V Řecku je jednou z odpovědí na ekonomickou krizi posledního desetiletí vznik mnoha sociálních komunitních center. Řeckou společnost trápí pětadvacetiprocentní nezaměstnanost, u mladých dokonce padesátiprocentní, důchody zkrácené nařízenými škrty o polovinu, platy ve státní správě spadly o čtyřicet procent. Krizi sociálně-ekonimckou navíc doplňuje takzvaná krize uprchlická.,

Sociální komunitní centra společně se squaty a klinikami zdravotní a psychosociální péče zaměřují svou pozornost právě na lidi, kteří se ocitli v těžkých podmínkách — na ty, kteří najednou nebyli schopni zaplatit nájmy, uživit své děti nebo v případě běženců žili v táborech s nevyhovujícími podmínkami. S uprchlickou krizí se „klienty“ takovýchto záchytných solidárních bodů stali i běženci.

Janis několik let pracuje coby psychoterapeut v centru klinické psychologie Babel, které funguje již deset let. Původně se zde zaměřovali na pomoc žadatelům o azyl, postupně ale byli nuceni reagovat na aktuální vývoj a z místa se stalo rovněž denní centrum pro běžence.

Většina kempů, jež vznikly v poslední době, jsou otevřené tábory. Uzavřenými tábory jsou detenční centra na ostrovech, odkud většina lidí pravděpodobně nikdy nedosáhne řecké pevniny — čekají na deportaci v rámci dohody Evropské unie a Turecka uzavřené v březnu 2016. „Zde se snažíme pochopit jejich potřeby a v jaké duševní situaci se nacházejí potom, kdy jsou konfrontováni s něčím, s čím nepočítali — že budou už dva roky žít v táborech,“ vysvětluje Janis.

Princip individuálního přístupu ke každému příchozímu pak postupně vytváří důvěru. „To je něco, co zde vlastně nejvíce postrádají,“ vypráví. Důvěra se však podle Janise nebuduje vůbec lehce, protože už s psychologickou a psychiatrickou službou se běženci vesměs nikdy předtím nesetkali. V Babelu se snaží překonat přístup k uprchlíkům, jež na ně nazírá jako na slabou, vlastního jednání a rozhodování neschopnou skupinu ohrožených lidí.

„Někdo může pokládat za ponižující posílat lidi automaticky k psychologovi… ale na druhou stranu to chápu. Myslím, že to vychází z naší citlivosti vůči skutečnosti, že lidé trpí a my s tím nedokážeme nic dělat,“ promýšlí Janis nahlas své vlastní pochyby a zdůrazňuje, že by se mělo začít konečně hovořit také o integraci lidí, kteří zde v Řecku čekají na azyl.

Vzorem by mohla být situace například v Německu , kde je péče o duševní zdraví skrze psychoterapeutickou pomoc orientující se na zvládání PTSD (stresu, úzkostí, depresí a traumat) důležitou součástí integračních aktivit. Řecko trpí nedostatkem profesionálů, trendem pilotních programů je proto vzdělávání uprchlíků coby rovnocenných psychosociálních poradců napomáhajících pak ostatním žadatelům o azyl nebo azylantům i skrze skupinová sezení. „Problémem je, že většina z nich tady stále žije stranou v kempech mimo civilizaci, takže se s místními sotva setkají,“ upozorňuje Janis.

Náraz do zdi

Velký šok znamenalo pro běžence uzavření takzvané balkánské migrační trasy. Když se na řecko-makedonských hranicích vystavěl plot, pro mnohé z nich to znamenalo skutečný náraz do zdi. S perspektivou toho, že jejich cesta skončí zde, nepočítali. Vědí, že uchytit se v Řecku pro ně bude velmi obtížné.

Janis k tomu poznamenává: „Lidé nacházejí práci i zde, je to skvělé, když ukážou, k čemu se hodí, ale máme tu hodně problémů týkajících se pracovních podmínek a platů a nově příchozí jsou samozřejmě více ohrožení případným vykořisťováním, které započalo v 90. letech a od té doby se stupňuje. Politika Řecka byla vždy taková — využít imigranty coby sezónní pracovníky bez pracovních práv.“ Jeho kolegyně, psycholožka Katarina, jej doplňuje: „Myslím, že zde byl takto v poslední době zničen život mnoha lidí.“