job a knihou Přísloví, a že to vše do sebe musí zapadat jako kostičky Lega, začneme vytvářet systém.“ http://dan-drapal.cz/pismo-jako-skladacka-lego/ Což je pochopitelně nežádoucí, protože ten pak je zapotřebí někomu vnucovat, místo aby je lidem oživoval Duch svatý.
    A on to skutečně dělá, pane Poláčku.
    JK
    March 11, 2019 v 14.00
    Martinu Plevovi
    No, pane Plevo, mám takový dojem, že než ztuhle sedět šest až sedm hodin v lavici a psát si poznámky je opravdu pedagogicky efektivnější z hlediska kultivace lidského potenciálu jít třeba koukat na strom, podniknout horskou tůru nebo obdivovat katedrálu (jak absurdně srovnává Ivo Horák).

    A možná, že i to hraní na mobilu by rozvinulo alespoň nějaké dovednosti :)

    Správná odpověď by byla: "protože je to pedagogicky a psychologicky absolutně neefektivní"

    Dobrá, až budu někdy v Brně, tak se ozvu, můžeme si zajít někam popovídat...s jedinou podmínkou - jako dialog, nikoliv jako frontální výklad! :)
    MP
    March 11, 2019 v 21.28
    P. Karene,
    myslím, že pan Horák chtěl naznačit, že z naší současné kultury se vytrácí schopnost v klidu a tichosti se soustředit. Jak něco není show, tak je to hned nuda. To má vážné a strašlivé kulturní následky: děsím se toho, jak dnešní generace není schopna rozumět knihám padesát šedesát let starým...

    Vím, že teď mluvím dost konzervativně, ale mám ze své praxe v tomto směru zkušeností víc než dost. Jak řekl Pascal, všechny problémy světa pocházejí z toho, že člověk není schopen chvíli tiše a soustředěně sedět.
    PK
    March 12, 2019 v 7.12
    Paní Hájkové ještě o Abrahámovi a Izákovi
    Ten postřeh z vašeho předchozího příspěvku je přesný. Základním poselstvím příběhu o Abrahámovi a Izákovi je totiž evidentně to, že Bůh ODMÍTÁ lidské oběti.
    Bylo asi důležité, aby se tento příběh objevil hned na začátku dějin spásy. Abrahám ještě nebyl ani židem, ani muslimem, ani křesťanem. Přesto se všechna tři náboženství k němu hlásí, a to právem.
    Jak správně píšete, v jeho době byly lidské oběti různým bůžkům zcela běžné. A nejen v jeho době, jak víme např. ze svědectví o Aztécích a Incích.
    V příběhu o Abrahámovi a Izákovi dává Bůh tímto drastickým způsobem najevo, že lidské oběti odmítá, a to jednou provždy. Od té doby už nikdo nemohl říci, že slyšel božský hlas navádějící ho k lidské oběti. Od té doby každý už musel vědět, že pokud slyší takové našeptávání, není to hlas Boží, ale ďábelský.

    To nijak nevylučuje váš výklad rabína Sidona, ani mnohé další výklady. Jak správně píšete, možností výkladu je vždycky mnoho - pokud si tedy vyloženě navzájem neodporují. Já bych spíše řekl, že možností soustředění se na nějaký aspekt, na nějakou vrstvu je vždycky mnoho. U všech geniálních literárních výtvorů je to tak, že nejsou jenom prvoplánové, ale mají mnoho vrstev. Moje středoškolská učitelka literatury mi kdysi řekla, že četla mnohokrát Annu Kareninovou, a pokaždé tam našla něco nového. Ano, to je vlastnost geniálních děl, a tím spíše inspirovaného Písma Svatého.
    V kostelích po celém světě se každý den při bohoslužbě čte týž úryvek z Písma, a každý kněz si k němu připraví svoje vlastní kázání. Každý v něm najde něco trochu jiného, každý se soustředí na něco trochu jiného. A samozřejmě nejen kněží, ale i laici, všichni čtenáři. Důležité je čtení s otevřeným srdcem pro působení Ducha. Potom je v každém úryvku obsaženo (také) to, čím vás osobně a konkrétně osloví, a od počátku Bohem tento výklad takto zamýšlen.
    JP
    March 12, 2019 v 10.02
    Paní Hájková, připomeňme si o co se tu vlastně původně jednalo: o to jestli Abrahám smí či nesmí mít (vůči Bohu) svou vlastní vůli.

    A v tomto klíčovém okamžiku se naprosto jednoznačně ukazuje: nesmí.

    On musí doložit svou absolutní podřízenost vůli Boží, bez ohledu na všechno ostatní; to že Bůh se nakonec rozhodne tuto oběť nepřijmout, tu nehraje žádnou roli. Rozhodující je to, že Abrahám (tedy potomek Adama, který si právě na Bohu v y v z d o r o v a l svou svobodnou vůli!) - tak Abrahám se tu vzdává svého práva sám rozpoznat co je dobré a co je zlé, a znovu se plně a pasivně podřizuje vůli Boha. Abrahám tu sice osvědčuje svou plnou oddanost Bohu; ale vzdává tím zároveň svou svobodu.

    ----------------------------------

    A co se toho týče že v tehdejší době to bylo "obvyklé", obětovat děti - o tom jsem už sám psal, samozřejmě že je v určitém smyslu možno přihlédnout k dobovému kontextu, ale to jenom pro účely v y s v ě t l e n í, proč tehdejší lidé myslili tím či oním způsobem. Ale skutečně p r a v d i v ý Bůh (tedy podle měřítek křesťanství) - ten by nikdy a za žádných okolností ten požadavek lidské oběti nemohl a n e s m ě l vyslovit, a to ani jako "jenom" zkoušku. Protože už jenom tím, že tento požadavek s vážnou tváří vyslovil, a že ten mohl být (Abrahámem) pochopen jako opravdový - už jenom tím se bůh Jahve dostal do velice těsné blízkosti těch barbarských rituálů.

    K jakým důsledkům tento relativizující pohled může vést, viz příští příspěvek.
    JP
    March 12, 2019 v 10.54
    Abrahám a výklad historie
    S tou kauzou Abrahám, Izák a Bůh se nám tu ostatně dostává do rukou zcela konkrétní příklad pro to klíčové téma opakovaně otevírané panem Karenem - totiž jak pojímat (a tedy i vyučovat) historii, pochopení historických událostí.

    Připomeňme si: centrální tézí pana Karena je to, že výklad dějinných událostí nesmí být jediný, jednou provždy závazný, jenom z našeho vlastního hlediska - nýbrž že tento výklad má být pluralitní, přihlížet k různým aspektům dané záležitosti, a především přihlížet k tomu, že myšlení a hodnocení přímých aktérů oněch události bylo jiné, nežli to naše.

    Takže se podívejme na ten případ s Abrahámem. Prvotní, spontánní výklad - z našeho dnešního hlediska - je ten, že ten požadavek obětování vlastního syna s rozhořčením odsoudíme jako barbarský. A tím to pro nás vlastně končí. Je to tedy ten "jeden jediný" závazný výklad.

    Jak se pak ale v dalším ukázalo, celá věc je skutečně složitější. A když přihlédneme k mentalitě tehdejších lidí (a když přihlédneme k tomu, že sama tato mentalita byla jenom přirozeným odrazem tehdejších reálných životních podmínek) - pak se skutečně nelze vyhnout tomu, že ten náš (dnešní) absolutní odsudek musíme alespoň do jisté míry revidovat. Protože jinak bychom zůstali jenom u toho mravního odsudku, ale sami bychom se připravili o možnost a schopnost tehdejší události pochopit "zevnitř", v jejich vlastním kontextu a v jejich vlastní dynamice.

    Pan Karen tady v tomto zápase o výklad dějin tedy zcela jednoznačně získává body.

    Jenže: všechno záleží v tom, že my a n i t a d y nesmíme zůstat stát. Že i tady musíme jít ještě dál.

    Protože: kdybychom zůstali jenom a pouze u tohoto konstatování, že to ten tehdejší zvyk lidských obětí byl p r o s t ě logickým a přirozeným důsledkem tehdejšího způsobu života tehdejších lidí, pak nám z toho jako nevyhnutelný důsledek vyplyne toto (a především, v hlavách žáků vyučovaných tímto způsobem by ze všeho nejspíš ulpělo toto):

    "No tak oni ti Židi tenkrát žili ve světě kde lidské oběti byly samozřejmostí. A my při našem výkladu dějin těm tehdejším lidem nesmíme nasazovat korzety našich vlastních dnešní představ. Takže zkrátka ti Židi tenkrát si mysleli že lidské oběti jsou normální, zatímco my dneska máme n á z o r (!), že lidské oběti jsou nepřípustné."

    Takže nakonec v š e c h n o je jenom záležitostí čirého (tak či onak dobově podmíněného) názoru; a naše vlastní přesvědčení o nepřípustnosti lidských obětí je také jenom takový dobově podmíněný názor. Který zase za jiného dobového kontextu tedy může zase ztratit svou platnost.

    Od takovéhoto historicko-normativního relativismu je pak už jenom nepatrný krůček k takovému závěru, že například "no a ti Němci za Hitlera měli také svůj n á z o r, že je nutné (a dokonce věcí cti!) poslouchat svého Vůdce slepě a na slovo, a to i tehdy když nařídí výstavbu plynových komor".

    Tady se právě ukazují důsledky toho, když se od jednoho jediného závazného výkladu dějin pouze m e c h a n i c k y pokročí k výkladu pluralitnímu. Pan Karen v tom vidí pokrok; on to svým způsobem pokrok je, ale na straně druhé je to stejně tak velká ztráta.

    V ryze filozofické rovině je to vlastně ten samý problém, jaký tématizovali už staří Řekové s jejich "Jedním" a s "Mnohým". Když vyzdvihneme jenom to "Jedno" (jakožto ústřední vůdčí princip) - pak se nám ztrácí to "Mnohé" (to jest reálný přirozený svět). Ale - když to uděláme naopak, to jest když se soustředíme na to "Mnohé", tedy na rozličné aspekty jsoucích věcí - pak se nám zase ztrácí to "Jedno", to jest společná linie, společný úběžník všech těch jednotlivých věcí a aspektů.

    Žádná z těchto dvou perspektiv není principiálně hodnotnější nežli ta druhá; každá z nich má své přednosti, ale stejně tak své limity. Zase tu platí - v tomto bezprostředním lineárním vztahu - stav nepřímé úměry: čím více získáváme na straně jedné, tím více ztrácíme na straně druhé.

    Pan Karen se domnívá, že tento - pluralitní - způsob výuky je "alespoň prvním krokem" správným směrem. Ale - a právě to mu znovu a znovu vytýkám - problém je v tom, že zde není dáno naprosto nic, co by reálně vedlo i ke kroku dalšímu.

    Ten pluralistický náhled je samozřejmě pokrokem v tom smyslu, že nabourává, problematizuje tu výlučnost pohledu monokauzálního, že ukazuje jeho omezenost. Pluralistický náhled je tedy n e g a c í toho náhledu monistického; ale právě že j e n o m negací. Pluralistický výklad má svou pravdu vůči omezenosti výkladu monistického; ale na straně druhý on sám zůstává stejně tak omezený, stejně tak uzavřený jenom sám do sebe. Na místo monistické normativní hegemonie nastupuje nezávazný hodnotový relativismus. Výchozí téze je negována antitézí; ale není tu nic, naprosto nic, co by mělo potenciál konečné syntézy obou protichůdných momentů.

    A svým způsobem nebezpečnější je naopak ten princip pluralismu (a proto se proti němu stále obracím): protože v každém případě v dnešní době je už ten hodnotový unilateratismus automaticky nepřesvědčivý. V dnešní době každý (závazný) postulát okamžitě vzbudí pochybnost, protinázor. Zatímco je to právě ten pluralismus, který velice úspěšně budí d o j e m, že tou svou mnohostí dokáže postihnout celou věc. A tím se tedy skutečné poznání dané věci nakonec mnohem více blokuje, nežli podporuje.

    MP
    March 12, 2019 v 11.14
    Jiřímu Karenovi
    Ať už počítám hodinové dotace ze shora dolu nebo opačně, nějak mi těch šest až sedm hodin denně nevychází :-)
    Ptal jste kdesi kdysi, proč o Vás mluvím jako o extremistovi. Právě pro tohle: buď a nebo.
    -- Buď papírový popis exemplárně špatné výuky, při kterém si nedělám vrásky s tím, že tu a tam věc přeženu a budu příklady té nejhorší praxe vydávat za obvyklé,
    -- nebo doktrinářské uplatňování jedné z mnoha konkurenčních pedagogik jako všeléčivého dryáku.

    Potkal jsem za svých gymnaziálních let pár kantorů, při jejichž frontální výuce mi jaksi ušlo, že sedím (nestrnule, to se nežádalo ani v těch dávných dobách) v lavici (škamny jste už tehdy mohl nejspíše vidět v pedagogickém muzeu). A jestli jsem se kdy ve škole poněkuď naučil kriticky myslet, bylo to od nich.
    Jedním z těch kantorů byla profesorka dějepisu, soudružka dbalá vší ideologické pravověrnosti a lidsky pokřivená strachem z totalitní vrchnosti, ale kantorka od Pána Boha -- takže, když začala učit, vzpomněl si člověk na její lidská pokřivení stejně málo jako na ty lavice.

