Deník Referendum Názory

„Wer hat uns verraten? Sozialdemokraten!
(Kdo nás zradil? Sociální demokraté!)
Wer hat uns verraten, wer hat uns verkauft?
(Kdo nás zradil a prodal?)
Wer hat uns verraten? Sozialdemokraten!
(Kdo nás zradil? Sociální demokraté!)
Die haben uns verraten! Und die haben uns auch verkauft!
(To oni nás zradili! To oni nás také prodali!),“

zpívá o německých sociálních demokratech písničkář a stand-up komik Marc-Uwe Kling. Slova písně ovšem platí i na ty naše. Seznam nesplněných slibů, které představitelé nejstarší české politické strany voličům dali, takřka nebere konce. Každým týdnem se navíc rozrůstá o další položky.

Vypočíst je není v silách žádného smrtelníka. Ostatně by to nedávalo valného smyslu. Takový seznam by se s největší pravděpodobností vůbec nevešel na internet. A pokud ano, lze důvodně pochybovat, že by si našel své čtenáře. Fandů sebetrýznění je pomálu.

Proto je vhodnější zabývat se důkladně jednotlivými příklady a takto ilustrovat věrolomnost současného vedení strany. Sociální demokraté se před posledními sněmovními volbami bili v prsa a hlasitě deklamovali, že „nedovolí snižovat cenu práce v České republice neregulovanou migrací ze zemí mimo Evropskou unii“.

Lídr strany Lubomír Zaorálek srdnatě oponoval plánům politického hnutí ANO, jež chtělo do země přivést další zahraniční dělníky. „Pokud chcete nízko kvalifikované pracovníky, jděte podnikat na Ukrajinu, ale nepřesouvejte levnou pracovní sílu sem,“ vmetl do tváře Andreji Babišovi. Rok po volbách je ale všechno jinak.

Tomáš Petříček plánuje zdvojnásobit kvóty pro zaměstnance z Ukrajiny, ač proti jejich loňskému navýšení sociální demokracie – ještě jako opoziční strana – razantně protestovala. A Jan Hamáček Sněmovnou tlačí novelu cizineckého zákona, jež má vytvořit institut jednoročních mimořádných pracovních víz – tedy umožnit příchod tisíců bezprizorních gastarbeiterů.

Ministerská křesla hřejí, přátelé se vylodili do poradcovských funkcí a limuzíny čekají před vraty. Proč ohrožovat výdobytky vládního přištipkaření zbytečným lpěním na programu? Koláž DR

Jednoduché odpovědi na složité otázky
Hamáčkovy i Petříčkovy záměry – shodující se s tužbami kapitánů českého kasinokapitalismu – jsou vedeny snahou pomoci hospodářství, kterému se v nebývalém ekonomickém rozkvětu nedostává lidí svolných k vykořisťování za malý peníz.

Úřady práce evidují přes tři sta dvacet tisíc volných pracovních míst, zatímco uchazečů o zaměstnání jen kolem dvou set třiceti tisíc. Statistiky ovšem matou. Těch, co by mohli pracovat, je více než dost. Chybí ovšem podmínky, jež by lidem umožnily vstoupit na pracovní trh.

Namátkou: Česká republika se potýká se zcela nedostačujícími kapacitami školek, rodiče se proto dlouho nemohou vrátit zpátky do zaměstnání. Nejenže chybějí místa pro dvouleté děti, nedostává se jich ani pro ty tříleté – ač jim je zákon garantuje.

Stát zapomíná i na tisíce zdravotně postižených, o které firmy nestojí, neboť se souběžně s minimální mzdou nenavyšuje příspěvek na jejich zaměstnávání. A podle nezveřejněné studie ministerstva práce a sociálních věcí další milion lidí pracuje „načerno“, zhusta kvůli neřešené exekuční pandemii.

Česká politika ovšem systémovým řešením komplexních problémů nepřeje. Na složité otázky má ve zvyku hledat jednoduché odpovědi, které se obvykle ukáží jako mylné.

Přemístit člověka z místa, kde je o zaměstnání nouze, do místa, jež volnými pracovními pozicemi přetéká, totiž s sebou nese řadu komplikací. Lze zmínit sociální dumping, technologické zaostávání země sázející na levnou pracovní sílu, přikrmování rozežraných majitelů ubytoven nebo nárůst drobné kriminality.

Cizinec není člověk, ale pracovní síla
S ohledem na výše uvedené se lze s iniciativami obou sociálně demokratických ministrů vypořádat celkem snadno. Pokud už zapomněli na dané sliby, mohli se alespoň rozpomenout na slova svého stranického kolegy Vladimíra Špidly, že „zdroje jsou“.

Jimi bývalý premiér mínil, že politická vůle dokáže zdolat nejednu překážku. Nedostává-li se zaměstnanců je třeba budovat školky, podporovat flexibilní úvazky, zkracovat pracovní dobu, pomoci zdravotně postiženým a zatočit s následky řádění exekutorů. Jde – pravda – o složitější cestu, ale to by dobrého politika nemělo odradit.

Přesto je vhodné se u Hamáčkova návrhu na chvíli pozastavit. Jednoroční pracovní víza jsou novým institutem, se kterým nemá Česká republika zkušenosti, pohled za hranice do sousedního Německa ovšem ukazuje, že jejich zavedení není zdaleka tak dobrým nápadem, jak se může zdát.

Německo obdobný model, který cizince redukuje na pracovní sílu – čímž spolehlivě brání jejich integraci – prosazovalo od padesátých let vůči pracovníkům z Turecka.

Výsledek? Turecká komunita, jejíž členové se navzdory původním předpokladům nevraceli zpátky domů, trpí sociálním vyloučením, ohrožuje ji vysoká míra nezaměstnanosti a v porovnání s ostatními skupinami migrantů je nejméně začleněná do většinové společnosti.

Hamáček tak připomíná člověka, který zatrvzele obědvá polévku vidličkou, ač již mnozí dávno zjistili, že se lžící to jde lépe a jeden se nezakecá. Zkrátka cizince je ve jménu růstu třeba vyždímat, zahodit a přivést nové. Ti se současně mají mít na pozoru, aby je v krátkém čase mezi prací a pádem do bezvědomí vyčerpání nikdo ani nespatřil.

Co je na tom sociálně demokratického, ví snad leda sám Hamáček. Pokud si samozřejmě uvědomuje, že ještě stále stojí v čele nejstarší české politické strany a není zaměstnancem premiérova holdingu, toho času sporně zaparkovaného ve svěřenských fondech.