Běženci v Řecku: Souostroví kontejnerů

Pátý díl reportáží z řeckých utečeneckých táborů, tentokrát o nepříliš optimistických perspektivách lidí, kteří již dlouhé měsíce obývají kontejnerové tábory odsunuté mimo město.

Michal_pavl_sek_blackwhite

Michal Pavlásek

02.10.2017 10:24

Příběhy souostroví Babel

Acab2

Cyklus reportáží o situaci uprchlíků v dnešním Řecku


Řecko se ocitlo v centru světové pozornosti v průběhu ekonomické krize, která byla následně zcela překryta takzvanou krizí uprchlickou. Od března roku 2016, kdy se na Balkáně zavřely hranice, uvízlo v Řecku přes 62 tisíc bezprizorních lidí na útěku. Společně s dalšími transitními zeměmi na migrační trase je jich podle UNICEF 75 tisíc.

Na řeckých ostrovech jako Chios, Samos, Leros, Lesbos, Kos se dnes nachází přes 14 tisíc běženců v detencích, které byly projektovány pro polovinu tohoto počtu. Na Samosu a Chiosu tak lidé spí na zemi v parcích.

V první polovině roku 2017 připlulo z Turecka na řecké ostrovy necelých 10 tisíc uprchlíků (37 % Sýrie, 13 % Irák, 7 % Kongo, 6 % Afghánistán, 6 % Alžírsko), tedy 57 denně. Dodejme, že ačkoli se mělo do září tohoto roku přerozdělit 160 tisíc žadatelů o azyl, kteří splňovali podmínky zařazení do relokačního systému, státy EU si mezi sebou rozdělily zhruba desetinu tohoto počtu.

V Řecku nyní na relokaci čeká 12 tisíc osob. Česká republika jich za celou dobu odsud přijala pouhých 12. Přímo z Atén přinášíme reportážní svědectví Michala Pavláska, urbánní topografii Nežádoucích věnovanou tomu, co se zde ve vztahu k těmto krizovým událostem odehrálo a odehrává.

Atény se neblaze proslavily kvůli kempům, které vznikly na periferii města. Jejich symbolem je Eliniko , jež vzniklo v prostoru příletové haly uzavřeného letiště a některých okolních sportovišť, která hostila olympijské hry v roce 2004. Prostor byl po kritice nedávno uzavřen.

Řecká vláda má s místem své plány - po privatizaci a s čínskými a arabskými investicemi zde má vzniknout luxusní letovisko. Většina běženců byla proto přesunuta do tábora Eleonas.

Krajina městské periferie
Jeho okolí lemuje industriální krajina plná továrních hal a skladů. Ozývá se kovově chladný ruch strojů. Smečka psů se v horkém poledni poflakuje na středu cesty a ocasy víří prach. Jako by vyznačoval cestu přímo do tábora připomínající souostroví několika stovek kontejnerů s tisícovkou obyvatel.

T_bor_9_Tábory jsou příkladem dvojího vyloučení - odloučení od místa původu i od místních Řeků. Foto Michal Pavlásek

Bránou vedoucí k němu lze volně procházet v obou směrech, čehož využívá skupina dětí k hraní fotbalu. Míč najednou letí někam daleko, až jej z prachu vysvobodí jeden z psů. Utíká s ním ihned pryč. Děti rozkmitají nohy a vzhůru za ním. Všichni mizí v prašném nedohlednu.

Kontejnerová souostroví vytvářejí osidla urbánního chaosu, výjimečného stavu a sociálního vyloučení. Příklady par excellence jsou právě uprchlické sběrné tábory, kde se mísí hned dvojí sociální vyloučení – odloučení od lokality původu a zároveň od místních Řeků. Obyvatelům tábora jsou sousedy maximálně dělníci v okolních skladech obsluhujících těžkou techniku.

Obyvatelé kontejnerových domků v táborech připomínajících ghetto jsou v Řecku řádně registrovaní, díky čemuž dočasně získali bankovní účet, kam jim chodí podpora sto eur měsíčně. To je i případ dvou chlapců z Afghánistánu, kteří malou místnost sdílejí se čtyřmi dalšími lidmi. Zvou mě dovnitř na čaj.