    Vlatně se musím také přiznat k extrémismu, už proto, aby to nevypadalo, že to slovo používám jako nálepku či nadávku: Tisíckrát lepší dobrý kantor, který učí věcně zasvěceně a přitom vychází z nějakého silného komprehenzivního přesvědčení (ideologie), než špatný kantor s těmi nejlepšími metodami a neschopný reflektovat vlastní idelogická slepá místa (těmi trpíme všichni a v historickém výkladu se nemohou neprojevit), který neumí či nechce učit svůj předmět. Protože s tím prvním se žáci dokážou v dospívání vyrovnat, ten druhý v nejlepším případě okradl své žáky o spoustu času a pravděpodobně jim doživotně pošramotil přístup k některé ze sfér ducha (Co dokáže napáchat špatný matikář nebo češtinář, to by nezvládla ani divoká svině bránící podsvinčata, ba ani vepř bránící koryto).
    MP
    March 12, 2019 v 11.22
    Václavu Pospíšilovi
    Ano, jsem bezvěrec. Ale to rozlišení mezi filologickým výkladem a fundamentalismem jsem shodou okolností vzal od dobrých katolických autorit a od těch vynikajících protestantských teologů, kteří dokázali provést kritiku nešťastně pochopeného "sole scriptura", které dodávalo některým protestantským větvím jejich fanatický potenciál (včetně oné, jejíž jmeno dnes starý evropský výraz "fanatismus" vytlačuje, totiž amerického fundamentalismu).
    March 12, 2019 v 12.42
    Pane Poláčku, můžete za toho Izáka zkusit podat proti Bohu žalobu. Možná u některého soudu uspějete.
    MP
    March 12, 2019 v 15.01
    Skromný dotaz
    Jak zdejší vážení diskutující přišli na to, že příběh Izáka a Abrahama byl zapsán ve světě, ve kterém byly běžné lidské oběti?
    Nemyslím -- vím, opakuji se --, že by historický výklad textu byl určující, ale když už se na to odvoláváte.
    V Bibli se lidská obět sice vyskytne, ale jako naprosto výjimečná záležitost, navíc vyvolaná situací. Totéž v řeckém prostředí. Běžně se to šířilo o Féničanech, ale ani v tomto případě nejsou doklady právě nejpřesvědčivější.
    PK
    March 12, 2019 v 15.08
    Pane Profante
    Dobrá otázka - vyjádřím se k ní s dovolením večer, až budu mít více času.
    JK
    March 12, 2019 v 15.30
    Josefu Poláčkovi
    Pane Poláčku vy pořád mylně spojujete "morální relativismus", s "pluralismem výkladů" jako historiografickým paradigmatimem.

    Není žádná automatická kauzalita mezi historickou pluralitou, poučeným chápáním historicity a morálním relativismem. Jednou z klíčových kompetencí historického myšlení je "Etická dimenze historického poznání: Jak nám historie může pomoci v přítomném životě?"

    Patří mezi ně například:

    - Poctivé zhodnocení etických důsledků, které vyplývají z historického poznání, nám umožňuje přijmout vlastní historickou odpovědnost. Dokážeme si nejen pamatovat zásluhy, oběti i nespravedlnosti našich předchůdců, ale také na ně reagovat.

    - Odůvodněné etické soudy o jednání v minulosti berou v potaz historický kontext aktérů, jejichž jednání je posuzováno.

    Takže žádné "Nacisté měli svůj názor, my máme svůj, všechny jsou rovnocenné"
    JK
    March 12, 2019 v 15.32
    Martinu Profantovi
    No, pane Profante, vy řeknete "doktrinářské uplatňování jedné z mnoha konkurenčních pedagogik jako všeléčivého dryáku" a já Vám na to řeknu "mezinárodní didaktický konsenzus a centrální paradigma didaktiky dějepisu od 70. let 20. století".

    Nevím, můžu zde zkopírovat rozsáhlý seznam literatury s citacemi. Pomůže to něčemu?
    JK
    March 12, 2019 v 17.05
    Martinu Plevovi
    Ano, souhlasím. Ale "tiché soustředění se" a "poslouchání frontálního výkladu a psaní nadiktovaného do sešitu" jsou nebe a dudy. Můžete dát žákům historický text(y), k němu otázky a zadat jim napsat esej. Budou se celou hodinu soustředit a bude to mít smysl.
    March 12, 2019 v 20.41
    V knize Civilizace starověkého Středomoří (Jan Burian - Pavel Oliva) se píše o fénickém kultu Baala - Ammona v Kartágu. Cituji: "Podle zakořeněné starověké víry bylo nutno získávat přízeň bohů nebo usmiřovat jejich hněv obětmi. Za nejúčinnější způsob se v Kartágu pokládalo upálení dětí z urozených rodin, k němuž Kartagiňané sahali vždy v dobách vážného nebezpečí. Obětištěm byla svatyně bohyně Tanit a boha Baala-Ammona. Tento tzv. tofet byl prozkoumán archeologicky, přičemž byly objeveny i pozůstatky dětí, obětovaných božstvům."
    Protože Baal-Ammon byl bohem uctívaným také v Kanaánu, snad též pod jménem Moloch, není důvod se domnívat, že v Kanaánu se dětské oběti nekonaly.
    IH
    March 12, 2019 v 21.05
    En passant
    Dozvěděl jsem se zde, že vlastně 50 let existuje mezinárodní konsensus ohledně nevhodnosti frontálního výkladu při výuce. Zajímalo by mě, zda se to týká i vysokých škol a zda není jedním z důvodů snaha o dosažení rétorické neschopnosti dospívajících pro celý jejich budoucí život?
    JK
    March 12, 2019 v 21.37
    Ivo Horákovi
    Jestli je dominance frontálního výkladu motivovaná snahou o dosažení rétorické neschopnosti dospívajících? Nevím, je to zajímavá myšlenka, ale tu konspiraci bych tam nehledal :)

    Je pravda, že pokud nenecháte žáky vůbec mluvit, protože je zahlcujete monologickým výkladem, tak se jejich rétorické schopnosti opravdu nerozvinou a hrozí nenávratné zakrnění.

    Na vysokých školách dochází k pedagogické inovaci celkem pomalu, ale tváří v tvář erupci moderních technologií a sdílení se také musí přizpůsobovat.

    Živá přednáška je dnes opravdu pomalu anarchronismus (představuji si, jak konzervativní srdce místních diskutérů pukají smutkem při vzpomínkách na milované charismatické rétory).

    Přednášky se začínají nahrávat na záznam a studenti si je můžou pustit kdykoliv online.

    Ostatně degradovat pedagoga na "výkladový magnetofon" je poněkud ponižující dle mého názoru.

    Ten výukový čas na univerzitě se dá využít smysluplněji. Fakta si načtou nebo nakoukají doma...
    PK
    March 12, 2019 v 21.39
    K popisu lidských obětí ve Starém Zákoně
    Starý zákon je naopak zmínek o lidských (zejména dětských) obětech plný. Většinou jako praxe okolních národů (v Bibli nazývaných "pronárody"), kterou Bůh ostře odsuzuje, a důrazně žádá, aby to Izraelité nedělali, ale právě i u Izraelitů samotných, v dobách, kdy odpadli od Hospodina, a projevila se u nich nějaká recidiva uctívání zejména Molocha (popř. Baala), kterého zmínila paní Hájková.

    Oběti Molochovi (Molekovi) se prováděly uvržením obětovaného člověka do ohně. Proto je tato praxe v Bibli označována jako "provádění ohněm", a zmínek o ní je skutečně bezpočet. Obětovaly se děti, zejména provorozené (ty, které "otvírají lůno").

    Namátkou:

    Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj

    Chodil po cestě králů izraelských. Dokonce dal svého syna provést ohněm podle ohavností pronárodů, které Hospodin před Izraelci vyhnal.

    Prováděli své syny a dcery ohněm, obírali se věštěním a hadačstvím a propůjčovali se k činům, které jsou zlé v Hospodinových očích, a tak ho uráželi.

    Svého syna provedl ohněm, věštil z oblaků a obíral se hadačstvím, ustanovil vyvolávače duchů a jasnovidce; dopouštěl se mnohého, co je zlé v očích Hospodina, a tak ho urážel.

    Poskvrnil i Tófet v Údolí syna Hinómova, aby už nikdo neprovedl svého syna nebo dceru ohněm k poctě Molekově.

    Pálil kadidlo v Údolí syna Hinómova a spaloval své syny ohněm podle ohavností pronárodů, které Hospodin před Izraelci vyhnal.

    Své syny provedl v Údolí syna Hinómova ohněm, věštil z oblaků a obíral se hadačstvím a čarováním, ustanovil vyvolavače duchů a jasnovidce; dopouštěl se mnohého, co je zlé v očích Hospodina, a tak ho urážel.

    atd. atd.

    Dále se podívejmě třeba na toto:

    V jeho dnech vystavěl Chíel Bételský Jericho. Na Abíramovi, svém prvorozeném, položil jeho základ a na Segúbovi, svém nejmladším, postavil jeho vrata.

    Tento celkem nevinně vypadající verš znamená, že Abíram skončil jako oběť zazděný v základu stavby, a Segúb pod vraty. A už jenom ta skutečnost, že to není nijak blíže vysvětlováno, svědčí o tom, že každému bylo jasné, o co jde - čili se jednalo o běžnou (nebo přinejmenším známou) praxi.
    March 12, 2019 v 22.01
    Našla jsem, že Římané údajně ztotožnili Molocha s římským bohem Saturnem (Kronos), zřejmě právě kvůli tomu faktu požírání dětí. U hesla Kronos na Wikipedii se píše:
    "O dřívějších verzích o Kronovi, z dob než zlidovělo uctívání Dia, se myslí, že mají souvislost se semitským božstvem Ba`al Hammon. Původ mýtu o Kronovi pojídajícím své děti pochází z nejranějších forem náboženství, kdy jako Ba`al Hammon byl někdy uctíván Moloch, kterému byly přinášeny dětské oběti, které shořely uvnitř sochy Ba`al Hammona.
    Zpráva připisovaná podle Eusebia pololegendárnímu současníku Trojské války, fénickému dějepisci Sanchuniathonovi, tvrdí že Kronos byl původně kanaánský vládce, který založil Byblos a byl postupně zbožštěn."
    MP
    March 12, 2019 v 22.49
    Jiřímu Karenovi
    Ne, kopie seznamu opravdu nepomůže. Jednak odkazujete i autory, kteří by s Vámi v konsenzu nebyli, alespoň co se Vaší přezíravosti k faktům týče, napřklad nedávno prof. Beneše , jednak protože nedá příliš velkou práci sestavit jiný, seznam ze známých jmen.

    Jen tak mezi řečí. Přednášející na universitě není, pokud za něco stojí, výkladový megafon a nikdy tomu tak nebylo. A pokud používá fakta, pak v kontextu, který si velmi těžko nastudujete či nakoukáte doma. Škoda, pokud Vás universita tohle nenaučila. A dvojitá smůla, pokud jste nepotkal přednášející, na které budete celý život vzpomínat.

    Pravda ovšem je, že v jistém smyslu to má přednášející na universitě snadnější -- má právo předpokládat motivovaný zájem posluchačů (pokud jej nemají, nemají co dělat na přednášce) a spoluúčast studentů na seminářích či cvičeních je vysoce produktivní. A pokud jedno či druhé neplatí, pak je to chyba přednášejícího.
    March 13, 2019 v 7.10
    Příklady, které uvádí pan Kolařík (děti se běžně obětovaly kvůli "velkým" věcem) zcela odpovídá tomu, co ve své knížce napsal Sidon - totiž že Abraham (Abram) na rozdíl od prvního člověka-Adama, "již stál v mohutném proudu lidského pádu", a musel jednat proti sobě a proti všem zvyklostem. Člověk té doby se už hodně vzdálil od ráje své nevinnosti.
    Všechno to zlo a utrpení, co si kdy lidé navzájem způsobili, v nich (aniž si to uvědomovali) zanechalo následky. V nich a v jejich společném "světě", který se předával dál a dál. Hřích se množil, řečeno biblickými slovy. A nemohl prostě jen tak zmizet.
    JP
    March 13, 2019 v 10.35
    Výuka morálky na učebním plánu
    Pane Karene, musím zcela otevřeně říci, že v tu chvíli kdy jsem četl Vaše "vědecké" odůvodnění spjatosti pluralitního historického zkoumání se stavem naší morálky, polil mě doslova fyzický pocit hnusu.

    Takováto "výuka morálce podle příručky", podle učebního plánu, podle těch či oněch předem naordinovaných schémat - právě tohle je ta nejzdegenerovanější forma vztahu k principům mravnosti, ke které se po dlouhém úsilí dokázala propracovat technovědecká civilizace. Tedy ta civilizace, která už plně ztratila schopnost autentického lidského prožívání, a tuto svou neschopnost kašíruje tím, že člověka programuje jako robota.

