Když se jej ptám, zda má nějaký plán do budoucna, jen pokrčí rameny: „Tady? Tady žádná budoucnost není. Ve vězení jsem nepoznal nic dobrého, ale ani tady venku budoucnost nenajdeš.“

Nabízí cigaretu, nemluvíme, ticho. Moment loučení pozoruje kluk sedící ve vyprahlé trávě a gestem zve k sobě. Je z Pákistánu, téměř jistě nezletilý. Na otázku, jak se jmenuje, odpovídá: „Deset eur“. Dlouho mi ta krátká odpověď ještě zní v uších. Deset eur: cena lidského těla.

Jsme v Aténách, jednom z uzlových bodů migrace do Evropy. Projdete-li se ovšem centrem města, záhy se z očí do očí střetnete rovněž s oběťmi, které zde v posledních letech zanechaly drtivé vlny dluhové krize a následná politika škrtů přímo se dotýkající všech Řeků. Na ně se již v duchu hesla „když se vězni chovají slušně, nikdo se o ně nezajímá; když se pokusí o vzpouru, záhy se objeví přenosové vozy“ zapomnělo.

Podle odborníka na migraci Michela Agiera je cílem současné migrační politiky „konsolidace přepážky“ mezi dvěma velkými kategoriemi světa, které se od sebe oddělují stále patrněji: na jedné straně stojí údajně „náš“ čistý, zdravý a viditelný svět, na straně druhé svět „pozůstatků“ — temný, chorý a neviditelný, respektive takový, jaký vidět nechceme. S tímto světem jsme najednou konfrontováni skrze vzrůstající mobilitu, nucenou migraci a právě jí produkované „pozůstatky“ — všechny Nežádoucí, Nepotřebné, Nezvané — imigranty a běžence v uprchlických táborech v Evropě, hojně situovaných na městských periferiích.

Jsou to oni, kdo se ocitl na prahu našeho světa, kde jsou však ponecháni mimo zájem a svědomí coby vedlejší efekt produkce nerovností, jakožto její „pozůstatky“. Ať už jde o ekonomické migranty různých dob, lidi na útěku nebo všechny ty, kteří se podle socioložky Saskie Sassenové těmto bytostně nedostačujícím kategoriím vymykají, tedy například lidé, kteří vlivem ekonomických externalit či přímých důsledků ekonomického „rozvoje“ ztratili své původní prostředí, například opustili kontaminovanou či vysušenou zemědělskou půdu.

Svědkové ekonomické krize

Životní podmínky se v Řecku zhoršily nejen pro migranty, ale i pro místní, prudce vzrostla nezaměstnanost. O střechu nad hlavou přišlo mnoho těch, s nimiž se nyní potkáváte u kontejnerů a v provizorních příbytcích rostoucích na ulicích a v parcích, kde někteří prodávají drogy nebo své tělo kolemjdoucím mužům a ženám. To poslední, co jim zbylo.

Kromě místních mezi nimi najdete i ty, kteří do Řecka přišli v rámci sezonní migrace od 90. let zejména ze zemí Balkánu a Blízkého východu. „Práci tady nenajdeš, a jestli si myslíš, že si vyděláš jako sezónní dělník, tak jsi na omylu,“ mávne beznadějně rukou starší muž původem z Bulharska.

Naráží na jeden z palčivých problémů, který s sebou nese ekonomická krize — je jím exploatace práce, která se odehrává často v nuzných podmínkách. Sezónní migranti zde pracují zejména v zemědělství — coby sběrači zemědělských plodů (pomerančů, oliv, rajčat, melounů). Tím, že jsou coby cizinci zaměstnáváni načerno, často ani nedostanou zaplaceno.

Téma exploatace práce imigrantů v Řecku se neobjevuje v médiích, natož aby se hledalo politické řešení. Důvodem ignorace je fakt, že Řecko vnímá tyto problémy s ohledem na svou ekonomickou situaci a vzrůstající polarizaci společnosti, kdy velká část populace inklinuje k pravicovým extremistům ze Zlatého úsvitu, jako méně důležité.

Příkladem fatálních důsledků ekonomické krize na životy lidí je Muhammad, muž původem z Íránu, který do Řecka přišel za prací v roce 2000. Do roku 2008 pracoval osm měsíců v roce jako dlaždič místních ulic, pak přišla občasná sezónní práce, vězení a nyní život na ulici a v parku.

Právě v něm se setkáváme v momentě šoku z toho, v jaké míře se zde užívá heroin a syntetická sisa, pouliční varianta crystal methu přezdívaného kokain chudých. Právě on si mě přivolal k sobě na lavičku, aniž by mi chtěl na rozdíl od ostatních obyvatelů parku prodat něco z obsahu kapes nebo nabídnout sex „se slevou“ přímo v parku. Zběžně mě poté provází tímto místem, které připomíná klubko do sebe zaklesnutých jazyků pověstného Babylonu.

Sluhové heroinu

Mezi stromy se line monotónní cvrkání cikád. Desítky mužů, žen, starších i příliš mladých, odpočívají či divoce gestikulují. Podle toho, zda zrovna dávka odchází, nebo naopak.

