Vánoce na půdě

Autorka vypráví o svém prvním setkání s Vánocemi při útěku z Afghánistánu před Talibánem.

Existuje mnoho vánočních příběhů. Já vám nesu ten svůj.

Bylo to v roce 2000. Svoje první Vánoce jsem prožila nevědomky jako uprchlice v sedmi letech. Byli jsme už nějakou dobu na cestě z Afghánistánu. Schovávali jsme se na půdě jedné rodiny. Po dlouhé době jsme měli příjemnější místo na spaní. Předtím jsme přespávali většinou v lese nebo ve chlívech, kde na nás pršelo, byla zima a často jsme neměli nic k jídlu.

Na neznámé půdě jsme však dostávali dvakrát denně jídlo, nesla nám je vždycky starší žena. Ten den se ale příjemná paní s jídlem objevila víckrát. Hned ráno nás probudila zaklepáním na strop. Přišla nahoru a v ruce držela krucifix, Bibli a vánočku. Přišla, přisedla si k nám a něco vyprávěla. Ničemu z jejího povídání jsme tehdy nerozuměli. Kývali jsme a usmívali se.

Důležitější totiž pro nás bylo, že po zhruba půlroce jsme měli možnost být s někým jiným v kontaktu, a hlavně, že jsme dostali pořádně najíst. Později nám táta vysvětlil význam Vánoc. Pro nás pro děti to ale zůstalo jako den, kdy nás přišla navštívit hodná paní, donesla nám jídlo, sedla si s námi a povídala nám v neznámém jazyce.

Když jsem tedy po několika měsících v České republice dostala ve škole za úkol vyprávět o Vánocích, vyprávěla jsem tento příběh. Stála jsem poprvé před třídou a velmi špatnou češtinou jsem spolužákům vykládala vánoční příběh. Jsem doteď přesvědčená, že ničemu nerozuměli. Sama jsem pochybovala, zda slova, která používám, existují, a jestli v tu chvíli nevytvářím zcela jiný jazyk.

Žili jsme v té době v uprchlickém táboře nedaleko Brna. Navštěvovala jsem místní školu. Vánoční období v uprchlickém táboře bylo ve znamení zábavy. Každodenní rutina se na krátkou chvíli měnila.

Vzpomínáme na období, kdy jsme neměli ponětí, kde budeme druhý den, jestli budeme mít kde spát a jestli dostaneme najíst. A na hodnou paní. Foto Fatima Rahimi, DR

Učili jsme se zpívat koledy, hrát divadlo pro rodiče a dospělé. Ve společné jídelně byl velký vánoční stromek, který jsme všichni společně ozdobili. Dostávali jsme dárky a na Štědrý den nám kuchařky dokonce dělaly bramborový salát.

Můj vánoční příběh tehdy zůstal skrytý před spolužáky a učitelkou, ale doma na to každý rok vzpomínáme. Vzpomínáme na období, kdy jsme neměli ponětí, kde budeme druhý den, jestli budeme mít kde spát a jestli dostaneme najíst.

Podobné osudy dnes zažívají miliony lidí, miliony lidí nemají střechu nad hlavou, nemají co jíst. Na ulicích umírají zimou. Možná právě vánoční čas je časem solidarity, časem, kde každý z nás se může na chvíli stát tou hodnou paní.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.