    Aby nedošlo k omylu: samozřejmě že ty samotné Vámi citované věty ("Odůvodněné etické soudy o jednání v minulosti berou v potaz historický kontext aktérů, jejichž jednání je posuzováno.") jsou samy o sobě tak nějak věcně správné.

    To co je tu vlastně otřásající je právě ta chladná, bezcitná věcnost, s kterou se tyto o sobě hluboce emocionální záležitosti podávají a projednávají. Jako by se jednalo o to, vědecky vhodným způsobem podání u cílových osob (rozuměj: žáků) měla doslova natrénovat určitá schopnost mravních soudů.

    To není pouhé abstraktní teoretizování; vraťme se znovu ke konkrétnímu příkladu těch Němců a jejich vztahu k době nacionálního socialismu.

    Když jsem svého času přišel do Německa (západního), pak jedním z mých prvních zjištění či impresí bylo, že typický Němec, jakmile je před ním jenom zmíněna tato temná doba, s automatickým reflexem doslova vystřelí větu: "Das haben wir schon bewältigt! Damit haben wir uns schon auseinandergesetzt!" Že se tedy s touto svou minulostí už "vypořádali".

    Jenže za tímto "my jsme se s tím už vypořádali" ve skutečnosti daleko spíše nežli poctivé, hluboké osobní postavení se minulosti vlastního národa stojí faktická výpověď: "Dejte nám s tím už přece pokoj, my jsme přece provedli to svoje 'Vergangenheitsbewältigung', a víc už o tom nechceme nic slyšet!"

    U vjezdu na území obce Dachau, smutně proslulé zřízením prvního koncentračního tábora za panství nacistů, stojí tabule na které je sdělení tohoto typu: "Milí návštěvníci, omlouváme se všem, kteří v nacistickém koncentračním táboře Dachau museli trpět."

    Na první pohled by se zdálo, že vše je v pořádku. Že i dnešní představenstvo té obce je si stále vědomo své historické odpovědnosti. Jenže - při bližším pohledu se vtírá velice nepříjemný pocit, že to všechno je jenom naoko. Že je to jenom pouhá formulka z povinnosti. Že ta dikce této "omluvy" je ve skutečnosti stejně chladná a neosobní, jako když se obchodník omlouvá svému zákazníkovi, že mu omylem dodal vadné zboží.

    Víte, pane Karene, já patřím ještě ke generaci, která si svůj vztah k morálce musela ještě prožít - čistě osobně, hluboce, až na doraz. Mnohdy to bylo v důsledku velice dramatických a nehezkých národních kolizí a katastrof, za které jsme platili pocity trvalého, nesnesitelného hnusu z lidské podlosti. Ale - nikdo nám nemusel dávat nějaká historická školení o tom, co je a co není mravně přípustné. (A pokud tato školení byla, bylo nám bez dalšího jasné že jsou zcela prolhaná.)

    Zkrátka: i když Vy sám to dozajista myslíte poctivě, svým expozé jste ve mně jenom utvrdil můj předpoklad, že ta (jenom) pluralistická metoda výuky historii nakonec nevyhnutelně vede právě k tomu morálnímu relativismu. Přinejmenším k morální devalvaci. Jakmile se morálka oddělí od pocitu studu, a udělá se z ní pouze předmět výuky ve školách, pak je s ní konec.
    JP
    March 13, 2019 v 10.44
    Frontální výklad na univerzitě
    To mi připomnělo svého času přednášky profesora Kincla na pražských právech. On přednášel římské právo, tedy zcela prapůvodní právní principy, napohled nepříliš záživná záležitost, ale při jeho přednáškách byl vždy nabitý celý velký přednáškový sál. On to byl totiž jedinečný rétor, jeho přednášky byly živé a plastické, dodnes mi ulpělo v paměti jak nám velice subtilní právní rozdíl mezi institutem "půjčky" (předmět druhový) a "zápůjčky" (předmět konkrétní) osvětlil vsunutou větou: "Nikdo si nepůjčí housku jenom proto, aby se na ni díval!"

    A opravdu si dost dobře nedokážu představit, že by nám něco takového - a takovýmto plastickým způsobem - dokázal sdělit magnetofon.

    ------------------------------------


    V zájmu objektivity je ovšem nutno připojit i to, že když přednášel Václav Vaněček, tak my jsme naopak - z toho samého sálu - doslova utíkali, neboť jeho přednášky byly nestravitelné. V daném případě by opravdu i ten magnetofon snad byl lepší.
    JK
    March 14, 2019 v 8.04
    Josefu Poláčkovi
    Pane Poláčku, nezlobte se, ale v rámci určitého systémového přístupu k vyučovacímu procesu potřebujeme prostě určité konkrétní formulace. Pokud není jasně zformulováno, co má žák umět, žák ani učitel neví, co se učí, nedá se to měřit, není jasný cíl hodiny atd.

    Velkolepá patetické prohlášení, duchovně-spirituální koncepty, spekulativní koncepty filozofie dějin, to všechno je jistým způsobem užitečné, ale v praktické pedagogice často kontraproduktivní, pokud to zůstává v abstraktní podobě.

    Samozřejmě, že každý učitel má určitá filozofická východiska, ale já si myslím, že je naprosto správné, že v rámci diadaktických východisek se řeší to praktické a aplikovatelné, zatímco se pro "duchovní aspekty" (nebo jak to ksakru nazvat) se ponechává prostor konkrétními učiteli.

    Popravdě, naopak já mám dojem, že VY chcete vyučovat podle dogmatické Příručky, která je založena na nějaké Vaší vysoce spekulativní pseudodialektické filozofii dějin, kterou vykládáte jako "PRAVDU" dějin, kterou je třeba předat a pokud se tak nedělá, tak to považujete za postmoderní redukci "objektivního jsoucna". Nemůžu říct, že by mě při tomto poléval hnus, ale rozhodně s tím nesouhlasím.

    Ostatně smyslem té citace (je to jedna z mnohých) bylo dokázat Vám, že Vaše bludné spekulace o tom, že kompetenční model vede k absolutními relativismu jsou naprosto neopodstatněné.

    "Dokážeme si nejen pamatovat zásluhy, oběti i nespravedlnosti našich předchůdců, ale také na ně reagovat."

    REAGOVAT. REAGOVAT. REAGOVAT. Žádné Hitler měl názor, každý názor je rovnocenný.

    S emocemi se samozřejmě v kompetenčním modelu komplexně pracuje, hodnotí se různé emoční vztahy k historii různých etnických a kulturních skupin - viz. například problém v Irsku, i v USA (Indiáni, černoši, bílí protestantné). Ale to je zase úplně jiný příběh...
    JK
    March 14, 2019 v 8.14
    Martinu Profantovi
    Pane Profante, mne by to opravdu zajímalo.

    Mohu Vás poprosit o seznam jmen autorů a jejich děl z oblasti didaktiky dějepisu dejme tomu za posledních 10-15 let, kteří by oponovali tvrzením:

    - dějepis nesmí být jednostranným výkladem faktů jedné interpretace a jeho cílem nesmí být paměťová reprodukce dané faktografie

    - centrem dějepisného vzdělávání je kultivace historického vědomí/gramotnosti/myšlení jedince skrze rozvoj kompetencí myšlení nikoliv "popis minulosti"

    Případně podobný seznam autorů z oblastí obecné didaktiky, psychodidaktiky, pedagogické psychologie a pedagogiky, kteří by na základě výzkumů a vědeckých zjištění obhajovali dominanci frontálního výkladu?

    Já žádné takové autory neznám a opravdu by mě zajímaly oponentní pohledy dokazující, že frontální výklad je vhodnou náplní vyučovací hodiny.

    Čtu v angličtině a ve francouzštině, německy moc ne...
    MP
    March 14, 2019 v 10.29
    Jiřímu Karenovi
    Je zbytečné, abychom ze sebe navzájem dělali blbce. Diskuse byla o frontální výuce, konstruktivismu a Vaší opakovaně předváděné lhostejnosti k historickým faktům a akribii.

    Nikoli o tom,
    a) zda má být centrem školního dějepisu kultivace historického vědomí a myšlení (použitím slova "gramotnost" v této souvislosti mluvíte sám proti své věci, proto ho vynechávám). To je doufejme opravdu záležitost dlouholetého konsensu.

    b) Obdobně jsem s Vámi nediskutoval o tom, zda by měl být cílem jednostranný výklad jedné interpretace.
    Již vůbec ne o "jednostranném výkladu faktů jedné interpretace" -- to je přece čirá pitomost. Historická fakta jsou sice výtvářena (resp. vybírána a formulována z chaosu minulosti) prácí historika, ale pokud se mají stát historickými fakty ve smyslu moderního historického poznání, musí být testovatelná, akceptovatelná a falibilní napříč těmi interpretacemi, které obstojí v rámci nároků dané odborné disciplíny. Nemohou to být fakta jedné interpretace, to by pak ztratila svoji argumentační hodnotu.*

    c) Nikdy a nikde jsem netvrdil, že cílem má být “paměťová reprodukce dané faktografie”** -- už proto, že to je zase pervazivní definice.
    Tvrdím pouze, že nemůžeme kultivovat historické myšlení žáků, pokud přitom nebudeme ve výuce pracovat s historickými fakty, včetně toho, že některá z nich si žáci budou muset osvojit. Přitom nejde o masu faktů, ale inteligentní výběr těchto faktů a jejich inteligentní rozčlenění a zařazení do kontextu. A středoškolský učitel musí mít alespoň takové znalosti historie, aby porozuměl principu takového výběru a v případě potřeby ho dokázal příslušně upravit.

    Tudíž ano, rád s vámi budu diskutovat nad seznamem, který bude podporovat Vaše odmítání znalostí a akribie učitele, odmítání narace jako součásti každého historického poznání (a tedy i školního dějepisu) a Vaše přesvědčení, že jde učit bez toho, že by byl vyučující zakořeněn v jedné interpretaci.

    Pozn.
    * Jistě, tu absurditu “jednostranný výklad faktů jedné interpretace” bych mohl připsat nepříliš šťastné formulaci a číst Vaše slova ve smyslu: „nesmí být výkladem, který akcentuje fakta podle potřeb jediné interpretace". Jenomže takto bych to mohl číst jen za cenu, že budu dělat z dějepisáře právě ten reprodukční tlampač, kterým by neměl být.
    Buď ví, proč při své pedagogické práci nějaká fakta používá (dejme tomu fakt, že Václav II. nechal na konci třináctého století vypracovat mincovní refromu a zavedl ji spolu s ražbou pražského groše v roce 1300) -- a pak je chtě nechtě používá v rámci jedné interpretace (to jest "v rámci vědění, proč právě tato fakta"), nebo neví -- a pak dělá marnou práci, bez ohledu na to, jakou aktuálně modní pedagogickou metodu právě používá.
    A abych zůstal u té hodiny, kterou jste kdysi vzorově popsal, pokud žákům nabídne jako vstup do jejich interpretační hry povídání o tom, co vedlo k zavedení pražského groše, které tam uvádíte, pak není potíž jen v nepřiznané a nereflektované interpretaci, ale reprodukci docela ohavně represivní monetaristické ideologie.

    ** Vynechávám jednu linii sporu. Upozorňoval jsem, že pokud jde dnes z gymnásii přibližně třetina absolventů na vysoké školy, na nichž budou studovat úspěšněji, pokud si přinesli ze střední školy určité penzum dějepisných znalostí, stálo by za to, aby to gymnaziální dějepis zohlednil na podobné úrovní, na niž zohledňuje středoškolská chemie a biologie potenciální studium maturantů na medicíně. Netrvám na tom, že by mi student dokázal úkázat na mapě alespoň přibližně, kde ležela Halič nebo věděl, zda patřila do Předlitavska či Zalitavska, ale docela uvítám, když před příchodem na vysokou školu už alespoň slovo “Předlitavsko” slyšel. Jinak se mu o dějinách 20. století diskutuje dost špatně.
    JP
    March 14, 2019 v 11.41
    Víte, pane Karene, u Vás je ten zásadní problém v tom, že Vy pro určité věci opravdu prostě vůbec nemáte receptory. Je to asi něco takového, jako kdybych se snažil někomu, kdo dokáže svět - přirozeně! - vnímat jenom ve spektru viditelného světla, vysvětlit něco o rentgenovém a jiném záření, a o tom že za pomoci této optiky je možno věci tohoto světa spatřit také v podstatně jiném světle.

    A tak tímto končím mé pokusy s Vámi nadále diskutovat na dané téma; opravdu by to nemělo žádný další smysl.
    JK
    March 14, 2019 v 17.52
    Josefu Poláčkovi
    Ona je otázka, jestli přesvědčení někoho, že má receptory, znamená, že ona receptovaná věc "objektivně existuje". Ale souhlasím, ta debata nikam moc nevede. Na druhé straně opravdu pozor na ty dezinterpretace (např. s morálním relativismem atd.).
    JK
    March 14, 2019 v 18.16
    Martinu Profantovi
    A jsme zase u toho. Já chci diskutovat věcně a vy mně začnete "ad hominem" omlacovat o hlavu, že jsem, podle Vás, někde něco nepřesně napsal, řekl, interpretoval. Popravdě řečeno jsem ve Vašich textech našel spoustu nepřesností, za které bych Vás taktéž mohl tahat za uši (např. gramotnost jako pojem běžně použivaný ve VB "historical literacy"), ale já v tom nějak nevidím smysl.