„Není tady moc bezpečno.“ Usedáme proto na vzdálenější lavičku. Zapalujeme cigarety, načež Muhammad ostýchavě začíná vyprávět s pohledem směřujícím k zemi. „Šéf mě propustil, nechal si jenom polovinu lidí. O práci nezavadíš, zvláště když jsi cizinec.“

Ač se Muhammad naučil místní jazyk, nijak mu to nepomáhá. Svou situaci se snažil řešit a jako většina pracovních migrantů — sběrem oliv. Odjel z Atén, ale na místě sběru podmínky neodpovídaly slibovaným denním ziskům, navíc jej spolu s jeho kamarádem předák šidil na výplatě.

Poté dostal dva roky „natvrdo“. Údajně neměl pro pobyt v Řecku potřebné dokumenty. Když se bez eura v kapse dostal ven, stal se obyvatelem parku nedaleko místní univerzity.

Na život si vydělává prodejem hašiše, sám užívá crystal a heroin. „Přichází i turisté, každý dneska něco chce. Ale nevydělám nic navíc, jen na jídlo a cigarety. Prostě díky tomu přežiješ.“ Zároveň nervózně pozoruje okolí a zbystří, když se k nám někdo přibližuje.

Padá tma. Cvrkání cikád zesiluje jako v očekávání odchodu dne a příchodu noci. Plameny svíček jako sluhové heroinu kmitají tmou, kolem nich dřepí čekatelé na dávku. Jako u ohniště.

Odkladiště lidských těl všech národností bez rozdílu statusu a bez budoucnosti. Nahodilá lidská těla ovládaná démony v prostoru sluncem spálené trávy, keřů a stromů částečně skrývajících paralelní svět plápolajících životů.

Odkladiště lidských těl

Panaiotis je jeden z Řeků, který se během krize ocitl na ulici a v parku přespává. „Dva dny jsem neviděl jídlo. Můj táta i máma jsou mrtví, dva roky zpět měli autonehodu,“ líčí moment, který jej přivedl k heroinu. „Když jej nemám, absťáky jsou strašné. Sisa tě ale z toho dostane.“ Ceny gramu sisy, z níž lze připravit několik dávek, se pohybuje v rozmezí padesát až sto eur.

Drogy doprovází prostituce. Klientela se rekrutuje hlavně z řad řeckých mužů. Na přímou otázku, zda se takto živí i on, neodpovídá a mluví o taxách za sex. Pohybují se v řádech desítek eur. „Je tu i několik nových mladých, co se sem dostali z ostrovů. Už nemohli snášet ty kempy a ocitli se na ulici. A tam potkáš drogy,“ vysvětluje přítomnost několika běženců.

Někteří z nich spolu s místními prodávají drogy a tím si na ně zároveň vydělají. Existují i tací, pro něž znamená jedinou šanci, jak si je obstarat a získat něco navíc na jídlo, prostituce. „Někteří chodí za drogy, někteří za peníze,“ vypráví Muhammad.

Je možné, že jde o jednu z obětí některého z mafiánských gangů orientujícího se na distribuci drog, prostituci a pašeráctví, které cílí na běžence v uprchlických táborech, kde nacházejí úrodnou půdu. Využívají zoufalé situace běženců, která je může navést k zoufalým činům. Mnohé totiž ovládá pocit, že na ně svět již zapomněl.

Asambláž smutných pouličních výjevů — výraz ambivalence moderní reality doprovázená gesty Nežádoucích, mluvící jazykem beznaděje. V parku se u laviček srocuje více a více lidí, Muhammad na dálku naznačuje, že by bylo dobré zmizet.

Když odsud rychlými kroky procházíte další částí parku, nepostřehnete nic z toho, čeho jste byli před chvílí svědkem. Jen policistu, který zde při čtení novin naoko „hlídá“ park z bezpečné vzdálenosti.

vzdálenosti. Foto Michal Pavlásek

Situaci lidí na ulici se ve čtvrti Exarchia pokoušela v minulých letech řešit policie nočními „čisticími“ raziemi — nepohodlné odvážela z centra do záchytných stanic mimo město. Ty původně sloužily pro imigranty, kteří byli zadrženi bez povolení.

Sociální práce zaměřené na lidi bez domova, které představují místní, imigranti posledních dvaceti let a nově i někteří běženci, se zde — stejně jako jiných důležitých sektorů řeckého sociálního systému, například školství — výrazně dotkla úsporná opatření posledních let. Zánik profesionálních pozic nahradilo množství organizací fungujících na principu přímé dárcovské pomoci.

„Mnoho lidí, kteří k nám přichází na jídlo rozdávané zdarma, k nám chodí již několik let, stydí se za to, s novinářem by o tom nemluvili,“ popisuje situaci jeden z pracovníků nezávislé iniciativy, která se pokouší pomoci potřebným. Více než polovina lidí na ulici jsou podle něj Řekové v produktivním věku do padesáti let.

Místní postižení důsledky ekonomické krize práci podle jejich vlastních slov nenacházejí i proto, že ji údajně dostanou imigranti. „Jejich práce nikoho skoro nic nestojí, protože dělají načerno. Nemůžou si vyskakovat a dožadovat se pracovních práv, protože žádná nemají. To jejich zaměstnavatelům vyhovuje,“ komentuje problém s nedostatkem práce Christa z Londýna, dobrovolnice komunitního centra Chora.

Migranti popisují situaci opačně — ve městě legální práci nenajdou, protože když už se nějaká objeví, jsou zvýhodněni místní. A nezbývá jim tak než zkoušet štěstí na různých farmách, které ovšem těží z jejich statusu pouhých brigádních pracovníků.

Text vznikl s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost - Mobility.