Běženci v Řecku: City Plaza, nejlepší hotel na světě

Je to už rok, co levicoví aktivisté obsadili chátrající hotel v Aténách a ubytovali v něm 400 běženců. Vznikl tak prostor pro alternativní model integrace, píše Michal Pavlásek v dalším díle svých reportáží.

Michal_pavl_sek_blackwhite

Michal Pavlásek

01.10.2017 08:55

Příběhy souostroví Babel

Acab2

Cyklus reportáží o situaci uprchlíků v dnešním Řecku


Řecko se ocitlo v centru světové pozornosti v průběhu ekonomické krize, která byla následně zcela překryta takzvanou krizí uprchlickou. Od března roku 2016, kdy se na Balkáně zavřely hranice, uvízlo v Řecku přes 62 tisíc bezprizorních lidí na útěku. Společně s dalšími transitními zeměmi na migrační trase je jich podle UNICEF 75 tisíc.

Na řeckých ostrovech jako Chios, Samos, Leros, Lesbos, Kos se dnes nachází přes 14 tisíc běženců v detencích, které byly projektovány pro polovinu tohoto počtu. Na Samosu a Chiosu tak lidé spí na zemi v parcích.

V první polovině roku 2017 připlulo z Turecka na řecké ostrovy necelých 10 tisíc uprchlíků (37 % Sýrie, 13 % Irák, 7 % Kongo, 6 % Afghánistán, 6 % Alžírsko), tedy 57 denně. Dodejme, že ačkoli se mělo do září tohoto roku přerozdělit 160 tisíc žadatelů o azyl, kteří splňovali podmínky zařazení do relokačního systému, státy EU si mezi sebou rozdělily zhruba desetinu tohoto počtu.

V Řecku nyní na relokaci čeká 12 tisíc osob. Česká republika jich za celou dobu odsud přijala pouhých 12. Přímo z Atén přinášíme reportážní svědectví Michala Pavláska, urbánní topografii Nežádoucích věnovanou tomu, co se zde ve vztahu k těmto krizovým událostem odehrálo a odehrává.

Ulicemi prosvítá dopolední slunce. Pouliční prodavači se jako na znamení začínají činit. Dostávám pozvánku na protest organizovaný přímo běženci zejména z Afghánistánu.

Na místě je asi sto osob. Snaží se poukázat na to, že Afghánistán není bezpečnou zemi, a tudíž je případná deportace odmítnutých žadatelů o azyl z Řecka neoprávněná. Kolemjdoucí se zastavují a s účastníky protestu živě diskutují.

Protest4Protestující běženci poukazují na to, že Afghánistán není bezpečnou zemí a deportace odmítnutých žadatelů o azyl tudíž neoprávněná. Foto Michal Pavlásek

Mluvčí protestujících je právnička Suraia Saharová žijící nyní v Kanadě. Získala tam azyl poté, co její rodina utekla před lety z Afghánistánu. Spolu s dalšími účastníky akce se rozhodla doručit oficiální dopis s požadovanými změnami na Ministerstvo migrace.

Je si vědoma, že jde pouze o symbolické gesto, ale za svým postojem si o to více stojí a chce jej adresovat příslušným orgánům: „Zrovna dnes Trump vyhlásil změnu válečné strategie americké politiky v Afghánistánu. Prohlásil, že zde hodlá zvýšit počet amerických vojáků ve válce proti Tálibánu. Jaký další důkaz chcete? Naše země bezpečná není a je stále ve válce,“ zdůvodňuje své stanovisko odhodlaná Suraia. Američané mají dále podporovat afghánskou vládu proti islamistickým teroristickým buňkám Tálibánu.

Její krajan Ahmad mě po úspěšném předání požadavků vede na místo, které zvenčí nepůsobí nijak výjimečně. Šedá budova s nenápadným nápisem Hotel City Plaza je lehce přehlédnutelná. Přesto jde o prostor zcela unikátní. „Uvidíš, tohle je nejlepší hotel na světě.“

Protest_2_Kolemjdoucí se zastavují a s procházejícími živě diskutují. Foto Michal Pavlásek

Nejlepší hotel na světě
Před rokem místní anarchisté a levicoví aktivisté obsadili uzavřený chátrající hotel a do 120 pokojů nastěhovali 400 běženců, zejména rodin s dětmi. Nedávno uplynul rok, po který poskytují běžencům bezpečnou a důstojnou alternativu ke sběrným táborům, které vznikly v prostoru bývalého olympijského areálu a letiště Eliniko. Demonstrují tak nesouhlas se současnou migrační politikou Evropské unie.