    Neexistuje žádná vazba mezi tím, že já jsem zapomněl nějakého frýgického panovníka a mezi mezinárodním didaktickým kompetečním paradigmatem.

    Už moc nevím. To je jako z nějaké absurdní hry.

    JK: "Historická fakta jsou klíčovým prostředkem pro kultivaci historického vědomí jakožto centrální kategorie didaktiky dějepisu,"
    MP: "Karen neuznává fakta, protože neznal frýgického panovníka, což je hróóóózná ostuda. Měl by se stydět, zjev jeden. Fakta jsou důležitá!"
    JK: "Vždyť jo, říkám, že bez faktů nemůžete rozvinout ty kompetence."
    MP: "Karen neuznává fakta..."

    No ale vážně.

    Podle mě:

    - jde o to, aby ta historická fakta nebyla samoúčelem, ale jenom prostředkem
    - žák nemusí znát nejprve všechna fakta jedné interpretace, aby mohl rozvíjet konkrétní kompetence
    - učitel by samozřejmě fakta jedné interpretace znát měl (doufám, že jsem Vás potěšil). Je otázka, do jaké míry podrobnosti.
    - žák si samozřejmě musí "osvojit určitá fakta". Pointa je v tom, že neexistuje dichotomie "fakta/učivo VSkompetence". Jedno bez druhého nefunguje. Akorát, že fakt je prostředek a kompetence je cíl. Tudíž se nejprve deklaruje CÍL a pak se vyberou příslušná fakta.
    - nevěřím na "objektivní historická fakta" mimo interpretační rámec
    - neodmítám "naraci", odmítám učení určité narace nazpaměť a naproti tomu hájím "rozvíjení kompetencí historické narace".

    A ano, učitel by měl být zakořeněn. Ale namísto "jedné interpretace dějin", jejímž vyprávěním coby Pravdy by sabotoval historické vědomí žáků, by měl být zakořeněn v základním současném paradigmatu historiografie vnímajícím historii jako pluralitní intersubjektivní neexaktní interpretační disciplínu.
    MP
    March 14, 2019 v 20.32
    Jiří Karen
    Ano, absurdní hru to připomíná. Jen si nejsem tak úplně jist, že převážně či výlučně mojí vinou.

    K tomu Vašemu výčtu. Ano, to už je rozumné slovo. Vesměs souhlasím, jen za

    a) nejprve rozumně řeknete, že existuje dichotomie fakta kontra kompetence a v další větě přesně s takovou dichotomií pracujete. Pokud bych tu kompetenci nedefinoval jako holou abstrakci, musí vycházet nejméně ve formě předporozumění z historické matérie. Samozřejmě, že fakta budou výběr. To jsou vždycky.

    b) Fakta se sice ustanovují v interpretaci, ale nutně musí být transinterpretační. Jinak by nebylo možná diskuse mezi interpretacemi -- fakt, že 21. 8. 1968 vstoupila do Československa vojska pěti členských zemí Varšavské smlouvy a že tento vstup odůvodnily vlády a ÚV příslušných zemí bratrskou pomocí československému lidu proti kontrarevoluci, nabývá zcela jiný význam ve Furetově Konci jedné iluze, v Hobsbamowě Věku extrému a Judtově Poválečné Evropě. Autoři uvedených tří interpretací poválečných dějin Evropy spolu mohou vést věcnou diskusi a my ostatní můžeme diskutovat o případnosti jejich interpretací. Oproti tomu autor, který popírá vstup a tvrdí, že šlo jen o běžnou operaci v rámci lepší dislokace vojsk socialistického tábora se z podobné diskuse sám vyloučil (nedávno jsem jednoho takového slyšel na nějaké konferenci, ale mozek se rozhodl, že jeho jméno mi nestojí za zapamatování)

    c) Při vší úctě, to zakořenění je praktické a s prominutím existenciální. Teoretická floskule -- byť by byla věcně zcela správná -- ho nahradit nemůže. Mezi indoktrinací a tím, že bych pravděpodobně poznal při poslechu výkladu učitele Martina Plevy, že je socialista, je obrovský prostor. Martin Pleva, který by odkládal své přesvědčení a duši před začátkem hodiny v kabinetu, aby se stal učitelem zakořeněným jen v paradigmatu, brr, nehezká představa.
    JK
    March 15, 2019 v 12.30
    Martinu Profantovi
    Je jasné, že každý učitel vnáší do výuky svou pozici a svůj světonázor, to je naprosto v pořádku. A myslím si také, že je v pořádku, pokud v tomto má učitel pokud možno co největší svobodu (samozřejmě v rámci určitého humánního konsenzu). Proto jsem pro volnější kurikulum (v podstatě i současný RVP považuji za velice přínosný a pokrokový) Jedinou podmínkou podle mě je, aby byl v souladu s oním paradigmatem vědy. Samozřejmě, že učitel levičák vybere jinou faktografii a prameny pro rozvíjení kompetencí, než konzervativec.

    Problém je, domnívám se, v tom, že ona metoda "výkladu jedné historie k zapamatování" jde podle mého názoru jednak proti paradigmatu vědy a hlavně posiluje chybné koncepty historického vědomí.

    Dělali na to výzkumy a historické myšlení je opravdu něco nesmírně nepřirozeného žákovskému "selskému rozumu". Pokud jim diktujete výklad, posilujete tím, podle mého názoru, ono přirozeně chybné vnímání "co je minulost". V Německu na to dělali také výzkumy a zjistili, že znalost historického faktu nijak neimplikuje kompetenci historického myšlení (naopak je to ale něco jiného).

    Takže samotný fakt neimplikuje kompetenci, ale kompetence fakt potřebuje.

    Žák může znát na zpaměť celou učebnici, ale když dostane historicky pramen, tak k němu bude přistupovat s naivním realismem bez jakéhokoliv kritického čtení. Stejně tak bude hodnotit historické aktéry skrze prézentismus atd.

    Hodně se diskutuje o tom, co přesně má být "uloženo v paměti žáka". Mluví se spíše o konceptech, pojmech, postupech, prodedurálních znalostech (v Německu tzv. "Sachkompetenz") atd.

    Ony totiž není jednoduché, co si představíte pod "faktem nebo znalostí". Existují znalosti procedurální, konceptuální, metakognitivní.

    Každopádně memorování detailů příběhu na zpaměť moc nepomáhá v ničem. Což samozřejmě neznamená, že se třeba opomene dovednost se orientovat na časové ose atd...
    JK
    March 15, 2019 v 12.43
    Nizozemsko
    Podle mě je inspirativním příkladem Nizozemsko. První učebnice na historické myšlení od 70. let, od 90. let kompetence historického myšlení oficiálně v kurikulu, od přelomu tisíciletí opět určitá změna, kdy se snaží kurikulum doplnit "historickým faktografickým kánonem". Samozřejmě to nejsou nějaké tupé osnovy, jaké jsme tady měli před zavedením kurikulární reformy, ale spíše okruhy uzlových bodů vývoje spojené s koncepty, pojmy, idejemi...

    Někteří didaktici staví ty dva způsoby (identitní memorování-indoktrinace VS kompetence historického myšlení) proti sobě, ale ukazuje se možná, že ten kánon může sloužit jako "vhodný rezervoár pramenů" k rozvíjení kompetencí, protože souvisí s identitou žákou, prostředím, svátky, státními akty připomínání, které jsou každodenní součastí běžného života.

    On se dá teoreticky nakrmit i ten vlk "historického kánonu" a "nutné faktografie". Ale musí být držen na uzdě a musí mu být vysvětleno, že je jenom (nutný) prostředek :)
    MP
    March 15, 2019 v 17.52
    O tomhle už se dá mluvit.
    Vymezit, co je to historické faktum, sice vůbec není trivální otázka, ale odpověď na ní si vyžaduje jednoznačnost přinejmenším v regulativním smyslu. Školního dějepisu se ovšem týká jen okrajově, v tomto ohledu je jeho závislost na odborné historii docela striktní.
    Otázka, co má být uloženo v paměti žáka je pochopitelně scestna. Žák není úložna, jde o to, která fakta potřebuje k pochopení souvislostí -- ten historický faktografický kánon lze oddělit jen v dokumentech, nikoli věcně. Proto to také nemůže být vlk, kterému vysvětlujete, že koza má zůstat celá.

    A dejte pokoj s prameny. S těmi se žák obvykle nemá šanci setkat -- tedy setká s artefakty, které slouží historikovi v aktu poznání jako pramen, ale Vy ten akt můžete leda simulovat. Pedagogicky neobyčejně přínosné, pokud se to nedělá blbě, ale pramen to není. I poměrně časově blízký, jazykově i metaforický artefakt je jako pramen pro žáka zapečetěný a vodu mu z něj musíte načerpat Vy.

    Pan Poláček tady tématizoval spor o českém údělu. Takže taková hádanka pro pokročilé: Po kterém textu z průběhu Sporu nakreslil Neprakta vtip na osmém snímku prezentace https://docs.google.com/presentation/d/1PvwT4qpjXmSAgg0i6AAGqcetDMuYouqDSqyBMD4jRkI/edit?usp=sharing ?

    A hádanka č. 2: Proč by hádanka č. 1 nebyla vhodná pro septimu víceletého gymnázia?
    JP
    March 16, 2019 v 13.43
    Rozpolcená duše národa
    Pane Profante, nemělo se jednat spíše o ten obrázek číslo 9 - o to napětí národního údělu mezi Řípem a Bílou horou?...

    Karikatura - nutno uznat - skutečně geniální. Český národ opravdu ve svých dějinách (a ve svém sebepojetí, ve své mentalitě) vždy osciloval mezi tímto romantismem "země zaslíbené, mlékem a strdím oplývající" na straně jedné, a mezi totální porážkou (a totálním defétismem) "Bílé hory" na straně druhé.

    Co tedy počít s touto národní duší, rozpolcenou do těchto dvou extrémů? Tady je odpověď opravdu strašně těžká.

    Ono je to velice snadné, odsoudit a zesměšnit ten národní romantismus jako sentimentální kýč. Jenže - on to byl zároveň právě tento romantismus, který nám pomáhal přežít časy tuhého útlaku. Bylo to právě toto - citové, romantické - rozpomínání se na vlastní národ, na jeho slavnější minulost, na jeho nevykořenitelnou srostlost s touto nakonec přece jenom krásnou zemí, líbeznou krajinou, která nám dávala naději, že "my byli jsme a budem", že "nebude nám dáno zahynouti". Kdyby toho nebylo - této dozajista romantizující víry ve schopnost vlastního zmrtvýchvstání, pak dost dobře nevím, z čeho bychom v dobách naprosté beznaděje jinak mohli čerpat naši sílu k přežití.

    Ta Bílá hora - tady to ale opravdu někdy budí dojem, že Češi si myslí, že jsou v tom sami. Že jsou to vždycky právě jenom a pouze oni, kdo trpí. Kdo trpí pod zvůlí jiných, větších, mocnějších. Ano - kdo se jednou rozhodl své vigvamy rozbít kolem Řípu, tedy přímo na křižovatce všech evropských mocenských cest, sporů a válek - ten skutečně definitivně nemůže počítat s tím, že se nestane tím mostem, po kterém budou dupat okované boty vojáků všech možných armád, z jedné i z druhé strany.

    Ten "most" - o tom se dost často uvažovalo v souvislosti s národními dějinami a národním osudem, kromě jiného i v osmašedesátém, v té blahé naději že právě my bychom se mohli stát jakýmsi spojujícím mostem mezi Západem a Východem.

    Byly to tehdy - jak víme dnes - naděje bláhové. Ale - byly to proto naděje, ideje zcela principiálně mylné, nepřípadné, velikášské?... Tím bych si nebyl tak docela jist.

    My tím proslulým "srdcem Evropy", jejím středem, totiž doopravdy jsme. Není to naše zásluha; ale je to prostě fakt. Už právě čistě geograficky. A dá se naprosto říci: je to náš úděl. V tom smyslu negativním, jakožto průsečík všech evropských konfliktů a válek; ale naprosto nic nám nebrání v tom, abychom jím nebyli (či nestali se) i ve smyslu pozitivním.

    My totiž tím středem Evropy jsme nejen ve smyslu čistě geografickém. My jím jsme i ve smyslu národní mentality; a tedy i ve smyslu národního potenciálu, k takovým či onakým postojům a činům.

    My v sobě skutečně spojujeme tradici, myšlenkové vzorce, mentalitu jak Východu, tak ale i Západu. Něco takového o sobě dozajista nemohou říci takoví Rusové; a sotva obyvatelé Balkánu. Kromě nás (a Slováků) snad ještě Poláci. Maďaři asi spíše ne; ti nemají slovanský původ, a tedy ani tu "slovanskou duši".

    Já bych se vrátil ještě k jiné karikatuře, k té od Jiránka, číslo 3. Kde u mapy naší země stojí nápis "Vyhrazeno pro experimenty".

