Jménem všech utonulých a zotročených

Petr Pospíchal, od svých osmnácti let v roce 1978 signatář Charty 77 a dlouholetý člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, napsal podnětnou úvahu k sedmdesátému výročí lidských práv.

Sedmdesáté výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv je příležitostí připomenout si význam lidských práv pro současnost. A také jasně říci, že respekt k lidským právům stále chybí.

A to nejen v zemích, odkud lidé prchají před válkami, lokálními konflikty, násilnickými mafiemi a bandity, pronásledováním ze strany státu nebo před bídou, která bere lidskému životu důstojnost, naději a budoucnost. Lidská práva jsou ignorována, vysmívána a zlehčována v mnoha zemích, které se k jejich dodržování zavázaly a jejichž životní úroveň i justiční tradice se dlouho zdály být dostatečným základem pro humánní přístup ke všem lidem bez rozdílu.

LibyeObchod s otroky — a otrokyněmi — v Libyii je jedním z nejotřesnějších důsledků cynického a oportunistického přístupu dnešní Evropy k lidským právům. Foto CNN

Migrační krize obnažila nepřijatelný stav médií a demokratické politiky
Slabé zakotvení respektu k lidským právům obnažila migrační krize. Už jen tento pojem ukazuje, jak různě lze vnímat mediálně zavedené obraty – pro některé státy to byla krize způsobená migranty, před níž se začaly bránit a opevňovat. Pro jiné to byla krize zasahující migranty, a proto se rozhodly jim pomáhat, protože lidé v krizové situaci vždy zasluhují pomoc a účast.

Migrační krize se v krátké době proměnila v krizi lidských práv. Z jednotlivých trpkých a tragických osudů se začala stávat statistika, narůstala nenávist, nezpracovaný pocit ohrožení a strachu.

Ignoranti, fanatikové a křiklouni si v dezorientovaných a posléze pragmaticky bezhodnotových médiích a celých společnostech vydobývali čím dál víc prostoru. Byl to prostor pro etnickou a náboženskou nesnášenlivost, pro nenávist k cizím a k jiným, prostor pro násilí slovní i skutečné, prostor pro dramatickou dezinterpretaci migrace – namísto útěku před válkou, ohrožením či krajní chudobou ji začali vykládat jako invazi do Evropy.

Veřejná debata se dostala pod nebývalý tlak těmito dezintepretačními a konspiračními teoriemi. Politické elity v mnoha zemích začaly tento tlak vnímat jako hlas veřejnosti a zapomněly, že jsou svým voličům povinovány především soudností a schopností nahlédnout složité jevy v odpovídajících časových, příčinných a věcných souvislostech, předvídat zítřejší důsledky dnešních situací a nést odpovědnost za svá rozhodnutí i za svoji nečinnost.

Oportunismus se rodí snadno, ale umírá těžko. A při své cestě složitou moderní společností způsobuje velké škody – ohrožuje společenskou soudržnost, ničí schopnost racionálně reagovat na vývoj situace a vyvolává nečitelná politická rozhodnutí, která oslabují tradiční, hodnotově orientované politické síly.

Obdobná selhání jsme mohli pozorovat v médiích. Soukromé investiční zájmy v mediálních společnostech velmi často ustupovaly oprávněnému požadavku na objektivitu a vyváženost, a tedy na racionální debatu, až se mnohdy staly platformou záměrně přeexponovaných emocí – strachu, nenávisti a také rychle oživeného rasismu, dosud dřímajícího v oblasti společenské nepřijatelnosti.

Řadě médií tento vývoj vyhovoval, protože jediná etika, které jsou schopna se držet, je množení peněz. Elektronické společenské sítě k tomu všemu dávají každému znalci písmen v abecedě pocit, že se může vyjádřit k světaběhu, zejména když se mu překvapivě přihodí silný, většinou beztak už stokrát omletý názor.

Oběti evropského cynismu: utonulí v moři, týraní otroci v Libyi
Mohli bychom dále uvažovat nad tím, co se stalo a proč se to stalo. Před námi je ale naléhavější úkol. Měli bychom se pokusit zformulovat východiska z této situace. Ochrana lidských práv dnes méně selhává tam, kde je jasně daná státní jurisdikce. Zcela však selhává v prostředí obtížně určitelné, sporné nebo průběžně měněné jurisdikce. A také v případech vynuceného vzdání se jurisdikce.

