Chci přispět X

Postní obrazy z Království západu

V Maroku není Ramadán jen osobní volbou zbožného muslima. Je to státní svátek, jemuž se přizpůsobuje každodenní fungování celé země. Jak ovlivňuje životy muslimů i jinověrců popisuje František Kalenda.

P1010065_1

František Kalenda

17.06.2018 02:26

Img_20180218_184244

Skutečný život během Ramadánu začíná teprve po setmění. Foto autor

Obraz první
Z nedaleké mešity se ozývá hlas muezzina a já na dokonale vyprázdněných ulicích Rabatu marně hledám místo, kde bych se po dlouhém dni najedl. Některé restaurace jsou nacpané až k prasknutí těmi, kteří si místo moudře zarezervovali dopředu. Jiné podniky mají rolety stažené na půl žerdi; jejich majitelé si chtějí první jídlo užít v rodinném kruhu. Otevřou teprve za hodinu, za dvě, až se k nim nahrnou zákazníci popíjet čaj a bavit se o fotbale.

Je iftár (v marocké arabštině ftour), příjemné vyvrcholení každého dne měsíce Ramadán, kdy nastává čas přerušit půst. Jenže já nemám kde.

Foto_al-arab_jaDatle a mléko. Právě tak zpravidla začíná marocký ftour, přerušení půstu, často doprovázen pomerančovým džusem a samozřejmě čajem. Foto Al-Arabíja
Mon frère! Bratře!“

Otočím se za hlasy. Patří dvojici vrásčitých mužů v reflexních vestách, snad uklízečů nebo hlídačů budovy, na jejíchž schodech sedí. Podávají mi datle a sklenici s mlékem, tedy jídlo a pití, jímž se má podle Mohamedova příkladu poprvé přerušit půst. Pak přijdou na řadu sladké placky, muži jim říkají „marocké palačinky“. Snažím se slušně odmítnout a přiznávám to, co jim už asi došlo a co můj vzhled ostatně naznačuje: nejsem muslim.

Nenechají se odbýt. „To neznamená, že zůstaneš o hladu!“

Obraz druhý
Sedíme v hradním výklenku a vlny pod námi se rozbíjí o skály. Držíme se za ruce – já křesťan, ona muslimka. Vyruší nás zamračený chlap s tácem plným sladkostí, ze kterých se až sbíhají sliny. Jí si chlap ani nevšimne, to já jsem jeho cíl, jako cizinec na první pohled. Kup si něco, cizáku, říkají jeho oči, i když jeho ústa vyslovují falešně uctivé sidi, „pane“.

Říkám, že nechci. Ona vysvětluje, že i já se postím (nebo se o to spíš pokouším). Následuje hádka tak ostrá, že přehluší i burácející vlny.

„Co se stalo?“ ptám se zmateně, zatímco se nechávám táhnout úzkými uličkami pryč.

„Chtěl, abys buď nakoupil, nebo předříkal vyznání víry,“ vysvětluje ona. Vím, že to není všechno. Že jí řekl ještě něco, kvůli čemu se tak rozčílila. „Vyčítal mi, že nejsem dobrá muslimka, protože se s tebou držím za ruce. Že určitě nedodržuji půst.“

Intermezzo: Věřící, jinověrci a nekonformní
Ramadán, který jsem podruhé zčásti prožil v Maroku, je přesně takový. Plný vlídných gest vůči mně, jinověrnému cizinci, i vůči ostatním, zvláště chudým a potřebným, jimž se má dostat zvláštní péče. A čas od času také plný pokryteckého náboženského zápalu těch nešťastníků, kteří se během svatého měsíce stávají samozvanými strážci veřejného pořádku.

Ramadán je v Maroku všudypřítomný a vše ovlivňující. V zemi přezdívané Království západu jde totiž nejen o otázku osobního prožitku, ale o státní svátek, jemuž se přizpůsobuje řada praktických věcí. Protože se čas jídla, pití a společenského života přesouvá do večerních a končí v pozdních ranních hodinách, mění se otevírací doba institucí i obchodů. Děti vstávají později do školy a zaměstnanci do práce, odkud se zároveň dřív vrací, aby se stihli připravit na ftour. Mění se provoz autobusů a tramvají, které mají delší intervaly ráno a odpoledne a kratší večer, přičemž v době přerušení půstu nejezdí vůbec. To se totiž jinak rušné ulice vyprázdní a s výjimkou volání k modlitbě a mňoukání koček i na okamžik umlknou.

Dsc_0079_1Měsíc Ramadán si v marockých ulicích všudypřítomné kočky patřičně vychutnávají. Lidé jim mnohdy před soumrakem na ulicích zanechají kočičí ftour. Foto autor

Také dny a zejména dopoledne bývají klidnější. Kdo nespěchá do zaměstnání, zůstává obvykle doma, protože oblíbené posezení nad patřičně oslazeným mátovým čajem si musel užít před svítáním. Další možnost, jak trávit dobu půstu, se otevírá teprve v odpoledních hodinách. Nakupování. Ramadán by samozřejmě měl být svátkem odříkání a modlitby, obchodníci však dobře vědí, že i ti nejvíce věřící jsou pouze lidmi, a tak je lákají víc než kdy jindy v celém roce bohatými výlohami a reklamami všeho druhu. Nenakupujete pro vás samotné, nabádají pokušitelé Maročany z televizních obrazovek i z velkých billboardů, utrácíte přece pro blízké. Našinci to dobře znají z Vánoc a právě tímto západním svátkem konzumu se viditelně inspirovala řada globálních korporací, jež nabízí to „pravé ramadánské“, i kdyby to mělo být výhodné balení Coca-Coly.