    Ano - právě tou naší středovou polohou, ale i středovou mentalitou mezi světem Západu a světem Východu jsme přímo predestinováni pro to, být polem pro experimenty, jak je možno tyto dva různé existenční koncepty spojit v jeden jediný provázaný celek. V tom roce osmašedesátém jsme se o takovýto experiment pokusili. Ten experiment svého času ztroskotal; ale to už je obvyklým osudem experimentů, že sotva kdy je úspěšným už ten úplně první.

    A tak by možná opravdu nebylo tak docela marné se na tento experiment zase jednou rozpomenout, a pokusit se o řešení v něm skrytého problému znovu - už s vědomím o jeho chybách, kterých je nutno se příště vyvarovat.

    Pokud je tu řeč o našem národním určení - jestli takové vůbec někde leží, pak právě v té naší pozici předělu mezi dvěma různými světy, mezi dvěma různými pojetími vztahu občana a státu, vztahu člověka k jeho světu. Opakuji ještě jednou: tato poloha, tato pozice není naší zásluhou. Je naším osudem; mnohdy prokletím, ale je možno ji pochopit i jako výhodu. A jako zadání.
    JP
    March 16, 2019 v 14.03
    Proč - a co - vyučovat o osmašedesátém?
    Tím je dána vlastně i odpověď na druhou otázku pana Profanta, tedy zda by ten rok osmašedesátý byl vhodnou (či snad dokonce potřebnou) učební látkou (alespoň) pro studenty českých gymnázií.

    Totiž: pokud by právě ten osmašedesátý byl skutečně koncentrovaným obrazem našeho národního osudu a našeho globálního postavení - pak by jeho problematika musela opravdu být vlastně učebním tématem číslo jedna.

    Ale - naprosto všechno by záleželo od toho, j a k ý m způsobem by se ty tehdejší události podávaly.

    Dnes mají na výklad oněch přelomových událostí faktický monopol antikomunisté. Nejde ani tak o to, že je to výklad - ovšemže - jednostranný. Ale jde především o to, že je pohled a výklad natolik plochý, že nežli aby ducha (žáků) rozvíjel, tak ho daleko spíše zcela ubíjí.

    Pokud bychom tento jednostranně ideologický výklad nahradili modelem pluralitním, jak to propaguje pan Karen - je velká otázka, zdali by z toho v konečném efektu reálně vzešlo něco jiného, nežli nějaká neorganická smíchanina výkladu ideologicky pravicového, a výkladu levicově ideologického. Kdy tedy jedna strana má svou pravdu, a druhá strana má taky svou pravdu. A u žáků nakonec vznikne pocit, že ze všeho nejlepší je k tomu všemu zaujmout neutrální stanovisko, a hlouběji se tím nesrozumitelným ideologickým propletencem už raději vůbec nezabývat.

    Pokud by totiž ta výuka o událostech toho tehdejšího dění měla opravdu mít svůj hlubší smysl - pak by zde napřed musela být dána schopnost právě onen zmíněný "propletenec" rozplést. Nezůstat stát jenom u vnějšího dění, u pouze politických (mocenských, vojenských...) aktů a událostí. Musela by tu být dána schopnost ten tehdejší konflikt pochopit v rámci zásadního konfliktu o charakter státu, o charakter vztahu občana a státu, jednotlivce a celku, o vztah principu autonomie a principu nadindividuální jednoty. Pokud - respektive dokud - takováto schopnost dána nebude, pak by bylo lepší ten osmašedesátý raději vůbec nevyučovat; protože všechno jiné by vedlo k výkladům zcela povrchním, a tedy vposledku nepravdivým.
    MP
    March 16, 2019 v 18.29
    Josefu Poláčkovi
    Nikoli, jde o osmičku s textem: "Podstata svobody tisku zůstala nedotčena, nemusím číst, co nechci."
    První věta souvětí je citace, takovouz frázi by nikdo spontánně nepoužil.


    MP
    March 17, 2019 v 10.13
    K tomu Co vyučovat o 68?
    Školní dějepis není totéž, co historické poznání, ale v určitém ohledu je na něm zcela závislý. Nedokáže suplovat historické osvojení tématu.

    K šedesátému osmému vyšla solidní řada monografií a je zpracovaná spousta archivů, pamětí, interview atd. Účastnická generace historiků odvedla obrovský kus práce. Diskuse vedená s odstupem ale dodnes ani pořádně nezačala. A proto nesedeminetoval ještě historiký humus,ve kterém by mohl školní dějepis pevněji zakořenit. Samozřejmě se o šedesátém osmem učí má a musí, ale řekl bych, že při tom je středoškolský kantor v situaci nahého v trní.
    JK
    March 17, 2019 v 13.13
    Školní pramen
    Ano, samozřejmě, že jde o "didaktickou simulaci" práce s historickým pramenem. Což ale vůbec nevadí, protože ty myšlenkové operace jsou podobné (i když samozřejmě zjednodušené)

    Já bych navrhl pracovní definici školního historického pramene velice obecně jako "každý záměrně didaktizovaný materiál, který má schopnost vypovídat o minulosti v tom nejširším smyslu slova."

    Důležité je "záměrně", protože například jenom pustit film bez pracovních listů či hluboké reflexivní diskuze je k ničemu.
    JK
    March 17, 2019 v 13.27
    Hádanka
    To je dobrá hádanka :) Zkusím ze sebe opět udělat nevzdělance a střelit od boku.

    Je to Kunderův Radikalismus a exhibicionismus? Tuším, že Kundera tam říká, že ta Havlova "normální západní svoboda tisku" je vlastně jenom mocenská nadvláda komerčních zájmů, žádná opravdová svoboda.

    Tak možná, že Neprakta reaguje na tohle? Chápu to tak, že svoboda tisku by měla být spojena i s "relevancí a pravdivostí médií", nestačí jenom mít "západní liberální" svobodu "nečíst žádný tisk, protože všechno je komerční bullshit".

    Střelil jsem kozla? :D Ještě tam byly další texty tuším (Střítecký? Nový?)...

    JK
    March 17, 2019 v 14.08
    1968 v hodině
    Já bych se vůbec toho roku 1968 nebál. Co třeba tematický blok založený na klíčové otázce "Bylo pražské jaro zábleskem jediné cesty, která může lidstvo zachránit před globální katastrofou?" (Kosík 1997) Dá se pracovat s různými prameny, fotografiemi, texty o údělu i se současnými záležitostmi, dá se zvažovat možná proměna odpovědí na tuto otázku (např. 1989 a dnes v době klimatické krize atd.)
    MP
    March 17, 2019 v 15.58
    JIřímu Karenovi
    Ne, jde o o pasáž, ve které Havel zpochybňuje Kunderův výrok o tom, co z nové politiky vydrželo. A vlastní formulace není z kanonických textů ke sporu o český úděl, ale z Falešného dilematu.

    Jinak potíž začíná tam, kde se ty dvě Kunderovy verze aktuální nesvobody tisku (,který podléhá diktátu buď byrokracie nebo komerce) staví proti Havlovu postoji. Havlova obhajoba plurality a svobody tisku v dobových esejích (Na téma opozice, Falešné dilema) z koncepce opozice a svobody slova v "již nikoli kapitalistické společnosti" (výraz Ernsta Fischera) a jeho formulace v Trialogu Hosta do domu na jaře 1969 se zcela shoduje Kunderovou (ne byrokratické diktatuře, ne diktátu komerce).

    Polemika o českém údělu byla opravdu polemika, to jest bylo v ni pravděpodobně důležitější to, jak si občas diskutující navzájem sofistikovaně a pečlivě nerozuměli, než rozvíjení tématu. Docela by to stálo za vysokoškolské čtení v semináři, pohrát si přitom s použitými stylistickými strategiemi a finesami, s dnes již zamlženým předporozuměním, s pozdějšími texty účastníků, klapkami na očích, které si nasazovali interpreti diskuse atd. (docela by mne to bavilo), ale zjednodušit do středoškolské hodiny bych to nezkoušel.

    Ten přístup, který k šedesátému osmému navrhujete, je zrušení jeho historicity. Nevím, zda rozvíjet historické myšlení právě tím.

    A co se týče “školního historického pramene” nic proti filmům, textům, karikaturám atd. A nic proti simulaci, bez té to nejde. Jen je nebezpečné, pokud to nazýváme “pramenem” a nikoliv prostě didaktickým materiálem. Mohli bychom zapomenout, že práve jen simulujeme a že ta “podobnost myšlenkových operací” je velmi vzdálená.
    March 17, 2019 v 17.29
    Pražské jaro by nebylo, kdyby nebylo února 1948. Nebo možná spíš října 1917. A protože únor ani říjen už nechceme, nebude už ani žádné pražské jaro.
    MP
    March 18, 2019 v 10.10
    Evě Hájkové
    A říjen 1917 by nebyl, kdyby nebylo srpna 1914.

    Také se dá říct: Pražské jaro by nebylo nebo vypadalo úplně jinak, kdyby nebylo XX.sjezdu KSSS a Chruščevova dopisu, kterým začalo období pokání a rehabilitací. A ani jedno by tudíž nebylo, nebýt stalinských čístek a moskevských procesů.
    Takových řad se dá vytvořit a dobře odůvodnit bezpočtu ke každé historické události.
    Jde o to, jak vyprávět o Pražském jaru po pádu sovětského reálného socialismu -- to, co chtělo Jaro napravit a v čem chtělo znovu uvolnit byrokraticky zablokované možnosti osvobození lidí, prostě není.
    JP
    March 18, 2019 v 12.56
    Jaký byl pramen Pražského jara?
    Ano, právě tohle je otázka všech otázek.

    Pane Profante, já nemám bohužel o těch četných monografiích o Pražském jaru příliš velký přehled, odsud z dálky mám nicméně takový pocit, že jestliže po Listopadu přišla fáze naprostého monopolu výkladu dogmaticky pravicového (tedy že se jednalo jenom o "boj dvou skupin komunistů o moc"), tak že v posledních dobách přece jenom došlo k pozitivnímu posunu tím směrem, že ty tehdejší události jsou (především mladší, ideologicky nezatíženou generací historiků) hodnoceny už podstatně diferencovaněji. Jako i vůbec celá éra socialismu. Že zde není spatřován už pouze a jedině útlak, ale že se už s určitým odstupem vytváří (či obnovuje) i pochopení pro to, proč se určité části společnosti se socialismem identifikovaly.

    Tento posun (tedy pokud skutečně existuje, v relevantním měřítku) je sám o sobě bezpochyby velice pozitivním krokem. Ale - on sám o sobě ještě nepostačí.

    Respektive všechny ty monografie a studie - ať jich budou třeba tisíce, a ať budou třeba v daném smyslu diferencované, pokud zůstanou stát jenom u toho co sami tehdejší účastníci si o tom mysleli a jaké měli představy a motivace, potud zůstanou stále vězet jenom ve sféře fenomenologické, jenom v té sféře jak se věci lidem bezprostředně jeví - ale tím se ještě žádným způsobem nedostaneme k samotné podstatě těch událostí. Která pak jediná může mít skutečný potenciál vytvořit i ten pravý "humus" pro tu školní výuku.

    Padlo zde slovo "emancipace". Budiž, zůstaňme u tohoto pojmu. Není to sice pojem (respektive aspekt) zcela primární, ale pro tuto chvíli je postačující.

    Ukazuje nám totiž s dostatečnou zřetelností jednu základní věc: že v tom tehdejším obrodném procesu se navzájem střetly dva zcela zásadní - a zcela nekompatibilní - projekty či modely lidské emancipace. Můžeme pro začátek zůstat i u té bezprostřední formy tohoto střetu, jak byla vyslovena zde: že se jednalo o konflikt mezi "byrokratickou nadvládou" (tj. totalitní mocí) na straně jedné, a mezi "komercí" (tj. nadvládě neosobních mechanismů trhu a kapitálu nad člověkem) na straně druhé.

    Už v této rovině se tedy jednoznačně ukazuje to základní dilema protagonistů Pražského jara: svým demokratizačním procesem chtěli člověka emancipovat od té nadvlády "byrokratické" totality - ale na straně druhé byl pro ně nepřijatelný stav, aby společnost zavedli (či spíše: zavlekli) zpět pod nadvládu bezduchého a asociálního kapitálu. Naprosto pregnantně ten postoj reformních komunistů k "čisté" politické demokracii (s neomezenou pluralitou politických stran) vyjádřil Čestmír Císař, ve svém projevu z dubna 1968: file:///D:/Dokumente/RP%201968/Císař%20o%20politické%20opozici%2029.04.png.html

    Jedná se o text vpravo od fotografie, pod mezititulkem "Delegáti odložili hlasování o svolání sjezdu".

    Velikost textu (pokud příliš malá) je možno změnit zoomem v nastavení vlastního internetového prohlížeče. Případně Windows-zoomem.

    V tomto Císařově projevu se naprosto jasně ukazuje zásadní dilema reformních komunistů: oni opravdu upřímně chtěli demokratizaci společnosti; ale nepřijatelná pro ně byla demokracie klasického občanského ("buržoazního") typu, protože ta by znamenala návrat ke kapitalismu, který oni považovali jak za historicky překonaný, tak ale i - a to především - za principiálně nehumánní, stojící v cestě pravé a substanciální emancipaci člověka.

