„Náš článek o unesených Češkách vyvolal velmi zajímavou debatu,“ píše ve svém úvodníku šéfredaktor Tabery. Respekt před několika dny zveřejnil informaci o tom, že za propuštění dvou Češek unesených v roce 2013 v Pákistánu zaplatil náš stát výkupné. Informace pochází z důvěrného zpravodajského zdroje. Podle informací „pana Inkognito“ se pak měla jedna z osvobozených dívek pokusit o návrat do Pákistánu. Ano, debata se skutečně rozproudila.

Jak řekl klasik, demokracie je diskuse. Takže bychom měli Respektu poděkovat, protože po jejich sólokapru se opravdu nemlčí. Jenže ono to možná bude trochu složitější. K diskusi jsou většinou potřeba dva. Jeden se argumentací snaží přesvědčit druhého, že se mýlí. Dialekticky zdatnější z obou debatujících nakonec vyhrává, pravda je odhalena a svět je zase o kousek lepší. Základem diskuse je dialog, tedy vztah dvou lidí, kteří k sobě přistupují jako k rovný k rovnému.

Jenže v kauze výkupného dialog selhává. Osvobozené ženy i státní aparát mlčí. A není to nic divného. Kdyby se celá situace odehrávala v jakékoli jiné zemi na západ od Chebu, mlčely by zainteresování úplně stejně. Informace o tom, zda bylo výkupné zaplaceno, jaké byla jeho výše či jak jednání s únosci probíhala, jsou tajné a z důvodů zřejmých i absolventovi vysoké školy života tajnými zůstat musí.

To, že západ hraje dvojí hru, ve které veřejně deklaruje, že s únosci nevyjednává, přičemž ve skutečnosti kontakt navazuje a nakonec i platí, je veřejným tajemstvím. Kdyby západ neplatil, nemělo by pro zločince cenu rukojmí brát. Oficiální stanovisko dosud poskytovalo při každém dalším únosu větší prostor pro nové vyjednávání.

↗

Náš článek o unesených Češkách vyvolal velmi zajímavou debatu, píše ve svém úvodníku šéfredaktor Tabery. SPíš než debatu však text Onřeje Kundry spustil sérii nikomu neprospívajících monologů. Repro DR

Měli jsme prostor, ze kterého šlo ustoupit. A o ten jsme vinou Respektu přišli. Jakékoli zveřejňování podrobností o procesu propuštění, průběhu a formě vyjednávání nebo třeba cestě unesených zpět do vlasti ztěžuje či přímo znemožňuje opakování podobného procesu v budoucnu. A v neposlední řadě je jasné, že únos představuje pro oběti obrovské trauma. Chrástecká a Humpálová mají právo (a pravděpodobně i povinnost) mlčet a jejich mlčení je ve veřejném zájmu.

Respekt tedy nezahájil debatu, ale spíše řadu monologů. Unesené ženy jsou v nich degradované ze subjektu, se kterým by čistě hypoteticky bylo možné diskutovat, do pouhého objektu. Když přijdete do společnosti a někdo o vás ve vaší přítomnosti začne mluvit ve třetí osobě, budete se právem cítit hluboce uraženi. Pokud vás navíc začne hulvát obviňovat, šířit o vás pomluvy a ponižovat vás, máte plné právo se bránit. Přesně to ale obě ženy udělat nemohou. V očích davu to je jen přiznání viny.

Přidanou hodnotu pro veřejnou diskusi vidí opravdu pouze Erik Tabery. Pravděpodobně spočívá v tom, že se Respekt může dál prezentovat jako médium s prstem na tepu doby. Že výkupné se nakonec platí, jsme věděli už před publikováním článku, takže to jediné, co se může změnit, bude asi tak to, že si nějaký politický podnikatel dá jeho striktní neplacení jako jeden z bodů svého programu pro blížící se volby. Je to sázka na jistotu a jeho voliči to nepochybně ocení.

Jak ukázaly poslední týdny, život tak řečených „sluníčkářů“, muslimů nebo jakéhokoli jiného domnělého nepřítele nestojí pro některé z nich ani za zlámanou grešli. Natož za 150 milionů.