Zachránit liberální hodnoty před liberály

Jiří Karen

Jiří Karen se zamýšlí nad nově vydanou knihou Erika Taberyho, která podle něj poukazuje na limity českého liberálního myšlení a provokuje k otázkám, zda a čím je nahraditelné.

Šéfredaktor Respektu Erik Tabery nedávno vydal knihu s názvem Opuštěná společnost s podtitulem Česká cesta od Masaryka k Babišovi. Jedná se o esejistickou reflexi prominentního českého liberálního intelektuála, v níž se snaží odpovědět na otázky spojené se stavem současného světa a české společnosti. Unikátním způsobem v ní odhaluje limity českého liberálního myšlení. Může být cyklická zapouzdřenost liberálů inspirací pro levicový emancipační projekt?

Liberálové a (autentická) levice si často navzájem nemohou přijít na jméno. Ti první obviňují druhé z nebezpečného revolucionářství, zatímco druzí nadávají prvním do systémových konformistů a obhájců represivního statu quo. Při bližším pohledu se však ukazuje, že obě skupiny sdílejí řadu důležitých hodnotových východisek. Liberálové a levice se spojují ve společných bojích proti fašizaci společnosti, na akcích anarchistů vystupují Jiří Dienstbier anebo Martin C. Putna. Kde je tedy zakopán pes?

Erik Tabery ve své knize přináší rozsáhlou analýzu problémů, které spatřuje v české společnosti. Kritizuje malý zájem lidí o veřejné záležitosti a politiku, varuje před hrozbou soukromých médií, poukazuje na nebezpečné izolacionistické tendence, které neřeší reálné problémy globalizace. Ve svém tažení se opírá o českou demokratickou tradici a o jména jako Masaryk, Havel, Peroutka a Patočka. Demokratickou impotenci Čechů si vysvětluje diskontinuitou bouřlivých českých dějin a absencí vztahu k zakladatelským osobnostem a jejich hodnotovému odkazu. Zatímco v USA zmiňují otce zakladatele při každé příležitosti, Češi se Masarykovým humanismem zaklínají jenom zcela výjimečně.

Taberyho argumentační linie odkrývá nepřekročitelné deficity liberálního myšlení, které si vysvětluje selhávání liberálních demokracií nedostatkem liberalismu v hlavách nevzdělaných lidí. Repro informuji.cz

Tabery kritizuje negativistické vymezování se PROTI, čímž diagnostikuje protofašistické tendence v české společnosti, které odmítají Evropskou unii jako takzvaný neomarxistický projekt a bojují proti domnělé invazi uprchlíků. Upozorňuje na fakt, že žádné z těchto hnutí nedokáže nabídnout pozitivní alternativu. Tito antagonisté nenabízejí nic nového. Sám se otevřeně staví za masarykovský humanismus, jehož jádrem je podle něj důraz na důstojnost každé lidské bytosti. Tvrdí, že ideály Otce zakladatele nijak nezestárly a že vlastně není třeba nic moc nového vymýšlet. V diskusích při křtu své knihy se pozastavuje nad nebezpečnou tendencí Čechů, kterým „běžná demokracie nestačí, potřebují revoluční cestu“. Místo aby si Češi pokorně uvědomili své místo na zemi, potřebují neustále kverulovat. Tedy nic nového pod sluncem, stará dobrá demokracie, stará dobrá totalita, boj je nalinkován a jedeme dál.

Nepřekročitelné deficity

Celá Taberyho argumentační linie odkrývá nepřekročitelné deficity liberálního myšlení, které si vysvětluje selhávání liberálních demokracií nedostatkem liberalismu v hlavách nevzdělaných lidí, podobně jako neoliberální ekonomové radili v situaci ekonomických katastrof způsobenými neoliberální politikou více volného trhu, deregulace a privatizace.

Problém nastává ve fázi, kdy se snaží najít vysvětlení, proč vlastně najednou lidé volí Donalda Trumpa a tolik nenávidí společenské elity a intelektuály. Na jedné straně lze vidět jakési laskavé pohrdání barbarskými živočichy, kterým se nedostalo vzdělání (například souhlasnou citací výroku německého novináře „Nenávist k elitám je nenávist k civilizaci“), na straně druhé se jedná o jakousi neskonalou analytickou zabedněnost. Při prezentaci knihy na Ostravské univerzitě proběhl v diskusi následující dialog, jenž ve zkratce vystihuje deficity určitého druhu liberálního myšlení:

(zkráceně)

Otázka: Proč si myslíte, že je propast mezi běžnými lidmi a společenskou elitou tak velká? Jak myslíte, že by reagovali lidé v hospodě v Havířově na vaše slova, že demokracie je nejlepší společenský systém? Neskončil byste jako Masaryk, kterého ti studenti zmlátili?

Odpověď: No, museli bychom jim vysvětlit, že my v Respektu odhalujeme korupční skandály a že jsme vlastně antisystémoví.

Otázka: Ehm, vždyť jste kdysi deklaroval, že jste hrdý, že je Respekt pilířem liberální demokracie. Jak můžete být antisystémoví?

Odpověď: Je to paradoxní situace, ale je to tak. Ostatně média to v současné době nemají jednoduché, hlavně privátní média, která jsou pod tlakem inzerentů.

Otázka: Třeba vás vlastní Bakala. A vy jste se vyjádřil, že o něm z důvodu střetu zájmů nebudete nic psát.

Odpověď: Ten postoj byl ve své době legitimní. Potom jsme ho přehodnotili. V Respektu najdete jenom kritické články vůči Bakalovi.

Taberyho na první pohled bizarní tvrzení o antisystémovosti pilíře liberální demokracie je svým způsobem hodno zamyšlení. Ve světě některých liberálů je naprosto v pořádku psát v médiu vlastněném zločinným oligarchou a zároveň být protisystémový hlídací pes systému.

Podobně, zdánlivě paradoxně, argumentoval další představitel liberálního myšlení, odborník na vzdělávání Bohumil Kartous, když vedl diskusi s anarchokapitalistou Martinusem Karthusem Urzou. Urza se Kartouse opakovaně ptal, proč si myslí, že by v rámci vzdělávání měla být povinně vyučována liberální demokracie jako nejlepší z možných systémů, přestože Kartous prosazuje ve vzdělávání pluralitu názorů. Kartous odpovídal, že liberální demokracie přece znamená pluralitu, proto by měla být pluralita = liberální demokracie vyučována.

Zde se dostáváme k jádru liberální iluze, která často paradoxním způsobem směšuje dva naprosto odlišné pojmy. Onen zkratkovitý omyl (iluze?) slučuje konkrétní politický režim jménem liberální demokracie (v podmínkách globálního kapitalismu) a liberální hodnoty, lidská práva, pluralitu, humanismus. Jedná se přesně o moment, který tolik dráždí kritickou levici, protože na hony zavání neskutečným pokrytectvím, kdy se něco mlsně nazývá víno a v realitě se jedná o splašky. Tento (ideo)logický klam podle mě přispívá k růstu autoritářských tendencí ve společnosti (nejen české, ukázkový příklad je USA).

Pokud humanismus, pluralita, lidská práva, svoboda a důstojnost člověka znamená absurdní konzum, cynické vykořisťování, odcizený mechanismus politiky, likvidaci životního prostředí, korupci a svět, ve kterém je člověk redukován na lidský zdroj ke spotřebě abstraktního mechanismu kapitálu, svět, zmítaný migračními vlnami a válkami, potom tento (váš) humanismus odmítáme! S takovým humanismem běžte, sluníčkáři, někam! Hillary Clintonová, jedna z prominentek korupčního establishmentu, nám bude vyprávět o lidských právech? Tůdle. Donald se s tím alespoň nepáře.

Ven z bludného kruhu pokrytectví

Erik Tabery kritizuje Čechy, že přistupují k demokracii kupeckým přístupem (dokud budeme mít výhody, budeme ji podporovat), přičemž Bono Vox moralizuje o nutnosti záchrany Afriky a společně s dalšími globálními elitami ukrývají miliardy v daňových rájích.

Liberálové mají jasno v tom, že existuje pouze dichotomie dobrá liberální demokracie-zlá totalita a nepřipouštějí žádnou systémovou alternativu. Může autentická levice nabídnout cestu z onoho bludného kruhu pokrytectví?

Mám za to, že možná cesta se nalézá v „depokrytizaci“ humanistických hodnot. Pokud by levice dokázala naplnit zprofanované pojmy reálným pozitivním obsahem, možná by se otevřela třetí cesta mezi liberální demokratickou licoměrností a autoritářským režimem. Oprášit humanismus a radikalizovat jej. Podat liberály znásilněným pojmům ruku. Pokud je cílem důstojnost člověka, pojďme si ji definovat a pojďme se pobavit, v jakém společenském systému by mohla být naplněna. O kapitalismu už víme, že se s lidskou důstojností moc rád nemá. Jaká může být alternativa?

Erik Tabery má ve své knize řadu důležitých a zásadních zamyšlení. Jedno z nich poukazuje na fakt, že hodnota jako taková může být základní lidskou motivací bez ohledu na reálné sociální poměry. Je třeba přiznat, že část levicové teorie trpí omezeným sociálním determinismem, kdy se všechny problémy světa vykládají materiální deprivací, způsobenou zlým kapitalismem. Nicméně řada sociálních hnutí v historii byla opravdu motivovaná jenom hodnotou (křesťanství můžeme zmínit jako jedno z mnoha). Dokáže levice nabídnout pravdivou humanistickou hodnotu, podpořenou reálným ekonomickým systémem? Dokáže vyprodukovat i něco jako „duchovní“ hodnotu? Mohla by být takovou hodnotou správa společného světa spolu s ostatními ve světě participace, rovnosti a široké palety typů vlastnictví?

Otázky, na něž bude muset levice mimo jiné nalézt odpovědi, nechce-li, aby cesta osamělé planetky Vesmírem skončila naprostým debaklem. Zkusíme zachránit liberální hodnoty před liberály?

    Diskuse
    JP
    November 24, 2017 v 14.40
    Liberální demokracie a liberální hodnoty
    Především, díky za opravdu zajímavé téma. A v prvé řadě za jeho velmi přesvědčivou prezentaci. Jen velice málokdy je do tak jasného protikladu uvedena teorie či ideál či hodnoty liberalismu na straně jedné, a reálná praxe politického a společenského systému liberální demokracie na straně druhé.

    Krátce řečeno: systém reálné liberální demokracie sám o sobě ještě naprosto nezaručuje naplnění a respektování liberálních hodnot. Stejně tak jako systém "reálného socialismu" nezaručoval naplnění původních emancipačních cílů marxisticko-komunistického hnutí.

    Potud tedy dobře. Nicméně, pokud se vzápětí navrhuje, zda by tím legitimním dědicem liberálních hodnot nemohla být levice, ve smyslu "správy společného světa spolu s ostatními ve světě participace, rovnosti a široké palety typů vlastnictví" - tak tady je už zapotřebí nemalé opatrnosti.

    "Správa společného světa" - to je ještě v pořádku, tento společný svět a pospolitý čin, to byl vždy základní motiv levice.

    Ale - to ostatní, to zní přinejmenším přespříliš snadně a jednoduše. To je přesně ten názor liberální levice, která se s liberální pravicí setkává v tom, že jako konečný cíl vidí jenom a pouze emancipaci. Jediný rozdíl je v tom, že pravice se spokojí s emancipací občansko-politickou, zatímco liberální levice žádá přece jenom o něco víc, reálnou emancipaci sociální, ekonomickou a kulturní.

    V tomto ohledu je ta liberální levice samozřejmě mnohem progresivnější; nicméně, její omezení vězí právě v tom projektu emancipace samotné.

    "Emancipovat se" - to znamená "osvobodit se od něčeho", zbavit se něčeho.

    A i když to s tou participací apod. napohled vypadá jako nějaký konstruktivní počin, ve skutečnosti se za tím vším skrývá ten samý negativismus, jako u liberální pravice.

    "Negativismus" právě v tom smyslu, že se nakonec jedná jenom o odmítnutí něčeho, o zbavení se něčeho (útlaku a závislostí jakéhokoli druhu) - ale co zde chybí, je ten skutečně reálný pospolitý čin.

    Ten "společný svět" tu zůstává ve skutečnosti jenom nějakou mlžnou chimérou, vzletným heslem, kterému ale chybí zcela reálný podklad.