    Když tedy setrváme u toho pojmu "emancipace", pak se nám zcela jednoznačně ukáží především dva zásadní momenty:

    1. ten tradiční pravicový výklad Pražského jara jakožto pouze konkurenčním boji dvou komunistických frakcí je zcela nesmyslný - neboť se nejednalo (pouze) o boj dvou politických seskupení, nýbrž jednalo se o střet dvou zcela protikladných principů, projektů lidské emancipace;

    2. v daném smyslu bylo celé Pražské jaro nikoli pouze nějakým historicky náhodným fenoménem československým - nýbrž tento střet byl systémově (a tedy i historicky) n e n á h o d n ý, nevyhnutelný a nutný. Pokud se tohle a právě tohle nepochopí - pak se z hlubší podstaty tehdejších událostí nepochopí naprosto nic.

    Byla tu řeč o tom, jaké byly historické prameny Pražského jara. Že ono by vůbec nevzniklo, kdyby... Kdyby nebylo Února, kdyby nebylo Říjnové revoluce...

    To všechno je dozajista svým způsobem pravda. Ale - ty kořeny a prameny toho reformního procesu jsou ještě mnohem hlubší, jsou principiálně systémové, tím jak je ten koncept p o u z e občanské, liberálně demokratické emancipace pouze dílčí, neúplný (a končící v té reálné nadvládě komerce respektive trhu a kapitálu nad člověkem) - pak o n s á m touto svou limitovaností nevyhnutelně vede k tomu, že v dějinách bude vyzkoušen i model zcela opačný, tedy model radikální emancipace materiální, sociální a kolektivistické.

    Bylo zmíněno, že ani ten pojem či moment "emancipace" není zcela primární; bylo by možno jít ještě hlouběji, k hlubším a principiálnějším určením systémovým; ale pro tuto chvíli postačí ten poznatek a vědomí, že - zopakujme si ještě jednou - Pražské jaro sice jako takové ve své konkrétní podobě bylo událostí dozajista historicky podmíněnou; ale že na straně druhé bylo jednou konkrétní manifestací zcela základního systémového konfliktu a pokusem, tento systém pozitivně vyřešit. A jak pravou a všestranně humánní emancipaci nemůže nabídnout nejen svět komunistické totality, ale ani svět liberálně demokratického kapitalismu, pak tento konflikt zůstává i nadále otevřený. A spolu s ním před námi zůstává otevřena nutnost pro tento konflikt nalézt nějaké pravé, to jest komplexní, syntetické řešení.
    JP
    March 18, 2019 v 13.07
    Výuka historie jako poznání obecného
    P.S. Ještě k tomu výkladu historie obecně: vůbec neměl nepravdu Hegel s tím, že jediné skutečné poznání je to, které dokáže odhalovat a určovat (v běhu nahodilých událostí) to, co je zákonité, nutné, podstatné.

    To co je tak či onak specifické, to jest historicky nahodilé - to může být předmětem zájmu historiků-specialistů, to je jejich obor.

    Ale o b e c n é poznání (a tedy i takové které je zprostředkováváno žákům ve školách) - to by nemělo být fixováno na ty pouze nahodilé, tedy vedlejší aspekty, nýbrž právě na to podstatné, zákonité. Jenom a jedině poznání podstatného může (mladému) člověku poskytnout skutečnou orientaci (osobní i občanskou) v jeho životě.
    March 18, 2019 v 13.46
    Pan Profant se zmiňuje o tom, že je těžké učit o Pražském jaru, když to, co chtělo napravit a uvolnit, už neexistuje.
    Možná se to týká historie obecně. Chceme vyjádřit pravdu o něčem, co bylo a už to není. I kdyby se nám tu pravdu podařilo celkem přesně vyjádřit (přičemž jistotu můžeme mít jen u toho, co sami pamatujeme), k čemu bude pravda, kterou stejně nikdo nepochopí?
    Skoro bych řekla, že k pochopení dějin musí trvat nějaká kontinuální kulturní tradice, jak je chápat a vykládat. Tradice, která se předává dál. Ostatně i k tomu, aby se lidé vůbec nějak domluvili, je zapotřebí, aby mezi nimi byla určitá shoda, jak kterému slovu či sousloví rozumět. Myslím si, že i to bude čím dál tím větší problém.
    March 18, 2019 v 14.03
    Já bych skoro řekla, že ve světě s tradicí a s kontinuitou se žije lépe než ve světě holém či prázdném. Ale na druhé straně, ta tradice by neměla být člověku vnucovaná.
    MP
    March 18, 2019 v 18.13
    Josefu Poláčkovi
    Stačí se podívat na stránky ústavu pro soudobé dějiny, najdete tam texty, které zpracovala nejprve komise historiků, později navazující týmy. Neřekl bych, že při tom vládl monopol pravicové interpretace a neřekl bych, že se bychom bez nich mohli obejít.

    Samozřejmě, interpretovat Pražské jaro jen jako střet dvou komunistických frakci může jen ideolog, blbec, zaťatec nebo Václav Klaus. Ale nejsem si jist, že to byla dvě naprostá vidění světa. To by pak byla ta interpretace docela snadná.

    Smrkovský, Kosík, Goldstücker, Kriegel, Procházka a další byli komunisté přesvědčením, biografií a hříchy, které jeden každý z nich pro ideologii a stranu spáchal. A. J. Liehm napsal Arthurovi Londonovi nadherný nekrolog s prostým názvem "Komunista" (Listy XIV, 6, prosinec 1986 - najdete je na scriptum.cz). Vlastně je to o společném vidění světa, které jedni dokázali rozšířit a druzí ne.
    JP
    March 19, 2019 v 9.31
    Co bylo a co není
    Na straně druhé se říká, paní Hájková, že "historia magistra vitae". Ty události, činy, střety, které se udály v minulosti a které tu už tedy aktuálně nejsou - ty je vždy možno zpřítomnit tím, že je pochopíme. Že pochopíme podstatu těchto konfliktů - a že pochopíme, že tato podstata se nakonec nijak zásadně typologicky neodlišuje od těch konfliktů, které my prožíváme - a vybojováváme - dnes.

    Takže my bychom si naprosto mohli vzít z minulosti poučení, ta minulost by mohla "být tady"; ale naprosto přesně jste to trefila s tou větou, že " k čemu bude pravda, kterou stejně nikdo nepochopí?"

    Právě a právě proto tady znovu a znovu kladu takový důraz na to, aby se při výuce historii (a to přinejmenším už od druhého stupně) nezůstávalo stát u pouze jevové stránky historických událostí (ať už ideologicky či "pluralisticky" pojímané) - nýbrž aby se zásadně postupovalo dále, k pochopení skryté podstaty těchto událostí. Protože když lidé vůbec nebudou mít schopnost k pochopení pravdy (a této schopnosti není možno nabýt bez systematického tréninku), pak nám opravdu veškerá pravda bude k ničemu. Nikdo jí nebude rozumět, a tak se jí také nikdo nebude řídit.
    JP
    March 19, 2019 v 10.18
    Buďto věříš...
    Ten článek "Komunista" o Arthurovi Londonovi jsem si našel, pane Profante (je to ročník XVI, kdyby to ještě někdo hledal).

    Co k tomu říci? Musím přiznat, že dnes mě tento nekrolog - nekrolog nejen nad jedním komunistou, nýbrž zároveň vlastně nekrolog nad komunistickou vírou vůbec - tento nekrolog mě tedy dnes nechal víceméně chladným. Jinak by tomu bylo dozajista v těch dobách, kdy jsem sám ještě v komunismus věřil - v jeho ušlechtilé ideály, v jeho ryzí čistotu, v jeho dějinné poslání. Jedině totiž tehdy, když je možno v danou věc věřit, se vnitřní (i vnější) konflikty jejích účastníků a bojovníků za ni jeví jako strhující dramata s nadčasovou, univerzální platností.

    Ale jakmile doba oné ideje pomine, jakmile se ukáže že byla pouze iluzí minulosti - pak se to, co dříve bylo dramatem, velice rychle mění v pouhou banalitu. Tam kde dříve bylo možno prožívat pocit osobního účastenství na osudech hrdinů revoluce - tam nyní zbývá sotva co více nežli neúčastné pokrčení rameny nad osobními tragédiemi těch, kteří uvěřili ve falešné bohy.

    Nejcennější z celého toho nekrologu tak zůstává jedna jediná krátká větička, kterou si Arthur London sám před sebou (i před Liehmem) obhajoval svou aktivní účast na praktikách stalinismu: "Buď věříš, nebo pochybuješ!"

    Ano, právě v tomto dilematu (a především: v této dichotomii) je obsažena veškerá životní tragédie i těch poctivějších komunistů. Veškerý jejich hřích před lidmi, před světem, před dějinami leží právě v tom, že oni - ačkoli zapřisáhlí ateisté - v ě ř i l i. Věřili bezvýhradně, věřili nekriticky, věřili slepě. Věřili i tam, kdy už věřit neměli, a věřit nesměli. V tomto smyslu má naprostou pravdu Havel, jak zde byl zmíněn: jakmile začnou tvé přátele zavírat do vězení, je konec. V tom okamžiku ztrácí svou platnost i ta zdánlivě nejvyšší idea. Je pro všechny časy lživé heslo "když se kácí les, létají třísky". Přesně naopak platí: podle jejich ovoce poznáš je. Žádná revoluce nemůže ospravedlnit vraždy; ale podle prováděných vražd se naprosto neklamně pozná charakter (respektive bezcharakternost) revoluce.

    Absolutní dilema jakékoli víry je právě v tomto: Jediná pravá víra je ta bez pochybností.

    Ale: jediná p r a v d i v á víra je ta, která je neustále doprovázena, a znovu a znovu přezkušována palčivou výhní pochybností.

    Jak už jsem napsal (a snad i: přiznal), i já jsem kdysi sdílel víru v komunismus. Ale, tolik snad mohu říci: nikdy to nebyla víra slepá, nikdy to nebyla víra nekritická. Vposledku je vždy nutno rozhodnout se mezi vírou a pravdou.
    JK
    March 19, 2019 v 10.49
    Obecné zákonitosti dějin
    Problém je v tom, že současná historická věda neuznává žádné "obecné transcendentální zákonitosti Dějin" (dějin koho? jakých dějin? zákonitosti čeho?)

    Nezdá se, že by dějiny byly mechanický stroječek, který se dá objektivně popsat. Všehny tzv. "obecné velké zákonitosti" byly doposvad veskrze intepretační racionalizační dobové ideologické řečové operace, což lze dokázat.

    Lidský mozek také trpí narativní degenerací (viz Jerom Bruner). Prostě si dotváří příběhy, vytváří si zcela umělou paměť událostí, které se nikdy nestaly, snaží se osmyslnit nesmyslné, konstruuje pochopitelné konstrukty, je neuvěřitelně ovlivnitelný sugescí atd.

    Vždyť i někteří pamětníci holocaustu vzpomínali ve scénách z Schindlerova seznamu. Člověk a jeho mysl je prostě příliš omezený a determinovaný (nevědomí, biologická struktura, geny, neexistence svobodné vůle atd.) a i kdyby něco takového teoreticky existovalo, je pochybné se domnívat, že by to dokázal objektivně odhalit.

    Prostě nelze žáky ve fyzice učit, že teorie relativity neexistuje, dokud teorie relativity hraje ve vědeckém paradigmatu roli základního pilíře. Dějepis musí vychazet ze současné vědy, holt nedá se svítit.

    Ale kdo ví, třeba historiografie projde někdy v budoucnu zásadní revolucí a překvapeně objeví "Božské Obecné Zákonitosti Dějin", které empiricko-mysticky-vědecky-duchovně prokáže.

    Současná fyzika spíše naznačuje, že čas neexistuje a že se možná všechno děje najednou.

    Mně to příjde zajímavější, než se pořád patlat v konceptech spekulativní filozofie dějin 18-19. století.

    https://www.national-geographic.cz/clanky/cas-neexistuje-vsechno-probiha-najednou-tvrdi-respektovany-fyzik.html

    March 19, 2019 v 12.02
    Jedna z takových zákonitostí dějin - dokonce taková, kterou nepředpovídal ani Marx - je ta, že revoluce požírá vlastní děti.
    To je poznámka k větě pana Poláčka "věřit falešným bohům".
    MP
    March 19, 2019 v 15.14
    Evě Hájkové a Jiřímu Karenovi
    "Revoluce požírá vlastní děti" je diktum z Francouzské revoluce a Marx ho znal. Ostatně známe to už z bible, Bůh dobře věděl, proč ani Mojžíš nevstoupil do země zaslíbené. Rozhodně to nemusí znamenat, že bozi revoluce byli falešní. A spíše než zákonitost je to povzdech nad cenou, kterou platíme, povzdech fakticky vždy sporný: Talleyrand, Fouche, Napoleon byli právě tak děti revoluce jako Marat a Saint-Just, Stalin právě tak jako Trockij.

