Válka v Sýrii rozvrátila jeden z posledních stabilních režimů v regionu a udělala z poloviny z dvaadvaceti milionů syrských občanů uprchlíky. Uprchlická krize, vzešlá z bratrovražedné syrské řeži, však paradoxně přiměla k zájmu o Blízký východ i českou veřejnost, jindy tak netečnou k zahraničněpolitickým otázkám.

Bohužel, česká blízkovýchodní debata — a to i v nejvyšších patrech politiky — uvízla hluboko v 90. letech a je až doposud zejména přehlídkou diletantismu. Nechápeme procesy na Blízkém východě, nerozumíme jednotlivým aktérům ani příčinám jejich jednání, a proto nejsme schopni správně interpretovat důsledky, které čím dál víc ovlivňují i střední Evropu.

Chudoba

Naší — a nejen naší — první chybou je, že v debatě o Blízkém východu dominují témata politická, vojenská a náboženská, nikoli však sociální. Od západních odborníků na Orient přitom vzešla řada precizně podložených teorií, podle kterých je základním původem všech náboženských a národnostních problémů Blízkého východu nekonečná chudoba tak zvané „arabské ulice“.

Typickým příkladem rozdílu mezi vládnoucí elitou a sociálním „podzemím” je Saúdská Arábie s miliony chudých dělníků z jiných muslimských zemí. Superbohaté ropné království, ve kterém donedávna nebylo nutné platit žádné daně, má v paritě kupní síly o polovinu vyšší HDP než Česká republika. Podle saúdskoarabské agentury Al Rajhi Capital však většina zahraničních dělníků nebere ani polovinu hodinové mzdy průměrného Čecha. Financial Times přitom spočítaly, že závislost Saúdské Arábie na práci zahraničních zaměstnanců vzrostla natolik, že v některých zásadních odvětvích saúdskoarabské ekonomiky, jakými je obchod, stavebnictví nebo zemědělství, nepracuje ani dvacet procent místních občanů.

Počet průměrně odpracovaných hodin atakuje u těchto skupin hranici 220 za měsíc a stále roste. Ze strany bohatých saúdskoarabských zaměstnavatelů se přitom množí případy fyzického i psychického týrání mužů a znásilňování žen. Mezinárodní organizace Human Rights Watch přirovnala podmínky zahraničních pracovníků v Saúdské Arábii k novodobému otrokářství, provázenému hluboce zakořeněnou sexuální, náboženskou a rasovou diskriminací.

Chudoba je přitom na Blízkém východě velmi rozšířeným jevem. Podle Světové banky čtvrtina irácké populace dnes musí vyžít s méně než dvama dolary na den, v Jemenu je to dokonce 37 %. Dětský fond Organizace spojených národů uvádí, že na Blízkém východě žije čtvrtina všech dětí v hladu, chudobě, bez přístřeší, lékařské péče nebo přístupu k pitné vodě. Téměř polovina všech místních dětí nemá plně vyvinutou imunitu vzhledem k prostředí, ve kterém vyrůstají.

A tak zatímco některé státy Blízkého východu ostentativně plýtvají gigantickými zisky z nerostných zdrojů, jednotlivými zeměmi regionu bloudí sem a tam miliony demotivovaných ubožáků. Ti se stávají ideálním cílem náborových kampaní náboženských organizací, propojených s některou z mnoha regionálních teroristických skupin.

Izraelsko-palestinský konflikt

Od vzniku židovského státu platilo, že úhelným kamenem blízkovýchodní politiky je konflikt Izraelců s Palestinci, sloužící velkým arabským zemím jako prostředek politického boje s židovským státem. Po řadě vítězných válek, z nichž ta nejničivější v roce 1973 hrozila přerůst v konflikt supervelmocí, si však Mojžíšův lid vybojoval právo na sebeurčení, stvrzené v roce 1979 podpisem mírové smlouvy s někdejším hlavní protivníkem Tel Avivu, Egyptem. A jakkoli prostí Arabové ke svým bratrům v Gaze a na Západním břehu cítí stále silnou náklonnost, většina arabských zemí Palestince dávno hodila přes palubu.

Největšími nepřáteli Izraele dnes zůstávají libanonský Hizballáh s Íránem za zády a al-Asadova rodina, které během syrské občanské války uštědřila izraelská armáda nejeden políček před očima světového společenství. A byť opuštění, stále jsou aktivní i sami Palestinci, toužící po vlastním státu.

Žádná z jejich organizací však nemá bezvýhradnou podporu velmocí, za žádnou z nich se nepostaví Rada bezpečnosti, a proto nepředstavují reálné ohrožení izraelské nezávislosti. Kola dějin se zkrátka otočila a palestinsko-izraelský konflikt se přesunul na druhou kolej.