    Ten "společný svět" totiž vyžaduje v naprosto prvé řadě jedno: společnou odpovědnost. A to znamená také: společnou p o v i n n o s t. Tento projekt společného, lepšího světa není možno uskutečnit, pokud všichni lidé nebudou ochotni v jeho jménu změnit své vlastní chování, změnit sami sebe, přinutit sami sebe k něčemu, co by jinak nebyli ochotni dělat.

    Ta "participace" - to sice sugeruje že se zde sejdou lidé na jednom společném, pospolitém díle; ale daleko spíše to naopak znamená, že každý si smí dělat všechno, co se právě jemu zlíbí. Že může "participovat", když se mu zachce, ale že stejně tak může pěstovat jakoukoli jinou formu z té "široké palety typů vlastnictví".

    A právě tady máme kámen úrazu: z té "široké palety typů vlastnictví" se nakonec vždycky nevyhnutelně jako vítězné a dominantní prosadí vlastnictví soukromé (tedy kapitalismus), jakožto ten vlastnický typus, který dokáže z účastníků ekonomického procesu vyždímat ten nejvyšší výkon. Přesně se všemi těmi negativními důsledky, které jsou tak přesvědčivě vylíčeny v článku.

    Takže fakticky máme jenom tu volbu: buďto budeme participovat na kapitalismu - anebo si vytvoříme určité malé oázy participace (které ten dominantní kapitalismus do určité míry vedle sebe strpí), a můžeme si přitom vytvářet iluzi, jak jsme se přitom krásně "emancipovali".

    Takže závěrem: on je to opravdu velice ošidný projekt, chtít liberalismus reálného kapitalismu potírat ve jménu liberalismu levicového. On ten liberalismus jako takový má totiž principiálně vždy blíž ke kapitalismu, nežli k čemukoli jinému.

    Ten levicový liberalismus může mít nanejvýš tu hodnotu, že ukazuje omezenost a falešnost liberalismu pravicového (jako to zde bylo učiněno v tomto článku); ale pro opravdu "alternativní" svět vůči kapitalismu bude zapotřebí jít někam mnohem dále, nežli co by kdy mohly umožnit jakékoli - pouze - liberální hodnoty a představy.

    JP
    November 24, 2017 v 14.51
    Liberální demokracie a pluralita
    Ještě je zapotřebí zastavit se u té pasáže, kde B. Kartous obhajuje povinné vyučování liberální demokracii, s tím argumentem, že tato liberální demokracie přece obsahuje pluralismus, a tak její povinné vyučování prý neporušuje princip plurality idejí.

    Toto předstírání plurality, to je věčný trik (pravicových) liberálů. Ano, liberálové připustí naprosto všechno - jenom s výjimkou všeho toho, co nějakým způsobem překračuje omezený horizont jejich liberalistického myšlení.

    Tento "pluralistický liberalismus" má totiž jednu zcela základní, nezrušitelnou vlastnost: naprostý hodnotový relativismus. V tomto hodnotovém "pluralismu" žádná hodnota není nějakým způsobem kvalitnější nežli jiná - s výjimkou právě principu pluralismu samotného.

    Jednoduše řečeno: je možno ve svém nitru zůstat ničemou, omezencem, deformovanou osobností - dokud dotyčný uznává onen princip "plurality", pak je zde všechno v nejlepším pořádku.

    Tento údajně natolik všezahrnující a vše umožňující liberalistický pluralismus tedy umožňuje všechno - ovšem s výjimkou jakéhokoli účinného, a tedy nevyhnutelně jakéhokoli závazného projektu pro kvalitativní proměnu lidské společnosti a jejího uspořádání. Neboť takovýto projekt kvalitativní změny - to se nedá nic dělat - ten nutně narušuje a odmítá ten princip naprostého hodnotového relativismu. A společně s tím i onoho plochého a bezobsažného libertinistického "pluralismu".
    JK
    November 24, 2017 v 17.44
    Participace
    Díky za zajímavé komentáře. V rámci článku jsem situaci "jak přesně dál" nerozváděl. Taky si ale myslím, že pouze emancipace "od" není řešením a je omezená.

    Já osobně mám za to, že cesta může vést skrze reálnou praxi participace (ve smyslu společné práce) na společném světě (skrze různé typy vlastnictví) ve spojení se změnou étosu a etiky (jak o tom psal dobře O.Lánský třeba zde https://www.advojka.cz/archiv/2017/23/zmena-etosu)

    Nemyslím si, že globální kapitalismus musí automaticky převálcovat všechny participativní projekty svou tržní logikou. Stále existuje prostor pro etické alternativy, konzumenti zdaleka nekupují jenom "nejlevnější zboží" na základě tržních mechanismů, často si kupují i "morální přídanou hodnotu" (tzv. etická spotřeba atd), pokud nějaká korporace využívá dětskou práci, někteří lidé ji bojkotují, ztrácí zisky...

    Proto jsem mimo jiné pro oživení humanistických hodnot.

    Nejnovější výzkumy neurověd odhalují, že mezi primární lidské potřeby (na stejné úrovni jako fyziologické, což je v rozporu s dosavadním hierarchickým modelem) patří sociální potřeby jako například sounáležitost, spravedlnost a důstojnost. Myslím, že by se těmito výzkumy měla levice vážně zabývat.

    Opatrně se domnívám, že změna étosu ve spojení se změnou vlastnictví (a mechanismu kapitalistického trhu) může být určitým východiskem.

    Jaká je alternativa? Převzít správu světa revolučním oddílem, nalinkovat od tabule změnu ekonomického systému a pak teprve zakládat družstva?
    JP
    November 25, 2017 v 14.00
    Změna étosu
    Totiž: ano i ne.

    Na jedné straně: bezpochyby, a sám tu myšlenku znovu a znovu prosazuji, že tento svět není možno účinně změnit k lepšímu jenom a pouze nějakou čistě vnějškovou respektive institucionální změnou. Například v tom smyslu, že postačí jenom změnit vlastnické formy, a ten "lepší svět" se dostaví už tak nějak automaticky sám sebou. Skutečně je k tomu zapotřebí zásadně proměnit myšlení a motivaci lidí, tedy onen "étos".

    Stejně tak ty sociální potřeby jako je pocit sounáležitosti atd. - ano, jistě tady něco takového je, jinak bychom vůbec neměli o co se opírat. A jsou dokonce vědecké teorie které vycházejí z toho, že to byla právě ochota ke vzájemné kooperaci, která lidský rod vydělila z živočišné říše, a která vůbec umožnila další evoluční rozvoj druhu homo sapiens.

    Ale: nedá se nic dělat, ale v člověku je ta potřeba pospolitosti doprovázena stejně tak silnou potřebou po ryze individuálním prospěchu.

    Přesněji řečeno, ještě hůře: ten poměr obou složek se sice dá velice obtížně vyjádřit nějak procentuálně; ale i kdybychom vyšli ze - spíše optimistického - předpokladu, že podíl obou složek je v zásadě rovnocenný, i pak platí, že b e z p r o s t ř e d n ě je ta motivace individuálního prospěchu vždy bližší, a tedy silnější.

    Člověk je - jako každý živý tvor - geneticky naprogramován především na své vlastní přežití; a to znamená, na svůj vlastní prospěch. A to zároveň znamená, že ten individuální egoismus vždy bude bezprostředně silnější, než ta potřeba vzájemné kooperace.

    Vlastně už z výše řečeného se ten podíl dá odvodit: ten pud individuálního přežití a individuálního prospěchu je zakódován celými miliardami celkové evoluce; zatímco ta potřeba vzájemnosti je evolučně mnohem mladší, jak řečeno je to až specifikum samotného člověka, čili záležitost mladá teprve nějakých pár miliónů let.

    K čemu tím vším směřuji: ano, my musíme nějakým způsobem dosáhnout té "společné práce na společném světě" - ale z uvedených důvodů je to záležitost extrémně obtížná, a vlastně to vždycky bude konstrukce poněkud umělá. Tedy jdoucí přinejmenším proti té bezprostřední lidské přirozenosti.

    Takže k té žádoucí změně je zapotřebí dvojí:

    - za prvé, dosáhnout skutečně nějaké té "změny étosu" - ale to znamená, změnit samotného člověka. A to je věc - ne snad sice naprosto nemožná, ale jak řečeno krajně obtížná.

    - a za druhé, k této změně je vytvořit příslušné rámcové podmínky. Znovu k té evoluci: jeden z těch základních zakódovaných instinktů člověka je to, přizpůsobit se svému prostředí. Protože jedině tak může přežít.

    Takže se opravdu jedná o to, vytvořit takové podmínky, které by v člověku podporovaly tu jeho lepší, kooperativní, pospolitou stránku.

    Ten projekt komunismu nebyl v tomto smyslu vlastně nijak marný, mířil vlastně správným směrem. Jenomže to "totální společenské vlastnictví" se ukázalo být prostě naprosto nerealizovatelné. Tady byla naprosto potlačena právě ta druhá stránka lidské přirozenosti, jeho snaha o bezprostřední vlastní prospěch.

    Takže je nutno vytvořit nějaký model společenské produkce (a distribuce), kde bude přítomno - ve vyvážené míře - obojí: aby člověk měl pocit že pracuje pro svůj vlastní prospěch, a přitom aby byl zároveň účasten toho "společného díla".

    Toto ovšem - to se nedá nic dělat - není principiálně možné za podmínek kapitalismu a soukromého vlastnictví, kde je vše fixováno právě jenom na ten ryze individuální prospěch, zcela bez ohledu na potřeby a zájmy celku.
    November 25, 2017 v 17.03
    "...jeden z těch základních zakódovaných instinktů člověka je to, přizpůsobit se svému prostředí. Protože jedině tak může přežít".

    Zřejmě máte na mysli adaptaci, pane Poláčku.
    http://www.andromedia.cz/andragogicky-slovnik/adaptace
    Ta adaptace se ovšem dělí na pasivní a aktivní, jak se můžete v uvedeném odkazu dočíst. Ta pasivní složka je to, co asi máte na mysli vy, kdežto ta aktivní složka adaptace působí opačně - znamená snahu osobnosti o změnu prostředí tak, aby bylo uvedeno do souladu s jejími potřebami. Každý člověk má prostě jisté vlastnosti, kterých se zbavit buď nechce nebo nemůže, a proto se snaží přizpůsobit prostředí těmto svým vlastnostem.
    JK
    November 25, 2017 v 19.40
    Antropologické konstanty?
    Já nevím, pane Poláčku. Vy často předkládáte sporné teze jako zjevenou pravdu.

    Představa člověka jako biologického tvora geneticky primárně naprogramovaného k sobeckému chování?

    Zdá se, jako byste našel konečnou odpověď na prastarou filozofickou otázku "Co je člověk?" Z čeho přesně čerpáte? Jsou na to nějaké vědecké studie dokládající, že u člověka je vždy silnější motivace k individuálnímu prospěchu?

    Já jsem konkrétně slyšel na přednáškách odborných psychologů, že pokud není saturována sociální potřeba (např. potřeba spravdlnosti a sounáležitosti), v mozku vzniká stejně silná stresová situace, jako při žízni či hladu (tedy při fyziologických potřebách).

    Z toho vyplývá, že člověk může preferovat důstojnost před například konkrétním bezprostředním jídlem.

    Z historie máme obrovské množství příkladů různých hladovkářů ve věznicích, kteří upřednostnili "sociální zájem" před ryze individuálním.

    Ta Vaše představa o člověku je jenom Vaše hypotéza.

    November 25, 2017 v 20.30
    Důstojnost
    "Lidská důstojnost je základní hodnotou evropské společnosti. Koncept lidské důstojnosti má kořeny v křesťanství, které chápe člověka jako ikonu Boha."
    https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFstojnost#Pohansk.C3.A1_antick.C3.A1_filozofie
    MP
    November 26, 2017 v 9.49
    Dost smutné
    Co se nám na té wikině občas urodí.

    Takový hezký máme ten křesťanský jazyk, od sv. Konstantina přes Husa, Bibli kralickou, barokní a obrozenecké kněze vzdělávaný ... a náš wikipedista si neporadí s překladem výroku, že "člověk byl stvořen k obrazu božímu" a žvatlá něco o ikoně Boha. V jazyce, který to původní řecké slovo převzal ve dvou specializujících významech, ale nikdy rovnomocně s "obrazem".

    Ano, jeden z kořenů evropského pojetí lidské důstojnosti tkví v křesťanství, a to ten nejsilnější. Ale dalo docela práci to pojetí z kořene dostat na světlo, pokud si vzpomínám, naposledy zatratil papež jeden z nejvýznamnějších výhonků lidské důstojnosti v roce 1792.