    Jinak záleží na tom, co pod pojmem zákonitosti dějin rozumíme. S těmi transcendentní pracují i dnes velcí historici a nevím, že by v historické vědě trval nějaký konsensus o jejich neuznávání. Čtu si teď právě poslední Assmanovu knihu z podzimku minulého roku o diskusi kolem axiální doby a dělej, co dělej, bez té šifry transcedence by to nenapsal -- a přemýšlím, kdo by mi s vážnou tváří do očí tvrdil, že Jan Assman není významný historik.

    A už vůbec nevím, co s tím má dělat povídání nějakého fyzika; to, že všechno probíhá najednou věděl už sv. Augustin (abychom se nepatlali jen v té spekulativní filosofii 19. a 21. století, když je to pro Vás španělská vesnice). Jen také věděl, že z perspektivy hřísné a spásitelné, tedy konečné, smrtelné, milující a trpící lidské bytosti -- jinými slovy "člověka žijícího uprostřed dějin" (to je sice Jacob Burckhardt, tedy 19. století, ale ten neměl spekulativní filosofii vůbec rád)-- jsme v čase od konečků prstů až po vlasy na hlavě.
    MP
    March 19, 2019 v 15.35
    Josefu Poláčkovi
    Mě ten nekrolog nenechal klidným právě proto, že jsme komunistickou víru nikdy neměl.

    Bylo mi osm, když mi sovětská vojska poskytla možnost poprvé vidět krev člověka ležícího na ulici; rozeřvaného oficíra, který odmítá pustit přes most sanitku; možnost podívat se z očí do očí nabitému protileteckému dvojčetí (představení jen pro mě, dospělí byli na podobný pohled při procházení checkpointem -- vidíte, už ani nevím, jak se to řekne rusky-- příliš vysocí). A pamatuji si, že celou tu dobu, co jsme s dědou procházeli přes čerstvě okupovanou Prahu domu, jsem opakoval "To nejsou Rusové, to jsou nacisti". Protože jsem z televize a novin věděl, že takhle se chovají jen nacisti. Sladká doba nevinnosti, ale nějak mi to uzavřelo cestu k jakékoli myšlence o socialismu, která by byla spojena s tímhle. Pedagogika dějin -- to bude asi taky v Karenově kódu zakázané sousloví.
    March 19, 2019 v 18.56
    M. Profantovi
    O francouzské revoluci Marx samozřejmě věděl. Ale nevím, jestli počítal s tím, že své děti požere i ta komunistická.
    Ostatně, o problematičnosti násilí věděl už Ježíš, který při svém zatčení řekl jednomu z učedníků: „Schovej svůj meč! Kdo s mečem zachází, mečem také schází."
    Ledaže by šlo o revoluci sametovou. Ale tu už jsme tady měli a přinesla nám akorát návrat kapitalismu, kterého jsme se předtím chtěli zbavit.
    March 19, 2019 v 18.58
    Odebrat majetek nejbohatším, jak si to představuje pan Macháček, není zas tak velký problém a mohl by to udělat i demokratický stát. Otázkou je, co by pak následovalo.
    JP
    March 20, 2019 v 12.38
    Zákonitost dějů
    Pokud by to snad někdo jenom zběžně přeskočil: zdůrazňuji znovu, že jsem nenapsal "zákonitost dějin", nýbrž "zákonitost dějů".

    Pane Karene, Vy naprosto dokonale protiřečíte sám sobě. Na straně jedné pro oblast fyzikálních dějů a procesů plně uznáváte, že zde existují základní zákonitosti, které a p r i o r i determinují, jakým způsobem tyto děje budou probíhat; a na straně druhé pro děje ve sféře společenské působnost takovýchto faktorů a zákonitostí zcela principiálně odmítáte. Opravdu nemáte pocit, že je v tom nějaký rozpor?

    Vy sám jste přece vysoce ocenil dílo M. Veverky "Evoluce svým vlastním tvůrcem". Já jsem se k té knize dostal teprve až právě teď, jsem zatím ještě na jejím počátku; ale už teď je možno konstatovat, že bezpochyby jedinečná přednost jejího autora leží právě v tom, že v š e c h n y děje v tomto vesmíru spojuje v jeden jediný vnitřně provázaný, konzistentní celek. Že tedy v žádném případě není přípustné říci: "Tady je sféra fyzikálních částic, tady platí objektivní zákony - a tady je sféra pohybu organického, biologického a společensko-dějinného, tady neplatí zákonitosti žádné!". Pokud byste opravdu i nadále chtěl tvrdit, že pro oblast pohybu společensko-dějinného neplatí žádné zákonitosti (které je tedy také možno odpovídajícím způsobem určit) - pak v takovém případě daleko spíše důkazní břemeno leží u Vás.

    Ten pohyb společensko-dějinný - ten je samozřejmě nesrovnatelně složitější, zprostředkovanější, různoběžnější, nežli ten pohyb ve sféře fyzikální. A tím je také mnohem obtížnější (a ovšem i problematičtější) v tomto zdánlivě chaotickém pohybu objevit nějaké pravidelnosti, zákonitosti. (Mimochodem, jeden konkrétní příklad takovýchto zákonitostí jsem před chvílí analyzoval pod textem pana Macháčka o tom, jak "Změnit svět".)

    Tu věc je možno postavit vlastně i zcela jednoduše. Položme si otázku: je tento svět (tj. svět lidí a jejich dějin) vnitřně s t r u k t u r o v a n ý, anebo ne? Pokud ne, pak skutečně neexistuje žádná zákonitost; pak by ovšem celé dějiny lidstva byly pohybem naprosto nahodilým, chaotickým, odnikud nikam. Pak by ovšem ani nemělo smyslu o něm cokoli vyučovat; neboť co by bylo možno rozpoznávat - a učit - o chaosu, kromě toho že je naprosto chaotický?...

    A naopak: pokud je tento (lidský) svět nějakým způsobem strukturovaný - pak v něm působí zákonitost. Každá struktura - pokud je nějakým způsobem stabilní - zároveň znamená zákonitost, neboť veškeré dění preformuje ve smyslu své vlastní strukturace.

    Pokud bychom v dějinách neuznávali žádné zákonitosti, pak by se veškerá výuka dějinám musela zredukovat v podstatě na toto:

    "Karel IV. se narodil tehdy a tehdy, během svého život absolvoval tolik a tolik bitev, zúčastnil se tolika a tolika diplomatických jednání, a zemřel tehdy a tehdy." Čili - skončili bychom, pane Karene, přesně u těch naprostých dějinných efemerit, proti kterým Vy sám přece tak angažovaně bojujete.

    A pokud k těmto efemeritám, k těmto dějinným nahodilostem nepřidáme nic vice nežli ten - o sobě naprosto banální - poznatek, že tehdy ti přímí účastníci ty události interpretovali n ě j a k j i n a k než jak to činíme dnes my: pane Karene, tak tím se opravdu ještě nijakým způsobem neosvobodíme, nepozdvihneme z okruhu těch historických efemerit.

    Vraťme se k tomu Karlovi IV: jestli má výuka o jeho životě a jeho působení má vůbec mít nějaký smysl, pak právě jenom v poznání toho, co v jeho jednání, v jeho aktech mělo význam univerzální, obecný. Jinak řečeno: které poznatky tu mají obecnou platnost. A - co má platnost obecnou, to je bez dalšího zákonitostí.

    U Karla můžeme například - a to velice názorně, mimochodem - pozorovat a analyzovat obecnou stukturaci (a tedy: zákonitost) moci. Můžeme pozorovat střet (přirozené) snahy panovníka posílit svou moc individuální, centralizovanou; kterážto snaha ovšem naráží na snahy zájmové skupiny velkých feudálů o udržení vlastních mocenských pozic. Stejně tak zde můžeme pozorovat zárodky konfliktu třídního; který v plné síle propukl až v souvislosti s husitským hnutím.

    Můžeme zde ale také pozorovat střet, prolínání faktoru ryze pragmaticky-mocenského na straně jedné, a faktoru transcendentálního (religiózního) na straně druhé - tedy střet který prolíná celé lidské dějiny, a jako takový je zřejmě možno ho takové považovat za svého druhu zákonitost.

    A tak dále a tak dále; opakuji ještě jednou (a jsem v tomto smyslu s Hegelem zcela zajedno), že jediné pravé poznání je to, které se oprošťuje od bezprostřednosti jednotlivých (historických) fenoménů, a za jejich zdánlivou nahodilostí a chaotičností dokáže objevovat a odhalovat to obecné, univerzální, zákonité.

    Což ostatně platí stejnou měrou právě i pro tu fyziku.
    JP
    March 20, 2019 v 12.50
    Demokracie a majetek
    To je opravdu zajímavá myšlenka, paní Hájková: mohl (směl) by demokratický stát vzít majetek (super)bohatým?

    Podle Aristotela je právě toto podstatou demokracie: lid-démos (chudý) má zájem rozdělit si majetek bohatých. A pokud bude zavedena "čistá" demokracie (tedy ryzí, bezprostřední vůle lidu) - pak to tento lid také udělá, ten majetek bohatých si přivlastní.

    Aristoteles ale zároveň konstatuje: když si lid ten majetek oligarchů tímto způsobem "rozkulačí" - pak se z něj stane majetek neproduktivní. Protože ten lid ho zkonzumuje, pro svůj bezprostřední, okamžikový požitek.

    Proto také Aristoteles nakonec preferuje kombinovaný model demokracie - oligarchie. Ten celek nesmí být příliš nespravedlivý, musí dávat lidu co jeho jest; ale na straně druhé, tu produktivní funkci majetku daleko lépe obhospodaří ta oligarchie.

    Což pak souvisí s tou Vaší otázkou, "co by se stalo potom". To už jsme nakonec jednou zažili, když byl v socialismu veškerý majetek odevzdán "do rukou lidu". Stará - produktivní - oligarchie byla vyvlastněna, a na základě toho "všelidového vlastnictví" se pak stejně vytvořila oligarchie nová. Ovšem produkčně neschopná, takže svou nadvládu musela udržovat holým násilím.
    JP
    March 20, 2019 v 13.01
    Pane Profante, tohle opravdu nějak nechápu: jestliže jste nikdy nestál na pozicích komunismu, proč a z jakých důvodů se Vás mohly osobně dotýkat niterné, ideové konflikty a tragédie komunistů? Pokud jste tedy nikdy nebyl komunistou, musel jste být antikomunistou; a komunisté tedy museli být zákonitě Vašimi (přinejmenším ideovými) odpůrci, neřkuli nepřáteli. A tragédie našich nepřátel - ty nikdy nejsou tragédiemi našemi. Nikdo z nás asi nebude prolévat slzy nad tím, že takový Hitler byl nakonec donucen sám si vpálit kulku do hlavy, když se mu naprosto zbortil a zhroutil jeho sen o "Tisícileté říši".

    Jako tragédii to ovšem tehdy pociťovala většina Němců; ale stejně tak to naprostá většina dnešních Němců za žádnou tragédii nepovažuje. Což souvisí právě s těmi "falešnými bohy": dokud jsou bohové živí (tedy je na ně věřeno jako na pravé) - potud jsou osudy jejich bojovníků pociťovány jako heroické, respektive tragické.

    Jakmile jsou ale tito bozi mrtví - pak, opakuji ještě jednou, osudy jejich knězů a jejich válečníků se mění v pouhou banalitu. Pokud nejsme sami komunisty (tedy když jsou "bohové komunismu" mrtví) - pak nás ani osudy protagonistů komunismu nijak nezajímají, můžeme nad nimi pouze nedotčeně pokrčit rameny.
    MP
    March 20, 2019 v 15.56
    Josefu Poláčkovi
    Antikomunismus má dva významy. Jeden používala komunistická strana a v kostce se dal vyjádřit slovy: "Kdo nejde s námi, jde proti nám."
    Druhý rozebrala vynikajícím způsobem Hannah Arendtová ve dvou textech z druhé poloviny padesátých let. Tento antikomunismus byl podle ní jakousi inverzí komunismu, zdůrazňovala podíl exkomunistů na jeho vzniku. Dějiny dvacátého století podle něj byly určovány střetem bolševické revoluce se svobodným světem (kapitalismem), stejně jako v komunistickém pojetí, jen znaménka byla opačná. Typická věta v diskursu tohoto druhého antikomunismu zní: Pinochet se možná dopustil nějakých násilností, ale zachránil zemi před bolševismem.

    Tím druhým typem antikomunisty jsem nikdy nebyl a považuji ho za hřích proti duchu, příslušnost k tomu prvnímu nemohu popírat.

    Žiji v zemi, kterou utvářeli lidé, věřící v komunismus, v nacionalismus, v Boha takového a onakého. Moji nejoblíbenější básníci byli komunisté (jeden do vyloučení, druhý celý život, třetí do té doby, než mu to zlomilo srdce), katolíci a ateisté, nedávno jsem vydal monografickou studii a výběr překladů z marxistického (v bolševickém kódu "antikomunistického") Herberta Marcuse a to bych neuměl, kdyby ho nemohl číst souhlasně a sympatií.