T_bor_12_Obyvatelé tábora sdílejí malý kontejner se čtyřmi dalšími lidmi. Foto Michal Pavlásek

V Řecku jsou již více než rok – měsíc strávili ve stanu v aténském přístavu Pireus, kde vznikl provizorní uprchlický tábor, měsíc pak v polích v okolí Idomeni na uzavřených řecko-makedonských hranicích. Odsud byli odvezeni do provizorních prostor bývalého letiště Eliniko, kde nakonec strávili šest měsíců a posledního půl roku jsou nyní zde.

Podmínky zde jsou daleko lepší než na předchozích místech. Sedíme v kruhu na zemi. Nidžar rozlévá čaj, který neopomine řádně osladit. Džahid mezitím začíná mluvit o sobě a následně o životě v kempu. Na cestu do Evropy se vydal společně s rodiči. V Íránu je ale ztratil, když nastoupil do jiné pašerácké dodávky. „Tři dny jsem pak bez zprávy o nich čekal na domluveném místě. Od té doby nemám žádnou informaci, co se s nimi stalo – zda jsou živí, nebo mrtví.“

Nevidím tu žádnou budoucnost
Plnoletosti dosáhne letos na Vánoce. Alespoň oficiálně. Přiznává, že ve skutečnosti je mu dvacet let. Nikdo mu to ale během registrace pro absenci dokladů nevěřil, a tak si svůj věk vymyslel.

Oba se naučili anglicky až v táboře skrze komunikaci s dobrovolníky a na kurzech, které se zde poskytují. Nemají plán, kam povedou jejich kroky v budoucnu. Vědí jen, co nechtějí – zůstat v Řecku, ač jim jiná možnost nakonec nezbyde. Nidžarovi již totiž byl přiznán azyl zde. Bude moci legálně vycestovat, ale jen jako turista. Se situací se stále nechce smířit.

„Uvidím, možná najdu právníka, který změní můj status. To je můj plán. Uvidím, neznám budoucnost,“ a dodává: „Řecko mám rád, ale nevidím tu žádnou budoucnost, proto tu nechci zůstat. Není tu práce, neznám vlastně nikoho, kdo pracuje.“

Z vedlejšího kontejneru se line pákistánská hudba, naproti vícegenerační rodina připravuje jídlo, před okny se suší prádlo. Obyvatelé jednotlivých kontejnerů se vzájemně navštěvují, rozmanitě gestikulují. Vše se odehrává v odéru dokonalého zdání normálního života prašných uliček tisíce kilometrů na východ.

Panorama3Řecko mám rád, ale nevidím tu žádnou budoucnost. Není tu žádná práce, vlastně neznám nikoho, kdo pracuje. Foto Michal Pavlásek

Z krátkého pocitu normality vás ale brzy vytrhávají další a další věty ilustrující těžkou realitu místa: „Když opouštíš svůj domov, nemyslíš na Řecko nebo jiné konkrétní místo, ale jen na to, že budeme v bezpečí. Ale tady je hodně drog, šíří je všude mafie. Mohl jsi to vidět třeba v tom parku. Máme z toho strach. Mysleli jsme si, že Evropa je lepší, ale tady je taky hodně problémů.“

Následky ekonomické krize tak jsou zpřítomňovány i v kontejnerové místnosti. Následně ji ještě zabydlí často spíše skrývaná traumata. To když je delší ticho přerušeno bezmocným povzdechem Džahida:
„Když si představuješ, co budeš dělat dál mimo tábor, jak realizuješ svoji budoucnost, začneš z toho tady pomalu bláznit, protože v Řecku zůstat nechci. Utekli jsme před výbuchy bomb, a teď tohle.“

Slunce spěchá za horizont betonových hal, ale z tábora za zády se stále ozývá změť jazyků doprovázených štěkáním smečky psů, samozvaných strážců kontejnerového městečka, urbánní změti „pozůstatků“. Navíjí se na klubko jazyků, jehož jádro tvoří nepřítomná slova Nežádoucích, Nepotřebných, Nezvaných. Vine se uličkami města a parky, zklamanými slovy humanitárních pracovníků v kavárnách a charitách i odhodlanými větami běženců v nově obydlených budovách zkrachovalého hotelu v centru města. Končí den v souostroví Babel.

Text vznikl s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost - Mobility.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.