    JN
    November 26, 2017 v 10.02
    "Povinné vyučování liberální demokracii"
    "Liberální demokracie obsahuje pluralismus, a tak její povinné vyučování neporušuje princip plurality idejí."

    Zkouším v těchto myšlenkách nahradit "liberální demokracii" "multikulturalismem" a pak to srovnat: "Multikulturalismus neporušuje princip plurality kultur."

    "Představme si, že by oddávající kněz řekl novomanželům: „Od nynějška můžete užívat všech výhod manželství spolu s výhodami svobodného stavu.“ (...) Pokud by zmínění novomanželé knězi uvěřili, pak by ovšem při konfrontaci s realitou nepocítili hněv vůči knězi, který je ošidil, nýbrž vůči svému manželskému partnerovi."

    Podle multikulturalismu je tedy
    "jakákoliv kultura slučitelná s jakýmikoliv zákony".

    Citace viz http://casopisargument.cz/2017/01/23/multikulturalismus-proti-vzpoure-xenofobu/

    My ovšem nemáme na mysli "jakékoliv zákony", ale "naše" zákony. Takže to tvrzení multikulturalismu zní pak takto: "Jakákoliv kultura je slučitelná s NAŠIMI zákony." Jde o tvrzení, které je podle mě přitažené za vlasy a které navíc pomíjí prostý fakt, že NAŠE zákony nejsou slučitelné s JAKOUKOLIV kulturou.

    --------------------

    Ale vraťme se v tom srovnání multikulturalismu s liberální demokracií zpět k liberální demokracii.

    Pan Poláček napsal:
    "Tento "pluralistický liberalismus" má totiž jednu zcela základní, nezrušitelnou vlastnost: naprostý hodnotový relativismus. V tomto hodnotovém "pluralismu" žádná hodnota není nějakým způsobem kvalitnější nežli jiná - s výjimkou právě principu pluralismu samotného."

    K tomu není co dodat.

    November 26, 2017 v 10.13
    Mně se ta ikona taky nějak nezdála, pane Profante. Původně jsem to chtěla přepsat na obraz Boží. Jenže pak jsem si řekla - když už něco citovat, tak doslovně.
    A s tím papežem v roce 1792... No dobře. A co z toho plyne? Papež (popřípadě biskupové), se nezachoval/nezachovali v té či oné době dobře, a křesťanství vlastně nikdy v dějinách nebylo dost křesťanské, tak ho radši pustíme k vodě? Pro mě z toho spíš plyne: nespoléhat v ničem na autority a instituce. Nebrat je jako garanci čehosi, co můžeme my sami rozvíjet. Tím "my" nemyslím nějakou konkrétní skupinu lidí. Mám na mysli spíš každého jednotlivce.
    HZ
    November 26, 2017 v 10.54
    Pane Nusharte,
    ne že bych tu chtěla obhajovat multikulturalismus /způsob jeho praktikování se mi většinou jevil jako velmi nešťastný/, ale vaše potýkání s tímto pojmem mi přece jen nedá. Píšete:
    "....nemáme na mysli "jakékoliv zákony", ale "naše" zákony. Takže to tvrzení multikulturalismu zní pak takto: Jakákoliv kultura je slučitelná s NAŠIMI zákony.
    Jde o tvrzení, které je podle mě přitažené za vlasy a které navíc pomíjí prostý fakt, že NAŠE zákony nejsou slučitelné s JAKOUKOLIV kulturou."
    Je samozřejmé, že naše zákony nejsou slučitelné s jakoukoli kulturou. Ale multikulturalismus neuvažuje o jakékoli kultuře kdekoli. Uvažuje o koexistenci kultur v jednom terotoriu, kde logicky musí platit stejné zákony pro všechny. To jsou meze, za které se jít nedá. Pokud o jejich překračování někdo uvažuje, je to špatně.
    JN
    November 26, 2017 v 11.34
    Paní Hájkové ("ikona")
    Domnívám se, že dokud člověk neuvidí svůj dokonalý obraz v nějakém absolutně věrně zrcadlícím zrcadle, může pouze trochu využívat svoji historickou a kulturní zkušenost (ve smyslu té Rortyho přednášky o demokracii a filozofii, na kterou jsem dával odkaz - už nevím kde - panu Poláčkovi.

    K tomu, aby mohla existovat "dokonalá" společnost, musel by být dokonalý každý její člen (musel by vidět svůj věrný obraz v zrcadle).

    Stvořit "nového člověka" podle mustru těch, kterým se třeba povede nějakým způsobem se chopit moci - to je samozřejmě něco úplně jiného než "cesta za zrcadlo".
    JN
    November 26, 2017 v 11.38
    Paní Zemanové
    Ano, v tom teritoriu musí platit stejné zákony pro všechny a kdybych byl multikulturalistou, řekl bych, že v tom teritoriu musí platit NAŠE zákony pro všechny.
    JS
    November 26, 2017 v 11.38
    multikulturalismus
    Já jsem vždycky multikulturalismus chápal tak, že se týká tolerance vůči jiným kulturám, tzn. třeba že toleruji, že někdo neslaví Vánoce a slaví třeba Ramadán. Nikdy to nebylo o tom, že by pro různé lidi měla platit různá pravidla. Ostatně, vždyť si přečtěte o tom heslo: https://en.wikipedia.org/wiki/Multiculturalism

    Naopak, tak to často špatně chápou "odpůrci multikulturalismu", a pak bojují s někým, kdo vlastně neexistuje.
    MP
    November 26, 2017 v 12.28
    Evě Hájkové
    Proč bychom měli pouštět křesťanství k vodě?
    Jde o to, že se o lidské důstojnosti (a z ní plynoucí lidských práv) musíme dohadovat ve světě, ve kterém se k křesťanské tradici hlásí jen někteří.

    A historicky byly sice tři velká náboženství knihy nejvlivnějším prostředkem rozšíření myšlenky rovnosti a důstojnosti lidí (ve vztahu k Bohu a poslušnosti jeho přikázání), ale ani prostředkem výlučným, ani prvním.

    To, v čem je historie Evropy výjimečná jsou její děsivé náboženské války, které bylo třeba ukončit a k tomu jsme --po téměř dvou stoletích pustošení kontinentu -- vynalezli sekulární, nenáboženské pojetí nezcizitelných práv a důstojnosti každého lidského individua. My, katolické, protestanské, judaistické víry, nevěřící: my, Evropané. Dneska potřebujeme to "my" rozšířit o nové příchozí (anebo o staré obyvatele, na které se v historii kontinentu rádo zapomíná -- mešity stojí v Polsku hezkých pár století). Buddhisty, bez kterých by dnes vypadala malá česká městečka ještě osiřelejší, muslimy, hinduisty.

    Potřebujeme se s nimi dohodnout na tom, že to poučení z náboženských válek má obecnou platnost a je právě tak otevřené člověku, jehož předkové vyrůstali v křesťanské tradici jižní Moravy (a proto jejich ženy nevyšly na veřejnost bez šátku na hlavě) jako pro toho, jehož předci pocházejí z delty Mekongu.

    Jinými slovy, že ty "naše" zákony a "naše" hodnoty spočívají právě v tom, že je pro nás nezbytnou dimenzí lidské důstojnosti respekt k zakořenění každého člověka a že vnější projevy tohoto zakořenění smějí být omezeny jen potud, pokud by vedly k útisku někoho jiného. A to, že nebudeme těm druhým bránit v plném přístupu k takovému pojetí lidské důstojnosti tím, že bychom ze všech zdrojů, ze kterých vyrostlo, vytrhávat a neuměřeně zdůrazňovat právě ten jediný, na kterém se nemohou či nechtějí podílet, to považuji za to nejmenší.

    Vím, že Vy přistupujete ke křesťanství jako k otevřenému náboženství lásky.
    Bohužel tu jsou ti, pro které se ve jménu uchování evropských křesťanských hodnot mají zakázat mešity a stupy a kteří kádrují lidé topící se ve Středozemním moři na útěku před válkou a hladem podle víry. Kupodivu dnes ještě vynechávají synagogy.
    JP
    November 26, 2017 v 12.48
    Antropologické konstanty
    Přesně tohle je to, proti čemu se až dodnes všichni pravověrní marxisté brání zuby nehty: totiž že by mělo/mohlo existovat něco takového jako "antropologická konstanta" pro člověka.

    Neboť pro marxisty je člověk naprosto tvárná bytost, která je konec konců p l n ě formována svým prostředím. Konkrétně, společenskými vztahy vznikajícími kolem materiální produkce.

    S tímto železným přesvědčením marxismus odstartoval svůj projekt komunismu, kde všichni (pracující) lidé měli být účastí na společné produkci přivedeni k tomu dokonalému komunistickému duchu vzájemné pospolitosti a solidarity. Kdy nikdo nebude závidět druhému, a každý si ze společného koláče vezme jenom a právě tolik, kolik skutečně potřebuje.

    Takže se tento komunistický experiment nakonec odstartoval. A není zcela bez zajímavosti, že to byl zrovna náš krajan Ota Šik, otec československé ekonomické reformy šedesátých let, který se pokoušel vysvětlit partajním dogmatikům, že toto plánované hospodářství, založené na fikci dobrovolně usilovné práce každého ve prospěch společnosti, nikdy nemůže reálně fungovat, protože ve skutečnosti i v socialismu k a ž d ý ekonomický subjekt (jak jednotlivý pracovník, tak i celé podniky) hledí v prvé řadě na s v ů j vlastní bezprostřední prospěch. A že jedině když se vytvoří takový model, kdy ten pracovník bude motivován svým vlastním osobním prospěchem k práci i pro ten celek, že to může vést k žádoucímu cíli.

    A celý ten experiment se socialismem nakonec ztroskotal právě proto, že se mu nikdy nepodařilo tu bezprostřední ekonomickou motivaci (to jest: "egoistický" prospěch) do svého ekonomického modelu zabudovat.

    -------------------------------------

    Aby nedošlo k omylu: já naprosto nepopírám, že nějaká ta sociální, pospolitá, solidární komponenta v člověku (a ve společnosti) existuje. Sám jsem napsal, že kdyby toho nebylo, neměli bychom vůbec nic, o co bychom se mohli opírat.

    Jenže: ty psychologické experimenty s tím, že člověk může pocitem nespravedlnosti trpět stejně intenzivně jako dejme tomu při pocitu hladu jsou dozajista zajímavé; jenže za prvé, nám se tu nejedná o ten či onen individuální případ, nýbrž o to, jak se bude v reálných životních situacích chovat rozhodující v ě t š i n a populace. A tady by bylo asi krajně spekulativní tvrzení, že většina populace dá vždy přednost ušlechtilým mravním hodnotám před zcela profánní otázkou, zda bude mít co jíst a kde bydlet.

    A za druhé: ten pocit (poraněné) spravedlnosti ještě nic nevypovídá o tom, že dotyčný je natolik frustrován z toho, že byl narušen o b e c n ý princip spravedlnosti (tedy že by tímto trpěli i ostatní) - a ne daleko spíše z toho, že to byl právě o n s á m, kdo v daném případě přišel zkrátka.

    Ty zmíněné experimenty (s lidmi) neznám; ale obdobné experimenty se dělaly také s opicemi. Zjistilo se, že už opice mají základní smysl pro spravedlnost; například výzkumníci je naučili určitému druhu výměnného obchodu, kdy za žetony ty opice obdržely pamlsky. A když nějaká opice vidí, že ta druhá za stejné množství "peněz" dostane pamlsek mnohem hodnotnější, pak se urazí, a odmítne přijmout odměnu méně hodnotnější. Čili, její smysl pro spravedlnost je natolik narušen, že raději nepřijme vůbec nic než aby se dala "podvést". - Ovšem ta zásadní otázka v dané souvislosti je právě ta, jestli je natolik poraněn její o b e c n ý smysl pro spravedlnost - anebo jestli je jenom uražena z toho, že p r á v ě o n a by měla dostat méně nežli ta druhá.

    A je nutno se obávat, že u lidí to nebude příliš jiné: spravedlnost a solidarita ano, ale jenom když to pro mě bude výhodné.

    Takže ještě jednou, o co se jedná: člověk bude asi už provždy neustále svádět zápas mezi svým egoismem a svou potřebou pospolitosti a solidarity; ale v reálné životní praxi se opravdu není možno spolehnout na to, že že konkrétní společenský, a především ekonomický systém bylo možno vybudovat pouze na tom pocit vzájemné pospolitosti.