Skutečný život ale začíná teprve v noci, kdy se po prvním jídle otevřou restaurace, kavárny a bary, přestože v těch posledních se na rozdíl od zbytku roku musí zákazník v době Ramadánu obejít bez alkoholu. Včetně od římských dob vyhlášeného marockého vína. Ulice se zaplní o poznání živějšími lidmi, kteří si nyní mohou kromě jídla a pití dopřát třeba i cigaretu a další zlozvyky, jichž se měli přes den vyvarovat. Noční život, často obohacený hudbou v ulicích, končí teprve v brzkých ranních hodinách opět společným jídlem. Suhúr bývá výživný, musí přeci jen nasytit od úsvitu do soumraku, a těžko najít výživnější jídlo než tajine – zeleninu s masem dušenou ve stejnojmenné keramické nádobě.

Ddp_dc6w0aatum2V pojetí globálních korporací se od sebe Vánoce a Ramadán mnoho
neliší. Svátek zasvěcený střídmosti a modlitbě se snadno stává svátkem
konzumu. Foto Danone


Jak již bylo řečeno, Ramadán je v Maroku státní svátek – a Maroko je na rozdíl třeba od sousedního Tuniska otevřeně konfesní stát, jehož královská dynastie odvozuje svůj původ rovnou od proroka Mohameda. V souvislosti s Ramadánem to v praxi znamená, že se alespoň na veřejnosti očekává jeho dodržování. Existuje na to dokonce paragraf v trestním zákoníku, který trestá „ostentativní“ porušování půstu ve veřejném prostoru jedním až šesti měsíci ve vězení a pokutou k tomu.

Nejjednodušší to mají cizinci. Maroko je natolik častým cílem turistů, že místní autority raději přivírají oči a podnikaví jedinci se snaží nahradit si ztráty tržeb právě na nich. Dost „nemarocky“ vypadající cizozemec si tak může s patřičnou přirážkou vychutnat pomerančový džus u stánku přímo před vchodem do rabatské kasby a nikdo mu to ani slůvkem nevyčte. Jak napovídá druhý obraz Ramadánu z počátku textu, za mnohem horší urážku je považováno to, když cizinec neprojeví zájem a připraví tak hladovějícího obchodníka o zasloužených pár dirhamů.

Muslimští Maročané, kteří by se z jakéhokoli důvodu postit nechtěli, to mají horší. Kolik jich je nikdo přesně neví. V jednom průzkumu z roku 2012 se k dodržování Ramadánu hlásilo celých 98 % Maročanů a pro drtivou většinu lidí, s nimiž jsem za dva roky mluvil, je to hrdá tradice, s níž se nutně nemusí vázat hluboké náboženské přesvědčení ani každodenní praxe. Jistě však existují, jak dokazují opakující se protesty, kdy se jídlem a pitím přímo na ulici několik desítek lidí vymezuje proti systémovému zákazu.

Rabat_2016_anti-ramadan_foto_huffpost_mgKaždý rok se v Maroku objeví několik desítek odvážlivců, kterým se nelíbí vynucování půstu na veřejnosti. Na snímku protest v Rabatu z roku 2016. Foto HuffPost MG

Je to riskantní počin. Hrozbu nepředstavuje jen samotná policie, ale i bojovníci za dodržování muslimské morálky z řad spoluobčanů, jejichž množství během Ramadánu zázračně roste. Letos například Maroko obletělo video páru, jenž byl kvůli údajnému porušování postních pravidel brutálně napaden čtrnácti mladíky. Méně odvážným naštěstí zbývá možnost dopřávat si kousku vytoužené svobody vedle cizinců v těch několika restauracích a kavárnách, jež kvůli turistům nemusí zavírat.

Obraz třetí
Je chvíli po poledni, žár slunce naštěstí zmírňuje jemný vítr a mě překvapí, že se přede mnou vznáší cigaretový kouř. Na konci mola sedí dvojice mužů, oba ve středním věku, a jedna mladší žena. Hlasitě se baví a přitom nerušeně kouří.

Want some? Dáš si?“ zeptá se mě ta žena se silným přízvukem, když vidí, jak nevěřícně civím na jejich skupinku.

Nezbývá mi než odmítnout. Zaprvé proto, že jsem se dobu strávenou v Maroku sám pokoušel postit, abych si jako zhýčkaný katolík vyzkoušel, co vydržím. A hlavně proto, že jsem nekuřák. Přesto neodolám otázce: „Nedržíte Ramadán?“

„Normálně jo,“ pokrčí rameny jeden z nich. „Ale nezblázním se z toho.“

Druhý muž uznale přikývne a popotáhne ze zakázané cigarety. „Nikdo nemá právo říkat mi, co ze mě dělá správného muslima. To je mezi mnou a Alláhem. Kdo v době Ramadánu myslí jenom na zákazy, vůbec nic nepochopil.“


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.