Když se jej ptám, zda má nějaký plán do budoucna, jen pokrčí rameny: „Tady? Tady žádná budoucnost není. Ve vězení jsem nepoznal nic dobrého, ale ani tady venku budoucnost nenajdeš.“

Nabízí cigaretu, nemluvíme, ticho. Moment loučení pozoruje kluk sedící ve vyprahlé trávě a gestem zve k sobě. Je z Pákistánu, téměř jistě nezletilý. Na otázku, jak se jmenuje, odpovídá: „Deset eur“. Dlouho mi ta krátká odpověď ještě zní v uších. Deset eur: cena lidského těla.

Jsme v Aténách, jednom z uzlových bodů migrace do Evropy. Projdete-li se ovšem centrem města, záhy se z očí do očí střetnete rovněž s oběťmi, které zde v posledních letech zanechaly drtivé vlny dluhové krize a následná politika škrtů přímo se dotýkající všech Řeků. Na ně se již v duchu hesla „když se vězni chovají slušně, nikdo se o ně nezajímá; když se pokusí o vzpouru, záhy se objeví přenosové vozy“ zapomnělo.

Podle odborníka na migraci Michela Agiera je cílem současné migrační politiky „konsolidace přepážky“ mezi dvěma velkými kategoriemi světa, které se od sebe oddělují stále patrněji: na jedné straně stojí údajně „náš“ čistý, zdravý a viditelný svět, na straně druhé svět „pozůstatků“ — temný, chorý a neviditelný, respektive takový, jaký vidět nechceme. S tímto světem jsme najednou konfrontováni skrze vzrůstající mobilitu, nucenou migraci a právě jí produkované „pozůstatky“ — všechny Nežádoucí, Nepotřebné, Nezvané — imigranty a běžence v uprchlických táborech v Evropě, hojně situovaných na městských periferiích.

Jsou to oni, kdo se ocitl na prahu našeho světa, kde jsou však ponecháni mimo zájem a svědomí coby vedlejší efekt produkce nerovností, jakožto její „pozůstatky“. Ať už jde o ekonomické migranty různých dob, lidi na útěku nebo všechny ty, kteří se podle socioložky Saskie Sassenové těmto bytostně nedostačujícím kategoriím vymykají, tedy například lidé, kteří vlivem ekonomických externalit či přímých důsledků ekonomického „rozvoje“ ztratili své původní prostředí, například opustili kontaminovanou či vysušenou zemědělskou půdu.

Svědkové ekonomické krize

Životní podmínky se v Řecku zhoršily nejen pro migranty, ale i pro místní, prudce vzrostla nezaměstnanost. O střechu nad hlavou přišlo mnoho těch, s nimiž se nyní potkáváte u kontejnerů a v provizorních příbytcích rostoucích na ulicích a v parcích, kde někteří prodávají drogy nebo své tělo kolemjdoucím mužům a ženám. To poslední, co jim zbylo.

Kromě místních mezi nimi najdete i ty, kteří do Řecka přišli v rámci sezonní migrace od 90. let zejména ze zemí Balkánu a Blízkého východu. „Práci tady nenajdeš, a jestli si myslíš, že si vyděláš jako sezónní dělník, tak jsi na omylu,“ mávne beznadějně rukou starší muž původem z Bulharska.

Naráží na jeden z palčivých problémů, který s sebou nese ekonomická krize — je jím exploatace práce, která se odehrává často v nuzných podmínkách. Sezónní migranti zde pracují zejména v zemědělství — coby sběrači zemědělských plodů (pomerančů, oliv, rajčat, melounů). Tím, že jsou coby cizinci zaměstnáváni načerno, často ani nedostanou zaplaceno.

Téma exploatace práce imigrantů v Řecku se neobjevuje v médiích, natož aby se hledalo politické řešení. Důvodem ignorace je fakt, že Řecko vnímá tyto problémy s ohledem na svou ekonomickou situaci a vzrůstající polarizaci společnosti, kdy velká část populace inklinuje k pravicovým extremistům ze Zlatého úsvitu, jako méně důležité.