    Neboť, jak už říká stará moudrost našich předků, nakonec je vždy "košile bližší než kabát".

    A tak - opakuji ještě jednou - jediné řešení a jediná naděje spočívá v tom, nalézt a vytvořit takový ekonomický model, kdy obojí - tedy prospěch ryze osobní jako i prospěch a zájem celku - jsou ve vzájemném souladu. Přinejmenším v míře základní (naprostý soulad by byl opravdu jenom utopií.)
    JP
    November 26, 2017 v 13.05
    P.S. Teď trochu osobní poznámka, pane Karene. Vytýkáte mi, že často "předkládám sporné téze jako zjevenou pravdu".

    Budiž, přiznávám: určité své téze formuluji dosti apodikticky.

    Jenže: jsou prostě věci kterými se dosti intenzivně zabývám opravdu už dost dlouho. A mám skutečně pocit, že po té době o nich už přece jenom něco vím. A že tyto mé téze v případě potřeby také dokážu alespoň v míře dostatečné obhájit, podložit argumenty.

    To samozřejmě neznamená, že by nebylo možno či přípustno se mnou polemizovat. Ale, ta moje - relativní - jistota vychází nejen z toho, že jsem se těmito tématy jak řečeno už dosti dlouho zabýval; ale především z toho, že sám mívám ve zvyku automaticky porovnat a zhodnotit veškerá pro a proti. A jestliže se nakonec přikloním k nějakému finálnímu závěru, pak právě proto že jsem se už předtím vypořádal s možnými protiargumenty respektive alternativy.

    Například v dané věci: musím přiznat, že byly doby, kdy jsem také věřil na to, že člověk je zcela přirozeně tvor pospolitý, solidární, spravedlivý... A že tedy nic nebrání tomu, po svržení kapitalismu zavést tu vytouženou komunistickou společnost, nebo alespoň něco podobného. A nebylo to pro mě vůbec jednoduché muset se smířit s poznáním, že v realitě to běží naprosto jinak; a že u reálného člověka je možno se spolehnout na všechno jiné, jenom ne na jeho altruismus. (Tím opět nemyslím jednotlivé případy, ale právě tu většinovou populaci.)

    Takže, toto jsou věci, které si i nadále troufám tvrdit a vyhlašovat s dosti velkou jistotou; i když by mi nic nebylo milejšího, kdyby mi někdo dokázal, že se v daném případě mýlím, a že člověk je přece jenom bytost všestranně altruistická, solidární a mravně ušlechtilá...
    JN
    November 26, 2017 v 17.18
    Často vznášený požadavek na altruismus při současné dekonstrukci hodnotového zakotvení v kulturní tradici
    jsou těžko slučitelné. Kulturně vykořenění lidé nebudou altruističtí.
    JK
    November 26, 2017 v 18.27
    Co je ale ta konstanta?
    Pane Poláčku, doporučuji k přečtení třeba Konec rudého člověka od Světlany Alexijevičové. Rozhovory s desítkami běžných lidí bývalého sovětského impéria. Nebo doporučuji Hovory se spodinou od Liao I-Wu. Jsou to výpovědi lidí, jak zažívali totalitní diktatury.

    Tři týdny ve vlaku namačkaný jeden na druhého, bez možnosti jít na záchod. Ale za spatření Mao-ce tunga na dvě sekundy to stálo. Největší životní zážitek.

    Jeden z klíčových prvků tragédií 20. století je (paradoxně) nesobecké upřednostnění vyšší hodnoty před vlastním zájmem. Antropologická konstanta?
    November 26, 2017 v 19.16
    No jo, ale co je to za "vyšší hodnotu" vidět Mao Ce-tunga? Jak se to liší třeba od touhy vidět nějakého populárního zpěváka?
    Zážitky nejsou samy o sobě vyšší hodnota. Vyšší hodnota je spíš nesobecké jednání, pomoc druhým. Jak říká pan Nushart - altruismus. Jenomže není pravda, že člověk kvůli němu musí být nutně zakotven v kulturní tradici, Altruismus, čili nesobecké jednání se vyskytuje ve všech kulturách, ba i u zvířat.
    A jestli při tom vadí vykořenění? Kdysi naopak byli všichni lidé, co šli za Ježíšem, v podstatě vykořenění z prostředí, v němž dosud žili. A naopak ti, co byli zakořenění v tradici, často vůbec altruističtí nebyli.
    November 26, 2017 v 19.33
    Možná, že všechny vyšší hodnoty jsou zatraceně všední.
    JS
    November 26, 2017 v 20.04
    "Kulturně vykořenění lidé nebudou altruističtí."

    To nevím, kam na tyhle výroky chodíte, pane Nusharte. (Možná pocházejí z nějaké jiné kultury mimo planetu Zemi.)

    Mně tedy připadají třeba uprchlíci o poznání altruističtější než někteří nacionalističtí borci.
    November 27, 2017 v 6.49
    V sobotu v rozhlasovém pořadu Meteor vystoupil Koukolik a zmínil se mimo jiné i o spravedlnosti, za jejíž porušení jsou lidé ochotni druhé lidi trestat, i kdyby tím něco ztratili (možná je to ta vyšší hodnota?) Představa spravedlnosti se také vyskytuje ve všech kulturách, ale ne všude je stejná, tedy ne všude se stejně pojímá, co je spravedlivé. Je to prý proto, že spravedlnost podléhá evoluci.
    Napadlo mě, že v té odlišné představě o spravedlnosti možná spočívá i kouzlo najímání zahraničních dělníků pracujících pak za mnohem nižší mzdy než domácí obyvatelstvo. Časem se to ovšem může změnit (že by šlo o nějakou zrychlenou evoluci?) a to, co se původně někomu zdálo spravedlivé, se mu už spravedlivé nezdá.
    Mimochodem, lidé jsou ochotni pracovat i v nespravedlivých podmínkách, když nevidí jiné východisko. Ovšem potom se v nich může hromadit ukřivděnost, což není dobré.
    November 27, 2017 v 7.31
    Já si, na rozdíl od Koukolíka, myslím, že spravedlnost může být také zjevena.
    JN
    November 27, 2017 v 8.06
    Paní Hájkové
    Tradice není něco nehybného. Zakořeněni v tradici je vědomí, že jsem odněkud přišel a nesnažím se to násilím zapomenout. Každá generace k té tradici přidá něco svého.

    V tomto smyslu nechápu vznik křesťanství jako vykořenění a násilné přerušení tradice. Starý zákon je v Bibli pořád.
    JN
    November 27, 2017 v 8.19
    Panu Samohýlovi
    Zakořenění v tradici - to znamená, že si nemyslím, že ti, co tu žili přede mnou, byli úplní pitomci.
    November 27, 2017 v 8.28
    To je důležité, vysvětlit si navzájem, co kdo myslí nějakým pojmem. Protože lidé o tom nemívají stejnou představu.
    JN
    November 27, 2017 v 9.09
    Ano, paní Hájková.
    Já to vlastně chápu jako společenství těch, co tu žili přede mnou, těch, co tu žijí teď, a těch, co tu budou žít po nás.

    Z téhle perspektivy má ta tradice pro mě smysl. Je to, omšele řečeno, úcta k předkům a odpovědnost vůči budoucím generacím.
    JP
    November 27, 2017 v 11.35
    Jenže, pane Nusharte, Vy tu svou "odpovědnost vůči budoucím generacím" chápete tak, že je (ty budoucí generace) jednou provždy sevřete do korzetu představ a myšlenkových schémat těch generací minulých.
    JP
    November 27, 2017 v 12.03
    Nesobecká vyšší hodnota
    Tak za prvé, pane Karene, ty "vyšší hodnoty nesobeckosti" ve 20. století byly do obyvatelstva vnuceny a indoktrinovány uměle, shora.

    To je přesně to o čem jsem psal v rovině ekonomické: ten umělý altruismus v praxi nikdy nebude fungovat, pokud nebude vycházet z lidské přirozenosti.

    A za druhé: ono je to někdy velice obtížné rozlišit, co je v daném případě víc altruismus, a co je ve skutečnosti vlastní zájem.

    Například členové některé z těch různých psychosekt - ti "pracují ve prospěch celku", ve skutečnosti jsou hrubě vykořisťováni, ale oni dřou dál "dobrovolně", protože ten pocit příslušnosti ke komunitě "vyvolených" je jim důležitější, nežli dostávat spravedlivou odměnu za svou práci. Takže oni jsou sice napohled "altruističtí" - ale ve skutečnosti takto jednají ve svém vlastním zájmu, v zájmu bezprostřední saturace své (obvykle nějakým způsobem narušené) psychiky.

    Zkrátka: to že někdo začne hlásat altruistické hodnoty, a třeba na ně sám začne věřit - to ještě zdaleka neznamená, že je to skutečně ve svém nitru altruistický člověk.

    S tím člověkem je to opravdu zatraceně propletené; a nakonec vždycky stejně skončíme u zjištění, že v člověku se neustále prolínají a proplétají síly dobra a zla, egoismu i altruismu. A že nakonec záleží jenom na konkrétních okolnostech, která z těchto stránek v něm dosáhne alespoň relativní převahy nad tou druhou.

    Marx tu cestu k převaze altruismu nad egoismem viděl v té sféře, která je pro člověka existenčně nejzákladnější: ve sféře produkce jeho vlastních životních prostředků. Tedy ve sféře materiální produkce.

    Můj názor je, že Marx v tomto směru naprosto neměl nepravdu; a že právě tohle je to nejdůležitější z Marxova myšlenkového odkazu, co bezpodmínečně musíme převzít.

    Závadou v tom Marxově modelu bylo to, že 1. člověka konec konců redukoval víceméně jenom na tu materiálně-produkční bytost, a tím ztratil schopnost a možnost oslovit člověka jako člověka; a že 2. tento model byl příliš zjednodušený a hlavně jednostranný - tím že se domníval že postačí zrušit kapitalismus a soukromé vlastnictví, a v lidech - prostřednictvím té pospolité práce - automaticky vznikne ten všeobecný altruismus.

    Ale ta samá myšlenka - že člověk je ve svém životě veden a formován především svou vlastní reálnou praktickou činností - ta myšlenka má i nadále svou platnost. Jde jenom o to, dokázat ji konstruktivně využít.

    JN
    November 27, 2017 v 12.46
    Nikoliv pane Poláčku, nikoho nechci svírat do korzetu.
    Tradice není nehybná, není to korzet, je to moudrost předků a "moudrost historie". Každá generace k té moudrosti přidá něco svého, aby to ta následující mohla využít.

    Připadá mi neodpovědné tím pohrdat.
    November 27, 2017 v 12.48
    "vyšší hodnoty nesobeckosti" ve 20. století byly do obyvatelstva vnuceny a indoktrinovány uměle, shora".
    Tak? A odkud se ty hodnoty vzaly "nahoře"?
    Je snad pravidlem, že člověk, který má vyšší postavení, ví také automaticky, co je lepší a mravnější? S tím naprosto nesouhlasím!
    Jinak je pravda, že člověk není jen produktem výrobního způsobu, že se na jeho formování podílí řada faktorů. Ale nakonec" samotný člověk" bez různých těch vlivů jiných lidí a podmínek, s nimiž se setkal (a které na něj mohly zapůsobit různě), je naprosto nemyslitelný.
    Nicméně, my nikdy nemůžeme dopředu vědět, jak na člověka to či ono zapůsobí.
    JK
    November 27, 2017 v 17.43
    Umělé hodnoty
    Pane Poláčku, přečtěte si ty knihy. Ty hodnoty rozhodně nebyly pouze naroubované zvrchu. Byly to hodnoty, ke kterým se někteří lidé autenticky vztahovali celým svým bytím. Samozřejmě, že v mnoha případech v tragickém a absurdním kontextu. Vězňové gulagu, prožívají neskutečné utrpení, ale stále věří v myšlenku komunismu.

    Mně šlo o to ukázat, že člověk velice často preferuje hodnotu/ideál (ponechme stranou, nakolik autentickou či falešnou) před vlastním osobním individuálním zájmem. Zemřu hladem pro Irsko, můj život není důležitý. Podobný postoj měli třeba venkované na čínském venkově v období šílených hladomorů způsobených maoisty atd.

    (Někteří autoři postmoderny dokonce na základě zkušeností 20. století házejí všechny ideály a hodnoty do koše jako nebezpečný totalitární katalyzátor)

    Antropologická konstanta podle mě rozhodně není, že "většina naonec vždy upřednostní svůj individuální zájem", jak tvrdíte.