V takovém kontextu současné poměry v oblasti ochrany lidských práv znamenají ohrožení života velkého počtu lidí. Jako v případě lodi Aquarius, kterou provozují Lékaři bez hranic. Politické a mediální útoky proti ušlechtilé činnosti posádky lodě Aquarius si nejprve vynutily změnu registrace lodi pod jiný stát, nakonec i zrušení této registrace, což vedlo před několika dny k úplnému zastavení záchranných operací lodi.

Ta od dubna 2016 do začátku letošního prosince zachránila třicet tisíc migrantů z hladiny Středozemního moře. Nebude-li poblíž libyjských břehů žádná loď, mnozí z migrantů se na velmi nejistých člunech utopí. Jediná loď samozřejmě nestačila a migranti tonuli tam, kde zrovna nebyla. Letos jich ve Středozemním moři zahynulo přes dva tisíce.

Všichni utonulí jsou oběťmi evropské migrační politiky, neschopnosti dohodnout se na jednotném řešení, populismu části politických elit a oportunismu médií. Že jsou k tomu také oběťmi převaděčských mafií, nepředstavuje žádnou útěchu, spíše povzdech nad tím, jak obtížně lze v některých situacích prosazovat právo.

Jsou stejnými oběťmi jako migranti na trzích s otroky v libyjských městech, jedni už mrtví, tito vystavení nelidskému zacházení s mizející nadějí na budoucí důstojný život. Mladí muži, ach ano, přesně takoví, jaké znáte z povídaček infantilních lidských papoušků – s mobily a v zářivě barevném, tudíž jistě značkovém oblečení.

Tito mladí muži jsou tam nazí po třech či po čtyřech přivazováni za nohy zvenčí k okenním mřížím. Aby sotva dlaněmi či lokty dosáhli na zem a mohli tak po celý den vytvářet tržní nabídku pro zájemce o otroky.

Oblečené mladé ženy sedí na zemi, v celé skupince společně těsně k sobě svázány silným provazem na rukou i na nohou, nad nimi strážce s pistolí. I ony jsou nuceny čekat na otrokáře, který si je pořídí jako věc. K tomu časté zneužívání žen, násilí, tělesné tresty, hlad a surové zacházení. Toto všechno se děje v Libyi plné soupeřících klanů, s nicotnou autoritou státní moci, s níž některé evropské státy vyjednávají, aby migranty na svém území zadržovala.

Potřebujeme ustavit úřad Evropského veřejného ochránce práv migrantů
Tváří v tvář těmto ukrutnostem, které jsou důsledkem bezbřehého cynismu, je třeba říci, co potřebujeme nejvíc: Potřebujeme radikální ofenzívu lidských práv, tím silnější, čím více kolem sebe zaznamenáváme volání po omezení lidských práv. Ofenzívu lidských práv nejen v oblasti migrace, i když tomuto pohledu dávám v této úvaze výraznou přednost.

Potřebujeme mluvit o důsledcích nedodržování lidských práv, migrace je přece tím nejviditelnějším důsledkem porušování lidských práv ve světě. Potřebujeme mezinárodněprávní nástroje k tomu, abychom byli schopni vynutit respekt k lidským právům i mimo Evropskou unii. To může nyní vypadat hodně obtížně, tím spíše, že v různých státech Evropské unie je regrese v oblasti lidských práv znatelná a nesnadno řešitelná.

Ale je to úkol na výši evropské civilizační úrovně a hodnot, které současná Evropa po staletích hodnotových zápasů nyní vyznává. Navrhuji ustavení Evropského veřejného ochránce práv migrantů, považoval bych to za minimální a především symbolický krok, který Unii nezbaví potřeby reagovat na situaci hlouběji, důsledněji a cíleněji.

Právě zmíněné problémy s jurisdikcí a ostatně i s nepružností přezkumů na národních úrovních volají po takovém řešení, v němž už první přezkumná instance určitého typu správních rozhodnutí bude přímo na úrovni unie. Jestli pro tyto kroky, jakož i pro ty, které zmiňují níže, dnes není dostatečná politická shoda, je třeba o nich mluvit o to hlasitěji. Bude-li téma politicky uchopitelné, konsensus se po čase najde, na dějinné zkušenosti a vnitřní logiku politických procesů se můžeme docela spolehnout.