Akcí uvedli do praxe ideály světa bez hranic a předsudků, v němž národnost a sociální status nemají místo. Je proto trnem v oku místním pravicovým radikálům ze Zlatého úsvitu. Ostražitost okupantů je dána rovněž faktem, že se je policie snaží z místa vyklidit. V City Plaza funguje vše jen díky všeobecné solidaritě, na čemž si kolektiv obyvatel budovy zakládá.

Obvykle po ohlášení čekáte několik dní na odpověď, zda vás do prostoru vůbec pustí. Stejně jako v celé Exarchii panuje nedůvěra vůči turistům a novinářům. Jen díky Ahmadovi se přes dvě kontrolní recepce u vchodu a v přízemí dostanu dovnitř hned na „dobré slovo“.

Aktivisté Rui a Marie z Německa mě provázejí prostorem, kde se chystá promítání pro děti, kuchyní, kde společně připravují denní jídlo aktivisté s obyvateli domu, a nahlížíme dokonce do lékárny a Ahmadova pokoje s balkonem.

HotelChátrajících budov po zkrachovalých podnicích a hotelech je v Řecku bezpočet. Foto Michal Pavlásek

Fotit a natáčet je pro takový typ zběžných návštěv striktně zakázáno. Paradoxně přitom zájem o místo ze strany médií prozatím uchránil běžence a organizátory před vyklizením objektu.

Alternativní model ubytování běženců
Ekonomická krize způsobila, že hotel zkrachoval. Tak vznikl prostor pro alternativní model přístupu k integraci skrze spolupráci s nově příchozími, kteří se tak díky tomu stali aktivní součástí prostoru města.

Vše je ve znamení řádu – denní plán aktivit, shromáždění všech obyvatel domu, kde se diskutují každodenní záležitosti. Místo se stalo skutečnou autonomní zónou, ideálem rovného světa. Nezáleží zde, odkud jste a co děláte. Takový alternativní model samoorganizovaného společenského fungování založený na participativním principu sociokracie ukazuje, jak se s krizovou situaci pokouší vypořádat společnost zdola.

„Nikdo z nás nedělá chudáčky, nikdo nás nelituje. Berou nás tu jako normální lidi,“ líčí klady popsaného přístupu žena ze Sýrie, která zde žije již tři měsíce. Čeká zde na to, až bude moci z Řecka legálně odcestovat do Německa, kde již azyl získal její manžel. Fakt, že nejdříve odešel její muž, byl jejich společným rozhodnutím.

Nyní ale cítí hořkost, že musí tak dlouho čekat na sjednocení rodiny: „Jsi tak blízko a zároveň tak daleko,“ mísí se v ní smutek, vztek a zklamání. „Když to trvá měsíce, je to opravdu těžké.“

Protest3V centru nás nikdo nelituje, nedělá z nás chudáčky. Berou nás jako normální lidi. Foto Michal Pavlásek

Hlavně nezabíjet čas
Zatímco City Plaza poskytuje stovkám běženců intimní prostor vlastních pokojů, centrum Khora poskytuje ppestrý soubor volně přístupných aktivit – jazykové kurzy (řečtina, angličtina, němčina), dřevařskou a kovoobráběcí dílnu s kurzy praktických dovedností, prostor pro ženy, dětské koutky a školky, zubní ordinaci, učebnu s počítači a přehršel zájmových kroužků, které vedou jak sami běženci, tak několik desítek dobrovolníků.

Sedíme na terase jídelny. Podle organizátorky centra, Christy z Londýna, je denně navštíví stovky lidí – od matek s dětmi až po osamělé muže. Jim se nyní snaží věnovat co nejvíce, protože jsou i v důsledku šíření nepříznivých obrazů o nich často přehlíženi.

Christa zmiňuje negativní náladění části společnosti. „Mnoho z příchozích se v ulicích setkalo s projevy rasismu. Zaznamenali jsme mnoho případů, kdy jim protiprávně nebyla poskytnuta dostačující zdravotní péče ve státních zdravotních zařízeních.“

Žena vedle nás pomáhá svému synovi s vyplňováním anglických slovíček v pracovním sešitě. V Aténách je více než rok a nyní čeká na přesun do některé ze zemí EU v rámci relokačního programu.

Pomáhá ji Ulrike, žena středního věku, která zde již pět měsíců učí němčinu ve třech denních kurzech. „Hodně uprchlíků pochopilo, že není dobré ztrácet čas čekáním, co budoucnost přinese, a že jazyk je pro ně jedním z nejdůležitějších předpokladů, aby obstáli.“

Zvláštní kapitolou je vzdělávání ve školách. Mnoho běženců zůstává v Řecku daleko déle, než očekávali. Z dnů jsou týdny, z týdnů měsíce a z měsíců roky. Řádná registrace jim ale umožňuje své děti přihlašovat do místních škol. Velkým problémem je ale často špatná znalost řečtiny, což už učitelé přestávají tolerovat.

Text vznikl s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost - Mobility.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.