    Čímž neříkám, že člověk je z principu altruistický. Jenom to, že ta Vaše teze o obecné povaze člověka je prostě hodně sporná.

    Ty konstanty se možná dají hledat jinde a jinak. Různé výzkumy ukazují, že se lidé řídí hlavně podle ostatních, aby zapadli atd, neurovědecké výuzkumy ukazují, že člověk má naprogramované sociální potřeby atd...

    Anebo máte pro tu svou tezi o "upřednostnění vlastního zájmu" nějakou oporu?
    November 27, 2017 v 18.13
    "Byly to hodnoty, k nimž se lidé autenticky vztahovali celým svým bytím..."
    ...a proto neupřednostňovali svůj zájem.

    Ano. Já si to naprosto přesně dovedu představit. Ti lidé se s těmi hodnotami ztotožňovali takovým způsobem, že si říkali: To je tak zásadní věc, že jestli neprosadím tohle, pak už svět namouduši nestojí za to, abych v něm žil. Ergo - můj život "bez tohohle" nemá vůbec žádnou cenu.
    Ono totiž není pravda, že se člověk pohybuje někde mezi egoismem a altruismem. Člověkem často zmítají nepochopitelné vášně.
    MP
    November 28, 2017 v 9.39
    Jiřímu Karenovi
    Nejsem si jist, zda je slovo "hodnota" to nejvhodnější, ale právě u těch příkladů, které uvádíte, se zcela jistě jednalo o záležitosti "naroubované shora". Nejvýše jde o to, kdy.

    Maův, Stalinův, Kemalův a -- abychom nechodili tak příliš daleko - Masarykův kult využívaly struktury vytvořené předchozími režimy (kult císaře, cara, sultana). Vždy ambivalentně, bylo jaksi zapotřebí zaplnit poptávku, kterou vytvořili čítanky, rituály a modlitby, tvrdá censura a povinné ztotožňování osudů říše a panovnického rodu -- a vždy převážila rozpoznaná ideologická účinnost kultu osobnosti.

    Jistě, tyto "hodnoty shora" manipulované masy interiorizují -- odvedenci z Hitlerjungend vraždili ještě v dubnu 1945 bezbranné obyvatelstvo a samy se nechávali masakrovat s jménem vůdce na rtech. V tomto smyslu se k masově produkovaným, manipulativními technikami a terorem vnuceným obludným "hodnotám" opravdu autenticky vztahovali "celým svým bytím".

    Tak jako se dnes anorektička vztahuje celým svým bytí k ideálu krásy vytvářenému modním průmyslem a umírá v marné snaze podobat se oslavovaným lidským věšákům na šaty.

    Pokud by tohle měly být projevy altruismu...

    JN
    Umělé hodnoty jsou špatné, tradiční hodnoty jsou špatné...
    JP
    November 28, 2017 v 11.27
    V principu za mě odpověděl už pan Profant, takže k tomu nemusím už nic dodávat.

    Zdá se ale, že zde pořád přetrvává nějaký zmatek. Zřejmě je tedy zapotřebí si vyjasnit, o co se tu vlastně jedná.

    Pane Karene, mohl byste nějak jasně definovat, co je Vaším názorem? Snad to, že naděje na zásadní humanizaci současného lidstva spočívá v tom, že toto lidstvo začne náhle hromadně vyznávat ideje levicového liberalismu? A že se podle toho také začne reálně chovat?

    Mé stanovisko je toto: takovýto bezbřehý optimismus si dnes už - a to právě po zkušenostech 20. století - nemůžeme dovolit. Dnes už musíme konečně počítat s takovým člověkem, jaký reálně je. To neznamená, že bychom měli pohřbít všechny snahy o zlepšení světa (a tedy i samotného člověka); ale opravdu už ty projekty na toto zlepšení nemůžeme stavět na nějakých iluzích a fikcích.

    Člověk je - opakuji ještě jednou - velice ambivalentní tvor, který po celé trvání svých dějin svádí neustálý zápas mezi svým animálním původem (a animálními instinkty), a mezi univerzalistickými hodnotami, které si vytvořil svou kulturou. A to jediné, o co je možné se pokusit, je to, v rámci této jeho principiální ambivalence ho posunout o něco výše směrem k těm hodnotám univerzalistickým.
    JN
    November 28, 2017 v 13.42
    Pojem "hodnota"
    „Pojem hodnota je mým oblíbeným nepřítelem. To, co se dnes označuje za hodnoty, mělo svůj výraz v obou zdrojích západní civilizace, totiž v pohanské i křesťanské, ovšem označovalo se to jiným slovem. Pohané mluví o ctnosti, zatímco Židé a křesťané mluví o přikázáních. Obsah je ovšem přesně tentýž. (...) Od těchto ctností a přikázání jsme posléze přešli k diskurzu o hodnotách. Když mluvíme o hodnotě, předpokládáme, že předcházelo jakési hodnocení. Znamená to, že v určité chvíli, v jistém – blíže neupřesněném – okamžiku jsme se rozhodli něco ohodnotit a řekli jsme, že tato věc stojí tolik a tolik, což je pojetí částečně ekonomického původu. Jde v něm o to, že něco dávám, abych něco získal. Pojem hodnoty má tedy jednu velkou nevýhodu, poněvadž předpokládá, že skutečnost jako taková nemá žádnou cenu a že jsme to my, kdo jí tuto hodnotu uděluje. (...) Tento pojem má svůj vrchol u Nietzscheho, který dokázal převést hodnoty na trh ideí. Dal jim ušlechtilost a snažil se hledat instanci, která jim uděluje hodnotu. Domníval se, že učinil velmi zajímavý objev, když řekl, že touto instancí, která uděluje hodnotu, je vůle k moci. Věcem dává hodnotu vůle k moci. Musím věc mít, protože tak potvrzuji a rozšiřuji akční rádius a hloubku vlivu své vlastní vůle k moci. Potíž je v tom, že z tohoto hlediska, vstupují hodnoty do dialektiky, která je ničí, neboť, je-li to, co má cenu, tím, čemu jsem já sám cenu přiřkl, bude mít ona aktivita, skrze kterou zhodnocuji určitou věc, větší váhu než hodnota sama. »Odhadovati cenu, toť samo všech ceněných věcí cena,« říká Nitzsche v Tak pravil Zarathustra. Znamená to, že samotný úkon ohodnocení nějaké věci zároveň tuto věc znehodnocuje, protože úkon vůle k moci ve mně, který hodnotu určuje, má větší cenu než hodnota sama. V důsledku toho je pojem hodnoty ze své definice odsouzen k sebezničení."

    prof. Rémi Brague v rozhovoru pro L´Osservatore Romano
    (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24969)
    JK
    November 28, 2017 v 16.06
    Přesah
    Pojem hodnota je zde nevhodný, pravda.

    Přesnější by byl zřejmě termín "elementární lidská potřeba přesahu". Tato potřeba přesahu se může projevovat v řadě různých oblastech s různými náboji (pozitivní/negativní) - různá náboženství, duchovní proudy, kult vůdce, víra v imperiální vlast, víra v hodnotu komunismu, bláznění pro celebritu atd. atd.

    Dobře o tom psal Erich Fromm ve svém Strachu ze svobody, kdy ukazoval různé podoby této potřeby "překonat vlastní vesmírnou izolovanost" pomocí splynutí - masochistickou, sadistickou, lásku atd...

    Co chci říct je, že ve všech těchto případech se člověk přesahuje k něčemu jinému než on, přičemž je často ochoten obětovat osobní zájmy.

    Mně v této chvíli jde čistě o to, že zpochybňuji představu pana Poláčka "jaký samotný člověk reálně opravdu je", kterou klade jako poučenou neutrální objektivní pravdu.

    Prostě nesouhlasím s tvrzením, že antropologickou konstantou je, "že člověk ve většině případů upřednostní svůj zájem." To je vše.

    Rozhodně si nemyslím, že řešením je, že se lidstvo najednou přemění na levicové liberály, ostatně já se za liberála nepovažuji.

    Smyslem bylo navrhnout určitý směr levicové politiky, který by akceptoval onu fundamentální lidskou potřebu přesahu (jakéhosi kosmického chybění) a nabídl pozitivní alternativy, ke kterým by se lidé mohli vztahovat.
    November 28, 2017 v 18.23
    Co když je nejvlastnějším osobním zájmem člověka jeho duše?
    JN
    November 28, 2017 v 18.55
    Co když je otázka špatně položena?
    Neměli bychom se raději místo toho, jak lidskými silami stvořit nejlepší z možných světů, ptát na to, proč jsme tady?
    JP
    November 29, 2017 v 13.58
    Problém je v tom, že než se člověk dostane k "přesahu", tak napřed musí zvládnout a ovládnout to, co je v jeho DOsahu.

    To není jenom hraní se slovíčky; nýbrž to znamená, že člověk je stále ještě primárně uchycen v tom, co je mu nejbližší. Co tedy vytváří naprostou většinu jeho reálné existence.

    A vlastně už Aristoteles věděl, že tento "přesah" (tedy věnování se ryze ušlechtilým činnostem ducha) si může dovolit jenom ten, kdo - v míře přiměřené a uměřené - zabezpečil svou reálnou materiální základnu.

    A nejen zabezpečil, v tom smyslu že je ekonomicky zabezpečený - ale jde o to, že on p r á v ě ve vedení svého hospodářství zraje jako osobnost.

    Aristoteles tedy svým způsobem vyslovuje tu samou myšlenku jako Marx: že v té produkční činnosti člověka je základ všeho. Jediný rozdíl je v tom, že Marx ten "přesah" spatřuje i nadále v produkční kreativitě - zatímco Aristoteles v činnosti ryze intelektuálně-kontemplativní. (Nutno ovšem zohlednit, že si Aristoteles ve své době sotva mohl představit, jak nekonečným polem pro lidského ducha se jednou stanou technické inovace.)

    Už Aristoteles ovšem také věděl jedno: pokud je vůbec možno očekávat, že lidé - jako celek - budou žít opravdu mravně i kulturně kvalitním životem, že takovými nikdy nebudou sami ze sebe. Nýbrž, že je nezbytné je k tomu přivést důslednou a striktní výchovou.

    Marx oproti tomu doufal, že tu svou všestrannou kreativitu člověk začne rozvíjet v tom momentu, kdy bude zbaven omezení a pout kterými ho svazuje kapitalismus.

    Musím přiznat, že v daném ohledu daleko spíše sdílím skepsi Aristotela.
    JP
    November 29, 2017 v 14.02
    Proč jsme tady?
    Ano, pane Nusharte, v daném smyslu máte bezpochyby pravdu. Není možno vytvořit nějaký nový projekt budoucího světa, dokud si neujasníme, co je vlastně vůbec člověk, jaká je jeho podstata, a jaký je smysl a cíl jeho existence na tomto světě.

    Ovšem, právě tato zde běžící diskuse se - i když jen parciálně - zabývá právě tímto tématem. Protože je samozřejmě naprosto centrální otázkou, zda člověk přirozeným způsobem směřuje k dobru - anebo zda se alespoň do jisté míry bude přiklánět k dobru tehdy, když pro to vytvoříme odpovídající rámcové podmínky pro jeho existenci.
    November 29, 2017 v 14.10
    Ale pane Poláčku, to, co tady tvrdíte, vůbec není pravda. Ten příklad, který uvedl Jiří Karen je právě dokladem toho, že k přesahu (ať už ho pojmeme či nepojmeme čistě nábožensky) spějí i lidé, kteří naprosto nemají zvládnutý ten "dosah", čili nemají vybudovanou žádnou materiální základnu. Naopak, kašlou na ni!
    JN
    November 29, 2017 v 16.24
    "Zda člověk směřuje k dobru,
    anebo zda se k dobru bude přiklánět až tehdy, když pro to vytvoří(te-me?) odpovídající rámcové podmínky"?

    Kdo ty podmínky má vytvořit? Každý z nás je přece tím člověkem, kterému je potřeba vytvořit ty podmínky.
    JN
    November 30, 2017 v 10.06
    "Rámcové podmínky pro směřování člověka k dobru"
    mohou být vytvářeny například výchovou dětí v rodině. (Ale tak jste to asi nemyslel.)

    JP
    November 30, 2017 v 11.38
    Člověk a prostředí
    To je právě to jedinečné na člověku, pane Nusharte: že on je tím jediným tvorem v rámci celé evoluce, který má principiální schopnost a možnost v ě d o m ě a cíleně vytvářet takové podmínky, které pak budou zpětně formovat i jeho samého.