    Rád žiji s lidmi, ne vedle nich a rád mluvím s těmi, kteří mají jiný obraz světa než já. Proto se jim snažím rozumět a proto mě může dojmout Liehmův "Komunista" stejně jako bezmocný bůh Etty Hillesum nebo Karla Čapka, katolické verše Karla Kryla -- nikdo z nich nevzývá mé bohy a já od těch jejich nic nečekám, ale svět je s nimi (těmi bohy, které nevzývám) zabydlenější místo k životu.
    JK
    March 20, 2019 v 18.06
    Zákonitosti dějin
    Tady záleží, jak definujeme ty pojmy - evidentně tam každý vidí něco jiného, pravda. Nepřesně jsem se zřejmě vyjádřil.

    Podle mě je třeba odlišit "objektivní transcendentální Smysl dějin" (šifru, kterou do dějin vepsal "Bůh" a kterou můžeme odhalit, když budeme pilní) a "neosobní mechanismy dějinného vývoje" (např. vývoj od vzniku atomu hélia k globální společnosti - Veverka tomu říká "nárůst komplexity", "evoluce" atd.).

    To první si myslím, že je matoucí, nepoznatelné a spekulativní, to druhé zřejmě "objektivně existuje" a lze to poznat, popsat a učit.

    Popsání strukturálního vztahu ve středověké společnosti přece není "zákonitost dějin". Ty pojmy se nějak mlží.

    A ano, myslím si, že současná fyzika by měla do společenských věd výrazněji dloubnout. Ostatně proč historici nezačínají vznikem času? A co je to vlastně ten čas a minulost?
    March 20, 2019 v 19.00
    Ovšem ta "šifra, kterou do dějin vepsal "Bůh" a kterou můžeme odhalit, když budeme pilní", což Jiří ji staví do protikladu k "neosobním mechanismům", to není v zásadě vůbec nic křesťanského. Nazvala bych to spíš gnosticismem.
    Poznání toho, že Bůh má se světem plán, záleží čistě na jeho milosti, nikoliv na lidském úsilí. Není to lidská zásluha, a proto se člověk nemůže povyšovat na ty, kteří nic "neodhalili". Ani "šifru" ani "neosobní mechanismy".
    MP
    March 20, 2019 v 21.37
    Jiřímu Karenovi
    Smysl dějin může být buď objektivní nebo transcedentní. Nemusí být také žadný, pohromadě ty dvě charakteristiky nedávají smysl. A šifra, kterou do dějin vepsal Bůh už nemá s historickým poznáním vůbec nic společného.
    Jenom to neznamená, že záleží na tom, "jak definujeme ty pojmy". Ty pojmy jsou definovány a vzhledem k tomu, že pojem transcedence není empirický pojem, jsou definovány jednoznačně. Můžeme diskutovat o imanenci a transcedenci v dějinách, můžeme si bez té transcedence zkoušet vystačit, ale nemůžeme používat pojem transcedence libovolně.

    Historický čas a fyzikalní čas jsou rozdílné a fyzik nám k tomu moc neřekne.
    PK
    March 21, 2019 v 7.31
    "Vtipné" průpovídky o gulagu, a k tomu smajlíky - to je úroveň "scény", ve které se pohybuje soudruh Krupička.
    JP
    March 21, 2019 v 13.30
    Není mi tak úplně jasné, pane Krupičko: poslal by mě (zmrtvýchvstalý) Stalin do gulagu proto, že jsem ho označil za oligarchu - anebo proto, že jsem jeho pětiletky označil za nevýkonné?

    On měl soudruh Stalin takovou docela půvabnou maximu: "Kde je člověk - tam je problém. Žádný člověk - žádný problém!" A tak ty své potenciální "problémy" nechal prostě postřílet.

    Vzhledem k tomu, že já svým neustávajícím šťouralstvím jsem takovým "problémem" vlastně pro všechny, pak by mě za daných okolností sotva mohlo čekat cokoli jiného.
    JP
    March 21, 2019 v 14.31
    Transcendentální a imanentní zákonitosti dějin
    Ano, pane Karene, je opravdu na čase ujasnit si pojmy.

    Především: on jaksi žádný rozdíl mezi "imanentními" a "transcendentálními" zákonitostmi neexistuje. Totiž: nikoli objektivně. Zákonitosti buďto jsou, anebo nejsou. To jenom my - kteří se na to vždycky nevyhnutelně díváme "zvnějšku", si to uměle dělíme do různých kategorií.

    Ujasněme si napřed rozdíl (respektive přesněji: vztah) mezi zákonem ryze fyzikálním na straně jedné, a zákonem "ideálním", nehmotným, na straně druhé.

    Já zůstanu u toho Veverky. Tam je jedna pasáž, která mě opravdu zaujala. Totiž tam, kde líčí, jak už ten způsob, jak se (po vychladnutí žhavého vesmíru) kolem prvních atomových jader začaly řadit elektrony (a tím vytvářet první zárodky pevné hmoty respektive látky, tak jak ji chápeme dnes).

    Ty elektrony se do těch oběžných drah - orbitálů - kolem těch jader neřadily nijak náhodně, nijak libovolně; nýbrž podle c e l ý c h, jednotkových násobků kvantové energie. Každá vyšší dráha je tedy nikoli 0,9násobkem, ani 1,1 (či jakýmkoli jiným) násobkem - nýbrž přesně a exaktně jedna celá, nulovým násobkem.

    To znamená: ten reálný, materiální, fyzikální poměr (a to jest, struktura hmoty) tu byl zcela evidentně dán předem, apriori - ryze matematicky, čili "ideálně", nehmotně. A tato struktura, tento zákon tu byly dány už apriori - ještě dávno předtím, než tato hmota (látka) našeho současného vesmíru ještě vůbec vznikla!

    Ještě jednou: bylo tu tedy dáno jakési o sobě nehmotné, ryze matematicko-logické apriori, které vytvářelo obecnou strukturu, do které ty hmotné částice po svém vzniku "vstupovaly", a mohly se reálně chovat (udržet) jenom v tomto předem daném rámci.

    V tomto smyslu je tedy stejně tak možno říci: tyto apriorní, nehmotné struktury jsou "transcendentní" - nejsou vázány na bezprostředně přítomnou (fyzikální) skutečnost, existovaly už před ní a nezávisle na ní.

    Veškerá f i l o z o f i c k á transcendence (ponechme teď stranou tu religiózní, to je speciální případ) není nakonec ničím jiným, nežli právě toto: snaha o nalezení, formulování jistých určení, daností, zákonitostí, které mají absolutně logický charakter, z toho důvodu mají nezměnitelnou a apriorní platnost pro všechny formy a podoby jevového světa.

    Ten rozdíl mezi "imanentní" a "transcendentální" není svým způsobem nic jiného, nežli rozdílem mezi indukcí a dedukcí.

    Znovu připomínám, že to dělení na "imanentní" a "transcendentální" je jenom naše vlastní, umělé.

    My stojíme před určitým světem, který se nám napřed jeví jako zcela chaotický. Je to nepřetržitý proud určitých, o sobě jednotlivých fenoménů respektive událostí. Které my napřed zažíváme právě jenom jako jednotlivé.

    Ale postupem času (a naší zkušenosti) zjišťujeme, že některé fenomény se opakují. Že nejsou tak chaotické jak jsme si mysleli, nýbrž že mají určitý řád. Že vykazuji určité pravidelnosti, které my pak můžeme formulovat jako zákonitosti. A veškeré naše poznávání světa sestává nakonec z rozpoznávání těchto zákonitostí. To platí o světě fyzikálním naprosto stejně, jako o sféře pohybu organického, biologického i antropologicko-kulturního. Čili o dějinách.

    Problém je v tom: čím složitější fenomény či struktury zkoumáme - tím více se doslova utápíme v té jejich komplexitě, čili v jejich "chaosu". Ten induktivní způsob našeho myšlení, tedy postup od jednotlivého fenoménu k obecné zákonitosti - ten nás může dovést jenom k určité hranici. Nad touto hranicí se nevyhnutelně ztrácí, rozplývá v té nekonečné mnohosti působení různých momentů a faktorů.

    Právě z toho důvodu už staří řečtí myslitelé celou věc obrátili, postavili na hlavu; a namísto nekonečného zkoumání jednotlivých fenoménů přímo postavili otázku toho Apriori. Zcela nejobecnějších, absolutních, logicky nevývratných určení; z kterých pak lze z p ě t n ě odvozovat, dedukovat vlastnosti a zákonitosti sfér a fenoménů konkrétnějších.

    Právě proto například Hegel svou "Fenomenologii" začíná dialektikou kategorií "Bytí" a "Nic". "Bytí" je absolutní, nejvyšší, nejobecnější filozofická kategorie; není nic, co by nezahrnovala, co by v ní nebylo obsaženo. Jenže - a právě tohle Hegel geniálně rozpoznal - tato kategorie je zároveň ta n e j p r á z d n ě j š í; protože ve své obecnosti je zcela abstraktní. Je v ní všechno - a zároveň nic. Na tomto základě Hegel rozvíjí celou svou dialektiku Bytí - Nic; kterou pak dále rozvíjí směrem "dolů", směrem ke konkrétnějším určením Bytí, za pomoci kategorií které převzal od Aristotela (jsoucno, existence, prostor, čas...).

    Hegel tedy z a č í n á transcendencí, absolutnem - a tuto transcendenci pak dedukuje ke konkrétnímu, až k fyzikálnímu, organickému a dějinnému.

    Je samozřejmě možno vést dalekosáhlé diskuse o tom, do jaké míry je tento konkrétní Hegelův model skutečně logicky konzistentní, do jaké míry je skutečně tak logicky nevývratný, jak on byl sám přesvědčen. To všechno je předmětem pro specificky filozofické úvahy, analýzy a disputace.

    Tady pro nás je ale rozhodující jedno: že to tzv. "transcendentno" opravdu není jenom nějakým výmyslem jakýchsi podivínů, nějakou chimérou, prázdnou spekulací.

    Toto "transcendentno" - opakuji ještě jednou - nastupuje tam, kde selhávají možnosti našeho přirozeného, induktivního způsobu poznávání skutečnosti. Kde už se dále nemůžeme dostat "zdola nahoru", k poznávání obecnějších struktur a zákonitostí - tam nám nezbývá nic jiného nežli celou perspektivu našeho pohledu obrátit, a začít uvažovat a myslet deduktivně, "seshora dolů".

    Tato "transcendentální" určení, tyto zákonitost pak samozřejmě "vpisují svůj kód" i do v š e c h jednotlivě existujících fenoménů našeho jsoucího světa; a tedy i do všech událostí a procesů dějinných. Napohled je tam "neuvidíme", naším obvyklým induktivním pohledem. Ale - je možno je tam objevit, když už (díky naší dedukci) víme kde je hledat.

    Je to asi něco podobného, co Veverka píše o gravitaci: ty gravitační síly jsou o sobě příliš slabé, nežli aby se nějak mohly projevit v jednotlivých částicích. Ale - když začneme zkoumat chování velkých celků, velkých shluků hmoty, pak se najednou tyto o sobě tak slabé gravitační síly stanou silou určující.

    Takže tolik asi k vyjasnění pojmů o tom, co je míněno pojmem "transcendence". A proč jsou přese všechno dobré důvody k tomu, tuto rovinu transcendence považovat za zcela reálnou; a to i v procesech antropologicko-dějinných.
    PK
    March 21, 2019 v 18.36
    Ale pane Krupičko, vy opravdu nevíte, že já jsem byl jednou z prvních obětí sektářských čistek v této ultralevičácké skupině? Každopádně před vámi. Jestli ne, tak už to tedy víte.

    Je to zákonité: v každé ultralevičácké skupině, ať na facebooku nebo v "normálním" životě, musí dříve nebo později dojít k sektářským bojům a čistkám.

    A když jsem do ní vstupoval, nic nenasvědčovalo tomu, že je to ultralevičácká skupina, resp. že se takto vyvine.

    Každopádně jak je vidět, tak jste si kašpárkovské manýry (ano, samozřejmě, narážím na jejího povedeného správce Jana Kašpárka) odnesl i mimo skupinu: tedy ty "vtipné" hlášky o gulazích a Stalinovi - akorát tady jste k tomu nemohl připojit obrázek s rozchechtaným Stalinem, že.
    JP
    March 28, 2019 v 10.29
    O té kontroverzi mezi Havlem a Kunderou se dnes v Právu (Salon) rozepsal i Petr Pithart. Pithart ovšem k meritu věci dokáže sám sotva přidat něco objevného; jenom ještě trochu více specifikuje ten čistě časový rozdíl, kdy Kundera svůj optimismus mohl ještě do jisté míry čerpat z euforie odporu proti okupaci, zatímco Havel svou odpověď psal o několik měsíců později už za podmínek zcela změněných, kdy už se normalizační režim začal pevně usazovat do sedla. Jak to Pithart formuluje, kdy už zase "cenzoři pracovali na tři směny".

    Takže jediný Pithartův vlastní závěr je nakonec ten, že "my Češi nejsme zas tak malí, vejde se do nás Kundera i Havel". Což je svým způsobem pravda; ale jak řečeno je to obsahově značně chudičké konstatování.
    + Další komentáře