Potřebujeme udržitelný model řešení migrace. Řešením rozhodně nemám na mysli uzavírání hranic, ani národních, ani evropských. To je třeba říct zcela jasně, protože uzavření národních i evropských hranic by záhy ohrozilo více nás uvnitř než ty venku, kteří si k nám beztak najdou cestu, budou-li dostatečně odhodláni.

Je třeba dále přijímat žadatele o azyl, rozložit vyšší než obvyklé zátěže žadatelů na další státy, sjednotit pravidla pro posuzování azylových žádostí, férově a přezkoumatelně projednat takové žádostí s možností odvolání nejlépe už právě přímo na unijní úrovni a vyjednat účinné mechanismy vracení neúspěšných žadatelů. To bude nutně obnášet i podíl na řešení politických konfliktů a sociálních nerovností v místech, odkud uprchlíci přicházejí.

Libyjské příklady ukazují, že zastavení migrační cesty v tranzitních zemích mimo evropský kontinent může způsobovat obrovské utrpení. Ustálení otrokářských zvyklostí v tranzitních zemích řešitelnost celé situace jen zhoršuje, protože to posiluje vliv nekontrolovatelných lokálních mafií, mimobankovní oběh peněz a nelegální obchod se zbraněmi. Místo neřešeného problémů migrace je tak najednou nutné řešit i problémy s mafií a především otrokářství.

V zemích, kde je dohoda možná a poměry sice nikoliv bezproblémové, ale přesto v zásadě akceptovatelné, je třeba podporovat nejvyšší reálně možné životní standardy v uprchlických táborech, zejména stravování, zdravotní péči a školství. Znamená to velké investice, které se vyplatí nejen z hlediska lidských práv, ale také zcela prakticky, jako vklad do budoucího pokojného soužití.

Česká politika? Nekompetentní, cynické a bloudivé reakce
Česká politika posledních let kromě dílčí chvalitebné finanční pomoci uprchlickým táborům na Blízkém východě rozsévala za státní peníze podporu ochranných a represivních sil, přečasto tudíž nikoliv pro migranty, nýbrž proti nim. O to je cennější každá iniciativa, která konfrontuje současného předsedu vlády s humanitární problematikou.

Sám si svými nekompetentními, cynickými a bloudivými reakcemi vykresluje svůj skutečný profil, většinou skrývaný pod maskou zdánlivě starostlivého technokrata. Syrští sirotci z řeckých uprchlických táborů skutečně potřebují stabilní péči i nový domov, v Řecku skutečně jsou a do Sýrie se skutečně vrátit nemohou.

Proto musíme veřejně mluvit a psát také o nynější humanitární katastrofě v Bihači a Velké Kladuši, v bosenských městech, v nichž jsou shromážděny tisíce uprchlíků hledající naději na život nikoliv ve stanech, ruinách nebo nedostavěných budovách, v horkách i mrazech, bez lékařské péče, vzdělání a pravidelné stravy, nýbrž na důstojný život v některé z evropských zemí, která bude ochotná se jich ujmout a dát jim novou životní šanci. Proto potřebujeme také mluvit a psát o neúnosné humanitární situaci v táborech na řeckých ostrovech, zejména v Morii na ostrově Lesbos.

Další tisíce uprchlíků přežívají už dlouhou dobu v provizorních podmínkách v dalších tranzitních zemích. V provizoriu nesmíme nikoho nechat příliš dlouho, důvody lidskosti jsou silnější než důvody bezpečnostní, a těch je také dost.

S oportunismem je třeba svést čelní střet
Je třeba posílit občanský sektor, zejména ty jeho aktivity, které se zabývají migrací, humanitární pomocí a začleňováním uprchlíků do společností nového domova. Spolky i aktivisté toho umějí mnohem více než státy, a to i v oblasti vzdělání a podpůrné zdravotní péče.

Proto je třeba, aby na to měli více peněz. Zároveň ale nesmíme oportunismu a dehumanizačním lžím dělat pomyšlení. Kolik lží a předsudků o uprchlících bychom vyvrátili, tolik by obratem vzniklo nových.

Pomoc potřebným, pomoc těm, jejichž lidská práva jsou ohrožena, je sázkou na jistotu. Je to jistota mravní i politická. A také civilizační, jak ví každý, kdo se kdy začetl do novozákonních evangelií i do nesčetných pramenů evropské humanistické tradice. Takovou pomoc nikdy a nijak nelze zpochybnit a vůle k ní - třebaže leckdy pod velkým tlakem omezená - vždy měla v evropských dějinách své pevné místo.