    To je přesně to, o co se nakonec jedná.

    Tyto podmínky které budou formovat člověka ovšem není možno vytvářet nějak libovolně, jako na rýsovacím prknu. Současný stupeň vývoje lidstva nám poskytuje určitou škálu možností vývoje dalšího; a tato škála není nijak moc široká. Svým způsobem je tu nakonec jenom dvojí alternativa: buďto budeme pokračovat stejně jako doposud - tedy v prostředí kapitalismu fixovaného na zisk, který si sám vytváří svého nenasytného konzumenta s jeho plochými a povrchními potřebami - anebo se pokusíme o nějakou alternativu k tomuto kapitalismu.

    Pokusíme se o nějakou alternativu, která na straně jedné v míře dostatečné zabezpečí základní materiální potřeby člověka - ale na straně druhé ho posune přece jenom někam o kousek dál, směrem k potřebám a hodnotám imateriální, ideální povahy.
    JP
    November 30, 2017 v 11.48
    Paní Hájková, ještě jednou: nemá opravdu smyslu argumentovat j e d n o t l i v ý m i případy lidí, kteří se dokáží tak či onak odpoutat od materiálních potřeb, a upnout se k nějakým idejím z nemateriálních sfér.

    Opakuji znovu a znovu: tady hovoříme o tom, jak se bude chovat v ě t š i n o v á společnost, průměrný většinový člověk. A chcete snad opravdu vážně tvrdit, že ten většinový člověk se rázem oprostí od všech svých materiálních potřeb, a začne se upínat jenom k potřebám ryze duchovním? Že mu začne být jedno, zda má co jíst, jak bydlí (a pokud vůbec bydlí), zda si může dovolit pořídit si automobil; anebo alespoň počítač, aby si mohl s ostatními vyměňovat své názory na tom, jak by byl ten imateriální, duchovní svět daleko lepší?...
    JN
    November 30, 2017 v 16.33
    Panu Poláčkovi
    "(Člověk) je tím jediným tvorem v rámci celé evoluce, který má principiální schopnost a možnost v ě d o m ě a cíleně vytvářet takové podmínky, které pak budou zpětně formovat i jeho samého."

    Koho p ř e s n ě máte na mysli? Kdo má schopnost a hlavně m o ž n o s t vědomě a cíleně formovat lidstvo k dobru?
    JN
    Uváděl jsem třeba ten příklad výchovy v rodině, která může člověka formovat k dobru.

    Koho ale máte na mysli Vy?
    JK
    November 30, 2017 v 17.14
    Nedorozumění
    Pane Poláčku, my si nerozumíme. Buď nějak ledabyle čteme, nebo si promítáme svoje před-přesvědčení do textu.

    Já zcela jasně píšu o potřebě přesahu jako o fundamentální lidské potřebě (antropologické konstantě), která může být pozitivní i NEGATIVNÍ (náboženství VS oddanost vůdci).

    Vy píšete o přesahu jako o Aristotelském konceptu duchovního a pozitivního. ("přesah = tedy věnování se ryze ušlechtilým činnostem ducha"). Ne.

    Opakuji - ta potřeba přesahu může být i NEGATIVNÍ. Spadá sem slepá věrnost vůdci, bláznivost do celebrity, fanatická oddanost dogmatu atd. atd.

    Erich Fromm hovoří o masochistické a sadistické formě potřebě překonat kosmickou izolovanost "splynutím s něčím".

    Co má lidská pozitivní i negativní potřeba přesahu společného je to, že je ochotna obětovat ten Váš "bezprostřední vlastní zájem". Za nacisty rád padnu v boji kdesi na Sibiři.

    Proto ta Vaše představá o sobecké lidské přirozenosti, která upřednostní vlastní zájem, podle mě neplatí.
    November 30, 2017 v 18.49
    Taky nevěřím, že by existoval jakýsi většinový „homo oeconomicus“, který si buduje základnu a až ji má vybudovanou (což nemusí být nikdy), teprve se pouští do čehosi navíc. Já si myslím, že člověk disponuje určitou energií (nejen fyzickou ale i nějakou psychickou, mentální, duševní, duchovní nebo nevím jak ji nazvat). Já bych to nazvala vášeň. Přičemž člověk hledá, do čeho by ji investoval (prostě ji musí vybít). Kdysi člověk většinu té energie investoval do přežití (svého a svých nejbližších). Protože to bylo zřejmě to nejrozumnější, co mohl udělat. Mělo to smysl. O tom, co je rozumné, rozhoduje jakési osobní řídící plánovací centrum, které zároveň mapuje terén – hledá, kam napřít tu energii, kde a jak se ve společnosti uplatnit. Ovšem, ne všichni lidé mají to centrum stejně vyvinuté, i když té energie mohou mít hodně. Těžko říct, odkud se bere. Část možná pochází přímo z daného jedince a část asi dostává odjinud.
    Společnost jako celek se ale také vyvíjí. Tento fakt může ovlivňovat, jací lidé se v ní narodí a vyvinou. Je možné, že člověk se rodí s tím, aby ve společnosti plnil určitou roli, což v něm může být kdesi hluboko uloženo, jako jakýsi skrytý záměr. Ale taky se to nemusí využít, zvlášť když jde o něco zvláštního a nenastanou vhodné podmínky.
    November 30, 2017 v 19.13
    A mimoto mají lidé potřebu si svět nějakým způsobem vyložit. Nejen "proč jsme tady?", jak píše pan Nushart, ale třeba i proč je tady svět? Nebo proč funguje, tak jak funguje? Mohou se samozřejmě chopit výkladu, jehož autorem je někdo jiný. Ale pokud tento výklad dostatečně nevysvětluje jevy, které daného člověka zajímají, nebo je těch výkladů příliš mnoho a odporují si navzájem, může se pokusit vyložit si svět sám. Proto asi vzniká tolik konspiračních teorií.
    Jiří píše, že levice by měla nabízet něco, k čemu se vztahovat. To nevím, jestli je možné. Jakým způsobem by to měla nabízet? Ve volebních programech? To asi těžko.
    Ale určitě by se měla aspoň pokusit vyložit svět (když už tedy marxismus je zastaralý, protože ztroskotal na proletariátu). A potom hledat východisko.
    MP
    December 1, 2017 v 11.09
    Jiřímu Karenovi
    Obávám se, že pod vlivem Jiřího Poláčka ten "vlastní zájem" příliš zužujete. "Za nacisty rád padnu v boji kdesi na Sibiři." může (kromě častějšího, kdybych to neříkal, gauleiter to udá) znamenat:

    a) Budu bojovat za výsadní postavení své rasy a svého národa, za náš životní prostor proti těm, které já nenávidím, protože mě obírali a nepřiznali mi to moje -- proti židům, bolševikům a plutokratům.
    a za
    b) Odvedli mě do těch strašlivých masakrů, kolem umírají kluci, s kterejma jsem včera pil a brečel nad fotkou Gretschen; tohle musí mít nějaký smysl a kdybych nevěřil, že Führer ví, proč nás proti těm ruskejm sviním žene. musel bych se zbláznit.

    Ani v jednom případě takový voják nebude říkat "padnu rád", ale "padnu, pokud to bude potřeba". Padnu rád mu vkládají do úst propagandisti v týle, ale ono i ta druhá formulace je děsivě silná (Leibniz vysvětloval, že státy by nemohli existovat bez víry v Boha -- protože by za ně nikdo nechtěl umírat, kdyby nevěřil v odměnu po smrti; smutný omyl velkého racionalisty.)

    Dbal jsem o ta "já", "moje/naše", abych ukázal, jak je takový voják v zajetí vlastní situace a sebeobstarávání, jak ji nepřekračuje.
    Žádná moderní ideologie by neuspěla, kdyby k této dimenzi lidského pobývání ve světě nemluvila -- nezaměstnaný chudák volí stranu finančního velkokapitálu, protože ta mu slibuje, že bude zařazen do velké loterie, ve které jsou i někteří z jeho třídy budoucími multimiliónáři, zatímco socialistická strana slibuje nejvýše to, že bude mít v nezaměstnanosti nějakou podporu. Bohužel si ani nedovolím říct, že je to oproti volbě dnešních socialistů špatně pochopený vlastní zájem.

    p.s. K onomu tak přesahujícímu "padnu rád": Ve velké části světa, kusy Československa nevyjímaje, se byl ještě ve dvacátém století chasník na tancovačce ochoten poprat na nože (a tedy s rizikem smrti anebo kriminálu) kvůli holce, kterou chtěl v noci převrátit na seně (a ráno už ji nechtěl znát). Přesah k Érotu anebo boj o uspokojení bazální potřeby či o vlastní uznání ve vesnické partě?
    JP
    December 1, 2017 v 11.43
    Konspirační teorie
    Pane Karene, ani to není natolik v tom že bychom se navzájem špatně četli (to jediné co jsem z Vaší pozice opravdu nepochopil bylo to že ten "přesah" míníte i v negativním smyslu; ale to nehraje zásadní roli).

    Jde o to, že já sám si dost často neuvědomím, jak krajně náročná je celá ta záležitost, a tak spíše jenom nadhodím určité téze, s předpokladem, že ty se ostatním stanou bez dalšího srozumitelnými.

    Vlastně mi paní Hájková svou zmínkou o konspirační teorii tak trochu předjala jedno téma, které se vlastně už celá léta chystám zpracovat. Ten text by - vedle toho vlastního titulu "Konspirační teorie" - měl mít podtitul "Pět stupňů k pravému poznání"; a to celé by mělo být právě o tom ukázat, jak přirozené vědomí zůstává v zajetí té výchozí perspektivy, že primárním a originárním aktérem je za všech okolností prostě a jednoduše samotný člověk. Tedy - člověk jako individuální bytost. Právě v tomto textu se pokusím vyložit, že tato optika je do velké míry iluzorní, a že člověk jenom z malé části jedná a koná v intencích svého vlastního bdělého vědomí.

    To obtížné na tom celém je, že tato změna perspektivy je opravdu tím klasickým "kopernikovským obratem" - kdy se všechno zdánlivě jisté a samozřejmé náhle jakoby staví na hlavu. A trvá to hodně a hodně dlouho, než si vědomí zvykne na tuto novou perspektivu, naučí se s ní pracovat, a nakonec pochopí že právě ta je ta pravá a původní.

    Tolik tedy ve všeobecnosti k dané záležitosti.
    JP
    December 1, 2017 v 12.30
    Člověk jako tvůrce svého osudu
    Pane Nusharte, když hovořím o tom že člověk je jediný tvor na této planetě který má schopnost - a tedy i možnost - vědomě utvářet svůj osud a sám sebe tím, že cíleně změní rámcové podmínky své existence, neměl jsem tím samozřejmě na mysli toho či onoho konkrétního jedince, nýbrž lidský rod jako takový.

    Hovoříte o výchově. Výchova - o té hodně psal už Aristoteles, když se zabýval úvahami o tom, jak dospět k pokud možno optimálně uspořádanému státu.

    Ovšem - ten samý Aristoteles také psal o tom, jak je konkrétní podoba konkrétního státu predestinována tím, v jakém prostředí, v jakých materiálních podmínkách tento stát existuje. A připomeňme si: ve starém Řecku "stát" neznamenal jenom nějakou státní organizaci jako takovou, nýbrž zároveň obec, čili celou pospolitost v tomto státě žijících obyvatel.

    A - nyní přijde rozhodující moment - Aristoteles u vědomí toho, jak silně je tento stát formován těmito vnějšími podmínkami své existence, doporučoval pro ten optimálně uspořádaný stát naprosto exaktně vytyčenou vzdálenost k přístavu - s jeho tržním ruchem, a tedy s jeho trhovecko-"kapitalistickou" mentalitou.

    To znamená: Aristoteles za prvé ví, jak hluboce je stát (a tedy i jeho obyvatelstvo) formován těmi vnějšími podmínkami; a za druhé, on naléhavě doporučuje tohoto poznání aktivně využít, čili tento formující vliv toho okolí využít ve prospěch optimalizace státu a společnosti.

    A to je přesně to, co jsem i já teď měl na mysli poukazem na to, že člověk je tím jediným tvorem na této planetě, který má schopnost a možnost cíleně vytvářet podmínky, které pak budou formovat i jeho samého.