Tím, co hýbe současným Blízkým východem, je konflikt mezi ší'ity a sunnity, ve kterém proti sobě stojí Írán a Saúdská Arábie. Vše důležité, co se v regionu odehrává, nese silnou stopu přítomnosti jedné nebo obou regionálních mocností. Válka proti Islámskému státu, kurdský boj za nezávislost, palestinské snažení o vlastní stát, válka v Jemenu, blokáda Kataru, povstání v Iráku a samozřejmě občanská válka v Sýrii.

Všechny konflikty se staly pro obě ambiciózní regionální velmoci hřištěm, na kterém spolu v zastoupení bojují o blízkovýchodní hegemonii. A pokud pro Saúdskou Arábii Izrael prakticky není téma, pragmatičtí íránští ajatolláhové hrají izraelskou kartu zejména ve snaze dostat na svou stranu arabskou veřejnost napříč Blízkým východem, aby ji mohli využívat k mocenskému souboji se Saúdy.

Peníze

Stejně jako v debatách o Blízkém východu ignorujeme rozsáhlou chudobu a z ní pramenící frustraci celých národů, zapomínáme na to, že malá část blízkovýchodní společnosti ovládá nepředstavitelné bohatství, lákající největší hráče světového byznysu. Když řekneme „Blízký východ“, jde přeci o politiku a bezpečnost. O lidská práva a náboženství. Jde o terorismus. A přitom je vzhledem k počtu konfliktů region bezkonkurenčním odbytištěm jedné velmi atraktivní komodity - zbraní.

Zatímco loňský armádní rozpočet desetimilionové České republiky dělal devětačtyřicet miliard korun, osmimilionový Izrael ve stejné době investoval do svých ozbrojených sil v přepočtu 333 miliard. Vůdčí sunnitská síla v oblasti, Saúdská Arábie, od roku 1989 zpětinásobila své vojenské výdaje, když jen vloni spolykala její armáda neuvěřitelných 1,1 bilionu korun. Tím předstihla dokonce i Rusko a stala se zemí s třetím největším vojenským rozpočtem na světě za USA a Čínou. A jakkoli při návštěvě Moskvy v říjnu 2017 podepsal král Salmán s Rusy zbrojní dohody za tři miliardy dolarů, 99 % saúdskoarabského vojenského importu stále obstarávají Spojené státy a Evropa — zhruba v poměru dvě ku jedné.

Statistika Švédského mezinárodního institutu pro mírová studia uvádí, že americké zbraně tvořily v roce 2017 třetinu celosvětového zbrojního exportu a téměř polovina z nich skončila na Blízkém východě, kromě Saúdské Arábie i ve Spojených Arabských Emirátech, Egyptě, Iráku a Izraeli. A proč je pro Spojené státy vývoz zbraní na Blízký východ tak důležitý? Čtyřicet největších amerických firem se zbrojním programem zaměstnává přes dva miliony lidí (voličů) a roční tržby šesti největších z nich přesahují tři biliony korun.

Podporujeme špatné chlapíky

Absence hlubších znalostí o aktuálním dění na Blízkém a středním východě je nejlépe vidět na našem přístupu k jednotlivým aktérům v regionu. Kromě zemí, se kterými máme vztahy bezproblémové (Jordánsko, Kuvajt, Spojené Arabské Emiráty, ad.), jsou tu státy, u nichž naše vztahy do značné míry určuje politika mezinárodního společenství. Mluvíme zejména o Iráku, Íránu nebo Afghánistánu. Zaměřme se však na tři klíčové regionální mocnosti, Izrael, Egypt a Saúdskou Arábii, s nimiž si vztahy budujeme sami.

Typickým příkladem dvojakosti zahraniční politiky České republiky je vztah naší diplomacie k Saúdské Arábii. Saúdové, snažící se na Blízkém východě vystupovat jako jediní právoplatní ochránci muslimské víry, vybudovali ve své zemi tvrdou teologickou diktaturu, kterou někteří čeští komentátoři přirovnávají ke stavu, který u nás panoval během Protektorátu. Na denním pořádku je pošlapávání základních lidských práv, mučení a popravy, často maskované dodržováním přísných teologických zákonů, většinou však namířené proti kritikům vládnoucích kruhů.

Zatímco formálně vede stát dvaaosmdesátiletý král Salmán, jeho zdravotních problémů zneužívají dva z jeho synů, zejména korunní princ Mohamed. A je to právě bezskrupulózní následník trůnu, kterému jsou bez konzultace s otcem připisovány jak masakry saúdskoarabské armády v Jemenu, tak řada brutálních politických vražd, naposledy arabsko-amerického novináře Chášakdžího.