Jménem všech těchto lidí, všech utonulých, umrzlých, všech zotročených, znásilněných a mučených, jménem tisíců těch, kteří byli na své cestě za důstojným životem zbiti pohraničníky a policisty, a taky jménem tisíců mrznoucích nyní ve stanech v Bosně a na dalších místech, o kterých ani přesně nevíme. Jménem všech těchto lidí je třeba znovu číst sedmdesátiletou Všeobecnou deklaraci lidských práv, jako by to byl text vzniklý včera, a vnímat lidská práva jako bolavý problém současnosti.

K čemu jsou všechny zákonné záruky, úřední procedury, soudní přezkumy, k čemu jsou deklarace, dohody, smlouvy a směrnice, jestli se toto všechno může dít lidem na útěku před válkou, násilím a ohrožením? V minulých třech letech jsme mnohokrát viděli, že váha cynismu bývá mnohem větší než váha soucitu, s nímž se ve svém srdci rodí každé dítě.

Politické elity v různých zemích ustupovaly spodním proudům nenávisti mnohem snáze, než jak jsou zvyklí ustupovat při jednáních o rozpočtu. Někteří ze zlé vůle, jiní s dobromyslnou naivitou. Mnozí ovšem proto, že jim chybí dostatečná představivost, orientace v souvislostech složitého světa, vzdělanostní zázemí a hodnotové zakotvení.

Proměnit náš současný svět na lepší místo k životu nebudeme schopni bez nich, vždyť jsou obrazem společnosti, kterou vedou a v níž žijeme a působíme i my sami. Musíme umět přesvědčit je nebo voliče k tomu, aby povolali nové. Je přece o čem – svět, v němž se na záruku lidských práv bude moci spolehnout každý, bude lepším světem pro všechny.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 11.Prosince 2018, 22:16:13

Mohou existovat více než 2 názory?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Neexistuje právo na "bezpečnou cestu z nebezpečí". Středa, 12.Prosince 2018, 08:37:38

Za bezpečí na cestě přes africký kontinent nemůže zodpovídat EU. Pokud by tomu tak bylo a EU by byla zodpovědná za bezpečí v Africe, tak by zase nebyly žádné důvody pro migraci z Afriky do EU.

--------------------------------

Čím více lidí, kteří by nutně nemuseli odcházet (kteří nejsou pronásledováni nebo ohroženi na životě - tedy budoucí zamítnutnutí žadatelé) se vydá na cestu, tím více z těchto lidí skončí ve vlnách Středozemního moře nebo v otroctví a tím více se budou zhoršovat bezpečnostní podmínky na Africkém kontinentu. To je odpovědnost tohoto bláznivého přístupu, který všechny své odpůrce šmahem nálepkuje jako xenofoby.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Díky za článek Středa, 12.Prosince 2018, 10:58:2

Ty fotky otroků z Libye přivázaných na ulici hlavou dolů jsem taky viděl. Neuvěřitelné a otřesné, co je různě ve světě, a ne tak daleko od nás, ve 21. století možné.

Člověk má pocit bezmoci, ale zároveň cítí jakýsi silný apel, že boj za lidská práva nelze vzdávat, a že každý, kdo k tomu má dobrou vůli, by měl svým byť malým dílem přispět.

Bez ohledu na arogantní cyniky a posměváčky, kteří dávají lidská práva do uvozovek, a ještě nejlépe před ně přidávají zkratku "tzv.".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Myslí někdo na ty nejchudší, Středa, 12.Prosince 2018, 16:34:26

kteří nemají peníze na to, aby odešli z dosud fungujících států, ze kterých ale - až z nich odejde střední třída - se stanou státy rozvrácené, v nichž zůstanou uvězněni a vydáni napospas soupeřícím teroristickým organizacím (financovaným ze zisků z přepravy migrantů, popřípadě i ze zisků z obchodu s otroky) jen ti, co neměli peníze, aby zavčasu odešli, dokud tyto státy byly ještě funkční?

Vojtěch Klusáček - Brno

Středa, 12.Prosince 2018, 17:41:46

Takže zadrátujme raději hranice a nechejme čelit osudu rozvráceného státu úplně všechny, i ty, kteří by mohli odejít.