    Svého času jsem tento fenomén podrobněji analyzoval ve svém textu "Aristotelovy přístavy a Karel Marx"; ale jak to vypadá, psal jsem to naprosto zbytečně. Ačkoliv je to - zůstávám i nadále u toho přesvědčení - opravdu klíč k pochopení jak Marxe, tak ale vůbec jakéhokoli realistického modelu společnosti, který nezůstane polapen v té prvotní iluzi, že konečným aktérem a původcem všeho dění je člověk jakožto pouhé individuum.
    JP
    December 1, 2017 v 12.54
    Člověk jako energie
    Ano, paní Hájková, je skutečně možno se na věc podívat i tak, že člověk je vybaven určitým množstvím energie; respektive on sám je energií, která se chce - a musí - nějakým způsobem uplatnit, realizovat v tomto světě.

    Jenže - o to právě jde. Totiž o to, že tato energie se nevznáší v nějakém vzduchoprázdnu, zcela volně podle přání a představ jejího majitele - nýbrž ve své snaze se uplatnit naráží na okolní svět - a tedy na ostatní energie, které tento svět tvoří.

    Naráží na ostatní energie, na jejich sílu - proplétá se s nimi, a je jejich silou ovlivňována a formována. A tato naše energie se nám pak vrací zpět - ale ne už v té původní podobě, jak my jsme ji vysílali, nýbrž v té formě modifikované, jak ji přeměnil okolní svět.

    A položme si teď otázku: jsme my silnější než celý jsoucí svět? Můžeme my ho přeměnit svou energií k obrazu svému? Anebo je pravděpodobnější, že ty kumulované energie okolního světa jsou nakonec silnější než ta naše osobní, individuální energie?

    Samozřejmě, v jednotlivých případech ta individuální energie může být tak silná, že dokáže být alespoň do jisté míry rezistentní vůči působení těch energií okolního světa.

    Ale - zase platí, tady nehovoříme o individuálních odchylkách či anomáliích, nýbrž o v ě t š i n o v é m, o průměrném člověku. A tady je asi právem možno vycházet z toho, že u naprosté většiny lidí se ta jejich osobní "energie" nakonec přizpůsobí těm energiím osobního světa. A to už sice právě z důvodu ryze energetické efektivnosti: neustálý boj proti vnějšímu světu strašlivým způsobem vysává právě tu vnitřní sílu, vnitřní energii. My kteří jsme ještě zažili svět totality o tom víme své.

    Takže, znovu a znovu se jedná o jediné: nechápat člověka jenom jako nějakou izolovanou monádu, uzavřenou jenom do sebe - nýbrž dokázat ho pochopit v celkovém kontextu jeho veškeré existence. O nic víc tady nejde.
    December 1, 2017 v 13.35
    Já vás vezmu za slovo: "neustálý boj proti vnějšímu světu strašlivým způsobem vysává právě tu vnitřní sílu". Ano, chápu naprosto, jak je těžké být permanentním revolucionářem. Nic pro mě.
    Ale není nakonec kapitalismus právě takovým bojem proti vnějšímu světu, který strašlivě vysává tu vnitřní sílu? Vždyť někdo na to neustálé soupeření vůbec nemá energii! Ovšem v tom případě je jeho existence ohrožena.
    Kapitalismus není založen na tom, na čem byl založen minulý režim: "když nebudeš dělat potíže, necháme tě být." Přizpůsobit se kapitalismu neznamená vůbec žádný pokoj. Není to žádný řád. Je to chaos. Čili pro některé lidi to rozhodně není jednoduché. Já vím, že vy zas řeknete, že nejde o jednotlivce, ale o většinu. Jenže například já jsem jednotlivec. Ne většina. Moje energie není schopna se přizpůsobit. Snažím se s tím tedy vyrovnat po svém, protože je mi jasné, že se mnou nikdo zabývat nebude. Ale řeknu vám, není to vůbec snadné. Přitom vidím, kolik lidí se nedovede kapitalismu přizpůsobit ani tolik co já. Těch je mi taky líto (abych nezůstala jen u nějaké sebelítosti).
    Ještě musím napsat, že jste celkem dobře napsal: Člověk nemá energii, člověk JE energie. Podobně se dá říct: člověk nemá duši, člověk JE duše.
    JP
    December 1, 2017 v 13.51
    Potřeba přesahu a potřeba bezprostřednosti
    A teď ještě, pane Karene, k této konkrétní záležitosti.

    V daném smyslu si možná opravdu zcela nerozumíme. Ještě jednou: já naprosto nepopírám existenci takovéhoto "přesahu". Tedy hluboké touhy lidské bytosti po vlastním ztotožnění se s určitými hodnotami, ideály atd.

    Jenže, postavme si zásadní otázku: o d k u d se vlastně bere tato touha po přesahu? I jestliže vyjdeme z toho, že se jedná opravdu o antropologickou konstantu - právě potom si musíme nutně položit otázku, co se to v průběhu lidské evoluce vlastně přihodilo, že člověk, lidská bytost tuto touhu v sobě pociťuje.

    Člověk se potkává a potýká s entitami tvořícími svět kolem něho - s jejich vlastnostmi, s jejich významy, s jejich smyslem. Některé z těchto entit a jejich významů mají transpersonální, metafyzický charakter - ty pak člověk reflektuje v podobě filozofie nebo víry. Některé mají charakter a význam pospolité existence - ty pak člověk reflektuje v podobě politických představ a názorů.

    Ale - v každém případě Marx celou svou teorii společnosti staví na tézi, že v celém tom komplexu těchto různých entit s kterými se člověk potýká je jedna, která je silnější, základnější nežli všechny ostatní - totiž sféra jeho materiální existence. Tedy ta sféra, kde člověk produkuje prostředky pro své vlastní přežití. Neboť, jak Marx říká, n a p ř e d člověk musí jíst, bydlet, oblékat se - a teprve potom může filozofovat. (Případně zajít do kostela a modlit se tam ke svému Bohu.)

    Opět si musíme uvědomit: řeč je tu o většinovém člověku, nikoli o výjimkách. Jsou samozřejmě lidé kteří jsou ochotni zemřít pro svého Boha; ale v naprosté většině případů člověk svou holou existenci upřednostní před vším ostatním.

    Takže: ta sféra materiální produkce je ta základní; a žádná jiná není tak silná jako ona. A když se s ní ty jiné dostanou do konfliktu - nakonec se vždy prosadí svým vlivem právě ona.

    Takže to je odůvodnění toho, proč je s dobrým právem opravdu možno tu sféru materiální produkce považovat za - v celospolečenském měřítku - rozhodující a určující.

    Teď se ještě podívejme na otázku té bezprostřednosti. Tady musíme velmi pozorně rozlišovat, o co se právě jedná.

    Tato "bezprostřednost" naprosto nemusí sama o sobě znamenat, že jejím výsledkem je v každém případě egoismus.

    Já sám jsem napsal, že člověk má v sobě zakódován (a tedy právě jako tu "antropologickou konstantu") jak egoismus, tak i altruismus. A - obojí (tedy i ten altruismus!) vyplývá právě z té bezprostřednosti té materiální produkce, jak byla popsána výše.

    Prostě člověk udělal v průběhu své evoluce tu zkušenost, že u r č i t á míra altruismu mu - to jest jeho vlastnímu přežití - velice prospívá. A právě proto se tato zkušenost v něm natolik hluboce zakódovala.

    Potud tedy dobře. Jenže - na straně druhé platí i druhý význam toho slova "bezprostřednost". Totiž v těch případech, kdy se nám dostane do konfliktu ten - zakódovaný - egoismus s tím - stejně tak zakódovaným - altruismem, pak můžeme směle vycházet z předpokladu, že v naprosté v ě t š i n ě případů zvítězí ten egoismus.

    Přičemž ovšem: ten termín "egoismus" tady není zcela správný, respektive to je až pojem sekundární. Primárním pojmem (a tedy primární skutečností) je tady pojem ego c e n t r i s m u s.

    A je to dáno opět evolučně: člověk - stejně tak jako každý jiný tvor - musí v prvé řadě hledět na to, aby přežil. Aby přežil on sám, jako čiré individuum. Protože jestli tuto snahu vlastního přežití v sobě nebude mít zakódován jako naprosto primární instinkt - pak prostě nepřežije.

    Ještě jednou: tento základní instinkt egocentrického postoje naprosto nemusí znamenat, že by se daný jedinec nemohl chovat altruisticky.

    Znamená to ale to, že pokud dojde ke k o n f l i k t u mezi primárními zájmy individua a mezi zájmy celku, pak p r a v i d e l n ě (to je v průměru, v celkové sumě) to nakonec vyhraje ten zájem ryze individuální.

    Právě proto jsem už dříve napsal, že pokud vůbec máme nějakou šanci na to překonat kapitalismus (s jeho bytostným egoismem), pak musíme vytvořit takový model (ekonomický i společenský), kde ten obecný zájem bude nějakým způsobem i n t e g r o v á n do toho zájmu ryze osobního. Protože jinak to v reálu nikdy nebude fungovat.
    JP
    December 1, 2017 v 14.05
    Kapitalismus jako upír životních energií
    Dovolil jsem si tento trochu nadsazený titulek. ;-)

    Ano, paní Hájková, máte dozajista pravdu (tedy že kapitalismus vysává z člověka jeho sílu, jeho životní energii); ale to je něco trochu jiného.

    Totiž: kapitalismus ji z nás vysává nakonec stejně jako ta totalita. Ta nás drtila svou lží; kapitalismus svým diktátem peněz.

    Ale - právě o to jde. Mnoho lidí už za socialismu nezvládlo ten stav kdy by jim ten režim neustále vysával jejich vnitřní energii - a tak se s ním aranžovali. Smířili se s ním. Přestali tu jeho lež vnímat. Alespoň ve svém běžném životě. Ta lež tu ovšem byla pořád, a pořád tu energii, tu životní sílu vysávala - ale pokud ji někdo začal ignorovat, bylo to pro něj už snesitelnější.

    A s kapitalismem je to naprosto to samé. Kapitalismus je sám o sobě odlidštěný systém, a proto z lidí vždy bude vysávat jejich - autentickou - životní energii. Ale na straně druhé, mnoho lidí se s ním dokáže víceméně identifikovat, nebo přinejmenším aranžovat - a pak to tak bezprostředně nepociťují. Ti kteří se s tím kapitalismem (respektive dříve s tou totalitou) nedokáží smířit, tak ti ten úbytek životní energie pociťují mnohem intenzivněji.
    December 1, 2017 v 14.34
    Jenže nejde o smíření. Někteří lidé prostě nemají tu energii, kterou kapitalismus, čili trh, požaduje. Mají možná jinou. Tedy jsou jiná energie, abych to upřesnila. Přizpůsobit se by pro ně znamenalo zemřít. Někteří, jako třeba já, mají naštěstí (nebo díky Bohu) kolem sebe někoho, kdo jim v kapitalismu pomáhá přežít, někoho, kdo jakž takž přizpůsobený je. Mít někoho, kdo vám pomáhá, je samozřejmě velká výhoda.
    JN
    December 1, 2017 v 20.30
    Panu Poláčkovi
    Pokud ty "rámcové podmínky formující člověka k dobru"

    (tedy k "alternativě kapitalismu") bude stanovovat nějaká skupina lidí, jedná se o Nietzscheho "vůli k moci", pouze oblečenou do kabátu ušlechtilé hodnoty.

    ------------------------

    Třeba marxismus vidí ty "rámcové podmínky" i nějak takto: "Rodina slouží k reprodukci buržoazní kultury kapitalistické společnosti...", její význam je tedy z hlediska marxisticky chápaného dobra negativní, což je ovšem docela v rozporu s obecným míněním, na druhou stranu by to ale zase mohlo být dobrým ideovým východiskem některých - jinak dost těžko pochopitelných - snah kulturní levice.

    Jestliže ale chceme zůstat u těch liberálních hodnot, nemůžeme nikomu ordinovat svoji představu "správného dobra", neboť přece "považujeme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní a že byli obdařeni určitými nezcizitelnými právy jako je svoboda a hledání štěstí“.
    December 1, 2017 v 20.34
    Mimochodem, pane Poláčku. Když už jste jednou připustil, že člověk (osoba) je vlastně energie, proč by potom podle vás nemohl existovat osobní Bůh?
    December 1, 2017 v 21.00
    Panu Nushartovi
    Marxismus přece nikdy netvrdil, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a obdařeni nezcizitelnými právy. To je, pokud vím, citát z americké ústavy. Spíš tvrdil, že lidé si rovni nejsou, ale měli by být. Že to však nelze zařídit pouhým právním aktem, deklarací. Pokud si vzpomínám, tak konkrétně Heller dokonce tvrdil, že rovni bychom si mohli být de facto snad jen v tom materiálním smyslu - při rovném dělení společenského produktu. Protože ve schopnostech a inteligenci si lidé nikdy nebudou rovni.
    Marxismus vlastně ani netvrdil, že rodina slouží k reprodukci buržoazní kultury, ale spíš že je místem reprodukce těch sociálních nerovností. To myslím nemůže nikdo popřít. Jak chudoba, tak i bohatství se obvykle dědí z generace na generaci. Neznamená to však, že rodina samotná by byla těmi společenskými nerovnostmi nějak vinna. Příčina tkví v rozdílném postavení lidí ve společnosti (ve výrobních vztazích). Výchova v rodině to sama nevyřeší. Velká část rodin ani není schopna plnit výchovnou funkci správně.
    Já osobně jsem pro rodinu i pro manželství. Ale založené na lásce a dobrovolnosti. Myslím, že proti takovým marxismus nikdy nebyl.
    JN
    December 1, 2017 v 21.15
    Panu Poláčkovi
    Myslím, že ty "Aristotelovy přístavy" mohou být docela dobře i metaforou globalizace.
    December 2, 2017 v 6.22
    Marxismu se vždycky vytýkalo, že neuznává duchovní svět. Není to pravda. On jenom tvrdí, že duch odráží procesy, které se dějí ve hmotě, že je tedy až druhotný. Ale jinak ho samozřejmě uznává.
    Abych to nějak stručně vyjádřila: Problémy kapitalismu (ale i jiných systémů před ním) způsobovaly a způsobují utrpení mnoha lidí. Z toho utrpení se podle marxismu rodí duch odporu proti vykořisťovatelskému systému, který roste a časem se postará o to, aby jeho nositelé netrpěli (například tím, že vypukne revoluce). Bez toho ducha by se nehnuli z místa a utrpení by bylo věčné. Zatímco duch odporu je vysvobodí a pomůže jim vytvořit nový svět. Nepřipomíná vám to něco?
    Pane Poláčku, vy píšete, že musíme vytvořit podmínky, zatímco Marx si myslel, že duch odporu se o to postará sám. Nejhorší na tom je, že duch odporu mohl být při vytváření nových podmínek strašně ničivý. Ale tak to být nemusí, samozřejmě. Proto by se marxismus měl spojit s křesťanstvím.
    December 2, 2017 v 6.38
    Ostatně, pane Poláčku, jaký důvod byste měl právě vy k vytváření těch nových podmínek? Co by (vás osobně) k tomu vedlo? Altruismus? Pro ten přece zatím nejsou vytvořeny podmínky. Nebo taky v tomto světě trpíte?
    JP
    December 2, 2017 v 12.15
    Nesnesitelnost kapitalismu
    Ale vždyť o tom jsem sám psal, paní Hájková: že kapitalismus je pro mnohé lidi nesnesitelný, že z nich vysává jejich životní energii. Jenomže č á s t populace se s kapitalismem více či méně aranžuje, přestane si ho připouštět (jeho negativa), a pak je pro ně přece jenom snesitelnější.
    JP
    December 2, 2017 v 12.22
    Kdo má rozhodnout o změně?
    Zdá se, že tohle je vysloveně Vaše celoživotní trauma, pane Nusharte. Totiž to, že "někdo" má s tímto světem aktivně pohnout, svou vlastní vůlí a svým vlastním činem. Vy v tom okamžitě vidíte jenom to, že s Vámi někdo chce (samozřejmě ve zlém úmyslu) manipulovat.

    Podívejme se na to obráceně: a Vy si opravdu myslíte, že v tom současném světě manipulován nejste? Mohl jste Vy sám si vybrat ten svět, který tu teď existuje, a jak tu existuje? Prostě jste byl do tohoto světa uvržen, musíte v něm žít, ať se Vám líbí nebo nelíbí.

    Takže my máme v principu jenom dvě možnosti: buďto zůstaneme zcela pasivně v moci toho světa, který tu vznikl samovolně, živelně a slepě - anebo se odvážíme toho "rouhačského" počinu, že zapojíme svůj vlastní mozek, rozmyslíme si jaké jsou naše možnosti vývoje, a rozhodneme se aktivním počinem vytvořit podmínky pro tu cestu, která se jeví tou relativně nejoptimálnější.

    A tedy konkrétně: k d o má toto rozhodnutí učinit? - Přece my lidí, kdo pak jiný? My, kteří v tomto světě musíme žít, my kteří se už nechceme nechat jenom pasivně vláčet jeho bezduchými mechanismy. My lidé, kteří jsme si konečně uvědomili chod věcí, a jsme schopni a ochotni do našeho osudu sami aktivně zasáhnout.

    To je všechno.
    JP
    December 2, 2017 v 12.32
    Bůh a energie
    Co pak má (osobní) Bůh společného s energií, paní Hájková?

    V tom kontextu v kterém jsem já o věci psal to nebyl zásadní rozdíl, jestli se napíše "člověk má energii", anebo "člověk je energie". Tady šlo o vztah ke kapitalismu.

    Pokud použijeme formulaci "člověk je energie", pak k tomu vždycky musíme ještě dodat: "strukturovaná energie". Energie jako taková je jenom čirá síla, pnutí, dynamis. Nemá tělo, nemá formu.

    Takže aby z té energie vznikl člověk (anebo cokoli jiného), je nutno jí dodat tu strukturovanost, jasnou a pevnou formu.

    Přinejmenším je tedy nutno říci: člověk je energie plus informace.

    Což by sice ovšem bylo možno říci i o Bohu; ale jak řečeno, stejně tak to platí i pro cokoli jiného.
    JP
    December 2, 2017 v 12.40
    Aristotelovy přístavy a globalizace
    Ale jistě, pane Nusharte, že je to možno vidět i takhle. Právě proto jsem Aristotela reaktivoval, protože jeho myšlenky si i po těch tisíciletích uchovávají svou nezměněnou platnost.

    Tady se zase jednou ukazuje, jak velice málo je věcí ve světě lidském, které by byly opravdu nové (pokud vůbec nějaké). Naprostá většina dějů, procesů, struktur se opakuje stále znova dokola - jenom v nové podobě a v nových kombinacích. Ale jinak platí: nic nového pod sluncem...
    JP
    December 2, 2017 v 12.56
    Důvod k vytváření nových podmínek
    Na Vaši přímou - a osobní - otázku, paní Hájková, jaký důvod bych měl k onomu "vytváření nových podmínek" (čili k nahrazení současného společenského a politického pořádku nějakým jiným): tady je celý komplex příčin, objektivních i subjektivních, emocionálních i racionálních.

    Ta nejzákladnější příčina je - ani sám nevím, jestli je možno ji nazvat spíše emocionální, anebo morální: prostě naprosto zásadně nesnáším nespravedlnost.

    A kapitalismus je samozřejmě systém založený na nespravedlnosti (tj. v každém případě majetkové, a tím i sociální nerovnosti). Stejně tak nespravedlivým byl ovšem i totalitní socialismus; a proto jsem bojoval proti oběma.

    Druhá příčina je v tom: stejně tak zásadně nesnáším primitivismus jakéhokoli druhu.

    A tady platí výše řečené stejně tak: kapitalismus je ve své nejhlubší podstatě naprosto primitivní model existence lidské společnosti, vše lidské je redukováno jenom na tu nejtriviálnější kalkulaci zisku.

    Socialismus: velkolepá myšlenka, ale ve své reálné praxi (v mé osobní zkušenosti především spolu s nástupem husákovské normalizace) opět krajně primitivní, navíc se opírající o permanentní lež.

    Celkově je možno říci: tento současný svět není v žádném ohledu světem skutečně lidským. Kapitalismus - nakolik je doprovázený liberálně-demokratickým politickým systémem - není sice tak bezprostředně utlačovatelský jako totalitní socialismus; ale co se vlastního humánního rozměru lidské existence týče, je sotva nějakým způsobem hodnotnější.

    Takže to jsou ty důvody, proč je legitimní bojovat za změnu tohoto světa, a proč je k tomu také pociťována vnitřní potřeba.
    IH
    December 2, 2017 v 14.37
    K oběma důvodům nespokojenosti s kapitalismem, jež uvedl pan Poláček, se velmi hlásím. Do třetice bych za sebe dodal, že kapitalismus ničí ve velkém náležitosti světa, jež mají podle mne a pro mě zásadní důležitost.
    December 2, 2017 v 16.05
    To já se přiznám, že jsem docela málo idealistická. Proto jsem původně chtěla systém, který by vyhovoval lidem jako jsem já. Jestli je spravedlivý pro všechny, o to jsem se málo starala. Teprve později jsem přišla na to, že nemůžu být tak sobecká, že se svět nemůže řídit podle mě. Ovšem netušila jsem, že to sklouzne až k takovémuhle kapitalismu.
    Někdy se mi ale zdá, že není dobré pořád kritizovat kapitalismus. Někdo ten pojem totiž chápe příliš ideologicky a domnívá se, že kritik touží po minulém režimu.
    Další důvod, proč nepsat pořád proti kapitalismu, je ten, že ani svět před kapitalismem nebyl nijak zvlášť spravedlivý. Takže by možná bylo lepší kritizovat prostě svět, který se řídí jakousi vlastní logikou. A ještě lepší by bylo vytvářet už základ nového světa, který bude mít jinou logiku.
    JP
    December 3, 2017 v 11.45
    Kapitalismus jako destruktivní činitel
    To ničení "důležitých náležitostí světa" kapitalismem vyplývá prakticky už z toho druhého bodu: totiž z toho vyloženě primitivního principu jeho fungování.

    Kapitalismus fixovaný jenom a pouze na neustálou produkci zisku je jako nosorožec, který se žene jedním směrem vpřed, a cestou rozšlape všechno co se mu ocitne pod paznehty. Nosorožec nepřemýšlí, a vůbec nevnímá, co všechno zničí; a s kapitalismem je to přesně tak.

    Jediný rozdíl je v tom, že nosorožec obvykle nezničí samotný základ či předpoklad jeho vlastní existence; zatímco kapitalismus je právě k tomu na nejlepší cestě.
    JP
    December 3, 2017 v 12.06
    Nekritizovat kapitalismus, kritizovat svět
    Ale ano, paní Hájková, o tom jsem už také sám opakovaně psal: mnohdy ta kritika kapitalismu sklouzne k pouhé laciné póze. Všechny špatnosti tohoto světa se prostě hodí na ten zlý "kapitalismus" - a tím pádem my sami se zbavíme vší své odpovědnosti, vší své spoluviny za stav tohoto světa. Když je vším vinen kapitalismus, pak my ovšem nejsme vinni ničím - jak je to všechno pak naprosto jednoduché! A my se pak ještě můžeme postavit do hrdé pózy bojovníka za lepší svět - my přece ten kapitalismus kritizujeme, tak co po nás kdo ještě může více chtít?!...

    Takže: ano, té - věčné - kritiky kapitalismu může být někdy až moc.

    Píšete, že by bylo lepší kritizovat samotný svět, a jeho logiku. Ano, na tom opravdu něco je. Ta kritika kapitalismu má konec konců jenom a pouze tehdy své skutečné odůvodnění, když ji zařadíme do celkového kontextu právě samotného světa, a jeho vývoje. - Ostatně, to je právě jeden z důvodů, proč stále znovu poukazuji na to, že tato "kritika kapitalismu" má své kořeny už u Platóna a Aristotela.

    Přičemž ovšem - tady je ten zásadní rozdíl v tom, že tito antičtí myslitelé tyto komerční elementy pojímali jako deformace jsoucího světa - stejně tak jako deformace samotného lidského charakteru.

    To znamená: jestliže tyto ryze komerční momenty a choutky nabudou vrchu, pak je to na straně jedné objektivní stav či proces - ale na straně druhé je to zároveň něco, co si lidé z a v i n i l i sami, tím že byli ochotni těmto komerčním lákadlům propadnout.

    Řešení tedy podle nich spočívá na straně jedné v omezování - ryze věcném, institucionálním - těch komerčních faktorů nad nezbytnou míru; ale na straně druhé stejně tak v důsledném přeorientování člověka, jeho mysli na ušlechtilejší životní obsahy a cíle, nežli je komerce a mamon.

    Což je v zásadě zřejmě to samé, co Vy jste měla na mysli tou formulací, že je nutno začít vytvářet základy světa, který bude mít "jinou logiku".
    + Další komentáře