Na moře a do záhuby na vratkých člunech ženou ty lidi, podle toho svatouškovského "neohrožené přímo na životě", darebáci vašeho typu, Nusharte. Omítáním jakéhokoli kompromisního přijímání nějakého byť omezeného množství oněch tzv. ekonomických migrantů. Kdyby totiž byla otevřena taková nějaká legální cesta, lidi by se nevydávali na cestu ilegality. K tomu se uchylují jako poslední možnost, když jim všechny reálně možné legální cesty vezmete.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 12.Prosince 2018, 19:18:0

Děkuji za nenávist, pane Klusáčku.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Krmme trolly! Pátek, 14.Prosince 2018, 11:45:52

Jak nás učí ekologie, každý škůdce je v ekosystému, kam patří, užitečný. Ačkoliv tohle možná souvisí s úplně jinými jevy a zákonitosti — každopádně trollové mohou pomoci udržet tento skvělý článek v seznamu nejdiskutovanějších na titulní straně.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Pýcha zbabělců Pátek, 14.Prosince 2018, 12:14:25

Čím více se kdo bojí bránit sví vlastní práva, tím více se pravidla pyšní odvahou, s níž brojí proti uznání práv druhých.

Málo Čechů vystupuje hlasitě proti té nespravedlnosti, že naše životní úroveň stále ne a ne dohnat tu německou. Ještě méně z nás si vůbec povšimne, že čeští miliardáři ty německé už dávno dohnali, ba možná i předehnali, jenom nás, línou a neschopnou lůzu, nechali ve škarpě za sebou. Skoro nikdo se proti téhle nespravedlnosti neozve. Žádat po miliardářích, aby se s námi rozdělili? Ani nápad!

Zato proti tomu, aby lidé, kteří se neuměli narodit tak dobře jako my, utekli z mnohem horších podmínek, než jsme kdy zažili, ba než si většinou vůbec dokážeme představit, a pokusili se zařídit si lepší život mezi námi, to se lůza bouří. Prý by to byla strašná nespravedlnost, kdybychom se my, kteří sami máme málo, měli dělit s nějakými podlidmi. Nebo kdyby naši miliardáři hodili pár drobků ze svého stolu jim, místo nám, pilně sbírajícím víčka. Už jen dovolit těm nositelům zhoubné cizorodé kultury, předvoji anticivilizace, aby se vyškrábali z moře na břeh, vmísili mezi nás a bez jakékoliv pomoci prostě jen zkusili pracovat a žít mezi námi, za stejných podmínek, jako se o to snažíme my sami, by nám ubralo náš životní prostor, zvýšilo konkurenci na našem pracovním trhu a snížilo naši životní úroveň, sice nevalnou, nicméně zaslouženě vydobytou naší skvělou schopností správně se narodit (až na to že jsme se nedokázali narodit v Německu, ale pořád jsme to zvládli lépe než ti přivandrovalci).

Proto střežíme bděle naše hranice a nevpustíme do naší země ani jediného migranta. Nikdy. A na to jsme pyšní.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Krmme trolly!" Sobota, 15.Prosince 2018, 11:40:0

Pane Macháčku, pokud to s tím bojem proti normalizaci nenávisti myslíme skutečně vážně, tak bychom asi žádného člověka neměli vnímat jako škůdce v tom živočišném slova smyslu.
Ani v ekosystému žádní "škůdci" ve skutečnosti nejsou, to jen člověk tak nazývá některé organismy, jejichž samotná existence (nikoliv jejich zlá vůle) je rozporu s jeho (krátkodobými?) zájmy.

Vidět v nějakém člověku (v tom "zoologickém" smyslu slova) "škůdce" totiž samozřejmě předpokládá nejprve jeho dehumanizaci a následně to pak evokuje i určitou činnost - způsob, jak člověk s těmi organismy, které vnímá jako "škůdce", nakládá (aby to bylo ještě jasnější, připomeňme třeba způsob jak nacisté nakládali se Židy). Ano, určité názory, ideologie nebo skutky jistě mohou být škodlivé, ale žádného člověka nemůžeme pro jeho názory, ideologii nebo skutky dehumanizovat tím, že ho v tom "zoologickém" smyslu slova budeme označovat za škůdce.

Takže i když zde samozřejmě někteří jedinci (záměrně?) rozbíjejí debatu, nereagují věcně na diskusní příspěvky, se kterými nesouhlasí, a místo toho vylévají nenávist na jejich autora (tedy v podstatě splňují definici trolla), myslím, že bychom je z výše popsaných důvodů za "škůdce" označovat neměli a v zájmu plynulé a věcné debaty bychom je neměli označovat ani za trolly, i když by si to třeba zasloužili.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.